MEZIDOBÍ

7. TÝDEN

MODLITBA SE ČTENÍM

Začátek knihy Kazatel

{r:Kaz}1,1-18{/r}

Marnost všech věcí

{v}1,1{/v}Úvahy Kazatele, Davidova syna, krále v_Jeruzalémě. {v}2{/v}„Marnost nad marnost – praví Kazatel – marnost nad marnost, všechno je marnost.“ {v}3{/v}Co má člověk z_celé své námahy, s_kterou se plahočí pod sluncem?

{v}4{/v}Jedno pokolení odchází a druhé přichází, země však trvá stále. {v}5{/v}Slunce vychází a zapadá, chvátá k_svému místu, kde vychází. {v}6{/v}Vítr věje k_jihu a stáčí se na sever, vítr stále krouží, znovu obnovuje svůj běh. {v}7{/v}Všechny řeky tečou do moře, a moře se nikdy nenaplní. Na místo, kde řeky vznikají, opět se vracejí. {v}8{/v}Všechno unavuje, nelze to ani vypovědět; oko se nenasytí díváním ani ucho se nenaplní posloucháním. {v}9{/v}Co bylo, zase bude, co se stalo, zase nastane – není nic nového pod sluncem. {v}10{/v}Vyskytne-li se něco, o_čem se řekne: „Hle, to je nové“ – dávno to bylo v_dobách, které byly před námi.

{v}11{/v}Zapomíná se na to, co minulo, a stejně to bude s_budoucností. Nezůstane na ni vzpomínka u_těch, kteří budou následovat.

{v}12{/v}Já, Kazatel, jsem byl izraelským králem v_Jeruzalémě. {v}13{/v}Uložil jsem si hledat a moudře zkoumat všechno, co se děje pod nebem. Je to obtížné zaměstnání, které Bůh uložil lidem, aby ho splnili. {v}14{/v}Prohlížel jsem všechna díla, která se dějí pod sluncem, a hle – všechno je marnost a chytání větru.

{v}15{/v}Co je křivé, nedá se narovnat,

co schází, toho se nedopočteš.

{v}16{/v}Řekl jsem si sám pro sebe: „Hle – rozmnožil jsem a zvětšil svou moudrost víc nežli všichni, kteří vládli přede mnou v_Jeruzalémě: má mysl pochopila mnoho moudrosti a vědy.“ {v}17{/v}Uložil jsem si poznat moudrost i_poznat hloupost a pošetilost – a poznal jsem, že i_tohle je chytání větru, {v}18{/v}protože mnoho moudrosti je mnoho starostí a se zvýšeným poznáním se zvyšuje i_trápení.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Kaz 1,14{/r}; {r:Kaz}5,14{/r}; {r}1 Tim 6,7{/r}

Prohlížel jsem všechna díla, která se dějí pod sluncem, a hle – všechno je marnost a chytání větru. {*} Člověk se vrátí nahý, jak vyšel ze života své matky; odejde tak, jak přišel.

Nic jsme si na svět nepřinesli a nic si z_něho také nemůžeme odnést. {*} Člověk se vrátí nahý, jak vyšel ze života své matky; odejde tak, jak přišel.

Ze spisu „Pět set kapitol“ od svatého Maxima Vyznavače, opata

(Centuria 1, cap. 1,4-5.16-17.23-24.26-28.30-40: PG 90,962-967)

Bez lásky je všechno marnost nad marnost

Láska je dobrý stav v_duši, kdy duše nedává ničemu jinému přednost před poznáním Boha. Není ovšem možné, aby k_této lásce dospěl někdo, jehož duše lpí na něčem pozemském.

Kdo miluje Boha, cení si jeho poznání víc než všeho, co stvořil, a nepřestává o_toto poznání s_toužebností a láskou usilovat.

Jestliže všechno, co je, bylo stvořeno od Boha a pro Boha a jestliže Bůh daleko převyšuje to, co vzniklo jako jeho dílo, pak ten, kdo se spouští Boha, v_každém ohledu lepšího, a oddává se horším věcem, dává tím najevo, že si Boha váží méně než věcí, které Bůh stvořil.

Kdo mě miluje, praví Pán, bude zachovávat má přikázání.{fnr}1{/fnr} A také: To je mé přikázání: Milujte se navzájem!{fnr}2{/fnr} Kdo tedy nemiluje bližního, nezachovává přikázání. Kdo ovšem nezachovává přikázání, ten ani nemůže milovat Pána.

Blahoslavený je člověk, který je s_to milovat každého člověka stejnou měrou.

Kdo miluje Boha, miluje samozřejmě i_bližního. Takový člověk ovšem nemůže střádat peníze, ale s_božskou štědrostí je rozdává: poskytne každému z_těch, kdo strádají.

Kdo podle Božího vzoru dává almužnu, nečiní rozdílu mezi hmotnými potřebami člověka dobrého a zlého, nebo spravedlivého a nespravedlivého, a rozdává každému podle náležité potřeby; i_když z_náklonnosti k_dobru přece jen dává přednost tomu, kdo vyniká ctností a snahou, před tím, kdo je nešlechetný.

Láskyplné smýšlení se však neprojevuje jen štědrými almužnami, nýbrž daleko více poskytováním Božího slova a prokazováním služby v_časných potřebách.

Kdo se opravdově a z_celého srdce odřekne věcí tohoto světa a bez jakéhokoli pokrytectví s_láskou pomáhá bližnímu, rychle se osvobodí od veškerých vášní a neřestí a jeho údělem bude Boží láska a poznání.

Kdo ve svém nitru nalezl Boží lásku, ten podle Božího muže Jeremiáše při následování Pána, svého Boha, neumdlí ani neochabne, ale vydrží naopak statečně všechnu námahu, příkoří a bezpráví a v_žádném případě nesmýšlí o_nikom zle.

Neříkejte, praví Boží muž Jeremiáš, že jste chrám Boží.{fnr}3{/fnr} A ty také neříkej, že tě může spasit pouhá sama víra v_našeho Pána Ježíše Krista. To je nemožné, musíš prokázat lásku k_němu i_v_činech. Vždyť pokud jde o_prostou víru: I_zlí duchové věří, a (přesto) se třesou hrůzou.{fnr}4{/fnr}

Úkolem lásky je z_duše rád prokazovat svému bližnímu dobro, být velkodušný a trpělivý; a také užívat věcí správným způsobem.

{fn:1}Srov. {r}Jan 14,15.21.22{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Jan 15,12.17{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Jer 7,4{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Jak 2,19{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. {r}Jan 13,34{/r}; {r}1 Jan 2,10.3{/r}

Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. {*} Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle.

Podle toho víme, že jsme poznali Krista, když zachováváme jeho přikázání. {*} Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle.

