MEZIDOBÍ

8. TÝDEN

MODLITBA SE ČTENÍM

Začátek knihy Job

{r:Job}1,1-22{/r}

Job přichází o_svůj majetek

{v}1,1{/v}V_zemi Hus žil muž jménem Job. Byl to muž bezúhonný, čestný, bohabojný a varoval se zlého. {v}2{/v}Narodilo se mu sedm synů a tři dcery. {v}3{/v}Měl ve svém stádu sedm tisíc kusů bravu, tři tisíce velbloudů, pět set párů skotu a pět set oslic. Měl i_velmi mnoho čeledi a vynikal mezi všemi syny Východu. {v}4{/v}Jeho synové měli ve zvyku pořádat každý ve svém domě hostinu, jak na ně přišla řada, a posílali pozvání svým třem sestrám, aby s_nimi hodovaly. {v}5{/v}Když uplynuly dny hodů, posílal Job (pro své děti) a obřadně je očišťoval. Časně ráno obětoval zápalnou oběť za každého z_nich, neboť říkával: „Kdo ví, zda moje děti nezhřešily a neurazily ve svém srdci Boha.“ Tak dělával Job pokaždé.

{v}6{/v}Jednou se Boží synové shromáždili u_Hospodina. Přišel s_nimi i_satan. {v}7{/v}Hospodin řekl satanovi: „Odkud přicházíš?“ A satan odpověděl Hospodinu: „Procházel jsem zemí a potuloval jsem se po ní.“ {v}8{/v}Tu řekl Hospodin satanovi: „Všiml sis mého služebníka Joba, že mu není na zemi podobného? Je to muž bezúhonný, čestný, bohabojný a varuje se zlého.“ {v}9{/v}Satan odpověděl Hospodinu: „Copak je Job bohabojný zadarmo? {v}10{/v}Nechráníš ho ze všech stran, jeho dům a vše, co má? Žehnáš jeho podnikání a jeho stáda se na zemi množí. {v}11{/v}Jen vztáhni svou ruku a dotkni se všeho, co má, (a uvidíš), zda ti nebude zlořečit do tváře!“ {v}12{/v}Tu řekl Hospodin satanovi: „Hle, do tvé moci dávám vše, co má: jenom na něho samého nevztahuj svou ruku!“ A satan od Hospodina odešel.

{v}13{/v}Jednou, když (zase Jobovi) synové a dcery hodovali v_domě nejstaršího bratra, {v}14{/v}přišel posel k_Jobovi a oznámil: „Když býci orali a oslice se pásly vedle nich, {v}15{/v}Sabejci zaútočili, uloupili je a čeleď pobili mečem; jen já sám jsem unikl, abych ti to oznámil.“

{v}16{/v}Ještě tento (posel) mluvil, když přišel druhý a řekl: „Boží oheň spadl z_nebe, sežehl ovce i_čeleď, a pohltil je; jen já sám jsem unikl, abych ti to oznámil.“

{v}17{/v}Ještě ten mluvil, když přišel třetí a řekl: „Chaldejci sešikovali tři tlupy, vyrazili na velbloudy, uloupili je a čeleď pobili mečem; jen já sám jsem unikl, abych ti to oznámil.“

{v}18{/v}Ještě ten mluvil, když přišel čtvrtý a řekl: „Tvoji synové a dcery hodovali v_domě svého nejstaršího bratra. {v}19{/v}A tu se z_pouště přihnala veliká vichřice, obořila se na čtyři rohy domu, takže se zřítil na děti, a ty zahynuly; jen já sám jsem unikl, abych ti to oznámil.“

{v}20{/v}Tu Job vstal, roztrhl si šat, oholil svou hlavu, padl na zem, klaněl se {v}21{/v}a řekl:

„Nahý jsem vyšel z_lůna své matky

a nahý se tam vrátím.

Hospodin dal, Hospodin vzal.

Hospodinovo jméno buď pochváleno.“

{v}22{/v}Tak Job v_ničem nezhřešil a neřekl nic, co by se o_Bohu neslušelo.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Job 2,10{/r}; {r:Job}1,21{/r}

Dobro bereme od Boha, a zlo brát nemáme? {*} Hospodin dal, Hospodin vzal. Hospodinovo jméno buď pochváleno.

Nahý jsem vyšel z_lůna své matky a nahý se tam vrátím. {*} Hospodin dal, Hospodin vzal. Hospodinovo jméno buď pochváleno.

Z_komentáře svatého Řehoře Velikého, papeže, ke knize Job

(Lib. 1,2.36: PL 75,529-530.543-544)

Člověk bezúhonný, poctivý a bohabojný

Někteří lidé jsou tak prostí, že nevědí, co je správné. Ale tím se vzdalují od nevinnosti skutečné prostoty a nemohou dosáhnout opravdové poctivosti. Neboť když se nedovedou zabezpečit opravdovou poctivostí, nemohou si v_prostotě ani uchovat bezúhonnost.

