15. únor 2023

Bl. Bedřicha Bachsteina a druhů, mučedníků
nezávazná památka
(v pražské arcidiecézi)

V klášterním kostele Panny Marie Sněžné v Praze bylo dne 15. února 1611 umučeno 14 františkánů. Vedle čtyř Čechů: P. novicmistra Bedřicha Bachsteina a tří noviců: Jana, Emanuela a Antonína, to byli cizinci, kteří sem byli v roce 1604 povoláni, aby v tehdy převážně protestantské Praze sloužili katolické menšině: tři kněží – Španěl P. Juan Martinez, Ital P. Bartolomeo Dalmasoni a Francouz P. Simon; jáhen Ital Girolamo de Arese; podjáhen Ital Caspar Daverio; dva studenti teologie s časnými sliby – Němci Klement a Jakub; tři bratři laikové – Ital zahradník Giovanni Bodeo, Holanďan kuchař Kryštof Zelt a Němec krejčí Didak Jan. V situaci, kdy vyvrcholilo dlouhodobé napětí, císařem Rudolfem II. povolané pasovské vojsko oblehlo město a Pražané to vnímali jako ohrožení svých svobod, shromáždil se kolem tohoto kláštera dav asi 700 lidí, převážně městské spodiny. Zpustošili kostel i klášter a řeholníky pobili. Úcta k těmto Čtrnácti pražským mučedníkům je doložena už krátce po jejich smrti.

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci, jako byla. Aleluja.

HYMNUS

Tvůrce mocný nebe, země

a všeho, co vesmír je,

tvoje božství všechno plémě

v celém světě zjevuje.

Tebe, Pána tvorstva, vzývám,

který bydlíš na nebi,

před tebou zde na tvář padám,

tebe duch můj velebí.

Bych byl srdce šlechetného,

Pane, přispěj silou svou,

v těžkých pracích stavu mého

nenech klesnout mysl mou.

Starosti mou duši tíží

v trpkých zkouškách života,

oko tvé přec na mne shlíží,

přeje mi tvá dobrota.

Souží-li mě nedostatek,

k tobě budu volati,

sejmeš úzkost, spravíš zmatek,

když tě budu vzývati;

velíš, bychom jako k Otci

v bědách k tobě volali

a v tvou lásku ve dne v noci

neustále doufali.

Jestliže kdy zkormucuje

protivenství srdce mé,

důvěra mě pozdvihuje,

abych vzýval jméno tvé.

Když je nejhůř, ty jsi nejblíž,

víš, jak v bídě přispěti,

u tebe je pomoc nejspíš,

neopustíš své děti.

ŽALMY

1. ant. Naříkáme a očekáváme vykoupení našeho těla.

Žalm 39 (38)
Prosba těžce zkoušeného
Tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti ... kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje. (Řím 8,20)
I (2-7)

Řekl jsem: dám si pozor na své chování, *

abych nezhřešil svým jazykem,

do svých úst si vložím uzdu, *

pokud bude přede mnou bezbožník.

Zmlkl jsem v tichu, zbaven štěstí, *

má bolest se však rozjitřila.

Srdce mi vzplálo v nitru, †

když jsem uvažoval, vznítil se oheň *

a jazykem jsem se ozval:

Dej mi poznat, Hospodine, můj konec, †

jaká je míra mých dnů, *

ať si uvědomím svou pomíjivost.

Hle, na pídě jsi vyměřil mé dny †

a můj život je před tebou jako nic, *

každý člověk trvá jen co dech.

Jen jako stín jde člověk životem, †

zbytečně se vzrušuje, *

hromadí, a neví pro koho.

Ant. Naříkáme a očekáváme vykoupení našeho těla.

2. ant. Slyš, Hospodine, mou prosbu: nemlč k mým slzám.

II (8-14)

A nyní, co mohu čekat, Pane? *

V tobě je má naděje.

Zbav mě všech mých nepravostí, *

nevydávej mě pro smích bláznu!

Mlčím, neotvírám svá ústa, *

vždyť tys to učinil!

Zbav mě své rány, *

hynu pod úderem tvé ruky.

