22. červen 2023

Sv. Jana Fishera, biskupa,
a Tomáše Mora, mučedníků

nezávazná památka

Jan Fisher se narodil roku 1469 v Beverly v Yorkshire. Po studiích v Cambridge stal se tam profesorem a kancléřem univerzity. Od roku 1504 byl biskupem v Rochestru. Staral se svědomitě o své věřící, často je navštěvoval, zvláště chudé a nemocné. Napsal několik spisů proti bludům své doby. Po desetiměsíčním věznění v londýnském Toweru byl 22. IV. 1535 sťat. Krátce předtím ho papež Pavel III. jmenoval kardinálem.
Tomáš More se narodil 7. II. 1478 v Londýně. Studoval v Oxfordu, oženil se a vychoval jednoho syna a tři dcery. Vynikal bystrostí ducha, humorem a zároveň hlubokou zbožností. Je autorem humanistického spisu „Utopie“ (= neexistující místo), v němž vyložil ideální vládní systém. V letech 1529-1532 zastával úřad lorda kancléře. Také on byl uvězněn a 6. VII. 1535 v Londýně popraven.
Oba byli odsouzeni pro velezradu a zemřeli mučednickou smrtí, protože odmítli podepsat prohlášení proti nerozlučitelnosti manželského svazku a uznat svrchovanost krále Jindřicha VIII. nad církví. V roce 1935 byli prohlášeni za svaté.

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci, jako byla. Aleluja.

HYMNUS

Řízením Boha živého

a z milosrdenství jeho

vštípen jsem v Krista Ježíše,

v společenství jeho církve.

Sluší se mně i každému

v Krista Pána vštípenému

víc a víc se zelenati

a ovoce vydávati.

Ó Bože, dej pomoc k tomu,

abych byl vždy v církve domu

jako oliva zelená,

užitečná, utěšená.

Lásky oleje svatého,

pomazání Ducha tvého,

rač mi ty sám uděliti,

dej ho v lampě srdce míti.

Jako ony moudré panny,

jak se sluší na křesťany,

kteří Ženicha čekají,

Krista, v němž naději mají.

ŽALMY

1. ant. Hospodine, shlédni z nebe, pohleď na naše pohanění.

Žalm 89 (88), 39-53
Nářek nad zkázou Davidova domu
Vzbudil nám mocného spasitele z rodu svého služebníka Davida. (Lk 1,69)
IV (39-46)

(Ty) jsi zamítl a zavrhl, *

zanevřels na svého pomazaného.

Pohrdl jsi smlouvou svého služebníka, *

jeho korunu znesvětils v prachu.

Pobořils všechny jeho hradby, *

jeho tvrze proměnils v trosky.

Každý, kdo šel kolem, ho oloupil, *

svým sousedům zůstal pro smích.

Povýšil jsi pravici jeho protivníků, *

rozveselils všechny jeho nepřátele.

Otupil jsi ostří jeho meče *

a nepomohl jsi mu v boji.

Nechals vyblednout jeho lesk *

a jeho trůn jsi povalil na zem.

Ukrátils dny jeho mladistvé svěžesti, *

zahrnul jsi ho hanbou.

Ant. Hospodine, shlédni z nebe, pohleď na naše pohanění.

2. ant. Kristus je výhonek z Davidova kořene, zářivá jitřní hvězda.

V (47-53)

Jak dlouho, Hospodine? †

Chceš se stále skrývat? *

Bude tvůj hněv hořet jak oheň?

Uvaž, jak krátký mám život, *

jak pomíjivé stvořils všechny lidi!

Žije někdo, kdo by neuzřel smrti? *

Kdo by se zachránil z moci podsvětí?

Kde jsou, Pane, tvé bývalé milosti, *

které jsi přísahal Davidovi při své věrnosti?

Pamatuj, Pane, na potupu svých služebníků, *

nosím v klíně všechna nepřátelství národů,

jimiž tupí, Hospodine, tvoji nepřátelé, *

jimiž tupí jednání tvého pomazaného.

Požehnán buď Hospodin navěky! *

Staň se! Staň se!

Ant. Kristus je výhonek z Davidova kořene, zářivá jitřní hvězda.

3. ant. Naše léta jsou jako tráva, která vadne, jen ty, Bože, zůstáváš navěky.

Žalm 90 (89)
Věčný Bůh, útočiště každého člověka
U Boha je jeden den jako tisíc roků a tisíc roků jako jeden den. (2 Petr 3,8)

Pane, tys nám býval útočištěm *

od pokolení do pokolení!

Dříve než se zrodily hory, než povstala země a svět, *

od věčnosti do věčnosti jsi ty, Bože!

