Modlitba se čtením
Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Veliký jsi, Pane můj,
bez hranic je sláva tvá,
nevýstižná je tvá moc,
moudrost tvá je bezedná.
Kdo jsem já, že chválit chci
tebe, jenž jsi vševládný?
Jsem jen člověk, křehké nic
v díle tvého stvoření.
Člověk, který naříká
pod břemenem časnosti,
pod jhem hříchu pýchy své.
Ty však zveš mě k radosti.
Pro sebe jsi stvořil mě,
láskou všechno táhneš k sobě.
Nepokojné srdce je,
pokud nespočine v tobě.
ŽALMY
1. ant. Hospodine, nekárej mě ve svém rozhorlení.
Hospodine, netrestej mě ve svém hněvu, *
nekárej mě ve svém rozhorlení.
Vždyť se do mě zaryly tvé šípy, *
dopadla na mě tvá ruka.
Pro tvůj hněv není na mém těle zdravého místa, *
pro můj hřích není ve mně jediná kost celá.
Vin se mi nakupilo až nad hlavu, *
tíží mě jako přetěžké břímě.
Ant. Hospodine, nekárej mě ve svém rozhorlení.
2. ant. Pane, ty víš o každé mé touze.
Rány mi hnisají a páchnou, *
že jsem jednal pošetile.
Shrbený, nadmíru sklíčený *
den co den smutně se vláčím.
Vždyť má bedra jsou celá zanícená, *
zdravého místa není v mém těle.
Jsem malátný a zcela zkrušený, *
křičím proto, že mé srdce sténá.
Pane, ty víš o každé mé touze, *
mé vzdychání ti není skryté.
Srdce mi buší, opustila mě síla, *
i světlo mi hasne v očích.
Moji přátelé a druhové se vyhýbají mému neštěstí, *
i moji příbuzní se mě straní.
Strojí mi léčky ti, kdo pasou po mém životě, †
kdo usilují o mé neštěstí, hrozí mi zkázou *
a stále jen úklady vymýšlejí.
Ant. Pane, ty víš o každé mé touze.
3. ant. Bože, vyznávám před tebou svou vinu, neopouštěj mě, Pane, má spáso.
Já však jsem jako hluchý, neslyším, *
jsem jako němý, který neotvírá ústa.
Jsem jako člověk, který neslyší, *
jehož ústa nemají odpovědi.
Vždyť v tebe, Hospodine, doufám, *
ty vyslyšíš, Pane, můj Bože!
Říkávám si totiž, jen ať se nade mnou neradují, *
ať se nade mnou nevypínají, když zakopnu v chůzi.
Mám ovšem k pádu velmi blízko, *
před sebou mám stále svou bolest.
Ano, vyznávám svou vinu, *
pro svůj hřích jsem sklíčen.
Ti, kdo bez příčiny proti mně brojí, jsou silní, *
mnoho je těch, kdo mě neprávem nenávidí,
kdo zlem splácejí za dobro, *
stíhají mě, že se o dobro snažím.
Neopouštěj mě, Hospodine, *
Bože můj, nevzdaluj se ode mě!
Pospěš mi na pomoc, *
Pane, má spáso!
Ant. Bože, vyznávám před tebou svou vinu, neopouštěj mě, Pane, má spáso.
Mé oči toužebně vyhlížejí tvou pomoc,
spoléhám na tvá zaslíbení.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy proroka Ozeáše
2,4a-d.8-26
Izrael potrestaný za svou nevěru se vrátí k Bohu
Tak praví Hospodin:
„Obžalujte svou matku; obžalujte (ji),
ona není mou ženou
a já nejsem jejím mužem;
ať odstraní z tváře svá smilstva.
Proto jí zahradím
cestu trním,
vystavím zeď,
že nenajde své stezky.
Poběží za svými milenci,
ale nedostihne je,
bude je hledat, ale nenalezne.
Pak řekne: ‚Půjdu a vrátím se
ke svému prvnímu muži,
tehdy mi bylo lépe než nyní.‘
Neuznala, že já
jí dal obilí, víno i olej,
a zahrnul ji stříbrem
i zlatem, z nichž udělali Bála.
Proto vezmu zpět
své obilí v jeho čas,
i své víno v jeho dobu,
odejmu svou vlnu a len,
které přikrývaly její nahotu.
Pak odhalím její ohanbí
před očima jejích milenců,
nikdo ji nevytrhne z mé ruky.
Učiním konec veškeré její radosti,
její slavnosti, novoluní
i její sobotě a všem jejím svátkům.
Zpustoším její vinice i fíkové (sady),
o nichž řekla: ‚Jsou mojí mzdou,
kterou mě obdařili moji milenci.‘
Změním je v houštinu,
spase je divoká zvěř.
Potrestám ji za dny bálů,
kdy jim pálila kadidlo,
zdobila se kroužky a náhrdelníky,
kdy chodila za svými milenci
a na mě zapomněla
– praví Hospodin.
Proto ji přemluvím,
zavedu na poušť
a budu mluvit k jejímu srdci.
Ze stejného místa jí vrátím vinice
i údolí Achor, bránu naděje.
Bude poslušná
jak ve dnech své mladosti,
jako když vycházela z egyptské země.
