6. září 2024

Bl. Bertranda z Garrigua, kněze
pro dominikány (OP)

„Byl společníkem svatého Dominika na cestách, ve svatosti i v nadšení,“ napsal o Bertrandovi blahoslavený Jordán Saský. Podle některých autorů se narodil v Garrigue [Garig] v diecézi Nimes [Nim]. Stal se knězem. Od dětství měl osobní zkušenost s albigenskými. Přidal se proto ke skupině cisterciáků a spolupracoval s nimi v jejich boji proti herezi katarů v jižní Francii. Tam se také setkal se svatým Dominikem a jako jeden z prvních se nechal uchvátit jeho osobností. Oba pracovali, modlili se a postili pro slávu Boží, ve prospěch církve a spásu duší. Byl převorem první komunity v Toulouse, v roce 1217 jej svatý Dominik poslal do Paříže a v roce 1221 se stal prvním provensálským provinciálem. Tento úřad spravoval až do své smrti. Je zakladatelem kláštera v Montpellie­ru a v Avignonu. Zemřel a byl pohřben v Le Bouchet [Le Buše] pravděpodobně v dubnu roku 1230. V roce 1414 bylo jeho neporušené tělo přeneseno do klášterního kostela v Orange [Oranž], 1561 však bylo spáleno hugenoty. Jeho kult potvrdil 14. července 1881 Lev XIII.

Modlitba se čtením

Bože, shlédni a pomoz.

Pane, pospěš mi pomáhat.

Sláva Otci, jako byla. Aleluja.

HYMNUS

V noci a časně ráno:

Když kohout svým kuropěním

temno noci půlí již

a nám z nitra vypuzuje

ponuré tmy chmurnou tíž,

pokorně a naše vroucí

prosby, vlídný Bože, slyš.

Přišels jako světlo, mocný,

bdělý strážce lidí všech,

právě, když se všude ztajil

půlnočního ticha dech,

a jakoby závoj smrti

ležel na všech předmětech.

Přišels, Kriste, vytrhnout nás

ze zlého snu zajetí,

zadarmo nás vysvobodit

ze žaláře temnoty,

přinést světlo, s kterým máme

k tobě žitím kráčeti.

Sláva Otci a též tobě,

rovněž Duchu Svatému,

životu všech, světlu, míru,

Bohu trojjedinému,

vznešenému navždy Božstvu,

jménu nad vše sladkému. Amen.

Během dne:

Stůj při nás, Tvůrce laskavý,

ty slávo záře Otcovy,

když nás tvá milost opustí,

chvíme se plni úzkosti.

Když prodchnuti však Duchem jsme

a v nitru Boha neseme,

nic nepořídí zrádce zlý

proti nám svými osidly.

Kéž v pozemském svém jednání,

k němuž jsme v žití vázáni,

se těžce neproviníme,

a řádem tvým se řídíme.

Laskavý Vládce, Ježíši,

buď s Otcem ti čest nejvyšší,

i Duchu, který těší nás,

po všechny věky, v každý čas. Amen.

PSALMODIE

Ant. 1 Pane, netrestej mě ve svém rozhorlení!

Žalm 37 (38)
Prosba hříšníka, který se octl v krajním nebezpečí
Jeho známí všichni zůstali stát opodál. (Lk 23, 49)
I

Nekárej mě, Pane, ve svém hněvu, *

netrestej mě ve svém rozhorlení!

Zaryly se do mne tvoje šípy, *

těžce na mne dolehla tvá ruka.

Pro tvůj hněv mám tělo jednu ránu, *

pro můj hřích kost ve mně není celá.

Nad hlavu se nakupily viny, *

tíhou přetěžkou mě obtížily. 

Ant. Pane, netrestej mě ve svém rozhorlení!

Ant. 2 Pane, ty znáš každou moji touhu.

II

Jitří se a páchnou moje rány, *

a to všechno pro mou pošetilost.

Přitlačen a sehnut jsem až k zemi, *

celý den se v sklíčenosti vláčím.

Bedra má jsou celá zanícená, *

místečko v mém těle není zdravé.

