Markéta byla nejmladší dcerou uherského krále, narodila se v roce 1242, tedy v době, kdy do Evropy vpadly hordy Tatarů. Uherský král Béla IV. se nezmohl na jakýkoliv odpor. V nejvyšší nouzi nabídl Markétu Bohu jako oběť za vysvobození země. Ve třech letech byla Markéta svěřena na výchovu dominikánským mniškám ve Veszprému [Vespremu]. Sama se pak rozhodla stát se mniškou. Její otec pro ni vybudoval nový klášter na tzv. Zaječím ostrově na Dunaji v Budě (dnes ostrov sv. Markéty). Žila ve skrytosti a sebeobětování. Nikdy nevystupovala jako královská dcera, vynikala pokornou službou svým spolusestrám a tvrdými kajícími skutky. Její základní ctností byla křesťanská pokora, skromnost a obětavá služba strádajícím. V roce 1262 vypukly neshody mezi jejím otcem, králem Bélou, a bratrem Štěpánem. Krátce nato došlo k občanské válce. Markéta to velmi těžce nesla. Uvědomovala si, že stále ještě nejsou odstraněny následky tatarského vpádu a země se dostává do nové války. Nebála se vytknout oběma rivalům jejich sobectví a bezcitnost. Sama se modlila a konala kající skutky za svou rodinu a národ. Dosáhla toho, že se její otec i bratr v roce 1266 na ostrově Panny Marie v její přítomnosti slavnostně usmířili. Zemřela 18. ledna 1270. Kanonizoval ji 19. listopadu 1943 Pius XII.
Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
V noci a časně ráno:
Perutný zvěstovatel dní
nám hlásí blízké svítání.
Buditel srdcí, Pán, je tu
a burcuje nás k životu.
Opusťte, volá, lůžka svá,
snem ztěžklá, slehlá, nezdravá,
a střídmí, čistí v srdci svém
vždy bděte, neboť blízko jsem!
Až se červánky zářivé
po ranním nebi rozlejí,
ať nás, vždy v práci poctivé,
posílí světla nadějí.
K Ježíši s pláčem volejme,
z duše vždy bdělé, upřímné:
Jen usilovné vzývání
spát čistým srdcím zabrání.
Kriste, rozežeň dřímoty,
už rozbils krunýř temnoty,
všech starých hříchů zbav i nás
a v duši nalej nový jas.
Laskavý Vládce, Ježíši,
buď s Otcem ti čest nejvyšší,
i Duchu, který těší nás,
po všechny věky, v každý čas. Amen.
Během dne:
V nás lásku k tobě probuď již,
Bože, jenž viny odpouštíš,
a s vlídností se k srdcím schyl,
když jsi je od vin očistil.
Jak cizinci sem přišli jsme,
jak vyhnanci zde úpíme.
Ty jsi náš přístav, otčina,
veď nás, kde život začíná.
Jsi pramen žití, pravdy jas,
po tobě žízní láska v nás.
Je nevýslovně blažený
zrak toho, jenž tě vidět smí.
Tobě zní sláva nesmírná,
i když jen chval těch vzpomíná,
jež tobě stále vzdávají,
kdo k tobě duchem vzlétají.
To splň nám, dobrý Otče náš,
i ty, jenž rovné božství máš,
i Duchu, který těšíš nás
a vládneš, Bože, v každý čas. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Tys nám dal, Pane, zvítězit, povždy budeme chválit tvé jméno.
Na vlastní uši jsme slýchali, Bože, *
otcové naši nám vyprávěli
o tom, cos vykonal za jejich dnů, *
v tom dávném čase rukou svou.
Pohany vyhnals, je jsi tam vsadil,
národy potřels a jim jsi dal růst.
Nedobyli si mečem tu zemi, *
nezvítězilo jejich rámě,
nýbrž tvá pravice, tvoje rámě, *
tvá jasná tvář jen z lásky k nim.
Ty jsi to, ty, můj král a můj Bůh, *
jenž jsi dal zvítězit Jákobovi.
S tebou jsme zdolali nepřátele, *
tvým jménem deptáme protivníky.
Na svém luku si nezakládám, *
nevděčím za vítězství meči:
tys nám dal zvítězit nad nepřáteli, *
pokořils ty, kdo nás nenávidí.
Proto jsme denně se chlubili Bohem, *
povždy jsme chválili tvé jméno. △
Ant. Tys nám dal, Pane, zvítězit, povždy budeme chválit tvé jméno.
Ant. 2 Ušetři, Pane, svůj lid, nedávej v potupu své dědictví.
Teď jsi nás odvrhl, ponechal v hanbě, *
netáhneš, Bože, už do boje s námi.
