Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Toť vskutku pravý Boží den,
zářící světlem blaživým,
vždyť celý svět byl obmyt v něm
přesvatou krví ze svých vin.
On vrátil slepým světla svit
a hříšným naději zas vlil,
kdo by se musel strachem chvít,
když Pán i lotru odpustil?
Úžas jal nad tím anděly,
kteří trest těla viděli,
že lotr Krista prosící
směl věčně slávy dosíci.
V tom nesmírné tkví tajemství:
by sňal hřích, který na všech lpí,
a zbavil svět vin veškerých,
vtělený Bůh smyl z těla hřích.
Může být větší vznešenost,
než když hřích milost vyhledá,
žár lásky spálí bázlivost
a když smrt nový život dá?
Buď věčně, Kriste, věrným svým
plesáním velikonočním.
Nás, milostí tvou vzkříšené,
vem k oslavě své vítězné.
Ježíši, každý tvor tě chval,
že vítězně jsi z hrobu vstal,
i Otce, Ducha milosti
ať věčně všechno tvorstvo ctí. Amen.
Nebo:
Ať z výšin nebe radost zní,
ať jásá země, moře s ní,
že po kříži Pán z hrobu vstal
a smrtelníkům žíti dal.
Vrací se milostivý čas,
den spásy zjevuje se zas,
v něm Beránkovou krví svět
tmy zbaven, září jako květ.
Proto tu oběť bělostnou
ctěme vždy s myslí radostnou
my, od ní tolik poctěni,
vždyť všechno dobré plyne z ní.
Nebo:
Jásejte, nebesa, zachvěj se, země!
Pán z hrobu živý vstal a kráčí ke mně.
Má zbabělosti necouvej, jdi vstříc,
buď si tvých hříchů sebevíc,
jen necouvej a jdi mu vstříc.
Ať zalije nás jeho jas,
ať hříchy z kořenů vytrhne z nás,
ať naší pýše zlomí vaz,
ať do duše nám hodí kvas,
ten kvásek milosrdné lásky,
z níž vykyne v nás chléb
k lámání bratřím.
Z lásky chléb, ne kámen!
Z kříže chléb, náš Kriste. Amen.
Nebo:
Ó bledý, lidský, bratrský a čistý,
ó pevný, úplný, čirý jak ametysty,
jsme připraveni již jak v listopadu listy.
Do tebe padneme, do tebe zřítíme se,
my skály poznali, studánky, jež jsou v lese,
a krutou odvahu v samotě, na útese.
My smrt jsme poznali a s tebou popřeme ji,
bolest, tu bolestnou přípravu na naději,
do rukou dáme ti, jež soucitem se chvějí.
A láska naše ví, že boj, ten boj náš svatý,
ty slavně zrytmuješ, ty krásný, odpočatý,
ve velkém poznání, až strháš z duší šaty.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu,
chci žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.
Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.
ŽALMY
1. ant. Hospodine, shlédni z nebe, pohleď na naše pohanění.
(Ty) jsi zamítl a zavrhl, *
zanevřels na svého pomazaného.
Pohrdl jsi smlouvou svého služebníka, *
jeho korunu znesvětils v prachu.
Pobořils všechny jeho hradby, *
jeho tvrze proměnils v trosky.
Každý, kdo šel kolem, ho oloupil, *
svým sousedům zůstal pro smích.
Povýšil jsi pravici jeho protivníků, *
rozveselils všechny jeho nepřátele.
Otupil jsi ostří jeho meče *
a nepomohl jsi mu v boji.
Nechals vyblednout jeho lesk *
a jeho trůn jsi povalil na zem.
Ukrátils dny jeho mladistvé svěžesti, *
zahrnul jsi ho hanbou.
Ant. Hospodine, shlédni z nebe, pohleď na naše pohanění.
2. ant. Kristus je výhonek z Davidova kořene, zářivá jitřní hvězda. Aleluja.
