Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
V noci a časně ráno:
Nejlepší Tvůrce stvoření,
náš Vládce, na nás pohlédni:
Nás, ponořené v těžké sny
z nezdravých dřímot vytrhni.
Ty, svatý Kriste, prosícím
shoď z beder těžké břímě vin.
Vždyť vstáváme s tvým vyznáním,
tmu rozrážíme zpěvem svým.
Zvedáme ruce se srdci
k tobě, jak konat za noci
nám už tvůj prorok přikázal
a Pavlův příklad ukázal.
Ty znáš zlé, jež jsme činili,
své nitro jsme ti odkryli,
své prosby v slzách vylili:
odpusť nám, čím jsme zhřešili.
Laskavý Vládce, Ježíši,
buď s Otcem ti čest nejvyšší,
i Duchu, který těší nás,
po všechny věky, v každý čas. Amen.
Během dne:
Ať Pane všeho vědění
ti patří naše nadšení.
Ty znáš všech srdcí tajemství
a sílíš nás svou milostí.
Pastýři ovce chránící,
ztracené nalézající,
na pastviny své svěží vždy
nás k dobrým ovcím shromáždi.
Kéž soudcův hněv nás nesvrhne
v ponuré stádo pekelné,
kéž jsme tvým soudem určeni
tvých pastvin stát se ovcemi.
Buď tobě, Spasiteli náš,
čest, vítězství, moc, slávy jas,
nad celým světem vládu máš
po všechny věky, v každý čas. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Láska a věrnost předchází všudy tvou tvář.
O skutcích lásky tvé, Pane, chci na věky zpívat, *
ústy hlásat tvou věrnost všem pokolením.
Neboť tys řekl: „Na věky trvá má přízeň, *
základy pevné má věrnost na nebi má.
Se svým vyvoleným jsem uzavřel smlouvu, *
David, služebník můj, má ode mne slib:
Tvému potomstvu zajistím trvání věčné, *
trůn tvůj upevním pro všechna pokolení.“
Nebesa, Pane, oslavují tvé divy *
a tvoji věrnost veškeré zástupy svatých.
Neboť kdo nad mraky mohl by rovnat se Pánu, *
kdo z Božích synů Pánu by podoben byl?
Bůh – tam ve sboru svatých nadevše mocný, *
velký a hrozný, nad všechny vyvýšený!
Pane zástupů, kdo je tak, jako ty jsi? *
Stále a vždy vůkol tebe tvá věrnost a moc.
Ty jsi vládcem nade vším nezkrotným mořem, *
ty držíš na uzdě příboj vzedmutých vln.
Ty jsi jak mršinu zašlápl, rozmetal Rahab, *
mocným ramenem rozprášil odpůrce své.
Tvá jsou nebesa, tak jako je tvá i země, *
svět i vše, co v něm žije, stvořil jsi ty.
Ty jsi stvořil jižní i severní stranu, *
Tábor i Hermón jásají při jménu tvém.
Tvoje paže je plna obrovské síly, *
tvá ruka mocná, pravici zdviženu máš.
Trůn tvůj je podepřen spravedlností a právem, *
láska a věrnost předchází všudy tvou tvář.
Šťastný je lid, jenž umí a ví, jak tě slavit, *
chodit před tebou, Pane, v tvém světle žít.
Denně se těší ze slávy tvého jména, *
jásají nad tím, jak jsi spravedlivý.
Neboť jen ty jsi jim veškerou krásou i silou *
a tvou přízní mohutní naše moc.
Vpravdě i štít náš náleží jedině Pánu, *
Svatému Izraele patří náš král. △
Ant. Láska a věrnost předchází všudy tvou tvář.
Ant. 2 Syn Boží pochází jako člověk z rodu Davidova.
Za onoho času mluvils ve vidění *
k svému věrnému a tak jsi prohlásil:
„Čelenku jsem vložil na mladého reka, *
z lidu jsem jej zdvihl, mnou je vyvolen.
Davida jsem našel, svého služebníka, *
jeho pomazal jsem svatým olejem,
aby moje ruka stále byla při něm, *
aby ho má paže posilovala.
Žádný nepřítel ho lstivě neoklame, *
žádný zlosyn nesmí jeho pokořit.