Nechals nás utíkat před nepřítelem, *
loupí nás ti, kdo nás nenávidí.
Vydals nás v plen jak jateční stádo, *
mezi pohany rozptýlil jsi nás.
Lacino prodáváš svůj národ, *
pramálo jsi tím prodejem získal.
Sousedům dal jsi nás v opovržení, *
všem kolem dokola k hanbě a smíchu.
Dopustils, že jsme v přísloví vešli, *
pohané nad námi kývají hlavou.
Stále svou hanbu mám před očima, *
studem se celý červenám v tváři,
slyším-li samou hanu a výsměch, *
vidím-li mstivého nepřítele. △
Ant. Ušetři, Pane, svůj lid, nedávej v potupu své dědictví.
Ant. 3 Povstaň, Pane, a ve své milosti nás vysvoboď.
A toto všechno dolehlo na nás, †
i když jsme na tebe nezapomněli, *
úmluvu s tebou neporušili,
naše srdce se neodvrátilo, *
nesešly naše kroky z tvé cesty,
a tys nás rozbil v šakalích místech, *
ty jsi nás zastřel temnotami.
Kdybychom bývali zapomněli †
na svaté jméno svého Boha *
a vztáhli ruce k cizímu bohu,
což by to Bůh byl nezpozoroval? *
On přece zná všechny tajnosti srdce.
Pro tebe stále nás pobíjejí, *
jednají s námi jak s jatečním stádem.
Procitni, Pane, proč ještě spíš? *
Vzbuď se a nechtěj nás zatratit navždy!
Proč stále před námi skrýváš svou tvář, *
bídu a strast naši zapomínáš?
Naše duše je sražena v prach, *
na zemi ulpělo naše tělo.
Povstaň už, Pane, na pomoc pospěš, *
v milosti své nás vysvoboď! △
Ant. Povstaň, Pane, a ve své milosti nás vysvoboď.
Pane, ke komu půjdeme?
Ty máš slova věčného života.
PRVNÍ ČTENÍ
Z páté knihy Mojžíšovy
9,7-21.25-29
Hříchy lidu a Mojžíšova přímluva
Mojžíš řekl lidu: „Pamatuj, nezapomeň, jak jsi rozlítil Hospodina, svého Boha, na poušti. Ode dne, kdy jsi vyšel z egyptské země, až do svého příchodu na toto místo jste byli vůči Hospodinu vzpurní. Rozlítili jste Hospodina na Chorebu. Hospodin se na vás rozhněval tak, že vás chtěl vyhladit. Když jsem vystoupil na horu, abych přijal kamenné desky, desky smlouvy, kterou s vámi Hospodin uzavřel, zůstal jsem na hoře čtyřicet dní a čtyřicet nocí, chleba jsem nejedl a vodu nepil. A Hospodin mi dal obě kamenné desky psané prstem Božím, na nichž byla všechna slova, která k vám Hospodin mluvil na hoře zprostředku ohně v den shromáždění.
Po uplynutí čtyřiceti dní a čtyřiceti nocí mi Hospodin dal obě kamenné desky, desky smlouvy. A Hospodin mi řekl: ‚Vstaň a rychle odtud sestup, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z Egypta, se vrhá do zkázy. Brzo sešli z cesty, kterou jsem jim přikázal, udělali si slitou modlu.‘ Dále mi Hospodin řekl: ‚Vidím, jak je tento lid tvrdošíjný. Nech mě, já je vyhladím a vymažu jejich jméno pod nebem, z tebe učiním národ zdatnější a početnější než jsou oni.‘
Obrátil jsem se a sestoupil z hory, zatímco hora planula ohněm. Obě desky smlouvy jsem nesl v rukou. Tu jsem spatřil, jak jste zhřešili proti Hospodinu, svému Bohu. Udělali jste si býčka, slitou modlu! Brzo jste sešli z cesty, kterou vám přikázal Hospodin, váš Bůh. Uchopil jsem obě desky, odhodil jsem je a před vašimi zraky je roztříštil. Pak jsem se vrhl před Hospodinem k zemi jako poprvé a ležel jsem čtyřicet dní a čtyřicet nocí, chleba jsem nejedl a vodu nepil, pro všechen váš hřích, kterým jste zhřešili, když jste se dopustili toho, co je zlé v Hospodinových očích, a tak jste ho urazili. Obával jsem se hněvu a rozhořčení, jímž se Hospodin proti vám rozlítil, aby vás vyhladil. A Hospodin mě vyslyšel i tentokrát.
Hospodin se velmi rozhněval i na Áróna a chtěl ho zahladit. V oné době jsem se proto modlil i za Áróna. A váš hříšný výtvor, který jste udělali, toho býčka, jsem vzal a spálil v ohni, roztloukl jsem jej a rozemlel jsem jej nadobro až na jemný prach; prach z něho jsem vsypal do potoka, který stéká z hory.
