Narodil se roku 1033 v severoitalském městě Aostě. Vstoupil do benediktinského kláštera v Le Bec ve Francii (1060). Když tamní převor a jeho velký učitel Lanfrank odešel jako arcibiskup do Canterbury, stal se jeho nástupcem (1063) a později (1078) i opatem. V roce 1093 byl také on povolán na uprázdněný arcibiskupský stolec v Canterbury, odkud musel dvakrát do vyhnanství. Je autorem mnoha filozofických, teologických a mystických spisů, takže dostal název »otec scholastiky«. Zemřel 21. IV. 1109 v Canterbury. V roce 1720 byl prohlášen za učitele církve.
Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Toť vskutku pravý Boží den,
zářící světlem blaživým,
Vždyť celý svět byl omyt v něm
přesvatou krví ze svých vin.
On vrátil slepým světla svit
a hříšným naděj znovu vlil,
kdo by se musel strachem chvít,
když Pán i lotru odpustil?
Úžas jal nad tím anděly,
kteří trest těla viděli,
že lotr Krista prosící
směl věčné slávy dosíci.
V tom nesmírné tkví tajemství:
By sňal hřích, který na všech lpí,
a zbavil svět vin veškerých,
vtělený Bůh smyl z těla hřích.
Může být větší vznešenost,
než když hřích milost vyhledá,
žár lásky spálí bázlivost
a když smrt nový život dá?
Buď věčně Kriste věrným svým
plesáním velikonočním.
Nás, milostí tvou vzkříšené,
vem k oslavě své vítězné.
Ježíši, každý tvor tě chval,
neboť jsi slavně z mrtvých vstal,
i Otce, Ducha milosti
ať věčné všechno tvorstvo ctí. Amen.
Nebo po velikonoční oktávě:
Ať z výšin nebe radost zní,
ať jásá země, moře s ní,
že po kříži Pán z hrobu vstal
a smrtelníkům žití dal.
Vrací se milostivý čas,
den spásy zjevuje se zas,
v něm Beránkovou krví svět
tmy zbaven září jako květ.
Ta jeho smrt i s mučením
znamená odpuštění vin,
zas bez úhony ctnost se skví,
Pán smrtí dobyl vítězství.
V to skládáme svou naději,
že věřící teď snadněji
uvěří ve své vzkříšení,
jímž vejdou v život blažený.
Proto tu oběť bělostnou
ctěme vždy s myslí radostnou
my, od ní tolik poctěni,
vždyť všechno dobré plyne z ní.
Buď věčně Kriste věrným svým
plesáním velikonočním.
Nás, milostí tvou vzkříšené,
vem k oslavě své vítězné.
Ježíši, každý tvor tě chval,
neboť jsi slavně z mrtvých vstal,
i Otce, Ducha milosti
ať věčně všechno tvorstvo ctí. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Pane, netrestej mě ve svém rozhorlení! Aleluja.
Nekárej mě, Pane, ve svém hněvu, *
netrestej mě ve svém rozhorlení!
Zaryly se do mne tvoje šípy, *
těžce na mne dolehla tvá ruka.
Pro tvůj hněv mám tělo jednu ránu, *
pro můj hřích kost ve mně není celá.
Nad hlavu se nakupily viny, *
tíhou přetěžkou mě obtížily. △
Ant. Pane, netrestej mě ve svém rozhorlení! Aleluja.
Ant. 2 Pane, ty znáš každou moji touhu. Aleluja.
Jitří se a páchnou moje rány, *
a to všechno pro mou pošetilost.
Přitlačen a sehnut jsem až k zemi, *
celý den se v sklíčenosti vláčím.
Bedra má jsou celá zanícená, *
místečko v mém těle není zdravé.
Zesláblý jsem, zkroušený až běda, *
křičím z hloubi sevřeného srdce.
Pane, ty znáš každou moji touhu, *
žádný povzdech můj ti není tajný.
Srdce buší, opouští mě síla, *
už i světlo v očích se mi kalí.
