Narodil se kolem roku 1190 v Lauingenu v bavorském Švábsku jako syn hraběte z Bollstädtu. Studoval v Padově filosofii a pravděpodobně medicínu. V roce 1223, ovlivněn kázáním blahoslaveného Jordána, vstoupil do řádu sv. Dominika. Do německé provincie se vrátil jako lektor teologie a vyučoval pak v mnoha německých klášterech. V roce 1245 byl promován na magistra teologie a převzal katedru teologie na pařížské univerzitě. Jeho nejznámějšími žáky byli svatý Tomáš Akvinský, Petr z Tarentasie (blahoslavený Inocenc V.) a blahoslavený Ambrož Sansedoni. V roce 1254 byl zvolen německým provinciálem. Vzdal se tedy své profesorské činnosti a vydal se na cesty. Od roku 1257 se mohl znovu věnovat vyučování. 5. ledna 1260 jej papež jmenoval biskupem v Regensburku. Albert začal s reformou diecéze – osobně ji vizitoval, kázal, konal bohoslužby, seznamoval se se stavem jednotlivých farností, klášterů a jiných institucí. Setkal se však s velkým nepochopením. V roce 1262 rezignoval, ale papež si jej ponechal u svého dvora. V roce 1263 jmenoval papež Alberta kazatelem křížové výpravy v Německu a Čechách. Po papežově smrti v roce 1264 se Albert uchýlil do konventu ve Würzburku, kde dokončil celou řadu svých knih. V roce 1270 jej magistr řádu poslal do Kolína, kde pak žil až do své smrti. Zemřel 15. listopadu 1280 a byl pohřben v kolínském dominikánském kostele pod hlavním oltářem. Hned po své smrti byl lidmi uctíván jako světec. Beatifikoval jej v roce 1622 Řehoř XV. V roce 1798 byly jeho ostatky přeneseny do kostela sv. Ondřeje v Kolíně. 16. prosince 1931 jej bl. Pius XI. kanonizoval a prohlásil za učitele církve, v roce 1941 jej Pius XII. jmenoval patronem přírodních věd.
Modlitba se čtením
Bože, shlédni a pomoz.
Pane, pospěš mi pomáhat.
Sláva Otci, jako byla. Aleluja.
HYMNUS
Ty jasné světlo Kolína,
Alberte, muži učený,
Tomáše učils myšlení,
chvalozpěv od nás vyslechni.
Ty lucernou jsi svatosti,
ukazatelem pravosti,
lásky jsi jasným plamenem,
hlas lidu nám to dosvědčí.
Nauč nás všechny věřící
pohrdat tím, co pomíjí,
a mysli naše pozvedni
k radostem pravým nebeským.
Prosíme, přispěj na pomoc
z nebeské vlasti bratřím svým,
Petrovu loďku vytrhni
na moři z bouří běsnících.
Kéž Kriste, Králi laskavý,
radostná píseň vítězství
tobě, Otci i Přímluvci
v království nebes navždy zní. Amen.
PSALMODIE
Ant. 1 Můj Bože, před zlobou bezbožníků nestraň se mých úpěnlivých proseb.
Nakloň, Bože, sluch k mé modlitbě, *
nestraň se mých úpěnlivých proseb,
slyš mě pozorně a vyslyš mě, *
neklidný jsem ve své sklíčenosti.
Zděšený jsem křikem nepřátel, *
útiskem a zlobou bezbožníků.
Rozpoutali zhoubu proti mně, *
zuřivě se na mne osopují.
Srdce se mi v prsou tetelí, *
úzkost smrtelná mě zachvátila.
Padá na mě strach a zděšení, *
leží na mně nevýslovná hrůza.
Říkám si: „Mít křídla holubí, *
uletěl bych, až bych došel klidu.“
Uletěl bych rád co nejdále, *
noclehem bych zůstal někde v poušti.
Vyhledal bych si tam útulek *
na ochranu před divokým vichrem. △
Ant. Můj Bože, před zlobou bezbožníků nestraň se mých úpěnlivých proseb.
