24. červenec 2023

Sv. Šarbela Makhlufa, kněze
nezávazná památka

Narodil se roku 1828 v Libanonu ve vesnici Biqa‘ Kafra. Jméno Charbel přijal, když vstupoval do řádu libanonských maronitů. Stal se knězem (1859), a protože usiloval o přísnou samotu a vyšší dokonalost, odebral se z kláštera na poušť. Tam žil velmi přísným životem a sloužil Bohu v trvalých postech a modlitbách. Zbožně zesnul v Pánu 24. prosince 1898 v Bejrútu. Jeho neporušené tělo se uchovává v klášteře Mar Maroun Annaya. Památku na otce Šarbela (Anina Charbel) mají v úctě křesťané i muslimové.

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci, jako byla. Aleluja.

HYMNUS

Buď můj život čest a chvála Boží,

jiným růže, sobě trní, hloží.

Být jak zrno, skryté v Boží zemi,

hrstka kvasu, o níž lidé neví…

Šířit radost, bolest nechat sobě,

hledat slabé, sílit, těšit v mdlobě.

Nehledat práv, plnit povinnosti,

chudý ve všem, bohatý jen v ctnosti,

opravdový až do morku kosti.

Sebe zapřít, stavět na milosti,

obejmout kříž, drtit změkčilosti.

Jiným sloužit, sám si sloužit nedat,

v oběť lásky sebe na kříž zvedat,

pobloudilé v náruč Boží volat,

zlobu láskou přemáhat a zdolat.

Nic nechtít a všechno dát,

Boha v bližních milovat!

S Matkou Boží pevně stát,

v dobrém růst a vytrvat!

Nebo:

Nebylo nic

svět nestvořen

jen Bože Ty.

A řekl jsi a svět se zvedl z nicoty.

Dny světa šly a já jsem nebyl v jeho dnech.

Bůh stvořil duši, člověk do plic nabral dech.

Svět byl tak veliký a tak prázdný stranou stál.

To já stál stranou. Tys mě k sobě povolal.

Svět by se zhroutil nebýt k Tobě pozvedán.

Na kříž je přibíjen a vzhůru zvedán Pán.

I teď je tu i nyní uvidět se dá

kněz zvedá Chléb, srdce se ve mně pozvedá.

Až klesnu na zemi a v prach se navrátím,

Ty sám mě pozvedneš a já Tě uchvátím.

Až svět se v oheň promění a bude soud,

pokyň mně k pravici a nedej zahynout.

ŽALMY

1. ant. Jak dobrý je Bůh k těm, kdo mají čisté srdce!

Žalm 73 (72)
Mé štěstí je být nablízku Bohu
Blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou. (Mt 11,6)
I (1-12)

Jak dobrý je Bůh k upřímným lidem, *

jak dobrý je Pán k těm, kdo mají čisté srdce!

Téměř již zakolísaly mé nohy, *

málem již uklouzly mé kroky,

neboť jsem záviděl bezbožným, *

když jsem pozoroval blahobyt hříšných.

Opravdu, nemají nesnáze, *

jejich tělo je zdravé a dobře živené.

Netrápí je lidské strasti, *

nemají soužení jak ostatní lidé.

Proto je obepíná pýcha jako náhrdelník, *

násilnictví je přikrývá jakoby šatem.

Z dobrého bydla vychází jejich nepravost, *

prýští výmysly srdce.

Posmívají se, vedou zlé řeči, *

z povýšenosti hrozí útlakem.

Svými ústy míří do nebe, *

jejich jazyk rejdí po zemi.

Proto se k nim obrací můj lid, *

jako by se chtěl hodně nalokat vody,

a praví: „Jak by to mohl Bůh vědět, *

má o tom Nejvyšší znalost?“

Hle, takoví jsou hříšníci, *

klidně si žijí, hromadí bohatství.

Ant. Jak dobrý je Bůh k těm, kdo mají čisté srdce!

2. ant. Smích hříšníků se obrátí v nářek a jejich radost ve smutek.

II (13-22)

Marně jsem tedy zachoval své srdce bez úhony *

a v nevinnosti myl své ruce?

Stále jsem v soužení *

a den co den v trestu.

Kdybych řekl: „Budu mluvit jako oni,“ *

zradil bych rod tvých synů.

Hloubal jsem, jak bych to poznal, *

ale zdálo se mi to obtížné,

až jsem vnikl do Božích tajemství *

a přihlédl k jejich konci.

Věru, stavíš je na kluzkou cestu, *

do zhouby je vrháš.

Jak se zhroutili v mžiku, *

zhynuli, pominuli se hrůzou!

Jako člověk pohrdá snem, když se probudí, *

tak, Pane, až povstaneš, pohrdneš jejich výmysly.

