Modlitba se čtením
Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Toť vskutku pravý Boží den,
zářící světlem blaživým,
vždyť celý svět byl obmyt v něm
přesvatou krví ze svých vin.
On vrátil slepým světla svit
a hříšným naději zas vlil,
kdo by se musel strachem chvít,
když Pán i lotru odpustil?
Úžas jal nad tím anděly,
kteří trest těla viděli,
že lotr Krista prosící
směl věčně slávy dosíci.
V tom nesmírné tkví tajemství:
by sňal hřích, který na všech lpí,
a zbavil svět vin veškerých,
vtělený Bůh smyl z těla hřích.
Může být větší vznešenost,
než když hřích milost vyhledá,
žár lásky spálí bázlivost
a když smrt nový život dá?
Buď věčně, Kriste, věrným svým
plesáním velikonočním.
Nás, milostí tvou vzkříšené,
vem k oslavě své vítězné.
Ježíši, každý tvor tě chval,
že vítězně jsi z hrobu vstal,
i Otce, Ducha milosti
ať věčně všechno tvorstvo ctí. Amen.
Nebo:
Ať z výšin nebe radost zní,
ať jásá země, moře s ní,
že po kříži Pán z hrobu vstal
a smrtelníkům žíti dal.
Vrací se milostivý čas,
den spásy zjevuje se zas,
v něm Beránkovou krví svět
tmy zbaven, září jako květ.
Proto tu oběť bělostnou
ctěme vždy s myslí radostnou
my, od ní tolik poctěni,
vždyť všechno dobré plyne z ní.
Nebo:
Jásejte, nebesa, zachvěj se, země!
Pán z hrobu živý vstal a kráčí ke mně.
Má zbabělosti necouvej, jdi vstříc,
buď si tvých hříchů sebevíc,
jen necouvej a jdi mu vstříc.
Ať zalije nás jeho jas,
ať hříchy z kořenů vytrhne z nás,
ať naší pýše zlomí vaz,
ať do duše nám hodí kvas,
ten kvásek milosrdné lásky,
z níž vykyne v nás chléb
k lámání bratřím.
Z lásky chléb, ne kámen!
Z kříže chléb, náš Kriste. Amen.
Nebo:
Ó bledý, lidský, bratrský a čistý,
ó pevný, úplný, čirý jak ametysty,
jsme připraveni již jak v listopadu listy.
Do tebe padneme, do tebe zřítíme se,
my skály poznali, studánky, jež jsou v lese,
a krutou odvahu v samotě, na útese.
My smrt jsme poznali a s tebou popřeme ji,
bolest, tu bolestnou přípravu na naději,
do rukou dáme ti, jež soucitem se chvějí.
A láska naše ví, že boj, ten boj náš svatý,
ty slavně zrytmuješ, ty krásný, odpočatý,
ve velkém poznání, až strháš z duší šaty.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu,
chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
ŽALMY
1. ant. Hospodine, nekárej mě ve svém rozhorlení.
Hospodine, netrestej mě ve svém hněvu, *
nekárej mě ve svém rozhorlení.
Vždyť se do mě zaryly tvé šípy, *
dopadla na mě tvá ruka.
Pro tvůj hněv není na mém těle zdravého místa, *
pro můj hřích není ve mně jediná kost celá.
Vin se mi nakupilo až nad hlavu, *
tíží mě jako přetěžké břímě.
Ant. Hospodine, nekárej mě ve svém rozhorlení.
2. ant. Pane, ty víš o každé mé touze. Aleluja.
Rány mi hnisají a páchnou, *
že jsem jednal pošetile.
Shrbený, nadmíru sklíčený *
den co den smutně se vláčím.
Vždyť má bedra jsou celá zanícená, *
zdravého místa není v mém těle.
Jsem malátný a zcela zkrušený, *
křičím proto, že mé srdce sténá.
Pane, ty víš o každé mé touze, *
mé vzdychání ti není skryté.
Srdce mi buší, opustila mě síla, *
i světlo mi hasne v očích.