Jak dlouho, Hospodine? †
Chceš se stále skrývat? *
Bude tvůj hněv hořet jak oheň?
Uvaž, jak krátký mám život, *
jak pomíjivé stvořils všechny lidi!
Žije někdo, kdo by neuzřel smrti? *
Kdo by se zachránil z moci podsvětí?
Kde jsou, Pane, tvé bývalé milosti, *
které jsi přísahal Davidovi při své věrnosti?
Pamatuj, Pane, na potupu svých služebníků, *
nosím v klíně všechna nepřátelství národů,
jimiž tupí, Hospodine, tvoji nepřátelé, *
jimiž tupí jednání tvého pomazaného.
Požehnán buď Hospodin navěky! *
Staň se! Staň se!
Ant. Kristus je výhonek z Davidova kořene, zářivá jitřní hvězda. Aleluja.
3. ant. Naše léta jsou jako tráva, která vadne, jen ty, Bože, zůstáváš navěky. Aleluja.
Pane, tys nám býval útočištěm *
od pokolení do pokolení!
Dříve než se zrodily hory, než povstala země a svět, *
od věčnosti do věčnosti jsi ty, Bože!
Rozkazem vracíš člověka v prach *
a pravíš: „Vraťte se, smrtelníci!“
Neboť tisíc let je v tvých očích †
jako včerejší den, který minul, *
a jako noční hlídka.
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, *
podobají se pučící trávě:
Zrána kvete a bují, *
večer je skosena a vadne.
Hyneme vskutku pro tvůj hněv, *
děsíme se pro tvé rozhořčení.
Položils před sebe naše viny, *
naše tajné hříchy jsou ve světle tvé tváře.
Neboť pominuly všechny naše dny v tvém hněvu, *
jako vzdech jsme dokončili svá léta.
Našich let bývá úhrnem sedmdesát, *
u toho, kdo je při síle, osmdesát.
Většina jich je lopota a trýzeň, *
neboť rychle pomíjejí, a my odlétáme.
Kdo uváží sílu tvého hněvu *
a kdo se bojí tvé nevole?
Nauč nás počítat naše dny, *
ať dojdeme k moudrosti srdce.
Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? *
Slituj se nad svými služebníky!
Nasyť nás brzy svou slitovností, *
ať jásáme a radujeme se po celý život!
Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil, *
za léta, kdy jsme zakoušeli zlé.
Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo, *
tvá sláva jejich synům.
Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, †
dej zdar práci našich rukou, *
dej zdar práci našich rukou!
Ant. Naše léta jsou jako tráva, která vadne, jen ty, Bože, zůstáváš navěky. Aleluja.
Bůh, který vzkřísil Pána Ježíše, aleluja,
vzkřísí svou mocí také nás, aleluja.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Zjevení svatého apoštola Jana
9,13-21
Válečná pohroma
Zatroubil šestý anděl. Uslyšel jsem nějaký hlas (přicházející) od čtyř rohů zlatého oltáře před Bohem; (ten hlas) nařizoval šestému andělovi s polnicí: „Rozvaž ty čtyři anděly spoutané u velké řeky Eufratu!“ Tu byli rozvázáni ti čtyři andělé, připravení pro tu hodinu, pro ten den, měsíc a rok, aby vyhladili třetinu lidí. Jejich vojska bylo dvě stě miliónů jezdců; slyšel jsem, kolik jich je.
Takto jsem spatřil ve vidění koně a ty, co na nich seděli: měli pancíře ohnivě červené, temně fialové a sírově žluté. Koně měli hlavy jako lvi, z tlamy jim vyrážel oheň, dým a síra. Těmi třemi ranami byla usmrcena třetina lidí: ohněm, dýmem a sírou, které koním vyrážely z tlamy. Síla těch koní je totiž v jejich tlamách a (rovněž) v jejich ocasech: jejich ocasy jsou jako hadi, protože mají hlavy a těmi škodí.
