9. březen 2023

Sv. Františky Římské, řeholnice
pro připomínku

Narodila se v Římě roku 1384 a pocházela z patricijské rodiny de Buscis. Už jako mladé děvče toužila po řeholním životě, ale na přání rodičů se provdala za Lorenza de’Ponziani. Měla tři děti, z nichž dvě v útlém věku zemřely. S láskou pečovala o domácnost a v těžkých dobách, které tehdy Řím prožíval, dávala příklad krajní obětavosti a statečnosti. Podporovala chudé, nemocné a opuštěné, a za tím účelem také založila ženské řeholní společenství na způsob III. řádu sv. Benedikta (1425). Když ovdověla (1436), přestěhovala se do tohoto kláštera a stala se v něm představenou. Tam také zemřela 9. III. 1440 a byla pohřbena v kostele Santa Maria Nuova nad zříceninami starořímského fóra. Za svatou byla prohlášena v roce 1608.

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.

Tento úvod se vynechává, předcházelo-li uvedení do první modlitby dne.

HYMNUS

Láska mi dala z nebe

sestoupit v tento svět,

ona mi káže sebe

dát v oběť, i svou krev.

Láskou mi srdce puká,

milostí přemnohou,

kříž ani smrti muka

ji zdolat nemohou.

Korunu nosit z trní

mě ona učí jen,

posměchu jenom pro ni

jsem terčem učiněn.

Že v žízni žluč jsem lokal,

že srdce pilo tresť,

že oštěp bok můj proklál,

jen dílo lásky jest.

Jen pro ni, přeubohý,

v úzkostech přebývám,

pro ni ruce i nohy

probity hřeby mám.

Tu věrnou muku moji

chceš splatit duše, rci?

Miluj mě! To mě zhojí.

Jen lásku, Lásko, chci.

ŽALMY

1. ant. Bože, tys nám pomohl k vítězství, navěky budeme chválit tvé jméno.

Žalm 44 (43)
Lid v tísni žádá o pomoc
V tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. (Řím 8,37)
I (2-9)

Bože, slýchali jsme na vlastní uši, *

naši otcové nám vyprávěli,

cos vykonal za jejich časů, *

v pradávných dobách.

Tys je svou rukou usadil, když jsi vyhnal pohany, *

dals jim růst, když jsi potřel národy.

Vždyť neobsadili zemi svým mečem, *

nepomohlo jim k vítězství jejich rameno,

byla to tvá pravice a tvé rámě, *

tvá jasná tvář, neboť jsi je miloval.

Tys můj král a můj Bůh, *

popřál jsi vítězství Jakubovi.

S tebou jsme zdolali své nepřátele, *

v tvém jménu jsme pošlapali své protivníky.

Na svém luku jsem si nezakládal, *

vítězství mi nedal můj meč.

Ty však jsi nám pomohl k vítězství nad našimi nepřáteli, *

zahanbils ty, kteří nás nenávidí.

Bohem jsme se stále honosili, *

navěky jsme chválili tvé jméno.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Bože, tys nám pomohl k vítězství, navěky budeme chválit tvé jméno.

2. ant. Ušetři, Hospodine, svůj lid, nedávej v potupu své dědictví.

II (10-17)

Nyní však jsi nás zavrhl a zahanbil, *

netáhneš už, Bože, s našimi vojsky.

Dopustil jsi, že jsme utíkali před odpůrci, *

nabrali si lupu ti, kdo nás nenávidí.

Vydal jsi nás jak ovce na porážku *

a rozptýlils nás mezi pohany,

takřka zadarmo jsi odprodal svůj národ, *

nezískal jsi mnoho jejich cenou.

Našim sousedům jsi nás vydal na pohanu, *

našemu okolí v potupu a posměch.

Dopustils, že jsme se stali pro národy pořekadlem, *

pohané nad námi posměšně kývají hlavou.

Svou hanbu mám stále na zřeteli, *

stud se mi hrne do tváře,

když slyším pohanu a výsměch, *

když vidím nepřítele, jak se chce pomstít.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Ušetři, Hospodine, svůj lid, nedávej v potupu své dědictví.

3. ant. Pane, povstaň nám na pomoc a vysvoboď nás pro svou lásku.

