ÚNOR

2. února

UVEDENÍ PÁNĚ DO CHRÁMU

Svátek

HYMNUS

Obřadům svatým, jež v_Zákonu posvátném

předsedal Mojžíš, chtěl být ve všem poddán ten,

jenž v_lásce řídí svaté sbory andělské

z_Otcova trůnu ve své říši nebeské

a který stvořil nebe, moře a s_ním zem.

Blažená Matka v_nejčistším svém objetí

když vtěleného Boha nesla k_oběti,

semknutými rty líbala sladce jeho

na ústa, Boha i_člověka pravého,

na jehož rozkaz povstalo vše v_zápětí.

Toť Světlo, jež se před očima lidí skví,

Izrael též v_něm dobyl slavných vítězství,

on předurčen je k_pádu mnohých na zemi

a národům všem k_toužebnému spasení,

než vyjevena budou srdcí tajemství.

Buď Otci sláva všemi věky znějící,

i_tvou moc, Synu, ať na věky všichni ctí.

Stejná buď Duchu vláda, moc a chvála, čest

po nekonečné věky ať vzdána jest

Nejhlubší pocta nejsvětější Trojici. Amen.

Ant. 1On je ustanoven k_pádu a k_povstání mnohých v_Izraeli.

Ant. 2Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a velebnost Páně září nad tebou.

Ant. 3Raduj se a plesej, nový Sióne: přichází tvůj Král, je pokorný a tichý a přináší spásu.

S_vděčností, Bože, myslíme v_tvém chrámě.

Na tvoje milosrdenství.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}13,1-3a.11-16{/r}

Zasvěcení prvorozenců

{v}13,1{/v}Hospodin mluvil k_Mojžíšovi a řekl mu:

{v}2{/v}„Zasvěť mi každého prvorozence, který otvírá lůno u_synů Izraele, ať je to z_člověka, nebo z_dobytka. Patří mně!“

{v}3{/v}Mojžíš řekl lidu: {v}11{/v}„Až tě Hospodin přivede do kananejské země, jak přísahal tobě i_tvým otcům, až ti ji dá, {v}12{/v}odevzdáš Hospodinu všechno, co otvírá lůno, každého prvorozeného samce při vrhu tvého dobytka zasvětíš Hospodinu. {v}13{/v}Za každého prvorozeného osla dáš beránka; jestliže nevykoupíš, musíš ho zabít zlomením šíje. Všechno prvorozené z_člověka u_svých synů musíš vykoupit!

{v}14{/v}Když se tě v_budoucnu zeptá tvůj syn: ‚Co to znamená?‘, řekneš mu: ‚Hospodin nás vyvedl silnou rukou z_Egypta, z_domu otroctví. {v}15{/v}Když se totiž farao zatvrdil a nechtěl nás propustit, Hospodin pobil všechno prvorozené v_egyptské zemi, od prvorozence člověka až po prvorozence dobytka. Proto obětuji Hospodinu všechny samce, kteří otvírají lůno, a vykupuji každého prvorozence ze svých synů.‘ {v}16{/v}Bude to jako znamení na tvé ruce a jako stuha mezi tvýma očima na připomínku, že nás Hospodin silnou rukou vyvedl z_Egypta.“

RESPONSORIUM

Srov. Lk 2, 28

Připrav svou komnatu, Sióne, a přijmi Krista, svého Krále. {*} Panna počala, panna porodila, pannou zůstala, klaněla se tomu, jehož zrodila.

Simeon vzal dítě do náručí a velebil Pána. {*} Panna počala, panna porodila, pannou zůstala, klaněla se tomu, jehož zrodila.

Z_promluvy svatého Sofronia, biskupa jeruzalémského

(Orat. 3, de Hypapante, 6.7: PG 87,3,3291-3293)

Uvítejme jasné a věčné světlo

Pospěšme vstříc Kristu, my všichni, kteří s_takovou zbožností slavíme a uctíváme jeho tajemství, pojďme všichni s_ochotným srdcem. Nikdo ať při tomto setkání nechybí, ať není nikoho, kdo by nenesl světlo.

Jestliže zažíháme plamen svíce, chceme ukázat na Boží světlo toho, jenž přichází, od něhož pochází světlo všeho, co svítí, neboť on zahání temnoty nejtemnější a hojností věčného světla všechno osvěcuje. A chceme také co nejjasněji dát najevo, jak má zářit naše duše, chceme-li mu jít v_ústrety.

A jako nesla Boží Matka a nejčistší Panna v_náručí pravé světlo a přišla na pomoc těm, kdo byli pohrouženi v_temnotách,{fnr}1{/fnr} tak i_my, jsouce osvíceni jeho světlem a držíce v_rukou všem viditelné světlo svíce, spěšně vyjděme naproti tomu, který je světlo pravé.

Vždyť opravdu světlo přišlo na svět{fnr}2{/fnr} a svět zahalený tmou osvítilo, opravdu nás navštívil ten, který vychází z_výsosti{fnr}3{/fnr} a osvítil ty, kdo seděli v_temnotách. To je naše dnešní tajemství, a proto jsme vyšli se svícemi v_rukou, proto přicházíme se světlem, abychom tak naznačili, že nám zazářilo světlo, a abychom se otevřeli jasu, který na nás od něho přechází. Pospěšme proto všichni společně a vyjděme Bohu vstříc.

Přišlo to pravé světlo, osvěcující každého člověka přicházejícího na tento svět.{fnr}4{/fnr} Nuže bratři, všichni ať jsme osvíceni, všichni ať jsme plni jasu.

Nikdo z_nás ať nezůstane neposvěcený tímto světlem, nikdo, koho zcela naplnilo, ať nesetrvává v_noční temnotě, nýbrž vyjděme všichni plni jasu. Byli jsme osvíceni, všichni společně vyjděme naproti a se starcem Simeonem uvítejme ono světlo, jasné a věčné. Se Simeonem se z_duše radujme a Původci a Otci světla společně zazpívejme chvalozpěv díků, neboť on nám poslal pravé světlo, zaplašil temnotu a všem nám dal zazářit svým světlem.

Skrze něho jsme také my uviděli Boží spásu, kterou připravil před očima všech národů{fnr}5{/fnr} a kterou nám zjevil ke slávě nového Izraele. A stejně jako byl Simeon pohledem na Krista zbaven pout pozemského života, i_my jsme rázem byli osvobozeni od onoho starého a temného hříchu.

Také my jsme ve víře objali Krista, když k_nám přišel z_Betléma, a z_pohanů jsme se stali Božím lidem, neboť Kristus je naše spasení od Boha Otce. Spatřili jsme Boha, když se stal člověkem; a protože jsme viděli, že Bůh přišel, a v_duchu ho vzali do náruče, nazýváme se novým Izraelem. A proto každoročně slavíme tento Boží příchod a nikdy na něj nezapomeneme.

{fn:1}Srov. {r}Lk 1,79{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Jan 1,9{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Lk 1,78{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Jan 1,9{/r} (Vulg.).{/fn} {fn:5}Srov. {r}Lk 2,30-31{/r}.{/fn}

RESPONSORIUM

Ez 43, 4. 5; Srov. Lk 2, 22

Hospodinova velebnost vešla do chrámu branou, která směřuje k_východu. {*} A hle – chrám byl plný Hospodinovy velebnosti.

Rodiče přinesli dítě Ježíše do chrámu. {*} A hle – chrám byl plný Hospodinovy velebnosti.

3. února

Sv. Blažeje, biskupa a mučedníka

Z_kázání svatého Augustina, biskupa

(Sermo Guelferbytanus 32, De ordinatione episcopi: PLS 2,639-640)

Snášej utrpení pro moje ovce

Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.{fnr}1{/fnr} Hle, jak Pán sloužil, hle, jak i_my máme podle jeho příkazu sloužit: Dal svůj život jako výkupné za všechny, vykoupil nás.

Kdo z_nás je schopen někoho vykoupit? Jeho krví, jeho smrtí jsme byli vykoupeni ze smrti, jeho ponížením jsme byli pozdviženi. Ale protože jsme se stali Kristovými údy, máme i_my alespoň tím málem, co můžeme, přispět jeho údům, neboť on je hlava, my jsme tělo.

Apoštol Jan nás povzbuzuje ve svém listě příkladem Pána, jenž řekl: Kdo se mezi vámi chce stát velkým, ať je vaším služebníkem; tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.{fnr}2{/fnr} Jan nás tedy povzbuzuje, abychom se stávali Kristu podobnými, a říká: Kristus za nás položil život. A tak i_my jsme povinni položit život za své bratry.{fnr}3{/fnr}

Sám Pán se po svém vzkříšení ptal: Petře, miluješ mě? Ten odpověděl: Miluji. Třikrát se Pán ptal, třikrát Petr odpověděl. A pokaždé, třikrát řekl Pán: Pas moje ovce.{fnr}4{/fnr}

Čím mi dokážeš, že mě miluješ, ne-li tím, že budeš pást mé ovce? Co mi můžeš dát tím, že mě miluješ, když všechno očekáváš ode mne? Víš tedy, co máš dělat, jestliže mě miluješ: Pas moje ovce.

Zaznívá to jednou, podruhé, potřetí: Miluješ mě? Miluji. Pas moje ovce. Ze strachu Petr třikrát zapřel, z_lásky třikrát vyznal.

A když mu Pán potřetí svěřil svoje ovce, protože Petr svou odpovědí vyznal, že miluje, odsoudil strach a přemohl ho, Pán dodává: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, jiný tě přepáše a povede, kam nechceš. To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha.{fnr}5{/fnr} Oznámil mu jeho kříž, předpověděl mu jeho utrpení.

Pán tedy slovy Pas moje ovce chtěl říci i_toto: Snášej utrpení pro moje ovce.

{fn:1}{r}Mt 20,28{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Mt 20,26.28{/r}.{/fn} {fn:3}{r}1 Jan 3,16{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Jan 21,15-17{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Jan 21,18-19{/r}.{/fn}

RESPONSORIUM

Flp 1, 20; Žl 68 (69), 21

V_ničem nedojdu hanby. {*} Budu moci svým neohroženým počínáním na sobě Krista oslavit, ať svým životem, ať svou smrtí.

Zahanbení mi zlomilo srdce, potupa má je nezhojitelná. {*} Budu moci svým neohroženým počínáním na sobě Krista oslavit, ať svým životem, ať svou smrtí.