Moji přátelé a druhové se vyhýbají mému neštěstí, *
i moji příbuzní se mě straní.
Strojí mi léčky ti, kdo pasou po mém životě, †
kdo usilují o mé neštěstí, hrozí mi zkázou *
a stále jen úklady vymýšlejí.
Ant. Pane, ty víš o každé mé touze. Aleluja.
3. ant. Bože, vyznávám před tebou svou vinu, neopouštěj mě, Pane, má spáso. Aleluja.
Já však jsem jako hluchý, neslyším, *
jsem jako němý, který neotvírá ústa.
Jsem jako člověk, který neslyší, *
jehož ústa nemají odpovědi.
Vždyť v tebe, Hospodine, doufám, *
ty vyslyšíš, Pane, můj Bože!
Říkávám si totiž, jen ať se nade mnou neradují, *
ať se nade mnou nevypínají, když zakopnu v chůzi.
Mám ovšem k pádu velmi blízko, *
před sebou mám stále svou bolest.
Ano, vyznávám svou vinu, *
pro svůj hřích jsem sklíčen.
Ti, kdo bez příčiny proti mně brojí, jsou silní, *
mnoho je těch, kdo mě neprávem nenávidí,
kdo zlem splácejí za dobro, *
stíhají mě, že se o dobro snažím.
Neopouštěj mě, Hospodine, *
Bože můj, nevzdaluj se ode mě!
Pospěš mi na pomoc, *
Pane, má spáso!
Ant. Bože, vyznávám před tebou svou vinu, neopouštěj mě, Pane, má spáso. Aleluja.
Kristus vstal z mrtvých, aleluja,
raduje se z toho nebe i země, aleluja.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Zjevení svatého apoštola Jana
4,1-11
Vidění Boha
(Já, Jan,) měl jsem toto vidění: Dveře do nebe byly dokořán; a ten dřívější hlas, který jsem slyšel jako (zvuk) polnice, když se mnou mluvil, zavolal (na mě): „Pojď sem vzhůru! Ukážu ti, co se musí stát v budoucnosti.“ Hned jsem upadl do vytržení. A hle – trůn stál v nebi a na tom trůně (někdo) seděl. Vypadal jako kámen jaspis a sardis. Trůn obepínala ze všech stran duha jako smaragd. Kolem dokola toho trůnu čtyřiadvacet trůnů a na nich sedělo čtyřiadvacet starců oblečených v bílé roucho a každý z nich měl na hlavě zlatou korunu. A z trůnu vyrážely blesky, hlasy a hromy; před trůnem hořelo sedm ohnivých pochodní, to je sedm Božích duchů. Před trůnem se prostíralo moře průzračné jako křišťál a uprostřed (na čtyřech) stranách trůnu stály čtyři bytosti plné očí vpředu i vzadu. První bytost měla podobu lva, druhá bytost vypadala jako býk, třetí bytost měla tvář jako člověk a čtvrtá bytost se podobala orlovi v letu. A každá z těch čtyř bytostí měla po šesti perutích, dokola i uvnitř byly samé oko, a bez ustání ve dne v noci volaly: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh vševládný, který byl, který je a který přijde.“
A vždycky, když tyto bytosti vzdají slávu, čest a díky tomu, který sedí na trůně, žijícímu na věčné věky, těch čtyřiadvacet starců padne před tím, který sedí na trůně, pokloní se žijícímu na věčné věky, složí svou korunu před trůn a volají:
„Pane, náš Bože, jsi hoden,
abys přijal slávu, čest i moc,
protože jsi stvořil všechno,
z tvé vůle to povstalo a bylo stvořeno.“
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Zj 4,8; Iz 6,3
Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh vševládný, který byl, který je a který přijde. * Celá země je plná jeho slávy, aleluja.
Serafové volali jeden na druhého: Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů. * Celá země.
