15. únor 2023

Bl. Bedřicha Bachsteina a druhů, mučedníků
nezávazná památka
(v pražské arcidiecézi)

V klášterním kostele Panny Marie Sněžné v Praze bylo dne 15. února 1611 umučeno 14 františkánů. Vedle čtyř Čechů: P. novicmistra Bedřicha Bachsteina a tří noviců: Jana, Emanuela a Antonína, to byli cizinci, kteří sem byli v roce 1604 povoláni, aby v tehdy převážně protestantské Praze sloužili katolické menšině: tři kněží – Španěl P. Juan Martinez, Ital P. Bartolomeo Dalmasoni a Francouz P. Simon; jáhen Ital Girolamo de Arese; podjáhen Ital Caspar Daverio; dva studenti teologie s časnými sliby – Němci Klement a Jakub; tři bratři laikové – Ital zahradník Giovanni Bodeo, Holanďan kuchař Kryštof Zelt a Němec krejčí Didak Jan. V situaci, kdy vyvrcholilo dlouhodobé napětí, císařem Rudolfem II. povolané pasovské vojsko oblehlo město a Pražané to vnímali jako ohrožení svých svobod, shromáždil se kolem tohoto kláštera dav asi 700 lidí, převážně městské spodiny. Zpustošili kostel i klášter a řeholníky pobili. Úcta k těmto Čtrnácti pražským mučedníkům je doložena už krátce po jejich smrti.

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci, jako byla. Aleluja.

HYMNUS

S touhou mé myšlenky k nebesům vzhůru

letí, by zpívaly v nebeském kůru,

by našly ochranu v náruči Boží

před světem plným jen trní a hloží.

Ten klamný země lesk tak rychle chladne,

jak růže ve věnci bez vody zvadne.

Rajské tam v nebesích nevadne kvítí,

tam spěje duše má k věčnému žití.

Chci věrně konat, co Bohu se líbí,

věřím, že Nejvyšší plní své sliby.

Nač míti poklady, slávu a jmění,

když náš Pán chudobu nejvýše cení.

Vše, co kdo na zemi drahého ztratí,

Pán náš mu v nebesích stonásob vrátí.

I když mi bolest zlá tělo mé zkruší,

zachovám v modlitbách zdraví své duši.

Čistá a chudičká duše má pílí

do Boží náruče k sladkému cíli.

ŽALMY

1. ant. Naříkáme a očekáváme vykoupení našeho těla.

Žalm 39 (38)
Prosba těžce zkoušeného
Tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti ... kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje. (Řím 8,20)
I (2-7)

Řekl jsem: dám si pozor na své chování, *

abych nezhřešil svým jazykem,

do svých úst si vložím uzdu, *

pokud bude přede mnou bezbožník.

Zmlkl jsem v tichu, zbaven štěstí, *

má bolest se však rozjitřila.

Srdce mi vzplálo v nitru, †

když jsem uvažoval, vznítil se oheň *

a jazykem jsem se ozval:

Dej mi poznat, Hospodine, můj konec, †

jaká je míra mých dnů, *

ať si uvědomím svou pomíjivost.

Hle, na pídě jsi vyměřil mé dny †

a můj život je před tebou jako nic, *

každý člověk trvá jen co dech.

Jen jako stín jde člověk životem, †

zbytečně se vzrušuje, *

hromadí, a neví pro koho.

Ant. Naříkáme a očekáváme vykoupení našeho těla.

2. ant. Slyš, Hospodine, mou prosbu: nemlč k mým slzám.

II (8-14)

A nyní, co mohu čekat, Pane? *

V tobě je má naděje.

Zbav mě všech mých nepravostí, *

nevydávej mě pro smích bláznu!

Mlčím, neotvírám svá ústa, *

vždyť tys to učinil!

Zbav mě své rány, *

hynu pod úderem tvé ruky.

Trestem káráš vinu člověka, †

ničíš jako mol, co má nejcennější: *

každý člověk je pouze jak dech.