Tu jsem se vrhal před Hospodina, čtyřicet dní a čtyřicet nocí jsem se vrhal před něho, protože Hospodin řekl, že vás vyhladí.
Modlil jsem se k Hospodinu: Pane, Hospodine, neuvaluj zkázu na svůj lid, na své dědictví, které jsi vykoupil svou velikou mocí a vyvedl z Egypta pevnou rukou. Rozpomeň se na své služebníky, na Abraháma, Izáka a Jakuba, a nepřihlížej k zatvrzelosti tohoto lidu, k jeho zvůli a hříchu, aby neříkali v zemi, z níž jsi nás vyvedl: ‚Protože je Hospodin nemohl uvést do země, kterou jim slíbil, a měl je v nenávisti, vyvedl je a na poušti je usmrtil.‘ Oni jsou přece tvůj lid a tvé dědictví, které jsi vyvedl svou velikou silou a vztaženou paží.“
RESPONSORIUM
Ex 32,11.13.14; 33,17
Mojžíš řekl: Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu? Rozpomeň se na Abraháma, na Izáka a na Izraele, kterým jsi sám při sobě přísahal: Celou tuto zemi dám vašemu potomstvu. * Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.
Hospodin pravil Mojžíšovi: Našel jsi u mne milost a já tě znám jménem. * Hospodin se.
DRUHÉ ČTENÍ
Jedno ze dvou následujících:
Z kanonizačního dekretu svaté Markéty Uherské
(AAS 36 [1944], str. 33-40)
Zasvěcena Snoubenci panen snažila se horlivě napodobovat samotného Krále mučedníků
Markéta pocházela z maďarského rodu Arpádovců, který sám ve třináctém století zrodil církvi Boží čtyři další ženy proslulé svatostí života: totiž svatou Alžbětu, svatou Anežku Pražskou, její sestřenici, a dcery krále Bély IV. Kunhutu a Jolantu, jejichž úcta byla potvrzena Apoštolským stolcem.
Narodila se zbožným rodičům Bélovi IV., maďarskému králi, a královně Marii Lascaris [Laskaris]. Rodiče zasvětili počaté dítě, pokud to bude dcera, Bohu jako určitou smírnou oběť za osvobození království a jeho záchranu. Jejich modlitby a prosby byly vyslyšeny. Ještě před dosažením jejího čtvrtého roku ji rodiče, pamětlivi svého slibu a prokázaného dobrodiní, přivedli do kláštera mnišek řádu svatého Dominika ve Veszprému [Vespremu], aby si již v útlém věku zvykala na řeholní život a Bohu náležitě sloužila.
Tam se Markéta stala upřímnou učednicí kříže, hned zapomněla na královský dům a učenlivostí a poslušností tak vynikala, že si ji mnišky upřímně zamilovaly. Na svůj věk mimořádným způsobem uctívala andělskou láskou Ježíše Krista a Bohorodičku Marii, projevovala urozené mravy a skvělost ducha.
Proto král, její otec, aby sobě i svému království získal jistější a účinnější Boží pomoc, vystavěl na dunajském ostrově klášter ke cti Nejsvětější Panny Marie, do něhož uvedl nejen svaté zbožné panny, ale také svou dceru Markétu, „kterou mezi ostatními svými dětmi miloval nesmírně něžnou láskou, protože v ní rozeznával počátky onoho zbožného přebývání, které se líbí Bohu“.
Markéta mezitím odmítla sňatek s jistým urozeným polským knížetem a ve dvanácti letech složila slavnostní sliby před ctihodným magistrem řádu Humbertem. Poté, co ji k sňatku začal přemlouvat také český král, rozhodla se vyjádřit svou vůli, že je zcela zaslíbena Kristu, aby svůj slib daný božskému Snoubenci zachovala neporušený a byla ušetřena dalšího nežádoucího naléhání. Snažně proto žádala o posvátný závoj, který pak ke své velké radosti obdržela od arcibiskupa ostřihomského.
Když se takto zasvětila Snoubenci panen, pohrdala světem a umrtvovala své tělo, a tak se snažila horlivě napodobovat samotného Krále mučedníků. Vždy byla oblečena v těch nejhorších šatech a dychtila po těch nejnižších službách: zametat dům, stírat podlahy, připravovat jídlo a nosit těžká břemena; to vše jí bylo nejmilejší. Nemocným sestrám i služebným, když se ostatní obávali nákazy, sloužila s takovou láskou a sebezapřením, že ochotně plnila všechny těžké i ty nejnižší služby.
