2. listopad 2023

VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ

Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici. Vzpomínka na mrtvé se koná při každém slavení eucharistie. Východní i západní liturgie věnuje určitý den zvláštní vzpomínce na všechny zemřelé. Po stanovení slavnosti Všech svatých na 1. listopad začíná se na Západě tato výroční vzpomínka na všechny věrné zemřelé slavit v následující den. Její slavení zavedl sv. Odilo, benediktinský opat z Cluny (998), a brzy se rozšířilo i mimo benediktinské kláštery; od 14. století i v Římě. V Aragonii začali kněží slavit v ten den tři mše svaté za zemřelé; papež Benedikt XIV. tento zvyk potvrdil (1748) a rozšířil pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe; v roce 1915 bylo toto dovolení rozšířeno pro celou církev.
Připadne-li 2. listopad na neděli, slaví se mše ze Vzpomínky na všechny věrné zemřelé, ale texty pro denní modlitbu církve jsou z neděle – texty za zemřelé se vynechávají. Při ranních chválách a nešporách, slaví-li se za účasti lidu, se však může použít textů za zemřelé.

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja.

Tento úvod se vynechává, předcházelo-li uvedení do první modlitby dne.

HYMNUS

Tys nad Lazarem zaslzel

a plakal s jeho sestrami,

než jsi ho opět živého

jim vrátil, pohnut prosbami.

Tys uděloval slitovně

hříšníkům odpuštění vin,

odpustils lotru na kříži,

přemožen milosrdenstvím.

Ty svému učedníkovi

za matku Pannu svěřil jsi,

ona teď v boji posledním

neopouští své věřící.

Nám, vykoupeným krví tvou,

dej, Kriste, tvoje dobrota,

ať se žal smrti ponuré

obrátí v radost života.

I svého sluhu povolej,

když tíhy těla zbavený,

už touží po tvém království,

kde navěky tě chválit smí. Amen.

(Svou služebnici povolej,

když tíhy těla zbavená,

už touží po tvém království,

kde navěky tě chválit má. Amen.)

(Své služebníky povolej,

když tíhy těla zbaveni,

už touží po tvém království,

kde navěky tě chválit smí. Amen.)

Nebo:

Shodil jsem těžké, nepotřebné břímě,

můj drahý Pane, zanechal jsem svět

a jako křehký člun se vracím zpět

z bouřlivých vod k tvé tiché zátočině.

Trny a hřeby, vbité do tvých dlaní,

s tvou tváří, jež se dobrotivě skví,

slibují duši, jaté lítostí,

že přec jen dojde spásy za pokání.

Až pohlédneš svým svatým zrakem na mě,

nesuď mě přísně, nezvedni své rámě,

abys mne ztrestal za mou minulost.

Svou krví jen ty viny ze mne sejmi

a čím jsem starší, tím víc odpouštěj mi

a tím mě dříve vezmi na milost.

Nebo:

Má bědná duše, jádro hříšné hlíny,

ve vleku vzpurných sil, jež v tobě vrou,

proč uvnitř živoříš v kališti špíny

a vnějšek líčíš pestrou nádherou?

Shoď drahé cetky, doba se ti krátí,

pustne ti palác, budeš odstrojen.

Až červi zdědí jej, co budou žráti?

Tvou důstojnost? Či mrtvé tělo jen?

Má duše, žij na úkor sluhy těla,

nech bolest prodloužit tvých statků věk,

kup věčnost cenou dnů, jež’s protrpěla,

bohatá uvnitř, chudá navenek.

Tak zdrtíš smrt, čím sama lidi drtí,

a je-li mrtva smrt, víc neusmrtí.

Nebo:

Až budu umírat, o to tě prosím, Matko Boží,

Ty sama zhasni červenou lampu srdce mého …

Kriste Ježíši, světlo naše věčné,

zapřísahám tě pro tvé hořké umučení,

až mi dohořívati bude světlo denní,

převeď mě přes propasti smrti nebezpečné

a Srdce Tvoje jako měsíc v úplňku

a jako Hostie bílá

osvítiž krajinu přechodu mého

z tohoto času do věčnosti.