A proto Pavel napomíná učedníky a říká: Přeji si, abyste byli zběhlí v_dobrém, ale nezkušení ve zlém.{fnr}1{/fnr} A dále říká: Přestaňte být co do soudnosti jako malé děti! Co se týká špatnosti, v_tom ať jste jako nemluvňata.{fnr}2{/fnr}

Proto také sama Pravda přikazuje učedníkům: Buďte opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice.{fnr}3{/fnr} Obojí tak nutně spojil v_jediné napomenutí: aby zchytralost hada podpořila bezelstnost holubice, a naopak prostota holubice aby mírnila hadí lstivost.

Proto Duch Svatý nezjevil lidem svou přítomnost jen v_podobě holubice, ale i_ohněm. Holubice totiž znázorňuje prostotu, oheň horlivost. Ukazuje se nám tedy v_holubici i_v_ohni: neboť ti, kdo jsou plni Ducha, stojí ve službách mírnosti a prostoty, ale s_horlivostí a přímostí vzplanou proti hříchům těch, kdo páchají zlo.

Člověk bezúhonný, poctivý a bohabojný se varuje zlého.{fnr}4{/fnr} Každý, kdo směřuje k_věčné vlasti, žije nepochybně jako člověk bezúhonný a poctivý. Bezúhonný v_jednání, poctivý ve víře; bezúhonný v_pozemském dobru, poctivý ve vznešených věcech, které zakouší v_hloubi srdce. Někteří lidé totiž nejsou bezúhonní při konání dobrých skutků, protože za ně nehledají vnitřní odměnu, ale vnější uznání. A proto správně říká moudrý muž: Běda hříšníku, který kráčí po dvou cestách.{fnr}5{/fnr} Po dvojí cestě vchází jako hříšník ten, kdo sice svými skutky koná něco Božího, ale jeho smýšlení je světské.

Dobře je také řečeno: Člověk bohabojný se varuje zlého. Neboť svatá církev vyvolených začíná cesty své bezúhonnosti a poctivosti bázní, ale dovršuje je láskou. V_církvi svaté platí, že se zlem se zásadně rozejdeme tehdy, když se z_lásky k_Bohu rozhodneme, že již nechceme hřešit. Zatímco když konáme dobro spíše ze strachu, ještě jsme se se zlem zcela nerozešli. Hřešíme totiž už tím, že bychom rádi hřešili, kdyby to bylo bez trestu.

Když se tedy říká o_Jobovi, že se bojí Boha, správně se také uvádí, že se vyhýbá zlu. Protože následuje-li po strachu láska, potom vinu, která zůstává v_mysli, potlačí zamýšlené předsevzetí.

{fn:1}{r}Řím 16,19{/r}.{/fn} {fn:2}{r}1 Kor 14,20{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Mt 10,16{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Job 1,1{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Sir 2,14{/r} (řec. 12).{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Žid 13,21{/r}; {r}2 Mak 1,4{/r}

Ať vás Bůh zdokonalí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli. {*} Ať v_nás působí, co je mu milé skrze Ježíše Krista.

Ať otevře vaše srdce pro svůj zákon a pro své přikázání. {*} Ať v_nás působí, co je mu milé skrze Ježíše Krista.

Z_knihy Job

{r:Job}2,1-13{/r}

Joba zasaženého zhoubnými vředy navštěvují přátelé

{v}2,1{/v}Jednoho dne se Boží synové zase shromáždili u_Hospodina. Přišel s_nimi i_satan. {v}2{/v}Hospodin řekl satanovi: „Odkud přicházíš?“ A satan odpověděl Hospodinu: „Procházel jsem zemi a potuloval jsem se po ní.“

{v}3{/v}Tu řekl Hospodin satanovi: „Všiml sis mého služebníka Joba, že mu není na zemi podobného? Je to muž bezúhonný, čestný, bohabojný a varuje se zlého. Dosud setrvává ve své bezúhonnosti, zbytečně jsi mě navedl, abych ho trápil.“ {v}4{/v}I_odpověděl satan Hospodinu: „Kůži za kůži, všechno, co člověk má, dá za svůj život. {v}5{/v}Jen vztáhni svou ruku a dotkni se jeho kostí a masa (a uvidíš), zda ti nebude zlořečit do tváře!“ {v}6{/v}Tu řekl Hospodin satanovi: „Hle, je v_tvé moci, jen jeho života ušetři!“ {v}7{/v}Satan odešel od Hospodina a zasáhl Joba zhoubnými vředy od chodidla až po temeno hlavy. {v}8{/v}A (Job) si bral střepinu, aby se jí škrábal, když sedával na hromadě smetí. {v}9{/v}Jeho žena mu řekla: „Dosud se držíš té své bezúhonnosti? Proklej Boha a zemři!“ {v}10{/v}I_řekl jí: „Mluvíš jako blázen! Dobro bereme od Boha, a zlo brát nemáme?“ V_tom ničem Job svými rty nezhřešil.

