9. březen 2024

Sv. Františky Římské, řeholnice
pro připomínku

Narodila se v Římě roku 1384 a pocházela z patricijské rodiny de Buscis. Už jako mladé děvče toužila po řeholním životě, ale na přání rodičů se provdala za Lorenza de’Ponziani. Měla tři děti, z nichž dvě v útlém věku zemřely. S láskou pečovala o domácnost a v těžkých dobách, které tehdy Řím prožíval, dávala příklad krajní obětavosti a statečnosti. Podporovala chudé, nemocné a opuštěné, a za tím účelem také založila ženské řeholní společenství na způsob III. řádu sv. Benedikta (1425). Když ovdověla (1436), přestěhovala se do tohoto kláštera a stala se v něm představenou. Tam také zemřela 9. III. 1440 a byla pohřbena v kostele Santa Maria Nuova nad zříceninami starořímského fóra. Za svatou byla prohlášena v roce 1608.

Modlitba se čtením

Bože, pospěš mi na pomoc.

Slyš naše volání.

Sláva Otci, jako byla.

HYMNUS

Boží Synu, ty jsi vinu

shladil nás, všech hříšníků.

Na křížis pněl, muky trpěl

pro nás od protivníků.

Zjednal jsi nám to, co Adam

ztratil skrze pýchu svou

a řeč ďáblovu lichou,

smířil jsi nás v ten smutný čas,

když ses k Otci s velkou mocí

modlil za naše viny:

Odpustiž jim, neb já to vím,

že nevědí, co činí.

Synu Boží, ty jsi zboží

všech duší i bohatství.

V tebe vlitá je i skrytá

plnost celého božství.

Tys studnice, nikdo více;

není žádné milosti,

jedině v tvé plnosti:

kdo chce píti, nežízniti,

ať jde k tobě, váží sobě

u tebe živé vody,

tu vždy pijíc, nežízní víc,

ale má věčné hody.

Ježíši náš, ty dobře znáš,

že jsme plni všech zlostí.

Skrze svou krev nám viny slev

a popřej své milosti.

Ať jsme silní, neomylní

ve víře, v milování,

plníce přikázání,

ať úzkosti vždy s radostí

nesem pro tě v svém životě,

Pane, Králi Sabaoth;

potom nám přej, u sebe dej

v nebesích věčný život.

Nebo:

Má duše se nespouštěj

nikdy Boha svého,

neb on mě neopustí

též času žádného.

V něm je má naděje,

on mě ve dne i v noci

opatruje svou mocí,

když se mi zle děje.

Abych vždy mohl jíti

jen po cestách přímých,

k své škodě neblouditi

v temnostech omylných,

světlo slova svého

přede mnou rozsvěcuje

a mě vždy ochraňuje

před lstí ďábla zlého.

Byť pak mě opustili,

jak se v světě děje,

moji přátelé milí,

když mi sám Bůh přeje,

rychle svou milostí

mě zbaví všeho zlého,

duši, tělu škodného,

přivede k radosti.

Jemu já se oddávám

v štěstí, také v psotě,

jeho vždycky zůstávám

v smrti i v životě.

Vím, že neopustí

doufajícího v něho,

že zachrání každého,

kdo se ho nespustí.

ŽALMY

1. ant. Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. 

Žalm 107 (106)
Poděkování za vysvobození
Bůh poslal Izraelitům své slovo, když dal hlásat, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. (Sk 10,36)
I (1-16)

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, *

jeho milosrdenství trvá navěky.

 Tak ať mluví vykoupení Hospodinem, *

ti, které vykoupil z nepřátelské moci,

které shromáždil ze zemí, *

od východu a od západu, ze severu a z jihu.

Bloudili na stepi, po pustině, *

nenašli cestu k městu, kde by mohli bydlet.

Hladověli a žíznili, *

život v nich chřadl.

Tu volali ve své tísni k Hospodinu, *

a on je z jejich úzkostí vysvobodil.

Vedl je pravou cestou, *

aby došli do města, kde by mohli bydlet.

Ať chválí Hospodina za jeho milosrdenství, *

za jeho divy k dobru lidí,

neboť žíznivou duši ukojil, *

hladovou duši naplnil dobrými věcmi.

Seděli v hlubokých temnotách, *

spoutáni železem a strastí,

neboť se vzepřeli Božím příkazům, *

pohrdli úradkem nejvyššího.

Proto jim pokořil srdce útrapou, *

potáceli se, ale nikdo jim nepomohl.

Tu volali ve své tísni k Hospodinu, *

a on je z jejich úzkostí vysvobodil.

Vyvedl je z hlubokých temnot *

a roztrhl jejich pouta.

