Modlitba se čtením
Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Prosíme, Kriste, vlídně hleď
na sluhy tebe prosící,
ať víru naši neničí
zlo, kterým naplněn je svět.
Vypuďme špatnost z duše své,
závistí svést se nedejme,
urážky neodplácejme
a dobrým přemáhejme zlé.
Dej, by nám z nitra zmizela
lest, hněv a pýcha života
a s ní i naše lakota,
odvěký pramen všeho zla.
Ať cesty míru urovná
vždy nelíčená upřímnost,
ať skví se všude počestnost
a naděje vždy nezlomná.
Laskavý vládce Ježíši,
buď s Otcem ti čest nejvyšší,
i Duchu, který těší nás,
po všechny věky v každý čas. Amen.
ŽALMY
1. ant. Hospodine, shlédni z nebe, pohleď na naše pohanění.
(Ty) jsi zamítl a zavrhl, *
zanevřels na svého pomazaného.
Pohrdl jsi smlouvou svého služebníka, *
jeho korunu znesvětils v prachu.
Pobořils všechny jeho hradby, *
jeho tvrze proměnils v trosky.
Každý, kdo šel kolem, ho oloupil, *
svým sousedům zůstal pro smích.
Povýšil jsi pravici jeho protivníků, *
rozveselils všechny jeho nepřátele.
Otupil jsi ostří jeho meče *
a nepomohl jsi mu v boji.
Nechals vyblednout jeho lesk *
a jeho trůn jsi povalil na zem.
Ukrátils dny jeho mladistvé svěžesti, *
zahrnul jsi ho hanbou.
Ant. Hospodine, shlédni z nebe, pohleď na naše pohanění.
2. ant. Kristus je výhonek z Davidova kořene, zářivá jitřní hvězda.
Jak dlouho, Hospodine? †
Chceš se stále skrývat? *
Bude tvůj hněv hořet jak oheň?
Uvaž, jak krátký mám život, *
jak pomíjivé stvořils všechny lidi!
Žije někdo, kdo by neuzřel smrti? *
Kdo by se zachránil z moci podsvětí?
Kde jsou, Pane, tvé bývalé milosti, *
které jsi přísahal Davidovi při své věrnosti?
Pamatuj, Pane, na potupu svých služebníků, *
nosím v klíně všechna nepřátelství národů,
jimiž tupí, Hospodine, tvoji nepřátelé, *
jimiž tupí jednání tvého pomazaného.
Požehnán buď Hospodin navěky! *
Staň se! Staň se!
Ant. Kristus je výhonek z Davidova kořene, zářivá jitřní hvězda.
3. ant. Naše léta jsou jako tráva, která vadne, jen ty, Bože, zůstáváš navěky.
Pane, tys nám býval útočištěm *
od pokolení do pokolení!
Dříve než se zrodily hory, než povstala země a svět, *
od věčnosti do věčnosti jsi ty, Bože!
Rozkazem vracíš člověka v prach *
a pravíš: „Vraťte se, smrtelníci!“
Neboť tisíc let je v tvých očích †
jako včerejší den, který minul, *
a jako noční hlídka.
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, *
podobají se pučící trávě:
Zrána kvete a bují, *
večer je skosena a vadne.
Hyneme vskutku pro tvůj hněv, *
děsíme se pro tvé rozhořčení.
Položils před sebe naše viny, *
naše tajné hříchy jsou ve světle tvé tváře.
Neboť pominuly všechny naše dny v tvém hněvu, *
jako vzdech jsme dokončili svá léta.
Našich let bývá úhrnem sedmdesát, *
u toho, kdo je při síle, osmdesát.
Většina jich je lopota a trýzeň, *
neboť rychle pomíjejí, a my odlétáme.
Kdo uváží sílu tvého hněvu *
a kdo se bojí tvé nevole?
Nauč nás počítat naše dny, *
ať dojdeme k moudrosti srdce.
Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? *
Slituj se nad svými služebníky!
Nasyť nás brzy svou slitovností, *
ať jásáme a radujeme se po celý život!
Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil, *
za léta, kdy jsme zakoušeli zlé.
Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo, *
tvá sláva jejich synům.
Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, †
dej zdar práci našich rukou, *
dej zdar práci našich rukou!