Nebo:

Smiluj se nad nimi, Pane,

a buď jim milostiv,

ať nikdo z nich nezůstane

vzdálen tvých svěžích niv.

Jsi láska, proto se slituj,

ty, který důvod znáš,

proč někdy přeslechli tvůj

tichý a zvoucí hlas.

Jsou to tvé děti, Pane,

procházels pro ně svět

a všechny zatoulané

na srdci nosil zpět.

Přiviň je k srdci znova!

To jedno dopřej mi,

pro klečící má slova

mé mrtvé obejmi!

ŽALMY

1. ant. Pane, můj Vykupiteli, tělo, kterés mi utvořil z prachu země, probuď k životu v den poslední.

Žalm 40 (39), 2-14.17-18
Poděkování a prosba o pomoc
Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. (Žid 10,5)
I (2-9)

Pevně jsem doufal v Hospodina, *

on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání.

Vytáhl mě z podzemní jámy, z bahnitého kalu, *

na skálu postavil mé nohy, dodal síly mým krokům.

Novou píseň vložil mi do úst, *

chvalozpěv našemu Bohu.

Mnozí to uvidí a nabudou úcty, *

budou doufat v Hospodina.

Blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina, *

kdo nic nemá s modláři, s těmi, kdo se uchylují ke lži.

Mnoho divů jsi učinil, Hospodine, můj Bože, *

nikdo se ti nevyrovná v úmyslech, které máš s námi,

kdybych je chtěl hlásat, vypovědět, *

je jich více, než by se dalo sečíst.

V obětních darech si nelibuješ, *

zato jsi mi otevřel uši.

Celopaly a smírné oběti nežádáš, †

tehdy jsem řekl: „Hle, přicházím; *

ve svitku knihy je o mně psáno:

Rád splním tvou vůli, můj Bože, *

tvůj zákon je v mém nitru.“

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Pane, můj Vykupiteli, tělo, kterés mi utvořil z prachu země, probuď k životu v den poslední.

2. ant. Vysvoboď mě, Hospodine, na pomoc mi pospěš!

II (10-14.17-18)

Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění, *

svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!

Nenechal jsem si pro sebe tvou spravedlnost, *

o tvé věrnosti a pomoci jsem mluvil,

nezatajil jsem tvou lásku *

a tvou věrnost před velkým shromážděním.

Neodpírej mi, Hospodine, své slitování, *

tvá láska a věrnost ať mě neustále chrání,

neboť mě svírají útrapy bez počtu, *

dostihly mě mé viny, že ani nemohu vidět.

Je jich víc než vlasů na mé hlavě *

a odvaha mi chybí.

Hospodine, prosím, vysvoboď mě! *

Hospodine, na pomoc mi pospěš!

Nechť jásají a v tobě se radují *

všichni, kteří tě hledají,

ti, kteří touží po tvé pomoci, *

ať mohou stále říkat: „Buď veleben Hospodin!“

Já jsem jen chudák a ubožák, *

ale Pán se o mě stará.

Tys můj pomocník, můj zachránce: *

neprodlévej, můj Bože!

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Vysvoboď mě, Hospodine, na pomoc mi pospěš!

3. ant. Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu: kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?

Žalm 42 (41)
Touha po Bohu a jeho svatyni
Kdo žízní, ať přijde, kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. (Zj 22,17)

Jako laň prahne po vodách bystřin, *

tak prahne má duše po tobě, Bože!

Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu: *

kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?

Mé slzy jsou mi pokrmem ve dne i v noci, *

když den co den slyším: „Kde je tvůj Bůh?“

Na to si vzpomínám, má duše tím přetéká: †

jak jsem putovával v zástupu, *

jak jsem je vodíval k Božímu domu

s hlasitým jásotem a chvalozpěvem *

ve svátečním průvodu.

Proč se rmoutíš, má duše, *

a proč ve mně sténáš?

Doufej v Boha, zase ho budu chválit, *

svého spasitele a svého Boha.