Téhož dne 3. února

Sv. Ansgara, biskupa

Z_dekretu 2. vatikánského koncilu o_misijní činnosti církve

(Ad gentes, n. 23-24)

Je třeba s_důvěrou oznamovat tajemství Krista

Ačkoli na každého Kristova učedníka připadá příslušný díl závazku šířit víru, Kristus Pán vždy povolává z_řad učedníků ty, které sám chce, aby byli s_ním a aby je posílal kázat národům.{fnr}1{/fnr}

Proto skrze Ducha svatého, který ke společnému prospěchu rozděluje zvláštní dary, jak sám chce,{fnr}2{/fnr} vnuká do srdce jednotlivců misionářské povolání. Současně v_církvi uvádí v_život instituty, které na sebe berou úkol hlásat evangelium – úkol náležející celé církvi – jako svou vlastní povinnost.

Znamení zvláštního povolání je vidět na těch, kdo jsou obdařeni potřebným přirozeným založením, mají žádoucí vlohy a nadání a také jsou ochotni věnovat se misijnímu dílu. Mohou to být domácí nebo zahraniční kněží, řeholníci i_laici. Posláni právoplatnou autoritou jdou s_vírou a poslušností za těmi, kdo jsou daleko od Krista. Jsou odděleni k_dílu, k_němuž byli povoláni jako služebníci evangelia,{fnr}3{/fnr} aby se pohané stali milou obětí, posvěcenou od Ducha svatého.{fnr}4{/fnr}

Na Boží volání má člověk odpovědět tak, že nedá na to, k_čemu radí tělo a krev,{fnr}5{/fnr} ale zcela se zasvětí dílu evangelia. Tuto odpověď však je schopen dát, jen když ho povzbudí a posílí Duch svatý.

Kdo je posílán, vstupuje do šlépějí života a poslání toho, který se sám sebe zřekl a vzal na sebe přirozenost služebníka.{fnr}6{/fnr} Má tedy být rozhodnut po celý život vytrvat ve svém povolání, vzdát se sebe a všeho, co bylo do té doby jeho, a všem se stát vším.{fnr}7{/fnr}

Když hlásá evangelium mezi pohanskými národy, ať je s_důvěrou seznamuje s_tajemstvím Krista, kterého zastupuje. V_něm ať má odvahu mluvit, jak je třeba,{fnr}8{/fnr} a ať se nestydí za pohoršení kříže.

Ať jde ve stopách svého Mistra, tichého a pokorného srdcem, a zjevně ukazuje, že jeho jho netlačí a břemeno netíží.{fnr}9{/fnr}

Životem opravdu podle evangelia, velkou trpělivostí, velkodušností, dobrotou a upřímnou láskou{fnr}10{/fnr} ať vydává svému Pánu svědectví, bude-li třeba až k_prolití krve.

Bude si vyprošovat od Boha sílu a statečnost, a pak pozná ze zkušenosti, že ve velikém soužení i_v_největší chudobě lze oplývat radostí.{fnr}11{/fnr}

{fn:1}Srov. {r}Mk 3,13{/r} a násl.{/fn} {fn:2}Srov. {r}1 Kor 12,11{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Sk 13,2{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Řím 15,16{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Gal 1,16{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Flp 2,7{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}1 Kor 9,22{/r}.{/fn} {fn:8}Srov. {r}Ef 6,19{/r} a násl.; srov. {r}Sk 4,31{/r}.{/fn} {fn:9}Srov. {r}Mt 11,29{/r} a násl.{/fn} {fn:10}Srov. {r}2 Kor 6,4{/r} a násl.{/fn} {fn:11}Srov. {r}2 Kor 8,2{/r}.{/fn}

RESPONSORIUM

1 Kor 9, 16. 22b

Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost. {*} Běda, kdybych evangelium nehlásal.

Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. {*} Běda, kdybych evangelium nehlásal.

4. února

Sv. Kateřiny z_Ricci, panny, řeholnice

Památka

HYMNUS

Tvé srdce, panno, ohněm svým

Duch svatý náhle zapálil

a_když ti srdce lidské vzal,

nebeským je pak nahradil.

Šťastná, s_níž mučedníků Král

trny i_kříž svůj rozdělil,

a_tvoje údy panenské

stigmaty lásky označil.

Šťastná, že Bohorodička

s_Králem panen tě oddala;

plesají kůry nebeské:

v_komnatu svou tě uvedl.

Již spojena jsi na věky

se slávy Králem poutem tím;

ať i_nás na tvou přímluvu

spojují pouta lásky s_ním.

Snoubenče panen, Ježíši,

Synu Rodičky nejčistší,

kéž nebešťané blažení

věčně tě chválí písněmi. Amen.

Jedno ze dvou následujících:

Z_listu svaté Kateřiny z_Ricci

(Ad Bonaccorsum Bonaccorsi Florentinum: Epistolario, ed. G. Di Agresti, vol I, Firenze 1973,–336)

Získali jsme krvavě rudou trofej a tou je Ježíš na kříži

Nejvíce máme závodit v_dobru. Nesmí to být ze závisti, takže by někdo chtěl odvrátit bližního od dobra, aby ho onen bližní nepředběhl. Ale máme závodit svatě a usilovně běžet s_žízní po nebeském prameni. Nikomu nesmíme nastražit žádnou překážku, ale máme usilovat, abychom byli v_prvních řadách. Ach, kdyby byla v_křesťanských srdcích takováhle soutěživost, jak mnoho by jich dospělo k_vytoužené palmě, ke které jich nyní doběhne tak málo! Snažme se tedy, můj nejmilejší synáčku, abychom rychle běželi a zvítězili. V_tomto zápase nebudeš považován za ukvapeného, jako nebyl pokládán za ukvapeného onen nešťastný, ale ve skutečnosti šťastný zloděj, který byl ukřižován spolu s_Ježíšem. Nezdá se ti, že bojoval lépe než veliký zástup svatých Otců, kteří už od věků čekali v_předpeklí na vykoupení? Vždyť tenhle běžel jen okamžik, ale tak hbitě, že všechny předstihl a zasloužil si dorazit k_palmě první. A přitom o_ni nepřipravil nikoho z_těch, kdo k_ní byli povoláni.

Milý synu, teď žijeme v_době, kdy musíme běžet a musíme vytrvat víc než obyčejně. Vždyť když uvažujeme o_hloubce tajemství našeho vykoupení, které se nám v_těchto dnech představuje, oč musíme být houževnatější a vytrvalejší!

Především vidíme, jak milosrdenství přemohlo spravedlnost. Stalo se naším prostředníkem u_věčného Otce a přimělo ho, že poslal svého jednorozeného Syna, aby si oblékl lidské tělo pro spásu našich duší, které si na toto dobrodiní ani nevzpomenou. Boha stáhlo z_výsosti na zem. Toho, kterého nebesa nemohou obsáhnout,{fnr}1{/fnr} uzavřelo do panenského lůna, všemohoucího Boha učinilo nemluvnětem se všemi lidskými bědami, z_nesmrtelného a neschopného utrpení učinilo smrtelníka podléhajícího utrpení, božského udělalo lidským, nejmoudřejšího udělalo před lidem jakoby nemoudrým, z_Pána, kterému slouží andělé, služebníka lidí!

Tedy který rozum, uvažuje-li o_tom, není pln údivu, když si uvědomí, že toto všechno se stalo proto, aby lidská přirozenost mohla zaplatit dluh božské bytnosti? A protože naše přirozenost nemohla zaplatit dluh ani nebyla s_to otevřít onu nebeskou bránu, kterou neposlušnost zavřela, hleďte, proto přišel Spasitel, bohatý tak velikým pokladem. Byl připraven a ochoten zaplatit za nás dluh a vrátit nám znovu jako dědictví nebeskou vlast. Tato úvaha nás musí zdržovat od všech našich skutků, tedy od skutků přízemních a nicotných.

Abychom se dali do tohoto běhu, k_tomu nás musí povzbuzovat příklad propastné lásky Božího Syna k_malému tvoru. On sám v_naší přirozenosti běžel svůj rychlý běh vstříc tak velikému utrpení.

My musíme, synáčku, běžet stejný běh a prudce se vrhnout do tohoto širokého moře, které nás omývá a očišťuje, protože bylo učiněno pro nás. Poznamenejme se na čele tou svatou Krví, abychom mohli s_tímto znamením přistoupit k_věčnému Otci a mohli mu říci, že jeho jednorozený Syn za nás zaplatil dluh a že jsme bojovali a získali krvavě rudou trofej. Tou trofejí je Ježíš na kříži, zbrocený Krví a z_lásky vykrvácený.

{fn:1}1 Král 8, 27.{/fn}

RESPONSORIUM

Mt 11, 28-30

Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem. {*} Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.

Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. {*} Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.

Nebo:

Z_listu neznámého autora, současníka svaté Kateřiny z_Ricci

(S. Caterina de’Ricci, ed. G. Di Agresti, vol. I, Firenze 1963 [1967], str. 17-75)

Kateřina, pravá snoubenka Krista

Mluvím o_Kateřině Florentské z_kláštera svatého Vincence v_Pratu, mnišek Řádu kazatelů, pravé snoubence Krista. Ptáš se mě na něco jistého a pravdivého o_ní. Tato požehnaná panna je pro lidi dobrého a upřímného srdce, kteří ji znají, příčinou veliké radosti a potěšení v_Pánu. Náš Bůh se totiž pro svou nekonečnou velebnost a dobrotivost rozhodl na ní projevit, jak je od věčnosti věrný, všemohoucí a štědrý. A není u_nás, ani v_ní ani v_někom jiném žádný důvod, proč chtěl Bůh vložit tak veliké poklady do tohoto svého stvoření. Připomeňme si, co je psáno: Velebím, tě Otče, Pane nebes i_země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.{fnr}1{/fnr}

V_měsíci září roku 1540 bylo o_panně Kateřině zjištěno, že na sobě zakouší utrpení Božího Syna. Ve čtvrtek večer byla uchvácena do vytržení, ve kterém setrvala víceméně po celou noc až do poslední vigilie páteční, podle vůle a dobrotivosti božského Snoubence. A ještě i_nyní je do tohoto vytržení uváděna každý týden, jak nám sama pod poslušností zjevila.

Vidí Ježíše, jak se loučí s_Matkou, následuje Ježíše do Betánie, do večeřadla, kde je připravena Poslední večeře. Tam vidí Ježíše, jak umývá učedníkům nohy a ustanovuje eucharistii; je s_ním, když se v_Getsemanech modlí. Vidí zrádce Jidáše a zajatého Ježíše. Hledí na velekněze a představené, kteří ho vyslýchají; vidí Ježíše vystaveného urážkám, bičovaného, trním korunovaného, je s_ním, když nese kříž a když je ukřižován. Vidí Ježíše, když visí na dřevě kříže a tři hodiny zápasí se smrtí, a konečně když je sňat s_kříže.

