Narodila se 26. července 1602 v Arequipě v Peru. Od svých tří let byla vychovávána u dominikánských mnišek v klášteře sv. Kateřiny v Arequipě. Ve čtrnácti letech ji rodiče z kláštera odvedli a chtěli ji provdat. Anna odmítla, utekla do kláštera a požádala zde o přijetí. Neposlušnost vůči rodičům byla v té době chápána jako velký hřích, proto ji sestry nejprve odmítly a nabídly jí pouze místo služebné. Nakonec ji však na přímluvu jejího bratra kněze do kláštera přijaly. Anna zde působila jako sakristánka, novicmistrová i převorka. Milovala liturgii, vynikala mimořádnou úctou k eucharistii a k Panně Marii. Všem vždy ochotně pomáhala. Poslední léta trpěla velkými bolestmi. Zemřela 10. ledna 1686 a byla pohřbena v klášterním kostele sv. Kateřiny v Arequipě. Beatifikoval ji 2. února 1985 sv. Jan Pavel II.
Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
V noci a časně ráno:
Nejlepší Tvůrce stvoření,
náš Vládce, na nás pohlédni:
Nás, ponořené v těžké sny
z nezdravých dřímot vytrhni.
Ty, svatý Kriste, prosícím
shoď z beder těžké břímě vin.
Vždyť vstáváme s tvým vyznáním,
tmu rozrážíme zpěvem svým.
Zvedáme ruce se srdci
k tobě, jak konat za noci
nám už tvůj prorok přikázal
a Pavlův příklad ukázal.
Ty znáš zlé, jež jsme činili,
své nitro jsme ti odkryli,
své prosby v slzách vylili:
odpusť nám, čím jsme zhřešili.
Laskavý Vládce, Ježíši,
buď s Otcem ti čest nejvyšší,
i Duchu, který těší nás,
po všechny věky, v každý čas. Amen.
Během dne:
Ať Pane všeho vědění
ti patří naše nadšení.
Ty znáš všech srdcí tajemství
a sílíš nás svou milostí.
Pastýři ovce chránící,
ztracené nalézající,
na pastviny své svěží vždy
nás k dobrým ovcím shromáždi.
Kéž soudcův hněv nás nesvrhne
v ponuré stádo pekelné,
kéž jsme tvým soudem určeni
tvých pastvin stát se ovcemi.
Buď tobě, Spasiteli náš,
čest, vítězství, moc, slávy jas,
nad celým světem vládu máš
po všechny věky, v každý čas. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 S láskou tě vyznávám, Pane, má sílo. †
S láskou tě vyznávám, Pane, má sílo! *
† Pane, má skálo, má tvrzi, má spáso,
ty jsi můj Bůh, můj hrad, kde se skryji, *
ty jsi můj štít a záchrana moje!
Úpěnlivě volal jsem k Pánu, *
osvobodil mě od nepřátel!
Smrtící vlny mě zalily, *
příboje zkázy mě plnily děsem.
Osidla temnot mě ovila, *
smyčky smrti se nade mnou zdrhly.
K Pánu jsem volal v úzkostech, *
k Bohu jsem křičel o záchranu.
Ze svého chrámu slyšel můj hlas, *
k jeho uším došel můj nářek. △
Ant. S láskou tě vyznávám, Pane, má sílo.
Ant. 2 Zachránil mě Pán, protože ve mně našel zalíbení.
A tu se zachvěla, pohnula zem, †
v základech hor se zakolísala, *
jak ve svém hněvu ji otřásal Pán.
Z jeho nozder valil se dým, †
z jeho úst šlehal sžíravý plamen, *
řeřavé uhlíky sršely z něj.
Nachýlil nebe a sestoupil níž, *
s černými mračny pod nohama.
Na cherubovi přilétal, *
na perutích vichru se snášel.
Celý se halil v temnotách, *
do clony z tmavých vod a mraků.
Ze záře, která před ním šla, *
padaly kroupy a řeřavé uhlí.
