30. květen 2023

Úterý, mezidobí, 8. týden
4. týden žaltáře

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,
jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja.

Tento úvod se vynechává, předcházelo-li uvedení do první modlitby dne.

HYMNUS

Drahý poklad moudrosti je Boží slovo nám,

v něm nám sebe k známosti podává Pán Bůh sám:

toť světlo k zjevení

Boží tváře nám v Kristu, na věčné spasení,

oživující vůně, v mdlobách občerstvení.

Raději věřit lidem než Božímu hlasu

páchne zajisté svodem všelikého času.

Ten na písku staví,

kdo na lidech zakládá, jak Kristus nám praví,

padne, když přijde příval, spasení se zbaví.

Naproti tomu sláva slova tvého, Pane,

až navěky zůstává, nikdy nezahyne.

Kdo se drží jeho

jako přepevné skály, nebude ničeho

báti se ke své škodě, chráněn pádu všeho.

Ó Otče věčný, z nebe popatř na stádce své,

jež vzdavši tobě sebe, žádá milosti tvé.

Svoje čisté slovo

zachovávej mu stále, ať vždy je hotovo

činiti vše, co káže učení Kristovo.

ŽALMY

1. ant. Hospodine, slyš modlitbu mou a volání mé ať pronikne k tobě. 

Žalm 102 (101)
Vyhnancova přání a prosby
(Bůh) nás těší ve všech našich souženích. (2 Kor 1,4)
I (2-12)

Hospodine, slyš modlitbu mou *

a volání mé ať pronikne k tobě!

 Neskrývej tvář svou přede mnou *

v den, kdy je mi úzko.

Nakloň ke mně svůj sluch: *

když volám, rychle mě vyslyš!

Neboť mé dny jako dým se rozplývají *

a mé kosti planou žárem.

Mé srdce usychá spálené jako tráva, *

zapomínám jíst svůj chléb.

Od samého nářku *

jsem jen kost a kůže.

Podobám se pelikánu na poušti, *

jsem jako sova v zříceninách.

Nemohu spát a sténám *

jak opuštěné ptáče na střeše.

Stále mě tupí moji nepřátelé, *

proti mně zuří a proklínají mým jménem.

Vždyť popel jím jako chléb *

a nápoj mísím s pláčem

pro tvůj hněv a tvé rozhorlení, *

neboť jsi mě pozvedl, ale pak odhodil.

Mé dny jsou jak dloužící se stín *

a já vadnu jako tráva.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Hospodine, slyš modlitbu mou a volání mé ať pronikne k tobě.

2. ant. Skloň se, Hospodine, k modlitbě opuštěných.

II (13-23)

Ty však, Hospodine, trváš na věky *

a tvé jméno po všechna pokolení.

Povstaň a smiluj se nad Siónem, *

neboť je čas, aby ses nad ním slitoval, ano, přišel ten čas.

Vždyť tvoji služebníci milují jeho kameny, *

litují jeho rozvalin:

Pohané budou ctít jméno tvé, Hospodine, *

a všichni králové země tvou slávu,

až Hospodin znovu zbuduje Sión, *

až se objeví ve své slávě.

Skloní se k modlitbě opuštěných *

a nepohrdne jejich prosbou.

Kéž je to zapsáno pro příští pokolení, *

aby budoucí národ chválil Hospodina.

Neboť Hospodin shlédl ze své vznešené svatyně, *

popatřil z nebe na zem,

aby slyšel nářek zajatců, *

aby vysvobodil odsouzené k smrti,

aby hlásali na Siónu Hospodinovo jméno *

a jeho chválu v Jeruzalémě,

když se spolu sejdou národy *

a království, aby sloužily Hospodinu.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Skloň se, Hospodine, k modlitbě opuštěných.

3. ant. Hospodine, tys položil základ zemi a nebesa jsou dílo tvých rukou.

III (24-29)

Vyčerpal na cestě mou sílu, *

ukrátil mé dny.