{v}11{/v}Tu uslyšeli tři Jobovi přátelé o_celém tom velkém neštěstí, které ho stihlo, a proto přišel každý ze svého kraje: Elifaz z_Temanu, Bildad ze Šuachu a Sofar z_Námy. Smluvili se spolu, že ho přijdou potěšit a politovat. {v}12{/v}(Již) zdaleka ho uviděli, ale nepoznali ho. I_dali se do hlasitého pláče, roztrhli svůj šat a posypali si hlavy popelem. {v}13{/v}Seděli u_něho na zemi sedm dní a sedm nocí a nikdo mu ani slovo neřekl, neboť viděli, že jeho bolest je převeliká.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Žl 38 (37),2.3.4.12{/r}

Hospodine, netrestej mě ve svém hněvu, vždyť se do mě zaryly tvé šípy. {*} Pro tvůj hněv není na mém těle zdravého místa.

Moji přátelé a druhové se vyhýbají mému neštěstí, i_moji příbuzní se mě straní. {*} Pro tvůj hněv není na mém těle zdravého místa.

Z_komentáře svatého Řehoře Velikého, papeže, ke knize Job

(Lib. 3,15-16: PL 75,606-608)

Dobro bereme od Boha, a zlo brát nemáme?

Když Pavel v_sobě pozoroval bohatství vnitřní moudrosti a zároveň viděl, jak navenek je jen porušitelným tělem, řekl: Poklad máme v_nádobě hliněné.{fnr}1{/fnr} Nu, a u_blaženého Joba? Na povrchu cítila hliněná nádoba rány vředů, ale přitom zůstal uvnitř poklad neporušený. Navenek sice praskají rány, ale uvnitř se nepřetržitě tvoří poklad moudrosti, a z_něho vyvěrají na povrch slova svatého vědění, která praví: Dobro bereme od Boha, a zlo brát nemáme?{fnr}2{/fnr} Dobrem myslí Boží dary, ať už časné nebo věčné, a zlem nazývá časné rány. Pán o_tom mluví skrze proroka takto: Já jsem Hospodin, jiný není. Tvořím světlo a působím tmu, dávám štěstí a dopouštím neštěstí.{fnr}3{/fnr}

Tvořím světlo a působím tmu, protože když bič bolesti navenek vytváří temnoty, uvnitř se jako důsledek poučení rozžíhá světlo duše. Dávám štěstí a dopouštím neštěstí, neboť pokoj s_Bohem je nám vrácen tehdy, když to, co Bůh tak dobře stvořil, ale po čem člověk tak nedobře zatoužil, se nám obrátí v_rány, které jsou pro nás špatné. Hříchem jsme zajisté ztratili jednotu s_Bohem; je tedy dobré, abychom se za pomoci ran s_ním opět smířili: když se nám každá věc, ačkoli dobře stvořená, obrátí v_bolest, naše napravená duše se s_tvůrcem pokoje pokorně opět smíří.

Ale je třeba si dobře všimnout v_Jobových slovech toho, jak dovednou úvahou se brání přemlouvání své manželky, když říká: Dobro bereme od Boha, a zlo brát nemáme? V_soužení je totiž velikou útěchou, jestliže si uprostřed protivenství připomeneme dary svého Stvořitele. A nic, co nás potká bolestného, nás nezlomí, jestliže se nám v_mysli co nejrychleji vynoří představa Božího daru, který nás pozvedá. O_tom je totiž psáno: Ve dnech štěstí nezapomínej na neštěstí a ve dnech neštěstí nezapomínej na štěstí.{fnr}4{/fnr}

Neboť každý, kdo přijímá dary, aniž by se zároveň bál, že mohou přijít také rány, nechá se unést radostí do velké výše, ale povznesený v_radosti potom náhle se prudce zřítí. A koho stíhají rány a on se v_čase trápení vůbec netěší z_darů, které se mu poštěstilo dostat dříve, tomu zpustoší mysl naprosté zoufalství.

Takže je tedy třeba spojovat obojí, aby vždy bylo jedno druhému oporou: aby trápení v_neštěstí zmírňovala vzpomínka na Boží dar a předtucha trápení a strach z_něho aby tlumily radost z_daru. Nuže, chce-li svatý člověk uprostřed ran zkonejšit zjitřenou mysl, přemýšlí v_bolestech neštěstí o_kráse darů a říká si: Dobro bereme od Boha, a zlo brát nemáme?

{fn:1}{r}2 Kor 4,7{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Job 2,10{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Iz 45,5a.7{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Sir 11,27{/r} (Vulg.).{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Job 2,10{/r}; {r:Job}1,21-22{/r}

Dobro bereme od Boha, a zlo brát nemáme? {*} Hospodin dal, Hospodin vzal. Hospodinovo jméno buď pochváleno.

