16. září 2023

Sobota, mezidobí, 23. týden
3. týden žaltáře

Modlitba se čtením

Bože, shlédni a pomoz.

Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci, jako byla. Aleluja.

HYMNUS

V noci a časně ráno:

Ty, Bože, vlídný nadmíru,

původce díla vesmíru,

ač trojí v božství vznešeném,

jsi dárce bytí jeden jen.

Slyš vlídně tento chvalozpěv,

v němž ozývá se tklivý vzdech:

Kéž smíme jednou bez výhrad

čistým srdcem tě nazírat.

Ať oheň lásky očistné

do našich beder pronikne,

ať zbraně neodkládáme

a na tvůj příchod čekáme.

Za to, že ticho noční tmy

rušíme zpěvy zvučnými,

uděl nám hojné dary své

v nebeské vlasti zářivé.

To splň nám, dobrý Otče náš,

i ty, jenž rovné božství máš,

i Duchu, který těšíš nás

a vládneš, Bože, v každý čas. Amen.

Během dne:

Ty věčné slávy původ jsi,

Ducha sedmeré milosti

uděl nám v tebe věřícím

a skloň se vlídně k prosícím.

Nemoci těla zažeň v dál,

od mysli pohoršení vzdal,

vše podlé i s kořeny spal

a utiš srdcí těžký žal.

Rozjasni mysl světlem svým,

podporuj každý čestný čin,

slyš modlitby tě prosících,

dej věčný život v nebesích.

Teď po úsecích sedmi dní,

plyne čas žití veškeren,

a v osmý den, ten poslední,

nastane pro nás soudný den.

Náš Spasiteli, v onen čas,

ve hněvu neodsuzuj nás,

nás po levici nezařaď

dej po pravici tobě stát.

A až se k prosbám věrných svých

ty, Pane, skloníš milostiv,

kéž věčně z nitra vděčného

chválíme Trojjediného. Amen.

PSALMODIE

Ant. 1 Ať chválí Pána za slitování, za divy, které k dobru lidí konal.

Žalm 106 (107)
Poděkování za vysvobození
Bůh poslal Izraelitům své slovo, když dal hlásat, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. (Sk 10, 36)
I

Slavte Pána za to, jak je dobrý, *

jak až na věky je milosrdný!

Tak ať mluví vykoupení Pánem, *

vykoupení z nepřátelské moci!

Shromáždil je ze všech končin země, *

kde je východ, západ, jih či sever.

Bloudili nehostinnou pustinou, *

nenacházeli místo k usídlení.

Hladem a žízní přitom strádali, *

život v nich ponenáhlu vyhasínal.

Volali tedy k Pánu v úzkostech *

a on je z jejich bídy vysvobodil.

Na správnou cestu on je uvedl, *

aby tak došli místa k osídlení.

Ať chválí Pána za slitování, *

za divy, které k dobru lidí konal!

Napájel hrdlo jejich žíznivé, *

lačnící hrdlo plnil dobrotami.

Vězeli ve smrtelných temnotách, *

vrženi do bídy a do okovů,

že Božím příkazům se vzpírali *

a opovrhli radou Nejvyššího.

I bylo jejich srdce zkrušeno, *

že padali, a nikdo nepomohl.

Volali tedy k Pánu v úzkostech *

a on je z jejich bídy vysvobodil.

Z těch temnot smrtelných je vyvedl, *

přelomil jejich okovy a strhl.

Ať chválí Pána za slitování, *

za divy, které k dobru lidí konal;

za to, že brány z bronzu rozrazil, *

závory železné že zlomil vedví. 

Ant. Ať chválí Pána za slitování, za divy, které k dobru lidí konal.

Ant. 2 Viděli díla Páně a žasli nad jeho divy.

II

Ochuravěli pro svou nepravost, *

zkrušeni byli za své těžké viny.

Už se jim každý pokrm ošklivil, *

takže už měli blízko k branám smrti.

Volali tedy k Pánu v úzkostech *

a on je z jejich bídy vysvobodil.

Seslal své slovo, jím je uzdravil *

a zachránil je opět před záhubou.

Ať chválí Pána za slitování, *

za divy, které k dobru lidí konal!

Ať přinášejí oběť děkovnou, *

s jásotem rozhlašují jeho skutky!

V lodích se vydávali na moře, *

po mnoha vodách pluli za obchodem;

přitom pak díla Páně vídali, *

žasli nad jeho divy v mořské hloubi.

Přikázal, zdvihl vítr bouřlivý, *

ten mořské vlny do vysoka vzdouval.

Vzlétali k nebi, do vln padali, *

že hrůzou v nich až duše zkomírala.

Zmítali, káceli se opile, *

se vší svou dovedností byli v koncích.

Volali tedy k Pánu v úzkostech *

a on je z jejich bídy vysvobodil.

Bouřlivý vichr ztišil ve vánek *

a zklidnilo se mořské vlnobití.

Radovali se z toho ztišení; *

a přivedl je k touženému místu.

Ať chválí Pána za slitování, *

za divy, které k dobru lidí konal!

Ať ve shromáždění ho velebí, *

ve sboru starších ať jej oslavují! 

Ant. Viděli díla Páně a žasli nad jeho divy.

Ant. 3 S radostí to vidí bohabojní, v srdci budou chovat skutky lásky Páně.

III

On proměňoval řeky v pouště, *

prameny ve vyprahlou zem,

úrodné kraje v solné pláně *

za to, že zlý byl tamní lid.

Poušť zase změnil na jezero, *

vyprahlou hlínu na pramen:

tam usídlil pak hladovící, *

města si mohli zbudovat.

