Společně slavíme vzpomínku na naše rodiče, kteří nás předešli se znamením víry a spí spánkem pokoje. Vyjadřujeme tím úctu a vděčnost těm, kteří nás přivedli na svět a kteří nás v mnoha případech také přivedli ke Kristu, vedli k jeho následování a jemu nás obětovali.
Vzpomínka zemřelých otců a matek členů Řádu kazatelů se koná pouze při mši svaté. Zdá-li se to však vhodné, může se konat připomínka i v liturgii hodin, při zachování předpisů pro votivní oficia (srov. IGLH, č. 245-252).
Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Ty, který žiješ od věků,
jediný žití prameni,
k nám, pro své viny propadlým
v klín smrti, Bože, pohlédni.
Tys, Otče, tvora hříšného
postihl trestem zániku,
aby, až prach se vrátí v prach,
zaplatil daň všech viníků.
Přesto však ten dech života,
jejž jsi nám vdechl v moudrosti,
zůstává v nás i nadále
jakoby poupě věčnosti.
V tom naděje, v tom útěcha,
že, Pane, ožijeme zas,
až první ze všech vzkříšených
sám Kristus k sobě vezme nás.
Za zemřelého:
Dej, zesnulý tvůj služebník
ať vejde v říši života:
ta duše v Krista věřila
a Duchem byla prodchnuta.
Za zemřelou:
Dej služebnici zesnulé,
ať vejde v říši života:
ta duše v Krista věřila
a Duchem byla prodchnuta.
Za více zemřelých:
Dej služebníkům zesnulým,
ať vejdou v říši života:
jichž duše v Krista věřila
a Duchem byla prodchnuta.
———
Uveď nás ve své království,
ze světa až nám sejít dáš,
ať slavíme tě chválami,
Ty, Počátku i konci náš. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Stvořil jsi mě z hmoty země a dal jsi mi tělo, Pane, můj Vykupiteli, vzkřísíš mě v poslední den.
Doufal jsem, doufal v Pána, i sklonil se ke mně *
a vyslyšel moje volání.
Z jámy zkázy mě vytáhl, z bahna a kalu, †
mé nohy na skálu postavil, *
mým krokům opět jistotu dal.
Do úst mi vložil zpěv nový, chvalozpěv Bohu. †
Spatří to mnozí, pojme je bázeň, *
v důvěře skloní se před Pánem.
Šťastný člověk, jenž v Pána naději vkládá, †
jenž nedruží se ke zpupným *
a k těm, kdo upadli v lež a blud.
Mnohé divy jsi učinil, Pane, můj Bože, †
i záměry, které s námi máš; *
kdo by se tobě vyrovnal!
Kdybych měl o nich vyprávět, *
víc je jich, než se spočítat dá.
V žertvách a krvavých darech zálibu nemáš, †
smírné a zápalné oběti nechceš; *
avšak mě jsi otevřel sluch.
Řekl jsem tedy: „Hle, zde přicházím nyní! *
Ve svitku pro mne je příkaz psán.
Blaží mě, Bože můj, konat podle tvé vůle, *
tvůj zákon v hloubi srdce mám.“ △
Ant. Stvořil jsi mě z hmoty země a dal jsi mi tělo, Pane, můj Vykupiteli, vzkřísíš mě v poslední den.
Ant. 2 Kéž se ti, Pane, zlíbí, mě vysvobodit! Pospěš mi, Pane, na pomoc!
Tvou spravedlnost jsem zvěstoval před velkou obcí, *
ústa jsem nezamkl, Pane, ty víš.
Tvou spravedlnost nenechám pro sebe v skrytu, *
tvou věrnost a pomoc rozhlásím.
Ani tvou čestnost a laskavost *
před velkou obcí nesmlčím.
Neodpírej mi, Pane, své slitování, *
tvá milost a věrnost buď se mnou vždy!
Neboť mě skličují vůkol nesčetné strasti, †
mé hříchy na mne dopadly, *
že ani vzhlédnout si netroufám.
Mám jich víc, nežli na hlavě vlasů, *
ztratil jsem veškerou odvahu.