Tak Job v_ničem nezhřešil a neřekl nic, co by se o_Bohu neslušelo. {*} Hospodin dal, Hospodin vzal. Hospodinovo jméno buď pochváleno.

Z_knihy Job

{r:Job}3,1-26{/r}

Jobův nářek

{v}3,1{/v}Potom Job otevřel svá ústa a proklel svůj den.

{v}2{/v}Job se ujal slova a řekl:

{v}3{/v}„Zhynout měl den, kdy jsem se narodil,

a noc, která řekla: Počat je chlapec.

{v}4{/v}Ten den se měl stát temnotou,

neměl se o_něho starat Bůh nahoře,

nemělo nad ním zasvitnout denní světlo.

{v}5{/v}Mělo si ho přivlastnit šero a tma,

mělo se na něho položit mračno,

mělo ho vyděsit zatmění ve dne.

{v}6{/v}Tu noc mělo uchvátit temno,

neměla se spojit se žádným dnem roku,

neměla vejít do počtu měsíců.

{v}7{/v}Ano, ta noc měla být neplodná,

neměl se v_ní rozeznít jásot.

{v}8{/v}Proklít ji měli, kdo zaklínají dny,

kdo mají moc vydráždit draka.

{v}9{/v}Zatemnit se měly hvězdy jejího svítání,

marně měla čekat na světlo,

neměla patřit na řasy jitřenky.

{v}10{/v}Neboť nezavřela brány lůna mé matky,

neskryla soužení před mýma očima.

{v}11{/v}Proč jsem nezemřel při východu z_lůna,

nevyšel z_života, abych hned zhynul?

{v}12{/v}Proč mně kolena vyšla v_ústrety,

proč prsy, aby mě kojily?

{v}13{/v}Neboť nyní bych ležel v_pokoji,

spal bych a odpočíval

{v}14{/v}s_králi a rádci světa,

kteří stavějí pro sebe hrobky,

{v}15{/v}anebo s_velmoži, kteří oplývají zlatem,

stříbrem plní své domy.

{v}16{/v}Nebo bych zmizel jako zahrabaný plod,

jako nemluvňata, která nespatřila světlo,

{v}17{/v}tam, kde přestává zuření zločinců,

kde odpočívají ti, jimž ochably síly,

{v}18{/v}spolu se zajatci, které už netrápí strach,

neslyší tyranův křik.

{v}19{/v}Malí a velcí jsou si tam rovni

a otrok je zbaven pána.

{v}20{/v}Proč soužení dostávají světlo

a život ti, kdo mají zármutek v_nitru,

{v}21{/v}kdo touží po smrti, a ona nepřichází?

Raději než poklady by ji vyhrabat chtěli,

{v}22{/v}radovali by se až k_jásotu,

plesali by, kdyby nalezli hrob.

{v}23{/v}To se stává muži, před nímž je skryto, co má dělat,

kterého Bůh uzavřel ze všech stran,

{v}24{/v}neboť místo chleba jsem dostal údělem nářek

a mé vzdechy tryskají jako voda.

{v}25{/v}Hrůza, které jsem se hrozil, mě stihla,

z_čeho jsem měl strach, dolehlo na mě.

{v}16{/v}Nemám oddech, nemám klid,

nemám odpočinek – už zase nové vzrušení.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Job 3,24-26{/r}; {r:Job}6,13{/r}

Místo chleba jsem dostal údělem nářek a mé vzdechy tryskají jak voda. Hrůza, které jsem se hrozil, mě stihla, z_čeho jsem měl strach, dolehlo na mě. {*} Nemám oddech, nemám klid.

Hle, sám v_sobě nenalézám pomoc, opora je mi odepřena. {*} Nemám oddech, nemám klid.

Ze spisu „Vyznání“ od svatého Augustina, biskupa

(Lib. 10,1,1–2,2; 5,7: CCL 27,155.158)

Tobě je zjevné, Pane, jaký jsem

Ty mě znáš, Pane, kéž bych tě mohl poznat, jako znáš ty mne.{fnr}1{/fnr} Tys síla mé duše; vstup do ní a přizpůsob si ji, aby byla tvým majetkem a vlastnictvím bez poskvrny a vrásky.{fnr}2{/fnr} V_tom je má naděje, a proto mluvím; a v_té naději se raduji, když se raduji dobře. Ale o_ostatních věcech tohoto života platí, že čím více se pro ně naříká, tím méně si to zaslouží, a čím méně se pro ně naříká, tím víc by to bylo třeba. Hle, miloval jsi pravdu,{fnr}3{/fnr} protože kdo jedná podle ní, jde ke světlu.{fnr}4{/fnr} Chci ji činit před tebou ve vyznání celým srdcem a před mnoha svědky svým perem.