Říkám: Můj Bože, neber mě uprostřed mých dnů, *

po všechna pokolení trvají tvá léta.

Na začátku jsi položil základ zemi *

a nebesa jsou dílo tvých rukou.

Ona pominou, ty však zůstáváš, *

to vše zetlí jak oděv,

jako šat je vyměňuješ, a mění se. *

Ty však jsi týž a bez konce jsou tvá léta.

Synové tvých služebníků budou bydlet v bezpečí *

a jejich potomstvo potrvá před tebou.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Ant. Hospodine, tys položil základ zemi a nebesa jsou dílo tvých rukou.

Slyš, můj lide, má naučení,

naslouchej slovům mých úst!

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy Job

3,1-26

Jobův nářek

Potom Job otevřel svá ústa a proklel svůj den.

Job se ujal slova a řekl:

„Zhynout měl den, kdy jsem se narodil,

a noc, která řekla: Počat je chlapec.

Ten den se měl stát temnotou,

neměl se o něho starat Bůh nahoře,

nemělo nad ním zasvitnout denní světlo.

Mělo si ho přivlastnit šero a tma,

mělo se na něho položit mračno,

mělo ho vyděsit zatmění ve dne.

Tu noc mělo uchvátit temno,

neměla se spojit se žádným dnem roku,

neměla vejít do počtu měsíců.

Ano, ta noc měla být neplodná,

neměl se v ní rozeznít jásot.

Proklít ji měli, kdo zaklínají dny,

kdo mají moc vydráždit draka.

Zatemnit se měly hvězdy jejího svítání,

marně měla čekat na světlo,

neměla patřit na řasy jitřenky.

Neboť nezavřela brány lůna mé matky,

neskryla soužení před mýma očima.

Proč jsem nezemřel při východu z lůna,

nevyšel z života, abych hned zhynul?

Proč mně kolena vyšla v ústrety,

proč prsy, aby mě kojily?

Neboť nyní bych ležel v pokoji,

spal bych a odpočíval

s králi a rádci světa,

kteří stavějí pro sebe hrobky,

anebo s velmoži, kteří oplývají zlatem,

stříbrem plní své domy.

Nebo bych zmizel jako zahrabaný plod,

jako nemluvňata, která nespatřila světlo,

tam, kde přestává zuření zločinců,

kde odpočívají ti, jimž ochably síly,

spolu se zajatci, které už netrápí strach,

neslyší tyranův křik.

Malí a velcí jsou si tam rovni

a otrok je zbaven pána.

Proč soužení dostávají světlo

a život ti, kdo mají zármutek v nitru,

kdo touží po smrti, a ona nepřichází?

Raději než poklady by ji vyhrabat chtěli,

radovali by se až k jásotu,

plesali by, kdyby nalezli hrob.

To se stává muži, před nímž je skryto, co má dělat,

kterého Bůh uzavřel ze všech stran,

neboť místo chleba jsem dostal údělem nářek

a mé vzdechy tryskají jako voda.

Hrůza, které jsem se hrozil, mě stihla,

z čeho jsem měl strach, dolehlo na mě.

Nemám oddech, nemám klid,

nemám odpočinek – už zase nové vzrušení.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Job 3,24-26; 6,13

Místo chleba jsem dostal údělem nářek a mé vzdechy tryskají jak voda. Hrůza, které jsem se hrozil, mě stihla, z čeho jsem měl strach, dolehlo na mě. * Nemám oddech, nemám klid.

Hle, sám v sobě nenalézám pomoc, opora je mi odepřena. * Nemám oddech, nemám klid.

