Modlitba se čtením
Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Zůstaň nám v srdci, Ježíši,
spasených lásko nejčistší,
rozezvuč k prosbě upřímné
teď naše hlasy, prosíme.
Vznášíme k tobě prosby své,
Ježíši dobrý, s důvěrou,
odpusť nám, Pane, prosíme,
poklesky s vinou veškerou.
Znamením kříže svatého
a nejsvětějším tělem svým
chraň nás, své syny, od zlého,
prosíme s nitrem pokorným.
Laskavý vládce Ježíši,
buď s Otcem ti čest nejvyšší,
i Duchu, který těší nás,
po všechny věky v každý čas. Amen.
ŽALMY
1. ant. Hospodine, povstaň mi na pomoc.
Oboř se, Hospodine, na mé protivníky, *
bojuj s těmi, kteří proti mně brojí.
Uchop štít a pavézu, †
povstaň mi na pomoc! *
Řekni mé duši: „Já jsem tvá spása!“
Má duše zajásá Hospodinu, *
radovat se bude pro jeho pomoc.
Ze všech svých sil budu volat: *
Hospodine, kdo se ti vyrovná?
Vysvobozuješ chudáka z moci silnějšího, *
nebohého ubožáka z lupičovy ruky.“
Vystoupili nespravedliví svědci, *
ptali se mě na to, co nevím.
Za dobré zlým se mi odměnili *
tím, že mě opustili.
Ant. Hospodine, povstaň mi na pomoc.
2. ant. Ujmi se mě, Hospodine, chraň mě svou mocí.
Vždyť já, když oni churavěli, oděl se kajícím rouchem, †
postem se trýznil, *
modlitbou obíral v nitru,
jako k příteli, jako k bratru se choval, *
skleslý byl smutkem, jak bych nad matkou truchlil.
Ale když já jsem klopýtl, měli radost a srotili se, *
srotili se proti mně a bili mě znenadání.
Drásali mě bez přestání, †
tupili, posmívali se mi, *
skřípali proti mně zuby.
Ant. Ujmi se mě, Hospodine, chraň mě svou mocí.
3. ant. Můj jazyk bude stále oslavovat tvou spravedlnost.
Pane, jak dlouho budeš přihlížet? †
Od řvoucích zvířat vysvoboď mou duši, *
od lvů můj život.
Vzdám ti díky ve velkém shromáždění, *
v zástupech lidu budu tě chválit.
Ať se nade mnou neradují moji nespravedliví nepřátelé, *
nechť škodolibě nemžourají, kdo mě nenávidí bez příčiny!
Viděl jsi to, Hospodine, nemlč, *
Pane, nevzdaluj se ode mě!
Probuď se, procitni a zachraň mě, *
Bože můj a Pane, ujmi se mě!
Nechť jásají a plesají, kdo přejí mé spravedlivé věci, *
ať mohou stále říkat: Buď veleben Hospodin, on přeje vše nejlepší svému služebníku.
Můj jazyk bude oslavovat tvou spravedlnost, *
stále hlásat tvou chválu.
Ant. Můj jazyk bude stále oslavovat tvou spravedlnost.
Můj synu, pamatuj na má slova,
dbej na mé příkazy a budeš žít.
PRVNÍ ČTENÍ
Z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům
11,30 – 12,13
Apoštol se chlubí svou slabostí
Když už se musím chlubit, chci se chlubit svou slabostí. Bůh a Otec Pána Ježíše – který je velebený navěky – ví, že nelžu. V Damašku místodržitel krále Arety dal město Damašek hlídat, aby se mě zmocnil. Ale byl jsem spuštěn v koši otvorem v hradbách, a tak jsem jeho rukám unikl.
Když už to chlubení musí být – ač to není k ničemu – přejdu k viděním a zjevením od Pána. Znám jednoho křesťana, který byl před čtrnácti lety uchvácen až do třetího nebe. Nevím, zdali byl v těle, nevím, zdali byl mimo tělo. To ví Bůh. A vím o tom člověku, že byl uchvácen do ráje – zdali byl v těle, či mimo tělo, to nevím, to ví Bůh – a že uslyšel slova nevyslovitelná, která člověk nesmí vyřknout. Tímto člověkem se budu chlubit; sebou se však chlubit nebudu, leda svými slabostmi. Kdybych se totiž chtěl pochlubit, nebudu nerozumný, protože budu mluvit pravdu. Ale nechám toho, aby mě někdo nepokládal za něco více, než co vidí, že jsem, nebo než co o mně slyší.