Rmoutím se uvnitř v duši, *

proto vzpomínám na tebe v končinách Jordánu a Hermonu, na hoře Misar.

Přívaly na sebe volají hukotem tvých vodopádů, *

celé tvé příboje a vlny se přese mě převalily.

Za dne ať Hospodin dává svou milost, *

za noci mu budu zpívat a chválit ho, neboť mi dává život.

Říkám Bohu: „Má Skálo, proč na mě zapomínáš? *

Proč se musím smutně vláčet, tísněn nepřítelem?

Drtí mi to kosti, když mě tupí protivníci, *

když den co den mi říkají: „Kde je tvůj Bůh?“

Proč se rmoutíš, má duše, *

a proč ve mně sténáš?

Doufej v Boha, zase ho budu chválit, *

svého spasitele a svého Boha.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu: kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?

Hojné je tvé slitování, Hospodine,

řekni jen slovo, a budu žít.

PRVNÍ ČTENÍ

Z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům

15,12-34

Kristus vstal z mrtvých jako první z těch, kteří zesnuli

(Bratři,) káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení mrtvých, nevstal ani Kristus! A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je naše víra. Pak ovšem my vypadáme jako lživí svědci o Bohu: je-li totiž pravda, že mrtví vůbec nevstávají, proti Bohu jsme svědčili, že Krista vzkřísil, ale on ho nevzkřísil. Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí.

Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus, pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde. Potom nastane konec, až odevzdá své království Bohu a Otci a až zlomí (vládu) všech mocných knížat, mocností a sil. On totiž musí kralovat, ‚dokud mu (Bůh) nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám‘. Jako poslední nepřítel pak bude zničena smrt. ‚Všechno‘ totiž (Bůh) ‚podřídil pod jeho nohy‘. Když však říká, že všechno je podřízeno, je samozřejmě z toho vyňat ten, který mu všechno podřídil. A až mu bude všechno podřízeno, tehdy se i sám Syn podřídí tomu, který mu všechno podřídil, aby byl Bůh všechno ve všem.

Jaký má potom smysl, co dělají ti, kdo přijímají křest místo těch, kdo už zemřeli? Jestliže mrtví vůbec nevstávají, proč tedy přijímat za ně křest? Proč také my se vydáváme v nebezpečí každou hodinu? Den co den umírám – jakože jste moje chlouba, bratři, kterou mám před Kristem Ježíšem, naším Pánem! Když jsem v Efesu musel zápasit – jak se říká – se šelmami, co z toho mám? Jestliže mrtví nevstávají, (pak platí): ‚Jezme a pijme, vždyť zítra zemřeme!‘ Nedávejte se už svádět (k mylným názorům): „Špatné rozhovory kazí dobré mravy.“ Vystřízlivějte, jak se sluší, a nehřešte! Někteří z vás nevědí nic o Bohu. Styďte se, že k vám musím takto mluvit!

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

1 Kor 15,25.26; srov. Zj 20,13.14

Kristus musí kralovat, dokud mu Bůh nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám. * Jako poslední nepřítel pak bude zničena smrt.

Tehdy podsvětí a smrt vydají svoje mrtvé a smrt i podsvětí budou vhozeny do ohnivého močálu. * Jako poslední nepřítel pak bude zničena smrt.

Nebo:

Z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům

15,35-37

Vzkříšení mrtvých a příchod Páně

Někdo snad řekne: „Jak mohou mrtví vstát? A jaké to budou mít tělo, až přijdou?“ Ty bláhový člověče! Když zaséváš semeno, nezačne projevovat známky života, jestliže napřed neodumře. A zaséváš přece ne už tu budoucí rostlinu, ale jen pouhé semeno, například zrnko pšeničné nebo nějaké jiné. A Bůh mu dává tělo, jak sám chtěl, a každému semenu vlastní tělo. A nejsou všecka těla stejná, ale jiné je tělo lidí, jiné zase tělo dobytka, jiné je tělo ptáků, jiné tělo ryb. A jsou tělesa nebeská a jsou tělesa pozemská. Jiný je lesk těles nebeských, jiný těles pozemských. Jinak září slunce, jinak září měsíc, jinak září hvězdy. Dokonce i hvězda od hvězdy se liší leskem. Tak je tomu i se vzkříšením mrtvých. Do země se klade tělo, které podléhá zkáze, vstane však tělo, které zkáze nepodléhá. Do země se klade tělo, které budí ošklivost, vstane však tělo, které budí úctu. Do země se klade tělo slabé, vstane však silné. Do země se klade tělo živočišné, vstane však tělo zduchovnělé.

