Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla.
HYMNUS
Už nadešel čas milosti
nám udělený z výsosti,
jenž lékem střídmosti má z běd
vytrhnout malátný náš svět.
Den naší spásy přichází
s jasem, jenž z Krista vychází,
když srdce hříchem zraněné
postem se k Bohu pozvedne.
Dej, Bože, ať půst držíme
a myslí, tělem střídmí jsme,
než projdem žitím pozemským
k Velikonocům nebeským.
Ať v pokoře tě vesmír ctí,
jediný Bože v Trojici,
též my tě omilostněni
novými ctíme písněmi. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 K boji povstávají králové, smlouvají se vládci proti Pánu, proti jeho Pomazanému.
Poslyš, můj lide, mé naučení, *
slovům mých úst nyní nastav uši!
K moudrému výroku otevřu rty, *
vyložím tajemství z dávného času.
To, co jsme slyšeli, poznali my, *
co nám už otcové vyprávěli,
nemáme před dětmi zamlčet, *
nýbrž dát vědět i příštímu rodu:
Pánovu slávu a jeho moc, *
podivuhodné skutky, jež konal.
S Jákobem příkaz ujednal, *
stanovil zákon v Izraeli,
našim otcům pak poručil, *
aby tak hlásali dál svým dětem,
ať o tom všechno potomstvo zví, †
všechny děti, co teprv se zrodí; *
ty pak svým dětem zas povědí dále:
vždy aby v Pána doufali †
na divy Boží nezapomněli *
a jeho příkazy zachovávali,
ať nejsou jak jejich otcové, *
vzpurné a zaryté pokolení,
rod, který nestálé srdce měl *
a který duchem se nedržel Boha.
Efraímovci, ač třímali luk, *
na útěk dali se, když došlo k bitvě.
Úmluva s Bohem jim nebyla nic, *
odmítli žít podle zákona Páně.
Zapomněli, co činil Bůh, *
jaké jim dopřál zázraky spatřit.
Před jejich otci způsobil div *
v egyptské zemi, v tanejských pláních.
Rozdělil moře a vedl je jím, *
vody postavil jako hráze.
Ve dne je provázel oblakem, *
po celou noc pak ohnivým světlem.
Na poušti skálu rozrazil, *
z ní je napojil pramenem hojným.
Potoky vyvedl ze skály, *
voda se hrnula v celých řekách. △
Ant. K boji povstávají králové, smlouvají se vládci proti Pánu, proti jeho Pomazanému.
Ant. 2 Rozdělují si moje šaty, metají kostky o můj oděv.
Proti Bohu však hřešili dál, *
v poušti se vzepřeli Nejvyššímu.
Zachtělo se jim po chuti jíst, *
Boha tak v srdci pokoušeli.
Hněvali Boha a ptali se tak: *
„Dokáže Bůh i v poušti nám prostřít?
Udeřil sice do skály, *
že tryskla voda a potoky tekly;
umí však opatřit pro nás i chléb, *
dá svému lidu najíst se masa?“
To když Bůh slyšel, pojal ho hněv; †
na Jákobovce zasršel ohněm, *
zaplanul nevolí k Izraeli,
že víry k Bohu nemají dost, *
že v jeho pomoc nedoufají.
Nicméně přikázal oblakům, *
otevřel nad nimi nebeské brány,
jedlé maně dal na ně dštít *
a tak jim poskytl obilí z nebe.
Chlebem silných živil se lid; *
seslal jim pokrmu v plné míře.
Pak vzbudil nad nimi východní van, *
mohutně zadul i větrem jižním,
a maso pršelo jako prach, *
ptáků bylo jak mořského písku.
Padali doprostřed ležení, *
kolkolem stanů Izraele.
Po čem tak bažili, to jim dal; *
a oni jedli až do sytosti.
Jenže v své chtivosti neměli dost. *
ještě jim sousta vězela v ústech,
když na ně udeřil Boží hněv: †
smrt nechal mezi předáky řádit, *
mládež národa porazil k zemi. △
Ant. Rozdělují si moje šaty, metají kostky o můj oděv.