III (18-27)

To vše nás stihlo, i když jsme na tebe nezapomínali *

ani nezrušili tvou smlouvu;

neodvrátilo se ani naše srdce *

a nesešly naše kroky z tvé stezky,

když jsi nás rozdrtil na strastiplném místě, *

a přikryl jsi nás temnotou.

Kdybychom zapomněli na jméno svého Boha, *

kdybychom vztáhli své ruce k cizímu bohu,

nebyl by na to Bůh přišel? *

Vždyť on zná tajnosti srdce!

Pro tebe jsme přece stále vražděni, *

mají nás jen za jatečné ovce!

Vzbuď se, proč spíš, Pane? *

Probuď se, neodháněj nás navždy!

Proč skrýváš svou tvář, *

zapomínáš na naši bídu a útisk?

Vždyť do prachu je sražena naše duše, *

na zemi leží naše tělo.

Povstaň nám na pomoc *

a vysvoboď nás pro svou lásku!

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Pane, povstaň nám na pomoc a vysvoboď nás pro svou lásku.

Kdo má zalíbení v Hospodinově zákoně,

ve svůj čas přináší ovoce.

PRVNÍ ČTENÍ

Z druhé knihy Mojžíšovy

18,13-27

Mojžíš ustanovuje lidu soudce

Mojžíš zasedl, aby soudil lidi; lidé stáli před Mojžíšem od rána do večera.

Když Mojžíšův tchán viděl všechno, co Mojžíš pro lidi dělal, řekl: „Jak to jednáš s lidmi? Proč sedíš sám, a všechen lid čeká od rána do večera?“

Mojžíš odpověděl tchánovi: „Lidé ke mně přicházejí, aby se dotazovali Boha. Jestliže mají (nějakou) záležitost, přicházejí ke mně, abych mezi nimi soudil, a já jim oznamuji Boží zákon a jeho příkazy.“

Ale Mojžíšův tchán řekl: „Není dobré, co děláš! Vysiluješ sebe i tento lid, který je s tebou, neboť se vyčerpáváš a nemůžeš to zastat sám. Jen mě poslechni a poradím ti a Bůh bude s tebou. Zastupuj lid před Bohem v tom, co k Bohu patří, a přednášej Bohu jejich záležitosti. Vysvětluj jim zákony a příkazy a poučuj je o cestě, kterou mají jít, a o skutcích, které mají konat. Ale vyhlédni si mezi veškerým lidem schopné muže, bohabojné, důvěryhodné, kteří se nedají podplatit. Ustanov je za náčelníky nad tisíci, nad sty, nad padesáti a nad deseti. Ti ať stále vyřizují (záležitosti) lidí. Všechno důležité ať předkládají tobě a všechno obyčejné ať vyřizují sami; tak si ulehčíš, když s tebou ponesou (zodpovědnost). Když to uděláš, splníš Boží rozkaz, zvládneš to a také všichni lidé se budou spokojeně vracet domů.“

Mojžíš poslechl svého tchána a udělal všechno, co mu poradil. Vybral si z celého Izraele schopné muže a ustanovil je za představené nad lidem, za náčelníky nad tisíci, nad sty, nad padesáti a nad deseti. Ti stále vyřizovali běžné záležitosti lidí. Obtížnější záležitosti předkládali Mojžíšovi a sami rozhodovali jen v obyčejných.

Mojžíš se rozloučil se svým tchánem a ten šel do své země.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Nm 11,25; Ex 18,25

Hospodin sestoupil v oblaku a mluvil k Mojžíšovi; vzal z ducha, který spočíval na něm, a dal ho sedmdesáti mužům. * Když na nich duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení.

Mojžíš si vybral z celého Izraele schopné muže a ustanovil je za představené nad lidem. * Když na nich duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení.

DRUHÉ ČTENÍ

Z výkladu svatého Hilaria z Poitiers, biskupa, na žalmy

(Ps 127,1-3: CSEL 24,628-630)

O pravé bázni Boží

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Všimněme si, že kdykoli je v Písmu řeč o bázni Boží, není nikdy ponechána osamoceně, jako by nám sama mohla stačit k dokonalé víře. Vždy toho mnoho předchází nebo následuje, a z toho poznáváme smysl a naplnění této bázně. To vidíme i z toho, co říká Šalomoun v Příslovích: Budeš-li volat po vědě a toužit po poznání, budeš-li ho hledat jako stříbro, jako za poklady po něm slídit, pak pochopíš bázeň před Hospodinem.

