Modlitba se čtením
Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Až, Pane, k soudu přijdeš,
pak na paměť přivedeš
skutky všech vyvolených
k odplatě věčné jejich.
Řekneš: „Lačněl, žíznil jsem
v smrtelném životě svém
nebo v někom z malých svých,
nasytili jste mě v nich.
Host i nahý jsem býval,
nouzi v chudých svých míval,
vy jste mě přijímali
a také odívali.
V žaláři i nemocen,
smuten nebo opuštěn
býval jsem navštěvován
i vděčně potěšován.
Všechno, co mně i mému
ze všechněch nejmenšímu
jste kdykoli činili,
blaženi jste v tom byli.
Proto již splním věrně
všechny sliby vám dané:
Život věčný přijměte,
v dědictví jej vezměte.“
Rač nám dáti horlivost,
k dobrým skutkům svou milost,
abychom je činili,
tak v pravdě víry byli.
ŽALMY
1. ant. Můj Bože, neodvracej se od mé úpěnlivé prosby a zachraň mne před úklady bezbožníka.
Naslouchej, Bože, mé modlitbě, †
neskrývej se před mou úpěnlivou prosbou, *
věnuj mi pozornost a vyslyš mě!
Zmítám se v neklidu, †
děsím se při křiku nepřítele, *
při povyku bezbožníka,
protože mě zavalují neštěstím *
a v hněvu proti mně brojí.
Srdce se ve mně chvěje *
a padla na mě smrtelná úzkost.
Strach a hrůza se na mě řítí *
a děs mě halí.
Říkám si: Kéž bych měl křídla jak holub, *
odletěl bych a dopřál si klidu.
Hle, daleko bych utekl, *
zůstal bych na poušti.
Rychle bych spěchal do útočiště *
před vichrem a bouří.
Ant. Můj Bože, neodvracej se od mé úpěnlivé prosby a zachraň mne před úklady bezbožníka.
2. ant. Pán mě vysvobodí od těch, kteří na mě dorážejí.
Pane, zmať a rozděl jim jazyky, *
vždyť vidím násilí a svár v městě.
Ve dne v noci obcházejí po jeho hradbách, *
vládne v něm útisk a bezpráví.
Uvnitř jsou úklady, *
z jeho náměstí nemizí násilí a podvod.
Kdyby mě potupil nepřítel, *
dovedl bych to snést,
kdyby se nade mě vypínal, kdo mě nenávidí, *
skryl bych se před ním.
Ale byls to ty, můj druh, *
můj přítel a důvěrník!
Vždyť jsme spolu byli v důvěrném styku, *
ve slavném průvodu jsme kráčeli v Božím domě.
Ant. Pán mě vysvobodí od těch, kteří na mě dorážejí.
3. ant. Svou starost hoď na Hospodina, a on tě zachová.
Já však budu volat k Bohu, *
a Hospodin mě zachrání.
Večer, ráno i v poledne budu naříkat a sténat, *
a uslyší můj hlas.
Vykoupí mou duši a dá mi pokoj od těch, kteří na mě dorážejí, *
neboť je jich na mě mnoho.
Bůh to uslyší a zkruší je †
– on vládne od věčnosti – *
nechtějí se změnit a nebojí se Boha.
Kdekdo napřahuje ruku na přátele, *
znesvěcuje svoji smlouvu.
Úlisnější nad máslo jsou jeho ústa, *
ale srdce má nepřátelské,
nad olej lahodnější jsou jeho slova, *
jsou to však tasené meče.
Svou starost hoď na Hospodina, †
a on tě zachová, *
nikdy nedopustí, aby se viklal spravedlivý.
A ty, Bože, svrhneš je *
do jámy zkázy;
zákeřní vrazi nedosáhnou ani poloviny svých dnů. *
Já však důvěřuji v tebe, Hospodine!
Ant. Svou starost hoď na Hospodina, a on tě zachová.
Slyš mě, můj synu,
neodchyluj se od slov mých úst.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy proroka Daniela
10,1-21
Vidění muže a zjevení anděla
Třetího roku (vlády) perského krále Kýra bylo zjeveno slovo Danielovi, jinak nazvanému Baltazar. To slovo je pravdivé a ohlašuje veliké utrpení. Porozuměl tomu slovu a ve vidění do něho pronikl.
V těch dnech jsem já, Daniel, truchlil po celé tři týdny: nejedl jsem chutný pokrm, maso a víno jsem nevzal do úst, nemazal jsem se mastí, dokud nepřešly tři plné týdny. Dvacátého čtvrtého dne prvního měsíce, když jsem byl na břehu velké řeky, totiž Tigridu, pozdvihl jsem oči a díval jsem se, a hle – nějaký muž oblečený do lněných šatů s boky přepásanými čistým zlatem. Jeho tělo bylo jako chrysolit, jeho tvář zářila jako blesk, oči jako plápolající pochodně, jeho ramena a (celé tělo) až do špiček (prstů) nohou jako čistá měď, zvuk jeho hlasu byl jako hřmot velkého množství.
Já, Daniel, jsem měl to vidění sám; muži, kteří byli se mnou, ho neviděli, ale padla na ně velká hrůza; utekli do úkrytu. Já jsem zůstal sám a viděl jsem to velké zjevení, ale neměl jsem sílu, i výraz mé tváře se změnil k nepoznání, byl jsem bez moci.