Z_knihy Kazatel

{r:Kaz}2,1-3.12-26{/r}

Marná je rozkoš a lidská moudrost

{v}2,1{/v}Řekl jsem si ve svém srdci: „Nuže, zkusím tě s_radostí; užívej rozkoše!“ A hle – i_to je marnost.

{v}2{/v}O_smíchu jsem řekl: „Jak je nesmyslný!“

A o_radosti: „Jaký z_ní prospěch?“

{v}3{/v}Snažil jsem se osvěžit své tělo vínem – zatímco jsem myslí směřoval k_moudrosti – přidržel jsem se pošetilosti, dokud bych nepochopil, co je dobré pro lidi dělat tady dole po všechny dny života.

{v}12{/v}Uvažoval jsem o_moudrosti, hlouposti a pošetilosti. Co udělá králův nástupce? To, co už dělal předtím. {v}13{/v}Poznal jsem, že moudrost předčí hloupost, jako světlo předčí tmu.

{v}14{/v}„Moudrý vidí před sebou,

ale hlupák kráčí v_temnotě.“

Také jsem poznal, že všechny potkává stejný osud.

{v}15{/v}A řekl jsem si pro sebe: „I_mne potká stejný osud jako hlupáka. Proč tedy být moudrý? Jaký užitek z_toho?“ A řekl jsem si pro sebe: „I_tohle je marnost.“ {v}16{/v}Vždyť se zrovna tak nevzpomíná dlouho na moudrého jako na hlupáka. Když uplyne nějaký čas, na všechno se zapomene. Moudrý právě tak umře jako hloupý.

{v}17{/v}Proto se mi zošklivil život, neboť nic se mi nelíbí, co se děje pod sluncem, všechno je marnost a chytání větru. {v}18{/v}Proto se mi zošklivila všechna má práce, kterou jsem tady vykonal a kterou musím zanechat tomu, kdo přijde po mně. {v}19{/v}Kdo ví, zda bude moudrý, nebo hloupý? A přece bude rozhodovat o_celé mé práci, která mě stála námahu a píli (tady) pod sluncem. I_to je marnost. {v}20{/v}Proto jsem ztratil všechnu naději ze své práce, kterou jsem vynaložil pod sluncem. {v}21{/v}Vždyť se stává, že někdo pracuje moudře, rozvážně a úspěšně, a nakonec to dá do vlastnictví jinému, kdo na tom nepracoval. I_to je marnost a velké zlo.

{v}22{/v}Co má člověk za všechno svoje namáhání a snahu, s_níž se plahočí pod sluncem? {v}23{/v}Ano, po všechny dny má jen starosti; trápení je jeho zaměstnáním, ani v_noci si jeho srdce neodpočine. I_tohle je marnost.

{v}24{/v}Nic není lepší pro člověka, než aby jedl a pil a měl se dobře za všechnu svou práci. A uvědomil jsem si, že i_to je z_Boží ruky. {v}25{/v}Neboť kdo by mohl jíst a pít bez Boha? {v}26{/v}Vždyť člověku, který je mu milý, dává moudrost, poznání a radost, ale hříšníkovi ukládá sbírat a shromažďovat, aby to nakonec zanechal tomu, kdo je milý Bohu. I_to je marnost a chytání větru.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Kaz 5,9{/r}; {r}1 Tim 6,10{/r}

Kdo miluje peníze, nenasytí se jimi, {*} kdo miluje bohatství, nemá z_něho užitek.

Kořenem všeho zla je láska k_penězům; a už mnoho těch, kteří se po nich pachtili, zbloudilo ve víře a připravili si mnoho bolestí. {*} Kdo miluje bohatství, nemá z_něho užitek.

Z_homilií svatého Řehoře z_Nyssy, biskupa, na knihu Kazatel

(Hom. 5: PG 44,683-686)

Oči moudrého jsou upřeny k_jeho hlavě

Jestliže duše pozvedne oči ke své hlavě{fnr}1{/fnr} – a tou je Kristus, jak vykládá Pavel – bude se těšit blaženému, jasnému vidění, neboť bude mít oči upřeny tam, kde není žádná temnota zla. Veliký Pavel i_jiní, kteří se mu velikostí podobali, upírali oči k_hlavě, a podobně všichni, kdo žijí, pohybují se a jsou v_Kristu.{fnr}2{/fnr}

Tak jako ten, kdo je na světle, nemůže zároveň vidět tmu, právě tak se ani ten, kdo upřeně hledí na Krista, nemůže upnout na něco marného. Kdo totiž upírá oči k_hlavě – přičemž hlavou míníme počátek a základ všeho – upírá oči k_veškeré ctnosti (a Kristus je přece ctnost dokonalá), k_pravdě, spravedlnosti, neporušitelnosti, k_veškerému dobru. Oči moudrého jsou na jeho hlavě, hlupák kráčí v_temnotě.{fnr}3{/fnr} Kdo si totiž nestaví světlo na svícen, ale dává je pod postel,{fnr}4{/fnr} ten si ze světla udělal temnotu.

Naproti tomu je i_mnoho těch, kdo své úsilí obracejí ke vznešeným věcem a zaměstnávají se hleděním na to, co je skutečností nejskutečnější. A přesto se považují jakoby za slepé a neužitečné. Za takového se s_chloubou prohlašuje i_Pavel, když říká, že je blázen pro Krista. Ve své rozumnosti a moudrosti se nezaměstnával ničím z_toho, oč se obyčejně na této zemi snažíme. Proto říká: My jsme blázni pro Krista.{fnr}5{/fnr} To je jako by řekl: Jsme slepí ve věcech běžného života, protože hledíme vzhůru, máme oči upřené k_hlavě. Proto neměl střechu nad hlavou ani stůl, proto byl chudý a bez domova, proto se lopotil o_hladu a žízni.{fnr}6{/fnr}

A kdo by jej nepovažoval za ubohého, kdyby ho viděl v_okovech, zmučeného ranami, zápasícího s_vlnobitím na širém moři při ztroskotání lodi s_pouty na rukou?{fnr}7{/fnr} Ale ani přitom, když prožíval mezi lidmi takové věci, nepřestával mít oči obrácené k_hlavě a říkal: Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy, od lásky, která je v_Ježíši Kristu? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití?{fnr}8{/fnr} To je jako by řekl: Kdo mi vypíchne oči z_hlavy a zasadí je na místo, po kterém se šlape?

Také nám Pavel přikazuje, abychom si počínali podobně, když nás vybízí, abychom mysleli na to, co (pochází) shůry.{fnr}9{/fnr} Je to jako by řekl: Mějte oči upřené k_hlavě.

