2. červen 2023

Pátek, mezidobí, 8. týden
4. týden žaltáře

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja.

Tento úvod se vynechává, předcházelo-li uvedení do první modlitby dne.

HYMNUS

Veliký jsi, Pane můj,

bez hranic je sláva tvá,

nevýstižná je tvá moc,

moudrost tvá je bezedná.

Kdo jsem já, že chválit chci

tebe, jenž jsi vševládný?

Jsem jen člověk, křehké nic

v díle tvého stvoření.

Člověk, který naříká

pod břemenem časnosti,

pod jhem hříchu pýchy své.

Ty však zveš mě k radosti.

Pro sebe jsi stvořil mě,

láskou všechno táhneš k sobě.

Nepokojné srdce je,

pokud nespočine v tobě.

ŽALMY

1. ant. Můj Bože, neodvracej se od mé úpěnlivé prosby a zachraň mne před úklady bezbožníka.

Žalm 55 (54), 2-15.17-24
Proti zrádnému příteli
Ježíše se zmocnila hrůza a úzkost. (Mk 14,33)
I (1-9)

Naslouchej, Bože, mé modlitbě, †

neskrývej se před mou úpěnlivou prosbou, *

věnuj mi pozornost a vyslyš mě!

Zmítám se v neklidu, †

děsím se při křiku nepřítele, *

při povyku bezbožníka,

protože mě zavalují neštěstím *

a v hněvu proti mně brojí.

Srdce se ve mně chvěje *

a padla na mě smrtelná úzkost.

Strach a hrůza se na mě řítí *

a děs mě halí.

Říkám si: Kéž bych měl křídla jak holub, *

odletěl bych a dopřál si klidu.

Hle, daleko bych utekl, *

zůstal bych na poušti.

Rychle bych spěchal do útočiště *

před vichrem a bouří.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Můj Bože, neodvracej se od mé úpěnlivé prosby a zachraň mne před úklady bezbožníka.

2. ant. Pán mě vysvobodí od těch, kteří na mě dorážejí.

II (10-15)

Pane, zmať a rozděl jim jazyky, *

vždyť vidím násilí a svár v městě.

Ve dne v noci obcházejí po jeho hradbách, *

vládne v něm útisk a bezpráví.

Uvnitř jsou úklady, *

z jeho náměstí nemizí násilí a podvod.

Kdyby mě potupil nepřítel, *

dovedl bych to snést,

kdyby se nade mě vypínal, kdo mě nenávidí, *

skryl bych se před ním.

Ale byls to ty, můj druh, *

můj přítel a důvěrník!

Vždyť jsme spolu byli v důvěrném styku, *

ve slavném průvodu jsme kráčeli v Božím domě.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Pán mě vysvobodí od těch, kteří na mě dorážejí.

3. ant. Svou starost hoď na Hospodina, a on tě zachová.

III (17-24)

Já však budu volat k Bohu, *

a Hospodin mě zachrání.

Večer, ráno i v poledne budu naříkat a sténat, *

a uslyší můj hlas.

Vykoupí mou duši a dá mi pokoj od těch, kteří na mě dorážejí, *

neboť je jich na mě mnoho.

Bůh to uslyší a zkruší je †

– on vládne od věčnosti – *

nechtějí se změnit a nebojí se Boha.

Kdekdo napřahuje ruku na přátele, *

znesvěcuje svoji smlouvu.

Úlisnější nad máslo jsou jeho ústa, *

ale srdce má nepřátelské,

nad olej lahodnější jsou jeho slova, *

jsou to však tasené meče.

Svou starost hoď na Hospodina, †

a on tě zachová, *

nikdy nedopustí, aby se viklal spravedlivý.

A ty, Bože, svrhneš je *

do jámy zkázy;

zákeřní vrazi nedosáhnou ani poloviny svých dnů. *

Já však důvěřuji v tebe, Hospodine!

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Svou starost hoď na Hospodina, a on tě zachová.

Slyš mě, můj synu,

neodchyluj se od slov mých úst.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy Job

12,1-25

Job odpovídá, že Boží prozřetelnost přesahuje všechnu lidskou moudrost

Job se ujal slova a řekl:

„Opravdu, vy jste dokonalí lidé,

s vámi vymře moudrost!

Ale já mám rozum jako vy,

v ničem za vámi nejsem.

Kdo by nebyl podobně nadán?

Svému bližnímu mám být pro posměch

já, který vzýval Boha, aby mě slyšel,

pro posměch já – spravedlivý, bezúhonný?

Nešťastný zaslouží potupu – myslí si šťastný

– úder patří ubožákům.

V klidu jsou stany kořistníků,

v bezpečí jsou ti, kdo dráždí Boha,

kdo proti Bohu zdvíhají ruku.

Jen se ptej na to zvířat, a ta tě poučí,

nebeského ptactva, a to ti oznámí,

nebo mluv k zemi, a ta ti odpoví,

budou ti to vypravovat mořské ryby.

Kdo by v tom všem nepoznal,

že to způsobila Hospodinova ruka?

V jeho ruce je všechno živé;

dech každého smrtelníka.

Copak ucho nezkoumá slova

a neochutnává patro pokrm?

Je moudrost jen u starců,

znamená dlouhý věk rozumnost?

Jen u Boha je moudrost a síla,

on má radu a důmysl.