Ant. Naše léta jsou jako tráva, která vadne, jen ty, Bože, zůstáváš navěky.
U tebe, Hospodine, je pramen života,
v tvé záři vidíme světlo.
PRVNÍ ČTENÍ
Z první knihy Královské
22,1-9.15-23.29.34-38
Smrt bezbožného krále Achaba
Po tři roky nedošlo mezi Aramem a Izraelem k válce. V třetím roce sestoupil Josafat, král judský, ke králi izraelskému. Izraelský král řekl svým služebníkům: „Víte, že Ramot v Gileadu patří nám? A my otálíme vzít jej z rukou aramejského krále.“ Pak se otázal Josafata: „Půjdeš se mnou do války o Ramot v Gileadu?“
Josafat izraelskému králi odvětil: „Jsme jedno, já jako ty, můj lid jako tvůj lid, mí koně jako tví koně.“ Josafat izraelskému králi řekl: „Dotaž se ještě dnes na slovo Hospodinovo.“ Izraelský král shromáždil proroky, na čtyři sta mužů, a řekl jim: „Mám jít do války proti Ramotu v Gileadu nebo mám od toho upustit?“ Odpověděli: „Jdi, Pán jej vydá králi do rukou.“ Ale Josafat se zeptal: „Cožpak tu už není žádný prorok Hospodinův, abychom se dotázali skrze něho?“ Izraelský král Josafatovi odpověděl: „Je tu ještě jeden muž, skrze něhož bychom se mohli dotázat Hospodina, ale já ho nenávidím, protože mi neprorokuje nic dobrého, nýbrž jen zlo. Je to Micheáš, syn Jimlův.“ Josafat řekl: „Nechť král tak nemluví!“ Izraelský král tedy povolal jednoho eunucha a řekl: „Rychle přiveď Micheáše, syna Jimlova.“
Když přišel ke králi, král mu řekl: „Micheáši, máme jít do války proti Ramotu v Gileadu, nebo máme od toho upustit?“ On mu odpověděl: „Vytáhni, budeš mít úspěch. Hospodin jej vydá králi do rukou.“ Král ho okřikl: „Kolikrát tě mám zapřísahat, abys mi v Hospodinově jménu nemluvil nic než pravdu?“ Micheáš odpověděl:
„Viděl jsem všechen Izrael
rozptýlený po horách
jako ovce, které nemají pastýře.
Hospodin řekl: ‚Zůstali bez pánů, ať se každý v pokoji vrátí domů.‘“
Izraelský král řekl Josafatovi: „Neřekl jsem ti, že mi nebude prorokovat nic dobrého, nýbrž jen zlo?“
Ale Micheáš pokračoval: „Tak tedy slyš slovo Hospodinovo. Viděl jsem Hospodina, sedícího na trůně. Všechen nebeský zástup stál před ním zprava i zleva. Hospodin řekl: ‚Kdo zláká Achaba, aby vytáhl a padl u Ramotu v Gileadu?‘ Ten říkal to a druhý ono. Tu vystoupil jakýsi duch, postavil se před Hospodina a řekl: ‚Já ho zlákám.‘ Hospodin mu pravil: ‚Čím?‘ On odpověděl: ‚Vyjdu a stanu se zrádným duchem v ústech všech jeho proroků.‘ Hospodin řekl: ‚Ty ho zlákáš, ty to dokážeš. Jdi a učiň to!‘ A nyní, hle, Hospodin dal zrádného ducha do úst všech těchto tvých proroků. Hospodin ti ohlásil zlé věci.“
Král izraelský i Josafat, král judský, vytáhli proti Ramotu v Gileadu.
Kdosi však bezděčně napjal luk a zasáhl izraelského krále mezi články pancíře. Král řekl svému vozataji: „Obrať se a odvez mě z bojiště, jsem raněn.“ Ale boj se toho dne tak vystupňoval, že král musel zůstat na voze proti Aramejcům; večer pak zemřel. Krev z rány vytékala do korby vozu. Při západu slunce se táborem rozlehl pokřik: „Každý do svého města, každý do své země!“
Král tedy zemřel a byl dopraven do Samaří. V Samaří krále pohřbili. Když oplachovali vůz v samařském rybníku, chlemtali psi jeho krev a nevěstky se v ní omývaly, podle slova Hospodinova, které ohlásil.
