Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla.
HYMNUS
Boží Synu, ty jsi vinu
shladil nás, všech hříšníků.
Na křížis pněl, muky trpěl
pro nás od protivníků.
Zjednal jsi nám to, co Adam
ztratil skrze pýchu svou
a řeč ďáblovu lichou,
smířil jsi nás v ten smutný čas,
když ses k Otci s velkou mocí
modlil za naše viny:
Odpustiž jim, neb já to vím,
že nevědí, co činí.
Synu Boží, ty jsi zboží
všech duší i bohatství.
V tebe vlitá je i skrytá
plnost celého božství.
Tys studnice, nikdo více;
není žádné milosti,
jedině v tvé plnosti:
kdo chce píti, nežízniti,
ať jde k tobě, váží sobě
u tebe živé vody,
tu vždy pijíc, nežízní víc,
ale má věčné hody.
Ježíši náš, ty dobře znáš,
že jsme plni všech zlostí.
Skrze svou krev nám viny slev
a popřej své milosti.
Ať jsme silní, neomylní
ve víře, v milování,
plníce přikázání,
ať úzkosti vždy s radostí
nesem pro tě v svém životě,
Pane, Králi Sabaoth;
potom nám přej, u sebe dej
v nebesích věčný život.
Nebo:
Má duše se nespouštěj
nikdy Boha svého,
neb on mě neopustí
též času žádného.
V něm je má naděje,
on mě ve dne i v noci
opatruje svou mocí,
když se mi zle děje.
Abych vždy mohl jíti
jen po cestách přímých,
k své škodě neblouditi
v temnostech omylných,
světlo slova svého
přede mnou rozsvěcuje
a mě vždy ochraňuje
před lstí ďábla zlého.
Byť pak mě opustili,
jak se v světě děje,
moji přátelé milí,
když mi sám Bůh přeje,
rychle svou milostí
mě zbaví všeho zlého,
duši, tělu škodného,
přivede k radosti.
Jemu já se oddávám
v štěstí, také v psotě,
jeho vždycky zůstávám
v smrti i v životě.
Vím, že neopustí
doufajícího v něho,
že zachrání každého,
kdo se ho nespustí.
ŽALMY
1. ant. Hospodin soudí spravedlivě, zjednává právo chudým.
Hospodine, proč jsi tak vzdálen, *
proč se skrýváš v dobách tísně?
Bezbožník zpupně pronásleduje ubožáka, *
chytí ho do nástrah, které si přichystal.
Vždyť hříšník se chlubí svou náruživostí, *
rouhá se chamtivec, pohrdá Hospodinem.
Namlouvá si bezbožník ve své opovážlivosti: †
„On nepotrestá! Bůh není!“ *
To je celé jeho smýšlení.
Po celý čas se mu vše daří, †
je daleko od myšlenky na tvůj soud, *
na všechny své odpůrce hledí s výsměchem.
Říká si pro sebe: „Nic mnou nehne, *
z pokolení do pokolení mě neštěstí nepotká.“
Jeho ústa jsou plná kletby, lsti a úkladu, *
pod jeho jazykem jen útrapa a hoře.
Sedí na číhané poblíž osad, †
zabíjí nevinného ve skrytu, *
jeho oči slídí po chudákovi.
Číhá v úkrytu jako lev ve svém doupěti, †
číhá, aby lapil ubožáka, *
lapí ho a vtáhne do své sítě.
Přikrčí se, po zemi se plazí, *
chudáci klesají v jeho drápech.
Myslí si v srdci: „Bůh zapomněl, *
odvrátil svou tvář, vůbec se nedívá!“
Ant. Hospodin soudí spravedlivě, zjednává právo chudým.
2. ant. Hospodine, ty sleduješ útrapy i žal, na tebe spoléhá ubožák.
Povstaň, Hospodine, Bože, zdvihni svou ruku, *
nezapomínej na chudáky!
Jak to, že bezbožník pohrdá Bohem *
a říká si v srdci: „Nepotrestá!“?