Před ním budu drtit jeho protivníky, *
kdo ho nenávidí, všechny budu bít.
Provázet ho budu věrností a přízní *
a mým jménem bude vzrůstat jeho moc.
Na sám obzor moře vztáhnu jeho ruku, *
a na mocné řeky jeho pravici.
On pak ať mě vzývá, říká: Tys můj otec, *
jenom tys můj Bůh a skála spásy mé.
Za to mu dám práva prvorozenectví, *
učiním ho prvním mezi vladaři.
Do věčnosti časů zachovám mu přízeň, *
zůstanu mu věrný v naší úmluvě.
Věčné zachování dám i jeho rodu, *
pokud nebe trvá, zůstane mu trůn. △
Ant. Syn Boží pochází jako člověk z rodu Davidova.
Ant. 3 Při své svatosti jsem Davidovi odpřisáhl, jeho rod že trvat bude do věčnosti.
Jestli jeho děti opustí můj zákon, *
podle mého řádu nebudou-li žít,
poruší-li někdy, co jsem ustanovil *
a mých přikázání přestanou-li dbát,
potrestám je metlou za to provinění, *
pocítí mé důtky za spáchaný hřích.
Přesto od něho svou milost neodvrátím, *
ve své věrnosti ho přesto nezklamu.
Svoji úmluvu s ním nikdy neporuším, *
co má ústa řekla, to už nezměním.
Při své svatosti jsem jednou odpřisáhl *
– ode mne se David klamu nedočká –
jeho rod že trvat bude do věčnosti, *
stálý přede mnou jak slunce jeho trůn,
věčně trvalý jak měsíc na nebesích, *
dokud mraky půjdou, pevně bude stát. △
Ant. Při své svatosti jsem Davidovi odpřisáhl, jeho rod že trvat bude do věčnosti.
Zjevení tvých slov osvěcuje.
Vede i prosté k porozumění.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy Kazatel
5,9 – 6,8
Starosti s bohatstvím
Kdo miluje peníze, nenasytí se jimi, kdo miluje bohatství, nemá z něho užitek. I to je marnost. Kdo má hodně majetku, má hodně příživníků. Co z toho má vlastník? – jen se na majetek dívá.
Příjemný je spánek dělníkovi,
ať se nají málo nebo hodně.
Přesycenost však nedopřeje boháčovi usnout.
Kruté zlo jsem viděl pod sluncem. Bohatství střežené pánem k vlastní škodě. Toto bohatství se nějakým neštěstím ztratí, a vlastní syn nemá z něho nic. Vrátí se nahý, jak vyšel ze života své matky; odejde tak, jak přišel, a za všechnu svou námahu nedostane nic, co by vzal s sebou. I to je kruté zlo: odejde tak, jak přišel. Co bude mít z toho, že se namáhal do větru? Po všechny dny svého života jí v temnotě, v mnoha trápeních, v nemoci a mrzutosti.
Hle, co jsem uznal za dobré: Je hezké jíst, pít a mít se dobře při vší námaze, s kterou se člověk lopotí pod sluncem po všechny dny svého života, jak mu je určil Bůh. Ano, to je jeho úděl. Vskutku, každý člověk, jemuž dal Bůh bohatství, majetek a možnost se z něho těšit a užívat ho jako svůj podíl, ať se raduje při své lopotě, vždyť i tohle je dar Boží. Aspoň nebude mnoho vzpomínat na dny svého života, pokud Bůh zaměstnává jeho srdce radostmi.
Je jiné zlo, které jsem viděl pod sluncem, a to velmi trápí člověka. Bůh dává někomu bohatství, majetek a slávu, nic mu neschází, po čem takový člověk zatouží, ale nedopřeje mu, aby se z toho těšil, bude to užívat cizí člověk. To je marnost a zlé neštěstí. Kdyby někdo zplodil sto dětí, mnoho let byl živ a nespočet by bylo dnů jeho života, ale při tom se sám nenasytil dobrem a ani slušný pohřeb by nedostal, tu – říkám – lépe je nedonošenému plodu, který sice nadarmo přišel, zmizel v temnu a jehož jméno se kryje temnotou, ba který ani slunce neviděl a nepoznal, a přece je mu lépe než tomu člověku, i kdyby byl živ dvakrát tisíc let a přitom neokusil žádné dobro. Copak nespěje všechno na jedno místo?
