Narodil se roku 1828 v Libanonu ve vesnici Biqa‘ Kafra. Jméno Charbel (čti: Šarbel) přijal, když vstupoval do řádu libanonských maronitů. Stal se knězem (1859), a protože usiloval o přísnou samotu a vyšší dokonalost, odebral se z kláštera na poušť. Tam žil velmi přísným životem a sloužil Bohu v trvalých postech a modlitbách. Zbožně zesnul v Pánu 24. prosince 1898 v Bejrútu. Jeho neporušené tělo se uchovává v klášteře Mar Maroun Annaya. Památku na otce Šarbela (Anina Charbel) mají v úctě křesťané i muslimové.
Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
V noci a časně ráno:
Nastala doba posvátná,
kdy podle Písma přijít má
mezi nás Tvůrce nebes sám,
nebeský Ženich církve k nám.
Rozumné panny jemu jdou
naproti s duší plamennou
a nesou lampy hořící,
radost jim září ze srdcí.
Ty nerozumné zmeškaly,
když do lamp oheň hledaly,
a marně buší v zoufalství
do bran věčného království.
A proto bdělí zůstaňme,
čisté srdce si uchraňme,
ať Pánu, až se navrátí,
můžeme vyjít naproti.
Dej, Králi, ať jsme hodni cti
i slávy tvého království,
ať smíme tebe též i my
velebit věčně písněmi. Amen.
Během dne:
Živote svatých, cesto, světlo spásy,
základe míru, dárce ctnosti vlídný,
Kriste, my tobě pokornými hlasy
zpíváme hymny.
Moc tvá se zračí v tom, co zmohou svatí,
co mají, co chtí srdci, slovy, činy,
vždyť jejich láska neustává pláti
plameny tvými.
Rač naší době dát mír, víru vroucí,
nemocným zdraví, hříšným odpustiti
a udělit všem dary nehynoucí
věčného žití.
Stejná buď sláva nejvyššímu Otci
i tobě, dobrý Vládce, Spasiteli,
a také Ducha, rovného jim mocí,
ctí vesmír celý. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Jak je Bůh dobrý k těm, kdo čisté srdce mají.
Jak je Bůh dobrotivý k poctivým, *
jak dobrý k těm, kdo čisté srdce mají!
Přesto mé nohy málem klopýtly, *
mé kroky jen tak tak že neuklouzly:
neboť jsem vychloubačům záviděl, *
když jsem tak viděl, jak se hříšným daří.
Vždyť oni žádnou strastí netrpí *
a jejich tělo zdravé je a tučné.
Jsou vzdáleni všem lidským trampotám *
a nesouží se jako druzí lidé.
Pýchou se skví jak zlatým řetězem, *
jak rouchem oděni jsou násilnictvím.
Z tučnosti prýští jejich nepravost *
a zlými úmysly jim srdce kypí.
Pošklebují se, mluví darebně, *
z povýšenosti ubližují slovem.
Ústy si troufají až do nebe *
a jejich jazyk zrejdí celou zemi.
A proto se k nim obrací můj lid *
a loká jejich slova jako vodu.
Říkají: „Jak by o tom věděl Bůh? *
Je Nejvyššímu vůbec něco známo?“
Vidíte, tak si vedou hříšníci, *
jsou stále mocnější a žijí šťastně. △
Ant. Jak je Bůh dobrý k těm, kdo čisté srdce mají.
Ant. 2 Jejich smích se obrátí v nářek a radost ve smutek.
Marně jsem tedy bezúhonně žil *
a omýval si ruce v nevinnosti?
Abych byl jenom týrán den co den *
a každé ráno dostával jen bití?
Když jsem si pomyslel: „Mluv jako oni,“ *
byl bych tím jenom zradil rod tvých synů.
Hloubal jsem tedy, jak to pochopit, *
a připadalo mi to velmi těžké,
až pronikl jsem v Boží tajemství *
a prohlédl jsem konce těchto lidí.
Na kluzkou cestu jsi je uvedl *
a popravdě je vrháš do záhuby.
Jak najednou se propadají v nic, *
jak hroutí se a v náhlé hrůze hynou,
jak sen, jenž s procitnutím odplyne, *
ten obraz člověk zapudí, jen vstane. △
Ant. Jejich smích se obrátí v nářek a radost ve smutek.
Ant. 3 Hle, hynou, kdo se tobě vzdalují, mým blahem je být v Boží blízkosti.
Když se mé srdce rozhořčovalo *
a bolest mi až k ledví pronikala,
byl jsem to hloupý, nic jsem nechápal, *
stál před tebou, jak nerozumné zvíře.
