Kornélius byl původem Říman a žil v 1. polovině 3. století. Po smrti papeže Fabiána (250) se stal jeho nástupcem, ale až v roce 251, protože císař Decius se rozhodl definitivně zlikvidovat křesťanství, a proto zakázal volbu nového římského
biskupa. Věřící však začali sami v zástupech přicházet na úřady a hlásili, že jsou křesťané; pro velké množství obviněných musely pak být ukládány menší tresty. Ale bylo dost i těch, kdo v té době zapřeli svou víru. Při jejich návratu do církve hájili papežové zásadu, že po vykonaném pokání mohou být znovu přijati. Učený římský kněz Novacián neuznával možnost kajícího návratu a dal se od svých stoupenců zvolit za protipapeže (251). Na římské synodě pak byli téhož roku novaciáni odsouzeni jako bludaři a rozkolníci. Kornélius byl po roce zatčen a vypovězen z Říma. Zemřel v červnu 253 v místech, kde je dnešní Civitavecchia. Koncem 3. století byly jeho ostatky přeneseny do Kalistových katakomb; dnes jsou uloženy v kostele Panny Marie v římské čtvrti Trastevere.
Cyprián se narodil kolem roku 210 v severoafrické pohanské rodině. Věnoval se řečnictví, po přijetí křesťanství (246) se stal knězem (248) a od roku 249 byl biskupem v Kartágu (v dnešním Tunisku). Podporoval papeže Kornélia v boji proti novaciánům a posiloval jeho autoritu mezi ostatními biskupy. Ve svých spisech pojednával nejčastěji o církvi a její jednotě a povzbuzoval pronásledované křesťany k statečnosti. Když severní Afriku sužovaly loupeživé nájezdy barbarských kmenů a morová nákaza, organizoval duchovní i hmotnou pomoc. Po roce 255 nechtěl uznávat platnost křtu uděleného od heretiků, a proto došlo mezi ním a papežem Štěpánem k určitému napětí. Dříve než došlo k vyřešení sporu, byl za pronásledování 14. IX. 258 v Kartágu sťat. Jeho ostatky dal Karel Veliký převézt do opatství Compiégne v Lyonu ve Francii. Jejich památka se slavila už od počátku společně; u nás (v Čechách) se kvůli svátku sv. Ludmily překládá z 16. IX. na dnešní den.
Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
V noci a časně ráno:
Ty, Bože, vlídný nadmíru,
původce díla vesmíru,
ač trojí v božství vznešeném,
jsi dárce bytí jeden jen.
Slyš vlídně tento chvalozpěv,
v němž ozývá se tklivý vzdech:
Kéž smíme jednou bez výhrad
čistým srdcem tě nazírat.
Ať oheň lásky očistné
do našich beder pronikne,
ať zbraně neodkládáme
a na tvůj příchod čekáme.
Za to, že ticho noční tmy
rušíme zpěvy zvučnými,
uděl nám hojné dary své
v nebeské vlasti zářivé.
To splň nám, dobrý Otče náš,
i ty, jenž rovné božství máš,
i Duchu, který těšíš nás
a vládneš, Bože, v každý čas. Amen.
Během dne:
Ty věčné slávy původ jsi,
Ducha sedmeré milosti
uděl nám v tebe věřícím
a skloň se vlídně k prosícím.
Nemoci těla zažeň v dál,
od mysli pohoršení vzdal,
vše podlé i s kořeny spal
a utiš srdcí těžký žal.
Rozjasni mysl světlem svým,
podporuj každý čestný čin,
slyš modlitby tě prosících,
dej věčný život v nebesích.
Teď po úsecích sedmi dní,
plyne čas žití veškeren,
a v osmý den, ten poslední,
nastane pro nás soudný den.
Náš Spasiteli, v onen čas,
ve hněvu neodsuzuj nás,
nás po levici nezařaď
dej po pravici tobě stát.
A až se k prosbám věrných svých
ty, Pane, skloníš milostiv,
kéž věčně z nitra vděčného
chválíme Trojjediného. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Ať chválí Pána za slitování, za divy, které k dobru lidí konal.
Slavte Pána za to, jak je dobrý, *
jak až na věky je milosrdný!
Tak ať mluví vykoupení Pánem, *
vykoupení z nepřátelské moci!
Shromáždil je ze všech končin země, *
kde je východ, západ, jih či sever.
Bloudili nehostinnou pustinou, *
nenacházeli místo k usídlení.