{fn:1}Srov. {r}Kaz 2,14{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Sk 17,28{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Kaz 2,14{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Mt 5,15{/r}.{/fn} {fn:5}{r}1 Kor 4,10{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. {r}2 Kor 11,27{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}2 Kor 11,25{/r}; {r}Sk 27,25{/r}.{/fn} {fn:8}{r}Řím 8,35{/r}.{/fn} {fn:9}{r}Kol 3,1{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Kaz 2,14{/r}; {r}Jan 8,12{/r}

Moudrý vidí před sebou, ale hlupák kráčí v_temnotě. {*} Já jsem světlo světa.

Kdo mě následuje, nebude chodit v_temnotě, ale bude mít světlo života. {*} Já jsem světlo světa.

Z_knihy Kazatel

{r:Kaz}3,1-22{/r}

Všechno má svůj čas

{v}3,1{/v}Všechno má svou dobu,

každá činnost pod sluncem má svůj čas.

{v}2{/v}Je čas k_narození i_čas k_umírání,

čas k_sázení i_čas ke sklízení zasetého.

{v}3{/v}Je čas k_zabíjení i_čas k_léčení,

čas k_boření i_čas ke stavění.

{v}4{/v}Je čas k_pláči i_čas k_smíchu,

čas k_nářku i_čas k_tanci.

{v}5{/v}Je čas k_házení kamenů i_čas k_jejich sbírání,

čas k_objímání i_čas k_odříkání si objetí.

{v}6{/v}Je čas k_hledání i_čas k_ztrácení,

čas k_schovávání i_čas k_odhazování.

{v}7{/v}Je čas k_trhání i_čas k_sešívání,

čas k_mlčení i_čas k_mluvení.

{v}8{/v}Je čas k_milování i_čas k_nenávidění,

čas k_válce i_čas k_míru.

{v}9{/v}Jaký užitek ze své námahy má člověk, který pracuje?

{v}10{/v}Uvažoval jsem o_zaměstnání, které dal Bůh lidem, aby se jím zabývali. {v}11{/v}Všechno činí vhodně ve svůj čas; i_(zvěst) o_věčnosti jim vložil do srdce, přece však nemohou proniknout dílo, které dělá Bůh od začátku do konce. {v}12{/v}Poznal jsem, že člověk nemá jiné dobro, než aby se radoval a měl se v_životě dobře. {v}13{/v}Vždyť přece když někdo jí a pije a má se dobře při vší své námaze – i_to je dar Boží. {v}14{/v}Poznal jsem, že všechno, co Bůh dělá, zůstává na věky. Nic se k_tomu nemůže přidat ani ubrat. Bůh však to dělá proto, aby se ho báli. {v}15{/v}To, co je, bylo už dávno; to, co bude, dávno už je. Bůh obnovuje, co zmizelo.

{v}16{/v}Ještě jinou věc jsem zpozoroval pod sluncem: místo práva – nespravedlnost, místo spravedlnosti – nepravost. {v}17{/v}Řekl jsem si pro sebe: „Bůh bude soudit spravedlivého i_hříšníka, vždyť čas je určen pro každou činnost a každý skutek.“ {v}18{/v}Řekl jsem si pro sebe: „Pokud jde o_lidi, Bůh je zkouší a ukazuje, že jsou vlastně jen živočichy.“ {v}19{/v}Neboť osud lidí i_zvířat je stejný: umřou jedni jako druzí. Dech života je všem stejný: Nemá přednost člověk před zvířetem, neboť všechno je marnost. {v}20{/v}Všechno skončí na jednom místě: všechno je z_prachu a v_prach se všechno vrátí. {v}21{/v}Kdo ví, zda dech života lidí vystoupí nahoru a dech života zvířat sestoupí dolů, do země? {v}22{/v}Z_toho jsem poznal, že jen to je dobré, aby se člověk radoval ze svého konání, neboť to je jeho úděl. Kdo mu ukáže, co bude po něm?

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}1 Kor 7,29.31{/r}; {r}Kaz 3,1.20{/r}

Čas je krátký. Proto ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho nevyužívali, {*} neboť tento viditelný svět pomíjí.

Všechno má svou dobu, všechno je z_prachu a v_prach se všechno vrátí. {*} Neboť tento viditelný svět pomíjí.

Z_homilií svatého Řehoře z_Nyssy, biskupa, na knihu Kazatel

(Hom. 6: PG 44,702-703)

Je čas k_narození i_čas k_umírání

Jak je psáno, je čas k_narození i_čas k_umírání.{fnr}1{/fnr} Kazatel tu hned na počátku krásně uzavírá svými slovy tyto nezbytné zásnuby, spojující zrození se smrtí. Neboť smrt následuje po narození nevyhnutelně a každé zrození se rozplývá v_zánik.

Je čas k_narození i_čas k_umírání, říká Kazatel. Kéž se i_já narodím v_pravý čas a zemřu v_pravou hodinu! Nikdo přece nemůže říci, že Kazatel tu má na mysli zrození, které se stalo bez mé vůle, a přirozenou smrt a že jsou podle něho projevem dokonalé ctnosti. Neboť porod nezávisí na vůli ženy a smrt není následek svobodného rozhodnutí umírajících. A to, co není závislé na naší vůli, nemůže být nazváno ctností ani neřestí. Tím, co Kazatel říká, máme tedy rozumět správný čas zrození a pravý čas smrti.

Zdá se mi, že o_správný a ne předčasný porod se jedná, když – jak říká Izaiáš – někdo počne z_bázně Boží a v_porodních bolestech duše zrodí svou spásu.{fnr}2{/fnr} V_jistém smyslu jsme totiž svými vlastními rodiči, když dobrým předsevzetím a svobodným rozhodnutím sami sebe tvoříme či rodíme a přivádíme na svět.

A činíme to tím, že přijmeme do svého srdce Boha a staneme se Božími dětmi, dětmi slávy a moci, dětmi Nejvyššího.{fnr}3{/fnr} Naproti tomu se ovšem zrodíme předčasně jako nedonošené a slabé děti, nebude-li v_nás – jak říká apoštol – vytvořena podoba Kristova.{fnr}4{/fnr} Neboť je třeba, jak rovněž říká apoštol, být dokonalým člověkem Božím.{fnr}5{/fnr}

Je-li již zřejmé, jak se v_pravý čas rodíme, je už také každému jasné, jak v_pravý čas umíráme. Kupříkladu pro svatého Pavla byl každý čas příhodný pro dobrou smrt. Ve svých dopisech volá, jako by se zapřísahal: Den co den umírám – jakože jste moje chlouba.{fnr}6{/fnr} Anebo jinde: Stále jsme pro tebe vydáváni na smrt.{fnr}7{/fnr} Každý z_nás v_sobě nese rozsudek smrti.{fnr}8{/fnr}

Přitom není žádným tajemstvím, jak Pavel každým dnem umíral: Nikdy nežil hříchu, ale stále umrtvoval údy svého těla a na vlastním těle nosil smrtelné utrpení Kristova těla;{fnr}9{/fnr} byl stále s_Kristem přibit na kříž a nikdy nežil sobě, ale žil v_něm Kristus.{fnr}10{/fnr} To je podle mého soudu příhodná smrt, která zprostředkovává pravý život.

