V klášterním kostele Panny Marie Sněžné v Praze bylo dne 15. února 1611 umučeno 14 františkánů. Vedle čtyř Čechů: P. novicmistra Bedřicha Bachsteina a tří noviců: Jana, Emanuela a Antonína, to byli cizinci, kteří sem byli v roce 1604 povoláni, aby v tehdy převážně protestantské Praze sloužili katolické menšině: tři kněží – Španěl P. Juan Martinez, Ital P. Bartolomeo Dalmasoni a Francouz P. Simon; jáhen Ital Girolamo de Arese; podjáhen Ital Caspar Daverio; dva studenti teologie s časnými sliby – Němci Klement a Jakub; tři bratři laikové – Ital zahradník Giovanni Bodeo, Holanďan kuchař Kryštof Zelt a Němec krejčí Didak Jan. V situaci, kdy vyvrcholilo dlouhodobé napětí, císařem Rudolfem II. povolané pasovské vojsko oblehlo město a Pražané to vnímali jako ohrožení svých svobod, shromáždil se kolem tohoto kláštera dav asi 700 lidí, převážně městské spodiny. Zpustošili kostel i klášter a řeholníky pobili. Úcta k těmto Čtrnácti pražským mučedníkům je doložena už krátce po jejich smrti.
Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
V noci a časně ráno:
Zachránce lidstva, Kriste, světa Tvůrce,
Vládce nad vládci, obávaný Soudce,
slyš naše prosby, jež s chválami tvými
laskavě přijmi.
Pějem ti chvály ještě v noční době,
dopřej, ať jsou vždy milé zvláště tobě,
nás, Zdroji světla, osvěž a zbav tísní
nebeskou písní.
K šlechetným skutkům uděl nám dny přejné,
dej život, jejž nám zlá smrt neodejme,
by každý náš čin sloužil neustále
k věčné tvé chvále.
Zapal nám s ledvím naše nitro celé
svým božským ohněm uchovej nás bdělé,
ať všichni lampy ve svých rukou máme
v nichž světlo plane.
Stejná buď sláva nebeskému Otci
i tobě, dobrý Vládce, Spasiteli,
ať také Ducha, rovného jim mocí,
ctí vesmír celý. Amen.
Během dne:
Kriste, ty světlo, lásko, naše žití,
radosti světa, dobro nekonečné,
přišel jsi krví svou nás vykoupiti
z pout smrti věčné.
Do srdcí vlej nám lásku ohněm živým,
dej naší víře stále jasně hořet,
nauč nás přinést z čisté lásky k bližním
vždy každou oběť.
Ať se už od nás vzdálí zloduch zrádný,
přemožen silou, která proudí z tebe,
ať sídlí stále tvůj Svatý Duch s námi,
seslaný z nebe.
Buď věčná sláva vzdána Bohu Otci,
i tobě, Synu, z Otce narozený,
s nímž vládne Svatý Duch se stejnou mocí
nad světy všemi. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Také my uvnitř naříkáme a očekáváme vykoupení našeho těla.
Říkal jsem: Dám si na své cesty pozor, *
abych se neprohřešil jazykem;
a pokud bude bezbožník stát blízko, *
budu svá ústa držet na uzdě.
Ztichl jsem, zmlkl, i když nešťasten, *
ale má bolest jen se zjitřila,
srdce se v těle prudce rozpálilo. †
Oheň se vzňal, když jsem tak rozmýšlel, *
a já jsem musil nahlas promluvit:
„Dej mi už, Pane, uvidět můj konec †
a jakou míru dní mám před sebou, *
ať poznám tak svou pomíjejícnost.“
Hle, vyměřils mé dny jen na pídě, †
v tvých očích je můj život jako nic, *
a každý člověk jenom jako dech,
jen jako stín se tady člověk mihne, †
jen jako dech je všechno bohatství, *
jež hromadí, a neví pro koho. △
Ant. Také my uvnitř naříkáme a očekáváme vykoupení našeho těla.
Ant. 2 Slyš můj křik, Pane, nemlč k mým slzám.
Co tedy, Pane, teď mám očekávat? *
Jen k tobě upínám svou naději.