Hladem a žízní přitom strádali, *
život v nich ponenáhlu vyhasínal.
Volali tedy k Pánu v úzkostech *
a on je z jejich bídy vysvobodil.
Na správnou cestu on je uvedl, *
aby tak došli místa k osídlení.
Ať chválí Pána za slitování, *
za divy, které k dobru lidí konal!
Napájel hrdlo jejich žíznivé, *
lačnící hrdlo plnil dobrotami.
Vězeli ve smrtelných temnotách, *
vrženi do bídy a do okovů,
že Božím příkazům se vzpírali *
a opovrhli radou Nejvyššího.
I bylo jejich srdce zkrušeno, *
že padali, a nikdo nepomohl.
Volali tedy k Pánu v úzkostech *
a on je z jejich bídy vysvobodil.
Z těch temnot smrtelných je vyvedl, *
přelomil jejich okovy a strhl.
Ať chválí Pána za slitování, *
za divy, které k dobru lidí konal;
za to, že brány z bronzu rozrazil, *
závory železné že zlomil vedví. △
Ant. Ať chválí Pána za slitování, za divy, které k dobru lidí konal.
Ant. 2 Viděli díla Páně a žasli nad jeho divy.
Ochuravěli pro svou nepravost, *
zkrušeni byli za své těžké viny.
Už se jim každý pokrm ošklivil, *
takže už měli blízko k branám smrti.
Volali tedy k Pánu v úzkostech *
a on je z jejich bídy vysvobodil.
Seslal své slovo, jím je uzdravil *
a zachránil je opět před záhubou.
Ať chválí Pána za slitování, *
za divy, které k dobru lidí konal!
Ať přinášejí oběť děkovnou, *
s jásotem rozhlašují jeho skutky!
V lodích se vydávali na moře, *
po mnoha vodách pluli za obchodem;
přitom pak díla Páně vídali, *
žasli nad jeho divy v mořské hloubi.
Přikázal, zdvihl vítr bouřlivý, *
ten mořské vlny do vysoka vzdouval.
Vzlétali k nebi, do vln padali, *
že hrůzou v nich až duše zkomírala.
Zmítali, káceli se opile, *
se vší svou dovedností byli v koncích.
Volali tedy k Pánu v úzkostech *
a on je z jejich bídy vysvobodil.
Bouřlivý vichr ztišil ve vánek *
a zklidnilo se mořské vlnobití.
Radovali se z toho ztišení; *
a přivedl je k touženému místu.
Ať chválí Pána za slitování, *
za divy, které k dobru lidí konal!
Ať ve shromáždění ho velebí, *
ve sboru starších ať jej oslavují! △
Ant. Viděli díla Páně a žasli nad jeho divy.
Ant. 3 S radostí to vidí bohabojní, v srdci budou chovat skutky lásky Páně.
On proměňoval řeky v pouště, *
prameny ve vyprahlou zem,
úrodné kraje v solné pláně *
za to, že zlý byl tamní lid.
Poušť zase změnil na jezero, *
vyprahlou hlínu na pramen:
tam usídlil pak hladovící, *
města si mohli zbudovat.
Zřídili pole, vinohrady *
a měli hojnou úrodu.
Žehnal jim, rozrostli se hojně, *
i chovných zvířat měli dost.
Ten však, jenž ponižuje mocné *
a dá jim bloudit na poušti,
že zas jich ubylo a chřadli *
pod tíhou strádání a ran,
chudáka ale zvedl z bídy, *
jak stádo zmnožil jeho rod.
S radostí to vidí bohabojní, *
všechna zloba musí sklapnout ústa.
Kdo jsi moudrý, měj to na paměti! *
V srdci chovej skutky lásky Páně! △
Ant. S radostí to vidí bohabojní, v srdci budou chovat skutky lásky Páně.
Pane, až k oblakům tvá věrnost dosahuje.
Tvé rozsudky jak mořské hlubiny.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Žalozpěvů
5,1-22
Prosebné volání
Rozpomeň se, Hospodine, na to, co se nám stalo,
pohlédni a viz naše pohanění!
Naše dědictví se dostalo cizincům,
vetřelcům naše domy.
Stali jsme se sirotky bez otce,
naše matky jsou jako vdovy.
Svou vodu pijem za peníze,
své dříví získáváme za plat.
Jařmem na šíji byli jsme oslabeni,
jsme unaveni a nemáme klid.