Já usmrcuji a já oživuji,{fnr}11{/fnr} praví Hospodin – aby nebylo pochyby, že být mrtev hříchu a dostat život z_Ducha je opravdu Boží dar. Bůh totiž slibuje, že skrze smrt dá člověku život.

{fn:1}{r}Kaz 3,2{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Iz 59,4{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Lk 6,35{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Gal 4,19{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}2 Tim 3,17{/r}.{/fn} {fn:6}{r}1 Kor 15,31{/r}.{/fn} {fn:7}{r}Řím 8,36{/r}.{/fn} {fn:8}Srov. {r}2 Kor 1,9{/r}.{/fn} {fn:9}Srov. {r}2 Kor 4,10{/r}.{/fn} {fn:10}Srov. {r}Gal 2,19-20{/r}.{/fn} {fn:11}{r}Dt 32,39{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Dt 32,39{/r}; {r}Zj 1,18{/r}

Já usmrcuji a já oživuji, když udeřím, tak i_uzdravuji. {*} Není, kdo by vytrhl z_mé ruky.

Mám klíče od smrti a podsvětí. {*} Není, kdo by vytrhl z_mé ruky.

Z_knihy Kazatel

{r:Kaz}5,9 – 6,8{/r}

Starosti s_bohatstvím

{v}5,9{/v}Kdo miluje peníze, nenasytí se jimi, kdo miluje bohatství, nemá z_něho užitek. I_to je marnost. {v}10{/v}Kdo má hodně majetku, má hodně příživníků. Co z_toho má vlastník? – jen se na majetek dívá.

{v}11{/v}Příjemný je spánek dělníkovi,

ať se nají málo nebo hodně.

Přesycenost však nedopřeje boháčovi usnout.

{v}12{/v}Kruté zlo jsem viděl pod sluncem. Bohatství střežené pánem k_vlastní škodě. {v}13{/v}Toto bohatství se nějakým neštěstím ztratí, a vlastní syn nemá z_něho nic. {v}14{/v}Vrátí se nahý, jak vyšel ze života své matky; odejde tak, jak přišel, a za všechnu svou námahu nedostane nic, co by vzal s_sebou. {v}15{/v}I_to je kruté zlo: odejde tak, jak přišel. Co bude mít z_toho, že se namáhal do větru? {v}16{/v}Po všechny dny svého života jí v_temnotě, v_mnoha trápeních, v_nemoci a mrzutosti.

{v}17{/v}Hle, co jsem uznal za dobré: Je hezké jíst, pít a mít se dobře při vší námaze, s_kterou se člověk lopotí pod sluncem po všechny dny svého života, jak mu je určil Bůh. Ano, to je jeho úděl. {v}18{/v}Vskutku, každý člověk, jemuž dal Bůh bohatství, majetek a možnost se z_něho těšit a užívat ho jako svůj podíl, ať se raduje při své lopotě, vždyť i_tohle je dar Boží. {v}19{/v}Aspoň nebude mnoho vzpomínat na dny svého života, pokud Bůh zaměstnává jeho srdce radostmi.

{v}6,1{/v}Je jiné zlo, které jsem viděl pod sluncem, a to velmi trápí člověka. {v}2{/v}Bůh dává někomu bohatství, majetek a slávu, nic mu neschází, po čem takový člověk zatouží, ale nedopřeje mu, aby se z_toho těšil, bude to užívat cizí člověk. To je marnost a zlé neštěstí. {v}3{/v}Kdyby někdo zplodil sto dětí, mnoho let byl živ a nespočet by bylo dnů jeho života, ale při tom se sám nenasytil dobrem a ani slušný pohřeb by nedostal, tu – říkám – lépe je nedonošenému plodu, {v}4{/v}který sice nadarmo přišel, zmizel v_temnu a jehož jméno se kryje temnotou, {v}5{/v}ba který ani slunce neviděl a nepoznal, a přece je mu lépe než tomu člověku, {v}6{/v}i_kdyby byl živ dvakrát tisíc let a přitom neokusil žádné dobro. Copak nespěje všechno na jedno místo?

{v}7{/v}„Všechna práce lidí je jen pro jídlo,

a přece duše se tím nenasytí.“

{v}8{/v}Jakou přednost má moudrý před hlupákem? Jakou přednost má chudák, který umí jednat s_lidmi?

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Př 30,8{/r}; {r}Žl 31 (30),15-16{/r}

Podvod a lež vzdal ode mne, Bože. {*} Ani bídu ani bohatství mi nedávej, jen to nutné mi dej k_živobytí.

Hospodine, v_tebe doufám; můj osud je ve tvé ruce. {*} Ani bídu ani bohatství mi nedávej, jen to nutné mi dej k_živobytí.

Z_komentáře svatého Jeronýma, kněze, ke knize Kazatel

(Cap. 5,17-19; 6,7.8: PL 23,1057-1059)

Hledejte to, co je v_nebesích

Každý člověk, jemuž dal Bůh bohatství, majetek a možnost se z_něho těšit a užívat ho jako svůj podíl, ať se raduje při své lopotě, vždyť i_tohle je dar Boží. Aspoň nebude mnoho vzpomínat na dny svého života, pokud Bůh zaměstnává jeho srdce radostmi.{fnr}1{/fnr} Ve srovnání s_tím, kdo užívá svého majetku ve tmě starostí a s_velkou nechutí k_životu shromažďuje to, co pomíjí, je na tom podle Písma lépe ten, kdo se těší z_věcí přítomných. Zde je totiž v_jejich užívání alespoň malá rozkoš, tam však pouze veliké starosti. A Kazatel uvádí důvody, proč je to dar Boží, když někdo může s_radostí užívat svého bohatství. Protože nebude mnoho vzpomínat na dny svého života.

Bůh ho totiž odvolává v_radosti jeho srdce: nebude ve smutku a nebude ho sužovat přemítání, přítomná radost a rozkoš ho od toho odvrátí. Ale podle slov apoštola je lepší myslet na duchovní pokrm a duchovní nápoj daný od Boha a vidět v_každé své námaze dobro. Neboť jen při veliké námaze a snažení se nám podaří nahlédnout skutečně dobré věci. A to je náš úděl, abychom se ve svém snažení a namáhání radovali. Ovšem, i_když je to dobré, není to ještě dobro, dokud se neukáže Kristus, náš život.{fnr}2{/fnr}

Všechno lidské pachtění je pro ústa, duše se však nenaplní. Co má moudrý navíc proti hlupákovi a co má ze života chudák, než umět jít vstříc životu?{fnr}3{/fnr} Všechno, po čem se lidé na tomto světě pachtí, pohltí ústa, rozkoušou zuby a předají žaludku k_trávení. A i_když to jícen trošku potěší, rozkoš to působí zřejmě jen tak dlouho, dokud to máme v_hrdle.