Tajemství Kristova utrpení s nářkem uctívala, žárem jeho muk planula, před Ježíšem Kristem ukrytým pod eucharistickými způsobami nebo zpodobeným na kříži s láskou vylévala své srdce, všude a téměř bez přestání se modlila, předepsanými modlitbami vzdávala chválu Bohu, pozdravení Bohu Otci, Duchu zastánci nebo nejmilejší Panně Boží rodičce přednášela.
Aby hněv Boha všemohoucího utišila a Boží shovívavost pro svůj národ vyprosila, „hojně slzy prolévala, své tělo posty vysilovala, do žíněného roucha se oblékala, jako by želela hříchů všech, kteří proti Bohu tak nespravedlivě jednali, za odvrácení neštěstí svými modlitbami Boha prosila, aby Pán Ježíš Kristus pravicí své moci chránil nevinné a svatou matku církev, kterou za cenu své krve shromáždil.“
Avšak Markéta svou činnost neomezila jen na velmi naléhavé prosby k Bohu a nejtvrdší pokání, ale také roznícena apoštolskou horlivostí a posílena hrdinskou odvahou neváhala zcela otevřeně vytýkat nepravost komukoliv, ať už se jí dopustil člověk s nejvyšší autoritou či důstojností.
Také třetí nabídku k sňatku Markéta hned odmítla a radostně odpověděla, že chce zachovat své panenství pro Pána Ježíše Krista. A tento božský Snoubenec, vždy věrný a tak urozený, který si v srdci své služebnice vybudoval milý příbytek, zahrnul ji bohatě nebeskými dary a dal jí účast na svém utrpení, ale také útěše a moci stejně za života jako i po smrti.
RESPONSORIUM
Svatá Markéta byla v nitru oděna milosrdenstvím, laskavostí a pokorou. * Pro všechny se stala vším a nedávala najevo, že je dcerou krále.
V lásce a pokoře ji žádná sestra nepředčila. * Pro všechny.
Nebo:
Z kázání kněze Jana Taulera na Nanebevstoupení Páně
(Sermo 4: Opera omnia, sv. 2, ed. A. Tralin, Paris 1911, 440-443)
Každý, kdo chce opravdu následovat Boha a Vykupitele Pána Ježíše Krista, ať pokorně a s vyrovnanou myslí vezme na sebe kříž bolestí vnitřních i vnějších, spravedlivých i nespravedlivých. Takto obtížen půjde radostně za svým Pánem. Žádným jiným způsobem se nedospěje tam, kam nás Kristus předešel.
Není jistě málo těch, kdo touží stát se Pánovými svědky v míru, když jde všechno podle jejich přání. Ochotně se chtějí stát svatými, ale bez námahy, bez nepříjemností, bez soužení, bez újmy. Dychtí totiž poznat Boha, okoušet ho, pociťovat ho, ale hořkost budiž od nich daleko! Jestliže by tedy měli pracovat, upadnout do hořkosti, do zármutku, do tmy, do tvrdých zkoušek, jestliže by se jim Bůh skryl a oni byli v nitru i navenek zbaveni útěchy, ihned zmizí jejich dobrá předsevzetí. To nejsou praví svědkové, takoví, jaké hledá Spasitel.
Kdo nehledá pokoj, kdo se nechce všude těšit z pokoje při všem, co dělá? Avšak snahu o takovýto pokoj je třeba zcela odmítnout. Máme vyvinout nemalé úsilí a námahu, abychom si udrželi pokoj v každé době i při protivenstvích. Z toho jistě vzejde pokoj pravý, stálý a bezpečný. Ze všeho ostatního, co hledáme nebo co máme rádi, totiž vzejde jen zklamání. Jestliže se však jinak snažíme, seč můžeme, zachovat si radost ve smutku, klid ve zmatcích, prostotu ve složitostech, veselou mysl při obtížích, tehdy budeme opravdovými svědky Boha a našeho Pána Ježíše Krista.
Takovým učedníkům sám Kristus za živa i po zmrtvýchvstání přál pokoj. Oni však nikdy v tomto životě nenašli pokoj vnější. Ale byl jim dán pokoj podstatný, pravý pokoj ve zmatcích, blaženost při potupách, život ve smrti. Jásali radostí, když je lidé nenáviděli, když je vydávali soudům a odsuzovali k smrti. Takoví byli praví svědkové Boží.
RESPONSORIUM
2 Kor 4, 11; 10a; Kol 1, 24
Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, * aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle.
Na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev. * Aby i Ježíšův život.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, tys chtěl, aby svatá panna Markéta pod vedením Ducha Svatého zazářila milostí sebezáporu; dej, ať se nikdy neprotivíme tvé vůli a věrně konáme, co je ti milé. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2023 J. Vidéky