Když se mé srdce jitřilo *

a bolest bodala v ledví,

byl jsem nerozumný a nechápal jsem, *

byl jsem před tebou podobný němé tváři.

Ant. Smích hříšníků se obrátí v nářek a jejich radost ve smutek.

3. ant. Mé štěstí je být nablízku Bohu; kdo se od něho vzdaluje, zahyne.

III (23-28)

Já však chci stále být u tebe: *

uchopils mě za pravici,

povedeš mě svou radou *

a potom mě vezmeš do slávy.

Koho mám na nebi kromě tebe? *

Když jsem u tebe, nevábí mě země.

Touhou hyne mé tělo i duše, *

Bůh je navždy skála mého srdce a můj podíl.

Vždyť hle, kdo se od tebe vzdaluje, zahyne, *

zahubíš všechny, kdo jsou ti nevěrní.

Mé štěstí však je být nablízku Bohu, *

mít útočiště v Pánu, Hospodinu.

O všech tvých skutcích budu vypravovat *

v branách siónské dcery.

Ant. Mé štěstí je být nablízku Bohu; kdo se od něho vzdaluje, zahyne.

Hospodine, miluji tvůj zákon,

rozjímám o tvých přikázáních.

PRVNÍ ČTENÍ

Z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům

1,15 – 2,11

Proč apoštol odložil svůj příchod

(Bratři!) Měl jsem v úmyslu přijít nejdříve k vám; tak by se vám dostalo dvojího dobrodiní: že bych totiž do Makedonie šel od vás a z Makedonie že bych se zase vrátil k vám a pak byste mě vypravili do Judska. Byla v tom tedy nějaká lehkovážnost, když jsem to chtěl tak udělat? Nechávám se snad při rozhodování vést pohnutkami čistě lidskými, takže ‚ano, ano‘ by u mne znamenalo zároveň i ‚ne, ne‘? Bůh je věrný: když k vám mluvíme, neznamená to zároveň ‚ano‘ i ‚ne‘. Vždyť přece Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás hlásali – já totiž, Silván a Timotej – nebyl zároveň ‚ano‘ i ‚ne‘, ale u něho je pouze ‚ano‘. Všechna Boží zaslíbení (našla) v něm svoje ‚ano‘. Proto skrze něho voláme ‚amen‘ k Boží slávě. Bůh upevňuje nás i vás, abychom byli vždycky spojeni s Kristem: posvětil nás, vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku.

Dovolávám se tedy Boha při své duši za svědka, že to bylo ze šetrnosti k vám, když jsem dosud do Korinta nepřišel. Ne že bychom u vás chtěli panovačně rozhodovat ve věcech víry, ale jen bychom rádi přispěli k vaší radosti. Ve víře přece stojíte pevně.

Ale rozhodl jsem se tak jednat, abych vás nemusel znova zarmucovat, až k vám přijdu. Neboť jestliže já vám působím zármutek, kdopak může způsobit radost mně? Jen ten, koho jsem zarmoutil já. Proto jsem vám to napsal, abych se při svém příchodu nedožil zármutku na těch, kdo mi mají dělat radost. Jsem přece o vás všech přesvědčen, že moje radost je i radost vás všech. Vždyť jsem vám to psal ve velkém soužení a úzkosti srdce a plakal jsem přitom. Ne abych vás zarmoutil, ale abyste poznali, jak vroucně vás mám rád.

Jestliže však někdo způsobil zármutek, nezarmoutil ani tak mne, jako spíše v jistém smyslu – abych nepřeháněl – vás všechny. Tomu, o něhož jde, stačí už to potrestání, kterého se mu dostalo od většiny. Spíše mu už odpusťte a potěšte ho, aby ho snad přílišný zármutek nestrávil. Proto vás vybízím, abyste se rozhodli pro lásku k němu. Psal jsem vám tak i proto, abych zkouškou na vás poznal, jste-li ve všem poslušní. Komu tedy odpouštíte vy, tomu odpouštím i já. Vždyť cokoli jsem já odpustil – měl-li jsem co odpustit – udělal jsem to kvůli vám, a Kristus to vidí a schvaluje. Nesmíte se totiž dát oklamat od satana. Příliš dobře jsou nám známé jeho záměry.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

2 Kor 1,21-22; Dt 5,2

Bůh nás upevňuje, abychom byli vždycky spojeni s Kristem: * posvětil nás, vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku.

Hospodin, náš Bůh, s námi uzavřel smlouvu. * Posvětil.