Zachraň mě od všech křivd a nepravostí, *
bláznům mě nenechávej na posměch!
A teď už mlčím, ústa neotevřu, *
protože všechno je tvé řízení.
Odejmi ode mne své navštívení! *
Vždyť hynu pod tvou pádnou pravicí!
Člověka za hřích postihuješ trestem †
a ničíš jeho nádheru jak mol: *
je každý člověk jenom jako dech.
Slyš můj křik, Pane, vyslechni mou prosbu, †
nemlč k mým slzám, vždyť jsem já tvůj host, *
poutník jak všichni moji otcové.
Odvrať svůj přísný zrak a oddechnu si, *
dříve než odejdu a zaniknu. △
Ant. Slyš můj křik, Pane, nemlč k mým slzám.
Ant. 3 Já vždy a stále spoléhám na Boží slitování.
Co ty tak silácky se chlubíš *
špatností vůči zbožným?
Jen zkázu kuješ, pletichaříš, *
jazyk máš jako břitvu.
Zlo ti je milejší než dobro, *
lež je ti víc než pravda.
Máš rád jen zraňující slova, *
jazyku pomlouvačný!
Bůh zato zahubí tě navždy, †
ze stanu vyvleče tě, *
ze země živých vytne.
Dobří to spatří plni bázně, *
on sám jim bude pro smích:
„Hle člověk, který nechtěl v Bohu *
hledat své útočiště,
jen v majetek svůj doufal, *
na ničemnosti stavěl.“
Já však se jak strom olivový *
zelenám v domě Božím,
spoléhám vždy a stále *
na Boží slitování.
Navždy ti budu vzdávat díky *
za toto tvoje dílo,
tvé jméno před věrnými chválit *
za tvoji dobrotivost. △
Ant. Já vždy a stále spoléhám na Boží slitování.
Doufám, Pane, z duše doufám.
Na tvé slovo vyčkávám.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Přísloví
9,1-18
Moudrost a pošetilost
Moudrost si zbudovala palác,
opřela jej o sedm sloupů.
Pobila dobytek, smísila víno,
připravila také svůj stůl.
Poslala své služebnice volat
z vyvýšenin města:
„Kdo je nezkušený, ať sem přijde,
kdo je bez rozvahy, toho chci učit.
Pojďte, můj pokrm jezte,
víno, mnou nalité, pijte!
Nechte dětinství, a budete žít,
po cestě poznání choďte!“
Kdo kárá posměvače, dojde hanby,
kdo napomíná zločince, dělá si škodu.
Nekárej posměvače! Bude tě nenávidět!
Kárej moudrého, a bude tě mít rád.
Dej radu moudrému, a bude moudřejší,
pouč spravedlivého, a poroste v poznání.
Počátek moudrosti je bát se Hospodina,
poznat Svatého – to je vědění.
Neboť skrze něj se tvé dni rozmnoží,
rozhojní ti léta života.
Jsi-li moudrý, jsi moudrý pro sebe,
jsi-li pošetilý, je to tvá škoda.
Paní Pošetilost je vášnivá,
přitom však hloupá a nic neví.
Sedí u vchodu svého domu,
na trůnu na výšinách města,
zve pocestné,
ty, kdo chodí po přímé cestě:
„Kdo je nezkušený, ať sem přijde,
kdo je bez rozvahy, toho chci učit.
Kradená voda je sladká,
zakázaný chléb je chutný.“
A člověk neví, že u ní jsou mrtví,
že v hlubinách podsvětí jsou její hosté.
RESPONSORIUM
Srov. Lk 14,16-17; Př 9,5
Jeden člověk chystal velkou hostinu, a když byl čas k hostině, poslal svého služebníka, aby vyřídil pozvaným: * Pojďte, už je připraveno!
Pojďte, můj pokrm jezte, víno, mnou nalité, pijte! * Pojďte, už je.
DRUHÉ ČTENÍ
Z Apoštolského listu Salvifici doloris papeže Jana Pavla II.