Před tvýma očima, Pane, je obnažena celá propast lidského vědomí.{fnr}5{/fnr} Co by ti ve mně mohlo zůstat skryto, i_kdybych ti to nechtěl vyznat? Jen bych sobě zakrýval tebe, nikdy ne tobě sebe. Takto však, když můj nářek svědčí o_tom, že se sám sobě nelíbím, stáváš se ty mým světlem a mou radostí, tím, koho miluji a po kom toužím; takže za sebe se stydím, sebe se zříkám a volím si tebe a nechci se líbit tobě ani sobě, jen podle tvého.

Tobě je zjevné, Pane, jaký jsem; a co očekávám od svého vyznání, jsem už řekl. Nevyznávám se ti mluvením a slovy těla, to mluví má duše a křičí mé myšlenky, a tvé ucho je slyší. Neboť jsem-li zlý, pak vyznat se ti není nic jiného než nelíbit se sobě. A jsem-li dobrý, pak vyznat se ti není nic jiného, než nepřipisovat to sobě. Protože ty, Hospodine, žehnáš spravedlivému,{fnr}6{/fnr} ale nejdřív ho jako hříšníka ospravedlňuješ.{fnr}7{/fnr} A tak se mé vyznání, Bože můj, děje před tvou tváří mlčky i_nahlas: mlčí, protože nehlučím slovy, ale mé srdce křičí.

Ty do mne, Pane, vidíš skrz naskrz, protože i_když platí, že nikdo z_lidí nezná lidské nitro, leda lidský duch, který je v_člověku,{fnr}8{/fnr} přece je v_člověku ještě něco, co nezná ani duch člověka, který je v_něm. Zato ty, Pane, víš o_člověku všechno, neboť tys ho učinil. Ačkoli však před tvou tváří sebou pohrdám a považuji se za prach a popel, přece o_tobě vím něco, co sám o_sobě nevím.

Ano, nyní vidíme jen jako v_zrcadle, nejasně, ne ještě tváří v_tvář.{fnr}9{/fnr} Proto dokud ještě žiji daleko od tebe,{fnr}10{/fnr} jsem sobě blíž než tobě. Přece však vím, že ti nic nemůže ublížit; zato o_sobě nevím, kterým pokušením dokážu odolat, a kterým nedokážu. Ale má naděje je v_tom, že jsi věrný a nenecháš nás pokoušet nad to, co bychom mohli unést, nýbrž se zkouškou že nám připravíš i_východisko, abychom mohli obstát.{fnr}11{/fnr}

Kéž tedy vyznávám, co o_sobě vím, a kéž vyznávám i_to, co o_sobě nevím. Neboť co o_sobě vím, vím díky tvému světlu, a co o_sobě nevím, nebudu vědět, dokud se moje noc nepromění před tvou tváří v_jasné poledne.{fnr}12{/fnr}

{fn:1}Srov. {r}1 Kor 13,12{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Ef 5,27{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Žl 51 (50),8{/r} (Vulg.).{/fn} {fn:4}Srov. {r}Jan 3,21{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Žid 4,13{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Žl 5,13{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}Řím 4,5{/r}.{/fn} {fn:8}Srov. {r}1 Kor 2,11{/r}.{/fn} {fn:9}Srov. {r}1 Kor 13,12{/r}.{/fn} {fn:10}Srov. {r}2 Kor 5,6{/r}.{/fn} {fn:11}Srov. {r}1 Kor 10,13{/r}.{/fn} {fn:12}Srov. {r}Iz 58,10{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Žl 139 (138),1.2.7{/r}

Hospodine, ty mě zkoumáš a znáš. {*} Poznáváš mé myšlenky již zdálky.

Kam se mohu uchýlit před tvým duchem, kam až utéci před tvou tváří? {*} Poznáváš mé myšlenky již zdálky.

Z_knihy Job

{r:Job}7,1-21{/r}

Job znechucen životem volá k_Bohu

Job se ujal slova a řekl:

{v}7,1{/v}„Což nejsou svízele údělem člověka na zemi,

dni jeho jako dni nádeníka?

{v}2{/v}Jak otrok touží po stínu,

jak nádeník čeká na svou výplatu,

{v}3{/v}tak jsem dostal v_úděl měsíce bídy

a noci soužení byly mně přiděleny.

{v}4{/v}Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu?

Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu.

{v}5{/v}Mé tělo se obléklo do hniloby a šupin prachu,

má kůže svraskala a mokvá.

{v}6{/v}Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek,

plynou bez naděje.

{v}7{/v}Pamatuj, že můj život je jako dech,

mé oko již nikdy neuzří štěstí.

{v}8{/v}Oko, které by mě chtělo vidět, mě už nespatří,

tvé oko mě hledá, ale já už nejsem.

{v}8{/v}Odlétá oblak a mizí,

ten, kdo sestoupí do hrobu, již z_něho nevystoupí.