Zesláblý jsem, zkroušený až běda, *

křičím z hloubi sevřeného srdce.

Pane, ty znáš každou moji touhu, *

žádný povzdech můj ti není tajný.

Srdce buší, opouští mě síla, *

už i světlo v očích se mi kalí.

Všichni moji přátelé a druzi †

mému neštěstí se vyhýbají, *

ba i příbuzní se drží stranou.

Léčky strojí, kdo mě chtějí zabít, †

hrozí mi, kdo hledají mou zkázu, *

denně nové lsti si vymýšlejí. 

Ant. Pane, ty znáš každou moji touhu.

Ant. 3 Pane, přiznávám svou vinu, neopouštěj mě, má spáso.

III

Já však jsem k nim hluchý, neslyším je, *

němý jsem a ústa neotvírám.

Tak jsem jako člověk beze sluchu, *

bez schopnosti ubránit se slovem.

Doufám, Pane, v tebe jediného, *

ty mě vyslyšíš, můj Pane Bože!

Říkám si: „Jen ať jim nejsem pro smích, *

těm, kdo mají radost, klopýtnu-li!“

Já pak mám až příliš blízko k pádu, *

stále mám svou bolest před očima.

Proto zhloubi přiznávám svou vinu, *

pro svůj hřích jsem obavami sklíčen.

Silní však jsou moji nepřátelé, *

mnozí, kdo mě nenávidí pro nic,

za dobrotu zlem mi odplácejí, *

pasou po mně za to, že chci dobro.

Proto ty mě, Pane, neopouštěj, †

nevzdaluj se ode mne, můj Bože! *

Na pomoc mi pospěš, Pane, spáso má! 

Ant. Pane, přiznávám svou vinu, neopouštěj mě, má spáso.

Po tvé pomoci dychtí mé oči.

Po tvém příslibu spravedlivém.

PRVNÍ ČTENÍ

Z knihy proroka Jeremiáše

30,18 – 31,9

Příslib vysvobození

Tak praví Hospodin:

„Hle, změním osud Jakubových stanů,

slituji se nad jeho příbytky,

na své výšině zas bude vystavěno město,

palác bude vybudován na svém starém místě.

Chvalozpěv z nich bude znít,

hlas jásajících.

Rozmnožím je, a nebude jich málo;

oslavím je, a nebudou bez vážnosti.

Jeho synů bude jak za dávných časů,

jeho shromáždění u mě potrvá pevně,

trestem stihnu všechny, kdo jej utlačují.

Vzejde z něho jeho vladař,

povstane kníže z jeho středu.

Dovolím mu a přistoupí ke mně.

Kdo by se jinak odvážil přiblížit ke mně?

– praví Hospodin.

Budete mým lidem

a já budu vaším Bohem.

Hle, Hospodinova bouře, jeho hněv vypukne,

– vířivá smršť

na hlavu bezbožných se snese!

Neobrátí se Hospodinův hněv,

dokud nevykoná, dokud nesplní záměry svého srdce.

Na konci času to pochopíte.

V té době – praví Hospodin

budu Bohem všech rodů Izraele,

oni pak budou mým lidem.

Tak praví Hospodin:

Lid, který byl ušetřen meče,

nalezl na poušti milost.

Izrael došel na místo svého odpočinku.“

Zdaleka se mu zjevil Hospodin:

„Věčnou láskou jsem tě miloval,

proto jsem ti zachoval smilování.

Zase tě zbuduji a budeš vystavěna,

Izraelova panno!

Znovu se ozdobíš svými bubínky

a vejdeš do ráje jásajících.

Budeš opět štěpovat vinice

na samařských horách.

Štěpovat budou štěpaři a budou z nich též požívat.

Neboť přijde den,

kdy budou strážní volat

na efraimském pohoří:

‚Vstaňme a vystupme na Sión

k Hospodinu, svému Bohu!‘

Neboť tak praví Hospodin:

Oslavujte Jakuba,

jásejte nad prvním z národů,

ať je slyšet váš jásot:

‚Zachránil Hospodin svůj národ,

zbytky Izraele!‘

Hle, přivedu je nazpět ze severní země,

shromáždím je od končin země;

slepí a kulhaví budou mezi nimi

spolu se ženami v naději a nedělkami;

veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí.