Toto všechno vidí, a nejen vidí, ale společně s_naším Pánem jeho utrpení prožívá. A to, co on trpěl pouze jeden pátek, ona podivuhodným způsobem trpí každý čtvrtek a pátek. Panna Kateřina by tato přehořká muka žádným způsobem trpět nechtěla, ale díky své smyslové vůli jednoho dne byla ve vytržení Ježíšem vyslyšena, když ho žádala, zda by nemohla vzít na sebe něco z_jeho kříže. Hned se však se svou rozumovou vůlí pozvedá a velice Bohu děkuje za nekonečnou lásku, kterou má k_ní, tak nehodné. Říká, že nikterak nemůže vyjádřit všechno, co pro nás náš Pán vytrpěl.

Od 14. dubna roku 1541, ve velikonočním oktávu, zůstaly na jejím těle vtištěny rány našeho Pána a často říkala, že z_rány na boku cítí takovou bolest, že se jí zdá, že umírá, ačkoli ví, že na tyto rány nezemře. Vždy vidí zřetelně a odlišeně vtištěné rány na nohách a na rukách. Ti pak, kdo ji viděli, byli nuceni říci: Nyní vypadá, jako když je právě sňata s_kříže.

{fn:1}Mt 11, 25-26.{/fn}

RESPONSORIUM

Gal 6, 14; 2 Kor 1, 5

Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, {*} kterým je pro mě ukřižován svět a já světu.

Jako se na nás ze všech stran valí Kristovo utrpení, tak se nám také skrze Krista dostává všestranné útěchy. {*} Kterým je pro mě ukřižován svět a já světu.

5. února

Sv. Agáty, panny a mučednice

Památka

Z_promluvy svatého Metoděje Sicilského, biskupa, o_svaté Agátě

(Analecta Bollandiana 68,76-78)

Darovaná Bohem, pramenem veškeré dobroty

Všechny nás sem na toto místo přivedla výroční památka svaté mučednice. Jak víte, drazí posluchači, je Agáta mučednice starokřesťanské doby, svým skvělým zápasem jedna z_předních, ale patří i_naší současnosti, neboť i_nyní jako by sváděla vítězný zápas Božími divy, které jí denně znovu nasazují korunu a denně znovu ji nádherně ozdobují.

Agáta je panna, protože se narodila ze Slova nesmrtelného Boha (to i_kvůli mně zakusilo ve svém lidství smrt), nerozdílného Božího Slova, jak říká Jan Teolog: Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.{fnr}1{/fnr}

Nuže, panenská žena, která vás pozvala k_dnešním duchovním hodům, je ženou šťastně zasnoubenou jedinému muži, Kristu,{fnr}2{/fnr} abych použil slov apoštola Pavla o_manželském svazku.

Agáta-Dobromila, tato vskutku Dobrá, neboť je vlastnictvím Božím, je ve společenství dobra, v_němž představuje smysl a význam svého jména, Dobrou-Agátou jak svému Ženichovi, tak i_nám. Dopřál nám ji sám pramen veškeré dobroty Bůh, dal nám ji darem.

Agáta je ta, jejíž dobrota odpovídá jak jménu, tak skutečnosti samé. Agáta je ta, která svými slavnými činy dělá čest svému dobrému jménu a přímo jménem samým ukazuje na své vlastní činy. Agáta je ta, která už svým jménem láká, abychom k_ní všichni co nejvíc spěchali, a ta, která nás učí také svým příkladem, abychom spolu s_ní všichni bez prodlení usilovali o_pravé dobro, kterým je sám Bůh.

{fn:1}{r}Jan 1,12{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}2 Kor 11,2{/r}.{/fn}

RESPONSORIUM

Pán mi pomohl, abych zůstala pevná ve vyznávání víry. {*} On mě uzdravil a potěšil.

Pán bez poskvrny, mě, svou služebnici, ve své milosrdné lásce posvětil a uchránil před poskvrněním. {*} On mě uzdravil a potěšil.

6. února

Sv. Pavla Mikiho a druhů, mučedníků

Památka

Ze Zprávy o_mučednictví svatého Pavla Mikiho a jeho druhů zapsané jejich současníkem

(Cap. 14,109-110: Acta Sanctorum Febr. 1,769)

Budete mými svědky

Když byly kříže zasazeny do země, bylo podivuhodné sledovat neohroženost všech. Povzbuzovali je k_ní tu Otec Pasius, tu Otec Rodriguez. Otec představený stále setrvával v_nehybném stavu, s_očima upřenýma k_nebi. Bratr Martin zpíval na znamení díků za Boží dobrotu některé žalmy, k_nimž připojil verš: Do tvých rukou, Pane, svěřuji svého ducha.{fnr}1{/fnr} Bratr František rovněž hlasitě děkoval Bohu. Bratr Gunsalvus se modlil velmi silným hlasem modlitbu Páně a pozdravení andělské.

Náš bratr Pavel Miki, který věděl, že u_všech, s_nimiž kdy přišel do styku, je ve veliké vážnosti, prohlásil nejprve všem přítomným, že je Japonec a člen Tovaryšstva Ježíšova a že umírá proto, že hlásal evangelium, a že děkuje Bohu za tak mimořádné dobrodiní. Pak připojil následující slova: „Když jsem teď dospěl až sem, předpokládám, že nikdo z_vás si nemyslí, že bych teď nechtěl mluvit pravdu. A proto vám prohlašuji, že není jiné cesty k_spáse než ta, kterou jdou křesťané. Tato cesta mě učí, abych odpustil nepřátelům a všem, kteří mi ublížili. Proto rád odpouštím králi a všem, kteří mě přivedli na smrt, a prosím je, aby ochotně přijali křesťanský křest.“

Pak obrátil zrak na své druhy a začal jim dodávat odvahy pro jejich poslední zápas. A tu se všem po tvářích rozlila přímo radost, především Ludvíkovi. A když na něho jakýsi jiný křesťan zavolal, že zakrátko bude v_ráji, projevil pohybem prstů a celého těla takovou radost, že se k_němu obrátily zraky všech přihlížejících.

Antonín, který byl vedle Ludvíka, pozdvihl oči k_nebi a po vzývání nejsvětějšího jména Ježíšova a jména Mariina začal zpívat žalm Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodinovo,{fnr}2{/fnr} který se naučil v_katechetickém ústavu v_Nagasaki, kde se velice dbalo na to, aby se chlapci naučili několik vhodných žalmů.

Jiní zase s_jasnou tváří stále opakovali: „Ježíši, Maria!“ Někteří také nabádali kolemstojící, aby žili, jak se sluší na křesťana. Tímto a jiným počínáním dávali najevo, že jsou připraveni zemřít.

Tehdy začali čtyři kati vyjímat ze svých pochev (v_Japonsku běžně užívaných) meče. Při tomto děsivém divadle všichni věřící volali: „Ježíši, Maria!“ a navíc se zdvihl žalostný pláč a nářek pronikající až do nebes. A kati jednoho každého z_nich zakrátko jednou nebo dvěma ranami zbavili života.

{fn:1}{r}Žl 30 (31),6{/r}; srov. {r}Lk 23,46{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Žl 112 (113){/r}.{/fn}

RESPONSORIUM

Srov. Gal 6, 14; Flp 1, 29

Naší jedinou chloubou je kříž našeho Pána Ježíše Krista: v_něm je naše naděje, život a vzkříšení. {*} Skrze něj jsme spaseni a vysvobozeni.

Vám se dostalo té milosti, že smíte v_Krista nejen věřit, ale také pro něj trpět. {*} Skrze něj jsme spaseni a vysvobozeni.

7. února

Vzpomínka zemřelých otců a matek členů Řádu kazatelů

Z_listu svaté Kateřiny Sienské své matce

(List č. 240, říjen 1376: ed. P. Misciattelli, sv. IV, Firenze 1970, str. 31-33)

Toužila jsem vidět tebe, svou skutečnou matku

Ve jménu Ježíše Krista Ukřižovaného a sladké Marie. Má nejdražší matko v_Kristu, sladkém Ježíši. Tvá nehodná a bídná dcera Kateřina tě povzbuzuje v_nejdražší krvi Božího Syna. Vroucně jsem si tě přála vidět jako pravou matku nejen mého těla, ale také mé duše. Myslím, že budeš-li milovat více mou duši než mé tělo, veškerá nezřízená láska v_tobě zemře a nebudeš truchlit pro nepřítomnost mého těla, ale budeš se radovat a budeš chtít pro Boží čest snášet všechny útrapy, aby Bůh byl uctíván. Když uctíváš Boha, dáváš v_mé duši růst milosti a ctnosti, a tak ty, má nejsladší matko, která miluješ více duši než tělo, budeš zaplavena radostí a nebudeš opuštěna.

Chci, aby ses učila od sladké matky Marie, která nám pro Boží čest a pro spásu nás všech dala Syna umučeného na dřevě nejsvětějšího kříže. Když však po Kristově nanebevstoupení Maria zůstala sama, setrvávala se svatými učedníky. Věz, jaké potěšení mohl Marii a učedníkům tento společný život přinést a jakého smutku je ušetřil; nicméně ke chvále a slávě svého Syna a ke spáse světa Maria jejich odchod přijímá a přeje si jej. Byla natolik proniknuta láskou k_Boží cti a spáse našich duší, že dala přednost smutku z_jejich odchodu před útěchou společného přebývání.

Chci, aby ses, má nejdražší matko, učila od ní.

Vždyť víš, že mou povinností je následovat Boží vůli; a vím, že chceš, abych ji následovala. Byla to Boží vůle, abych odešla, a můj odchod nebyl ani bez tajemství, ani bez velkého užitku. Byla to Boží vůle, abych zůstala, a ne vůle nějakého člověka, a kdyby někdo říkal opak, je to lež, a ne pravda. A proto je pro mě dobré, abych vykročila a následovala jeho stopy tak, jak se to bude líbit jeho nesmírné dobrotě.

Ty však, má dobrá a sladká matko, se máš radovat, a ne truchlit, a veškeré strasti snášet ke cti Boží a ke spáse tvé i_mé. Pozdvihni, pozdvihni trochu své srdce a cit k_tomu sladkému a přesvatému kříži, kde všechno trápení odpadá. Snášej chviličku časný trest, abys unikla věčnému, který si zasluhujeme pro naše hříchy. Buď silná pro lásku ukřižovaného Krista.

