Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Veliký jsi, Pane můj,
bez hranic je sláva tvá,
nevýstižná je tvá moc,
moudrost tvá je bezedná.
Kdo jsem já, že chválit chci
tebe, jenž jsi vševládný?
Jsem jen člověk, křehké nic
v díle tvého stvoření.
Člověk, který naříká
pod břemenem časnosti,
pod jhem hříchu pýchy své.
Ty však zveš mě k radosti.
Pro sebe jsi stvořil mě,
láskou všechno táhneš k sobě.
Nepokojné srdce je,
pokud nespočine v tobě.
ŽALMY
1. ant. Můj Bože, neodvracej se od mé úpěnlivé prosby a zachraň mne před úklady bezbožníka.
Naslouchej, Bože, mé modlitbě, †
neskrývej se před mou úpěnlivou prosbou, *
věnuj mi pozornost a vyslyš mě!
Zmítám se v neklidu, †
děsím se při křiku nepřítele, *
při povyku bezbožníka,
protože mě zavalují neštěstím *
a v hněvu proti mně brojí.
Srdce se ve mně chvěje *
a padla na mě smrtelná úzkost.
Strach a hrůza se na mě řítí *
a děs mě halí.
Říkám si: Kéž bych měl křídla jak holub, *
odletěl bych a dopřál si klidu.
Hle, daleko bych utekl, *
zůstal bych na poušti.
Rychle bych spěchal do útočiště *
před vichrem a bouří.
Ant. Můj Bože, neodvracej se od mé úpěnlivé prosby a zachraň mne před úklady bezbožníka.
2. ant. Pán mě vysvobodí od těch, kteří na mě dorážejí.
Pane, zmať a rozděl jim jazyky, *
vždyť vidím násilí a svár v městě.
Ve dne v noci obcházejí po jeho hradbách, *
vládne v něm útisk a bezpráví.
Uvnitř jsou úklady, *
z jeho náměstí nemizí násilí a podvod.
Kdyby mě potupil nepřítel, *
dovedl bych to snést,
kdyby se nade mě vypínal, kdo mě nenávidí, *
skryl bych se před ním.
Ale byls to ty, můj druh, *
můj přítel a důvěrník!
Vždyť jsme spolu byli v důvěrném styku, *
ve slavném průvodu jsme kráčeli v Božím domě.
Ant. Pán mě vysvobodí od těch, kteří na mě dorážejí.
3. ant. Svou starost hoď na Hospodina, a on tě zachová.
Já však budu volat k Bohu, *
a Hospodin mě zachrání.
Večer, ráno i v poledne budu naříkat a sténat, *
a uslyší můj hlas.
Vykoupí mou duši a dá mi pokoj od těch, kteří na mě dorážejí, *
neboť je jich na mě mnoho.
Bůh to uslyší a zkruší je †
– on vládne od věčnosti – *
nechtějí se změnit a nebojí se Boha.
Kdekdo napřahuje ruku na přátele, *
znesvěcuje svoji smlouvu.
Úlisnější nad máslo jsou jeho ústa, *
ale srdce má nepřátelské,
nad olej lahodnější jsou jeho slova, *
jsou to však tasené meče.
Svou starost hoď na Hospodina, †
a on tě zachová, *
nikdy nedopustí, aby se viklal spravedlivý.
A ty, Bože, svrhneš je *
do jámy zkázy;
zákeřní vrazi nedosáhnou ani poloviny svých dnů. *
Já však důvěřuji v tebe, Hospodine!
Ant. Svou starost hoď na Hospodina, a on tě zachová.
Slyš mě, můj synu,
neodchyluj se od slov mých úst.