Já však chci trvale být u tebe, *
neboť ty sáms mě chopil za pravici.
Ty vždycky mě svou radou povedeš *
a nakonec pak do slávy mě přijmeš.
Koho mám kromě tebe na nebi? *
A na zemi nic nežádám než tebe.
Ať tělo mé i srdce pominou – *
Pán je má skála a můj úděl navždy!
Hle, hynou, kdo se tobě vzdalují, *
zatratíš všechny, kdo tě opouštějí.
Mým blahem je být v Boží blízkosti †
já všechnu důvěru jen v Pána skládám *
a budu hlásat všechny jeho skutky. △
Ant. Hle, hynou, kdo se tobě vzdalují, mým blahem je být v Boží blízkosti.
Jak mi tvé příkazy na patře sládnou.
Víc nežli med mi chutnají v ústech.
PRVNÍ ČTENÍ
Z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům
1,15 – 2,11
Proč apoštol odložil svůj příchod
Bratři! Měl jsem v úmyslu přijít nejdříve k vám; tak by se vám dostalo dvojího dobrodiní: že bych totiž do Makedonie šel od vás a z Makedonie že bych se zase vrátil k vám a pak byste mě vypravili do Judska. Byla v tom tedy nějaká lehkovážnost, když jsem to chtěl tak udělat? Nechávám se snad při rozhodování vést pohnutkami čistě lidskými, takže ‚ano, ano‘ by u mne znamenalo zároveň i ‚ne, ne‘? Bůh je věrný: když k vám mluvíme, neznamená to zároveň ‚ano‘ i ‚ne‘. Vždyť přece Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás hlásali – já totiž, Silván a Timotej – nebyl zároveň ‚ano‘ i ‚ne‘, ale u něho je pouze ‚ano‘. Všechna Boží zaslíbení našla v něm svoje ‚ano‘. Proto skrze něho voláme ‚amen‘ k Boží slávě. Bůh upevňuje nás i vás, abychom byli vždycky spojeni s Kristem: posvětil nás, vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku.
Dovolávám se tedy Boha při své duši za svědka, že to bylo ze šetrnosti k vám, když jsem dosud do Korinta nepřišel. Ne že bychom u vás chtěli panovačně rozhodovat ve věcech víry, ale jen bychom rádi přispěli k vaší radosti. Ve víře přece stojíte pevně.
Ale rozhodl jsem se tak jednat, abych vás nemusel znova zarmucovat, až k vám přijdu. Neboť jestliže já vám působím zármutek, kdopak může způsobit radost mně? Jen ten, koho jsem zarmoutil já. Proto jsem vám to napsal, abych se při svém příchodu nedožil zármutku na těch, kdo mi mají dělat radost. Jsem přece o vás všech přesvědčen, že moje radost je i radost vás všech. Vždyť jsem vám to psal ve velkém soužení a úzkosti srdce a plakal jsem přitom. Ne abych vás zarmoutil, ale abyste poznali, jak vroucně vás mám rád.
Jestliže však někdo způsobil zármutek, nezarmoutil ani tak mne, jako spíše v jistém smyslu – abych nepřeháněl – vás všechny. Tomu, o něhož jde, stačí už to potrestání, kterého se mu dostalo od většiny. Spíše mu už odpusťte a potěšte ho, aby ho snad přílišný zármutek nestrávil. Proto vás vybízím, abyste se rozhodli pro lásku k němu. Psal jsem vám tak i proto, abych zkouškou na vás poznal, jste-li ve všem poslušní. Komu tedy odpouštíte vy, tomu odpouštím i já. Vždyť cokoli jsem já odpustil – měl-li jsem co odpustit – udělal jsem to kvůli vám, a Kristus to vidí a schvaluje. Nesmíte se totiž dát oklamat od satana. Příliš dobře jsou nám známé jeho záměry.
RESPONSORIUM
2 Kor 1,21-22; Dt 5,2
Bůh nás upevňuje, abychom byli vždycky spojeni s Kristem: * posvětil nás, vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku.
Hospodin, náš Bůh, s námi uzavřel smlouvu. * Posvětil.
DRUHÉ ČTENÍ
Z listů svatého Ammonia, poustevníka
(Ep. 12: PO 10/6, 1973, 603-607)
Boží přátelé byli ustanoveni za lékaře duší
Vy víte, drazí v Kristu, že po zpronevěře Božím příkazům nemůže duše poznat Boha jinak, než když se vzdálí od lidí a ode všech světských zaměstnání. Pak totiž dobře vidí, jak usilovně se proti ní staví její protivník. Až když je tento protivník, s duší zápasící, odhalen a ten, jenž se s ní kdysi utkával, je poražen, zabydluje se v ní sám Bůh a její zármutek se proměňuje v radost a veselí. Jestliže však je člověk v této bitvě přemožen, zaplaví ho smutek a chlad a mnoho jiných věcí a nesnáze všeho druhu.