Zůstávej ve svaté a sladké Boží lásce. Ježíši sladký, Ježíši lásko.

RESPONSORIUM

Flp 2, 2.3.4; 1 Sol 5, 14-15

Mějte lásku, z_pokory ať každý z_vás pokládá druhého za lepšího, než je sám. {*} Nikdo z_vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i_na prospěch druhých.

Ujímejte se slabých, buďte trpěliví vůči všem; usilujte vždycky o_dobro mezi sebou i_ke všem. {*} Nikdo z_vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i_na prospěch druhých.

8. února

Sv. Jeronýma Emilianiho

Z_dopisu svatého Jeronýma Emilianiho spolubratřím

(Venetiis, die 21 iunii 1535)

Musíme spoléhat pouze na Boha

Nejmilejší bratři v_Kristu, synové Společnosti služebníků chudých!

Váš nehodný otec vás zdraví a vybízí vás, abyste vytrvali v_Kristově lásce a věrném zachovávání jeho přikázání, jak jsem vám slovem i_skutkem ukázal, když jsem byl s_vámi, aby tak skrze mne byl ve vás oslaven Pán.

Naším cílem je Bůh, pramen všeho dobra, a jak se modlíme v_naší modlitbě, my musíme spoléhat pouze na něho, a ne na někoho jiného. A náš dobrotivý Bůh chtěl rozhojnit vaši víru (bez ní, jak říká evangelista, nemůže ani Kristus činit mnohá znamení{fnr}1{/fnr}) a vyslyšet vaši modlitbu, když se rozhodl učinit vás chudými, ztrápenými, sklíčenými, unavenými a ode všech zhrzenými, zbavenými i_tělesné přítomnosti vašeho ubohého, milovaného a drahého otce, i_když ne jeho ducha.

Proč vás chtěl mít takovými, ví jen on sám. Přesto můžeme vypozorovat tři důvody. Předně vám tím zajisté náš požehnaný Pán připomíná, že vás chce připočíst mezi své milované, jestliže vytrváte na cestě, kterou jste nastoupili; tak totiž jednal se svými přáteli a učinil je svatými.

Další důvod je ten, že usiluje, abyste vždy více spoléhali jen na něho, a ne na jiné, neboť jak jsem řekl, Bůh nečiní své velké skutky na těch, kdo se zdráhají vkládat svou veškerou víru a naději výlučně do něho, ale vylévá plnost své lásky na ty, kdo vynikají velkou vírou a nadějí, a těm činí veliké věci. Takže, budete-li vyzbrojeni vírou a nadějí, Bůh, který ponížené povyšuje, učiní i_s_vámi veliké věci.{fnr}2{/fnr} Když vám proto bere mne nebo kohokoli jiného, kdo je vám milý, dává vám na vybranou jednu ze dvou možností: buď slevíte ze své víry a vrátíte se k_pozemským věcem, nebo zůstanete ve víře pevní a Bůh ve vás najde zalíbení.

A konečně důvod třetí: Bůh si vás chce vyzkoušet jako zlato v_ohni.{fnr}3{/fnr} Příměsi zlata oheň stravuje, zatímco dobré zlato zůstává a nabývá na ceně. Stejným způsobem nakládá Bůh s_dobrým služebníkem, který i_v_soužení v_Boha doufá a neochvějně v_Bohu setrvává. Takového drží Bůh zpříma a to, co z_lásky k_němu ten člověk opustil, nahrazuje mu stonásobně už zde na světě a v_budoucnu mu za to odplatí životem věčným.{fnr}4{/fnr}

Tímto způsobem jednal Bůh se všemi svatými. Tak si počínal vůči izraelskému národu poté, co tolik vytrpěl v_Egyptě: nejenže jej odtud pomocí tolika divů vyvedl a živil jej na poušti manou, ale také mu dal zemi, kterou mu zaslíbil. Jestliže tedy budete i_vy přes všechna pokušení stát pevně ve víře, dá vám Pán pokoj a odpočinutí, dočasně už na tomto světě, navěky na onom.

{fn:1}Srov. {r}Mk 6,5{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Lk 1,49.52{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}1 Petr 1,7{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Mt 19,29{/r}; {r}Mk 10,30{/r}.{/fn}

RESPONSORIUM

Srov. 1 Petr 3, 8. 9; Řím 12, 10-11

Buďte všichni jednomyslní, plní zájmu o_druhého, milosrdní a pokorní. {*} Vždyť k_tomu jste byli povoláni, aby se vám dostalo údělem požehnání.

V_bratrské lásce se navzájem mějte srdečně rádi, v_uctivosti předcházejte jeden druhého, v_horlivosti neochabujte, duchem buďte horliví, služte Pánu. {*} Vždyť k_tomu jste byli povoláni, aby se vám dostalo údělem požehnání.

Téhož 8. února

Sv. Josefiny Bakhity, panny

Z_kázání svatého Augustina, biskupa

(Sermo 53, 1-6: Revue bénédictine 104, 1994, 21-24)

Blahoslavení milosrdní, neboť oni budou vidět Boha

Nezpěčujme se zápasit, máme-li rádi cenu vítězství; příslibem odměny ať se v_nás rozhoří touha radovat se už při díle. To, co chceme, po čem toužíme nebo oč žádáme, to bude později; co však se nám přikazuje kvůli tomu, co bude později, to už máme činit hned teď.

Nuže, začni přemýšlet o_tom, co Bůh říká, a hlavně o_přikázáních evangelia, co nám ukládají. Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je nebeské království.{fnr}1{/fnr} Později bude nebeské království tvoje, ale teď buď chudý duchem. Chceš, aby ti později patřilo nebeské království? Nuže, hned teď se podívej, komu patříš ty sám. A buď chudý duchem. Asi ode mne chceš vědět, co vlastně znamená být chudý duchem. Chudý duchem není nikdo, kdo je pyšný; zato pokorný je chudý duchem. Království nebeské je vysoko, ale ten, kdo se ponižuje, bude povýšen.

A dávej pozor, co následuje. Ježíš říká: Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.{fnr}2{/fnr} Chtěl bys už vlastnit zemi? Tak hleď, aby země nevlastnila tebe. Budeš-li tichý, budeš vlastnit, a nebudeš-li tichý, budeš vlastněn. A když slyšíš o_budoucí odměně, že bys měl dostat zemi, neotvírej náruč lakotě, pro kterou bys chtěl zemi vlastnit hned teď, dokonce tak, že bys chtěl nějak ošidit svého souseda. Ničím takovým se nenech klamat, opravdu dostaneš zemi tehdy, když se pevně přimkneš k tomu, jenž učinil nebe i_zemi. Neboť být tichý znamená neprotivit se svému Bohu: Když konáš dobro, ať je s_tebou spokojen Bůh, nikoli ty sám se sebou; a když tě právem trápí něco zlého, nežehrej na Boha, ale jen sám na sebe. Znamená jistě nemálo, budeš-li se sebou nespokojen, ale jemu se budeš líbit: zajisté se mu však znelíbíš, budeš-li samolibý.

A pojďme k dalšímu dílu i_daru. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.{fnr}3{/fnr} Toužíš po nasycení. Jak? I_když touhu po nasycení ukojíš, jakmile se jídlo stráví, znovu dostaneš hlad. A jak říká Ježíš: Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň.{fnr}*{/fnr} Lék přikládaný k ráně přestává bolet, jestliže ránu zahojí; jídlo jako lék proti hladu se však užívá tak, že se uleví mírně, a když se jídlo stráví, hlad se vrací. Léčení jídlem přichází sice každodenně, ale zranění slabosti nevyléčí. Hladovějme tedy a žízněme po spravedlnosti, aby nás nasytila sama spravedlnost, po které teď lačníme a žízníme. Sytíme se totiž právě proto, že máme hlad a žízeň. Kéž tedy naše nitro hladoví a žízní! Vždyť má svůj pokrm, má svůj nápoj, neboť Ježíš říká: Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.{fnr}4{/fnr} Máš tedy pro hladového chléb; chtěj i_nápoj pro žíznivého, neboť máš pramen života.

Pozor, co následuje: Blahoslavení milosrdní, to znamená ti, kteří mají čisté srdce, neboť oni budou vidět Boha.{fnr}5{/fnr} Takový je cíl naší lásky, konec, jímž se dovršujeme, nikoli stravujeme. Končí se třeba s_jídlem a končí se s_rouchem: s_jídlem proto, že se požitím stravuje, ale s_rouchem proto, že se tkaním dokončuje. U_obojího jde o_konec, ale zatímco jeden znamená spotřebování, druhý dovršení. Ať děláme (rozuměj dobře děláme) cokoli, ať o_cokoli usilujeme, pro cokoli chvályhodně hoříme, po čemkoli počestně toužíme, jakmile dojde k patření na Boha, nezatoužíme už po ničem. Vždyť co by hledal ten, s_kým je Bůh? Nebo co by mělo stačit tomu, komu nestačí Bůh? Chceme vidět Boha, toužíme ho vidět, hoříme přímo touhou po tom. A kdo by nehořel? Jenže slyš, co se praví: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.{fnr}6{/fnr} Připravuj se tedy na to, jak lze vidět. Abych uvedl přirovnání ze života: Jak by ses mohl těšit na východ slunce, máš-li zanícené oči? Budou-li tvé oči zdravé, způsobí ti ranní slunce potěšení: nebudou-li v_pořádku, světlo ti způsobí trýzeň. S_nečistým srdcem ti zajisté nebude dovoleno ani pohlédnout na to, nač lze patřit jedině se srdcem čistým. Byl bys odmítnut a zavržen, a Boha bys neviděl.

{fn:1}{r}Mt 5,3{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Mt 5,5{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Mt 5,6{/r}.{/fn} {fn:*}Srov. {r}Jan 4,13{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Jan 6,41{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Mt 5,7-8{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Mt 5,8{/r}.{/fn}

RESPONSORIUM

Porov. {r}Mt 11, 29.30.28{/r}

Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem; {*} Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.

Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. {*} Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.

10. února

Sv. Scholastiky, panny

Památka

Ze spisu „Dialogy o_životě a divech italských otců“ od svatého Řehoře Velikého, papeže

(Lib. 2,33: PL 66,194-196)

Dokázala víc, protože víc milovala

Scholastika, sestra svatého Benedikta, již od dětství zasvěcená všemohoucímu Bohu, chodívala jednou za rok za bratrem. Muž Boží jí přicházíval vstříc na klášterní pozemek nedaleko od brány kláštera.