DRUHÉ ČTENÍ

Z listů svatého Ammonia, poustevníka

(Ep. 12: PO 10/6, 1973, 603-607)

Boží přátelé byli ustanoveni za lékaře duší

Vy víte, drazí v Kristu, že po zpronevěře Božím příkazům nemůže duše poznat Boha jinak, než když se vzdálí od lidí a ode všech světských zaměstnání. Pak totiž dobře vidí, jak usilovně se proti ní staví její protivník. Až když je tento protivník, s duší zápasící, odhalen a ten, jenž se s ní kdysi utkával, je poražen, zabydluje se v ní sám Bůh a její zármutek se proměňuje v radost a veselí. Jestliže však je člověk v této bitvě přemožen, zaplaví ho smutek a chlad a mnoho jiných věcí a nesnáze všeho druhu.

Právě proto žili Otcové v poušti osamělým životem, jako už dříve Eliáš z Tishbe nebo Jan Křtitel. Nemyslete si, že se stali spravedlivými uprostřed lidí, protože jsme se o nich dověděli, když svou spravedlnost mezi lidmi uskutečňovali. Oni totiž předtím setrvávali v hlubokém mlčení, a právě tímto způsobem se jim dostalo božských ctností a Bůh v nich přebýval. Teprve potom je Bůh poslal mezi lidi, až když dosáhli všech ctností potřebných k tomu, aby se stali rozdavateli Boží milosti a mohli uzdravovat lidi z jejich neduhů. Stali se lékaři duší, protože chtěli léčit jejich slabost. Právě proto byli vytrženi z mlčení a posláni mezi lidi. Posíláni jsou ovšem teprve tehdy, když jsou uzdraveny všechny jejich vlastní neduhy. Nesmí se totiž stát, že by k povznesení duší byla mezi lidi posílána duše nedokonalá. Ti, kteří jdou mezi lidi předtím, než sami dosáhli dokonalosti, přicházejí nikoli z Boží vůle, ale z vlastního rozhodnutí. O takových ovšem Bůh káravě říká: Já jsem je neposlal, a přesto běží. A proto nemohou zachovat ani svou vlastní duši, natož vzdělávat cizí.

Ti, které posílá Bůh, se ticha mlčení vzdávají neradi. Vědí totiž, že právě v mlčení nabyli božských ctností. Nechtějí ovšem být neposlušní vůči svému Stvořiteli, a tak jdou duchovně vzdělávat druhé. Přímo tak napodobují Boha: jako Otec poslal svého pravého Syna z nebe, aby uzdravoval všechny nemoci a slabosti lidí. Vždyť je psáno: Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci. Proto všichni svatí, kteří přicházejí k lidem, aby je uzdravovali, napodobují ve všem Stvořitele, a tak se jim dostává účasti na zaslíbení být přijati za syny Boží, aby tak jako Otec a Syn byli i oni na věky věků.

Nuže, milovaní, ukázal jsem vám sílu mlčení, jak je všestranně léčivé a jak je příjemné Bohu. A napsal jsem vám to proto, abyste se osvědčili jako silní v tom, co děláte, abyste věděli, že mocí a pomocí mlčení prospívali všichni svatí, takže v nich přebývala božská síla a otevírala se jim nebeská tajemství; díky mlčení potřeli všechnu starobu tohoto světa. A ten, kdo vám tyto věci píše, sám těchto darů dosáhl právě pomocí mlčení.

Je ovšem i v této době mnoho poustevníků, kteří nedokáží v mlčení vytrvat, protože nedovedli přemoci vlastní vůli. A tak ustavičně přebývají mezi lidmi ti, kdo nejsou s to sami sebou pohrdat a obyčeje lidského rodu opouštět či se s nimi v zápase utkávat. Proto jim poté, co odložili mlčení, nezbývá než se po celý čas života utěšovat se svými blízkými. Nepokládají se už za hodné božské sladkosti ani toho, aby v nich přebývala božská síla. Neboť když se jim tato síla ukáže, nachází je v utěšování pozemskými časnostmi a duševními i tělesnými vášněmi, takže na ně nemůže sestoupit. Vlastně ani láska k penězům, prchavá lidská sláva a všechny duševní slabosti a zaneprázdnění jim nedovolují, aby na ně sestoupila síla Boží.

Vy se však ukažte jako silní v tom, čím se zabýváte. Neboť ti, kdo odstoupí od mlčení, nemohou přemoci svoje vášně ani bojovat proti svému protivníkovi, protože jsou nevolníky vlastních vášní. Vy však vášně přemozte a Boží síla budiž s vámi.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Flp 3,8.10; Řím 6,8

Všechno považuji za škodu, abych mohl získat Krista. * Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení.

Jestliže jsme s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. * Tak na sobě.

MODLITBA

Modleme se.

Bože, tys povolal svého svatého kněze Šarbela k mimořádné kázni uprostřed strohosti pouště a jeho srdce jsi naplnil veškerou ctností; dej nám, prosíme, abychom i my následovali Krista v jeho utrpení kříže a dosáhli jeho věčného království. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2023 J. Vidéky