PRVNÍ ČTENÍ
Z první knihy Samuelovy
25,14-24.28-39
David a Abigail
Jeden z mládenců oznámil Nábalově ženě Abigaile: „Hle, David poslal z pouště posly s požehnáním pro našeho pána, ale on se na ně osopil. Ti muži se k nám chovali velice dobře. Nebylo nám ubližováno a nic jsme nepohřešili po všechny dny, co jsme se s nimi stýkali, když jsme byli na poli. Byli nám hradbou ve dne v noci po všechny dny, co jsme byli s nimi, když jsme pásli ovce. Teď uvaž a pohleď, co bys měla udělat. Vždyť se na našeho pána a celý jeho dům valí pohroma! A on je takový ničema, že se s ním nedá mluvit.“
Abigail rychle vzala dvě stě chlebů, dva měchy vína, pět připravených ovcí, pět měr praženého zrní, sto sušených hroznů, dvě stě pletenců sušených fíků a naložila to na osly. Svým mládencům řekla: „Jděte napřed, já půjdu za vámi.“ Svému muži Nábalovi neoznámila nic. Když sjížděla na oslu dolů, kryta horou, tu proti ní sestupoval David se svými muži, takže na ně narazila. David si řekl: „Věru, nadarmo jsem střežil ve stepi všechno, co mu patřilo. Ze všeho, co má, nic nepohřešil. A přece se mi odplatil za dobro zlem. Ať mne Bůh potrestá, ušetřím-li ve všem, co má, do rána někoho z mužského pohlaví.“
Jakmile Abigail uviděla Davida, rychle sesedla z osla, padla před Davidem na tvář a poklonila se k zemi. Padla mu k nohám a zvolala: „Promiň své služebnici vinu. Vždyť Hospodin jistě zbuduje mému pánu trvalý dům. Můj pán vede boje Hospodinovy a po všechny tvé dny se na tobě nenašlo nic zlého. Kdyby někdo povstal, aby tě pronásledoval a ukládal ti o život, ať je duše mého pána pojata do svazku živých u Hospodina, tvého Boha. Ale duši tvých nepřátel ať vloží do praku a odmrští. Až Hospodin učiní mému pánu všechno to dobré, jež ti přislíbil, a pověří tě, abys byl vládcem nad Izraelem, nebudeš mít újmu ani výčitky, můj pane, že jsi prolil nevinnou krev a zjednal si sám právo. Až Hospodin prokáže mému pánu dobro, vzpomeň na svou služebnici.“
David Abigaile odvětil: „Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, že mi tě dnes poslal vstříc. A požehnán buď tvůj důvtip a požehnána ty sama, žes mě dnes zadržela, abych se nedopustil krveprolití a nezjednal si právo sám. Ale jakože je živ Hospodin, Bůh Izraele, který mi zabránil způsobit ti něco zlého, kdybys mi nebyla rychle vyšla vstříc, nezůstal by Nábalovi do jitřního úsvitu ani jediný mužského pohlaví.“ David od ní vzal, co mu přinesla, a řekl jí: „Pokojně jdi do svého domu. Hleď, vyslyšel jsem tě a beru na tebe ohled.“
Když Abigail přišla k Nábalovi, měl právě ve svém domě hody jako nějaký král. Byl dobře naladěn, opilý až přespříliš. Proto mu až do jitřního úsvitu neoznámila ani to nejmenší. Ráno, když Nábal vystřízlivěl, oznámila mu jeho žena, co se událo. Tu ho ranila mrtvice a ztuhl jako kámen. Asi po deseti dnech Hospodin Nábala tvrdě zasáhl, takže zemřel.
Když David uslyšel, že Nábal zemřel, řekl: „Požehnán buď Hospodin, že rozhodl spor proti Nábalovi, jenž mě pohaněl, a že překazil svému služebníku zlý čin a že zlobu Nábalovu obrátil Hospodin na jeho hlavu.“
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
1 Sam 25,32.33; Mt 5,7
Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, že mi tě dnes poslal vstříc. * Zadržela jsi mě dnes, abych se nedopustil krveprolití.
Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. * Zadržela.
DRUHÉ ČTENÍ
Z homilií svatého Řehoře z Nyssy, biskupa
(Orat. 6 De beatitudinibus: PG 44, 1266-1267)
Naděje, že uvidíme Boha
Toto zaslíbení je tak ohromné, že přesahuje všechnu míru blaženosti. Vždyť co by si kdo mohl přát nad takové dobro, když v tom, kterého smí vidět, má všechno? Vidět znamená v Písmu přece totéž co mít. Například: abys viděl štěstí Jeruzaléma znamená totéž jako „abys našel“. Nebo jinde ve slovech Nechť zmizí bezbožný, aby neviděl slávu Páně; tím neviděním míní prorok nemít na ní účast.
