Narodila se v roce 331 nebo 332 v křesťanské rodině v Tagaste v Numidii (v dnešním severovýchodním Alžírsku). Provdala se za pohanského muže Patricia a měla s ním dva syny a dceru. Svou mírností a trpělivostí dosáhla toho, že její muž rok před svou smrtí přijal křest (370). Její starší syn Augustin byl velmi nadaný, ale žil bezuzdným životem, ať šlo o věci tělesné nebo duchovní. Když odešel (383) jako učitel řečnictví do Říma a odtud do Milána, vydala se za ním, aby mu byla stále nablízku a vyprošovala pro něj milost obrácení. Nejradostnějším dnem v jejím životě byl 24. duben 387, kdy Augustin přijal křest. Zakrátko potom zemřela v Ostii u Říma (na podzim 387), kde čekala se synem na loď, která je měla odvézt zpátky do Afriky. Byla pohřbena v Ostii, v 15. století byly její ostatky přeneseny do Říma a uloženy v kostele zasvěceném dnes sv. Augustinovi.
Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
V noci a časně ráno:
Ty s Otcem v záři trůnící,
jsi den, jas z jasu proudící.
Klid noci zpěvem rušíme:
buď s námi – tebe prosíme.
Vypuď nám z mysli mračno tmy,
odežeň od nás démony,
probuď nás z těžké dřímoty,
než zlenivělé pohltí.
To uděl, Kriste, věrným svým,
v tebe vždy důvěřujícím,
ať prospěje nám prosícím
zpěv náš, jenž zní ti do výšin.
Laskavý Vládce, Ježíši,
buď s Otcem ti čest nejvyšší,
i Duchu, který těší nás,
po všechny věky, v každý čas. Amen.
Během dne:
Přesvatý Bože v Trojici,
jenž řídíš vše, co stvořil jsi,
ty jsi den práci vyhradil,
noc odpočinku zasvětil.
Chválíme tebe během dne,
už z rána, večer, v noční tmě.
S otcovskou péčí chraň ty nás
mocí své slávy v každý čas.
My sluhové tví věrní jsme
a vroucně se ti klaníme:
Prosících prosby, jejich zpěv
spoj s hymny nebešťanů všech.
To splň nám, dobrý Otče náš,
i ty, jenž rovné božství máš,
i Duchu, který těšíš nás
a vládneš, Bože, v každý čas. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Pán bude spravedlivě soudit chudé.
Proč jsi, Pane, tak daleko od nás, *
proč se skrýváš za časů tísně?
Hříšný tu zpupně chudáka mučí, *
že padá do nástrah, které mu schystal.
Hříšník se ještě svou chtivostí chlubí, *
loupí a rouhá se, pohrdá Pánem.
Svévolník v duchu pyšně si říká: *
„Netrestá – není Bůh!“ Takto on smýšlí.
Jemu se povede vždycky, co páchá †
na tvůj soud zdaleka nepomýšlí *
a svým odpůrcům jenom se šklebí.
V duchu si říká: „Já neklesnu nikdy, *
od rodu k rodu mě neštěstí mine.“
Ústa má plná klamu a křivdy, *
na jazyku jen trýzeň a hoře.
Za humny sedá na číhané, †
úkradkem vraždí nevinného, *
očima slídí po chudáku.
V úkrytu číhá jak šelma v houští, †
číhá, jak lapit ubožáka; *
lapí ho, vtáhne do své sítě.
Shýbá se, krčí, po zemi plazí, *
slabí tak padají do jeho moci.
V duchu si říká: „Bůh o tom neví, *
odvrátil tvář, nic nemůže vidět.“ △
Ant. Pán bude spravedlivě soudit chudé.
Ant. 2 Ty, Pane, vidíš mé strasti a muka.
Vstaň, Pane! Bože, pozvedni ruku, *
Nezapomínej na ubožáky!
Cožpak smí bezbožník pohrdat Bohem, *
říkat si: „Však ty nepotrestáš“?
Ty sám však vidíš strasti a muka, *
hledíš, jak rukou svou se jich ujmout.
Na tebe vždy se spoléhá slabý, *
ty jsi pomocník osiřelých.