Trestem káráš vinu člověka, †

ničíš jako mol, co má nejcennější: *

každý člověk je pouze jak dech.

Slyš, Hospodine, mou prosbu, †

nakloň svůj sluch k mému volání, *

nemlč k mým slzám!

Vždyť jsem u tebe jen hostem, *

přistěhovalcem, jako byli všichni moji otcové.

Odvrať ode mě svůj pohled, ať si vydechnu, *

dříve než odejdu a už nebudu.

Ant. Slyš, Hospodine, mou prosbu: nemlč k mým slzám.

3. ant. Stále se spoléhám na Boží slitovnost.

Žalm 52 (51)
Proti pomlouvači
Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu. (1 Kor 1,31)

Proč se chlubíš hanebností, *

bezectný siláku?

Stále jen myslíš na zkázu, *

tvůj jazyk je jak ostrá břitva, ty pleticháři!

Podlost je ti milejší než dobro, *

lhaní víc než mluvit, jak se sluší.

V každé pomlouvačné řeči máš zálibu, *

falešný jazyku!

Proto tě Bůh zahubí, *

odstraní tě navždy,

vytáhne tě ze stanu, *

vyrve tě ze země živých.

Spravedliví to uvidí a zaleknou se, *

jemu se však vysmějí:

„Hle, člověk, který si nezvolil *

Boha za svou záštitu,

spoléhal na své velké bohatství, *

domohl se moci svou násilností.“

Já však jsem jako zelená oliva v Božím domě, *

stále se spoléhám na Boží slitovnost.

Ustavičně tě chci chválit, že jsi to učinil, *

před tvými svatými chci slavit tvé jméno, neboť je dobré.

Ant. Stále se spoléhám na Boží slitovnost.

Doufám v Hospodina,

má duše doufá v jeho slovo.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy Přísloví

9,1-18

Moudrost a pošetilost

Moudrost si zbudovala palác,

opřela jej o sedm sloupů.

Pobila dobytek, smísila víno,

připravila také svůj stůl.

Poslala své služebnice volat

z vyvýšenin města:

„Kdo je nezkušený, ať sem přijde,

kdo je bez rozvahy, toho chci učit.

Pojďte, můj pokrm jezte,

víno, mnou nalité, pijte!

Nechte dětinství, a budete žít,

po cestě poznání choďte!“

Kdo kárá posměvače, dojde hanby,

kdo napomíná zločince, dělá si škodu.

Nekárej posměvače! Bude tě nenávidět!

Kárej moudrého, a bude tě mít rád.

Dej radu moudrému, a bude moudřejší,

pouč spravedlivého, a poroste v poznání.

Počátek moudrosti je bát se Hospodina,

poznat Svatého – to je vědění.

Neboť skrze něj se tvé dni rozmnoží,

rozhojní ti léta života.

Jsi-li moudrý, jsi moudrý pro sebe,

jsi-li pošetilý, je to tvá škoda.

Paní Pošetilost je vášnivá,

přitom však hloupá a nic neví.

Sedí u vchodu svého domu,

na trůnu na výšinách města,

zve pocestné,

ty, kdo chodí po přímé cestě:

„Kdo je nezkušený, ať sem přijde,

kdo je bez rozvahy, toho chci učit.

Kradená voda je sladká,

zakázaný chléb je chutný.“

A člověk neví, že u ní jsou mrtví,

že v hlubinách podsvětí jsou její hosté.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Srov. Lk 14,16-17; Př 9,5

Jeden člověk chystal velkou hostinu, a když byl čas k hostině, poslal svého služebníka, aby vyřídil pozvaným: * Pojďte, už je připraveno!

Pojďte, můj pokrm jezte, víno, mnou nalité, pijte! * Pojďte, už je.

DRUHÉ ČTENÍ

Z Apoštolského listu Salvifici doloris svatého papeže Jana Pavla II.

