20. únor 2023

Bl. Kryštofa z Milána, kněze
pro dominikány (OP)

Narodil se kolem roku 1410 v Miláně. Své jméno, jež znamená „nositel Krista“, si vzal za svůj životní program. Byl členem Lombardské reformní kongregace. Vynikl jako slavný putující kazatel. Vždy usiloval o krásnou liturgii, evangelní chudobu a blíženskou lásku, snažil se následovat příklad svatého Dominika. V roce 1460 založil v Taggii klášter s kostelem Panny Marie Matky Milosrdenství a stal se v něm prvním převorem. Zastával také úřad novicmistra, pro své novice napsal knihu De servitute Dei – O službě Bohu. Zemřel na jedné ze svých kazatelských cest v Pigně v březnu roku 1484. Jeho ostatky byly uloženy v klášterním kostele Panny Marie Matky Milosrdenství v Taggii, který založil. Jeho kult potvrdil 3. dubna 1875 bl. Pius IX.

Modlitba se čtením

Bože, shlédni a pomoz.

Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci, jako byla. Aleluja.

HYMNUS

V noci a časně ráno:

Po spánku s údy svěžími

s ochotou z lůžka vstáváme.

Buď, Otče, s námi bdícími,

když chvály tobě zpíváme.

Náš ret má nejdřív tobě znět,

a oheň mysli k tobě spět,

by počínal náš každý čin

se svatým požehnáním tvým.

Jitřence ustup, noci zlá,

vy stíny temnot, světlu dne,

ať vina, již noc přinesla,

se darem světla rozpadne.

Dál skromně prosíme tě, slyš:

výhonky zla z nás ořež již,

ať ctíme tebe s vděčností

po všechny věky věčnosti.

To splň nám, dobrý Otče náš,

i ty, jenž rovné božství máš,

i Duchu, který těšíš nás

a vládneš, Bože, v každý čas. Amen.

Během dne:

Ty věčné světlo, božství jsi

jediné v celé Trojici,

my ubozí tě vzýváme

a ruce k tobě spínáme.

Věříme v Otce věčného

i v jeho Syna drahého,

i v Ducha, který láskou je

na věky v jedno spojuje.

Tys Pravda, Láska nejčistší,

všech cíl a štěstí nejvyšší,

dej doufat, pevnou víru mít,

tvou lásku najít a z ní žít.

Počátku, cíli stvoření,

všech živých věčný prameni,

sladká útěcho trpících,

naděje jistá věrných svých.

Ty všechno bytí ztvárňuješ,

nikoho nepotřebuješ,

tvé světlo všechno objímá:

buď doufajících odměna.

Vzývejme Krista, Otce s ním,

i s jejich Duchem společným:

V Trojici Bože jediný,

nás, prosící tě, posilni. Amen.

PSALMODIE

Ant. 1 Náš Bůh přijde zjevně a mlčet nebude.

Žalm 49 (50)
Pravá bohoslužba
Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit. (Srov. Mt 5, 17)
I

Pán mluví, Pán a Bůh, a volá zem *

od slunce východu až na západ.

Ze Siónu, té hory překrásné, *

se v oslnivé záři zjevuje.

To přichází náš Bůh, a nemlčí, †

všespalující oheň před ním jde, *

okolo něho bouře burácí.

Svolává shora nebesa i zem, *

odhodlán konat nad svým lidem soud:

„Shromážděte mi moje vyvolené, *

co při oběti stvrdili mou smlouvu!“

A nebe hlásá jeho spravedlnost, *

že on je Bůh a právem rozsoudí. 

Ant. Náš Bůh přijde zjevně a mlčet nebude.

Ant. 2 Oběť chvály Bohu přinášej.

II

„Slyš, můj lide, nyní promluvím! *

Izraeli, proti tobě svědčím. *

Viním tě a soudím tváří v tvář, *

neboť já jsem Pán a já jsem Bůh tvůj!

Nekárám tě pro tvé oběti, *

mám tvé žertvy stále před očima.

Nevezmu však býky z chlévů tvých, *

ani nechci kozly z tvého stáda.