Rámě přeraz hříšnému lotru *
potrestej špatnost, ať nadobro zajde!
Pán je králem na věky věků, *
vymizí pohané z jeho země.
Touhu ubohých vyslyšels, Pane, *
v srdci je sílíš a sluchu jim přeješ,
sirotkům, stíhaným zjednáváš právo. *
Člověk z hlíny už nesmí nás děsit! △
Ant. Ty, Pane, vidíš mé strasti a muka.
Ant. 3 Každé slovo Páně, to je slovo ryzí, čisté stříbro prošlé žárem.
Pomoz, Pane! Málo, stále míň je zbožných, *
věrnost mezi lidmi už se ztratila.
Jeden druhého tu slovem obelhává, *
mluví klamným rtem a srdcem dvojakým.
Kéž Pán zahubí ta všechna lživá ústa, *
jazyky, co mluví opovážlivě,
ty, co říkají: „Svým jazykem jsme mocní! *
V našich ústech síla, kdo je nad námi?“
Utištění slabí, naříkají chudí, †
proto praví Pán: „A nyní povstanu, *
opovrženému spásu přinesu!“
Každé slovo Páně, to je slovo ryzí, *
čisté stříbro prošlé žárem sedmerým.
Ty jsi, Pane, při nás, ty nás ochraňuješ, *
před tím plemenem nás vždycky zachráníš,
i když bezbožníci pyšně vykračují *
a když mají vrch vždy jen ti nejhorší. △
Ant. Každé slovo Páně, to je slovo ryzí, čisté stříbro prošlé žárem.
Pán utlačeným dopomáhá k právu.
Ponížené vodí k cestám svým.
PRVNÍ ČTENÍ
Začátek knihy proroka Jeremiáše
1,1-19
Jeremiáš povolán za proroka
Slova Jeremiáše, syna Chilkijáhova, z kněží usedlých v Anatotě, v Benjaminově území. Hospodin k němu mluvil za dnů judského krále Jošíjáha, syna Amonova, třináctého roku jeho vlády, ale i za dnů judského krále Jehojakima, syna Jehošíjáhova, až do konce jedenáctého roku judského krále Sidkijáha, syna Jošíjáhova, do pátého měsíce, kdy bylo odvlečeno obyvatelstvo Jeruzaléma do vyhnanství.
Hospodin mě oslovil: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil.“
Tu jsem řekl: „Ach, pane, Hospodine, neumím mluvit, neboť jsem ještě příliš mladý.“
Hospodin mi pravil:
„Neříkej: ‚Jsem ještě příliš mladý‘,
neboť kamkoli tě pošlu, půjdeš,
a vše, co ti rozkážu, budeš mluvit.
Neboj se jich,
neboť já jsem s tebou, abych tě vysvobodil“
– praví Hospodin.
Pak Hospodin vztáhl svou ruku, dotkl se mých úst a řekl:
„Hle, kladu svá slova do tvých úst.
Ustanovuji tě dnes nad národy a nad říšemi,
abys vytrhával a hubil,
abys ničil a bořil,
abys stavěl a sázel.“
Hospodin mě oslovil: „Co vidíš, Jeremiáši?“ Řekl jsem: „Vidím mandloňový prut.“ Hospodin odpověděl: „Dobře jsi viděl, neboť já bdím nad svým slovem a splním ho.“
Hospodin mě oslovil podruhé: „Co vidíš?“ Řekl jsem: „Vidím hrnec, v němž to vře, jeho hořejší část je odvrácena od severu.“
Hospodin mi odpověděl:
„Od severu vyvře neštěstí
na všechny obyvatele země.
Neboť já svolám všechny severní říše
– praví Hospodin.
Přijdou a každá postaví svůj trůn
u vchodu do bran Jeruzaléma,
kolem dokola u všech jeho hradeb
i ve všech judských městech.
Vypořádám se s nimi soudně
pro všechnu jejich špatnost, že mě opustili,
že obětovali kadidlo cizím bohům
a klaněli se dílům svých rukou.
Ty však přepásej svá bedra,
vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu.
Nelekej se jich,
abych tě nezbavil odvahy před nimi.
Já totiž dnes udělám z tebe opevněné město,
železný sloup a bronzovou zeď proti celé říši,
proti judským králům a jejím knížatům,
proti jejím kněžím i lidu země.
Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě,
neboť já budu s tebou
– praví Hospodin –
abych tě vysvobodil.“
RESPONSORIUM
Jer 1,5.9; Iz 42,6
Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě. * Kladu svá slova do tvých úst.
Já, Hospodin, jsem tě povolal ve spravedlnosti a ustanovil jsem tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů. * Kladu.
DRUHÉ ČTENÍ
Ze spisu „Vyznání“ od svatého Augustina, biskupa
(Lib. 9,10-11: CSEL 33,215-219)
Kéž dosáhneme věčné moudrosti
Když se blížil den, kdy měla odejít z tohoto světa – ty jsi znal ten den, Bože, my jsme ho neznali – stalo se tvým skrytým řízením, jak jsem přesvědčen, že jsme já a ona byli sami, opřeni o okno, jímž bylo vidět do zahrady domu, v němž jsme bydleli. Bylo to v Ostii na Tibeře, kde jsme se, vzdáleni vší vřavy, po dlouhé namáhavé cestě zotavovali před odplutím. Rozmlouvali jsme tehdy o samotě velmi srdečně. Nedbali jsme na to, co bylo za námi, a byli jsme upnuti na to, co bylo před námi, a ptali jsme se spolu v přítomnosti pravdy, jíž jsi ty, jaká bude věčná blaženost svatých, to, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, nač člověk ani nikdy nepomyslil, a naše srdce prahlo po nebeských vodách z tvého pramene, pramene života, který je u tebe.
O těchto věcech jsem mluvil, i když ne tímto způsobem a těmito slovy. Ale ty, Pane, víš, že když jsme toho dne takto rozmlouvali a tento svět se všemi jeho radostmi ztrácel při tom rozhovoru pro nás cenu, ona tehdy řekla: „Synu, pokud jde o mě, už mě na tomto světě nic netěší. Co zde mám ještě dělat a nač tu mám být, nevím, vždyť od tohoto pozemského života už nic nečekám. Jen pro jedno jsem si přála žít ještě nějakou chvíli na tomto světě: chtěla jsem vidět, dříve než umřu, že jsi katolickým křesťanem. A Bůh mi to dopřál v míře mnohem větší, neboť mohu vidět i to, že jsi pohrdl pozemským štěstím a stal ses Božím služebníkem. Co tu mám ještě dělat?“
Nepamatuji se už dobře, co jsem jí na to odpověděl. Ale asi za pět dní nebo jen o málo později dostala horečku a ulehla. V době nemoci jednou omdlela a ztratila na chvíli vědomí. Přiběhli jsme k ní, ale brzy se probrala, podívala se na mě a na mého bratra, jak jsme u ní stáli, a jako by něco hledala, nám řekla: „Kde jsem to byla?“
A když nás viděla, že jsme smutní a zaražení, řekla: „Pochováte svou matku tady.“ Mlčel jsem a snažil jsem se zadržet pláč. Můj bratr však něco řekl, že by si přál, aby nezemřela v cizině, že by bylo pro ni lépe umřít ve vlasti. Když to uslyšela, pohlédla na něj s úzkostí a výčitkou, že mu záleží na takových věcech, potom se podívala na mě a řekla: „Slyš, co to říká.“ Brzy nato řekla nám oběma: „Pochovejte toto tělo kdekoli a nedělejte si s tím starost. Jen o to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mě u oltáře Páně.“ A když sdělila, jak mohla, toto své přání, přestala mluvit, neboť nemoc se zhoršovala a působila jí utrpení.
RESPONSORIUM
1 Kor 7, 29.30.31; srov. 1 Kor 2, 12
Čas je krátký. Proto ti, kdo se radují, ať žijí, jako by se neradovali, a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho neužívali, * neboť tento viditelný svět pomíjí.
My jsme však nepřijali ducha světa. * Neboť.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, útěcho zarmoucených, tys vyslyšel svatou Moniku, když tě se slzami prosila za obrácení svého syna Augustina; vyslyš také naše prosby: dej nám ducha opravdové kajícnosti a ukaž i na nás bohatství své milosrdné lásky. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2023 J. Vidéky