Jednou zase přišla jako obvykle a její ctihodný bratr k_ní přišel se svými učedníky. Celý den strávili v_chválách Božích a ve svatých rozhovorech, a když se už začalo stmívat, společně pojedli.

A protože se mezitím během jejich zbožné besedy připozdilo, svatá řeholnice požádala Benedikta: „Prosím tě, neopouštěj mě této noci a porozprávějme si až do rána o_radostech života v_nebi.“ On jí odpověděl: „Co to povídáš, sestro? Nemohu přece v_žádném případě zůstat mimo svou celu.“

Když tedy ctihodná sestra uslyšela zápornou odpověď svého bratra, položila sepjaté ruce na stůl, sklonila hlavu do dlaní a začala se modlit k_všemohoucímu Pánu. A když hlavu znovu zdvihla, strhla se mohutná bouře s_hromy a blesky a takový liják, že ani ctihodný Benedikt, ani bratři, kteří ho provázeli, nemohli ani vykročit z_místa, na kterém společně seděli.

Tu začal Boží muž smutně naříkat a řekl: „Bůh ti buď milostiv, sestro, cos to provedla?“ Nato ona: „Hleď, prosila jsem tě, ale tys mi nechtěl vyhovět; poprosila jsem proto svého Boha, a ten mě vyslyšel. Teď tedy jdi, můžeš-li, rozluč se se mnou a vrať se do kláštera.“

A tak ten, který tam nechtěl zůstat dobrovolně, zůstal nedobrovolně, a tak se stalo, že probděli spolu celou noc a vzájemně se posilovali zbožnou rozmluvou o_duchovním životě.

Není divu, že žena zmohla víc než muž. Vždyť přece Bůh je láska,{fnr}1{/fnr} jak říká Jan, a tak bylo navýsost správné, že ona dokázala víc, protože víc milovala.

A hle, když po třech dnech stál Boží muž ve své cele a pozdvihl oči k_nebi, spatřil, jak duše jeho sestry vychází z_jejího těla v_podobě holubice a vchází do skrytého nebe. Zaradoval se nad její velikou slávou, hymny a chvalozpěvy vzdal chválu všemohoucímu Bohu a poslal spolubratry, aby přinesli její tělo do kláštera a pochovali ji do hrobu, který měl připravený pro sebe.

A tak se stalo, že ty, kdo byli vždycky jedna duše v_Bohu, nerozdělil ani hrob.

{fn:1}{r}1 Jan 4,8{/r}.{/fn}

RESPONSORIUM

Žl 133, 1

Když Bohu zasvěcená panna prosila, aby směla se svým bratrem pokračovat v_rozjímání o_radostech věčného života, {*} dosáhla více od Pána svého srdce, protože více milovala.

Hle, jak je dobré a jak útěšné, bratři když pobývají pospolu! {*} Dosáhla více od Pána svého srdce, protože více milovala.

11. února

Panny Marie Lurdské

Z_dopisu svaté Bernadetty Soubirousové

(Ep. ad P. Gondrand, a. 1861; cf. A. Ravier, Les écrits de sainte Bernadette, Paris 1961, pp. 53-59)

Paní se mnou mluvila

Jednoho dne jsem se vydala se dvěma děvčaty na břeh řeky Gávy sbírat dříví a zaslechla jsem nějaký šum. Otočila jsem se směrem k_louce, ale viděla jsem, že se stromy sotva hýbou. Proto jsem pozdvihla hlavu vzhůru a podívala se k_jeskyni. Spatřila jsem tam Paní celou v_bílém: měla bělostné šaty přepásané modrým pásem a na obou nohou světle žlutou růži a měla i_růženec stejné barvy.

Když jsem to uviděla, protřela jsem si oči, protože jsem si myslela, že mě klame zrak, a sáhla jsem rukou do kapsy, kde jsem našla svůj růženec. Chtěla jsem také udělat na čele kříž, ale nebyla jsem s_to tam zdvihnout ruku, pořád mi padala. Až když se pokřižovala Paní, zkusila jsem to znovu, a ačkoli se mi ruka třásla, podařilo se to i_mně. Hned jsem se začala modlit růženec a také Paní posouvala zrna svého růžence, ale rty se jí nepohybovaly. Když jsem se růženec domodlila, vidění ihned zmizelo.

Vyptávala jsem se tedy ostatních dvou dívek, zdali něco viděly. Řekly, že ne, a hned naléhaly, co to bylo, a že jim to musím prozradit. Sdělila jsem jim, že jsem uviděla Paní, celou v_bílém, a že nevím, kdo to byl. Ale vybídla jsem je, aby o_tom nic neříkaly. Nato mě děvčata varovala, abych se tam už nevracela. To jsem odmítla. A tak jsem přišla v_neděli znovu, protože jsem uvnitř cítila, že mě něco volá …

Ta Paní na mě promluvila až potřetí a ptala se mě, zdali bych za ní nechtěla chodit příštích patnáct dní. Řekla jsem, že chci. A také dodala, že musím vyzvat kněžstvo, aby se tam postarali o_stavbu kaple. A pak mi poručila, abych se napila z_pramene. Protože jsem žádný pramen neviděla, šla jsem k_řece Gávě. Ale ona mi dala na srozuměnou, že nemluví o_řece, a ukázala mi prstem, kde má být pramen. Když jsem tam přišla, nenašla jsem nic, jen trochu bahnité vody. Snažila jsem se ji nabrat rukou, ale nešlo to. Proto jsem se pustila do hrabání a nakonec jsem sice dokázala trošku vody nabrat, ale třikrát jsem ji rozlila, až po čtvrté jsem se dokázala napít. Pak se zjevení ztratilo a já jsem šla pryč.

Celých patnáct dní jsem se tam vracela a každý den kromě jednoho pondělka a jednoho pátku se mi Paní zjevovala. Každý den mi přikazovala, že mám kněžím připomenout, aby tam vybudovali kapli, že se mám jít k_prameni umýt a že se mám modlit za obrácení hříšníků. Častěji jsem se jí ptala, kdo je, ale ona se na to jen usmívala. Až nakonec pozvedla ruce do výšky, upřela oči k_nebi a řekla mi, že je Neposkvrněné Početí.

Během těch patnácti dní mi také prozradila trojí tajemství, ale zakázala mi komukoli je prozradit. To jsem dodnes věrně dodržela.

RESPONSORIUM

Lk 1, 46b. 49. 48b

Velebí má duše Pána, {*} že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté.

Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, {*} že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté.

12. února

Bl. Reginalda z_Orleansu, kněze

Nezávazná památka

Z_„Knížky o_počátcích Kazatelského řádu“ blahoslaveného Jordána Saského

(MOPH, 16, Libellus de Principiis, str. 56-58, 63-64)

Zdálo se, že povstal nový Eliáš

Léta Páně 1218, když dlel mistr Dominik v_Římě, přišel tam mistr Reginald, děkan kapituly od svatého Aniána v_Orleansu. Chtěl se z_Říma plavit po moři. Byl to velmi slavný muž, proslulý učeností a velice vážený. Přednášel pět let církevní právo na pařížské univerzitě. Když tedy přišel do Říma, těžce onemocněl. Mistr Dominik ho několikrát přišel navštívit. Vybízel ho, aby vzal na sebe Kristovu chudobu a společný život v_jeho řádě. Získal ho k_tomu, že svobodně a plně souhlasil se vstupem do tohoto řádu a zavázal se k_tomu i_slibem.

Reginald se tedy zotavil ze své vážné a téměř beznadějně nebezpečné choroby. Byl to jistě zázrak Boží moci. Neboť v_palčivé horečce přišla k_němu ve viditelné podobě Královna nebes, Matka milosrdenství Panna Maria, a potřela mu oči, nos, uši, ústa, bedra, ruce a nohy jakousi léčivou mastí, kterou si přinesla s_sebou. Takto k_němu mluvila: „Mažu ti svatým olejem nohy k_hlásání evangelia pokoje.“ Mimo to mu také ukázala celý hábit tohoto řádu. Ihned byl uzdraven a tak okřál na celém těle, že lékaři, kteří se skoro vzdávali naděje na jeho uzdravení, užasli, když se přesvědčili, že je zdráv.

O_tomto neobyčejném zázraku vyprávěl později mistr Dominik veřejně mnoha bratřím, kteří dosud žijí. Já sám jsem byl při tom, když o_něm v_Paříži mluvil ve veřejné promluvě k_četným bratřím.

Když tedy mistr Reginald znovu nabyl zdraví, dal se hned horlivě a celou svou bytostí do kázání. Měl ohnivou a mocnou výmluvnost. Celá Boloňa byla tenkrát ve varu, protože se zdálo, že povstal nový Eliáš. V_té době přijal v_Boloni do řádu mnoho bratří. Rovněž počet žáků začal vzrůstat a velmi mnoho se jich k_nim přidalo.

Potom přišel bratr Reginald svaté paměti do Paříže a s_neúnavným žárem ducha hlásal slovem i_skutkem Ježíše Krista ukřižovaného. Ale Bůh jej rychle odvolal z_této země. Reginald „se brzy zdokonalil a naplnil časy mnohé“.

Bratr Matouš, který ho znal ve světě ještě jako slavného a vybraně žijícího muže, ptal se ho několikrát takřka s_obdivem: „Nemrzí vás, mistře, že jste oblékl tenhle hábit?“ On však se sklopenýma očima odpověděl: „Myslím, že jsem v_tomto řádě nezískal žádnou zásluhu, protože jsem v_něm vždycky měl příliš velké zalíbení.“

RESPONSORIUM

Ef 4, 1.3-4

Povzbuzuji vás tedy já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali, {*} horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje.

Jen jedno je ono tajemné tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. {*} Horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje.

13. února

Bl. Jordána Saského, kněze

Památka

Z_„Knížky o_počátcích Kazatelského řádu“ blahoslaveného Jordána Saského

(MOPH, 16, Libellus de Principiis, str. 69, 75, 86-88, 110, 120: MOPH, 16, Romæ 1935, str. 57, 60, 66-67, 77, 81)

Starého člověka svlékáme a oblékáme nového

Bratr Reginald blahé paměti přišel do Paříže a horlivě tam kázal. Pohnut milostí Boží umínil jsem si a v_srdci slíbil, že vstoupím do onoho řádu. Věděl jsem, že v_něm jsem našel jistou cestu ke spáse, jak jsem si to představoval a často o_tom v_mysli uvažoval ještě dříve, než jsem bratry poznal. Když se mi tedy upevnilo v_duši toto rozhodnutí, počal jsem se všemožně starat o_to, jak bych k_témuž úmyslu přiměl svého druha a duchovního přítele. Viděl jsem totiž, že se svými dary přirozenými i_nadpřirozenými převelice hodí pro službu kazatelskou. On sám se zdráhal, já však jsem na něj nepřestal ještě více naléhat.

