15. září 2023

Panny Marie Bolestné
památka

V den po svátku Povýšení svatého kříže vzpomíná církev na bolesti Panny Marie, které trpěla ve spojení se svým Synem. V 15. století se začíná šířit úcta k jejím sedmi bolestem: 1. při předpovědi Simeonově (Lk 2,34-35), 2. při útěku do Egypta (Mt 2,13-15), 3. při hledání ztraceného Ježíše v jeruzalémském chrámě (Lk 2,41-52), 4. při cestě na Golgotu, 5. při ukřižování Ježíše, 6. při snímání Ježíše z kříže, 7. při ukládání Ježíše do hrobu. Od roku 1423 se začala slavit památka Panny Marie Bolestné v pátek před Květnou nedělí a v roce 1727 bylo její slavení rozšířeno pro celou církev. Od roku 1667 ji slavil řád servitů jako hlavní svátek třetí zářijovou neděli; Pius VII. zavedl (1814) i tento druhý svátek pro celou církev jako poděkování za svůj šťastný návrat ze zajetí a v roce 1913 byl pro něj stanoven den 15. září. Při úpravě kalendáře po II. vat. sněmu byly oba tyto svátky spojeny v jeden a slaví se dnešního dne.

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci, jako byla. Aleluja.

HYMNUS

Sedmero tvých bolestí,

Maria, když rozvažuji,

s tebou nésti žalosti,

s tebou trpěti si přeji.

Anna to prorokuje,

že tvoje srdce meč projde,

Simeon oznamuje,

že tvá bolest velká bude.

Pláčeš a naříkáš,

jsouc plná bolesti,

dej nám pocítiti

hořkost tvé žalosti.

Ty vidíš, že se blíží

Syna tvého umučení,

a poslední na kříži

jeho slyšíš promluvení,

po smrti pak bok jeho

vidíš kopím otevřený

a jak krev s vodou z něho

teče hojnými prameny.

To tvé zarmoucení

srdce mé proniká

a nad tvou žalostí

má duše naříká.

Tiše u hrobu sedíš

jak osamělá hrdlička,

vzdychajíc k nebi hledíš

a oplakáváš Synáčka,

slzami hrob vykrápíš,

v němž jsi Krista pochovala,

tak velice se trápíš,

protožes jej milovala.

Ach, popřej nám, Panno,

s tebou zde kvíliti

a smrt Syna tvého

vždy v paměti míti.

ŽALMY

1. ant. Unaven jsem již voláním, oči mi zeslábly, když vyhlížím svého Boha.

Žalm 69 (68), 2-22.30-37
Úpěnlivá modlitba těžce zkoušeného
Dali mu pít víno smíchané se žlučí. (Mt 27,34)
I (2-13)

Zachraň mě, Bože, *

neboť vody mi sahají až k hrdlu.

Zapadl jsem do hlubokého bahna *

a nemám, oč bych se opřel nohou;

dostal jsem se do hluboké vody *

a proud mě zaplavuje

Unaven jsem již voláním, *

hrdlo mi ochraptělo;

oči mi zeslábly, *

když vyhlížím svého Boha.

Více než mám vlasů na hlavě, *

je těch, kteří mě bez důvodu nenávidí,

silnější než mé kosti jsou ti, kteří mě stíhají bez příčiny. *

Co jsem neuloupil, to mám vrátit?

Bože, ty znáš mou pošetilost, *

mé poklesky nejsou před tebou skryty.

Nechť nejsou kvůli mně zklamáni, kdo doufají v tebe, *

Pane, Hospodine zástupů,

nechť kvůli mně nejsou zbaveni naděje, kdo hledají tebe, *

Bože Izraele!

Vždyť pro tebe jsem snášel potupu, *

pohana pokryla mou tvář.

Svým bratrům stal jsem se cizincem, *

synům své matky neznámým.

Neboť mě stravuje horlivost pro tvůj dům, *

padají na mě urážky těch, kdo tě urážejí.

Postem jsem zkrušil svou duši, *

i to mi bylo na potupu.

Místo šatů jsem si oblékl žínici *

a byl jsem jim k smíchu.

Tlachají o mně ti, kteří sedí u brány, *

posměšně o mně zpívají opilci.

Ant. Unaven jsem již voláním, oči mi zeslábly, když vyhlížím svého Boha.

2. ant. Do pokrmu mi dali žluč a v žízni mě napojili octem.