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Srov. Jer 29,9.8.11; Dt 18,18
Vaši proroci vám prorokují ve jménu mém lež, nedejte se od nich svádět. * Vím, jaké mám s vámi úmysly.
Vzbudím proroka a vložím svoje slova v jeho ústa. * Vím.
DRUHÉ ČTENÍ
Z kázání svatého Petra Chryzologa, biskupa
(Sermo 128, 1-3: CCL 24 A, 789-791)
Hle, mučedník kraluje a žije
Blažený Apolinář ozdobil církev slávou mučednictví doma i po světě. Právem Apolinář, protože podle přikázání svého Boha zde ztratil svůj život, aby jej získal ve věčnosti navždy. Blahoslavený ten, jenž takto svůj běh skončil, víru si uchoval, aby byl na místě shledán opravdu jako první od těch, kdo na něho spoléhají. A nikdo ať si nemyslí, že pod jménem vyznavače by byl menší než jako mučedník, když ho vidí, jak se na Boží pokyn každodenně znovu a znovu vrací na zápasiště. Slyš, co říká Pavel: Den co den umírám. Jedenkrát zemřít je přece málo pro toho, kdo může svému Králi odvádět slavné vítězství nad nepřáteli často. Mučedníka nedělá tolik smrt, jako víra a oddanost, a je-li znakem zmužilosti padnout v šiku v boji z lásky ke Králi, pak vytrvat dlouho v zápase a dovést jej ku konci znamená zmužilost navýsost. Takže zuřivý nepřítel nevytvořil mučedníka, jelikož mu hned nezpůsobil smrt, ale osvědčil ho a vyzkoušel, jelikož ho nepřipravil o víru; vystřelil všechny možné střely a vyhledal všechny druhy svých zbraní, leč s postavením statečného vůdce pohnout nedokázal, ani narušit jeho odhodlání. V případě potřeby nedbat pozemského života a pro Pána jej obětovat je, bratři, to největší; ctí a slávou ovšem rovněž žít a spolu se svým Mistrem nedbat světa a pohrdat jím.
Kristus spěchá k mučedníkovi, mučedník spěchá ke svému Králi. Oprávněně říkáme, že spěchá, v souladu se slovy prorokovými: Probuď se, pojď mi naproti a pohleď. Aby si svatá církev udržela svého Zastánce, běží usilovně vstříc Kristu: aby uchovala korunu vítězné spravedlnosti a v době války si zajistila svého Bojovníka. Vyznavač často proléval svou krev a jak svými ranami, tak vírou své duše vydával svědectví svému Stvořiteli. Vzhlížel k nebesům a odvracel oči od tělesnosti a pozemskosti. A zvítězil, udržel se. Křehké dosud dětství církve dosáhlo toho, že mučedník ztlumil svou touhu po mučednictví. Mluvím o dětství, to totiž vždycky dosáhne všeho a přitom bojuje více slzami než zvažováním sil. Vzhled a úsilí mocných nezmohou totiž tolik, kolik zmohou dětské slzy, neboť zatímco mocní drtí těla, dětský pláč láme srdce, a tam, kde se s úsudkem rozumu sotva pohne, na všechno přistoupí shovívavá dobrota.
A co ještě? Svatá matka církev se vždycky snažila, aby se nikdy neodloučila od svého biskupa. A on žije, ano, jako dobrý pastýř je uprostřed svého stáda, a i když nás co do těla na čas předešel, jeho duch se nikdy nevzdaluje. Říkám, že nás předešel svým stavem, ale jinak mezi námi přebývá, odpočívá tu jeho tělo. Potlačen je ďábel, zemřel pronásledovatel. A hle, kraluje a žije ten, jenž toužil být zabit pro svého Krále.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
2 Tim 4,7-8a; Flp 1,21
Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. * Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce.
Pro mě život je Kristus a smrt ziskem. * Teď mě už.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, veď své věrné cestou věčné spásy, kterou nám svým kázáním i mučednictvím ukázal svatý biskup Apolinář; na jeho přímluvu nám dej, abychom i my zachovávali tvá přikázání a jednou s ním dosáhli věčné odměny. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2023 J. Vidéky