Modlitba se čtením
Bože, pospěš mi na pomoc.
Slyš naše volání.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Svítilnou pro nohy mé je slovo tvé, Kriste,
temnost zapuzuje a činí cesty jisté;
kdo přijímá i rozjímá slovo nábožně,
v světle chodí, jemu tma nepanuje,
to ovoce slovo přijaté způsobuje.
Lék vpravdě výborný nám hříšníkům připravil
Kristus, lékař pravý, který z nebe sestoupil,
on jsa Slovo věčné slovem svým zdraví dává;
duše hříšná života v sobě nemá,
avšak slovem Božím může být oživena.
Chce-li kdo do života věčného přijíti,
musí slovo Boží vskutku zachovávati,
neboť z Božího zákona nic nepomine,
co Bůh řekl, to vše se jistě stane.
Ať v nás slovo tvé zůstane, popřej nám, Pane.
ŽALMY
1. ant. Jak dobrý je Bůh k těm, kdo mají čisté srdce!
Jak dobrý je Bůh k upřímným lidem, *
jak dobrý je Pán k těm, kdo mají čisté srdce!
Téměř již zakolísaly mé nohy, *
málem již uklouzly mé kroky,
neboť jsem záviděl bezbožným, *
když jsem pozoroval blahobyt hříšných.
Opravdu, nemají nesnáze, *
jejich tělo je zdravé a dobře živené.
Netrápí je lidské strasti, *
nemají soužení jak ostatní lidé.
Proto je obepíná pýcha jako náhrdelník, *
násilnictví je přikrývá jakoby šatem.
Z dobrého bydla vychází jejich nepravost, *
prýští výmysly srdce.
Posmívají se, vedou zlé řeči, *
z povýšenosti hrozí útlakem.
Svými ústy míří do nebe, *
jejich jazyk rejdí po zemi.
Proto se k nim obrací můj lid, *
jako by se chtěl hodně nalokat vody,
a praví: „Jak by to mohl Bůh vědět, *
má o tom Nejvyšší znalost?“
Hle, takoví jsou hříšníci, *
klidně si žijí, hromadí bohatství.
Ant. Jak dobrý je Bůh k těm, kdo mají čisté srdce!
2. ant. Smích hříšníků se obrátí v nářek a jejich radost ve smutek.
Marně jsem tedy zachoval své srdce bez úhony *
a v nevinnosti myl své ruce?
Stále jsem v soužení *
a den co den v trestu.
Kdybych řekl: „Budu mluvit jako oni,“ *
zradil bych rod tvých synů.
Hloubal jsem, jak bych to poznal, *
ale zdálo se mi to obtížné,
až jsem vnikl do Božích tajemství *
a přihlédl k jejich konci.
Věru, stavíš je na kluzkou cestu, *
do zhouby je vrháš.
Jak se zhroutili v mžiku, *
zhynuli, pominuli se hrůzou!
Jako člověk pohrdá snem, když se probudí, *
tak, Pane, až povstaneš, pohrdneš jejich výmysly.
Když se mé srdce jitřilo *
a bolest bodala v ledví,
byl jsem nerozumný a nechápal jsem, *
byl jsem před tebou podobný němé tváři.
Ant. Smích hříšníků se obrátí v nářek a jejich radost ve smutek.
3. ant. Mé štěstí je být nablízku Bohu; kdo se od něho vzdaluje, zahyne.
Já však chci stále být u tebe: *
uchopils mě za pravici,
povedeš mě svou radou *
a potom mě vezmeš do slávy.
Koho mám na nebi kromě tebe? *
Když jsem u tebe, nevábí mě země.
Touhou hyne mé tělo i duše, *
Bůh je navždy skála mého srdce a můj podíl.
Vždyť hle, kdo se od tebe vzdaluje, zahyne, *
zahubíš všechny, kdo jsou ti nevěrní.