A duši toho, kdo jí, to nakonec beztoho nenaplní. Jednak i_nadále touží po jídle – a stejně mudrc ani hlupák nemohou žít bez jídla a chudák se nepídí po ničem jiném, než jak by utišil smysly svého ubohého těla, aby nehynulo hlady, jednak z_tohoto nasycení ubohého těla nemá duše žádný užitek. S_jídlem je na tom stejně mudrc i_hlupák, a chudý jde tam, kde vidí bohatství.

Takže raději to pochopme jako výrok o_církevním člověku: i_když je vzdělán ve svatých Písmech a výsledek veškeré své práce okouší ve svých ústech, přece jeho duše není naplněna, neboť stále dychtí po učení. A v_tom má moudrý víc než hlupák. Neboť ví, že je chudý – tou chudobou, která se v_evangeliu nazývá blahoslavenou – a proto pospíchá, aby získal to, co je nutné pro život, kráčí po cestě strmé a úzké, která vede k_životu,{fnr}4{/fnr} je chudý na špatné skutky a ví, kde přebývá náš život, Kristus.

{fn:1}{r}Kaz 5,18-19{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Kol 3,4{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Kaz 6,7.8{/r} (Vulg.).{/fn} {fn:4}Srov. {r}Mt 7,14{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Kaz 6,7{/r}; {r}Sir 23,6{/r}

Všechna práce lidí je jen pro jídlo, {*} duše se tím nenasytí.

Nechť mě nepolapí smyslnost a honba za rozkoší. {*} Duše se tím nenasytí.

Z_knihy Kazatel

{r:Kaz}6,11 – 7,28{/r}

Nedělej se příliš moudrý

{v}6,11{/v}Čím více slov, tím více marnosti. Co však z_toho člověk má? {v}12{/v}Kdo ví, co je dobré pro život člověka, pro těch pár dní jeho prchavého života, který prožívá jako stín? Kdo člověku oznámí, co bude po něm pod sluncem?

{v}7,1{/v}Lepší je dobré jméno než vonná mast,

den smrti než den narození.

{v}2{/v}Lépe je jít do domu smutku

než jít do domu hostiny,

protože v_domě smutku končí každý člověk.

Ať to má na srdci každý, kdo žije.

{v}3{/v}Lepší je zármutek než smích,

neboť smutná tvář prospívá srdci.

{v}4{/v}Srdce moudrých je v_domě smutku,

ale srdce hlupáků v_domě radosti.

{v}5{/v}Lepší je slyšet důtku moudrého

než poslouchat zpěv bláznů.

{v}6{/v}Jako totiž praská trní pod hrncem,

tak se směje blázen.

Ale i_to je marnost.

{v}7{/v}Nespravedlivý zisk dělá blázna z_moudrého,

úplatek kazí srdce.

{v}8{/v}„Lepší je konec věci než její začátek,

lepší je mírnost než pýcha.“

{v}9{/v}Neukvap se v_srdci k_hněvu,

neboť hněv bydlí v_klínu hlupáků.

{v}10{/v}Neříkej: „Jak to, že dřív bylo lépe než teď?“

–_není to moudré, že se takhle ptáš.

{v}11{/v}Dobrá je moudrost s_majetkem,

prospívá těm, kdo jsou na světě.

{v}12{/v}Jako chrání moudrost, tak chrání i_peníze,

poznání však má přednost: moudrost dává život svému pánu.

{v}13{/v}Pohleď na Boží dílo:

Kdo může narovnat, co Bůh zkřivil?

{v}14{/v}V_den štěstí buď dobré mysli,

v_den neštěstí uvažuj:

obojí pochází od Boha,

aby člověk nenašel, co by na něm káral.

{v}15{/v}Ve svých prchavých dnech jsem viděl všechno:

Spravedlivého, jak umírá ve své spravedlnosti,

a zlosyna, jak dlouho žije ve své nepravosti.

{v}16{/v}Nebuď výstřední ve spravedlnosti,

nedělej se příliš moudrý,

proč by ses měl ničit?

{v}17{/v}Nehřeš nadmíru

a nebuď pošetilý,

proč bys měl předčasně umřít?

{v}18{/v}Je vhodné jednoho se držet

a druhé nepouštět z_ruky,

neboť kdo se bojí Boha, s_obojím má zdar.

{v}19{/v}Moudrost dává moudrému větší sílu,

než jí má deset vládců v_městě.

{v}20{/v}Jistě není nikdo tak spravedlivý na zemi,

že by dělal jenom dobro a nikdy nehřešil.

{v}21{/v}Také si nevšímej žádných tlachů, které se mluví,

abys neslyšel svého služebníka, jak tě pomlouvá.

{v}22{/v}Sám dobře víš, že mnohokrát

i_ty jsi pomlouval druhé.

{v}23{/v}Toto všechno jsem chtěl hledat s_moudrostí, proto jsem si řekl: „Chtěl bych se stát moudrým!“ Ale moudrost je ode mě daleko. {v}24{/v}Daleko je, cokoli je – (je to) hluboké, přehluboké. Kdo to nalezne? {v}25{/v}Znovu jsem v_mysli uvažoval, jak poznat, zkoumat a hledat moudrost i_smysl věcí, a poznal jsem, že zlo je pošetilost a hloupost je bláznovství. {v}26{/v}A nalezl jsem, že trpčí než smrt je žena, která je plna osidel, její srdce je síť, její ruce jsou okovy. Kdo je milý Bohu, unikne jí, hříšník je však jí chycen. {v}27{/v}Hleď, to jsem našel – říká Kazatel – když jedno s_druhým srovnám, abych našel smysl života. {v}28{/v}Ještě jsem hledal, ale nenalezl: Jednoho muže z_tisíce jsem našel, ale ženu ani jednu jsem nenašel.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Př 20,9{/r}; {r}Kaz 7,20{/r}; {r}1 Jan 1,8.9{/r}

Kdo může říci: Mám čisté svědomí, očistil jsem se od svého hříchu? {*} Jistě není nikdo tak spravedlivý na zemi, že by dělal jenom dobro a nikdy nehřešil.

Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe; když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, Bůh nám hříchy odpustí, protože věrně plní, co slíbil. {*} Jistě není nikdo tak spravedlivý na zemi, že by dělal jenom dobro a nikdy nehřešil.

Ze spisu „Pokyny“ od svatého Kolumbána, opata

(Instr. 1 de Fide, 3-5: Opera, Dublin, 1957, pp. 62-66)

Nezměrná hlubokost Boží

Bůh je všude, naprosto nezměrný, a všude je nám velmi blízko, jak sám o_sobě řekl: Já jsem Bůh, který je blízko, a ne daleko.{fnr}1{/fnr} Nehledáme tedy Boha, který přebývá někde daleko od nás, ale toho, kterého máme uvnitř v_sobě, jestliže si to ovšem zasloužíme. Sídlí v_nás jako duše v_těle, ale jen když jsme zdravými údy jeho těla, když jsme mrtví pro hříchy.{fnr}2{/fnr} Tehdy v_nás skutečně přebývá ten, který řekl: Budu v_nich přebývat a budu kráčet uprostřed nich.{fnr}3{/fnr} Jsme-li hodni, aby v_nás byl Bůh, pak z_něho opravdu máme život jako jeho živé údy. V_něm totiž, jak říká apoštol, žijeme, hýbáme se a jsme.{fnr}4{/fnr}

Kdopak může proniknout tajemství Nejvyššího, jehož bytí je nevypověditelné a nepochopitelné? Kdo může prozkoumat Boží hlubiny?{fnr}5{/fnr} Kdo se může pochlubit, že zná nekonečného Boha, který všechno naplňuje a všechno obklopuje, všechno proniká a všechno převyšuje, všechno obsahuje a všemu se vymyká? Boha nikdo nikdy neviděl, jaký je.{fnr}6{/fnr} Ať si proto nikdo netroufá pátrat po tom, co je Božím tajemstvím, to znamená: co Bůh byl, jak byl a kdo byl. To jsou věci nevyslovitelné, nevyzpytatelné a neproniknutelné.{fnr}7{/fnr} Jen prostě, ale pevně věř, že Bůh je a bude takový, jaký byl, protože Bůh je nezměnitelný.

Kdo je tedy Bůh? Otec, Syn a Duch Svatý, jediný Bůh. A víc o_Bohu nebádej, protože ti, kdo chtějí poznat jeho nezměrné hlubiny, musejí nejprve uvažovat o_povaze věcí. Poznání Trojice lze právem přirovnat k_mořské hlubině, jak o_tom hovoří Mudrc: Ó_nezměrná hlubokosti, kdo tě pozná?{fnr}8{/fnr} Neboť stejně jako se vymyká lidskému vidění hlubokost moře, nemůže žádné lidské poznání uchopit neproniknutelné božství Trojice. A proto říkám, že jestliže by snad někdo toužil znát to, čemu má věřit, ať si nemyslí, že to pozná mnohem lépe, když o_tom bude mluvit, než když tomu bude prostě věřit. Hledaná božská moudrost se totiž ještě víc vzdálí, než byla.{fnr}9{/fnr}

Hledej proto nejvyšší vědění ne ve slovní disputaci, ale v_dokonalém dobrém životě, ne jazykem, ale vírou, která vychází z_prostého srdce a nezakládá se na dohadech učené bezbožnosti. Jestliže bys totiž nevýslovného Boha hledal v_nějakých rozkladech, vzdálí se od tebe více, než byl. Budeš-li však hledat ve víře, bude jeho Moudrost tam, kde bydlí, v_branách, kde přebývá,{fnr}10{/fnr} alespoň zčásti bude k_spatření. Takže Bůh je opravdu nějakým způsobem dosažitelný, a to když v_něho, přesto že je neviditelný a nepochopitelný, věříme. Je totiž třeba věřit v_Boha takového, jaký je, to jest neviditelného,{fnr}11{/fnr} i_když ho zčásti lze vidět čistým srdcem.{fnr}12{/fnr}

{fn:1}{r}Jer 23,23{/r} (Vulg.).{/fn} {fn:2}Srov. {r}Řím 6,2{/r}; {r}1 Petr 2,24{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Ex 25,8{/r}; {r}Lv 26,12{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Sk 17,28{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}1 Kor 2,10{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Jan 1,18{/r}; srov. {r}1 Jan 3,2{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}Řím 11,33{/r}.{/fn} {fn:8}Srov. {r}Kaz 7,24{/r} (Vulg.).{/fn} {fn:9}Srov. {r}Kaz 7,23-24{/r}.{/fn} {fn:10}Srov. {r}Mdr 6,14{/r}.{/fn} {fn:11}Srov. {r}1 Kor 13,12{/r}.{/fn} {fn:12}Srov. {r}Mt 5,8{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Žl 36 (35),6-7{/r}; srov. {r}Řím 11,33{/r}

Hospodine, tvé milosrdenství sahá až do nebes, tvoje věrnost až k_oblakům. {*} Tvá spravedlnost je jak Boží hory, tvé rozsudky jsou jak mořská hlubina.

Ó, jak bezedná je tvá štědrost, moudrost i_poznání! Jak neproniknutelná jsou tvá rozhodnutí a neprobádatelné způsoby tvého jednání! {*} Tvá spravedlnost je jak Boží hory, tvé rozsudky jsou jak mořská hlubina.

Z_knihy Kazatel

{r:Kaz}8,5 – 9,10{/r}

Útěcha moudrého

{v}8,5{/v}Kdo zachovává příkaz, nezakusí zlo. Moudré srdce zná pravý čas, {v}6{/v}neboť pro každou záležitost je pravý čas, vždyť zlo velmi tísní člověka. {v}7{/v}Neví totiž, co se stane. Kdo by mu sdělil, kdy se co stane? {v}8{/v}Člověk nemá moc nad dechem života, aby ho zadržel, nemá moc nade dnem smrti, nemůže uniknout z_bitvy. Ani nepravost nezachrání svého původce.

{v}9{/v}Toto všechno jsem viděl, když jsem si všímal všeho dění, které probíhá pod sluncem v_čase, kdy člověk vládne nad člověkem k_jeho škodě. {v}10{/v}A tak jsem viděl zlosyny nesené k_pohřbu, (viděl jsem však i)_odcházet ze svatého místa a dostávat se do zapomenutí v_městě ty, kdo jednali správně. I_to je marnost. {v}11{/v}Poněvadž nejsou zločinné skutky trestány hned vzápětí, lidé mají plno chutí páchat zlo {v}12{/v}i_proto, že hříšník si žije dlouho, třebaže spáchal zlo i_stokrát. Přece však vím, že se budou mít dobře ti, kdo se bojí Boha, právě proto, že se ho bojí. Ale zlosynovi se nepovede dobře, neprodlouží svůj život jako stín, protože se Boha nebojí.