Ant. 2 Pán nás vysvobodil z rukou zákeřného nepřítele.
(Zachraň mě) před bouřením jejich hrdel, Pane, †
před záplavou jejich jazyků. *
V městě vidím násilí a sváry.
Ve dne v noci brousí kolem něj, †
po hradebních zdech je obcházejí, *
uvnitř vládne bezpráví a útisk.
V jeho středu číhá záhuba, *
klam a křivda z tržišť neodchází.
Kdyby potupil mě nepřítel, *
křivdu od něj dovedl bych snášet;
kdyby na mě tak zle dotíral, *
kdo mě nenávidí, schoval bych se.
Tys však to byl, člověk jako já, *
ty, můj blízký důvěrník a přítel!
Slasti přátelství jsme ty a já *
prožívali spolu v domě Páně. △
Ant. Pán nás vysvobodil z rukou zákeřného nepřítele.
Ant. 3 Svěř se Pánu ve své nesnázi, a on tě zachová.
Já však budu k Pánu volat dál, *
Pán se smiluje a zachrání mne.
Večer, za jitra i v poledne *
budu kvílet z hloubi svého srdce.
On mé naříkání vyslyší, *
vysvobodí pokojně můj život.
Neboť lučištníci blízko jsou, *
z blízkosti už na mne dotírají.
Ismael a Jaalam a ti, *
kteří obývají na východě,
na výměnu nepřistupují, *
neboť odmítají bát se Boha.
Každý proti jeho přátelům *
zdvíhá ruku, znesvěcuje smlouvu.
Nad máslo je hladší jeho řeč, *
ale v srdci hotoví se k boji;
slova lahodnější oleje, *
ale jsou to vytasené meče.
Svěř se Pánu ve své nesnázi, †
on tě zachová a nedopustí, *
aby spravedlivý padl navždy.
Je však, Pane, svrhneš do hrobu, *
že se muži krvaví a lstiví
nedožijí půlky života! *
Kdežto já jen v tebe důvěřuji. △
Ant. Svěř se Pánu ve své nesnázi, a on tě zachová.
Můj synu, dbej na moji moudrost.
K mým výrokům nakloň své ucho.
PRVNÍ ČTENÍ
Z knihy proroka Daniela
10,1-21
Vidění muže a zjevení anděla
Třetího roku vlády perského krále Kýra bylo zjeveno slovo Danielovi, jinak nazvanému Baltazar. To slovo je pravdivé a ohlašuje veliké utrpení. Porozuměl tomu slovu a ve vidění do něho pronikl.
V těch dnech jsem já, Daniel, truchlil po celé tři týdny: nejedl jsem chutný pokrm, maso a víno jsem nevzal do úst, nemazal jsem se mastí, dokud nepřešly tři plné týdny. Dvacátého čtvrtého dne prvního měsíce, když jsem byl na břehu velké řeky, totiž Tigridu, pozdvihl jsem oči a díval jsem se, a hle – nějaký muž oblečený do lněných šatů s boky přepásanými čistým zlatem. Jeho tělo bylo jako chrysolit, jeho tvář zářila jako blesk, oči jako plápolající pochodně, jeho ramena a celé tělo až do špiček prstů nohou jako čistá měď, zvuk jeho hlasu byl jako hřmot velkého množství.
Já, Daniel, jsem měl to vidění sám; muži, kteří byli se mnou, ho neviděli, ale padla na ně velká hrůza; utekli do úkrytu. Já jsem zůstal sám a viděl jsem to velké zjevení, ale neměl jsem sílu, i výraz mé tváře se změnil k nepoznání, byl jsem bez moci.