Mé štěstí však je být nablízku Bohu, *
mít útočiště v Pánu, Hospodinu.
O všech tvých skutcích budu vypravovat *
v branách siónské dcery.
Ant. Mé štěstí je být nablízku Bohu; kdo se od něho vzdaluje, zahyne.
Hospodine, miluji tvůj zákon,
rozjímám o tvých přikázáních.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy proroka Daniela
2,26-47
Sen o soše rozdrcené kamenem; věčné království Boží
Král Nabuchodonosor se zeptal Daniela, nazvaného Baltazar: „Můžeš mi skutečně oznámit sen, který jsem viděl, i jeho výklad?“ Daniel králi odvětil: „Tajemství, které hledáš, nemohou králi oznámit mudrci, zaklínači, hadači a věštci. Je však na nebi Bůh, který odhaluje tajemství; a ten dal poznat králi Nabuchodonosorovi to, co bude na konci dob. Tvůj sen a vidění tvé mysli, které jsi měl na svém lůžku, jsou tyto:
Ty, králi, jsi začal na svém lůžku myslet o tom, co se stane v budoucnosti, a ten, který odkrývá tajemství, ti dal poznat to, co přijde. Mně pak bylo toto tajemství zjeveno ne pro moudrost, které bych snad měl víc než ostatní lidé, ale kvůli tomu, aby byl králi podán výklad a abys poznal to, co sis myslel.
Ty, králi, jsi měl vidění, a hle – socha. Byla to velmi mohutná socha, skvěla se září, když stála proti tobě, a její vzhled byl strašný. Tato socha měla hlavu z ryzího zlata, prsa a ramena ze stříbra, břicho a bedra z mědi. Stehna byla ze železa, nohy částečně ze železa, částečně z hlíny.
Díval ses, když se tu náhle bez lidského přičinění uvolnil kámen, udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je. Tu se ihned zhroutilo železo, hlína, měď, stříbro a zlato a byly jako plevy na mlatu v létě, vítr je odnesl, ani stopa po nich nezůstala; kámen pak, který udeřil do sochy, stal se velikou horou a naplnil celou zemi. To je sen; podáme králi jeho výklad.
Ty, králi, jsi králem králů; Bůh nebes ti dal království, moc, sílu a slávu. Do tvé moci dal všechna místa, kde bydlí lidé, divokou zvěř i ptactvo nebes, nad tím vším tě učinil vladařem – ty jsi hlava zlatá. Po tobě povstane jiné království, menší než tvoje, a ještě třetí království, měděné, které ovládne celou zemi. Čtvrté království bude tvrdé jako železo; jako železo všechno drtí a láme, tak i ono (království) toto všechno rozdrtí a zláme.
Že jsi však viděl nohy a prsty částečně z hrnčířské hlíny a částečně ze železa, to znamená, že království bude rozděleno; bude v něm však něco z tvrdostí železa. Protože jsi však viděl železo smíšené s blátivou hlínou a prsty nohou částečně ze železa a částečně z hlíny, část království bude silná a část křehká. Protože jsi však viděl železo smíšené s blátivou hlínou, stmeleny budou sňatky, nepřilnou však navzájem k sobě, tak jako se železo nespojí s hlínou.
Za dob těch králů zřídí Bůh nebes království, které nebude zničeno navěky, a toto království nepřijde k jinému národu; rozdrtí všechny ony říše a udělá jim konec, samo však bude trvat navěky, protože jsi viděl, jak se bez lidského přičinění z hory uvolnil kámen a rozdrtil hlínu, železo, měď, stříbro a zlato. Veliký Bůh ukázal králi, co bude v budoucnosti. Pravdivý je sen a spolehlivý jeho výklad!“
Tu král Nabuchodonosor padl na svou tvář a klaněl se Danielovi. Rozkázal, aby mu obětovali obětní dary a vonné látky. Král řekl Danielovi: „Jistě váš Bůh je Bohem bohů a Pánem králů; zjevuje tajemství, protože jsi mohl toto tajemství odhalit.“
ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ
Dan 2,44; srov. Lk 20,17.18
Bůh nebes zřídí království, které nebude zničeno navěky; * rozdrtí všechny ony říše a udělá jim konec.
Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním; na koho ten kámen padne, toho rozdrtí. * Rozdrtí.
DRUHÉ ČTENÍ
Z listu Sulpicia Severa
(Epist. 3,6.9-10.11.14-17.21: SCh 133,336-344)
Martin, chudý a skromný, vstupuje do nebe s velikým bohatstvím
Martin věděl o svém skonu dlouho předem a řekl bratřím, že jeho tělesná schránka už brzy doslouží. A pak došlo k tomu, že bylo třeba, aby navštívil kandskou církevní obec. Neboť klerici té církevní obce se mezi sebou přeli a on si přál obnovit tam pokoj. A tak, ačkoli věděl, že je konec jeho života už blízko, pro tak důležitou věc se nezdráhal vydat na cestu. Domníval se, že by tím dobře dovršil své životní úsilí, kdyby po sobě zanechal to, že v té církevní obci opět nastal pokoj.
Zdržel se tedy nějakou dobu v tom místě či v církevní obci, kam se odebral, a znovu nastolil pokoj mezi kleriky. Ale když pomýšlel na návrat do kláštera, začaly ho náhle opouštět tělesné síly. Svolal bratry a oznámil jim, že už odchází ze světa. A všichni měli veliký smutek a žal a svorně naříkali: „Proč nás opouštíš, otče? Komu nás opuštěné zanecháš? Na tvé stádo se vrhnou draví vlci; když pastýř padne, kdo nás uchrání před jejich tesáky? Víme, že toužíš po Kristu, ale tvá odměna je jistá a nezmenší se, dosáhneš-li jí později; smiluj se však nad námi a neopouštěj nás.“
Jejich nářek ho dojal – neboť byl vždycky ve spojení s Pánem plný soucitu – a říká se, že se dal do pláče; obrátil se na Pána a řekl na jejich nářek jen toto: „Pane, jestliže mě tvůj lid ještě potřebuje, neodmítám dále pracovat; ať se stane tvá vůle.“
Jaký to byl člověk! Nelze to vypovědět. Práce a námaha ho nezdolaly a neměla ho zdolat ani smrt; nevybral si jedno ani druhé: nebál se umřít ani neodmítal žít. Oči i ruce měl stále pozdvižené k nebi a jeho nepřemožený duch v modlitbě neumdléval. A když ho kněží, kteří se tehdy k němu sešli, prosili, aby dopřál úlevu svému ubohému tělu a obrátil se na bok, řekl: „Nechte mě, bratři, nechte mě hledět raději k nebi než k zemi, aby byl můj duch obrácen směrem k Pánu, neboť se už vydá na cestu.“
Když to řekl, uviděl nablízku ďábla. A řekl: „Co tu chceš, krvavá bestie? Ze mě, ty bídáku, nic nebudeš mít. Mě přijme náručí Abrahámovo.“
S těmito slovy odevzdal svého ducha nebi. Martin plný radosti je přijat do náručí Abrahámova. Martin, chudý a skromný, vstupuje do nebe s velikým bohatstvím.
ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ
V jeho ústech nebylo lsti, nikoho nesoudil, nikoho neodsoudil. * Mluvil o Kristu, o pokoji a milosrdenství.
Nedal se zdolat prací ani přemoci smrtí, nebál se zemřít ani se nevzpíral žít. * Mluvil.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, s tvou pomocí byl svatý Martin stále připraven nést břemeno své biskupské služby i přijmout smrt a oslavil tě ochotným konáním tvé vůle; pomáhej i nám svou milostí, ať nás ani život ani smrt neodloučí od tvé lásky. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká biskupská konference, 2018
© 1999-2023 J. Vidéky