Ale ostatní lidé, kteří na tyto rány nezašli, (přesto) se neodvrátili pokáním od (svých model), které si udělali vlastníma rukama, a nepřestali se klanět démonům a modlám ze zlata, stříbra, mědi, kamene a dřeva, které nemohou ani vidět, ani slyšet, ani chodit. Nenechali svého vraždění ani čarování ani smilnění ani krádeží.
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Sk 17,30.31; srov. Jl 1,13.14
Ať se všichni všude obrátí, * protože Bůh ustanovil den, kdy bude podle spravedlnosti soudit svět, aleluja.
Služebníci Boží, shromážděte všechny obyvatele země a volejte k Hospodinu. * Protože.
DRUHÉ ČTENÍ
Z traktátu „Proti bludným naukám“ od svatého Ireneje, biskupa
(Lib. 5,2,2-3: SCh 153,30-38)
Eucharistie je závdavek vzkříšení
Jestliže se spása netýká i těla, pak nás tedy ani Pán nevykoupil svou krví, pak ani kalich díkůčinění není účastí na jeho krvi a chléb, který lámeme, není účastí na jeho těle. Vždyť krev může proudit pouze v žilách, v těle, prostě v tom, co patří plně k lidské přirozenosti. Tím vším se stalo Boží Slovo, jež nás vykoupilo svou krví, jak říká jeho apoštol: V něm máme vykoupení skrze jeho krev a odpuštění hříchů.
A poněvadž jsme jeho údy a živíme se stvořenými věcmi, které nám uděluje on sám – vždyť svému slunci dává svítit a déšť sesílá podle své vůle – prohlásil o kalichu vína – a víno je také stvořením – že je to jeho krev, která dává sílu naší krvi; a potvrdil o chlebu – ten je také stvořením – že je to jeho tělo, které dává vzrůst našemu tělu.
Když tedy kalich naplněný vínem a připravený chléb přijmou (nad nimi pronesené) Boží slovo, stávají se eucharistií, Kristovou krví a jeho tělem. Jimi se posiluje a upevňuje naše tělesná přirozenost. Jak tedy mohou někteří říkat, že tělo není s to přijmout Boží dar věčného života, když je živeno tělem a krví Kristovou a je jeho údem?
Tak to říká i blažený apoštol v listě Efesanům: Vždyť jsme údy jeho těla, z jeho masa a jeho kostí. Nemluví tu o nějakém duchovním a neviditelném člověku – duch přece nemá kosti a maso – ale o skutečném lidském organismu z masa, nervů a kostí. Tento organismus dostává výživu z kalichu vína, jež je jeho krví, a čerpá posilu z chleba, který je jeho tělem.
Vinný kmen zasazený do země přináší plod ve svůj čas a pšeničné zrno, které padne do země a rozpadne se, vyroste v klas s mnoha zrny, mocí Božího Ducha, který všechno udržuje; tyto plody pak Boží moudrost dává k užitku člověka a když přijmou Boží slovo, stávají se eucharistií, to jest Kristovým tělem a jeho krví. Podobně budou i naše těla živená touto eucharistií uložena po smrti do země, kde se rozpadnou, a vstanou, až přijde čas a Boží Slovo je obdaruje milostí vzkříšení k slávě Boha Otce; a ten dá tomuto smrtelnému tělu nesmrtelnost, tělu porušitelnému neporušitelnost. Neboť Boží moc se projevuje v slabosti.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Jan 6,48-51
Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. * Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel, aleluja.
Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. * Toto je.
MODLITBA
Modleme se.
Všemohoucí, věčný Bože, v těchto dnech si hlouběji uvědomujeme tvou dobrotu; dej, ať ji také bohatě zakoušíme, abychom zbaveni mlhavých nejistot pevněji přilnuli k učení tvé pravdy. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2023 J. Vidéky