Když tedy přišel den, kdy se věřícím dává popelec, aby si připomněli, že jsou prach a v_prach se navrátí, rozhodli jsme se i_my společně dát se na cestu pokání, totiž splnit slib daný Pánu. Ostatní z_našich spolubydlících druhů o_tom dosud nevěděli. Proto když bratr Jindřich odcházel z_hospice, jeden druh se ho tázal: „Kam jdete, pane Jindřichu?“ On odpověděl: „Jdu do Betánie.“ On tehdy sice neporozuměl, pochopil to však, až mu vyložili, co se vlastně stalo. Neboť slovo „Betánie“ znamená „dům poslušnosti“. Znamenalo to totiž jeho vstup do řádu. Šli jsme tedy všichni tři ke svatému Jakubu a přišli jsme právě, když už bratři zpívali: Oblečme člověka nového.{fnr}1{/fnr} Přišli jsme mezi ně sice neočekávaně, ne však nevhod. Hned jsme tam svlékli starého člověka a oblékli nového, aby se v_nás skutkem naplnilo, co oni zpívali.

Roku 1220 se slavila první generální kapitula tohoto řádu v_Boloni. Sám jsem na ní byl, protože mě tam poslali s_třemi bratry z_Paříže. Mistr Dominik totiž nařídil ve svém dopise, že mu mají být posláni z_pařížského konventu na kapitulu do Boloně čtyři bratři. Když jsem však byl poslán, nebyl jsem v_řádu ještě ani dva měsíce. Na této kapitule bylo se společným souhlasem bratří ustanoveno, aby se jeden rok slavila generální kapitula v_Boloni, druhý rok v_Paříži, ale tak, že nejbližší rok se měla konat v_Boloni.

Léta Páně 1221 jsem byl na generální kapitule v_Boloni ustanoven prvním provinciálem lombardské provincie, ačkoli jsem byl teprve rok v_řádu a dosud jsem v_něm ani náležitě nezapustil kořeny. Ustanovili mě, abych vedl druhé, dřív než jsem se naučil ovládat svou vlastní nedokonalost. Na této kapitule jsem tedy vůbec nebyl přítomen.

Po smrti mistra Dominika byl jistý bratr Bernard z_Boloně posedlý zlým duchem. Ten ho tak ukrutně trápil, že bratr ve dne v_noci příšerně zuřil. Všichni bratři tím byli nadmíru pobouřeni. Toto soužení dopustilo bezpochyby na své služebníky Boží milosrdenství, aby je naučilo trpělivosti.

Toto kruté trápení řečeného bratra Bernarda bylo první příčinou, která nás pohnula k_tomu, že jsme v_Boloni ustanovili, aby se po kompletáři zpívala antifona „Zdrávas Královno“. Tento zvyk se potom z_tohoto domu začal šířit po celé lombardské provincii, a nakonec se rozmohla tato zbožná a spasitelná zvyklost po celém řádě.

Jeden zbožný a důvěryhodný muž mi vypravoval, že často vídával v_duchu samotnou Pánovu Matku, jak padá před svým Synem na kolena a vroucně ho prosí za zachování celého řádu, zatímco bratři zpívali: „A_proto, orodovnice naše!“ Připomínáme to, aby se bratři, kteří toto budou číst, ještě více povzbudili k_zbožnému uctívání Svaté Panny.

{fn:1}Ef 4, 24.{/fn}

RESPONSORIUM

1 Kor 1, 17-18.21

Kristus mě poslal kázat radostnou zvěst, a to ne nějakou slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti. {*} Ti ovšem, kteří jdou k_záhubě, považují nauku o_kříži za hloupost. My však, kteří budeme zachráněni, víme, že tím Bůh projevil svou moc.

Protože svět pro svou „moudrost“ nepoznal v_projevech Boží moudrosti Boha, uznal Bůh za dobré, že ty, kdo věří, zachrání „pošetilým“ kázáním. {*} Ti ovšem, kteří jdou k_záhubě, považují nauku o_kříži za hloupost. My však, kteří budeme zachráněni, víme, že tím Bůh projevil svou moc.

15. února

Bl. Bedřicha Bachsteina a druhů, mučedníků

Z_Apoštolského listu Salvifici doloris papeže Jana Pavla II.

(AAS 76 [1984], 201-250, nn. 25.26.27.31)

Zvláštní důkaz podobnosti a spojení s_Kristem

Kristus vícekrát mluvil o_tom, že jeho učedníci a vyznavači budou trpět mnohá pronásledování, což se, jak známo, nedálo jen v_prvních stoletích života církve pod římským panstvím, nýbrž se v_různých epochách dějin na různých místech země děje i_dnes.

Evangelium mluví na různých místech o_utrpení „pro Krista“ a „kvůli Kristu“, a to samotnými slovy Ježíše nebo apoštolů. Mistr neskrývá svým učedníkům a následovníkům perspektivu utrpení, nýbrž otevírá jim ji s_celou upřímností, přičemž poukazuje na nadpřirozenou sílu, která s_nimi bude v_pronásledování a útlaku „pro jeho jméno“. Bude to zároveň zvláštní důkaz podobnosti a spojení s_ním.{fnr}1{/fnr}

Kristus si ponechává na svém těle vzkříšeném z mrtvých znamení ran z kříže: na svých rukou, nohou a také v_boku. Vzkříšením zjevuje vítěznou sílu utrpení a přesvědčením o_této síle naplňuje srdce apoštolů, které si vyvolil za své, a také těch, které si stále vybírá a posílá. Apoštol Pavel říká: Tak i_všichni, kdo chtějí zbožně žít v_Kristu Ježíši, budou pronásledováni.{fnr}2{/fnr}

Jestliže první velkou kapitolu evangelia o_utrpení píší v_průběhu generace ti, kteří trpí pronásledováním pro Krista, současně se v_toku dějin odehrává jiná velká kapitola tohoto evangelia. Píší ji všichni ti, kteří trpí spolu s_Kristem a spojují své lidské bolesti s_jeho spasitelným utrpením. V_nich se naplňuje evangelium o_utrpení a zároveň každý z nich jej nějakým způsobem píše dále: píše jej a hlásá světu, svému okolí i_lidem své doby.

Církev proto pohlíží na všechny trpící bratry a sestry jako na rozmanité nositele své nadpřirozené síly. Jak často se k nim obracejí církevní pastýři a hledají u nich pomoc a podporu! Evangelium o_utrpení je psáno nepřetržitě a neustále promlouvá slovy podivuhodného protikladu: prameny Boží síly vyvěrají právě z lidské slabosti. Účastníci Kristova utrpení mají ve svých strastech zvláštní podíl na nekonečném pokladu vykoupení světa a mohou jej sdílet s_ostatními. Čím více je člověk ohrožen hříchem a čím více ho svazují provinění, která s_sebou nese dnešní svět, tím větší je i_význam lidského utrpení.

Je tedy třeba, aby se všichni trpící, kteří věří v_Krista, sešli duchem a smýšlením pod křížem Kalvárie. Zvláště pak ti, kteří trpí pro víru v_Ukřižovaného a Vzkříšeného, aby oběť jejich utrpení přinesla naplnění Spasitelovy prosby: ať všichni jsou jedno.{fnr}3{/fnr} A tam ať se také sejdou všichni lidé dobré vůle, neboť na kříži je „Vykupitel člověka“, muž bolesti, který na sebe vzal muka tělesná i_duševní všech časů, aby mohli v_lásce porozumět spásnému smyslu svých bolestí i_odpovědím na otázky, které kladou.

Spolu s_Marií, matkou Kristovou, která stála u kříže,{fnr}4{/fnr} stojíme u všech křížů dnešního člověka. Vzýváme všechny svaté, kteří měli po staletí zvláštní účast na mukách Kristových. Prosíme je, aby nám pomáhali. A žádáme vás všechny, kteří trpíte trýzní, abyste nás podpořili. Prosíme vás slabé, abyste působili jako zdroj síly pro církev a lidské pokolení. V_nejkrutějším zápase mezi dobrem a zlem, jehož je náš věk velkou arénou, nechť zvítězí vaše utrpení ve spojení s_křížem Kristovým.

{fn:1}{r}Jan 15,18-21{/r}; {r}Jan 16,33{/r}.{/fn} {fn:2}{r}2 Tim 3,12{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Jan 17,11.21-22{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Jan 19,25{/r}.{/fn}

RESPONSORIUM

{r}Mt 10,28{/r}; {r}Jan 15,21a{/r}

Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, {*} duši zabít nemohou.

To všechno vám způsobí kvůli mému jménu. {*} Duši zabít nemohou.

17. února

Sv. Alexia a druhů, řeholníků

Z_legendy o_původu řádu servitů

(Monumenta Ord. Serv. B.M.V., 1,3.5.6.11, pag. 71ss.)

Chvalme slavné muže

Bylo sedm mužů zasluhujících velké úcty a vážnosti a ty si naše Paní vyvolila, spojila je jako sedm hvězd v_souhvězdí, vytvořila z_nich jedno tělo jednu duši, a dala tak základ svému řádu, řádu svých služebníků, servitů.

Když jsem já vstoupil do našeho řádu, nikoho z_nich už jsem nezastihl naživu, kromě jediného bratra, který se jmenoval Alexius. Tohoto bratra Alexia nám naše laskavá Paní uchránila od tělesné smrti až do našich časů, abychom podle jeho vyprávění mohli zachytit vznik našeho řádu. A tak jsem z_vlastní zkušenosti poznal a vlastníma očima viděl, jaký byl život zmíněného bratra Alexia: přímo přitahoval svým příkladem všechny současníky a byl živým důkazem dokonalosti a výše zmíněné zbožnosti celého společenství.

Předtím než se spojili v_jednu družinu, určoval jejich postoj čtverý vztah:

První byl vůči církvi. Některé z_nich nevázal manželský svazek, protože se rozhodli provždy zachovávat panictví neboli čistotu, jiní již naproti tomu vstoupili do manželství, dalším zemřely manželky, takže už je manželský stav nevázal.

Druhý vztah se týkal občanského povolání. Zabývali se obchodem, sjednávali prodej a výměnu zboží. Jakmile ovšem nalezli drahocennou perlu,{fnr}1{/fnr} náš řád, nejenže rozdali všechno, co měli, chudým, ale i_sebe samy s_radostným odhodláním nabídli Bohu a naší Paní, beze zbytku se dali do jejich služeb.