DRUHÉ ČTENÍ
Ze spisu „Proslogion“ od svatého Anselma“
(Cap. 14.16.26: Opera omnia, edit. Schmitt, Seccovii, 1938, 1,111-113.121-122)
Kéž té poznávám a kéž tě miluji, abych se z tebe mohl radovat
Duše má, zdalipak jsi našla, cos hledala? Hledajíc Boha jsi zjistila, že všecko převyšuje, že si ani nelze představit nic lepšího, že je sám život, světlo, moudrost a dobrota, sama věčná blaženost a blažená věčnost a že je všude a vždycky.
Můj Pane a Bože, můj tvůrce a obnoviteli, sděl mé roztoužené duši, co ještě z tebe neviděla, aby mohla spatřit předmět své touhy opravdu jasně. Usiluje totiž vidět víc, a přece mimo to, co spatřila, nevidí nic než tmu. Vlastně nevidí tmu, vždyť v tobě žádná není, ale vidí, že pro vlastní tmu už nemůže vidět nic víc.
Ano, Pane, ty přebýváš ve světle nepřístupném. A opravdu není nic, co by tímto světlem mohlo proniknout a spatřit tě tam. Ani já to světlo nevidím, protože je na mne příliš silné; i když všechno, co vůbec vidím, vidím díky jemu, podobně jako naše slabé oko vidí všecko dík slunečnímu světlu, aniž se na ně může dívat přímo do slunce.
Můj rozum k němu nemůže pro jeho přílišnou záři, není s to je pojmout a ani svým vnitřním zrakem se nevydržím do něho dívat. Zahání mě bleskem svého jasu, poráží svou skvělostí, oslepuje svou nesmírností, uvádí ve zmatek svou rozsáhlostí.
Ty světlo svrchované a nepřístupné, ty pravdo naprostá a oblažující! Jak daleko jsi ode mne, ačkoli já jsem ti tak blízko, jak vzdálená je mi tvoje tvář, ačkoli já stojím přímo před tvými zraky!
Všude jsi plně přítomné, a já tě nevidím, v tobě se pohybuji a v tobě jsem, a nemohu se ti přiblížit, jsi ve mně a kolem mne, a já tě nevnímám.
Modlím se k tobě, Bože: Kéž tě poznávám a kéž tě miluji, abych se z tebe mohl radovat. A není-li to v pozemském životě možné v plnosti, kéž aspoň dělám den ze dne pokroky, abych posléze k plnosti dospěl; kéž tě zde poznávám stále víc, abych tě tam poznal úplně; kéž zde roste má láska k tobě, aby tam byla úplná; pak bude moje radost zde veliká svou nadějí, a tam naprostá svou skutečností.
Pane Bože, ústy svého Syna nám poroučíš, vlastně radíš, abychom tě prosili, a slibuješ, že se nám toho dostane, aby naše radost byla úplná. Žádám tě, Bože, o to, co mi sám radíš prostřednictvím našeho obdivuhodného rádce. Kéž se mi dostane toho, co slibuješ skrze svou pravdu, aby má radost byla úplná. Ty jsi sama pravda, Bože, dej, prosím, ať je má radost úplná.
Zatím ať má mysl o tom rozjímá, můj jazyk ať o tom mluví, mé srdce ať to miluje, má ústa ať o tom hovoří. Ať po tom lační má duše, žízní mé tělo, touží všecko, co jsem, dokud nevejdu do radosti svého Pána, Boha trojjediného, požehnaného navěky. Amen.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Slavný učitel svatý Anselm byl jako opat milým otcem mnichů a jako biskup svědomitým pastýřem svěřeného lidu. * Neúnavně bojoval za svobodu církve, aleluja.
Slovem, příkladem i svými spisy neohroženě vykládal a hájil křesťanské učení. * Neúnavně.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, tys dal svatému biskupu Anselmovi schopnost pronikat do hlubin tvé moudrosti a vyučovat druhé; přispěj na pomoc i nám, abychom vedeni světlem víry přijímali s radostí v srdci pravdy, které nám zjevuješ. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2023 J. Vidéky