{v}10{/v}Nevrátí se už do svého domu,

jeho příbytek ho už neuvidí.

{v}11{/v}Proto již nemohu zdržet svá ústa,

v_soužení svého ducha budu mluvit,

naříkat v_úzkostech duše.

{v}12{/v}Copak jsem moře či mořská obluda,

že proti mně stavíš stráže?

{v}13{/v}Když si myslím, že útěchu najdu na lůžku,

že moje lože mi pomůže snášet soužení,

{v}14{/v}tu mě děsíš ve snách,

ve vidinách mě strašíš,

{v}15{/v}že by mé hrdlo dalo přednost uškrcení

a mé kosti (by daly přednost) smrti.

{v}16{/v}Chřadnu, dlouho nebudu žít,

nech mě, vždyť mé dny jsou jen závan větru.

{v}17{/v}Co je člověk, že ho tak ceníš,

že si ho všímáš?

{v}18{/v}Každého jitra ho zkoušíš,

každou chvíli ho zkoumáš.

{v}19{/v}Kdy už mě necháš o_samotě,

(kdy) mi dáš pokoj, abych aspoň slinu moh’ polknout?

{v}20{/v}Jestliže jsem hřešil, co jsem ti udělal,

tobě, který hlídáš lidi?

Proč sis mě vzal za cíl útoků,

proč jsem na obtíž?

{v}21{/v}Proč tedy neodpustíš moji urážku,

nepromineš mou vinu?

Vždyť brzo ulehnu do země,

když mě budeš hledat, už nebudu.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Job 7,5.7.6{/r}

Mé tělo se obléklo do hniloby a šupin prachu, má kůže svraskala a mokvá. {*} Pamatuj, Bože, že můj život je jako dech.

Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. {*} Pamatuj, Bože, že můj život je jako dech.

Ze spisu „Vyznání“ od svatého Augustina, biskupa

(Lib. 10,26,37 – 29,40: CCL 27,174-176)

Všechnu svoji naději skládám do tvého velkého milosrdenství

Kde jsem tě našel a poznal? Neměl jsem tě přece na paměti, dokud jsem tě nepoznal. Nuže, kde jsem tě našel a poznal, ne-li v_tobě nade mnou? Nikde není to pravé místo, a tak odcházíme, a přicházíme, a nikde není to pravé místo. Ty, Pravdo, vždy a všude vedeš všechny, kdo u_tebe hledají radu, odpovídáš všem, kdo hledají radu v_nejrůznějších věcech.

Ty odpovídáš jasně, ale ne všichni jasně slyší. Všichni se ptají, na co chtějí, ale ne vždycky slyší to, co chtěli. Nejlepší z_tvých služebníků není ten, komu jde nejvíc o_to, aby slyšel, co chce, ale aby chtěl, co slyší.

Pozdě jsem si tě zamiloval, Kráso tak stará, a přece tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval. Vždyť tys byl u_mne uvnitř, já však byl venku a hledal tě tam. Já ohyzdný jsem se honil za krásami, které jsi stvořil. Byls u_mne, ale já nebyl u_tebe. Vzdalovalo mne od tebe, co nebýt v_tobě, nebylo by vůbec. Volal jsi a křičel, až jsi prorazil mou hluchotu. Skvěl jsi se a zářil, až jsi zahnal mou slepotu. Voněl jsi, až jsem se nadechl a toužím po tobě. Ochutnal jsem a hladovím i_žízním. Dotkl ses mne a zahořel jsem touhou po tvém pokoji.

Když se k_tobě přimknu celou svou bytostí, nečeká mne nikde bolest ani námaha; a můj život bude živý, naprosto plný tebe. Ano, koho ty naplňuješ, toho pozvedáš; a jen proto, že tě ještě nejsem plný, jsem sám sobě na obtíž. Mé žalostné radosti zápasí s_radostnými bolestmi a já nevím, kdo z_nich zvítězí.

Běda mi, Pane, smiluj se nade mnou! Mé špatné bolesti zápasí s_dobrou radostí a já nevím, kdo z_nich zvítězí. Běda mi, Pane, smiluj se nade mnou! Běda mi! Hle, podívej se, že neskrývám své rány: vždyť ty jsi lékař, a já jsem nemocný, ty jsi slitovník, a já jsem politováníhodný.

Což nejsou svízele údělem člověka na zemi?{fnr}1{/fnr} Kdo by si přál mít trápení a nouzi? Přikazuješ nám, abychom je snášeli, ne milovali. Nikdo nemá rád to, co snáší, i_když to snáší rád. I_když má radost, že něco snáší, přece by byl raději, kdyby nebylo co snášet. V_neštěstí toužím po štěstí, ve štěstí se bojím neštěstí. Kde je mezi tím ta střední cesta, kde by lidský život nebyl zkouškou? Běda štěstí tohoto světa, dvakrát běda pro strach z_neštěstí a pro zkaženou radost. Běda neštěstí tohoto světa, dvakrát a třikrát běda pro touhu po štěstí, i_proto, že samo neštěstí je tvrdé a schopnost je snášet ztroskotává. Což nejsou svízele údělem člověka na zemi a zkouška bez oddechu?