Z toho je patrné, že k bázni Boží vede několik stupňů.

Takže nejdříve máme volat po moudrosti, celou námahu volby svěřit rozumu, hledat moudrost a ze všech sil po ní pátrat. Teprve pak je možné pochopit bázeň Boží. Rozhodně se tou bázní nemyslí strach, jak ho lidé obecně chápou.

Strach je projevem lidské slabosti, která se bojí, že se přihodí něco, co nechceme, aby se stalo. Ale existuje a budí jej v nás vědomí viny, právo mocnějšího, útok silnějšího, možnost nemoci, napadení divou zvěří nebo utrpení způsobené nejrůznějším zlem.

Tomuto strachu se jistě nemusíme učit, je nám vlastní z naší přirozené slabosti. Ani se neučíme, čeho se máme obávat, ale samy ty skutečnosti, kterých se bojíme, v nás vzbuzují strach.

Avšak o bázni Boží je psáno: Pojďte, děti, a slyšte mě, naučím vás bát se Hospodina. Bázni Boží je tedy třeba se učit, protože je předmětem vyučování. Nespočívá na hrůze, ale na způsobu učení. A nepramení v přirozeném strachu, ale má svůj počátek v zachovávání přikázání, v činorodém bezúhonném životě a v poznávání pravdy.

Pro nás však spočívá všechna bázeň Boží v lásce a dokonalá láska je dovršením této bázně. A vlastním úkolem naší lásky k Bohu je toto: poslouchat napomenutí, zachovávat přikázání, důvěřovat v zaslíbení. Slyšme ostatně Písmo, jak říká: Nuže, Izraeli, co žádá od tebe Hospodin, tvůj Bůh? Jenom aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, abys ho miloval a zachovával jeho příkazy celým svým srdcem a celou svou duší, aby se ti vedlo dobře.

Cest Páně je tedy mnoho, ačkoli on sám je přece cesta. Neboť když o sobě mluví, sám se nazývá cestou a hned ukazuje proč, když říká: Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.

Mnoho cest je proto třeba zkoumat a mnoho jich vyzkoušet, abychom nalezli tu jednu, která je dobrá, to znamená, abychom po cestách mnoha učení došli na tu jedinou, která vede k věčnému životu. Neboť různé jsou cesty v Zákoně, různé v prorocích, různé v evangeliích, různé v učení apoštolů a v rozličných dílech učitelů, a blahoslavení jsou všichni, kdo po nich kráčejí v bázni Boží.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Sir 2,19; Lk 1,50

Ti, kdo se bojí Pána, snaží se mu líbit, * ti, kdo jej milují, sytí se jeho zákonem.

Jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. * Ti, kdo jej milují, sytí se jeho zákonem.

ČTENÍ

Ze „Života svaté Františky Římské“

(Cap. 6-7: Acta Sanctorum Martii 2,*185-*187)

Trpělivost a láska svaté Františky

Bůh nevyzkoušel Františčinu trpělivost pouze pokud jde o vnější pozemské statky, ale musela projít i mnoha zkouškami osobními, neboť Bůh ji podle své vůle podrobil nemocem, často dlouhým a těžkým, jak se vypráví a jak ještě bude řečeno. Jako by chtěl, aby na ní nikdy nebylo možno zpozorovat sebemenší projev netrpělivosti nebo sebemenší nespokojenost s nějakou službou, byť jí byla prokázána jakkoli nevhodně.

Svou pevnost osvědčila Františka zejména, když záhy musela pohřbít své syny, které tak něžně milovala. S jasnou duší se vždycky podřizovala Boží vůli a děkovala Bohu za všechno, co ji potkalo. Se stejnou odhodlaností snášela pomlouvače a nactiutrhače, všechny zlé jazyky, které znevažovaly způsob jejího života. Nedávala na sobě znát ani nejmenší známku odporu k osobám, o nichž věděla, že o ní a o jejích záležitostech křivě smýšlejí a mluví. Naopak, splácela zlé dobrým a vytrvale se za takové lidi modlila.