„Všechna práce lidí je jen pro jídlo,
a přece duše se tím nenasytí.“
Jakou přednost má moudrý před hlupákem? Jakou přednost má chudák, který umí jednat s lidmi?
RESPONSORIUM
Př 30,8; Žl 30 (31),15-16
Podvod a lež vzdal ode mne, Bože. * Ani bídu ani bohatství mi nedávej, jen to nutné mi dej k živobytí.
Hospodine, v tebe doufám; můj osud je ve tvé ruce. * Ani bídu.
DRUHÉ ČTENÍ
Z komentáře svatého Jeronýma, kněze, ke knize Kazatel
(Cap. 5,17-19; 6,7.8: PL 23,1057-1059)
Hledejte to, co je v nebesích
Každý člověk, jemuž dal Bůh bohatství, majetek a možnost se z něho těšit a užívat ho jako svůj podíl, ať se raduje při své lopotě, vždyť i tohle je dar Boží. Aspoň nebude mnoho vzpomínat na dny svého života, pokud Bůh zaměstnává jeho srdce radostmi. Ve srovnání s tím, kdo užívá svého majetku ve tmě starostí a s velkou nechutí k životu shromažďuje to, co pomíjí, je na tom podle Písma lépe ten, kdo se těší z věcí přítomných. Zde je totiž v jejich užívání alespoň malá rozkoš, tam však pouze veliké starosti. A Kazatel uvádí důvody, proč je to dar Boží, když někdo může s radostí užívat svého bohatství. Protože nebude mnoho vzpomínat na dny svého života.
Bůh ho totiž odvolává v radosti jeho srdce: nebude ve smutku a nebude ho sužovat přemítání, přítomná radost a rozkoš ho od toho odvrátí. Ale podle slov apoštola je lepší myslet na duchovní pokrm a duchovní nápoj daný od Boha a vidět v každé své námaze dobro. Neboť jen při veliké námaze a snažení se nám podaří nahlédnout skutečně dobré věci. A to je náš úděl, abychom se ve svém snažení a namáhání radovali. Ovšem, i když je to dobré, není to ještě dobro, dokud se neukáže Kristus, náš život.
Všechno lidské pachtění je pro ústa, duše se však nenaplní. Co má moudrý navíc proti hlupákovi a co má ze života chudák, než umět jít vstříc životu? Všechno, po čem se lidé na tomto světě pachtí, pohltí ústa, rozkoušou zuby a předají žaludku k trávení. A i když to jícen trošku potěší, rozkoš to působí zřejmě jen tak dlouho, dokud to máme v hrdle.
A duši toho, kdo jí, to nakonec beztoho nenaplní. Jednak i nadále touží po jídle – a stejně mudrc ani hlupák nemohou žít bez jídla a chudák se nepídí po ničem jiném, než jak by utišil smysly svého ubohého těla, aby nehynulo hlady, jednak z tohoto nasycení ubohého těla nemá duše žádný užitek. S jídlem je na tom stejně mudrc i hlupák, a chudý jde tam, kde vidí bohatství.
Takže raději to pochopme jako výrok o církevním člověku: i když je vzdělán ve svatých Písmech a výsledek veškeré své práce okouší ve svých ústech, přece jeho duše není naplněna, neboť stále dychtí po učení. A v tom má moudrý víc než hlupák. Neboť ví, že je chudý – tou chudobou, která se v evangeliu nazývá blahoslavenou – a proto pospíchá, aby získal to, co je nutné pro život, kráčí po cestě strmé a úzké, která vede k životu, je chudý na špatné skutky a ví, kde přebývá náš život, Kristus.
RESPONSORIUM
Kaz 6,7; Sir 23,6
Všechna práce lidí je jen pro jídlo, * duše se tím nenasytí.
Nechť mě nepolapí smyslnost a honba za rozkoší. * Duše.
MODLITBA
Modleme se.
Dej nám, prosíme, všemohoucí Bože, abychom vždycky poznávali, co se ti líbí, a slovy i skutky věrně plnili tvou vůli. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2023 J. Vidéky