Kéž se ti, Pane, zlíbí mě vysvobodit! *
Pospěš mi, Pane, na pomoc!
Zato ať jásají, ať se radují v tobě *
všichni, kdo tebe hledají!
Ať mohou říkat: „Velký je Pán“, *
kdo k tobě volají o pomoc!
Já jsem jen ubohý nuzák; přijď ke mně, Pane! †
Ty jsi má pomoc, můj zachránce, *
neotálej už, Bože můj! △
Ant. Kéž se ti, Pane, zlíbí, mě vysvobodit! Pospěš mi, Pane, na pomoc!
Ant. 3 Po Bohu žízním v duši, po svém živém Bohu, kdy konečně zas přijdu před tvou tvář?
Tak jako laň, jež dychtí po tekoucích vodách, *
tak dychtí, Bože, po tobě má duše.
Po Bohu žízním v duši, po svém živém Bohu: *
kdy konečně zas přijdu před tvou tvář?
Ve dne i v noci jenom slzy jsou můj pokrm, *
když denně slýchám: „Kde máš svého Boha?“
Duše mi přetéká, když si to představuji, †
jak pronikal jsem do svatyně Boží *
za chvalozpěvů svátečního davu.
Proč se má duše rmoutíš, proč tak ve mně teskníš? †
Jen doufej v Boha, zase ho budu slavit, *
toho, jenž je můj zachránce a Bůh můj!
Jsem sklíčen, proto na tebe tak vroucně myslím †
tu od Jordánu, z hermonského kraje, *
a s této hory, která sluje Misar.
V šumu tvých vodopádů hloubka hloubku volá, *
tvé vlny, slapy přese mne se valí.
Za Pánem ve dne vzhlížím, v noci milost čekám, *
s písní se modlím k Bohu svého žití.
Bohu, své skále říkám: „Proč mě zapomínáš? *
Proč se mám vláčet, nepřítelem tísněn?“
Až do kostí mě bodá posměch protivníků, *
když denně slyším: „Kde máš svého Boha?“
Proč se má duše rmoutíš, proč tak ve mně teskníš? †
Jen doufej v Boha, zase ho budu slavit, *
toho, jenž je můj zachránce a Bůh můj. △
Ant. Po Bohu žízním v duši, po svém živém Bohu, kdy konečně zas přijdu před tvou tvář?
Ty, Pane, jsi milosrdný.
Dle svého slova mě k životu navrať.
PRVNÍ ČTENÍ
Z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům
15,12-34
Kristus vstal z mrtvých jako první z těch, kteří zesnuli
Bratři, káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení mrtvých, nevstal ani Kristus! A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je naše víra. Pak ovšem my vypadáme jako lživí svědci o Bohu: je-li totiž pravda, že mrtví vůbec nevstávají, proti Bohu jsme svědčili, že Krista vzkřísil, ale on ho nevzkřísil. Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí.
Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus, pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde. Potom nastane konec, až odevzdá své království Bohu a Otci a až zlomí vládu všech mocných knížat, mocností a sil. On totiž musí kralovat, ‚dokud mu Bůh nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám‘. Jako poslední nepřítel pak bude zničena smrt. ‚Všechno‘ totiž Bůh ‚podřídil pod jeho nohy‘. Když však říká, že všechno je podřízeno, je samozřejmě z toho vyňat ten, který mu všechno podřídil. A až mu bude všechno podřízeno, tehdy se i sám Syn podřídí tomu, který mu všechno podřídil, aby byl Bůh všechno ve všem.
Jaký má potom smysl, co dělají ti, kdo přijímají křest místo těch, kdo už zemřeli? Jestliže mrtví vůbec nevstávají, proč tedy přijímat za ně křest? Proč také my se vydáváme v nebezpečí každou hodinu? Den co den umírám – jakože jste moje chlouba, bratři, kterou mám před Kristem Ježíšem, naším Pánem! Když jsem v Efesu musel zápasit – jak se říká – se šelmami, co z toho mám? Jestliže mrtví nevstávají, pak platí: ‚Jezme a pijme, vždyť zítra zemřeme!‘ Nedávejte se už svádět k mylným názorům: „Špatné rozhovory kazí dobré mravy.“ Vystřízlivějte, jak se sluší, a nehřešte! Někteří z vás nevědí nic o Bohu. Styďte se, že k vám musím takto mluvit!