Ať chválí Hospodina za jeho milosrdenství, *

za jeho divy k dobru lidí,

neboť vylomil bronzové brány *

a železné závory rozbil.

Ant. Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.

2. ant. Ve své tísni volejte k Hospodinu, a on vás vysvobodí.

II (17-32)

Chřadli pro svou nepravost *

a souženi byli pro své viny;

z duše se jim zhnusil každý pokrm *

a přiblížili se až k branám smrti.

Tu volali ve své tísni k Hospodinu, *

a on je z jejich úzkostí vysvobodil.

Poslal své slovo a uzdravil je, *

zachránil je ze záhuby.

Ať chválí Hospodina za jeho milosrdenství, *

za jeho divy k dobru lidí.

Nechť podají děkovné oběti, *

nechť vypravují s jásotem o jeho skutcích.

Pustili se po lodích na moře, *

sháněli obchody po širých vodách.

Viděli Hospodinova díla *

a na širém moři jeho divy.

Rozkázal a vyvolal bouřlivý vítr, *

který do výše vzdouval vlny.

Stoupali až k nebi, sestupovali do propastí, *

jejich duše se třásla v nebezpečí.

Potáceli se, vrávorali jak opilí, *

veškerá jejich zručnost byla v koncích.

Tu volali ve své tísni k Hospodinu, *

a on je z jejich úzkostí vysvobodil.

Uklidnil bouři v tichý vánek, *

a utišily se mořské vlny.

Radovali se, že se uklidnily, *

a dovedl je do vytouženého přístavu.

Ať chválí Hospodina za jeho milosrdenství, *

za jeho divy k dobru lidí;

nechť ho oslavují v shromáždění lidu, *

nechť ho velebí ve sboru starších.

Ant. Ve své tísni volejte k Hospodinu, a on vás vysvobodí.

3. ant. Spravedliví vidí Hospodinovy divy a radují se, poznávají jeho lásku.

III (33-43)

Změnil řeky v pustinu *

a prameny vod ve vyprahlou zemi,

plodný kraj v solnou step *

pro zlobu jeho obyvatel.

Změnil poušť ve vodní pláň, *

vyprahlou zemi v prameny vod.

Usadil tam hladové *

a vystavěli si město k přebývání.

Oseli pole, založili vinice, *

domohli se hojné úrody.

Požehnal jim, a velmi se rozmnožili, *

nezmenšil počet jejich dobytka.

Avšak ubylo jich, dostali se do bídy *

tlakem neštěstí a útrapami.

Ale ten, který vylévá potupu na knížata *

a dává jim bloudit neschůdnou pouští,

pozdvihl chudáka z bídy *

a rodiny rozmnožil jako stáda.

Vidí to spravedliví a radují se, *

každá zloba zavře svá ústa.

Kdo je moudrý, aby to sledoval, *

kdo pochopí Hospodinovu lásku?

Ant. Spravedliví vidí Hospodinovy divy a radují se, poznávají jeho lásku.

Kdo jedná podle pravdy, jde ke světlu,

aby se ukázaly jeho skutky.

PRVNÍ ČTENÍ

Z druhé knihy Mojžíšovy

40,16-38

Hospodinův oblak zahalil stan schůzky

Mojžíš učinil všecko přesně tak, jak mu Hospodin přikázal.

První den prvního měsíce druhého roku byl příbytek Boží postaven. Mojžíš postavil příbytek (takto): rozmístil podstavce, zasadil desky, zastrčil závory a vztyčil sloupy. V příbytku rozprostřel stan a nahoru na stan umístil pokrývku, tak jak mu přikázal Hospodin. Vzal svědectví (desky Zákona) a vložil je do archy, tyče prostrčil k arše a nahoru na archu dal slitovnici. Když přinesl archu do příbytku, zavěsil vnitřní oponu, a tak zastřel archu svědectví, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. Do stánku schůzky dal na severní stranu stůl, vně před oponu. Na něm narovnal vrstvu chleba před Hospodina, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. I svícen postavil do stánku schůzky proti stolu na jižní stranu příbytku. Nasadil lampy před Hospodina, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi.

Také zlatý oltář umístil do stánku schůzky před oponu. Zapálil na něm kadidlo z vonných látek, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. Ke vchodu do příbytku zavěsil (vnější) oponu. V nádvoří příbytku, (to je) stánku schůzky, postavil oltář pro celopaly a obětoval na něm celopaly i nekrvavé oběti, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. Mezi stánek schůzky a oltář umístil nádrž a nalil tam vodu k umývání. Mojžíš, Árón a jeho synové si tam myli ruce i nohy, myli se, když přicházeli do stánku schůzky a když přistupovali k oltáři, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. Zřídil (i) nádvoří kolem příbytku a oltáře. Zavěsil oponu ke vchodu do nádvoří. (Tak) dokončil Mojžíš (celé) dílo.