Jako je tělo živočišné, tak je i tělo zduchovnělé. Stojí přece v Písmu: První ‚člověk‘, Adam, ‚se stal živou bytostí‘, poslední Adam však bude oživujícím duchem. Ale není napřed to, co je zduchovnělé, nýbrž to, co je živočišné, a potom teprve přijde to, co je zduchovnělé.

První člověk byl utvořen ze země, je pozemský, druhý člověk je z nebe. Když někdo pochází ze země, ze země jsou i jeho děti. Když někdo pochází z nebe, z nebe jsou i jeho děti.

My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe. Říkám vám, bratři, toto: člověk jak je, nemůže mít účast v Božím království, ani člověk s tělem porušitelným nemůže mít účast v neporušitelnosti.

Povím vám teď tajemnou pravdu: všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni. (Stane se to) rázem, v jediném okamžiku, na konečné zatroubení polnice. (Polnice) zazní, a mrtví vstanou s tělem neporušitelným, a my budeme proměněni. Toto tělo porušitelné musí totiž na sebe vzít neporušitelnost a toto tělo smrtelné musí na sebe vzít nesmrtelnost. A až toto tělo porušitelné vezme na sebe neporušitelnost a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní to, co stojí v Písmu:

„Vítězně je smrt (navždy) zničena!

Smrti, kdepak je tvoje vítězství?

Smrti, kdepak je tvůj bodec?“

Ten bodec smrti je hřích, a hřích zase čerpal svou moc ze zákona. Ale Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Srov. Job 19,25.26.27

Vím, že můj Obhájce žije a že v poslední den z prachu vstanu. * Ve svém těle spatřím Boha, svou spásu.

Uvidím ho na vlastní oči. * Ve svém těle spatřím Boha, svou spásu.

Nebo:

Z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům

4,16 – 5,10

Když se rozpadne naše pozemské obydlí, dostaneme v nebi domov věčný

Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje, neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.

Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi. Proto vzdycháme plni touhy po tom, abychom si mohli vzít na sebe ještě (jako šat) i svůj příbytek z nebe, a to i v tom případě, když budeme shledáni oblečeni, ne svlečeni (ze své pozemské schránky). Ano, pokud jsme v této pozemské schránce, vzdycháme a tíží nás to; nechtěli bychom být svlečeni, ale toužíme, abychom byli nadto ještě přioděni, aby tak byla smrtelná schránka pohlcena životem. Bůh sám nás tak k tomu určil a dal nám Ducha jako záruku.

Jsme tedy ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. (To proto, že) v nynějším stavu (v Boha jen) věříme, ale dosud ho nevidíme. Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu. A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domě (těla) zůstáváme, nebo se z něho odebíráme. My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Srov. Žl 51 (50),5

Nesuď mě, Pane, podle mých skutků, neobstál bych před tebou. * Úpěnlivě tě prosím, zahlaď mou nepravost.

Úplně ze mě smyj mou vinu a očisť mě od mého hříchu. * Úpěnlivě tě prosím, zahlaď mou nepravost.