Přicházejí s pláčem,

ale útěchou je doprovázím;

přivedu je k vodním proudům

přímou cestou, na níž neklopýtnou.

Stal jsem se totiž Izraeli otcem,

Efraim je mým prvorozencem.“

RESPONSORIUM

Jer 31,6; Iz 2,5

Přijde den, kdy budou strážní volat: * Vstaňme a vystupme na Sión k Hospodinu, svému Bohu!

Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle. * Vstaňme.

DRUHÉ ČTENÍ

Z dekretu 2. vatikánského koncilu o službě a životě kněží

(Presbyterorum ordinis, n. 12)

Povolání kněží k dokonalosti

Svátostí kněžství se kněží připodobňují Kristu Knězi. Jsouce služebníky Krista-Hlavy, mají jako spolupracovníci biskupského sboru stavět a budovat celé Kristovo tělo, jímž je církev. Již při křestním zasvěcení dostali jako všichni křesťané dar a znamení takového povolání a milosti, že přes všechnu lidskou slabost mohou a mají usilovat o dokonalost podle slova Páně: Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

O tuto dokonalost mají ovšem usilovat obzvlášť kněží; ti se totiž přijetím kněžství zasvětili Bohu novým způsobem a stali se živými nástroji Krista, věčného Kněze, takže jsou s to v každém čase pokračovat v jeho podivuhodném díle, které svou nebeskou silou obnovilo celé lidské společenství.

Každý kněz tedy představuje svým způsobem samého Krista, a proto se mu také dostává zvláštní milosti, aby mohl ve službě těm, kdo jsou mu svěřeni, a celému Božímu lidu lépe následovat toho, jejž zastupuje, a aby slabost jeho lidské přirozenosti nalézala lék ve svatosti toho, který se pro nás stal veleknězem svatým, nevinným, neposkvrněným, odděleným od hříšníků.

Kristus, kterého Otec posvětil, tj. zasvětil a poslal na svět, vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků; a tak skrze umučení vstoupil do své slávy. Podobně kněží: posvěceni pomazáním Svatého Ducha a posláni Kristem umrtvují v sobě skutky těla a cele se dávají do služby lidem; a tak ve svatosti, jíž je Kristus štědře obdarovává, jsou s to dosáhnout mužné zralosti.

A jsou-li poslušní ducha Kristova, který je oživuje a vede, konáním služby Ducha a spravedlnosti se pevně zakotvují v duchovním životě. Vždyť samy každodenní posvátné úkony a vůbec celá jejich služba, kterou vykonávají ve společenství s biskupem a ostatními kněžími, je usměrňují k dokonalosti života.

A vlastní svatost kněží zase značnou měrou přispívá k tomu, aby svou službu konali s užitkem: ačkoli totiž může Boží milost uskutečňovat dílo spásy i prostřednictvím nehodných služebníků, přece dává Bůh zpravidla přednost tomu, že svoje podivuhodné skutky vyjevuje prostřednictvím těch, kteří jsou otevřenější vůči podnětům a vedení Ducha Svatého a v důsledku svého důvěrného spojení s Kristem a pro svatost svého života mohou s apoštolem říkat: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.

RESPONSORIUM

1 Sol 2, 8; Gal 4, 19

Nejraději bych vám nejen odevzdal Boží radostnou zvěst, ale dal za vás i vlastní život. * Tak velice jsem si vás oblíbil.

Moje děti, znovu vás bolestně rodím, dokud nenabudete podoby Kristovy. * Tak velice.

MODLITBA

Modleme se.

Bože, blahoslaveného Bertranda jsi učinil věrným společníkem a následovníkem svatého otce Dominika; na jeho přímluvu nám, prosíme, dej, ať svým životem vyznáváme víru, kterou hlásal, abychom dosáhli slíbené odměny v nebi. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

Amen.

Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.

© 1999-2023 J. Vidéky