RESPONSORIUM
1 Kor 15,25.26; srov. Zj 20,13.14
Kristus musí kralovat, dokud mu Bůh nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám. * Jako poslední nepřítel pak bude zničena smrt.
Tehdy podsvětí a smrt vydají svoje mrtvé a smrt i podsvětí budou vhozeny do ohnivého močálu. * Jako.
Nebo:
Z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům
15,35-37
Vzkříšení mrtvých a příchod Páně
Někdo snad řekne: „Jak mohou mrtví vstát? A jaké to budou mít tělo, až přijdou?“ Ty bláhový člověče! Když zaséváš semeno, nezačne projevovat známky života, jestliže napřed neodumře. A zaséváš přece ne už tu budoucí rostlinu, ale jen pouhé semeno, například zrnko pšeničné nebo nějaké jiné. A Bůh mu dává tělo, jak sám chtěl, a každému semenu vlastní tělo. A nejsou všecka těla stejná, ale jiné je tělo lidí, jiné zase tělo dobytka, jiné je tělo ptáků, jiné tělo ryb. A jsou tělesa nebeská a jsou tělesa pozemská. Jiný je lesk těles nebeských, jiný těles pozemských. Jinak září slunce, jinak září měsíc, jinak září hvězdy. Dokonce i hvězda od hvězdy se liší leskem. Tak je tomu i se vzkříšením mrtvých. Do země se klade tělo, které podléhá zkáze, vstane však tělo, které zkáze nepodléhá. Do země se klade tělo, které budí ošklivost, vstane však tělo, které budí úctu. Do země se klade tělo slabé, vstane však silné. Do země se klade tělo živočišné, vstane však tělo zduchovnělé.
Jako je tělo živočišné, tak je i tělo zduchovnělé. Stojí přece v Písmu: První ‚člověk‘, Adam, ‚se stal živou bytostí‘, poslední Adam však bude oživujícím duchem. Ale není napřed to, co je zduchovnělé, nýbrž to, co je živočišné, a potom teprve přijde to, co je zduchovnělé.
První člověk byl utvořen ze země, je pozemský, druhý člověk je z nebe. Když někdo pochází ze země, ze země jsou i jeho děti. Když někdo pochází z nebe, z nebe jsou i jeho děti.
My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe. Říkám vám, bratři, toto: člověk jak je, nemůže mít účast v Božím království, ani člověk s tělem porušitelným nemůže mít účast v neporušitelnosti.
Povím vám teď tajemnou pravdu: všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni. Stane se to rázem, v jediném okamžiku, na konečné zatroubení polnice. Polnice zazní, a mrtví vstanou s tělem neporušitelným, a my budeme proměněni. Toto tělo porušitelné musí totiž na sebe vzít neporušitelnost a toto tělo smrtelné musí na sebe vzít nesmrtelnost. A až toto tělo porušitelné vezme na sebe neporušitelnost a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní to, co stojí v Písmu:
„Vítězně je smrt navždy zničena!
Smrti, kdepak je tvoje vítězství?
Smrti, kdepak je tvůj bodec?“
Ten bodec smrti je hřích, a hřích zase čerpal svou moc ze zákona. Ale Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista.
RESPONSORIUM
Srov. Job 19,25.26.27
Vím, že můj Obhájce žije a že v poslední den z prachu vstanu. * A ve svém těle spatřím Boha, svého Spasitele.
Já sám ho spatřím, mé oči ho uvidí. * A ve svém těle.
Nebo:
Z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům
4,16 – 5,10
Když se rozpadne naše pozemské obydlí, dostaneme v nebi domov věčný
Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje, neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.
Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi. Proto vzdycháme plni touhy po tom, abychom si mohli vzít na sebe ještě jako šat i svůj příbytek z nebe, a to i v tom případě, když budeme shledáni oblečeni, ne svlečeni ze své pozemské schránky. Ano, pokud jsme v této pozemské schránce, vzdycháme a tíží nás to; nechtěli bychom být svlečeni, ale toužíme, abychom byli nadto ještě přioděni, aby tak byla smrtelná schránka pohlcena životem. Bůh sám nás tak k tomu určil a dal nám Ducha jako záruku.