Nebesa s rachotem rozehřměl Pán, *
hlasem svým Nejvyšší zaburácel.
Vysílal šípy do všech stran, *
blesky metal a kolkolem sršel.
I bylo vidět až na mořské dno, *
obnažily se základy země.
když jsi, Pane, zahrozil, *
zadul vichřicí svého hněvu.
Pro mne však z výšin svou pravicí sáh’, *
vyzdvihl mě z té záplavy vodní,
vyrval mě z rukou mých nepřátel, *
z přesily mocných nenávistníků.
Vrhli se na mne v můj neblahý den, *
Pán mi však přispěchal na ochranu.
Na volný prostor vyvedl mne, *
zachránil, v kom našel zalíbení. △
Ant. Zachránil mě Pán, protože ve mně našel zalíbení.
Ant. 3 Ty, Pane, zažehni mé světlo, ty ozař mé temnoty.
Tak pro mou nevinnost učinil Pán, *
splatil mi za to, že ruce mám čisté;
za to, že po cestách Páně jsem šel, *
od svého Boha neodpadl.
Vskutku jsem všech jeho příkazů dbal, *
zákony jeho jsem neodmítal.
Zůstal jsem před ním bez viny, *
chránil se bedlivě před proviněním.
odplatil Pán mou nevinnost, *
neboť viděl, že ruce mám čisté.
K věrnému, Pane, jsi věrný i ty, *
a s dobrým jednáš dobrotivě.
Čistému odplácíš čistotou, *
k chytrákům však jsi opatrný.
Tak chráníš od zhouby pokorný lid, *
pohledy zpupné však pokořuješ.
Ano, má svítilna, Pane, jsi ty. *
Bůh můj mé temnoty ozařuje.
S tebou ztékám valy a zdi, *
se svým Bohem přeskočím hradby. △
Ant. Ty, Pane, zažehni mé světlo, ty ozař mé temnoty.
Všichni se divili milým slovům.
Která vycházela z jeho úst.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Sirachovcovy
24,1b-33 (řec. 1-23)
Moudrost ve stvoření a v dějinách Izraele
Moudrost se sama chválí
a slaví uprostřed svého lidu.
Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího
a velebí se před jeho zástupy:
„Vyšla jsem z úst Nejvyššího,
jako mlha jsem přikryla zemi.
Na výsostech jsem se ubytovala,
na sloupu z oblaků mám svůj trůn.
Okruh nebe jsem sama obcházela
i nejhlubší propasti jsem procházela.
Vládla jsem na vlnách moře i na celé zemi,
u všech národů a kmenů.
U nich všech jsem hledala odpočinek,
u koho bych se mohla usadit.
Tu mi dal tvůrce veškerenstva rozkaz,
můj stvořitel mi poručil vztyčit stan.
Řekl mi: ‚Usaď se v Jakubovi,
v Izraeli měj své dědictví!‘
Před věky na počátku mě stvořil,
až navěky být nepřestanu.
Před ním ve svatostánku jsem konala svou službu
a pak na Siónu jsem obdržela sídlo.
Usadil mě v městě, které miloval jako mě,
v Jeruzalémě vykonávám svou moc.
V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny,
v Pánově údělu, v jeho dědictví.
Vyrostla jsem jako cedr na Libanonu,
jako cypřiš na hermonských horách.
Vyrostla jsem jako palma v Engadi,
jak růžové keře v Jerichu,
jak spanilá oliva na rovině,
vyrostla jsem jako platan.
Voněla jsem jako skořice a vonný balzám,
jako nejjemnější myrha jsem šířila vůni,
jako galbanum, onyx a stakte,
jako dým kadidla ve svatostánku.
Jak terebint jsem roztáhla své větve,
jsou to větve půvabu a slávy.
Do vnady jsem vypučela jak réva,
z mých květů vyrostly bohaté a skvělé plody.
Přistupte ke mně, kdo po mně toužíte,
a nasyťte se mými plody.
Vždyť vzpomínka na mě je nad med sladší,
mít mě je nad plástev medu.