Vždyť mě patří všechna lesní zvěř, *

tisíce mám zvířat na svých horách.

Znám i všechno ptactvo nebeské, *

mé je vše, co na polích se hemží.

Kdybych lačněl, tobě nepovím; *

můj je svět i vše, co obsahuje.

Cožpak já chci býčí maso jíst, *

cožpak se chci napít kozlí krve?

Oběť chvály Bohu přinášej, *

plň své sliby vůči Nejvyššímu!

Ke mně volej za dnů soužení, *

vysvobodím tě a vzdáš mi úctu!“ 

Ant. Oběť chvály Bohu přinášej.

Ant. 3 Milosrdenství chci, a ne oběť, poznání Boha je víc než celopaly.

III

Kdežto hříšníkovi řekne Bůh: †

„Nač mi odříkáváš přikázání *

a mou smlouvu darmo bereš do úst,

když se vzpíráš mému vedení, *

odhazuješ za hlavu má slova?

Zloděje když vidíš, běžíš s ním, *

s cizoložníky jsi jedna ruka;

ústa ke špatnostem otvíráš *

a tvůj jazyk osnuje lež na lež;

o svém bratru mluvíš hanebně, *

na syna své matky kydáš hanu.

Tohle děláš – kdybych k tomu mlčel, *

myslil bys, že já jsem jako ty.

Pochopte, kdo jste Boha zapomněli, *

nežli vás vydám zkáze bez úniku!

Mne uctívá, kdo vzdává oběť chvály; *

kdo správně žije, dojde Boží spásy!“ 

Ant. Milosrdenství chci, a ne oběť, poznání Boha je víc než celopaly.

Slyš, můj lide, nyní promluvím!

Já jsem Pán a já jsem Bůh tvůj!

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy Kazatel

2,1-3.12-26

Marná je rozkoš a lidská moudrost

Řekl jsem si ve svém srdci: „Nuže, zkusím tě s radostí; užívej rozkoše!“ A hle – i to je marnost.

O smíchu jsem řekl: „Jak je nesmyslný!“

A o radosti: „Jaký z ní prospěch?“

Snažil jsem se osvěžit své tělo vínem – zatímco jsem myslí směřoval k moudrosti – přidržel jsem se pošetilosti, dokud bych nepochopil, co je dobré pro lidi dělat tady dole po všechny dny života.

Uvažoval jsem o moudrosti, hlouposti a pošetilosti. Co udělá králův nástupce? To, co už dělal předtím. Poznal jsem, že moudrost předčí hloupost, jako světlo předčí tmu.

„Moudrý vidí před sebou,

ale hlupák kráčí v temnotě.“

Také jsem poznal, že všechny potkává stejný osud.

A řekl jsem si pro sebe: „I mne potká stejný osud jako hlupáka. Proč tedy být moudrý? Jaký užitek z toho?“ A řekl jsem si pro sebe: „I tohle je marnost.“ Vždyť se zrovna tak nevzpomíná dlouho na moudrého jako na hlupáka. Když uplyne nějaký čas, na všechno se zapomene. Moudrý právě tak umře jako hloupý.

Proto se mi zošklivil život, neboť nic se mi nelíbí, co se děje pod sluncem, všechno je marnost a chytání větru. Proto se mi zošklivila všechna má práce, kterou jsem tady vykonal a kterou musím zanechat tomu, kdo přijde po mně. Kdo ví, zda bude moudrý, nebo hloupý? A přece bude rozhodovat o celé mé práci, která mě stála námahu a píli tady pod sluncem. I to je marnost. Proto jsem ztratil všechnu naději ze své práce, kterou jsem vynaložil pod sluncem. Vždyť se stává, že někdo pracuje moudře, rozvážně a úspěšně, a nakonec to dá do vlastnictví jinému, kdo na tom nepracoval. I to je marnost a velké zlo.

Co má člověk za všechno svoje namáhání a snahu, s níž se plahočí pod sluncem? Ano, po všechny dny má jen starosti; trápení je jeho zaměstnáním, ani v noci si jeho srdce neodpočine. I tohle je marnost.

