Modlitba se čtením
Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Veliký jsi, Pane můj,
bez hranic je sláva tvá,
nevýstižná je tvá moc,
moudrost tvá je bezedná.
Kdo jsem já, že chválit chci
tebe, jenž jsi vševládný?
Jsem jen člověk, křehké nic
v díle tvého stvoření.
Člověk, který naříká
pod břemenem časnosti,
pod jhem hříchu pýchy své.
Ty však zveš mě k radosti.
Pro sebe jsi stvořil mě,
láskou všechno táhneš k sobě.
Nepokojné srdce je,
pokud nespočine v tobě.
ŽALMY
1. ant. Hospodine, nekárej mě ve svém rozhorlení.
Hospodine, netrestej mě ve svém hněvu, *
nekárej mě ve svém rozhorlení.
Vždyť se do mě zaryly tvé šípy, *
dopadla na mě tvá ruka.
Pro tvůj hněv není na mém těle zdravého místa, *
pro můj hřích není ve mně jediná kost celá.
Vin se mi nakupilo až nad hlavu, *
tíží mě jako přetěžké břímě.
Ant. Hospodine, nekárej mě ve svém rozhorlení.
2. ant. Pane, ty víš o každé mé touze.
Rány mi hnisají a páchnou, *
že jsem jednal pošetile.
Shrbený, nadmíru sklíčený *
den co den smutně se vláčím.
Vždyť má bedra jsou celá zanícená, *
zdravého místa není v mém těle.
Jsem malátný a zcela zkrušený, *
křičím proto, že mé srdce sténá.
Pane, ty víš o každé mé touze, *
mé vzdychání ti není skryté.
Srdce mi buší, opustila mě síla, *
i světlo mi hasne v očích.
Moji přátelé a druhové se vyhýbají mému neštěstí, *
i moji příbuzní se mě straní.
Strojí mi léčky ti, kdo pasou po mém životě, †
kdo usilují o mé neštěstí, hrozí mi zkázou *
a stále jen úklady vymýšlejí.
Ant. Pane, ty víš o každé mé touze.
3. ant. Bože, vyznávám před tebou svou vinu, neopouštěj mě, Pane, má spáso.
Já však jsem jako hluchý, neslyším, *
jsem jako němý, který neotvírá ústa.
Jsem jako člověk, který neslyší, *
jehož ústa nemají odpovědi.
Vždyť v tebe, Hospodine, doufám, *
ty vyslyšíš, Pane, můj Bože!
Říkávám si totiž, jen ať se nade mnou neradují, *
ať se nade mnou nevypínají, když zakopnu v chůzi.
Mám ovšem k pádu velmi blízko, *
před sebou mám stále svou bolest.
Ano, vyznávám svou vinu, *
pro svůj hřích jsem sklíčen.
Ti, kdo bez příčiny proti mně brojí, jsou silní, *
mnoho je těch, kdo mě neprávem nenávidí,
kdo zlem splácejí za dobro, *
stíhají mě, že se o dobro snažím.
Neopouštěj mě, Hospodine, *
Bože můj, nevzdaluj se ode mě!
Pospěš mi na pomoc, *
Pane, má spáso!
Ant. Bože, vyznávám před tebou svou vinu, neopouštěj mě, Pane, má spáso.
Mé oči toužebně vyhlížejí tvou pomoc,
spoléhám na tvá zaslíbení.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Přísloví
15,8-9.16-17.25-26.29.33; 16,1-9; 17,5
Postavení člověka před Bohem
Oškliví si Hospodin oběť zlosynů,
ale modlitba upřímných se mu líbí.
Oškliví si Hospodin zločinné chování,
ale rád má toho, kdo tíhne za spravedlností.
Lépe je mít málo v bázni před Hospodinem
než mnohé poklady v nepokoji.
Lepší je mísa zeleniny podaná s láskou
než tučná hovězina s nenávistí.
Hospodin vyvrací dům zpupných,
a upevňuje majetek vdovy.
Hospodin si oškliví špatné záměry,
ale příjemná mu jsou laskavá slova.
Daleko je Hospodin od zlosynů,
avšak slyší modlitbu spravedlivých.
Bázeň před Hospodinem je školou moudrosti,
pokora předchází slávu.
Člověk se v mysli připravuje na řeč,
ale od Hospodina přichází, co vysloví jazyk.
Čisté se zdá člověku všechno, co dělá,
ale Hospodin tříbí duchy.
Svěř Hospodinu své záležitosti,
a tvé úmysly se zdaří.
Všechno činí Hospodin pro svůj účel,
také zlosynovi (chystá) den zkázy.
Hospodin si oškliví každého, kdo se povyšuje v srdci,
jistě neujde trestu.