{v}14{/v}A přece se stává taková marnost na zemi: Jsou spravedliví, kterým se vede, jak by (to) zasluhovali zlosynové, a jsou zlosynové, kterým se vede, jak by (to) zasluhovali spravedliví. Říkám, že i_to je marnost. {v}15{/v}Proto jsem chválil radost. Není jiné štěstí pro člověka pod sluncem, než jíst a pít a radovat se. To ať ho doprovází při jeho trápení ve dnech jeho života, který mu Bůh daroval pod sluncem.

{v}16{/v}Když jsem se snažil poznat moudrost, tu jsem viděl všechno, co se děje na zemi. Ani ve dne, ani v_noci jsem nezavřel oči ke spánku. {v}17{/v}A poznal jsem, že nic z_toho, co Bůh dělá pod sluncem, člověk nemůže odhalit. Ať se člověk namáhá hledáním sebevíc, nic neodhalí. I_kdyby si mudrc myslel, že to pozná, nemůže odhalit nic.

{v}9,1{/v}O_tom všem jsem uvažoval v_srdci a poznal jsem, že spravedliví a moudří jsou se svými skutky v_Boží ruce. Člověk nemůže poznat nic z_toho, co se vztahuje na lásku nebo nenávist. Obojí je před ním marnost, {v}2{/v}protože všechny potkává stejný osud, spravedlivého i_zlosyna, čistého i_poskvrněného, toho, kdo obětuje, i_toho, kdo neobětuje. Stejně se daří dobrému i_hříšnému, tomu, kdo přísahá, i_tomu, kdo se přísahy štítí.

{v}3{/v}Toto zlo je ve všem, co se děje pod sluncem, že všechno má stejný osud. I_srdce lidí je plné zloby. Pošetile smýšlejí ve svých srdcích za svého života a potom jdou k_mrtvým. {v}4{/v}Každý, kdo žije, má nějakou naději. Vždyť lepší je živý pes než mrtvý lev. {v}5{/v}Neboť živí aspoň vědí, že musí umřít, ale mrtví nevědí vůbec nic. Nedostanou odplatu, poněvadž tatam je vzpomínka na ně. {v}6{/v}Jejich láska, jejich nenávist, jejich závist – všechno je pro ně odbyto, nemají už podíl na ničem, co se děje pod sluncem.

{v}7{/v}A proto jez v_radosti svůj chléb a pij v_dobré náladě své víno, neboť Bůh už tvé skutky ocenil. {v}8{/v}Vždycky nos bílé šaty (radosti), ať na tvé hlavě neschází olej. {v}9{/v}Těš se v_životě se svou milovanou manželkou po všechny dny svého prchavého bytí, které ti (Bůh) dal pod sluncem. To je totiž tvůj úděl v_tomto životě, v_trápení, v_němž se lopotíš pod sluncem. {v}10{/v}Všechno, co můžeš, dělej podle svých sil, vždyť není ani činnost, ani uvažování, ani poznání nebo moudrost v_podsvětí, kam kráčíš.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}1 Kor 2,9-10{/r}; {r}Kaz 8,17{/r}

Zvěstujeme to, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk ani nikdy nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují. {*} Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všecko, i_hlubiny Boží.

Nic z_toho, co Bůh dělá pod sluncem, člověk nemůže odhalit. {*} Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všecko, i_hlubiny Boží.

Z_výkladu svatého Řehoře z_Agrigenta, biskupa, na knihu Kazatel

(Lib. 8,6: PG 98,1071-1074)

Má duše jásá v_Pánu

Jez v_radosti svůj chléb a pij v_dobré náladě své víno, neboť Bůh už tvé skutky ocenil.{fnr}1{/fnr}

Chceme-li vyložit toto slovo v_bezprostředním a běžném smyslu, můžeme vlastně říci, že jde o_přiléhavé napomenutí. Kazatel nás v_něm vyzývá, že máme žít v_prostotě srdce a držet se učení upřímné víry v_Boha, abychom mohli jíst svůj chléb s_radostí a pít své víno s_dobrou myslí, a nemáme upadat do zlovolných řečí ani žít křivě, ale naopak mít správné smýšlení a podle svých sil milosrdně a štědře pomáhat ubohým a chudým. Máme se prostě snažit dělat to, co působí potěšení samému Bohu.

Duchovní způsob výkladu nás ovšem vede k_hlubšímu pochopení. Nabádá nás, abychom mysleli na nebeský a mystický chléb, který sestoupil z_nebe a přinesl světu život, a také abychom pili s_dobrou myslí duchovní víno, to, které vyteklo z_boku pravého vinného kmene v_době spasitelného umučení. Radostná zvěst naší spásy o_tom říká: Ježíš vzal chléb, požehnal a řekl svým svatým učedníkům a apoštolům: Vezměte, jezte. To je mé tělo, které je za vás lámáno na odpuštění hříchů; podobně vzal i_kalich a řekl: Pijte z_něho všichni. Toto je má krev nové smlouvy, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů.{fnr}2{/fnr} Ti, kteří jedí tento chléb a pijí toto mystické víno, se skutečně radují a jásají a mohou volat: Vložil jsi radost do našeho srdce.{fnr}3{/fnr}

A podle mého názoru také v_knize Přísloví právě na tento chléb a na toto víno narážela Boží Moudrost – a náš Spasitel Kristus je sama zosobnělá Boží Moudrost – když se mystická účast na Slově naznačuje slovy: Pojďte, můj pokrm jezte, víno, mnou nalité, pijte.{fnr}4{/fnr} A všichni, kdo jsou hodni mít na této hostině podíl, mají neustále nosit bílé šaty, to znamená skutky světla, jimiž mají zářit jako světlo, jak říká Pán v_evangeliu: Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v_nebesích.{fnr}5{/fnr} A že mají mít ustavičně hlavy bohatě pomazané olejem? To je Duch pravdy, který je má opatrovat a chránit před každým pokušením hříchu.

{fn:1}{r}Kaz 9,7{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Mt 26,26-28{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Žl 4,8{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Př 9,5{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Mt 5,16{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Žl 16 (15),8-9.5{/r}

Nezakolísám, když je mi Hospodin po pravici. {*} Proto se raduje mé srdce, má duše plesá.

Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i_mou číší. {*} Proto se raduje mé srdce, má duše plesá.

Z_knihy Kazatel

{r:Kaz}11,7 – 12,14{/r}

Úvahy o_stáří

{v}11,7{/v}Sladké je světlo a milé pro oči je vidět slunce. {v}8{/v}Ano, i_když někdo žije mnoho let, ať se ve všech raduje, ať si vzpomene, že pochmurných dnů bude hodně. Všechno, co se stane, je marnost.