Protože si ji Bůh nevyvolil, aby byla svatá jen pro něho, ale aby všechno dobré, co jí Bůh dal, využila pro duchovní i tělesné blaho bližních, dal jí takový půvab a roztomilost, že ať s ní přišel do styku kdokoli, vždycky byl okamžitě uchvácen její láskou a úctou a ochotně přijal jakékoli její rozhodnutí. V jejích slovech byla taková síla Boží moci, že pouhými několika slovy potěšila zkormoucené a nemocné duše, zkrotila neklidné, zkonejšila rozhněvané, usmířila nepřátele, uhasila plameny zakořeněné a staré zášti a nenávisti, a často přečasto zabránila promyšlené a připravené mstě. Zdálo se, že jediným slovem udrží na uzdě vášně kteréhokoli člověka a že může lidi vést, kamkoli se jí zachce.

Proto se k Františce utíkali ze všech stran jako k nejbezpečnějšímu útočišti a nikdo od ní neodcházel bez útěchy, ačkoli dovedla také nepokrytě vytknout hříchy a beze strachu pokárat každého, když provedl něco škodlivého a Bohu nemilého.

V Římě tehdy řádily nejrůznější nemoce, všude byli umírající a morem postižení. Nedbajíc nebezpečí nákazy, neváhala světice uprostřed toho všeho konat skutky nejvyššího milosrdenství všem ubožákům a těm, kdo potřebovali cizí pomoci. Když takové lidi snadno našla, snažila se je nejprve soucitem pohnout k pokání, načež jim s horlivostí poskytovala pomocné služby a láskyplně je povzbuzovala, aby jakoukoli podobnou obtíž přijímali z ruky Boží s radostí a snášeli ji z lásky k tomu, který toho tak mnoho za ně na sebe vzal jako první.

Františce nebylo dost těch nemocných, které se jí podařilo shromáždit k léčení u ní v domě. Vyhledávala je i v jejich chatrčích a veřejných špitálech a těm, které tak našla, tišila žízeň, upravovala lůžka, obvazovala rány. Čím víc vředy páchly a čím víc se jí z nich zvedal žaludek, tím horlivěji a pečlivěji se nemocným věnovala. Měla také ve zvyku brát s sebou cestou do městské čtvrti Campo Santo (Svaté pole) jídlo i vybrané pochoutky a rozdělovat je mezi ty potřebnější. A když se vracela domů, přinášela s sebou kusy rozedraných šatů a bídné cáry plné špíny, pečlivě je vyprala a náležitě vyspravila, jako by je měl nosit sám Pán, co nejlépe je složila a proložila vonnými věcmi.

Dobrých třicet let konala Františka tuto službu u jednotlivých nemocných i v nemocnicích; v době, kdy bydlela v domě svého manžela často chodívala do špitálů sv. Marie a sv. Cecílie v Zátibeří, ale také k sv. Duchu a do čtvrtého na Svatém poli. A protože v době tehdejších epidemií bylo nesnadné najít nejen lékaře pro uzdravení těla, ale také kněze, aby potřebným způsobem léčili duše, Františka je sama vyhledávala a vodila je k těm, kdo byli připraveni přijmout svátosti pokání a eucharistie. Aby se to dalo podle jejího soudu lépe zařídit, vydržovala na své náklady jednoho kněze, aby chodil do výše uvedených špitálů a navštěvoval tam nemocné, které mu předem určila.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. Rt 3,10a.11b; Jdt 13,9a

Bůh tě provázel svým požehnáním. * Všechen lid tě obdivuje jako ženu statečnou a plnou víry.

Pán tak proslavil tvé jméno, že nevymizí tvá chvála z úst lidí. * Všechen lid tě obdivuje jako ženu statečnou a plnou víry.

MODLITBA

Modleme se.

Bože, tys ukazoval svaté Františce cestu, aby vedla vzorný křesťanský život jako manželka i jako řeholnice; prosíme tě, pomáhej také nám, abychom ti každý na svém místě věrně sloužili a vždycky se podřizovali tvému vedení. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.

Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

Při slavení prodloužené vigilie před nedělí nebo slavností se vsunou před chvalozpěv Bože, tebe chválíme kantika a evangelium, jak je uvedeno v Dodatku (zatím ještě není zpracován pro online breviář).

Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí denní modlitby církve, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2023 J. Vidéky