Nic není lepší pro člověka, než aby jedl a pil a měl se dobře za všechnu svou práci. A uvědomil jsem si, že i to je z Boží ruky. Neboť kdo by mohl jíst a pít bez Boha? Vždyť člověku, který je mu milý, dává moudrost, poznání a radost, ale hříšníkovi ukládá sbírat a shromažďovat, aby to nakonec zanechal tomu, kdo je milý Bohu. I to je marnost a chytání větru.

RESPONSORIUM

Kaz 2,26; 1 Tim 6,10

Kdo miluje peníze, nenasytí se jimi, * kdo miluje bohatství, nemá z něho užitek.

Kořenem všeho zla je láska k penězům; a už mnoho těch, kteří se po nich pachtili, zbloudilo ve víře a připravili si mnoho bolestí. * Kdo miluje bohatství.

DRUHÉ ČTENÍ

Z dekretu 2. vatikánského koncilu o službě a životě kněží

(Presbyterorum ordinis, n. 12)

Povolání kněží k dokonalosti

Svátostí kněžství se kněží připodobňují Kristu Knězi. Jsouce služebníky Krista-Hlavy, mají jako spolupracovníci biskupského sboru stavět a budovat celé Kristovo tělo, jímž je církev. Již při křestním zasvěcení dostali jako všichni křesťané dar a znamení takového povolání a milosti, že přes všechnu lidskou slabost mohou a mají usilovat o dokonalost podle slova Páně: Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

O tuto dokonalost mají ovšem usilovat obzvlášť kněží; ti se totiž přijetím kněžství zasvětili Bohu novým způsobem a stali se živými nástroji Krista, věčného Kněze, takže jsou s to v každém čase pokračovat v jeho podivuhodném díle, které svou nebeskou silou obnovilo celé lidské společenství.

Každý kněz tedy představuje svým způsobem samého Krista, a proto se mu také dostává zvláštní milosti, aby mohl ve službě těm, kdo jsou mu svěřeni, a celému Božímu lidu lépe následovat toho, jejž zastupuje, a aby slabost jeho lidské přirozenosti nalézala lék ve svatosti toho, který se pro nás stal veleknězem svatým, nevinným, neposkvrněným, odděleným od hříšníků.

Kristus, kterého Otec posvětil, tj. zasvětil a poslal na svět, vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků; a tak skrze umučení vstoupil do své slávy. Podobně kněží: posvěceni pomazáním Svatého Ducha a posláni Kristem umrtvují v sobě skutky těla a cele se dávají do služby lidem; a tak ve svatosti, jíž je Kristus štědře obdarovává, jsou s to dosáhnout mužné zralosti.

A jsou-li poslušní ducha Kristova, který je oživuje a vede, konáním služby Ducha a spravedlnosti se pevně zakotvují v duchovním životě. Vždyť samy každodenní posvátné úkony a vůbec celá jejich služba, kterou vykonávají ve společenství s biskupem a ostatními kněžími, je usměrňují k dokonalosti života.

A vlastní svatost kněží zase značnou měrou přispívá k tomu, aby svou službu konali s užitkem: ačkoli totiž může Boží milost uskutečňovat dílo spásy i prostřednictvím nehodných služebníků, přece dává Bůh zpravidla přednost tomu, že svoje podivuhodné skutky vyjevuje prostřednictvím těch, kteří jsou otevřenější vůči podnětům a vedení Ducha Svatého a v důsledku svého důvěrného spojení s Kristem a pro svatost svého života mohou s apoštolem říkat: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.

RESPONSORIUM

1 Sol 2, 8; Gal 4, 19

Nejraději bych vám nejen odevzdal Boží radostnou zvěst, ale dal za vás i vlastní život. * Tak velice jsem si vás oblíbil.

Moje děti, znovu vás bolestně rodím, dokud nenabudete podoby Kristovy. * Tak velice.

MODLITBA

Modleme se.

Bože, blahoslaveného Kryštofa jsi učinil věrným hlasatelem tvého Slova mezi lidmi a horlivým služebníkem tvé milosti; na jeho přímluvu dej, ať jako on neustále myslíme na Krista a lásku k němu nosíme ve svém srdci. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.

© 1999-2023 J. Vidéky