DRUHÉ ČTENÍ

Ze spisu „Vyznání“ od svatého Augustina, biskupa

(Lib. 10,1,1–2,2; 5,7: CCL 27,155.158)

Tobě je zjevné, Pane, jaký jsem

Ty mě znáš, Pane, kéž bych tě mohl poznat, jako znáš ty mne. Tys síla mé duše; vstup do ní a přizpůsob si ji, aby byla tvým majetkem a vlastnictvím bez poskvrny a vrásky. V tom je má naděje, a proto mluvím; a v té naději se raduji, když se raduji dobře. Ale o ostatních věcech tohoto života platí, že čím více se pro ně naříká, tím méně si to zaslouží, a čím méně se pro ně naříká, tím víc by to bylo třeba. Hle, miloval jsi pravdu, protože kdo jedná podle ní, jde ke světlu. Chci ji činit před tebou ve vyznání celým srdcem a před mnoha svědky svým perem.

Před tvýma očima, Pane, je obnažena celá propast lidského vědomí. Co by ti ve mně mohlo zůstat skryto, i kdybych ti to nechtěl vyznat? Jen bych sobě zakrýval tebe, nikdy ne tobě sebe. Takto však, když můj nářek svědčí o tom, že se sám sobě nelíbím, stáváš se ty mým světlem a mou radostí, tím, koho miluji a po kom toužím; takže za sebe se stydím, sebe se zříkám a volím si tebe a nechci se líbit tobě ani sobě, jen podle tvého.

Tobě je zjevné, Pane, jaký jsem; a co očekávám od svého vyznání, jsem už řekl. Nevyznávám se ti mluvením a slovy těla, to mluví má duše a křičí mé myšlenky, a tvé ucho je slyší. Neboť jsem-li zlý, pak vyznat se ti není nic jiného než nelíbit se sobě. A jsem-li dobrý, pak vyznat se ti není nic jiného, než nepřipisovat to sobě. Protože ty, Hospodine, žehnáš spravedlivému, ale nejdřív ho jako hříšníka ospravedlňuješ. A tak se mé vyznání, Bože můj, děje před tvou tváří mlčky i nahlas: mlčí, protože nehlučím slovy, ale mé srdce křičí.

Ty do mne, Pane, vidíš skrz naskrz, protože i když platí, že nikdo z lidí nezná lidské nitro, leda lidský duch, který je v člověku, přece je v člověku ještě něco, co nezná ani duch člověka, který je v něm. Zato ty, Pane, víš o člověku všechno, neboť tys ho učinil. Ačkoli však před tvou tváří sebou pohrdám a považuji se za prach a popel, přece o tobě vím něco, co sám o sobě nevím.

Ano, nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ne ještě tváří v tvář. Proto dokud ještě žiji daleko od tebe, jsem sobě blíž než tobě. Přece však vím, že ti nic nemůže ublížit; zato o sobě nevím, kterým pokušením dokážu odolat, a kterým nedokážu. Ale má naděje je v tom, že jsi věrný a nenecháš nás pokoušet nad to, co bychom mohli unést, nýbrž se zkouškou že nám připravíš i východisko, abychom mohli obstát.

Kéž tedy vyznávám, co o sobě vím, a kéž vyznávám i to, co o sobě nevím. Neboť co o sobě vím, vím díky tvému světlu, a co o sobě nevím, nebudu vědět, dokud se moje noc nepromění před tvou tváří v jasné poledne.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Žl 139 (138),1.2.7

Hospodine, ty mě zkoumáš a znáš. * Poznáváš mé myšlenky již zdálky.

Kam se mohu uchýlit před tvým duchem, kam až utéci před tvou tváří? * Poznáváš mé myšlenky již zdálky.

MODLITBA

Modleme se.

Všemohoucí Bože, naplň celý svět svým pokojem a veď ho po správných cestách, aby tvá církev mohla v bezpečí a míru plnit své poslání. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Nakonec se připojí:

Dobrořečme Pánu.

Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

Při slavení prodloužené vigilie před nedělí nebo slavností se vsunou před chvalozpěv Bože, tebe chválíme kantika a evangelium, jak je uvedeno v Dodatku (zatím ještě není zpracován pro online breviář).

Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí denní modlitby církve, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2023 J. Vidéky