Slyšel jsem zvuk jeho slov, ale jak jsem hlas jeho slov zaslechl, padl jsem beze smyslů s tváří obrácenou k zemi. A hle – dotkla se mě ruka, zatřásla mnou a zdvihla mě na kolena a na dlaně rukou. Řekl mi: „Danieli, miláčku Boží, dávej pozor na slova, která budu k tobě mluvit, a postav se, protože nyní jsem byl poslán k tobě.“
Když ke mně promluvil toto slovo, postavil jsem se s třesením. Řekl mi: „Neboj se, Danieli, neboť od prvního dne, kdy ses rozhodl mít pochopení a pokořit se před svým Bohem, byla tvá slova vyslyšena a já jsem přišel kvůli tvým prosbám. Avšak kníže perského království mi odporoval po jedenadvacet dní – ale tu Michael, jeden z prvních knížat, mi přišel na pomoc – a tak jsem tam zůstal u perského krále. Ale přišel jsem, abych tě poučil o tom, co se přihodí tvému národu na konci dnů, neboť je to ještě vidění pro budoucí doby.“
Když ke mně promluvil tato slova, padl jsem tváří na zem, aniž jsem co řekl. A hle – ten, který měl lidskou podobu, se dotkl mých rtů. Otevřel jsem svá ústa a mluvil jsem. Řekl jsem tomu, který stál přede mnou: „Můj pane, při tomto vidění mě přepadly mdloby a má síla zmizela. Jak by mohl služebník mého pána mluvit s takovým pánem, neboť nemám sílu, chybí mi dech.“ Tu opět ten, který měl lidskou podobu, se mě dotkl, posílil mě a řekl: „Neboj se, miláčku Boží, pokoj s tebou! Buď statečný, buď silný!“
Když se mnou mluvil, cítil jsem se posilněn a řekl jsem: „Ať mluví můj pán, neboť jsi mě posilnil.“ Tu mi řekl: „Víš, proč jsem přišel k tobě? Vrátím se, abych bojoval s knížetem Persie; já vycházím, avšak hle – přichází kníže Řecka. Ale přece ti oznámím, co je zaznamenáno v knize pravdy. Není nikdo, kdo by mi stál po boku proti nim, kromě Michaela, vašeho knížete.“
RESPONSORIUM
Srov. Dan 10,1.12.21
Daniel porozuměl Božímu slovu a ve vidění do něho pronikl. * Jeho prosby byly vyslyšeny.
Bylo mu oznámeno, co je zaznamenáno v knize pravdy. * Jeho.
DRUHÉ ČTENÍ
Jedno ze tří následujících:
Z komentáře na Matoušovo evangelium od svatého Alberta Velikého
(Ex Enarrationibus in Matthæi Evangelium B. Alberti Magni. Opera Omnia XX, Ed. Borgnet 1893, str. 247-249)
Vtiskl do nás známku své přirozenosti
V zemi překrásné já mám svůj podíl, proto mě blaží mé dědictví. Hospodin řekl Áronovi: Já jsem tvůj podíl i tvé dědictví u synů Izraelových. Sára, manželka mého pána, porodila syna mému pánu ve svém stáří: dal mu všechno, co měl.
Sára se překládá jako „paní“, a je to církev. Syna věčné radosti, květ a dědice plodí Bůh Otec z milosti skrze církev ve starobě posledních dob. Jemu také dává dědictvím všechno, co kdy měl, poněvadž tím, že dává sebe, dává všechno, co je jeho. Bůh se za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem. Volám: Můj úděl je Pán, v něho budu doufat.
Toto jsou tedy výpovědi o otcovském úkonu u těch, které plodí nejvyšší Otec skrze milost.
On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil. Slovem totiž do nás vtiskl známku své přirozenosti, a tím i její znalost. Protože všechno, co je poznáváno, poznává se ze známky a znalosti, jakou to zanechává v duši.
Ze znalosti povstává víra, která otvírá oči, aby viděly Otce. Ze spojení povstává láska, která upírá oči na Otce. Z lásky, jakou má Otec k nám, vzniká naděje, která pozdvihuje oči vzhůru, aby si žádaly vznešené věci. Nespokojujeme se přece malými věcmi, vždyť doufáme v Otcovu lásku. Z těchto důvodů tedy je řečeno: „Otec.“
Modlitba nemůže nebýt líbezná a důvěrná, když začíná tím nejdůvěrnějším. Proto se v předešlém říká, že je Otec s námi a že nás vidí vskrytu, protože je i důvěrně blízký i líbezný. Jinak bychom neměli k němu přístup. Proto je řečeno, že Jednorozený, v jehož Duchu jsme přijati za dítky, je v lůně Otcově.