II (14-22)

Já se však, Hospodine, obracím modlitbou k tobě *

v čas milosti, Bože!

Vyslyš mě ve své veliké lásce, *

věrně mi pomoz!

Vyprosť mě z bahna, abych neutonul, †

vysvoboď mě od těch, kteří mě nenávidí, *

vytáhni mě z hluboké vody!

Ať mě nezaplaví vodní příboj, †

ať mě nepohltí hlubina, *

ať propast nade mnou nezavře jícen!

Vyslyš mě, Hospodine, tvá láska je dobrotivá, *

obrať se ke mně se svým nesmírným slitováním.

Neskrývej svou tvář před svým služebníkem; *

vždyť jsem v úzkostech, rychle mě vyslyš!

Přibliž se ke mně, vysvoboď mě, *

kvůli mým nepřátelům mě zachraň!

Ty znáš mou potupu, hanbu a zneuctění, *

před tebou jsou všichni moji protivníci.

Potupa zlomila mé srdce, a proto chřadnu, †

čekal jsem, že někdo bude mít soucit, ale nikdo tu nebyl, *

čekal jsem, kdo by mě potěšil, ale nikoho jsem nenašel.

Do pokrmu mi dali žluč *

a v žízni mě napojili octem.

Ant. Do pokrmu mi dali žluč a v žízni mě napojili octem.

3. ant. Hledejte Boha, a budete se radovat.

III (30-37)

Já jsem ubohý a plný bolesti, *

ať mě ochrání, Bože, tvá pomoc.

Písní budu slavit Boží jméno, *

velebit je budu zpěvem chvály.

To bude Hospodinu milejší než obětovat býka, *

než obětovat dobytče s kopyty a rohy.

Uvědomte si to, ubožáci, a radujte se; *

pookřejte v srdci vy, kdo hledáte Boha!

Neboť Hospodin slyší chudáky, *

nepohrdá svými vězni.

Nechť ho chválí nebe a země, *

moře a vše, co se v nich hýbe.

Neboť Bůh pomůže Siónu †

a vystaví judská města: *

budou tam bydlit a obsadí je.

Zdědí je potomci jeho služebníků, *

budou tam sídlit, kdo milují jeho jméno.

Ant. Hledejte Boha, a budete se radovat.

Ukaž mi své cesty, Hospodine,

pouč nás o svých stezkách.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy Žalozpěvů

3,1-33

Nářek a naděje

Člověče, pohlédni na můj smutek, na mé soužení

(způsobené) metlou jeho hněvu.

Zahnal mě a zavedl

do tmy, v níž není světlo.

Každý den stále jen

obrací svou ruku proti mně.

Způsobil, že zvadla moje kůže i maso,

rozdrtil mi kosti.

Zhotovil pro mě jařmo,

mou hlavu ovinul námahou.

Dává mi přebývat v temnotách

jako dávno mrtvým.

Ze všech stran proti mně postavil zeď,

že nelze uniknout,

ukoval má pouta.

Ano, i když volám a prosím,

nevšímá si mé modlitby.

Mé cesty zazdil kvádry,

zmátl mé stezky.

Číhá na mě jako medvěd,

jako lev na skrytých místech.

Sehnal mě z cesty a rozsápal mě;

přivedl mě v opuštění.

Natáhl svůj luk a zamířil ho na mě

jako na terč pro své šípy.

Vystřílel do mých ledví

střely svého toulce.

Jsem na posměch všem národům,

stále se mi vysmívají.

Hořkostmi mě nasytil,

napojil mě pelyňkem.

Nechal mě lámat si zuby na křemeni,

zašlapal mě do prachu.

Vzdálena je od štěstí má duše,

zapomněl jsem, co je blaho.

Tu jsem si řekl: „Veta je po mé síle,

po mé naději v Hospodina!“

Rozpomeň se na mou bídu a nejistotu,

na ten pelyněk hořký.

Ustavičně to mám na paměti,

má duše ve mně chřadne.

Toto však mám na mysli,

a proto budu doufat:

Boží milost není jistě vyčerpána,

jistě není u konce jeho slitování.

Každého jitra je nové,

veliká je tvá věrnost.

Volám: „Mým údělem je Hospodin,

v něho budu doufat.“

Dobrotivý je Hospodin k těm, kdo v něho doufají,

k duši, která ho hledá.