Ant. 3 Použili síly ti, kdo mě chtějí zabít.
Přesto však hřešili ještě i pak, *
neměli důvěru k divům Páně.
Ukrátil tedy jejich dny *
a jejich léta záhubou náhlou.
Až když je hubil, hledali jej, *
navraceli se a ptali se po něm.
Vzpomněli, že jejich skálou je Pán, *
zachráncem že je Bůh svrchovaný.
Ale to byl jen klam jejich úst, *
jazykem pouze jej obelhávali,
srdcem však nebyli upřímní, *
v úmluvě dávné mu nebyli věrní.
Přes to všechno byl slitovný dál, *
odpouštěl vinu a nezahubil.
Častokrát upustil od hněvu, *
potlačil svoje rozhorlení,
pamětliv, že jsou z masa jen, *
vánek, jenž odvane do nenávratna. △
Ant. Použili síly ti, kdo mě chtějí zabít.
Obraťte se k svému Pánu, Bohu.
Je dobrotivý a milosrdný.
PRVNÍ ČTENÍ
Z druhé knihy Mojžíšovy
2,1-22
Mojžíšovo narození a jeho útěk
Jeden muž z kmene Levi si vzal ženu z téhož kmene. Žena počala a porodila syna. Když viděla, jak je hezký, skrývala ho po tři měsíce. Poněvadž ho už dál tajit nemohla, obstarala pro něj papyrusový košík, vymazala asfaltem a smolou, uložila do něho dítě a položila do rákosí na břehu Nilu. Jeho sestra se postavila opodál, aby se dověděla, co se s ním stane.
Faraonova dcera sestoupila, aby se vykoupala v Nilu, zatímco se její služebnice procházely podél Nilu. Když uviděla v rákosí košík, poslala svou služku, aby ho vzala. Otevřela ho a uviděla dítě, a hle – chlapeček pláče. Bylo jí ho líto a řekla: „To je nějaké hebrejské dítě!“ Jeho sestra řekla faraonově dceři: „Mám jít a zavolat ti kojnou z hebrejských žen, aby dítě pro tebe odkojila?“ Faraonova dcera odpověděla: „Jdi!“
Děvče šlo a zavolalo matku dítěte. Faraonova dcera jí řekla: „Vezmi toto dítě a koj ho pro mě a já ti za to zaplatím.“ Žena dítě vzala a kojila ho. Když chlapec dorostl, přivedla ho k faraonově dceři, ta ho přijala za syna a dala mu jméno Mojžíš. Řekla totiž: „Vytáhla jsem ho z vody.“
V té době, když Mojžíš dospěl, vyšel ke svým krajanům; byl svědkem jejich robotování a viděl, jak Egypťan bil Hebrejce, jednoho z jeho krajanů. Obrátil se na všechny strany, a když nikoho neviděl, Egypťana zabil a zahrabal do písku. Druhého dne vyšel, a hle – dva hebrejští muži se spolu rvali. „Proč biješ svého druha?“ zeptal se útočníka. Ale ten mu odpověděl: „Kdopak tě ustanovil za našeho náčelníka a soudce? Chceš mě zabít, jako jsi zabil Egypťana?“ Mojžíš dostal strach a řekl si: „Přece se ta věc rozhlásila!“
Farao se o této záležitosti doslechl a usiloval Mojžíše zabít, ale Mojžíš před faraonem utekl a zdržoval se v zemi Midjan; přišel tedy do země Midjan a posadil se u jedné studny. Midjanský kněz měl sedm dcer. Ty přišly, aby načerpaly vodu a naplnily jí žlaby k napojení stáda svého otce. Přišli však pastýři a odehnali je. Tu Mojžíš vstal, ujal se jich a napojil jejich stádo.