Ty však vidíš; ty sleduješ útrapy i žal, *
abys je vzal do svých rukou.
Na tebe se spoléhá ubožák, *
sirotkovi tys pomocníkem.
Zlom rámě bezbožného bídáka, *
ztrestej jeho nepravost a nebude ho.
Hospodin je králem na věčné časy, *
vyhynuli pohané z jeho země.
Přání ubohých jsi vyslyšel, Hospodine, *
vzpružil jsi jim srdce, popřáls jim sluchu,
abys právo zjednal slabému a sirotku, *
aby člověk, vzešlý ze země, už nenaháněl strachu.
Ant. Hospodine, ty sleduješ útrapy i žal, na tebe spoléhá ubožák.
3. ant. Hospodinovy výroky jsou upřímná slova.
Pomoz, Hospodine, zbožných ubývá, *
mezi lidmi se vytrácí věrnost.
Klamou se navzájem falešnými slovy, *
hovoří úlisným rtem, dvojakým srdcem.
Nechť Hospodin zničí každý úlisný ret, *
jazyk, který chlubivě mluví,
ty, kteří říkají: „Naše síla je v jazyku, *
rty máme k vlastnímu prospěchu; kdo je náš pán?“
„Pro útisk ubohých, sténání chudých †
už povstanu, praví Hospodin, *
spásu dám tomu, kdo po ní touží.“
Hospodinovy výroky jsou upřímná slova, *
ryzí stříbro, zbavené hlíny, sedmkrát tříbené.
Ty nás, Hospodine, ochráníš *
a zachováš navždy před tímto pokolením.
Kolem se toulají bezbožníci, *
vyvyšují se nejhorší z lidí.
Ant. Hospodinovy výroky jsou upřímná slova.
Nyní nastala příhodná doba,
přišel den spásy.
PRVNÍ ČTENÍ
Z listu Židům
3,1-19
Mějme společenství s Kristem
Svatí bratři, vám se dostalo účasti v nebeském povolání. Pozorujte tedy apoštola a velekněze našeho vyznání – Ježíše; on je věrný tomu, který ho ustanovil, tak jako i Mojžíš (byl věrný) v celém Božím domě. Ježíšovi však patří větší sláva než Mojžíšovi, jako stavitel domu má větší čest nežli dům sám. Každý dům totiž musí být od někoho stavěn, ale ten, kdo postavil všechno, je Bůh. Mojžíš byl skutečně věrný v celém jeho domě, ale byl (jen) služebník: měl vydat svědectví o tom, co (Bůh) chtěl (v budoucnosti) vyjevit. Kristus však (je věrný) jako Syn nad jeho domem. A ten jeho dům jsme my, když si ovšem (až do konce pevně) uchováme radostnou důvěru s hrdostí na to, v co doufáme.
Jak říká Duch Svatý:
„Až uslyšíte dnes jeho hlas,
nezatvrzujte svoje srdce, jako kdysi (na místě) vzpoury,
jako v den pokušení na poušti;
tam mě vaši otcové pokoušeli a chtěli důkazy,
ačkoli čtyřicet roků viděli, co jsem konal.
Proto jsem se na to pokolení rozhněval
a řekl jsem: Jejich srdce pořád bloudí
a nechtějí rozumět mým záměrům.
A tak jsem ve svém hněvu přísahal:
Nevejdou na místo, kde by si u mě mohli odpočinout.“
Dejte pozor, bratři, aby nikdo z vás neměl srdce zlé a nevěřící, takže by odpadl od živého Boha. Spíše se navzájem povzbuzujte den co den, pokud ještě trvá ono „dnes“, aby se nikdo z vás nezatvrdil sveden hříchem. Vždyť máme společenství s Kristem, jen když si uchováme pevně až do konce svou počáteční důvěru.