Zřídili pole, vinohrady *

a měli hojnou úrodu.

Žehnal jim, rozrostli se hojně, *

i chovných zvířat měli dost.

Ten však, jenž ponižuje mocné *

a dá jim bloudit na poušti,

že zas jich ubylo a chřadli *

pod tíhou strádání a ran,

chudáka ale zvedl z bídy, *

jak stádo zmnožil jeho rod.

S radostí to vidí bohabojní, *

všechna zloba musí sklapnout ústa.

Kdo jsi moudrý, měj to na paměti! *

V srdci chovej skutky lásky Páně! 

Ant. S radostí to vidí bohabojní, v srdci budou chovat skutky lásky Páně.

Pane, až k oblakům tvá věrnost dosahuje.

Tvé rozsudky jak mořské hlubiny.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy Žalozpěvů

5,1-22

Prosebné volání

Rozpomeň se, Hospodine, na to, co se nám stalo,

pohlédni a viz naše pohanění!

Naše dědictví se dostalo cizincům,

vetřelcům naše domy.

Stali jsme se sirotky bez otce,

naše matky jsou jako vdovy.

Svou vodu pijem za peníze,

své dříví získáváme za plat.

Jařmem na šíji byli jsme oslabeni,

jsme unaveni a nemáme klid.

Do Egypta jsme vztáhli ruce,

do Asýrie, abychom se nasytili chlebem.

Naši otcové hřešili – a nejsou,

my však nesem jejich nepravosti.

Panují nad námi otroci,

z jejich ruky nás nikdo nemůže vytrhnout.

Přinášíme si v nebezpečí chléb,

že meč stihatele vezme nám život.

Naše kůže jsou černé jako pec

od palčivého hladu.

Na Siónu zneuctili ženy,

panny v judských městech.

Jejich rukou byla pověšena knížata,

před starci nemají úctu.

Jinoši musí nosit žernov,

chlapci klesají pod dřívím.

Starci vymizeli z bran,

jinoši zanechali hudby na strunné nástroje.

Zmizela radost našeho srdce,

v nářek se změnil náš rej.

Spadla koruna z naší hlavy;

běda nám, že jsme zhřešili!

Proto zchřadlo naše srdce,

proto se zkalil náš zrak:

na hoře Siónu jsou lupiči,

rejdí po ní lišky.

Ty však, Hospodine, zůstáváš na věky,

tvůj trůn je po všechna pokolení.

Proč bys na nás zapomínal na věky,

proč bys nás opouštěl na dlouhé doby?

Vrať nás, Hospodine, k sobě, a my se vrátíme,

obnov nám bývalé časy,

jestliže jsi nás naprosto nezavrhl,

nerozhněval se na nás navždy!

RESPONSORIUM

Srov. Pláč 5,19.20-21

Ty, Hospodine, zůstáváš navěky. * Nezapomínej na nás a neopouštěj nás!

Obrať naše srdce k sobě, a my se k tobě navrátíme. * Nezapomínej.

DRUHÉ ČTENÍ

Z promluv svatého Atanáše, biskupa

(Oratio de incarnatione Verbi, 10: PG 25, 111-114)

Obnov naše dny jako na počátku

Bůh – Slovo, to jest Slovo předobrého Otce, ten, skrze něhož povstal lidský rod, neopustil lidské pokolení propadající zmaru. Naopak, překonal smrt, do níž se lidé řítili, a to tím, že jí vydal své vlastní tělo a netečného člověka pohnul svým učením k lepšímu: všechny lidské věci uvedl svou silou a mocí do pořádku.

A potvrdit to může autoritou teologů, Spasitelových učedníků, každý, kdo by četl jejich spisy. Tam říkají: Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, abychom už nežili sobě, ale pro toho, který za nás umřel a vstal z mrtvých, pro našeho Pána Ježíše Krista. A opět: Vidíme však, že Ježíš, který byl trochu ponížen pod anděly, protože vytrpěl smrt, je korunován slávou a ctí, aby z milosti Boží za všechny lidi podstoupil smrt. Dále apoštol ukazuje také na příčinu, proč nebylo třeba ničeho jiného, než právě toho, aby se Bůh Slovo stal člověkem: Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Tím míní, že vyvést lidi ze záhuby, jíž propadli, nemohlo příslušet nikomu jinému než právě Bohu Slovu, témuž, který je na počátku stvořil.

A následujícím způsobem také prohlašují, že Slovo vlastně přijalo lidské tělo, aby se mohlo stát obětí za podobná těla: Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Obětí vlastního těla také učinil konec zákonu, který platil proti nám, a obnovil pro nás počátek života, neboť nám dal naději na vzkříšení.

Smrt totiž získala moc nad lidmi vinou lidí. Proto se také Bůh Slovo musel stát člověkem, aby mohl smrt zrušit a vzkřísit život. Ten, který na svém těle nosil Krista, říká: Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení z mrtvých. Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. A tak dále, jak to následuje. Nyní už totiž neumíráme jako odsouzenci, nýbrž jako ti, kteří mají být vzkříšeni z mrtvých, očekáváme obecné vzkříšení všech. Bůh, který je jeho původcem i dárcem, je zajisté uskuteční v pravý čas.

RESPONSORIUM

Srov. Řím 3,23-24; 1 Kor 15,22

Všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. * Působením Boží milosti docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš.

Jako pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. * Působením.

MODLITBA

Modleme se.

Bože, tys nám poslal Vykupitele a přijímáš nás za své syny; pohlédni na nás s otcovskou láskou a dej, aby všichni, kdo věří v Krista, dosáhli pravé svobody a věčného dědictví. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.

© 1999-2023 J. Vidéky