Do Egypta jsme vztáhli ruce,
do Asýrie, abychom se nasytili chlebem.
Naši otcové hřešili – a nejsou,
my však nesem jejich nepravosti.
Panují nad námi otroci,
z jejich ruky nás nikdo nemůže vytrhnout.
Přinášíme si v nebezpečí chléb,
že meč stihatele vezme nám život.
Naše kůže jsou černé jako pec
od palčivého hladu.
Na Siónu zneuctili ženy,
panny v judských městech.
Jejich rukou byla pověšena knížata,
před starci nemají úctu.
Jinoši musí nosit žernov,
chlapci klesají pod dřívím.
Starci vymizeli z bran,
jinoši zanechali hudby na strunné nástroje.
Zmizela radost našeho srdce,
v nářek se změnil náš rej.
Spadla koruna z naší hlavy;
běda nám, že jsme zhřešili!
Proto zchřadlo naše srdce,
proto se zkalil náš zrak:
na hoře Siónu jsou lupiči,
rejdí po ní lišky.
Ty však, Hospodine, zůstáváš na věky,
tvůj trůn je po všechna pokolení.
Proč bys na nás zapomínal na věky,
proč bys nás opouštěl na dlouhé doby?
Vrať nás, Hospodine, k sobě, a my se vrátíme,
obnov nám bývalé časy,
jestliže jsi nás naprosto nezavrhl,
nerozhněval se na nás navždy!
RESPONSORIUM
Srov. Pláč 5,19.20-21
Ty, Hospodine, zůstáváš navěky. * Nezapomínej na nás a neopouštěj nás!
Obrať naše srdce k sobě, a my se k tobě navrátíme. * Nezapomínej.
DRUHÉ ČTENÍ
Z dopisu svatého Cypriána svatému Kornéliovi
(Epist. 60,1-2.5: CSEL 3,691-692.694-695)
Odhodlaná a pevná víra
Cyprián svému bratru Kornéliovi.
Dověděli jsme se, drahý bratře, o slavném svědectví vaší víry a statečnosti. Uvítali jsme vaše vznešené vyznání s velikou radostí a považujeme se za účastníky a společníky všeho toho, zač si zasluhujete chválu. Vždyť tvoříme jednu církev, máme stejné smýšlení a žijeme v nerozlučné jednotě; jak by se tedy neradoval kněz z toho, co je chválou jeho kolegy, jako by to byla jeho chvála vlastní? A jak by se neměli radovat ostatní, ať kdekoli, z radosti svých bratří?
Nelze ani plně vypovědět, jaký zde nastal jásot a radost, když jsme dostali šťastnou zprávu o vaší statečnosti: žes stál v čele bratří a byl jim příkladem vyznavače, a přitom zase i tvoje vyznání rostlo z vyznání jejich; že ses vydal jako první na cestu do slávy, a tím získal mnohé, aby šli s tebou; a žes přivedl všechen lid k tomu, aby byl vyznavačem, a to právě tím, žes byl připraven učinit vyznání jako první za všechny. A tak nevíme, co máme dříve na vás velebit: zda tvou odhodlanou a pevnou víru nebo lásku bratří, kteří se nechtějí od tebe odloučit. Veřejně se tedy u vás osvědčila statečnost biskupa jdoucího v čele, a ukázala se také jednota bratří jdoucích za ním. A tím, že je u vás jeden duch a jeden hlas, složila vyznání celá římská církev.
Drahý bratře, zaskvěla se víra, kterou na vás chválil Apoštol. Již tehdy viděl v duchu předem slávu vaší statečnosti, pevnosti a stálosti, a chvalozpěvem na to, co přijde, svědčil o vašich zásluhách; chválil otce, a tím povzbuzoval syny. Tím, že jste jednomyslní a stateční, dáváte i ostatním bratřím velký příklad jednomyslnosti a statečnosti.
Pro lásku, která nás, drahý bratře, navzájem spojuje, vybízíme ze všech sil, abychom neustávali spolu se vším lidem v postech, bdění a modlitbách. Neboť prozřetelnost Páně nás napomíná a poučuje, a blahodárné pokyny Božího milosrdenství nám naznačují, že se už blíží den našeho boje a zápasu – a toto je naše nebeská výzbroj, která umožňuje statečně stát a vytrvat; to jsou duchovní hradby a božské zbraně, které nás chrání.