Jsme tedy ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. To proto, že v nynějším stavu v Boha jen věříme, ale dosud ho nevidíme. Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu. A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domě těla zůstáváme, nebo se z něho odebíráme. My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.
RESPONSORIUM
Srov. Žl 50 (51),5
Nesuď mě, Pane, podle mých skutků, neobstál bych před tebou. * Bože, všechny mé špatnosti nadobro zahlaď.
Smyj ze mne všechnu mou vinu a z mého hříchu mě očisť. * Bože.
DRUHÉ ČTENÍ
Z listu svaté Kateřiny Sienské své matce
(List č. 240, říjen 1376: ed. P. Misciattelli, sv. IV, Firenze 1970, str. 31-33)
Toužila jsem vidět tebe, svou skutečnou matku
Ve jménu Ježíše Krista Ukřižovaného a sladké Marie. Má nejdražší matko v Kristu, sladkém Ježíši. Tvá nehodná a bídná dcera Kateřina tě povzbuzuje v nejdražší krvi Božího Syna. Vroucně jsem si tě přála vidět jako pravou matku nejen mého těla, ale také mé duše. Myslím, že budeš-li milovat více mou duši než mé tělo, veškerá nezřízená láska v tobě zemře a nebudeš truchlit pro nepřítomnost mého těla, ale budeš se radovat a budeš chtít pro Boží čest snášet všechny útrapy, aby Bůh byl uctíván. Když uctíváš Boha, dáváš v mé duši růst milosti a ctnosti, a tak ty, má nejsladší matko, která miluješ více duši než tělo, budeš zaplavena radostí a nebudeš opuštěna.
Chci, aby ses učila od sladké matky Marie, která nám pro Boží čest a pro spásu nás všech dala Syna umučeného na dřevě nejsvětějšího kříže. Když však po Kristově nanebevstoupení Maria zůstala sama, setrvávala se svatými učedníky. Věz, jaké potěšení mohl Marii a učedníkům tento společný život přinést a jakého smutku je ušetřil; nicméně ke chvále a slávě svého Syna a ke spáse světa Maria jejich odchod přijímá a přeje si jej. Byla natolik proniknuta láskou k Boží cti a spáse našich duší, že dala přednost smutku z jejich odchodu před útěchou společného přebývání.
Chci, aby ses, má nejdražší matko, učila od ní.
Vždyť víš, že mou povinností je následovat Boží vůli; a vím, že chceš, abych ji následovala. Byla to Boží vůle, abych odešla, a můj odchod nebyl ani bez tajemství, ani bez velkého užitku. Byla to Boží vůle, abych zůstala, a ne vůle nějakého člověka, a kdyby někdo říkal opak, je to lež, a ne pravda. A proto je pro mě dobré, abych vykročila a následovala jeho stopy tak, jak se to bude líbit jeho nesmírné dobrotě.
Ty však, má dobrá a sladká matko, se máš radovat, a ne truchlit, a veškeré strasti snášet ke cti Boží a ke spáse tvé i mé. Pozdvihni, pozdvihni trochu své srdce a cit k tomu sladkému a přesvatému kříži, kde všechno trápení odpadá. Snášej chviličku časný trest, abys unikla věčnému, který si zasluhujeme pro naše hříchy. Buď silná pro lásku ukřižovaného Krista.
Zůstávej ve svaté a sladké Boží lásce. Ježíši sladký, Ježíši lásko.
RESPONSORIUM
Flp 2, 2.3.4; 1 Sol 5, 14-15
Mějte lásku, z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám. * Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých.
Ujímejte se slabých, buďte trpěliví vůči všem; usilujte vždycky o dobro mezi sebou i ke všem. * Nikdo z vás.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, ty nás učíš ctít a milovat otce a matku; odplať našim zemřelým rodičům všechno dobré, odpusť, čím se provinili, a dej, ať spolu s nimi najdeme u tebe věčný domov. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2023 J. Vidéky