Stálou laskavostí se smývá vina,
bázní před Hospodinem se lze vyhnout zlému.
Schvaluje-li Hospodin chování nějakého člověka,
i jeho nepřátele s ním smíří.
Lepší je mít málo s poctivostí
než mnoho příjmu nespravedlivě.
Člověk se napřemýšlí, jak má kráčet,
ale jeho kroky řídí Hospodin.
Kdo se posmívá chudákovi, tupí jeho Tvůrce,
kdo se raduje z neštěstí, neujde trestu.
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Dt 6,12.13; Př 15,33
Chraň se zapomenout na Hospodina, který tě vyvedl z domu otroctví. * Hospodina, svého Boha se budeš bát a jedině jemu sloužit.
Bázeň před Hospodinem je školou moudrosti, pokora předchází slávu. * Hospodina.
DRUHÉ ČTENÍ
Z legendy o původu řádu servitů
(Monumenta Ord. Serv. B.M.V., 1,3.5.6.11, pag. 71ss.)
Chvalme slavné muže
Bylo sedm mužů zasluhujících velké úcty a vážnosti a ty si naše Paní vyvolila, spojila je jako sedm hvězd v souhvězdí, vytvořila z nich jedno tělo jednu duši, a dala tak základ svému řádu, řádu svých služebníků, servitů.
Když jsem já vstoupil do našeho řádu, nikoho z nich už jsem nezastihl naživu, kromě jediného bratra, který se jmenoval Alexius. Tohoto bratra Alexia nám naše laskavá Paní uchránila od tělesné smrti až do našich časů, abychom podle jeho vyprávění mohli zachytit vznik našeho řádu. A tak jsem z vlastní zkušenosti poznal a vlastníma očima viděl, jaký byl život zmíněného bratra Alexia: přímo přitahoval svým příkladem všechny současníky a byl živým důkazem dokonalosti a výše zmíněné zbožnosti celého společenství.
Předtím než se spojili v jednu družinu, určoval jejich postoj čtverý vztah:
První byl vůči církvi. Některé z nich nevázal manželský svazek, protože se rozhodli provždy zachovávat panictví neboli čistotu, jiní již naproti tomu vstoupili do manželství, dalším zemřely manželky, takže už je manželský stav nevázal.
Druhý vztah se týkal občanského povolání. Zabývali se obchodem, sjednávali prodej a výměnu zboží. Jakmile ovšem nalezli drahocennou perlu, náš řád, nejenže rozdali všechno, co měli, chudým, ale i sebe samy s radostným odhodláním nabídli Bohu a naší Paní, beze zbytku se dali do jejich služeb.
Třetí vztah se týkal úcty a vážnosti k naší Paní. Ve Florencii byla odedávna založená jistá družina Panny Marie. Pro stáří svého založení a velký počet a svatost mužských i ženských členů získala přední postavení mezi ostatními bratrstvy, takže byla nazývána Velkou družinou naší Paní. Z této družiny vyšlo sedm výše uvedených mužů, obzvláštních ctitelů naší Paní již předtím, než vytvořili vlastní řádové společenství.
Jejich čtvrtou charakteristiku tvořilo úsilí o duchovní dokonalost. Milovali Boha nade všecko, k němu náležitě směřovalo všechno, co dělali; všechno jejich myšlení, slova a skutky byly oslavou Boží.
Když se potom z Božího vnuknutí s konečnou platností rozhodli pro společné založení nové družiny, přivedla je naše Paní zvláštním způsobem k tomu, že uspořádali své domácnosti a rodiny, odkázali rodinám všechno, co potřebovaly, a zbytek rozdali chudým. Pak vyhledali muže ušlechtilých úmyslů a příkladného života a seznámili je se svými plány.
Nato odešli na Monte Senario, na vrcholu si postavili vhodný domek a nastěhovali se do něho. Tam se začali obírat úmyslem, že se budou nejen sami společně snažit o svatost, ale že přiberou další, aby mohl nový řád, který s pomocí naší Paní založili, postupně růst. A když se na přidružení nových spolubratři připravili, některé z kandidátů přijali. Tak byl založen náš řád. U jeho kořenů stála naše Paní, základy mu dala pokora našich bratří, vystavěla jej jejich vzájemná láska a pevnost mu dala jejich chudoba.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Sk 4,32; 2,46b-47a
Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. * Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné.
Jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě. * Nikdo.
MODLITBA
Modleme se.
Naplň nás, Bože, upřímnou zbožností, s jakou svatí bratři, jejichž památku slavíme, oddaně uctívali Matku tvého Syna a přiváděli tvůj lid k tobě. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2023 J. Vidéky