Dobře je mlčky čekat

na Boží pomoc.

Dobré je muži, když nese

jařmo od svého mládí.

Ať jen naříká a sténá,

když ho na něho Bůh vložil.

Ať skloní svá ústa do prachu,

snad zbývá naděje.

Ať nastaví líce tomu, kdo ho bije,

ať se nechá nasytit potupou.

Neboť nezavrhuje Pán

své vlastní potomstvo.

Jestliže potrestá, opět se smiluje

podle množství svého slitování.

Vždyť nesužuje pro svou rozkoš,

netrestá smrtelníky s rozkoší.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Pláč 3,54.55.56.57.58

Řekl jsem: Veta je po mně! Vzýval jsem tvé jméno, Hospodine. * Slyšel jsi můj hlas a řekl jsi: Neboj se!

Ty ses ujal mého práva, Hospodine, zachránil jsi mi život. * Slyšel.

DRUHÉ ČTENÍ

Z kázání svatého Bernarda, opata

(Sermo in dom. infra oct. Assumptionis, 14-15: Opera omnia, Edit. Cisterc. 5 [1968], 273-274)

U Ježíšova kříže stála jeho matka

O mučednictví Panny Marie se dovídáme z proroctví Simeonova i ze samotné zprávy o umučení Páně. Stařec Simeon říká o chlapci Ježíšovi: On je ustanoven jako znamení, kterému se bude odporovat. A Marii řekl: I tvou vlastní duší pronikne meč.

Opravdu, blahoslavená Matko, tvou duší pronikl meč. Jinak, kdyby jí nepronikl, neprobodl by tělo tvého Syna. Neboť když tvůj Ježíš – on patří sice všem, ale zvláště tobě – vydechl naposled, ukrutné kopí se už ani nedotklo jeho duše; nešetřilo sice ani mrtvého, ale už mu nemohlo ublížit, jenom mu otevřelo bok; tvou duší však proniklo. Vždyť jeho duše už tam nebyla, ale tvoje nemohla být z těla vytržena. A tvou duší pronikla tak silná bolest, že tě můžeme právem uctívat jako víc než mučednici, neboť to, jak jsi v soucitu trpěla s ním, převyšovalo všechen pocit tělesného utrpení.

Což pro tebe nebyla ostřejší než meč ta slova: Ženo, to je tvůj syn? Vždyť ta slova pronikla opravdu duší a zasahovala až do rozdělení duše a ducha. Jaká to výměna! Je ti odevzdán Jan místo Ježíše, služebník místo Pána, učedník místo Mistra, syn Zebedeův místo Syna Božího, pouhý člověk místo pravého Boha. Jak by tato slova nepronikla tvou duší, tak citlivou, když při pouhé vzpomínce na ně puká i naše srdce, ačkoli je kamenné a tvrdé jako železo?

Nedivte se, bratři, že lze nazvat Marii mučednicí v duši. Může se divit jen ten, kdo si nevzpomíná, že slyšel, jak Pavel uvádí mezi největšími zločiny pohanů jejich bezcitnost. K něčemu takovému mělo srdce Mariino daleko; kéž mají k tomu daleko i její nepatrní služebníci.

Ale snad někdo řekne: „Což nevěděla předem, že Kristus zemře?“ Ano, nepochybně věděla. „Což nedoufala, že zase ihned vstane?“ Ano, jistě pevně doufala. „A přesto měla takovou bolest, když byl ukřižován?“ Ano, měla tak velikou bolest. Ale co je to s tebou, bratře, a odkud máš tu svou moudrost: proč se divíš víc tomu, že Maria trpěla spolu se svým Synem, než že on trpěl? Jestliže on mohl zemřít i tělesně, nemohla ona spolu s ním umírat v srdci? To první způsobila láska, nad kterou nikdo neměl větší; i to druhé způsobila láska, která po lásce Kristově neměla sobě podobnou.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Pláč 1,12.18

Vy všichni, kteří jdete okolo cestou, pohleďte a vizte, * zdali je bolest jako bolest má.

Slyšte to všechny národy, a pohleďte na mou bolest; * zdali.

MODLITBA

Modleme se.

Bože, tys posiloval Pannu Marii, když stála pod křížem svého Syna a prožívala jeho bolesti; pomáhej i své církvi, aby účastí na Kristově utrpení dosáhla také slávy vzkříšení. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2023 J. Vidéky