Tu oblak zahalil stan schůzky a Hospodinova velebnost naplnila příbytek. Mojžíš nemohl přistoupit ke stanu schůzky, neboť se nad ním vznášel oblak a Hospodinova velebnost naplnila příbytek.

Kdykoli se oblak z příbytku zvedl, synové Izraele vytáhli, a tak to dělali po celou dobu svého putování. Jestliže se oblak nezvedl, nevytáhli až do dne, kdy se zdvihl. Hospodinův oblak byl nad příbytkem ve dne a oheň v noci před očima celého domu Izraele po celou dobu putování.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

1 Kor 10,1.2; Ex 40,32.33

Všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem. * Všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku.

Hospodinova velebnost naplnila příbytek, neboť všechno zahalil oblak. * Všichni.

DRUHÉ ČTENÍ

Z promluv svatého Řehoře z Nazianzu, biskupa

(Oratio 14, De pauperum amore, 38.40: PG 35,907.910)

Služme Kristu v chudých

Blahoslavení milosrdní, praví Písmo, neboť oni dojdou milosrdenství. Mezi blahoslavenstvími nepatří milosrdenství v žádném případě mezi poslední. Neboť Blaze tomu, kdo si všímá chudáka a ubožáka. A jinde: Blaze muži, který se slitovává a půjčuje. A na jiném místě: Spravedlivý pokaždé se ustrne a půjčí. Chopme se rychle toho požehnání, ať je vidět, že jsme pochopili, a buďme k druhým dobří!

Ani noc ať nepřerušuje konání tvého milosrdenství. Neříkej: Teď jdi, pak přijď, až zítra ti dám. Nechť nic nevstupuje mezi předsevzetí a dobrý skutek. Konání dobra je to jediné, co nesnese odkladu.

Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům. A dělej to rád a s ochotou. Bylo přece řečeno: Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí s radostí. Milost dobrého skutku se ti zdvojnásobí, vykonáš-li jej ochotně a rychle. Kdežto nabízí-li někdo něco nerad nebo z donucení, není to milé ani pěkné.

A tak se musíme radovat, a ne rmoutit, kdykoli prokazujeme dobrodiní. Bylo řečeno: Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, to znamená lakotně a malicherně zkoumat nebo otálet a reptat, co se stane? Něco velikého a obdivuhodného! Jaká a jak veliká odměna tě za to čeká! Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí. A kdo by netoužil po světle a po uzdravení?

Myslíte-li proto, Kristovi služebníci, bratři a spoludědici, že mě máte v něčem poslechnout, pak tedy navštěvujme Krista, pokud je čas, pečujme o Krista, živme Krista, odívejme Krista, Krista si získávejme a Kristu prokazujme úctu. Avšak nejen při stole jako někteří, nejen balzámy jako Maria, ne jenom hrobem jako Josef z Arimatie, ani věcmi potřebnými k pohřbu, jako Nikodém se svou polovičatou láskou ke Kristu, ani zlatem, kadidlem a myrhou, jako to učinili mágové před všemi těmi, o nichž byla řeč. Pán veškerenstva chce přece milosrdenství, nikoli oběť, a milosrdenství je mu nad desetitisíce obětovaných tučných beránků. Prokazujme mu tedy milosrdenství – v těch, kdo jsou chudí a v přítomné chvíli se ocitli v ponížení, aby nás, až jednou odtud odejdeme, přijali do věčných příbytků, právě skrze Krista, našeho Pána. Jemu buď sláva navěky. Amen.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Mt 25,35.40; Jan 15,12

Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít, byl jsem na cestě, a ujali jste se mě. * Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.

To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. * Amen, pravím.

ČTENÍ

Ze „Života svaté Františky Římské“

(Cap. 6-7: Acta Sanctorum Martii 2,*185-*187)

Trpělivost a láska svaté Františky

Bůh nevyzkoušel Františčinu trpělivost pouze pokud jde o vnější pozemské statky, ale musela projít i mnoha zkouškami osobními, neboť Bůh ji podle své vůle podrobil nemocem, často dlouhým a těžkým, jak se vypráví a jak ještě bude řečeno. Jako by chtěl, aby na ní nikdy nebylo možno zpozorovat sebemenší projev netrpělivosti nebo sebemenší nespokojenost s nějakou službou, byť jí byla prokázána jakkoli nevhodně.