Rozkazem vracíš člověka v prach *

a pravíš: „Vraťte se, smrtelníci!“

Neboť tisíc let je v tvých očích †

jako včerejší den, který minul, *

a jako noční hlídka.

Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, *

podobají se pučící trávě:

Zrána kvete a bují, *

večer je skosena a vadne.

Hyneme vskutku pro tvůj hněv, *

děsíme se pro tvé rozhořčení.

Položils před sebe naše viny, *

naše tajné hříchy jsou ve světle tvé tváře.

Neboť pominuly všechny naše dny v tvém hněvu, *

jako vzdech jsme dokončili svá léta.

Našich let bývá úhrnem sedmdesát, *

u toho, kdo je při síle, osmdesát.

Většina jich je lopota a trýzeň, *

neboť rychle pomíjejí, a my odlétáme.

Kdo uváží sílu tvého hněvu *

a kdo se bojí tvé nevole?

Nauč nás počítat naše dny, *

ať dojdeme k moudrosti srdce.

Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? *

Slituj se nad svými služebníky!

Nasyť nás brzy svou slitovností, *

ať jásáme a radujeme se po celý život!

Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil, *

za léta, kdy jsme zakoušeli zlé.

Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo, *

tvá sláva jejich synům.

Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, †

dej zdar práci našich rukou, *

dej zdar práci našich rukou!

Ant. Naše léta jsou jako tráva, která vadne, jen ty, Bože, zůstáváš navěky.

U tebe, Hospodine, je pramen života,

v tvé záři vidíme světlo.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy Soudců

8,22-23.30-32; 9,1-15.19-20

Lid Boží se pokouší ustanovit krále

Izraelští muži požádali potom Gedeona: „Buď naším vladařem, ty i tvůj syn i vnuk, protože jsi nás vysvobodil z rukou Midjanitů.“ Ale Gedeon je odmítl: „Nebudu vaším vladařem, ani můj syn nebude vaším vladařem. Nad vámi bude vládnout Hospodin!“

Gedeon měl sedmdesát synů, kteří vzešli z jeho beder; měl totiž mnoho žen. Také jeho družka mu v Sichemu porodila syna; jemu dal jméno Abimelech. I zemřel Gedeon, syn Joašův, v utěšeném stáří a byl pochován v hrobě svého otce Joaše v abiezerské Ofře.

Abimelech, syn Jerobaalův, odešel do Sichemu k bratrům své matky a promluvil k nim i k celé čeledi rodu své matky takto: „Oznamte všem sichemským občanům: Co je pro vás lepší, aby nad vámi vládlo sedmdesát mužů, samí Jerobaalovci, anebo aby nad vámi vládl jediný muž? Pamatujte, že jsem vaše krev a vaše tělo.“ Bratři jeho matky oznámili o něm toto všechno všem sichemským občanům a ti se k Abimelechovi přiklonili, neboť si řekli: „Je to náš bratr.“ Potom mu vydali sedmdesát šekelů stříbra z chrámu Balberitova; za ně si Abimelech najal lehkomyslné a bezohledné muže, aby ho provázeli.

Vešel do otcovského domu v Ofře a povraždil na jednom kameni své bratry Jerobaalovce, sedmdesát mužů. Zbyl jen Jotam, nejmladší syn Jerobaalův, protože se ukryl. Všichni měšťané ze Sichemu a celý Bet Millo se shromáždili. Šli a u posvátného dubu v Sichemu prohlásili Abimelecha králem.

Když to oznámili Jotamovi, šel a postavil se na vrcholu hory Garizim a nahlas na ně křičel: „Slyšte mě, měšťané Sichemu, aby Bůh slyšel i vás! Šly stromy pomazat nad sebou krále: Řekly olivě: ‚Kraluj nad námi!‘ Oliva jim odpověděla: ‚Mám opustit svůj olej, kterým se uctívají bozi i lidé, a kývat se nad stromy?‘

Stromy řekly fíkovníku: ‚Pojď a kraluj nad námi!‘ Fíkovník jim odpověděl: ‚Mám opustit svou sladkost a své výtečné ovoce a kývat se nad stromy?‘

Stromy řekly révě: ‚Pojď a kraluj nad námi!‘ Réva jim odpověděla: ‚Mám opustit svůj mošt, který obveseluje bohy i lidi, a kývat se nad stromy?‘

Všechny stromy pak řekly bodláku: ‚Pojď a kraluj nad námi!‘ Bodlák odpověděl stromům: ‚Jestliže vskutku chcete pomazat mě nad sebou za krále, pojďte a hledejte útočiště v mém stínu; jestliže ne, vyšlehne z bodláku oheň a stráví libanonské cedry.‘

Jestliže jste tohoto dne jednali s Jerobaalem a s jeho domem věrně a bezelstně, radujte se z Abimelecha a také on ať se raduje z vás. Jestliže však nikoli, ať vyšlehne z Abimelecha oheň a pozře sichemské občany i Bet Millo, pak ať vyšlehne oheň ze sichemských občanů a z Bet Millo a pozře Abimelecha.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Sd 8,23; Zj 5,13

Nebudu vaším vladařem, ani můj syn nebude vaším vladařem. * Nad vámi bude vládnout Hospodin.