Právě proto žili Otcové v poušti osamělým životem, jako už dříve Eliáš z Tishbe nebo Jan Křtitel. Nemyslete si, že se stali spravedlivými uprostřed lidí, protože jsme se o nich dověděli, když svou spravedlnost mezi lidmi uskutečňovali. Oni totiž předtím setrvávali v hlubokém mlčení, a právě tímto způsobem se jim dostalo božských ctností a Bůh v nich přebýval. Teprve potom je Bůh poslal mezi lidi, až když dosáhli všech ctností potřebných k tomu, aby se stali rozdavateli Boží milosti a mohli uzdravovat lidi z jejich neduhů. Stali se lékaři duší, protože chtěli léčit jejich slabost. Právě proto byli vytrženi z mlčení a posláni mezi lidi. Posíláni jsou ovšem teprve tehdy, když jsou uzdraveny všechny jejich vlastní neduhy. Nesmí se totiž stát, že by k povznesení duší byla mezi lidi posílána duše nedokonalá. Ti, kteří jdou mezi lidi předtím, než sami dosáhli dokonalosti, přicházejí nikoli z Boží vůle, ale z vlastního rozhodnutí. O takových ovšem Bůh káravě říká: Já jsem je neposlal, a přesto běží. A proto nemohou zachovat ani svou vlastní duši, natož vzdělávat cizí.
Ti, které posílá Bůh, se ticha mlčení vzdávají neradi. Vědí totiž, že právě v mlčení nabyli božských ctností. Nechtějí ovšem být neposlušní vůči svému Stvořiteli, a tak jdou duchovně vzdělávat druhé. Přímo tak napodobují Boha: jako Otec poslal svého pravého Syna z nebe, aby uzdravoval všechny nemoci a slabosti lidí. Vždyť je psáno: Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci. Proto všichni svatí, kteří přicházejí k lidem, aby je uzdravovali, napodobují ve všem Stvořitele, a tak se jim dostává účasti na zaslíbení být přijati za syny Boží, aby tak jako Otec a Syn byli i oni na věky věků.
Nuže, milovaní, ukázal jsem vám sílu mlčení, jak je všestranně léčivé a jak je příjemné Bohu. A napsal jsem vám to proto, abyste se osvědčili jako silní v tom, co děláte, abyste věděli, že mocí a pomocí mlčení prospívali všichni svatí, takže v nich přebývala božská síla a otevírala se jim nebeská tajemství; díky mlčení potřeli všechnu starobu tohoto světa. A ten, kdo vám tyto věci píše, sám těchto darů dosáhl právě pomocí mlčení.
Je ovšem i v této době mnoho poustevníků, kteří nedokáží v mlčení vytrvat, protože nedovedli přemoci vlastní vůli. A tak ustavičně přebývají mezi lidmi ti, kdo nejsou s to sami sebou pohrdat a obyčeje lidského rodu opouštět či se s nimi v zápase utkávat. Proto jim poté, co odložili mlčení, nezbývá než se po celý čas života utěšovat se svými blízkými. Nepokládají se už za hodné božské sladkosti ani toho, aby v nich přebývala božská síla. Neboť když se jim tato síla ukáže, nachází je v utěšování pozemskými časnostmi a duševními i tělesnými vášněmi, takže na ně nemůže sestoupit. Vlastně ani láska k penězům, prchavá lidská sláva a všechny duševní slabosti a zaneprázdnění jim nedovolují, aby na ně sestoupila síla Boží.
Vy se však ukažte jako silní v tom, čím se zabýváte. Neboť ti, kdo odstoupí od mlčení, nemohou přemoci svoje vášně ani bojovat proti svému protivníkovi, protože jsou nevolníky vlastních vášní. Vy však vášně přemozte a Boží síla budiž s vámi.
RESPONSORIUM
Flp 3, 8.10; Řím 6, 8
Všechno považuji za škodu, abych mohl získat Krista. * Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení.
Jestliže jsme s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. * Tak na sobě.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, tys povolal svého svatého kněze Šarbela k mimořádné kázni uprostřed strohosti pouště a jeho srdce jsi naplnil veškerou ctností; dej nám, prosíme, abychom i my následovali Krista v jeho utrpení kříže a dosáhli jeho věčného království. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2023 J. Vidéky