Slyšel jsem zvuk jeho slov, ale jak jsem hlas jeho slov zaslechl, padl jsem beze smyslů s tváří obrácenou k zemi. A hle – dotkla se mě ruka, zatřásla mnou a (zdvihla) mě na kolena a na dlaně rukou. Řekl mi: „Danieli, miláčku (Boží), dávej pozor na slova, která budu k tobě mluvit, a postav se, protože nyní jsem byl poslán k tobě.“
Když ke mně promluvil toto slovo, postavil jsem se s třesením. Řekl mi: „Neboj se, Danieli, neboť od prvního dne, kdy ses rozhodl mít pochopení a pokořit se před svým Bohem, byla tvá slova vyslyšena a já jsem přišel kvůli tvým prosbám. Avšak kníže perského království mi odporoval po jedenadvacet dní – ale tu Michael, jeden z prvních knížat, mi přišel na pomoc – a tak jsem tam zůstal u perského krále. Ale přišel jsem, abych tě poučil o tom, co se přihodí tvému národu na konci dnů, neboť je to ještě vidění pro budoucí doby.“
Když ke mně promluvil tato slova, padl jsem tváří na zem, aniž jsem co řekl. A hle – ten, který měl lidskou podobu, se dotkl mých rtů. Otevřel jsem svá ústa a mluvil jsem. Řekl jsem tomu, který stál přede mnou: „Můj pane, při tomto vidění mě přepadly mdloby a má síla zmizela. Jak by mohl služebník mého pána mluvit s takovým pánem, neboť nemám sílu, chybí mi dech.“ Tu opět ten, který měl lidskou podobu, se mě dotkl, posílil mě a řekl: „Neboj se, miláčku (Boží), pokoj s tebou! Buď statečný, buď silný!“
Když se mnou mluvil, cítil jsem se posilněn a řekl jsem: „Ať mluví můj pán, neboť jsi mě posilnil.“ Tu mi řekl: „Víš, proč jsem přišel k tobě? Vrátím se, abych bojoval s knížetem Persie; já vycházím, avšak hle – přichází kníže Řecka. Ale přece ti oznámím, co je zaznamenáno v knize pravdy. Není nikdo, kdo by mi stál po boku proti nim, kromě Michaela, vašeho knížete.“
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Srov. Dan 10,1.12.21
Daniel porozuměl Božímu slovu a ve vidění do něho pronikl. * Jeho prosby byly vyslyšeny.
Bylo mu oznámeno, co je zaznamenáno v knize pravdy. * Jeho.
DRUHÉ ČTENÍ
Z dopisu Konráda z Marburku, duchovního rádce svaté Alžběty
(Ad pontificem anno 1232: A. Wyss, Hessisches Urkundenbuch I, Leipzig 1879, 31-35)
Alžběta poznávala a milovala Krista v chudých
Začala se projevovat síla Alžbětiných ctností. Už předtím po celý svůj život byla těšitelkou chudých; ale od té doby, kdy nařídila vybudovat blízko jednoho svého hradu špitál a shromáždila v něm mnoho nemocných a neduživých, věnovala se zcela službě chudákům. Také všem, kdo tam prosili o almužnu, štědře rozdávala milodary, a nejen tam, ale na celém území podléhajícím pravomoci jejího manžela. Tak vyčerpala všechny své důchody ze čtyř knížectví svého manžela, až nakonec dala prodat ve prospěch chudých všechny své ozdoby a drahocenné šaty.
Měla ve zvyku dvakrát denně, ráno a večer, osobně navštěvovat všechny své nemocné. A ty, jichž se druzí zvláště štítili, osobně ošetřovala: jedny krmila, jiným upravovala lůžko, některé přenášela na ramenou, a prokazovala mnoho jiných milosrdných skutků; její muž, blahé paměti, jí v tom v ničem nebránil. A když jí potom manžel zemřel, usilovala o co největší dokonalost a vyžádala si ode mě s mnoha slzami, abych jí dovolil žebrat dům od domu.
A právě na Velký pátek, když byly odhaleny oltáře, položila ruce na oltář v jedné kapli svého města, kde usadila Menší bratry, a za přítomnosti některých se zřekla vlastní vůle, veškeré světské slávy a všeho, co Spasitel v evangeliu radil opustit. A potom, když viděla, že by mohla být znovu vtažena do světského ruchu a pozemské slávy, zůstane-li v zemi, kde se jí za života jejího manžela prokazovaly pocty, přišla za mnou proti mé vůli do Marburku. Tam zřídila ve městě špitál, shromažďovala nemocné a neduživé, a ty, kteří byli zvlášť ubozí nebo se jimi pohrdalo, obsluhovala u svého stolu.
Přes tuto její činnost – říkám to před Bohem – jsem málokdy viděl ženu, která by byla víc kontemplativní. Vždyť některé řeholnice a řeholníci viděli velmi často, když se vracela od vnitřní modlitby, jak její tvář podivuhodně zářila a z očí jí vycházely jakoby sluneční paprsky.
Než zemřela, vyslechl jsem její zpověď. A když jsem se ptal, jak se má naložit s jejím majetkem a osobními věcmi, odpověděla, že všechno jí už dávno patřilo jen zdánlivě a že je to majetek chudých. Prosila mě, abych jim všechno rozdělil, kromě nejobyčejnějších šatů, které měla na sobě a v nichž chtěla být pochována. Když to bylo projednáno, přijala tělo Páně a potom se až do večera v řeči znovu a znovu vracela k tomu nejlepšímu, co slyšela v kázání. Potom s velikou zbožností svěřila Bohu všechny, kdo se u ní shromáždili, a skonala, jako by sladce usnula.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Srov. Př 31,17.18.20
Hle, statečná žena, oděná Boží silou. * Její lampa nikdy nezhasne.
Otvírá svou dlaň chudému, ubohým podává pomocnou ruku. * Její.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, tys dal svaté Alžbětě poznat, že v chudých prokazuje úctu Kristu; na její přímluvu dej i nám, ať s neúnavnou láskou sloužíme potřebným a trpícím. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2023 J. Vidéky