Když on boří, už se to nevystaví,

když někoho zavře, nikdo už neotevře.

Když zadrží vodu, nastává sucho,

když ji vypustí, země je zpustošena.

U něho je moc a úspěch,

na něm závisí ten, kdo bloudí i svádí.

Hlupáky dělá z rádců,

rozumu zbavuje vládce.

Ozdoby strhuje králům,

zástěru (ponížení) jim přivazuje kolem beder.

Do bídy přivádí kněze,

siláky sráží k pádu.

Výmluvným odnímá výřečnost,

úsudek bere starcům.

Vylévá potupu na urozené,

rozvazuje pás velmožům.

Tajnosti zjevuje z temnot,

co je ve stínu, vyvádí k světlu.

Povyšuje národy a zas je hubí,

dává jim vyrůst a pak je opouští.

Odnímá rozum vůdcům lidu,

nechá je bloudit v pustině bez cest,

takže tápají v temnotách,

jak opilci vrávorají.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Job 12,13.14; 23,13

Jen u Boha je moudrost a síla, on má radu a důmysl. * Když on boří, už se to nevystaví, když někoho zavře, nikdo už neotevře.

On rozhodl – kdo ho zadrží? Co si přeje, to uskuteční. * Když on boří, už se to nevystaví, když někoho zavře, nikdo už neotevře.

DRUHÉ ČTENÍ

Z komentáře svatého Řehoře Velikého, papeže, ke knize Job

(Lib. 10,47-48: PL 75,946-947)

Vnitřní svědek

Komu se vysmívá jeho přítel tak jako mně, bude volat Boha, a ten ho vyslyší. Když se slabé mysli dostane za dobré skutky závanu lidské přízně, často ji to odvádí k vnějším radostem. Klade pak svůj vnitřní cíl až na druhé místo a bez zábran se s potěšením věnuje tomu, co slyší zvenčí, takže se neraduje ani tak z toho, že se stává blaženou, jako z toho, že se to o ní říká. A tím, že dychtivě naslouchá hlasům, které ji chválí, opouští vlastně to, čím už začala být. A vzdaluje se od Boha právě v tom, v čem se zdála být před Bohem nejvíce hodna chvály.

Ale někdy se duch trvale snaží o dobré dílo, a přesto trpí lidským posměchem. Dělá obdivuhodné věci, a dostává se mu za to nadávek, takže místo aby ho chvála lákala vyjít ven, zahánějí ho urážky, aby se stáhl do sebe. A tím pevněji zakotvuje vnitřně v Bohu, čím méně nachází venku místo, kde by spočinul. Veškerá naděje se pak upíná ke Stvořiteli a člověk se uprostřed posměchu a spílání dovolává jedině vnitřního svědka. A duše pokořeného člověka je Bohu tím blíž, čím víc se vzdaluje lidské milosti a přízni. Rychle se hrouží do modlitby a vnějším tlakem se taví a čistí, takže může lépe pronikat do toho, co je uvnitř.

Výstižně se tady říká: Komu se vysmívá jeho přítel tak jako mně, bude volat Boha, a ten ho vyslyší. Když totiž ničemové zahrnují šlechetné lidi výtkami, jenom jim ukazují, koho se mají dovolávat jako svědka svých činů. Ozbrojí-li se sklíčená mysl modlitbou, zjednává si v srdci nebeské vyslyšení právě tím, co ji navenek zcela zbavuje lidské chvály.

Ale všimněme si, jak prozřetelně se tam vkládá tak jako mně. Je totiž dost lidí, které také trápí posměch, a přece nedocházejí u Boha sluchu. Neboť jestliže se posměch rodí následkem provinění, rozhodně z něho nemůže vzniknout žádná zásluha.

Je totiž na posměch prostota spravedlivého. Moudrost tohoto světa znamená zakrývat srdce lstí a slovy zahalovat vlastní smysl, co je lež, vydávat za pravdu, a pravdu prohlašovat za klam.

Moudrost spravedlivých naopak znamená nic navenek nepředstírat a slovy odkrývat vlastní smysl, milovat pravdu takovou, jaká je, a lži se vyhýbat, z lásky prokazovat dobro a zlo raději velmi shovívavě snášet než konat, nehledat žádnou pomstu za bezpráví a urážku pro pravdu považovat za zisk. Ale takováto přímost spravedlivých je na posměch, protože moudří tohoto světa nepovažují upřímnost za ctnost, ale za hloupost. Neboť všechno, co se dělá v čistotě srdce, mají zcela jistě za projev hlouposti; a cokoliv je v činech člověka v souladu s pravdou, připadá pozemské moudrosti jako pošetilost.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Žl 119 (118),104-105; Jan 6,68

Nenávidím kdejakou neřestnou cestu. * Svítilnou mým nohám je tvé slovo a světlem mé stezce.

Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života. * Svítilnou mým nohám je tvé slovo a světlem mé stezce.

MODLITBA

Modleme se.

Všemohoucí Bože, naplň celý svět svým pokojem a veď ho po správných cestách, aby tvá církev mohla v bezpečí a míru plnit své poslání. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.

Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

Při slavení prodloužené vigilie před nedělí nebo slavností se vsunou před chvalozpěv Bože, tebe chválíme kantika a evangelium, jak je uvedeno v Dodatku (zatím ještě není zpracován pro online breviář).

Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí denní modlitby církve, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2023 J. Vidéky