Svou pevnost osvědčila Františka zejména, když záhy musela pohřbít své syny, které tak něžně milovala. S jasnou duší se vždycky podřizovala Boží vůli a děkovala Bohu za všechno, co ji potkalo. Se stejnou odhodlaností snášela pomlouvače a nactiutrhače, všechny zlé jazyky, které znevažovaly způsob jejího života. Nedávala na sobě znát ani nejmenší známku odporu k osobám, o nichž věděla, že o ní a o jejích záležitostech křivě smýšlejí a mluví. Naopak, splácela zlé dobrým a vytrvale se za takové lidi modlila.

Protože si ji Bůh nevyvolil, aby byla svatá jen pro něho, ale aby všechno dobré, co jí Bůh dal, využila pro duchovní i tělesné blaho bližních, dal jí takový půvab a roztomilost, že ať s ní přišel do styku kdokoli, vždycky byl okamžitě uchvácen její láskou a úctou a ochotně přijal jakékoli její rozhodnutí. V jejích slovech byla taková síla Boží moci, že pouhými několika slovy potěšila zkormoucené a nemocné duše, zkrotila neklidné, zkonejšila rozhněvané, usmířila nepřátele, uhasila plameny zakořeněné a staré zášti a nenávisti, a často přečasto zabránila promyšlené a připravené mstě. Zdálo se, že jediným slovem udrží na uzdě vášně kteréhokoli člověka a že může lidi vést, kamkoli se jí zachce.

Proto se k Františce utíkali ze všech stran jako k nejbezpečnějšímu útočišti a nikdo od ní neodcházel bez útěchy, ačkoli dovedla také nepokrytě vytknout hříchy a beze strachu pokárat každého, když provedl něco škodlivého a Bohu nemilého.

V Římě tehdy řádily nejrůznější nemoce, všude byli umírající a morem postižení. Nedbajíc nebezpečí nákazy, neváhala světice uprostřed toho všeho konat skutky nejvyššího milosrdenství všem ubožákům a těm, kdo potřebovali cizí pomoci. Když takové lidi snadno našla, snažila se je nejprve soucitem pohnout k pokání, načež jim s horlivostí poskytovala pomocné služby a láskyplně je povzbuzovala, aby jakoukoli podobnou obtíž přijímali z ruky Boží s radostí a snášeli ji z lásky k tomu, který toho tak mnoho za ně na sebe vzal jako první.

Františce nebylo dost těch nemocných, které se jí podařilo shromáždit k léčení u ní v domě. Vyhledávala je i v jejich chatrčích a veřejných špitálech a těm, které tak našla, tišila žízeň, upravovala lůžka, obvazovala rány. Čím víc vředy páchly a čím víc se jí z nich zvedal žaludek, tím horlivěji a pečlivěji se nemocným věnovala. Měla také ve zvyku brát s sebou cestou do městské čtvrti Campo Santo (Svaté pole) jídlo i vybrané pochoutky a rozdělovat je mezi ty potřebnější. A když se vracela domů, přinášela s sebou kusy rozedraných šatů a bídné cáry plné špíny, pečlivě je vyprala a náležitě vyspravila, jako by je měl nosit sám Pán, co nejlépe je složila a proložila vonnými věcmi.

Dobrých třicet let konala Františka tuto službu u jednotlivých nemocných i v nemocnicích; v době, kdy bydlela v domě svého manžela často chodívala do špitálů sv. Marie a sv. Cecílie v Zátibeří, ale také k sv. Duchu a do čtvrtého na Svatém poli. A protože v době tehdejších epidemií bylo nesnadné najít nejen lékaře pro uzdravení těla, ale také kněze, aby potřebným způsobem léčili duše, Františka je sama vyhledávala a vodila je k těm, kdo byli připraveni přijmout svátosti pokání a eucharistie. Aby se to dalo podle jejího soudu lépe zařídit, vydržovala na své náklady jednoho kněze, aby chodil do výše uvedených špitálů a navštěvoval tam nemocné, které mu předem určila.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. Rt 3,10a.11b; Jdt 13,9a

Bůh tě provázel svým požehnáním. * Všechen lid tě obdivuje jako ženu statečnou a plnou víry.

Pán tak proslavil tvé jméno, že nevymizí tvá chvála z úst lidí. * Všechen.

MODLITBA

Modleme se.

Bože, tys ukazoval svaté Františce cestu, aby vedla vzorný křesťanský život jako manželka i jako řeholnice; prosíme tě, pomáhej také nám, abychom ti každý na svém místě věrně sloužili a vždycky se podřizovali tvému vedení. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Text © Česká biskupská konference, 2018

© 1999-2023 J. Vidéky