V ten den
– praví Hospodin –
budeš ke mně volat: „Můj muži!“,
už ke mně nezvoláš: „Můj Bále!“
Jména bálů odejmu z jejích úst,
nebude se už pamatovat na jejich jména.
V ten den sjednám pro ně smlouvu
s divokou zvěří, s nebeským ptactvem
i s drobnou zvířenou země.
Luk, meč a válku
vyhladím ze země
a dám jim uléhat v bezpečí.
Navěky se s tebou zasnoubím,
zasnoubím se s tebou spravedlností a právem,
milosrdenstvím a slitováním.
Zasnoubím se s tebou věrností,
a tak poznáš Hospodina.
V ten den vyslyším
– praví Hospodin –
vyslyším nebesa
a ta vyslyší zemi.
Země vyslyší
obilí, víno a olej
a ty vyslyšíš Jizreele.
Zasadím si ho do země
a smiluji se nad (dcerou,
která byla nazvána) ‚Bez milosrdenství‘;
(synu, který byl nazván) ‚Nejsi můj lid‘,
řeknu: ‚Jsi můj lid!‘
a on odpoví: ‚Ty jsi můj Bůh!‘“
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Zj 19,7.9; Oz 2,22
Nadešla Beránkova svatba, jeho nevěsta se připravila. * Blaze těm, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební hostině.
Zasnoubím se s tebou věrností, a tak poznáš Hospodina. * Blaze.
DRUHÉ ČTENÍ
Z dopisu svaté Kláry svaté Anežce České
(Edit. I. Omaechevarria, Escritos de Santa Clara, Madrid 1970, pp. 339-341)
Dívej se na Kristovu chudobu, pokoru a lásku
Šťastný je jistě ten, komu je dáno mít účast na svaté hostině, aby z hloubi srdce přilnul k tomu, jehož kráse se bez ustání obdivují všechny blažené sbory nebešťanů. Jeho láska probouzí lásku, pohled na něj občerstvuje, jeho dobrota nasycuje, jeho sladkost oblažuje, vzpomínka na něj přináší líbezné světlo, jeho vůní oživnou mrtví, patření na jeho slávu bude blažeností všech občanů nebeského Jeruzaléma. A protože on je odleskem věčné slávy, jasem světla věčného a zrcadlem bez poskvrny, dívej se denně do tohoto zrcadla, královno, snoubenko Ježíše Krista, a pozoruj v něm ustavičně svou tvář, aby ses celá ozdobila uvnitř i navenek, aby ses oblékla v pestrou nádheru a byla okrášlena květy a ozdobami všech ctností, jak se sluší na nejčistší dceru a snoubenku nejvyššího Krále. V tomto zrcadle září blahoslavená chudoba, svatá pokora a nevýslovná láska, jak můžeš s pomocí Boží milosti v celém zrcadle pozorovat.
Dívej se tedy na počátek toho zrcadla: na chudobu toho, který byl položen do jeslí a zavinut do plének. Jak obdivuhodná pokora, jak úžasná chudoba! Král andělů, Pán nebe i země, spočívá v jeslích. Uprostřed zrcadla pak pozoruj pokoru nebo alespoň blahoslavenou chudobu, nesčetné námahy a strasti, které vzal na sebe pro vykoupení lidstva. A na konci toho zrcadla pohlížej na nevýslovnou lásku, s níž chtěl trpět na kříži a zemřít nejpotupnějším způsobem smrti. Sám Kristus – neboť on je to zrcadlo visící na dřevě kříže – vybízel kolemjdoucí, aby o tom uvažovali: Vy všichni, kteří jdete okolo cestou, pohleďte a vizte, zdali je bolest jako bolest má. Odpovězme volajícímu a naříkajícímu jedním hlasem a jedním duchem: Ustavičně to mám na paměti, má duše ve mně chřadne. Proto ať stále víc planeš žárem lásky, královno nebeského Krále.
A nadto rozjímej o jeho nevýslovných slastech, věčném bohatství a cti, a vzdychajíc z nesmírné touhy a lásky srdce, volej: „Přitahuj mě, a poběžíme za tebou po vůni tvých mastí, nebeský Ženichu. Poběžím a nezemdlím, dokud mě neuvedeš do vinného sklepa, dokud tvá levice nebude pod mou hlavou a tvá pravice mě nebude šťastně objímat a nepolíbíš mě blaženým polibkem svých úst.“
A až budeš pohroužena v toto rozjímání, pamatuj na mě, svou chudičkou matku, a věz, že jsem nesmazatelně zapsala tvou drahou památku na desky svého srdce, neboť jsi mi ze všech nejdražší.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Srov. Pís 3,4; srov. Flp 3,8.9
Nalezla jsem toho, kterého miluji. * Všechno považuji za škodu, abych mohla získat Krista a byla s ním spojena.
Pohrdla jsem rozkošemi světa a pozemskou slávou. * Všechno.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, tvá milosrdná láska vedla svatou Kláru, aby šla za tvým voláním a zamilovala si chudobu; prosíme tě, pomáhej i nám, abychom nepřilnuli k věcem pozemským, ale následovali Krista a došli k patření na tebe v nebeské slávě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2023 J. Vidéky