RESPONSORIUM
Učils mě, Bože, od mládí, dodnes tvé mocné divy hlásám. * Neopouštěj mě ve stáří.
Ať příštím pokolením vyprávím o tvém rameni. * Neopouštěj.
Nebo:
Z pojednání „O způsobu modlitby“ od svatého Alberta Velikého
(Ed. Wimmer, Ratisbonnæ 1902, str. 53 a násl.)
Příprava na modlitbu
Věz, že se musíme na modlitbu připravit. Tato příprava je dvojí, a to vzdálená i blízká.
Vzdálená příprava je zase dvojí, vnitřní a vnější. Vnitřní příprava pak je trojí. Prvá je očištění svědomí. Jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme. Druhá je pokoření mysli, protože Pán k prosbě pokorných se skloní, nezhrdne jejich modlitbou. Třetí přípravou je odpuštění křivd. Když se chcete modlit, odpouštějte si, máte-li co proti komu, aby i vám odpustil váš nebeský Otec vaše hříchy.
Podobně i vnější příprava je trojí. Prvá je plnění Božích přikázání, protože, jak říká Izidor, děláme-li to, co Pán přikazuje, není pochyby, že dosáhneme toho, oč prosíme. Druhou přípravou je smíření s uraženým bratrem: Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; teprve potom přijď a obětuj svůj dar. Třetí přípravou jsou posty a almužny, kterými je modlitba podepřena. Jak říká Izaiáš: Lámej chléb hladovému a přijímej k sobě lidi bez přístřeší. Tehdy budeš volat a Pán ti odpoví.
Blízká příprava pak je podobně dvojí, totiž také vnitřní a vnější. Vnitřní je zase trojí. Prvá je usebranost: Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se k svému Otci, který je ve skrytosti. Vstoupit do komůrky znamená přivolat srdce, uzavřít dveře značí zadržet toto srdce. „Přivolat srdce“ pak znamená shromáždit v nitru myšlenky a city rozptýlené venku.
Druhou přípravou je upření pozornosti na Pána. Opravdově se modlíme, když nejsme myšlenkami jinde. Proto se má duch nejdříve očistit a má se odpoutat od myšlenek na pozemské věci, aby se oproštěný pohled srdce zaměřil pravdivě a prostě na Pána. Ať ustoupí všechny myšlenky na věci tělesné a světské a ať pak duch nemyslí na nic jiného než na to, že se modlí. Vždyť i kněz předesílá před modlitbou prefaci, tedy jakousi předmluvu, a připravuje srdce bratří slovy: „Vzhůru srdce!“ Oni mu odpovídají: „Máme je u Pána“, aby se nitro uzavřelo všemu, co se tomu protiví, a otevřelo se pouze Bohu a abychom neměli něco jiného v srdci a něco jiného na jazyku.
Jak můžeš žádat, aby tě slyšel Bůh, když ty sám se neslyšíš? Chceš, aby Pán pamatoval na tebe, když ty sám na sebe nepamatuješ? Taková nedbalá modlitba je urážkou Boží velebnosti. Oči při ní bdí, a srdce spí. Zatímco křesťan by měl srdcem bdít i ve spánku.
Třetí přípravou je vzbuzení zbožného citu vůči Bohu. To se děje hlavně rozjímáním o naší ubohosti a o Boží dobrotě či milosrdenství. Úvahou o své ubohosti se poučme, oč potřebujeme prosit, úvahou o Božím milosrdenství poznejme, s jakou toužebností máme prosit.
Vnější příprava pak záleží ve třech věcech, totiž v postoji, v oblečení a v pohybech. U postoje je jisté, že je dovoleno modlit se vstoje, vsedě i vleže. Avšak při veřejných modlitbách máme zachovávat formu ustanovenou církví nebo našimi představenými. Co se týká oblečení, věz, že tomu, kdo se modlí, sluší oděv skromný a nenápadný. Dále věz, že k pohybům patří pokleknutí, rozepnutí rukou, bití v prsa, pozdvižení očí a tváře vzhůru, nebo klanění, sevření rtů neboli ztišení, prolévání slz, sténání, vzdechy apod.