(AAS 76 [1984], 201-250, nn. 25.26.27.31)

Zvláštní důkaz podobnosti a spojení s Kristem

Kristus vícekrát mluvil o tom, že jeho učedníci a vyznavači budou trpět mnohá pronásledování, což se, jak známo, nedálo jen v prvních stoletích života církve pod římským panstvím, nýbrž se v různých epochách dějin na různých místech země děje i dnes.

Evangelium mluví na různých místech o utrpení „pro Krista“ a „kvůli Kristu“, a to samotnými slovy Ježíše nebo apoštolů. Mistr neskrývá svým učedníkům a následovníkům perspektivu utrpení, nýbrž otevírá jim ji s celou upřímností, přičemž poukazuje na nadpřirozenou sílu, která s nimi bude v pronásledování a útlaku „pro jeho jméno“. Bude to zároveň zvláštní důkaz podobnosti a spojení s ním.

Kristus si ponechává na svém těle vzkříšeném z mrtvých znamení ran z kříže: na svých rukou, nohou a také v boku. Vzkříšením zjevuje vítěznou sílu utrpení a přesvědčením o této síle naplňuje srdce apoštolů, které si vyvolil za své, a také těch, které si stále vybírá a posílá. Apoštol Pavel říká: Tak i všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni.

Jestliže první velkou kapitolu evangelia o utrpení píší v průběhu generace ti, kteří trpí pronásledováním pro Krista, současně se v toku dějin odehrává jiná velká kapitola tohoto evangelia. Píší ji všichni ti, kteří trpí spolu s Kristem a spojují své lidské bolesti s jeho spasitelným utrpením. V nich se naplňuje evangelium o utrpení a zároveň každý z nich jej nějakým způsobem píše dále: píše jej a hlásá světu, svému okolí i lidem své doby.

Církev proto pohlíží na všechny trpící bratry a sestry jako na rozmanité nositele své nadpřirozené síly. Jak často se k nim obracejí církevní pastýři a hledají u nich pomoc a podporu! Evangelium o utrpení je psáno nepřetržitě a neustále promlouvá slovy podivuhodného protikladu: prameny Boží síly vyvěrají právě z lidské slabosti. Účastníci Kristova utrpení mají ve svých strastech zvláštní podíl na nekonečném pokladu vykoupení světa a mohou jej sdílet s ostatními. Čím více je člověk ohrožen hříchem a čím více ho svazují provinění, která s sebou nese dnešní svět, tím větší je i význam lidského utrpení.

Je tedy třeba, aby se všichni trpící, kteří věří v Krista, sešli duchem a smýšlením pod křížem Kalvárie. Zvláště pak ti, kteří trpí pro víru v Ukřižovaného a Vzkříšeného, aby oběť jejich utrpení přinesla naplnění Spasitelovy prosby: ať všichni jsou jedno. A tam ať se také sejdou všichni lidé dobré vůle, neboť na kříži je „Vykupitel člověka“, muž bolesti, který na sebe vzal muka tělesná i duševní všech časů, aby mohli v lásce porozumět spásnému smyslu svých bolestí i odpovědím na otázky, které kladou.

Spolu s Marií, matkou Kristovou, která stála u kříže, stojíme u všech křížů dnešního člověka. Vzýváme všechny svaté, kteří měli po staletí zvláštní účast na mukách Kristových. Prosíme je, aby nám pomáhali. A žádáme vás všechny, kteří trpíte trýzní, abyste nás podpořili. Prosíme vás slabé, abyste působili jako zdroj síly pro církev a lidské pokolení. V nejkrutějším zápase mezi dobrem a zlem, jehož je náš věk velkou arénou, nechť zvítězí vaše utrpení ve spojení s křížem Kristovým.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Mt 10,28; Jan 15,21a

Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, * duši zabít nemohou.

To všechno vám způsobí kvůli mému jménu. * Duši.

MODLITBA

Modleme se.

Všemohoucí, věčný Bože, ty jsi blahoslaveným mučedníkům Bedřichovi a druhům dopřál, aby žili spojeni poutem Kristovy lásky a zůstali věrní jeho církvi, dej, ať podle jejich zářného příkladu překonáváme každé rozdělení a jsme jedno srdce a jedna duše. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2023 J. Vidéky