A tak je všechna moje naděje jen v_tvém velkém milosrdenství.

{fn:1}{r}Job 7,1{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Pozdě jsem si tě zamiloval, Kráso tak stará, a přece tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval! {*} Ty jsi volal a křičel, až jsi prolomil mou hluchotu.

Všechnu svou naději skládám v_tvé slitování. {*} Ty jsi volal a křičel, až jsi prolomil mou hluchotu.

Z_knihy Job

{r:Job}11,1-20{/r}

Sofar vykládá obvyklý názor na utrpení

{v}11,1{/v}Slova se ujal Sofar z_Námy a řekl:

{v}2{/v}„Má zůstat mnohomluvnost bez odpovědi

a pravdu mít mluvka?

{v}3{/v}Tvé tlachy že by umlčely muže?

Žvaníš a nikdo tě neusadí?

{v}4{/v}Říkáš: Pravda je to, co tvrdím:

Jsem nevinný v_Božích očích.

{v}5{/v}Kdyby tak promluvil Bůh

a své rty otevřel proti tobě!

{v}6{/v}Zjevil by ti tajemství moudrosti,

neboť dávají obdivuhodnou radu,

a pochopil bys, že Bůh ti odpouští velkou část viny.

{v}7{/v}Našel jsi snad, co je v_Bohu nepřístupné,

dospěl jsi snad k_dokonalosti Všemocného?

{v}8{/v}Nad nebesa je vyšší – co pořídíš?

Než podsvětí hlubší – co poznáš?

{v}9{/v}V_rozsahu je delší než země

a širší než moře.

{v}10{/v}Jestliže Bůh přichází a vrhá do pout,

jestliže volá na soud, kdo mu může bránit?

{v}11{/v}On zná ničemné lidi,

vidí zločin a všímá si ho.

{v}12{/v}I_prázdná hlava se dá poučit

a moudrým se stává i_hloupý člověk.

{v}13{/v}Když připravíš své srdce

a k_němu vztáhneš své dlaně,

{v}14{/v}když odstraníš zločin ze své ruky,

nestrpíš nepravost ve svém stanu,

{v}15{/v}tu ze špíny povzneseš svou tvář,

budeš neochvějný, beze strachu.

{v}16{/v}Pak zapomeneš na utrpení,

vzpomeneš na něj jako na vodu, která uplynula.

{v}17{/v}Tvůj život bude zářit víc než o_polednách,

i_tma se ti rozjasní v_jitřní světlo.

{v}18{/v}Budeš žít s_důvěrou v_to, co tě čeká,

rozhlédneš se a v_bezpečí si lehneš.

{v}19{/v}Odpočineš si, nikdo tě nebude děsit;

mnozí se budou ucházet o_tvou přízeň.

{v}20{/v}Zato bezbožníkům z_pláče pohasnou oči,

nebudou mít kam se uchýlit,

zbude jim jen naděje, že vydechnou duši.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}2 Kor 4,8.9-10{/r}

Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. {*} Býváme sráženi k_zemi, ale ne zničeni.

Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i_Ježíšův život byl patrný na našem těle. {*} Býváme sráženi k_zemi, ale ne zničeni.

Z_komentáře svatého papeže Řehoře Velikého ke knize Job

(Lib. 10,7-8.10: PL 75,922.925-926)

Mnohotvárný je zákon Páně

Kéž by ti Bůh zjevil, jak mnohotvárný je jeho zákon.{fnr}1{/fnr} Jak jinak tedy máme chápat Boží zákon než jako lásku? Vždyť s_její pomocí si vždycky v_srdci najdeme, jak se mají skutečně dodržovat přikázání života. O_tomto zákoně říká přece sama Pravda: Toto je mé přikázání: Milujte se navzájem.{fnr}2{/fnr} A Pavel o_něm říká: Naplněním zákona je láska.{fnr}3{/fnr} A jinde zase říká: Jeden druhého břemena neste, a tak naplníte zákon Kristův.{fnr}4{/fnr} Proto Kristův zákon nemůže být chápán případněji než jako láska, kterou skutečně naplňujeme tehdy, když z_lásky neseme břemena svých bratří.

Ale o_stejném zákoně se říká, že je mnohotvárný, protože láska ve své opravdové horlivosti zahrnuje všechny ctnosti a dobré skutky. Začíná vskutku od dvou základních přikázání, ale rozšíří se na bezpočet jiných.