(AAS 76 [1984], 201-250, nn. 25.26.27.31)
Zvláštní důkaz podobnosti a spojení s Kristem
Kristus vícekrát mluvil o tom, že jeho učedníci a vyznavači budou trpět mnohá pronásledování, což se, jak známo, nedálo jen v prvních stoletích života církve pod římským panstvím, nýbrž se v různých epochách dějin na různých místech země děje i dnes.
Evangelium mluví na různých místech o utrpení „pro Krista“ a „kvůli Kristu“, a to samotnými slovy Ježíše nebo apoštolů. Mistr neskrývá svým učedníkům a následovníkům perspektivu utrpení, nýbrž otevírá jim ji s celou upřímností, přičemž poukazuje na nadpřirozenou sílu, která s nimi bude v pronásledování a útlaku „pro jeho jméno“. Bude to zároveň zvláštní důkaz podobnosti a spojení s ním.
Kristus si ponechává na svém těle vzkříšeném z mrtvých znamení ran z kříže: na svých rukou, nohou a také v boku. Vzkříšením zjevuje vítěznou sílu utrpení a přesvědčením o této síle naplňuje srdce apoštolů, které si vyvolil za své, a také těch, které si stále vybírá a posílá. Apoštol Pavel říká: Tak i všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni.
Jestliže první velkou kapitolu evangelia o utrpení píší v průběhu generace ti, kteří trpí pronásledováním pro Krista, současně se v toku dějin odehrává jiná velká kapitola tohoto evangelia. Píší ji všichni ti, kteří trpí spolu s Kristem a spojují své lidské bolesti s jeho spasitelným utrpením. V nich se naplňuje evangelium o utrpení a zároveň každý z nich jej nějakým způsobem píše dále: píše jej a hlásá světu, svému okolí i lidem své doby.
Církev proto pohlíží na všechny trpící bratry a sestry jako na rozmanité nositele své nadpřirozené síly. Jak často se k nim obracejí církevní pastýři a hledají u nich pomoc a podporu! Evangelium o utrpení je psáno nepřetržitě a neustále promlouvá slovy podivuhodného protikladu: prameny Boží síly vyvěrají právě z lidské slabosti. Účastníci Kristova utrpení mají ve svých strastech zvláštní podíl na nekonečném pokladu vykoupení světa a mohou jej sdílet s ostatními. Čím více je člověk ohrožen hříchem a čím více ho svazují provinění, která s sebou nese dnešní svět, tím větší je i význam lidského utrpení.
Je tedy třeba, aby se všichni trpící, kteří věří v Krista, sešli duchem a smýšlením pod křížem Kalvárie. Zvláště pak ti, kteří trpí pro víru v Ukřižovaného a Vzkříšeného, aby oběť jejich utrpení přinesla naplnění Spasitelovy prosby: ať všichni jsou jedno. A tam ať se také sejdou všichni lidé dobré vůle, neboť na kříži je „Vykupitel člověka“, muž bolesti, který na sebe vzal muka tělesná i duševní všech časů, aby mohli v lásce porozumět spásnému smyslu svých bolestí i odpovědím na otázky, které kladou.
Spolu s Marií, matkou Kristovou, která stála u kříže, stojíme u všech křížů dnešního člověka. Vzýváme všechny svaté, kteří měli po staletí zvláštní účast na mukách Kristových. Prosíme je, aby nám pomáhali. A žádáme vás všechny, kteří trpíte trýzní, abyste nás podpořili. Prosíme vás slabé, abyste působili jako zdroj síly pro církev a lidské pokolení. V nejkrutějším zápase mezi dobrem a zlem, jehož je náš věk velkou arénou, nechť zvítězí vaše utrpení ve spojení s křížem Kristovým.
RESPONSORIUM
Mt 10,28; Jan 15,21a
Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, * duši zabít nemohou.
To všechno vám způsobí kvůli mému jménu. * Duši.
MODLITBA
Modleme se.
Všemohoucí, věčný Bože, ty jsi blahoslaveným mučedníkům Bedřichovi a druhům dopřál, aby žili spojeni poutem Kristovy lásky a zůstali věrní jeho církvi, dej, ať podle jejich zářného příkladu překonáváme každé rozdělení a jsme jedno srdce a jedna duše. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2023 J. Vidéky