Slyš, Hospodine, mou prosbu, †

nakloň svůj sluch k mému volání, *

nemlč k mým slzám!

Vždyť jsem u tebe jen hostem, *

přistěhovalcem, jako byli všichni moji otcové.

Odvrať ode mě svůj pohled, ať si vydechnu, *

dříve než odejdu a už nebudu.

Ant. Slyš, Hospodine, mou prosbu: nemlč k mým slzám.

3. ant. Stále se spoléhám na Boží slitovnost.

Žalm 52 (51)
Proti pomlouvači
Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu. (1 Kor 1,31)

Proč se chlubíš hanebností, *

bezectný siláku?

Stále jen myslíš na zkázu, *

tvůj jazyk je jak ostrá břitva, ty pleticháři!

Podlost je ti milejší než dobro, *

lhaní víc než mluvit, jak se sluší.

V každé pomlouvačné řeči máš zálibu, *

falešný jazyku!

Proto tě Bůh zahubí, *

odstraní tě navždy,

vytáhne tě ze stanu, *

vyrve tě ze země živých.

Spravedliví to uvidí a zaleknou se, *

jemu se však vysmějí:

„Hle, člověk, který si nezvolil *

Boha za svou záštitu,

spoléhal na své velké bohatství, *

domohl se moci svou násilností.“

Já však jsem jako zelená oliva v Božím domě, *

stále se spoléhám na Boží slitovnost.

Ustavičně tě chci chválit, že jsi to učinil, *

před tvými svatými chci slavit tvé jméno, neboť je dobré.

Ant. Stále se spoléhám na Boží slitovnost.

Doufám v Hospodina,

má duše doufá v jeho slovo.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy Přísloví

9,1-18

Moudrost a pošetilost

Moudrost si zbudovala palác,

opřela jej o sedm sloupů.

Pobila dobytek, smísila víno,

připravila také svůj stůl.

Poslala své služebnice volat

z vyvýšenin města:

„Kdo je nezkušený, ať sem přijde,

kdo je bez rozvahy, toho chci učit.

Pojďte, můj pokrm jezte,

víno, mnou nalité, pijte!

Nechte dětinství, a budete žít,

po cestě poznání choďte!“

Kdo kárá posměvače, dojde hanby,

kdo napomíná zločince, dělá si škodu.

Nekárej posměvače! Bude tě nenávidět!

Kárej moudrého, a bude tě mít rád.

Dej radu moudrému, a bude moudřejší,

pouč spravedlivého, a poroste v poznání.

Počátek moudrosti je bát se Hospodina,

poznat Svatého – to je vědění.

Neboť skrze něj se tvé dni rozmnoží,

rozhojní ti léta života.

Jsi-li moudrý, jsi moudrý pro sebe,

jsi-li pošetilý, je to tvá škoda.

Paní Pošetilost je vášnivá,

přitom však hloupá a nic neví.

Sedí u vchodu svého domu,

na trůnu na výšinách města,

zve pocestné,

ty, kdo chodí po přímé cestě:

„Kdo je nezkušený, ať sem přijde,

kdo je bez rozvahy, toho chci učit.

Kradená voda je sladká,

zakázaný chléb je chutný.“

A člověk neví, že u ní jsou mrtví,

že v hlubinách podsvětí jsou její hosté.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Srov. Lk 14,16-17; Př 9,5

Jeden člověk chystal velkou hostinu, a když byl čas k hostině, poslal svého služebníka, aby vyřídil pozvaným: * Pojďte, už je připraveno!

Pojďte, můj pokrm jezte, víno, mnou nalité, pijte! * Pojďte, už je.

DRUHÉ ČTENÍ

Z Apoštolského listu Salvifici doloris svatého papeže Jana Pavla II.

(AAS 76 [1984], 201-250, nn. 25.26.27.31)

Zvláštní důkaz podobnosti a spojení s Kristem

Kristus vícekrát mluvil o tom, že jeho učedníci a vyznavači budou trpět mnohá pronásledování, což se, jak známo, nedálo jen v prvních stoletích života církve pod římským panstvím, nýbrž se v různých epochách dějin na různých místech země děje i dnes.