Všichni moji přátelé a druzi †
mému neštěstí se vyhýbají, *
ba i příbuzní se drží stranou.
Léčky strojí, kdo mě chtějí zabít, †
hrozí mi, kdo hledají mou zkázu, *
denně nové lsti si vymýšlejí. △
Ant. Pane, ty znáš každou moji touhu. Aleluja.
Ant. 3 Pane, přiznávám svou vinu, neopouštěj mě, má spáso. Aleluja.
Já však jsem k nim hluchý, neslyším je, *
němý jsem a ústa neotvírám.
Tak jsem jako člověk beze sluchu, *
bez schopnosti ubránit se slovem.
Doufám, Pane, v tebe jediného, *
ty mě vyslyšíš, můj Pane Bože!
Říkám si: „Jen ať jim nejsem pro smích, *
těm, kdo mají radost, klopýtnu-li!“
Já pak mám až příliš blízko k pádu, *
stále mám svou bolest před očima.
Proto zhloubi přiznávám svou vinu, *
pro svůj hřích jsem obavami sklíčen.
Silní však jsou moji nepřátelé, *
mnozí, kdo mě nenávidí pro nic,
za dobrotu zlem mi odplácejí, *
pasou po mně za to, že chci dobro.
Proto ty mě, Pane, neopouštěj, †
nevzdaluj se ode mne, můj Bože! *
Na pomoc mi pospěš, Pane, spáso má! △
Ant. Pane, přiznávám svou vinu, neopouštěj mě, má spáso. Aleluja.
Z tvého zmrtvýchvstání, Kriste, aleluja.
Ať radují se nebe i země, aleluja.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Zjevení svatého apoštola Jana
4,1-11
Vidění Boha
Já, Jan, měl jsem toto vidění: Dveře do nebe byly dokořán; a ten dřívější hlas, který jsem slyšel jako zvuk polnice, když se mnou mluvil, zavolal na mě: „Pojď sem vzhůru! Ukážu ti, co se musí stát v budoucnosti.“ Hned jsem upadl do vytržení. A hle – trůn stál v nebi a na tom trůně někdo seděl. Vypadal jako kámen jaspis a sardis. Trůn obepínala ze všech stran duha jako smaragd. Kolem dokola toho trůnu čtyřiadvacet trůnů a na nich sedělo čtyřiadvacet starců oblečených v bílé roucho a každý z nich měl na hlavě zlatou korunu. A z trůnu vyrážely blesky, hlasy a hromy; před trůnem hořelo sedm ohnivých pochodní, to je sedm Božích duchů. Před trůnem se prostíralo moře průzračné jako křišťál a uprostřed na čtyřech stranách trůnu stály čtyři bytosti plné očí vpředu i vzadu. První bytost měla podobu lva, druhá bytost vypadala jako býk, třetí bytost měla tvář jako člověk a čtvrtá bytost se podobala orlovi v letu. A každá z těch čtyř bytostí měla po šesti perutích, dokola i uvnitř byly samé oko, a bez ustání ve dne v noci volaly: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh vševládný, který byl, který je a který přijde.“
A vždycky, když tyto bytosti vzdají slávu, čest a díky tomu, který sedí na trůně, žijícímu na věčné věky, těch čtyřiadvacet starců padne před tím, který sedí na trůně, pokloní se žijícímu na věčné věky, složí svou korunu před trůn a volají:
„Pane, náš Bože, jsi hoden,
abys přijal slávu, čest i moc,
protože jsi stvořil všechno,
z tvé vůle to povstalo a bylo stvořeno.“
RESPONSORIUM
Zj 4,8; Iz 6,3
Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh vševládný, který byl, který je a který přijde. * Celá země je plná jeho slávy, aleluja.
Serafové volali jeden na druhého: Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů. * Celá země.