Kdo tedy vidí Boha, má skrze toto vidění všechno, co patří k dobru: život bez konce, věčnou neporušitelnost, nesmrtelnou blaženost, království, které nekončí, ustavičnou radost, pravé světlo, oblažující hlas Ducha, nedostupnou slávu, neustálé plesání, prostě veškeré dobro.
Takové a tak veliké je tedy to, co se otvírá naší naději v zaslíbení tohoto blahoslavenství. Slyšeli jsme však, že cestou k onomu vidění je očištění srdce. Tu se mi zase honí hlavou myšlenka, zda snad čisté srdce nepatří mezi věci neproveditelné, které jsou nad lidské možnosti. Jestliže totiž jen v čistotě srdce lze vidět Boha, ale ani Mojžíš, ani Pavel přitom Boha neviděli a tvrdí dokonce, že ho ani sami, ani nikdo jiný vidět nemůže, pak se zdá, že to, co nám Slovo zde v blahoslavenství předkládá, je něco tak nemožného, že to nelze uskutečnit ani si představit.
Co je nám potom ale platné, že víme, jak lze Boha vidět, jestliže nemáme sílu a schopnost to uskutečnit? Vyjde to nastejno, jako by někdo jen řekl, že je blažené žít v nebi, poněvadž je tam možné vidět to, co zde na světě k vidění není. Kdyby ovšem ve své řeči ukázal na nějaký způsob, jak se do nebe dostat, mělo by již pro posluchače cenu vědět, že je blažené tam žít. Pokud však není cesta na nebesa volná, co je platné vědět o nebeské blaženosti? Takové vědění přináší jedině zármutek nad tím, o jak skvělé věci jsme připraveni, poněvadž jsou pro nás nedostupné. Což nás tedy Pán vybízí k něčemu, co není v našich možnostech? Což je jeho vznešené učení nad lidské síly?
Rozhodně nikoli. Od těch, kterým nedal křídla, přece nežádá, aby létali, ani nechce od těch, jimž dal schopnost žít na souši, aby žili pod vodou. Jestliže tedy ve všech ostatních případech zákon odpovídá možnostem těch, pro něž je určen, a nenutí je k ničemu, čeho nejsou schopni, můžeme z toho usoudit, že také to, co nám blahoslavenství ukazuje, je jistě v našich silách, a nemusíme se tedy vzdávat naděje. Také soudíme, že ani Jan, ani Pavel, ani Mojžíš, ani nikdo jiný jim podobný nebyl připraven o tu nadzemskou blaženost, která vyplývá z vidění Boha; jistě ne ten, kdo řekl teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi předá spravedlivý soudce, ani ten, kdo ležel na Ježíšových prsou, ani ten, kdo slyšel Boží hlas říkat: poznal jsem tě ve všem všudy. Jestliže tedy nepochybujeme o tom, že i ti, kteří prohlašovali nazírání Boha za nemožné, jsou sami blažení, a blaženost přitom pramení z vidění Boha, a Boha může vidět jenom ten, kdo má čisté srdce, pak určitě čistota srdce, pomocí níž se lze stát blaženým, není nedosažitelná!
Jak je ale možné dát za pravdu těm, kdo s Pavlem hlásají, že patřit na Boha není v naší moci, a zároveň tím nepopřít slovo Páně, které slibuje, že kdo má čisté srdce, uvidí Boha?
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Žl 42 (41),3; srov. Job 19,27; Žl 27 (26),13
Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu: Kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář? * Hluboko do srdce vložil mi naději.
Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých. * Hluboko.
MODLITBA
Modleme se.
Svatý Bože, dej, ať jsme naplněni úctou a láskou k tobě; vždyť ty nás stále miluješ, staráš se o nás jako Otec a nikdy nás nepřestáváš vést. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2023 J. Vidéky