Třetí vztah se týkal úcty a vážnosti k_naší Paní. Ve Florencii byla odedávna založená jistá družina Panny Marie. Pro stáří svého založení a velký počet a svatost mužských i_ženských členů získala přední postavení mezi ostatními bratrstvy, takže byla nazývána Velkou družinou naší Paní. Z_této družiny vyšlo sedm výše uvedených mužů, obzvláštních ctitelů naší Paní již předtím, než vytvořili vlastní řádové společenství.

Jejich čtvrtou charakteristiku tvořilo úsilí o_duchovní dokonalost. Milovali Boha nade všecko, k_němu náležitě směřovalo všechno, co dělali; všechno jejich myšlení, slova a skutky byly oslavou Boží.

Když se potom z_Božího vnuknutí s_konečnou platností rozhodli pro společné založení nové družiny, přivedla je naše Paní zvláštním způsobem k_tomu, že uspořádali své domácnosti a rodiny, odkázali rodinám všechno, co potřebovaly, a zbytek rozdali chudým. Pak vyhledali muže ušlechtilých úmyslů a příkladného života a seznámili je se svými plány.

Nato odešli na Monte Senario, na vrcholu si postavili vhodný domek a nastěhovali se do něho. Tam se začali obírat úmyslem, že se budou nejen sami společně snažit o_svatost, ale že přiberou další, aby mohl nový řád, který s_pomocí naší Paní založili, postupně růst. A když se na přidružení nových spolubratři připravili, některé z_kandidátů přijali. Tak byl založen náš řád. U_jeho kořenů stála naše Paní, základy mu dala pokora našich bratří, vystavěla jej jejich vzájemná láska a pevnost mu dala jejich chudoba.

{fn:1}Srov. {r}Mt 13,46{/r}.{/fn}

RESPONSORIUM

Sk 4, 32; 2, 46b-47a

Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. {*} Nikdo neříkal o_ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné.

Jedli pokrm v_radosti a s_upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě. {*} Nikdo neříkal o_ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné.

18. února

Bl. Jana z_Fiesole neboli fra Angelica, kněze

Nezávazná památka

Z_apoštolského listu svatého Jana Pavla II.

(„Qui res Christi gerit“ (AAS 75 [1983],–799).

Svatost a tvořivost se navzájem spojovaly

„Kdo dělá Kristovu věc, musí být stále v_těsném spojení s_Kristem.“ To měl ve zvyku říkat bratr Jan z_Fiesole, kterému pro bezúhonnost života a téměř božskou krásu jeho obrazů, zvláště Panny Marie, dali přízvisko andělský bratr – Frater Angelicus.

Když ještě jako mladík projevoval sklony k_řeholnímu životu, zamířil k_bratřím kazatelům přísnější observance (kterým se říkalo observanti), kteří žili ve Fiesole v_klášteře svatého Dominika. Pečlivě vykonával všechny úkoly, které mu jeho bratři a duchovní vůdci uložili, a pověst o_jeho malířském umění se brzy rozšířila; proto také objednávky na jeho práce byly stále častější a četnější.

Papež Evžen IV. ho pozval do Říma. Když tam maloval v_chrámu svatého Petra a jiných vatikánských prostorách, měl Evžen IV. možnost obdivovat nejen jeho vynikající umělecké schopnosti, ale také jeho zbožnost a poslušnost řeholníka i_jedinečnou pokoru při vykonávání četných úkolů.

Také Mikuláš V. měl o_bratru Janovi vynikající mínění, neboť „tohoto muže ctil a obdivoval pro bezúhonnost jeho života a vynikající mravy“. Tak se také stalo, že mu svěřil, aby jeho soukromou kapli vyzdobil freskami; což on učinil a nezůstal při tom nic dlužen svému umění, z_něhož bylo zjevné, že je vyobrazením upřímné modlitby.

Zemřel v_Římě v_klášteře Panny Marie supra Minervam, kde skončil jeho život plný skvělého umění a lidských i_řeholních ctností. Neboť podle mínění jeho vrstevníků to byl „člověk jedinečné mírnosti a řeholní poslušnosti“, dále „vynikal také mnohými ctnostmi, svou povahou byl mírný a zbožností osvědčený“, „člověk, který byl opravdu svatý“. Ostatně Vasarius, který ve Florencii shromáždil četné doklady o_jeho bezúhonném životě, byl přesvědčen, že ona milost a nebeská povaha, které z_jeho svatých postav vyzařovaly – a jiné on nemaloval – byly plodem onoho nejvyššího souladu, s_nímž se v_jeho životě spolu navzájem spojovaly svatost a tvořivost.

Bratr Jan tedy skrze svou službu jedinečnému daru umění přinesl a ještě i_dnes přináší Božímu lidu nesmírný užitek duchovní i_pastorační, protože mu tak usnadňuje cestu k_Bohu. K_tomu totiž podle Druhého vatikánského koncilu směřuje posvátné umění, jak čteme v_konstituci o_posvátné liturgii: Výtvarné umění, zvláště náboženské, a jeho vrchol, umění sakrální, se plným právem počítá k_nejvznešenějším činnostem lidského ducha. Svou povahou jsou tyto druhy umění zaměřeny k_nekonečné Boží kráse, která má nalézt aspoň nějaký výraz v_lidských výtvorech. Jsou tím více zasvěceny Bohu, jeho chvále a slávě, čím více si kladou za cíl jedině to, aby svými díly co nejvíce přispěly k_oddanému otevření lidské mysli vůči Bohu.{fnr}1{/fnr}

A_tak nás bratr Jan, muž tak vynikající duchovním životem i_uměním, vždy nejvyšším způsobem přitahuje; proto si myslíme, že přišel čas, kdy má být postaven do zvláštního světla v_církvi Boží, kterou jistě až dosud nepřestává oslovovat svým nebeským uměním.

{fn:1}Sacrosanctum concilium, č. 122.{/fn}

RESPONSORIUM

Sir 4, 11-12.14

Moudrost vychovává své syny a ujímá se těch, kdo ji hledají. {*} Kdo ji miluje, miluje život.

Kdo jí slouží, budou Svatému sloužit. {*} Kdo ji miluje, miluje život.

21. února

Sv. Petra Damianiho, biskupa a učitele církve

Z_dopisu svatého Petra Damianiho nemocnému příteli

(Lib. 8,6: PL 144,473-476)

S_veselou myslí očekávej po smutku radost

Milý příteli, prosil jsi mě, abych ti napsal pár slov útěchy. Sužuje tě mnoho trápení a já mám konejšivými slovy osladit trpkost tvé duše.

Nespí-li však tvá rozvaha a tvůj rozum, je útěcha nasnadě, neboť sama slova Písma, jak si získat dědictví, nepochybně ukazují, že to Bůh tě vychovává jako syna. Vždyť to nelze říci otevřeněji, než když se praví: Synu, přicházíš-li sloužit Bohu, stůj ve spravedlnosti a v_bázni, a připrav svou duši na pokušení.{fnr}1{/fnr}

Kde je totiž bázeň a spravedlnost, tam kříž protivenství není trápením otroka, ale otcovským cvičením v_kázni.

Proto i_blažený Job uprostřed ran a utrpení sice volal: Kéž ten, který mě stvořil, také mě zničí, kéž vztáhne ruku a podetne mě!{fnr}2{/fnr} ale hned dodal: To, že mě v_utrpení neušetří bolesti, je mi útěchou.{fnr}3{/fnr}

Božím vyvoleným je velkou útěchou právě to, že je Bůh navštěvuje křížem. Vždyť snesou-li chvilkové rány, nabudou sil jít v_pevné naději za ziskem slávy nebeské blaženosti.

Kladivo přece buší do zlata proto, aby kovolitec odstranil zbytky strusky, a pilník sbrušuje stále více povrch nerostu, aby se zářivěji zaleskla žilka prosvítajícího kovu. Jako pec ověří hrnčířovu nádobu, tak zkouška utrpení ověří člověka spravedlivého.{fnr}4{/fnr} A proto se říká u_Jakuba: Velmi se z_toho radujte, bratři, když se octnete ve všelijakých zkouškách.{fnr}5{/fnr}

Takže by se právem měli radovat ti, které zde na světě potká za jejich zlé skutky trápení, vždyť za dobro, které vykonali, je čeká věčná odplata v_nebi.

Nuže tedy, bratře drahý a rozmilý, i_když se na tebe ze všech stran sypou rány, i_když do tebe buší trestající Boží kázeň, ať nedolehne na tvou duši beznaděj, nestěžuj si a nereptej, nedej se strávit truchlivostí a zármutkem, nebuď malomyslný a netrpělivý, překonávej všechno s_jasnou tváří, s_veselou myslí a s_díkůčiněním na rtech.

Zajisté je to chvályhodné řízení Boží, že Bůh trestá své vyvolené časnými tresty, aby je uchránil od věčných, že tlačí k_zemi, aby mohl pozdvihnout, že řeže, aby uzdravil, že svrhává, aby povýšil.

Nuže, milý bratře, těmito a dalšími příklady z_Písma svatého posiluj svou mysl k_trpělivosti a s_veselou myslí očekávej po smutku radost.

K_této radosti ať tě povznese naděje a ať láska roznítí tvou horlivost, aby náležitě opojená duše zapomněla na to, co trpí zvenčí, a vzplanula a zamířila k_tomu, o_čem uvnitř rozjímá.

{fn:1}Srov. {r}Sir 2,1-2{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Job 6,9{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Job 6,10{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Sir 27,5{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Jak 1,2{/r}.{/fn}

RESPONSORIUM

Srov. Sir 31, 8.11a. 10cd

Blahoslavený člověk, jenž se uchrání poskvrny a nehoní se za zlatem. {*} Jeho majetek bude upevněn.

Kdo mohl hřešit a nezhřešil, konat zlo a nekonal je. {*} Jeho štěstí bude zajištěno v_Pánu.

22. února

Stolce svatého apoštola Petra

Svátek

HYMNUS

Dobrý pastýři, Petře, buď vždy laskavým

k_prosbám prosících a okovy našich vin

svou mocí rozraz, kterou Kristus svěřil ti,

již otevřít ráj můžeš nebo zavříti.

Buď věčná sláva Nejsvětější Trojici.

Její moc nad vším každý z_nás ať chválí, ctí

v_téže jednotě, s_níž svou prozřetelností

dnes vždy vládne nekonečnou věností. Amen.