Tomu, kdo sedí na trůně, i Beránkovi přísluší chvála, čest, sláva i moc na věčné věky! * Nad vámi.

DRUHÉ ČTENÍ

Z dopisu poslaného svatým Tomášem dceři Markétě z vězení

(The English Works of Sir Thomas More, London 1557, p. 1454)

S veškerou nadějí a důvěrou se zcela svěřuji Bohu

Dobře vím, Markéto, jak nehodný byl můj dosavadní život a že bych si zcela zasloužil, aby mě Bůh opustil. Přesto však nepřestanu, vždycky budu důvěřovat a pevně doufat v jeho nesmírnou dobrotu. Vždyť až dosud mi jeho svatá milost dávala sílu, abych raději pohrdl z celé duše veškerým majetkem, příjmy i samotným životem, než abych přísahal proti svému svědomí. I krále vedla k tomu, aby se mnou nakládal milostivě, takže mě až dosud zbavil pouze svobody. Tímto jediným opatřením mi Jeho Veličenstvo prokázalo větší dobrodiní – k mému duchovnímu pokroku, jak doufám – než všemi poctami a statky, jimiž mě zahrnulo předtím. Tatáž milost, jak doufám, přiměje krále, že proti mně už nestanoví nic těžšího, anebo mi bude milost Boží dávat neustále sílu, abych snesl cokoli těžkého trpělivě, statečně a ochotně.

Když se moje trpělivost spojí se zásluhami hořkého utrpení Páně, které ovšem nekonečně převyšuje záslužností i způsobem všechno, co mohu snášet já, zmírní mi tato trpělivost zasloužené tresty v očistci a ze štědré dobroty Boží zvětší trochu i mou odměnu v nebi.

Nechci se vzdát důvěry v dobrotivost Boží, má drahá Meg, i když cítím, jak jsem slabý a křehký. A i kdybych pozoroval, že strachem a zděšením už už klesám, vzpomenu si, jak svatý Petr při jediném závanu větru začal tonout, protože měl malou víru, a udělám, co udělal on. Zavolám na Krista: Pane, zachraň mě. A doufám, že vztáhne ruku, uchopí mě a nedovolí, abych se utopil.

Ale i kdyby dopustil, abych se choval ještě dále tak jako Petr a úplně padl, přísahal a zapřel (ať to Bůh svým milosrdenstvím ode mne odvrátí, nebo ať mi z toho pádu vzejde spíše škoda než prospěch), přece doufám, že i v tom případě by na mě pohlédl s milosrdnou láskou, jako pohlédl na Petra, a znovu mě postavil na nohy, abych opět vyznal pravdu, ulevil svému svědomí a statečně snášel trest a hanbu za své dřívější zapření.

Zkrátka, má milá Margot, vím to zcela jistě, že mě Bůh neopustí, leda mou vinou. S veškerou nadějí a důvěrou se mu tedy zcela svěřuji. Nechal-li by mě zahynout pro mé hříchy, byla by na mně oslavena aspoň jeho spravedlnost. Doufám však naprosto pevně, že jeho něžná dobrota věrně zachrání mou duši a způsobí, že se na mně jasně ukáže jeho milosrdenství spíše než jeho spravedlnost.

Neklesej tedy na mysli, drahá dcero moje, a neměj o mne přílišnou starost, ať se mi v tomto světě stane cokoli. Nemůže se stát nic, co Bůh nechce. Avšak cokoli on chce, i když se nám to zdá sebehorší, je ve skutečnosti to nejlepší.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Ve svém utrpení mysleli Kristovi mučedníci na nebe a prosili: * Pane, pomáhej nám, abychom věrně vytrvali v tvé službě.

Shlédni na své služebníky a neopouštěj svůj lid. * Pane.

MODLITBA

Modleme se.

Bože, ty dáváš mučedníkům sílu, aby dovršili svědectví o své víře; na přímluvu svatého Jana a Tomáše pomáhej i nám, ať celým svým životem svědčíme o víře, kterou vyznáváme. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2023 J. Vidéky