Když se tam říká:
„Až uslyšíte dnes jeho hlas,
nezatvrzujte svoje srdce, jako kdysi (na místě) vzpoury“,
(kdo se míní) těmi, co se bouřili, ačkoli to slyšeli? Což to nebyli všichni ti, kdo vytáhli z Egypta pod Mojžíšovým vedením? A na kohopak se hněval po čtyřicet let? Ne na ty, kdo se dopustili hříchu a jejichž mrtvoly pak padly na poušti? A komupak prohlásil s přísahou, že nevejdou na místo, kde by si u něho mohli odpočinout? Nebyli to ti, kdo ho nechtěli poslouchat? Tak vidíme, že nemohli vejít, protože jim (chyběla) víra.
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Žid 3,6; Ef 2,21
Bůh ustanovil Krista, svého Syna, nad svým domem. * A ten jeho dům jsme my.
V Kristu je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám. * A ten.
DRUHÉ ČTENÍ
Z kázání svatého Lva Velikého, papeže
(Sermo 8, De passione Domini, 6-8: PL 54,340-342)
Kristův kříž je zdrojem všeho požehnání, příčinou všech milostí
Duch pravdy osvěcuje náš rozum, a proto bychom se měli s čistým a svobodným srdcem nechat proniknout slávou kříže, která září na nebi i na zemi. Svým vnitřním zrakem bychom měli prohlédnout, co to znamená, když Pán o svém nadcházejícím umučení řekl: Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. A dále: Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav svého Syna. A když se z nebe ozval Otcův hlas: Oslavil jsem a ještě oslavím, řekl Ježíš těm, kteří stáli okolo: Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě.
Obdivuhodná je moc Kristova kříže, nevýslovná je sláva jeho utrpení! V kříži je místo Kristova soudu, odsouzení světa i moc Ukřižovaného.
Přitáhl jsi, Pane, všechno k sobě; to, co se v jediném židovském chrámě konalo v nejasných náznacích, měl všude slavit zbožný lid všech národů v nezastřené plnosti svátosti.
Skvělejší zajisté než stav levitů je stav jáhnů, vznešenější než důstojnost starších je důstojnost kněží a posvátnější než pomazání velekněží je pomazání biskupů. Protože tvůj kříž je zdrojem všeho požehnání, je příčinou všech milostí. Skrze něj se věřícím dostává v slabosti síla, v potupě sláva, ve smrti život. Už přestalo množství krvavých obětí. Všechny rozdílné oběti nahrazuje jediná oběť tvého těla a krve, protože ty jsi pravý Beránek Boží, který snímá hříchy světa; a naplňuješ v sobě veškerá tajemství: takže jako je jen jedna oběť místo všech, je také ze všech národů jen jedno království.
Vyznejme tedy, nejmilejší, to, co blažený učitel národů, apoštol Pavel, slavně vyhlásil, když řekl: Na tuto nauku je spolehnutí a zaslouží si, aby se jí naprosto věřilo: Kristus přišel na tento svět, aby zachránil hříšníky.
Neboť Boží milosrdenství vůči nám je tím podivuhodnější, že Kristus nezemřel za spravedlivé ani za svaté, ale za nespravedlivé a bezbožné. Ale protože božskou přirozenost nemohl zasáhnout osten smrti, svým lidským zrozením přijal Kristus to, co mohl za nás obětovat.
Už dávno přece naší smrti hrozila moc Kristovy smrti, když bylo řečeno skrze proroka Ozeáše: Ó smrti, já budu tvou smrtí, já budu tvou zkázou, podsvětí. Podřídil se totiž sice svou smrtí zákonům říše mrtvých, ale svým vzkříšením je zrušil. Zničil věčné trvání smrti, z věčné ji proměnil v časnou. Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
Kol 2,14-15; Jan 12,23
Dlužní úpis, který svědčil proti nám, zrušil Kristus tím, že ho přibil na kříž. * Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven.
Knížata a mocnosti pekla odzbrojil, veřejně je vystavil potupě a křížem nad nimi triumfoval. * Přišla.
MODLITBA
Modleme se.
Prosíme tě, Bože, dej nám vytrvalost v plnění tvé vůle, abychom svým životem vydávali o tobě svědectví, a tak aby i v naší době stále více lidí nacházelo cestu k tobě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2023 J. Vidéky