Abych se pro vznešenost těch zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil (do tváře). To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti.“ Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti (a snáším to) pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.
Tak jsem se stal nemoudrým; vy jste mě k tomu přinutili. Mou obhajobu jste vlastně měli dělat vy. Já přece nejsem v ničem pozadu za těmi nadapoštoly, třebaže sám nejsem nic. Mohli jste však (na mně) poznat u vás (rozlišovací) známky apoštola: krajní trpělivost, znamení, zázraky a mocné skutky. V čem jste byli tedy zkráceni proti ostatním církevním obcím? Snad v tom, že já jsem vám na obtíž nepřipadl. Odpusťte mi tu křivdu.
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
2 Kor 12,10.9; 4,7
S radostí přijímám slabosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný. * Neboť síla milosti se tím zřejměji projeví ve slabosti.
Poklad víry máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu. * Neboť.
DRUHÉ ČTENÍ
Z katechezí svatého faráře arského o modlitbě
(Catéchisme sur la prière: A. Monnin, Esprit du Curé d’Ars, Paris 1899, pp. 87-89)
Člověk má krásný úkol: modlit se a milovat
Myslete na to, děti moje, že poklad křesťana není na zemi, ale v nebi. Naše myšlení má tedy směřovat tam, kde je náš poklad.
Člověk má krásný úkol a poslání: modlit se a milovat. Modlete se tedy a milujte, v tom spočívá štěstí člověka na zemi.
Modlitba není nic jiného než sjednocení s Bohem. Kdo má srdce čisté a spojené s Bohem, cítí v sobě balzám, sladkost, která ho naplňuje rozkoší; obklopuje ho podivuhodné světlo. V tomto důvěrném sjednocení jsou Bůh a duše jako dva dohromady slité kusy vosku; nelze je už rozdělit. Toto spojení Boha s jeho maličkým tvorem je něco překrásného. Je to štěstí, jež nelze pochopit.
Byli bychom si zasloužili, abychom se nesměli modlit. Ale Bůh nám ve své dobrotě dovolil, abychom s ním rozmlouvali. Naše modlitba je kadidlem, které přijímá s největším zalíbením.
Děti moje, vaše srdce je sice malé, ale modlitba ho rozšiřuje a činí ho schopným milovat Boha. Modlitba nám dává předtuchu nebe, sestupuje k nám kousek ráje. Nikdy nás neponechá bez sladkosti; vylévá se do duše jako med a osladí všechno. Strasti se při dobré modlitbě rozplynou jako sníh na slunci.
Modlitba působí, že čas plyne velice rychle a tak příjemně, že ani nepozorujeme jeho trvání. Poslyšte, když jsem byl farářem v Bresse a když byli jednou skoro všichni moji kolegové nemocní, musel jsem konat dlouhé cesty, a přitom jsem se modlil k Pánu Bohu; a ujišťuji vás, že se mi nikdy nezdála cesta dlouhá.
Někteří lidé se hluboce pohrouží do modlitby jako ryba do vody, protože jsou zcela oddáni Pánu Bohu. V jejich srdci není žádná přehrada. Jak mám rád takové velkodušné duše! Svatý František z Assisi a svatá Koleta viděli našeho Pána a rozmlouvali s ním, jako my spolu rozmlouváme.
My však často přijdeme do kostela a nevíme, co máme dělat nebo oč máme prosit. A přece ví každý velmi dobře, když k někomu jde, proč tam jde. Ale někteří dokonce jako by Pánu Bohu říkali: „Chci ti přednést pár slov, abych měl od tebe pokoj “ Často myslím na to, že když se přijdeme poklonit Pánu, dosáhli bychom všeho, oč žádáme, kdybychom ho o to prosili opravdu s živou vírou a čistým srdcem.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Jak 5,13.16; 1 Sol 5,16-17
Vede se někomu z vás špatně? Ať se modlí! Má někdo radost? Ať zpívá Bohu chvály! * Mnoho zmůže a velmi je účinná modlitba spravedlivého.
Stále se radujte! Bez přestání se modlete! * Mnoho.
MODLITBA
Modleme se.
Všemohoucí a milosrdný Bože, tys dal svatému Janu, faráři arskému, podivuhodnou schopnost vést svěřené duše; prosíme tě, naplň také nás láskou svého Syna, ať milujeme své bratry a přivádíme je k tobě, abychom společně došli do věčné slávy. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2023 J. Vidéky