DRUHÉ ČTENÍ

Z řeči svatého Ambrože, biskupa, nad hrobem vlastního bratra Satyra

(Lib. 2,40.41.46.47.132.133: CSEL 73,270-274.323-324)

Je třeba zemřít s Kristem, abychom s ním žili

Vidíme, že i smrt může být ziskem a život trestem. Proto říká apoštol Pavel: Pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Co je pro nás Kristus, ne-li smrt těla a duch, který dává život? A proto je třeba zemřít s Kristem, abychom s ním žili. Buďme ochotni denně umírat a zvykejme si na to, aby se naše duše tímto odloučením učila zbavovat toho, po čem touží tělo, a jako by byla na výšině, kam už nedosáhnou pozemské vášně a nemohou ji strhnout k sobě, aby přijímala podobu smrti, a tak nepropadla jejímu trestu. Neboť zákon těla je v rozporu se zákonem ducha a chce nás podrobit zákonu hříchu. Jaký je na to lék? Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? Milost Boží skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Máme lékaře, užívejme lék. Naším lékem je Kristova milost a tělem propadlým smrti je naše tělo. Žijme tedy jako cizinci vůči tělu, abychom nebyli cizí vůči Kristu; i když žijeme v těle, nedejme se vést tím, co chce tělo; nezanedbávejme práva přirozenosti, ale dávejme přednost darům milosti.

Co ještě dále? Celý svět je vykoupen smrtí jednoho. Kristus by byl mohl nezemřít, kdyby byl chtěl; ale on nepovažoval za správné vyhnout se smrti, jako by nemohla přinést žádný užitek, a lépe než svou smrtí by nás byl nezachránil. A proto je jeho smrt životem všech. Jsme označováni křížem, znamením jeho smrti, ohlašujeme jeho smrt modlitbou, zvěstujeme jeho smrt slavením oběti; jeho smrt je vítězství, jeho smrt je dílo spásy, po celém světě se jeho smrt každoročně slaví.

Co ještě máme říci o jeho smrti, když můžeme ukázat na jeho božském příkladu, že jedině smrt nám získala nesmrtelnost a přinesla vykoupení ze smrti? Není tedy třeba nad smrtí naříkat, neboť je nástrojem spásy všech; není třeba utíkat před smrtí, neboť Syn Boží jí nepohrdl a nevyhnul se jí.

Smrt sice nepatřila k lidské přirozenosti, ale stala se pak něčím přirozeným; Bůh neustanovil smrt od počátku, ale dal ji jako lék. Neboť člověk byl za svou zpronevěru odsouzen k denní lopotě, naříkal, těžce to nesl a začal mít nešťastný život. Bylo třeba učinit konec tomuto zlému stavu, a tak měla smrt navrátit, co život ztratil. Nesmrtelnost bez milosti by byla spíše břemenem než ziskem.

Duše má tedy možnost opustit labyrint tohoto života a veškerou tělesnou tíhu a směřovat k nebeským sborům – i když tam mohou dojít jen svatí – a vzdávat Bohu chválu, kterou mu za doprovodu citer vzdávají nebešťané, jak víme z prorocké knihy: Veliké a podivuhodné jsou tvé skutky, Pane, Bože vševládný! Spravedlivé a spolehlivé jsou tvé cesty, králi národů! Kdo by nevzdával, Pane, úctu a slávu tvému jménu? Vždyť ty jediný jsi svatý! Všechny národy přijdou a budou se před tebou klanět. A duše má také možnost vidět, Ježíši, tvou svatbu, při níž se za radostného zpěvu všech přivádí nevěsta ze země do nebe – k tobě přichází každý člověk – a už nepodléhá světu, ale je spojena s duchem.

To si přál svatý David ze všeho nejvíc, aby to spatřil a uviděl. Říká: Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. 2 Mak 12,45; Mt 13,43

Ti, kdo zbožně zemřeli, * mají připravenou nádhernou odměnu.

Spravedliví budou v království svého Otce zářit jako slunce. * Mají připravenou nádhernou odměnu.

MODLITBA

Modleme se.

Všemohoucí Bože, vyslyš naše prosby za naše zemřelé bratry a sestry a posilni naši naději, že jako tvůj Syn vstal z mrtvých, vstaneme k novému životu i my a že se u tebe znovu shledáme. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.

Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

Při slavení prodloužené vigilie před nedělí nebo slavností se vsunou před chvalozpěv Bože, tebe chválíme kantika a evangelium, jak je uvedeno v Dodatku (zatím ještě není zpracován pro online breviář).

Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí denní modlitby církve, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2023 J. Vidéky