Když dcery přišly k svému otci Reuelovi a on se jich zeptal: „Co se stalo, že dnes přicházíte tak brzo?“, řekly: „Jeden Egypťan nás vysvobodil z rukou pastýřů. Dokonce nám i načerpal vodu a napojil stádo.“ Zeptal se dcer: „Kde je? Proč jste ho tam nechaly? Zavolejte ho, ať s námi pojí!“
A Mojžíš souhlasil s tím, že u něho zůstane. Reuel dal Mojžíšovi svou dceru Siporu za ženu. Porodila syna a Mojžíš mu dal jméno Geršom, protože řekl: „Jsem přistěhovalcem v cizí zemi.“
RESPONSORIUM
Žid 11,24-25.26.27
Když Mojžíš dospěl, vedla ho víra k tomu, že odmítl prohlásit se jako syn faraonovy dcery; raději chtěl snášet spolu s Božím lidem protivenství, než mít nějaký přechodný prospěch z toho, že by se dopustil hříchu. * To proto, že měl zrak upřený na budoucí odplatu.
Byl přesvědčen, že když snáší potupy jako Mesiáš, má to větší cenu než všechny poklady Egypta. Víra způsobila, že odešel z Egypta. * To proto.
DRUHÉ ČTENÍ
Z homilie připisované svatému Janu Zlatoústému, biskupovi
(Supp., Hom. 6, De precatione: PG 64,462-466)
Modlitba je světlem duše
Modlitba, rozmluva s Bohem, je největší dobro. Znamená totiž společenství a jednotu s Bohem. A jako září tělesné oči, hledí-li do světla, tak i duše upřená na Boha září jeho nevýslovným světlem. Nemluvím ovšem o modlitbě vázané na vnějšek, ale o té, jež vychází ze srdce; jež se neomezuje na určitou dobu nebo hodinu, ale děje se bez ustání, ve dne v noci.
Nestačí se totiž soustředit na Boha pouze tehdy, kdy se oddáváme modlitbě. Také když jsme zaměstnáni jakýmikoli povinnostmi, ať už je to péče o chudé či jiné starosti anebo užitečné dobročinné dílo, je třeba dát se pronikat touhou po Bohu a myšlenkou na něj. Neboť všechno, co Boží láska ochutí jako sůl, se pak stane tím nejlahodnějším pokrmem pro Vládce veškerenstva. Věnujeme-li Bohu co nejvíce času, můžeme se neustále po celý život těšit z užitku, který z toho plyne.
Modlitba je světlem duše, je pravým poznáním Boha a prostřednicí mezi Bohem a lidmi. Duše se jí pozvedá až vzhůru do nebes, s nevýslovnou láskou objímá Pána a jako dítě volající s pláčem po matce touží po nebeském mléku. Vyslovuje svá nejvlastnější přání a dostává dary, které přesahují vše viditelné a přirozené.
Modlitba je naším ctihodným prostředníkem u Boha, dodává srdci odvahu, upokojuje duši. Ale mluvím-li o modlitbě, nedomnívej se, že jde o slova. Modlitba je touha po Bohu, je to nevýslovná láska, která nepochází z lidí, ale má původ v božské milosti. Apoštol o ní říká: Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit.
Daruje-li Pán někomu takovouto modlitbu, je to bohatství, o něž jej nikdo nemůže připravit; nebeský pokrm, který sytí duši. Okusil-li jej kdo, navždycky bude toužit po Pánu, jako by jeho srdce zachvátil prudký oheň.
Když se chceš takto začít modlit, vymaluj svůj domov mírností a pokorou, osvětli jej světlem spravedlnosti a dobrými skutky jej vyzdob jako ryzím zlatem. Namísto mramoru a mozaiky jej okrášli vírou a velkodušností. A když to všechno zastřešíš modlitbou, bude stavba domu hotová. Takže Pán bude mít přichystaný dokonalý příbytek a ty ho přijmeš jako ve skvostném královském paláci. Z jeho milosti jako bys již měl v chrámu své duše umístěný jeho věrný obraz.
RESPONSORIUM
Pláč 5,20-21a; Mt 8,25
Proč bys na nás měl na věky zapomenout, opustit nás až do konce života? * Dej, ať se k tobě vrátíme, Pane, a my se vrátíme.
Pane, zachraň nás, hyneme. * Dej.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, provázej svou pomocí naše úsilí o vnitřní obnovu, aby naše skutky odříkání byly už od počátku pravdivým projevem našeho smýšlení. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2023 J. Vidéky