Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
V noci a časně ráno:
Když kohout svým kuropěním
temno noci půlí již
a nám z nitra vypuzuje
ponuré tmy chmurnou tíž,
pokorně a naše vroucí
prosby, vlídný Bože, slyš.
Přišels jako světlo, mocný,
bdělý strážce lidí všech,
právě, když se všude ztajil
půlnočního ticha dech,
a jakoby závoj smrti
ležel na všech předmětech.
Přišels, Kriste, vytrhnout nás
ze zlého snu zajetí,
zadarmo nás vysvobodit
ze žaláře temnoty,
přinést světlo, s kterým máme
k tobě žitím kráčeti.
Sláva Otci a též tobě,
rovněž Duchu Svatému,
životu všech, světlu, míru,
Bohu trojjedinému,
vznešenému navždy Božstvu,
jménu nad vše sladkému. Amen.
Během dne:
Stůj při nás, Tvůrce laskavý,
ty slávo záře Otcovy,
když nás tvá milost opustí,
chvíme se plni úzkosti.
Když prodchnuti však Duchem jsme
a v nitru Boha neseme,
nic nepořídí zrádce zlý
proti nám svými osidly.
Kéž v pozemském svém jednání,
k němuž jsme v žití vázáni,
se těžce neproviníme,
a řádem tvým se řídíme.
Laskavý Vládce, Ježíši,
buď s Otcem ti čest nejvyšší,
i Duchu, který těší nás,
po všechny věky, v každý čas. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Můj Bože, před zlobou bezbožníků nestraň se mých úpěnlivých proseb.
Nakloň, Bože, sluch k mé modlitbě, *
nestraň se mých úpěnlivých proseb,
slyš mě pozorně a vyslyš mě, *
neklidný jsem ve své sklíčenosti.
Zděšený jsem křikem nepřátel, *
útiskem a zlobou bezbožníků.
Rozpoutali zhoubu proti mně, *
zuřivě se na mne osopují.
Srdce se mi v prsou tetelí, *
úzkost smrtelná mě zachvátila.
Padá na mě strach a zděšení, *
leží na mně nevýslovná hrůza.
Říkám si: „Mít křídla holubí, *
uletěl bych, až bych došel klidu.“
Uletěl bych rád co nejdále, *
noclehem bych zůstal někde v poušti.
Vyhledal bych si tam útulek *
na ochranu před divokým vichrem. △
Ant. Můj Bože, před zlobou bezbožníků nestraň se mých úpěnlivých proseb.
Ant. 2 Pán nás vysvobodil z rukou zákeřného nepřítele.
(Zachraň mě) před bouřením jejich hrdel, Pane, †
před záplavou jejich jazyků. *
V městě vidím násilí a sváry.
Ve dne v noci brousí kolem něj, †
po hradebních zdech je obcházejí, *
uvnitř vládne bezpráví a útisk.
V jeho středu číhá záhuba, *
klam a křivda z tržišť neodchází.
Kdyby potupil mě nepřítel, *
křivdu od něj dovedl bych snášet;
kdyby na mě tak zle dotíral, *
kdo mě nenávidí, schoval bych se.
Tys však to byl, člověk jako já, *
ty, můj blízký důvěrník a přítel!
Slasti přátelství jsme ty a já *
prožívali spolu v domě Páně. △
Ant. Pán nás vysvobodil z rukou zákeřného nepřítele.
Ant. 3 Svěř se Pánu ve své nesnázi, a on tě zachová.
Já však budu k Pánu volat dál, *
Pán se smiluje a zachrání mne.
Večer, za jitra i v poledne *
budu kvílet z hloubi svého srdce.
On mé naříkání vyslyší, *
vysvobodí pokojně můj život.
Neboť lučištníci blízko jsou, *
z blízkosti už na mne dotírají.
Ismael a Jaalam a ti, *
kteří obývají na východě,
na výměnu nepřistupují, *
neboť odmítají bát se Boha.
Každý proti jeho přátelům *
zdvíhá ruku, znesvěcuje smlouvu.
Nad máslo je hladší jeho řeč, *
ale v srdci hotoví se k boji;
slova lahodnější oleje, *
ale jsou to vytasené meče.
Svěř se Pánu ve své nesnázi, †
on tě zachová a nedopustí, *
aby spravedlivý padl navždy.
Je však, Pane, svrhneš do hrobu, *
že se muži krvaví a lstiví
nedožijí půlky života! *
Kdežto já jen v tebe důvěřuji. △
Ant. Svěř se Pánu ve své nesnázi, a on tě zachová.
Můj synu, dbej na moji moudrost.
K mým výrokům nakloň své ucho.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Job
12,1-25
Job odpovídá, že Boží prozřetelnost přesahuje všechnu lidskou moudrost
Job se ujal slova a řekl:
„Opravdu, vy jste dokonalí lidé,
s vámi vymře moudrost!
Ale já mám rozum jako vy,
v ničem za vámi nejsem.
Kdo by nebyl podobně nadán?
Svému bližnímu mám být pro posměch
já, který vzýval Boha, aby mě slyšel,
pro posměch já – spravedlivý, bezúhonný?
Nešťastný zaslouží potupu – myslí si šťastný
– úder patří ubožákům.
V klidu jsou stany kořistníků,
v bezpečí jsou ti, kdo dráždí Boha,
kdo proti Bohu zdvíhají ruku.
Jen se ptej na to zvířat, a ta tě poučí,
nebeského ptactva, a to ti oznámí,
nebo mluv k zemi, a ta ti odpoví,
budou ti to vypravovat mořské ryby.