Kdo mě požívají, ještě lačnějí,
kdo mě pijí, ještě žízní.
Kdo mě poslouchá, nebude zklamán,
nezhřeší, kdo se o mě snaží.“
To všechno je kniha smlouvy nejvyššího Boha,
zákon, který nám vyhlásil Mojžíš
jako dědictví pro Jakubovo společenství.
RESPONSORIUM
Jan 14,6; Sir 24,14 (řec. 9)
Já jsem cesta, pravda a život. * Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.
Před věky na počátku mě stvořil, až navěky být nepřestanu. * Nikdo.
DRUHÉ ČTENÍ
Z traktátu „Proti bludným naukám“ od svatého Ireneje, biskupa
(Lib. 4,6,3.5.6.7: SCh 100,442.446.448-454)
Poznání Otce je zjevení Syna
Nikdo nemůže poznat Otce bez Božího Slova, to znamená, nezjeví-li ho Syn, a nikdo nemůže poznat Syna bez Otcovy dobré vůle. A tuto dobrou vůli Otce uskutečňuje Syn: Otec posílá, Syn je posílán a přichází. Otce, který je pro nás zcela neviditelný a nevymezitelný, poznává jeho vlastní Slovo; a protože je Otec nevypověditelný, sám Syn nám o něm řekl. A naopak, své Slovo zná jen Otec. To je ona dvojí skutečnost, kterou nám Pán zjevil. Proto tedy Syn odhaluje svým zjevením poznání Otce. A poznání Otce je zjevení Syna, neboť všechno je zjeveno prostřednictvím Slova.
To byl důvod, pro který Otec zjevil Syna: aby se v něm on sám zjevil všem a aby všechny, kdo v něho věří (věřit v něho znamená konat jeho vůli), právem přijal do neporušitelnosti a věčné blaženosti.
Ve stvoření Slovo zjevuje Boha, jenž je stvořil, ve světě zjevuje Pána, jenž jej učinil, v každém výtvoru zjevuje Umělce, jenž jej vytvořil, v Synu zjevuje Otce, který ho zplodil. Všichni o tom sice stejně hovoří, ale přesto nemají stejnou víru.
Už skrze Zákon a proroky zvěstovalo Slovo stejně sebe i Otce. A ačkoli všichni lidé slyšeli stejně, přesto nevěřili stejně. Nakonec se Otec zjevil přímo ve svém Slově, které bylo viditelné a jehož se všichni mohli dotýkat, i když ne všichni v něj stejně uvěřili; všichni však viděli v Synu Otce, neboť neviditelnou skutečností Syna je Otec a viditelnou skutečností Otce je Syn.
Syn slouží Otci a všechno od počátku až do konce vede k naplnění. Bez něho nikdo nemůže poznat Boha. Neboť poznáním Otce je Syn a poznání Syna je v Otci a skrze Syna je zjeveno. Proto Pán řekl: Nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn a ten, komu to Syn chce zjevit.
„Chce zjevit“ se netýká pouze budoucnosti, jako by Slovo začalo zjevovat Otce až po narození z Marie. Má všeobecnou platnost a týká se času jako celku. Od počátku stojí Syn při svém díle a všem zjevuje Otce podle toho komu, kdy a jak Otec chce. A proto ve všem a skrze všechno je jeden Bůh Otec, jedno Slovo, to je Syn, a jeden Duch. A je jedna spása pro všechny, kdo v něho věří.
RESPONSORIUM
Jan 1,18; Mt 11,27
Boha nikdo nikdy neviděl. * Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.
Nikdo nezná Otce, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. * Jednorozený.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, tys ve své dobrotě obdaroval blahoslavenou pannu Annu milostí rozjímavé modlitby, kajícnosti a lásky k bližním; na její přímluvu dej, ať přinášíme oběť chvály tvé velebnosti a podle jejího příkladu jsme schopni rozeznávat ve znameních doby, co se tobě líbí. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2023 J. Vidéky