{v}9{/v}Raduj se, jinochu, ve svém mládí,

ať tě rozveseluje srdce v_tvém jinošství.

Jdi tam, kam tě vede tvé srdce,

sleduj to, co těší tvé oči,

ale věz, že ode všeho tě Bůh odvolá ke skládání účtů.

{v}10{/v}Vzdal starost ze svého srdce,

zažeň bolest ze svého těla,

neboť mladost a bujarost je marnost.

{v}12,1{/v}Pamatuj na svého Tvůrce ve dnech svého mládí,

než přijdou zlé doby

a dostaví se léta, o_kterých řekneš:

„Nemám je rád,“

{v}2{/v}než se zatmí slunce a světlo,

měsíc a hvězdy,

než se s_deštěm mraky navrátí,

{v}3{/v}kdy se budou chvět strážci domu,

kdy se shrbí silní muži,

přestanou pracovat prořídlé mlečky

a zatmí se těm, kdo hledí z_oken,

{v}4{/v}zavřou se dveře navenek,

když zeslábne zvuk mlýnku,

zastaví se trylek ptáka

a zmlknou všichni zpěvaví ptáci.

{v}5{/v}I_z_výšek bude strach

a bázeň z_cesty.

Mandloň zbělí květem,

ztěžka se vleče kobylka,

kapara je bez účinku_–

neboť člověk odchází do svého věčného příbytku,

naříkači již obcházejí po ulicích,

{v}6{/v}než se přetrhne stříbrný řetěz,

roztříští lampa ze zlata,

rozbije vědro u_pramene

a zlomí kolo u_cisterny.

{v}7{/v}Pak se vrátí prach do země, odkud vzešel,

a duch se vrátí k_Bohu, který ho dal.

{v}8{/v}Marnost nad marnost – praví Kazatel – všechno je marnost. {v}9{/v}Kromě toho, že Kazatel byl moudrý, ještě učil lidi vědění, mnoho naslouchal, přemýšlel a skládal četná přísloví. {v}10{/v}Kazatel se snažil nalézt bystrá slova a vhodně napsat slova pravdy.

{v}11{/v}Výroky mudrců jsou jako bodce,

sbírky pouček jsou jako zaražené hřebíky,

jsou dány od jednoho pastýře.

{v}12{/v}Co nad to je, toho se chraň, můj synu! Nepřestává se (totiž) psát mnoho knih; přílišné uvažování unavuje tělo.

{v}13{/v}Závěrem všeho slyš toto: Boj se Boha a zachovávej jeho přikázání, to je úkol každého člověka. {v}14{/v}Vždyť Bůh povolá na svůj soud každý skutek, všechno, co je skryté, ať je to dobré, nebo špatné.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Žl 71 (70),17.9{/r}; {r}Žl 16 (15),11{/r}

Bože, učils mě od mého mládí, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy. {*} Nezavrhuj mě v_čas stáří.

U_tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast. {*} Nezavrhuj mě v_čas stáří.

Z_výkladu svatého Řehoře z_Agrigenta, biskupa, na knihu Kazatel

(Lib. 10,2: PG 98,1138-1139)

Přistupte k_Pánu a budete osvíceni

Sladké je světlo a milé pro oči je vidět slunce,{fnr}1{/fnr} říká Kazatel. Kdyby světlo zmizelo, svět by přestal být světem a život životem. To dobře věděl Mojžíš, člověk, který směl hledět na Boha, a proto řekl: Bůh viděl, že světlo je dobré.{fnr}2{/fnr} My však musíme myslet na veliké, pravé a věčné světlo, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět,{fnr}3{/fnr} to jest na Krista, Spasitele a Vykupitele světa. Ten se stal člověkem a sestoupil až do nejzazších končin lidského bytí. Proto David říká: Zpívejte Bohu, velebte jeho jméno, upravte cestu tomu, který sestupuje k_západu. Jeho jméno je Hospodin, jásejte před ním.{fnr}4{/fnr}

Kazatel tedy nazval světlo sladkým a předpověděl, že pro nás bude dobré, až na vlastní oči uvidíme Slunce slávy, totiž toho, který v_čase svého božského vtělení řekl: Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v_temnotě, ale bude mít světlo života.{fnr}5{/fnr} A jinde: Soud pak záleží v_tomto: Světlo přišlo na svět.{fnr}6{/fnr} Takže skrze tento obraz světla Slunce, které vidíme tělesnýma očima, bylo zvěstováno duchovní Slunce spravedlnosti; to bylo opravdu tím nejsladším sluncem pro ty, kterým bylo dáno být jeho učedníky a vidět ho na vlastní oči, jak žije a přebývá mezi lidmi jako každý jiný člověk, i_když nebyl jako každý jiný. Byl přece pravý Bůh, a proto vracel slepým zrak, chromým dával opět chodit a hluchým slyšet, očišťoval malomocné a mrtvé navracel pouhým slovem životu.

Ani dnes není skutečně nic sladšího, než upírat k_němu duchovní zrak, nazírat ho a v_duši přemýšlet o_jeho čiré božské kráse, neboť toto obecenství a společenství naplňuje jasem a krásou, srdce přetéká blažeností, duše se věnčí svatostí, vzrůstá schopnost poznání, až posléze všechno zaplaví Boží radost vyplňující všechny dny našeho pozemského života.

Právě to naznačil moudrý Kazatel, když řekl: I_když člověk žije mnoho let, ať se ve všech raduje.{fnr}7{/fnr} Ano, Slunce spravedlnosti je zdrojem veškeré radosti pro ty, kteří z_něho nespouštějí oko. Prorok David o_tom říká: Jásají před Bohem a veselí se v_radosti.{fnr}8{/fnr} A jinde: Radujte se, spravedliví, z_Hospodina, sluší se, aby ho dobří chválili.{fnr}9{/fnr}

{fn:1}{r}Kaz 11,7{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Gn 1,4{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Jan 1,9{/r} (Vulg.).{/fn} {fn:4}{r}Žl 68 (67),5{/r} (LXX).{/fn} {fn:5}{r}Jan 8,12{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Jan 3,19{/r}.{/fn} {fn:7}{r}Kaz 11,8{/r}.{/fn} {fn:8}{r}Žl 68 (67),4{/r}.{/fn} {fn:9}{r}Žl 33 (32),1{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Žl 34 (33),4.6{/r}; {r}Kol 1,12-13{/r}

Velebte se mnou Hospodina, oslavujme spolu jeho jméno! {*} Pohleďte k_němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou.

On vás uschopnil k_účasti na dědictví věřících ve světle, on nás totiž vytrhl z_moci temnosti. {*} Pohleďte k_němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou.

Text © Česká biskupská konference, 2018 | HTML © Juraj Vidéky