Kdo by v tom všem nepoznal,
že to způsobila Hospodinova ruka?
V jeho ruce je všechno živé;
dech každého smrtelníka.
Copak ucho nezkoumá slova
a neochutnává patro pokrm?
Je moudrost jen u starců,
znamená dlouhý věk rozumnost?
Jen u Boha je moudrost a síla,
on má radu a důmysl.
Když on boří, už se to nevystaví,
když někoho zavře, nikdo už neotevře.
Když zadrží vodu, nastává sucho,
když ji vypustí, země je zpustošena.
U něho je moc a úspěch,
na něm závisí ten, kdo bloudí i svádí.
Hlupáky dělá z rádců,
rozumu zbavuje vládce.
Ozdoby strhuje králům,
zástěru ponížení jim přivazuje kolem beder.
Do bídy přivádí kněze,
siláky sráží k pádu.
Výmluvným odnímá výřečnost,
úsudek bere starcům.
Vylévá potupu na urozené,
rozvazuje pás velmožům.
Tajnosti zjevuje z temnot,
co je ve stínu, vyvádí k světlu.
Povyšuje národy a zas je hubí,
dává jim vyrůst a pak je opouští.
Odnímá rozum vůdcům lidu,
nechá je bloudit v pustině bez cest,
takže tápají v temnotách,
jak opilci vrávorají.“
RESPONSORIUM
Job 12,13.14; 23,13
Jen u Boha je moudrost a síla, on má radu a důmysl. * Když on boří, už se to nevystaví, když někoho zavře, nikdo už neotevře.
On rozhodl – kdo ho zadrží? Co si přeje, to uskuteční. * Když on.
DRUHÉ ČTENÍ
Z komentáře svatého Řehoře Velikého, papeže, ke knize Job
(Lib. 10,47-48: PL 75,946-947)
Vnitřní svědek
Komu se vysmívá jeho přítel tak jako mně, bude volat Boha, a ten ho vyslyší. Když se slabé mysli dostane za dobré skutky závanu lidské přízně, často ji to odvádí k vnějším radostem. Klade pak svůj vnitřní cíl až na druhé místo a bez zábran se s potěšením věnuje tomu, co slyší zvenčí, takže se neraduje ani tak z toho, že se stává blaženou, jako z toho, že se to o ní říká. A tím, že dychtivě naslouchá hlasům, které ji chválí, opouští vlastně to, čím už začala být. A vzdaluje se od Boha právě v tom, v čem se zdála být před Bohem nejvíce hodna chvály.
Ale někdy se duch trvale snaží o dobré dílo, a přesto trpí lidským posměchem. Dělá obdivuhodné věci, a dostává se mu za to nadávek, takže místo aby ho chvála lákala vyjít ven, zahánějí ho urážky, aby se stáhl do sebe. A tím pevněji zakotvuje vnitřně v Bohu, čím méně nachází venku místo, kde by spočinul. Veškerá naděje se pak upíná ke Stvořiteli a člověk se uprostřed posměchu a spílání dovolává jedině vnitřního svědka. A duše pokořeného člověka je Bohu tím blíž, čím víc se vzdaluje lidské milosti a přízni. Rychle se hrouží do modlitby a vnějším tlakem se taví a čistí, takže může lépe pronikat do toho, co je uvnitř.
Výstižně se tady říká: Komu se vysmívá jeho přítel tak jako mně, bude volat Boha, a ten ho vyslyší. Když totiž ničemové zahrnují šlechetné lidi výtkami, jenom jim ukazují, koho se mají dovolávat jako svědka svých činů. Ozbrojí-li se sklíčená mysl modlitbou, zjednává si v srdci nebeské vyslyšení právě tím, co ji navenek zcela zbavuje lidské chvály.
Ale všimněme si, jak prozřetelně se tam vkládá tak jako mně. Je totiž dost lidí, které také trápí posměch, a přece nedocházejí u Boha sluchu. Neboť jestliže se posměch rodí následkem provinění, rozhodně z něho nemůže vzniknout žádná zásluha.
Je totiž na posměch prostota spravedlivého. Moudrost tohoto světa znamená zakrývat srdce lstí a slovy zahalovat vlastní smysl, co je lež, vydávat za pravdu, a pravdu prohlašovat za klam.
Moudrost spravedlivých naopak znamená nic navenek nepředstírat a slovy odkrývat vlastní smysl, milovat pravdu takovou, jaká je, a lži se vyhýbat, z lásky prokazovat dobro a zlo raději velmi shovívavě snášet než konat, nehledat žádnou pomstu za bezpráví a urážku pro pravdu považovat za zisk. Ale takováto přímost spravedlivých je na posměch, protože moudří tohoto světa nepovažují upřímnost za ctnost, ale za hloupost. Neboť všechno, co se dělá v čistotě srdce, mají zcela jistě za projev hlouposti; a cokoliv je v činech člověka v souladu s pravdou, připadá pozemské moudrosti jako pošetilost.
RESPONSORIUM
Žl 118 (119),104-105; Jan 6,68
Nenávidím kdejakou neřestnou cestu. * Svítilnou mým nohám je tvé slovo a světlem mé stezce.
Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života. * Svítilnou.
MODLITBA
Modleme se.
Všemohoucí Bože, naplň celý svět svým pokojem a veď ho po správných cestách, aby tvá církev mohla v bezpečí a míru plnit své poslání. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2023 J. Vidéky