Pamatujme na sebe navzájem, buďme svorní a jednomyslní, na obou stranách se modleme jedni za druhé, přinášejme si úlevu v tísních a úzkostech vzájemnou láskou.
Nebo:
Z prokonzulárních akt o umučení svatého Cypriána
(Acta, 3-6: CSEL 3,112-114)
Ve věci tak spravedlivé si není co rozmýšlet
Dne 14. září ráno se na rozkaz prokonzula Galéria Maxima sešel velký zástup na poli Sextově. Prokonzul Galérius Maximus zasedal téhož dne na Sauciolském nádvoří a nařídil, aby k němu přivedli Cypriána. Když biskupa Cypriána přivedli, zeptal se ho prokonzul Galérius Maximus: „Jsi Thascius Cypriánus?“ Biskup Cyprián odpověděl: „Ano.“
Prokonzul Galérius Maximus řekl: „Tys dělal ze sebe otce svatokrádežníků?“ Biskup Cyprián odpověděl: „Ano.“
Prokonzul Galérius Maximus řekl: „Nejsvětější císařové ti poručili, abys obětoval.“ Biskup Cyprián řekl: „To neudělám.“
Prokonzul Galérius Maximus praví: „Rozmysli si to.“ Biskup Cyprián odpověděl: „Učiň, co máš nařízeno. Ve věci tak spravedlivé si není co rozmýšlet.“
Po rozmluvě se svými rádci vynesl konečné Galérius Maximus s nechutí tento rozsudek: „Dlouho jsi žil ve svatokrádežném smýšlení a velmi mnoho lidí jsi získal pro své hanebné spiknutí. Projevil jsi nepřátelství vůči římským bohům a posvátným zvyklostem, a ani zbožní a svatí vladaři, císařové Valerián a Galiénus, ani vznešený césar spoluvladař Valerián tě nemohli přivést zpět k tomu, abys měl účast na našich obřadech. Protože jsi byl usvědčen jako původce a šiřitel nejničemnějších zločinů, proto na výstrahu všem, které jsi svým zločinným jednáním kolem sebe shromáždil, bude učiněno zadost veřejnému pořádku tvou krví.“ A po těch slovech přečetl z tabulky výnos: „Nařizuje se, aby byl Thascius Cypriánus sťat mečem.“ Biskup Cyprián řekl: „Bohu díky.“
Po vynesení rozsudku volal zástup bratří: „Také my ať jsme s ním sťati!“ Tím vznikl mezi bratry rozruch a velký zástup se hrnul za ním. Tak byl Cyprián odveden na pole Sextovo. Tam odložil červený plášť, klekl a sklonil se k zemi v modlitbě k Pánu. Potom svlékl i dalmatiku a odevzdal ji jáhnům a zůstal stát v plátěné tunice a čekal na kata.
Když kat přišel, přikázal Cyprián svým lidem, aby mu dali pětadvacet zlaťáků. Bratři pak před ním rozložili plátna a roušky. Potom si svatý Cyprián vlastnoručně zavázal oči. A protože si nemohl svázat ruce, svázali mu je kněz Julián a podjáhen Julián.
Takto svatý Cyprián podstoupil mučednickou smrt. Se zřetelem k zvědavosti pohanů bylo jeho tělo uloženo poblíž. Odtamtud bylo odneseno v noci za svitu voskovic a pochodní a bylo přeneseno s modlitbami a velikou vítězoslávou na pozemky prokurátora Makrobia Kandidiána, které leží při silnici mappalské vedle rybníků. Za několik dní prokonzul Galérius Maximus zemřel.
Svatý Cyprián skonal jako mučedník dne 14. září za císařů Valeriána a Galiéna, avšak za vlády našeho Pána Ježíše Krista, jemuž patří čest a sláva na věky věků. Amen.
RESPONSORIUM
Dívá se na nás Bůh, jeho andělé i Kristus, jak zápasíme o víru a bojujeme duchovní boj. * Jaká sláva a jaké štěstí bojovat v přítomnosti Boží a od soudce Krista přijímat korunu vítězství.
Seberme všechny síly a připravme se na zápas čistou myslí, neporušenou vírou a oddanou statečností. * Jaká sláva.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, tys dal svému lidu horlivé pastýře a statečné mučedníky Kornélia a Cypriána; na jejich přímluvu posiluj naši vytrvalost ve víře a veď nás, abychom horlivě usilovali o jednotu církve. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2023 J. Vidéky