RESPONSORIUM
Slyš, Bože, moje naříkání, modlitby mé si povšimni. * Od končin země k tobě volám.
Tys, Bože, vyslyšel moje prosby, dal jsi dědictví těm, kdo tvé jméno ctí. * Od končin.
Nebo:
Z komentáře na Lukášovo evangelium od svatého Alberta Velikého
(22, 19; Opera omnia, Parisii 1890-1899, 23, str. 673-674)
Jako pastýř a učitel budoval církev – Kristovo tělo
To konejte na mou památku. K tomu připomeňme dvě věci. Za prvé: příkaz slavit eucharistii; to je naznačeno slovy: To konejte. A za druhé: je to památka na Pána, vydávajícího se pro nás na smrt.
Říká tedy: To konejte. Nelze přikázat nic užitečnějšího, nemohlo být přikázáno nic líbeznějšího, nic prospěšnějšího k spáse, nic, co by si víc zasloužilo lásku, nic, co by se víc podobalo věčnému životu. Ukážeme to nyní jednotlivě.
Je to užitečné k odpuštění hříchů a zvláště užitečné pro život, abychom získali plnost milosti. Nebeský Otec chce pro nás jen to nejlepší, abychom se stali účastnými jeho svatosti. A účast na této svatosti se uskutečňuje Kristovou obětí, to jest tím, že se ve svátosti vydává Otci jako oběť za nás, a nám se vydává k požívání. Pro ně se zasvěcuji. Kristus skrze věčného Ducha přinesl sám sebe Bohu jako oběť bez poskvrny; on nám očistí svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit Bohu živému.
A nemůžeme konat nic líbeznějšího. Vždyť co by mohlo být líbeznějšího než to, v čem Bůh ukazuje celou svou dobrotu vůči nám? Neustále jsi jim poskytoval hotový chléb z nebe, který je schopný dát všechnu rozkoš a ukojit každou chuť. Od tebe poslaná výživa ukázala totiž tvoji něžnost k tvým dětem, neboť vyhovovala přání toho, kdo ji požíval, a přizpůsobovala se chuti, jak si kdo přál.
A nemohlo být přikázáno nic prospěšnějšího k spáse. Vždyť tato svátost je plodem stromu života, a kdo ho požívá s upřímnou vírou a zbožností, neokusí nikdy smrt. Stromem života je těm, kdo se jí chápou, blažení jsou ti, kdo se k ní vinou. Kdo jí mne, bude žít ze mne.
A nemohlo být přikázáno nic, co by si víc zasloužilo lásku. Vždyť tato svátost uskutečňuje lásku a sjednocení. Dát se za pokrm je projevem největší lásky. Což neříkala moje čeládka: Je vůbec někdo, koho by nenasytil masem? Jako by říkal: Tolik jsem je miloval a oni mě, že jsem si přál být v jejich útrobách a oni si přáli tak mě přijmout do sebe, aby byli mou součástí a stali se mými údy. Opravdu, žádným jiným způsobem se nemohli tak důvěrně a přirozeně spojit se mnou a já s nimi.
A nemohlo být přikázáno nic, co by se víc podobalo věčnému životu. Vždyť věčný život trvá tím, že se Bůh ve své dobrotě sám dává těm, kdo žijí v nebeské blaženosti.
RESPONSORIUM
Lk 22, 29.30a; Jan 15, 16a
Já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec. * Budete jíst a pít u mého stolu v mém království.
Já jsem vás vyvolil a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek. * Budete.
MODLITBA
Modleme se.
Bože, tys naučil svatého biskupa Alberta uvádět v soulad lidskou moudrost a zjevenou pravdu; veď nás, prosíme, ať jako on rozvojem vědeckého poznání hlouběji poznáváme tebe a více tě milujeme. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Amen.
Text © Česká dominikánská provincie, 2015 a/nebo Česká biskupská konference, 2018.
© 1999-2023 J. Vidéky