DRUHÉ ČTENÍ
Ze spisu „Proslogion“ od svatého Anselma“
(Cap. 14.16.26: Opera omnia, edit. Schmitt, Seccovii, 1938, 1,111-113.121-122)
Kéž té poznávám a kéž tě miluji, abych se z tebe mohl radovat
Duše má, zdalipak jsi našla, cos hledala? Hledajíc Boha jsi zjistila, že všecko převyšuje, že si ani nelze představit nic lepšího, že je sám život, světlo, moudrost a dobrota, sama věčná blaženost a blažená věčnost a že je všude a vždycky.
Můj Pane a Bože, můj tvůrce a obnoviteli, sděl mé roztoužené duši, co ještě z tebe neviděla, aby mohla spatřit předmět své touhy opravdu jasně. Usiluje totiž vidět víc, a přece mimo to, co spatřila, nevidí nic než tmu. Vlastně nevidí tmu, vždyť v tobě žádná není, ale vidí, že pro vlastní tmu už nemůže vidět nic víc.
Ano, Pane, ty přebýváš ve světle nepřístupném. A opravdu není nic, co by tímto světlem mohlo proniknout a spatřit tě tam. Ani já to světlo nevidím, protože je na mne příliš silné; i když všechno, co vůbec vidím, vidím díky jemu, podobně jako naše slabé oko vidí všecko dík slunečnímu světlu, aniž se na ně může dívat přímo do slunce.
Můj rozum k němu nemůže pro jeho přílišnou záři, není s to je pojmout a ani svým vnitřním zrakem se nevydržím do něho dívat. Zahání mě bleskem svého jasu, poráží svou skvělostí, oslepuje svou nesmírností, uvádí ve zmatek svou rozsáhlostí.
Ty světlo svrchované a nepřístupné, ty pravdo naprostá a oblažující! Jak daleko jsi ode mne, ačkoli já jsem ti tak blízko, jak vzdálená je mi tvoje tvář, ačkoli já stojím přímo před tvými zraky!
Všude jsi plně přítomné, a já tě nevidím, v tobě se pohybuji a v tobě jsem, a nemohu se ti přiblížit, jsi ve mně a kolem mne, a já tě nevnímám.
Modlím se k tobě, Bože: Kéž tě poznávám a kéž tě miluji, abych se z tebe mohl radovat. A není-li to v pozemském životě možné v plnosti, kéž aspoň dělám den ze dne pokroky, abych posléze k plnosti dospěl; kéž tě zde poznávám stále víc, abych tě tam poznal úplně; kéž zde roste má láska k tobě, aby tam byla úplná; pak bude moje radost zde veliká svou nadějí, a tam naprostá svou skutečností.
Pane Bože, ústy svého Syna nám poroučíš, vlastně radíš, abychom tě prosili, a slibuješ, že se nám toho dostane, aby naše radost byla úplná. Žádám tě, Bože, o to, co mi sám radíš prostřednictvím našeho obdivuhodného rádce. Kéž se mi dostane toho, co slibuješ skrze svou pravdu, aby má radost byla úplná. Ty jsi sama pravda, Bože, dej, prosím, ať je má radost úplná.
Zatím ať má mysl o tom rozjímá, můj jazyk ať o tom mluví, mé srdce ať to miluje, má ústa ať o tom hovoří. Ať po tom lační má duše, žízní mé tělo, touží všecko, co jsem, dokud nevejdu do radosti svého Pána, Boha trojjediného, požehnaného navěky. Amen.
RESPONSORIUM
Slavný učitel svatý Anselm, žák Lanfrankův, byl milým otcem mnichů a jako biskup svědomitým pastýřem svěřeného lidu. * Neúnavně bojoval za svobodu církve. Aleluja.
Neumlčeli jeho hlas, když hlásal, že Kristova nevěsta je svobodná a ne služka. * Neúnavně.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, tys dal svatému biskupu Anselmovi schopnost pronikat do hlubin tvé moudrosti a vyučovat druhé; přispěj na pomoc i nám, abychom vedeni světlem víry přijímali s radostí v srdci pravdy, které nám zjevuješ. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2023 J. Vidéky