Ant. 1Petr řekl shromážděnému lidu: Ježíše, původce života, jste vydali na smrt, ale Bůh ho vzkřísil a povýšil do své slávy.

Ant. 2Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z_Herodových rukou.

Ant. 3Zastínil je světlý oblak a z_oblaku se ozval Otcův hlas: To je můj milovaný Syn, v_něm mám zalíbení.

Pane, ke komu půjdeme?

Ty máš slova věčného života.

Ze Skutků apoštolů

{r:Sk}11,1-18{/r}

Petr vypráví o_obrácení pohanů

{v}11,1{/v}Apoštolové a bratři v_Judsku se dověděli, že i_pohané přijali Boží slovo. {v}2{/v}Když pak Petr přišel do Jeruzaléma, věřící obrácení ze židovství mu dělali výčitky {v}3{/v}a říkali: „Vešel jsi k_lidem neobřezaným a jedl jsi s_nimi!“

{v}4{/v}Petr jim tedy začal po pořádku vykládat: {v}5{/v}„Byl jsem v_městě Joppe a modlil jsem se. Tu jsem ve vytržení spatřil vidění: něco se snášelo z_nebe. Podobalo se to velkému prostěradlu, které je spouštěno za čtyři cípy, a přišlo to až ke mně. {v}6{/v}Když jsem se na to důkladně podíval, spatřil jsem pozemské čtvernožce, zvěř, plazy a nebeské ptáky.

{v}7{/v}Uslyšel jsem také, jak mi nějaký hlas říká: ‚Vzhůru, Petře, zabíjej a jez!‘ {v}8{/v}Já jsem odpověděl: ‚Ani za nic, Pane! Ještě nikdy jsem nevzal do úst nic poskvrněného nebo nečistého!‘ {v}9{/v}Ale ten hlas z_nebe promluvil podruhé: ‚Co Bůh prohlásil za čisté, o_tom neříkej, že je to poskvrněné!‘ {v}10{/v}To se stalo třikrát. Pak hned to všechno bylo zase vyzdviženo do nebe.

{v}11{/v}A v_tom okamžiku se zastavili tři muži u_domu, kde jsme bydleli; byli ke mně posláni z_Césareje. {v}12{/v}Duch mi řekl, abych bez váhání šel s_nimi. Vydalo se se mnou na cestu i_těchto šest bratří. Když jsme vstoupili do domu toho muže, který poslal ony tři posly, {v}13{/v}vypravoval nám, jak spatřil ve svém domě stát anděla a že mu nařídil: ‚Pošli do Joppe a povolej si Šimona, kterému říkají Petr. {v}14{/v}Ten tě poučí, jak dosáhneš spásy ty i_celý tvůj dům.‘

{v}15{/v}Když jsem začal mluvit, sestoupil na ně Duch svatý jako na začátku na nás. {v}16{/v}Tu jsem si vzpomněl na slova Páně: ‚Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým.‘ {v}17{/v}Jestliže tedy Bůh dal stejný dar jim jako nám, když jsme přijali víru v_Pána Ježíše Krista, jak bych se mohl já odvážit klást Bohu překážky?“

{v}18{/v}Když to vyslechli, uklidnili se. Velebili Boha a říkali: „Tedy i_pohanům dal Bůh, aby se obrátili, a tak došli života.“

RESPONSORIUM

Lk 22, 32; Mt 16, 17b

Šimone Petře, já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. {*} A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.

To ti nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. {*} A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.

Z_kázání svatého Lva Velikého, papeže

(Sermo 4 de Natali ipsius, 2-3: PL 54,149-151)

Kristova církev je zbudována na pevné víře Petrově

Z_celého světa je vybrán jediný Petr, aby stál v_čele povolaných ze všech národů, v_čele všech apoštolů a všech otců církve. Takže ačkoli je v_Božím lidu mnoho kněží a mnoho pastýřů, řídí všechny vlastně Petr, i_když svrchovanou vládu nad nimi má Kristus. Milovaní, velká a podivuhodná je moc, na níž se darem Boží milosti podílí tento muž. Jestliže totiž s_ním měli mít podle Boží vůle ostatní představení něco společného, a to jim nikdy nebylo odepřeno, dal jim to Bůh vždy jen Petrovým prostřednictvím.

Všech apoštolů se Pán zajisté táže, co o_něm lidé soudí; a oni odpovídají společně, když jde o_vysvětlení rozporných názorů nevědomých lidí.

Když však jde o_to, zjistit smýšlení učedníků, jako první vyznává Pána ten, jenž je první v_apoštolské hodnosti. A jakmile prohlásí: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha,“ odpoví mu Ježíš: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec.“{fnr}1{/fnr} To znamená: Jsi blahoslavený proto, že tě vyučil můj Otec; nezmýlilo tě žádné lidské mínění, ale poučilo tě nebeské vnuknutí; a nebylo to tělo ani krev, kdo ti mne zjevil, nýbrž ten, jehož jsem jednorozený Syn.

A já ti říkám, praví dále, to znamená: Jako ti můj Otec zjevil mé božství, tak já ti zvěstuji, že jsi postaven nad ostatní: Ty jsi Petr – Skála.{fnr}2{/fnr} To znamená: Jestliže já jsem neporušitelná skála, jsem nárožní kvádr, který spojuje obě části v_jedno,{fnr}3{/fnr} a jediný základ, kromě něhož nikdo nemůže položit jiný;{fnr}4{/fnr} i_ty jsi ovšem skála, protože tě má síla zpevňuje a ty se mnou smíš mít účastenský podíl na tom, co já vlastním ze své moci.

A na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou.{fnr}5{/fnr} Na této pevnosti, říká, zřídím věčný chrám, na neochvějných základech této víry vyroste až do nebe má církev.

Toto vyznání nezadrží pekelné mocnosti, nesevřou pouta smrti; neboť toto slovo je slovem života. A stejně jako vynáší své vyznavače do nebes, sráží popírače do pekel.

Právě proto se svatému Petru říká: Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.{fnr}6{/fnr}

Plnost této moci přešla zajisté i_na ostatní apoštoly a tímto ustanovením se jí dále dostalo také všem představeným církve. Ne nadarmo však se to, co je svěřováno všem, odevzdává jedinému. Právě Petrovi se to obzvláštním způsobem propůjčuje, neboť Petr je dán jako vzor všech, kdo spravují církev.

{fn:1}{r}Mt 16,16-17{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Mt 16,18{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Ef 2,20.14{/r}.{/fn} {fn:4}{r}1 Kor 3,11{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Mt 16,18{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Mt 16,19{/r}.{/fn}

RESPONSORIUM

Srov. Mt 16, 19

Šimone Petře, znal jsem tě dřív, než jsem tě povolal od rybářské lodi, a ustanovil jsem, abys vedl můj lid. {*} Dal jsem ti klíče od nebeského království.

Co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi. {*} Dal jsem ti klíče od nebeského království.

23. února

Sv. Polykarpa, biskupa a mučedníka

Památka

Z_listu církevní obce ve Smyrně o_mučednické smrti svatého Polykarpa

(Nn. 13,2-15,3; Funk 1,297-299)

Jako oběť znamenitá, hodná Božího zalíbení

Když byla hranice připravena, odložil si Polykarp všechny šaty, rozvázal si pás a začal si také zouvat boty; dřív to nedělával, protože se ho vždycky všichni věřící snažili okamžitě dotýkat. Už před mučednickou smrtí byl totiž pro svůj svatý život ozdoben všemi možnými dary.

Okamžitě pak kolem něho začali klást všechno, co bylo přichystáno na hranici. Když ho však chtěli ještě přibít hřeby, řekl: „Nechte mě takto. Ten, jenž mi dopřál vytrpět smrt ohněm, mi dá také sílu, abych i_bez vašeho zajištění hřeby zůstal v_plameni klidně stát.“ Nepřibili ho tedy, jen ho přivázali.

Když tedy složil ruce za záda a byl spoután jako nejlepší beránek, vybraný k_oběti z_velkého stáda, byl připraven jako celopal, v_němž Bůh nalezl zalíbení, a s_očima upřenýma k_nebi řekl:

„Pane Bože všemohoucí, Otče milovaného a požehnaného Syna tvého Ježíše Krista, který nám o_tobě zvěstoval, Bože všech andělů a mocností a všeho stvoření, Bože všech pokolení spravedlivých, kteří žili před tvou tváří! Velebím tě, neboť tohoto dne a v_této hodině jsi mi dopřál, abych směl ve sboru mučedníků pít z_kalicha tvého Krista, na vzkříšení k_věčnému životu{fnr}1{/fnr} duše i_těla, v_neporušenosti skrze Ducha svatého. Kéž jsem mezi ně dnes před tvou tváří přijat jako oběť znamenitá, hodná tvého zalíbení,{fnr}2{/fnr} tak jaks mi to určil a oznámil a jak to nyní naplňuješ, neboť tys Bůh pravdy, který nezná lži.

A proto tě za všechno chválím a velebím, za všechno tě oslavuji skrze věčného a nebeského velekněze Ježíše Krista, tvého milovaného Syna, neboť skrze něho je tvoje všechna sláva, s_ním a se svatým Duchem, nyní i_po všechny budoucí věky. Amen.“

Když vyslovil „Amen“ a dokončil svou modlitbu, zapálili pochopové hranici.

A když plameny vysoko vyšlehly, spatřili jsme my, kterým bylo dovoleno přihlížet, veliký div. I_proto jsme byli zachováni, abychom mohli i_jiným zvěstovat, co se přihodilo. Oheň se totiž vyklenul, jako když vítr napne lodní plachtu, a obloukem obklopil mučedníkovo tělo. To neskýtalo uprostřed ohně pohled, jako by se pálilo maso, ale jako když se peče chléb anebo jako když září v_peci tříbené zlato a stříbro. A také jsme ucítili takovou vůni, jako když zavoní kadidlo nebo nějaká jiná vzácná vůně.

{fn:1}Srov. {r}Jan 5,29{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Žl 19 (20),4{/r}.{/fn}

RESPONSORIUM

Zj 2, 8-9a. 10a

Andělovi církevní obce ve Smyrně napiš: Toto praví První i_Poslední, který byl mrtev a ožil: Znám tvé soužení a tvou chudobu – ale vždyť jsi bohatý. {*} Buď věrný až do smrti, a dám ti za odměnu život.

Nic se neboj utrpení, které na tebe čeká: ďábel se chystá k_tomu, že některé z_vás uvrhne do žaláře, abyste byli vyzkoušeni. {*} Buď věrný až do smrti, a dám ti za odměnu život.