Evangelium mluví na různých místech o utrpení „pro Krista“ a „kvůli Kristu“, a to samotnými slovy Ježíše nebo apoštolů. Mistr neskrývá svým učedníkům a následovníkům perspektivu utrpení, nýbrž otevírá jim ji s celou upřímností, přičemž poukazuje na nadpřirozenou sílu, která s nimi bude v pronásledování a útlaku „pro jeho jméno“. Bude to zároveň zvláštní důkaz podobnosti a spojení s ním.

Kristus si ponechává na svém těle vzkříšeném z mrtvých znamení ran z kříže: na svých rukou, nohou a také v boku. Vzkříšením zjevuje vítěznou sílu utrpení a přesvědčením o této síle naplňuje srdce apoštolů, které si vyvolil za své, a také těch, které si stále vybírá a posílá. Apoštol Pavel říká: Tak i všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni.

Jestliže první velkou kapitolu evangelia o utrpení píší v průběhu generace ti, kteří trpí pronásledováním pro Krista, současně se v toku dějin odehrává jiná velká kapitola tohoto evangelia. Píší ji všichni ti, kteří trpí spolu s Kristem a spojují své lidské bolesti s jeho spasitelným utrpením. V nich se naplňuje evangelium o utrpení a zároveň každý z nich jej nějakým způsobem píše dále: píše jej a hlásá světu, svému okolí i lidem své doby.

Církev proto pohlíží na všechny trpící bratry a sestry jako na rozmanité nositele své nadpřirozené síly. Jak často se k nim obracejí církevní pastýři a hledají u nich pomoc a podporu! Evangelium o utrpení je psáno nepřetržitě a neustále promlouvá slovy podivuhodného protikladu: prameny Boží síly vyvěrají právě z lidské slabosti. Účastníci Kristova utrpení mají ve svých strastech zvláštní podíl na nekonečném pokladu vykoupení světa a mohou jej sdílet s ostatními. Čím více je člověk ohrožen hříchem a čím více ho svazují provinění, která s sebou nese dnešní svět, tím větší je i význam lidského utrpení.

Je tedy třeba, aby se všichni trpící, kteří věří v Krista, sešli duchem a smýšlením pod křížem Kalvárie. Zvláště pak ti, kteří trpí pro víru v Ukřižovaného a Vzkříšeného, aby oběť jejich utrpení přinesla naplnění Spasitelovy prosby: ať všichni jsou jedno. A tam ať se také sejdou všichni lidé dobré vůle, neboť na kříži je „Vykupitel člověka“, muž bolesti, který na sebe vzal muka tělesná i duševní všech časů, aby mohli v lásce porozumět spásnému smyslu svých bolestí i odpovědím na otázky, které kladou.

Spolu s Marií, matkou Kristovou, která stála u kříže, stojíme u všech křížů dnešního člověka. Vzýváme všechny svaté, kteří měli po staletí zvláštní účast na mukách Kristových. Prosíme je, aby nám pomáhali. A žádáme vás všechny, kteří trpíte trýzní, abyste nás podpořili. Prosíme vás slabé, abyste působili jako zdroj síly pro církev a lidské pokolení. V nejkrutějším zápase mezi dobrem a zlem, jehož je náš věk velkou arénou, nechť zvítězí vaše utrpení ve spojení s křížem Kristovým.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Mt 10,28; Jan 15,21a

Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, * duši zabít nemohou.

To všechno vám způsobí kvůli mému jménu. * Duši.

MODLITBA

Modleme se.

Všemohoucí, věčný Bože, ty jsi blahoslaveným mučedníkům Bedřichovi a druhům dopřál, aby žili spojeni poutem Kristovy lásky a zůstali věrní jeho církvi, dej, ať podle jejich zářného příkladu překonáváme každé rozdělení a jsme jedno srdce a jedna duše. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2023 J. Vidéky