Právě tuto mnohostrannost zákona dobře vystihuje Pavel, když vypočítává: Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy.{fnr}5{/fnr}

Láska je shovívavá, protože klidně snáší zlo, které utrpěla. Je dobrosrdečná, protože za zlo štědře odplácí dobrem. Nezávidí, protože ten, kdo na tomto světě po ničem netouží, neumí závidět pozemské úspěchy. Nenadýmá se pýchou, protože tak nesmírně dychtí po zisku duchovní odměny, že se pro vnější dary nevyvyšuje. Nevychloubá se, protože kdo se oddává výlučně lásce k_Bohu a bližnímu, nezná se k_ničemu, co by bylo nesprávné.

Nedělá, co se nepatří, protože se tak horlivě zabývá tím, co má uvnitř, že navenek vůbec nedychtí po cizím. Nemyslí jen a jen na sebe, protože nedbá o_nic z_toho, co zde přechodně má, jako by to bylo cizí, neboť za vlastní uznává jenom to, co jí zůstává navěky. Nerozčiluje se, protože i_když ji zraní bezpráví, nedá se strhnout k_žádným myšlenkám na pomstu, neboť za velkou námahu očekává jednou větší odměnu. Zapomíná, když jí někdo ublíží, protože s_láskou utvrzuje své srdce v_čistotě, vytrhává z_něho i_s_kořeny všechnu nenávist a nesnese, aby v_duši přebývalo něco, co ji znečišťuje.

Má zármutek, když se dělá něco špatného, protože touží všechny jen milovat a neraduje se ze zkázy protivníků. Ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy, protože miluje ostatní tak jako sebe, a když vidí u_jiných něco dobrého, raduje se, jako by dosáhla dalšího svého vlastního úspěchu. Opravdu mnohotvárný je tento Boží zákon.

{fn:1}Srov. {r}Job 11,6{/r} (Vulg.).{/fn} {fn:2}{r}Jan 15,12{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Řím 13,10{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Gal 6,2{/r}.{/fn} {fn:5}{r}1 Kor 13,4-6{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Řím 13,8.10{/r}; {r}Gal 5,14{/r}

Nebuďte nikomu nic dlužní – jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon. {*} Naplněním zákona je tedy láska.

Celý zákon totiž ve své plnosti je obsažen v_jediné větě: Miluj svého bližního jako sebe. {*} Naplněním zákona je tedy láska.

Z_knihy Job

{r:Job}12,1-25{/r}

Job odpovídá, že Boží prozřetelnost přesahuje všechnu lidskou moudrost

{v}12,1{/v}Job se ujal slova a řekl:

{v}2{/v}„Opravdu, vy jste dokonalí lidé,

s_vámi vymře moudrost!

{v}3{/v}Ale já mám rozum jako vy,

v_ničem za vámi nejsem.

Kdo by nebyl podobně nadán?

{v}4{/v}Svému bližnímu mám být pro posměch

já, který vzýval Boha, aby mě slyšel,

pro posměch já – spravedlivý, bezúhonný?

{v}5{/v}Nešťastný zaslouží potupu – myslí si šťastný

–_úder patří ubožákům.

{v}6{/v}V_klidu jsou stany kořistníků,

v_bezpečí jsou ti, kdo dráždí Boha,

kdo proti Bohu zdvíhají ruku.

{v}7{/v}Jen se ptej na to zvířat, a ta tě poučí,

nebeského ptactva, a to ti oznámí,

{v}8{/v}nebo mluv k_zemi, a ta ti odpoví,

budou ti to vypravovat mořské ryby.

{v}9{/v}Kdo by v_tom všem nepoznal,

že to způsobila Hospodinova ruka?

{v}10{/v}V_jeho ruce je všechno živé;

dech každého smrtelníka.

{v}11{/v}Copak ucho nezkoumá slova

a neochutnává patro pokrm?

{v}12{/v}Je moudrost jen u_starců,

znamená dlouhý věk rozumnost?

{v}13{/v}Jen u_Boha je moudrost a síla,

on má radu a důmysl.

{v}14{/v}Když on boří, už se to nevystaví,

když někoho zavře, nikdo už neotevře.

{v}15{/v}Když zadrží vodu, nastává sucho,

když ji vypustí, země je zpustošena.

{v}16{/v}U_něho je moc a úspěch,

na něm závisí ten, kdo bloudí i_svádí.

{v}17{/v}Hlupáky dělá z_rádců,

rozumu zbavuje vládce.

{v}18{/v}Ozdoby strhuje králům,

zástěru (ponížení) jim přivazuje kolem beder.

{v}19{/v}Do bídy přivádí kněze,

siláky sráží k_pádu.

{v}20{/v}Výmluvným odnímá výřečnost,

úsudek bere starcům.

{v}21{/v}Vylévá potupu na urozené,

rozvazuje pás velmožům.

{v}22{/v}Tajnosti zjevuje z_temnot,

co je ve stínu, vyvádí k_světlu.

{v}23{/v}Povyšuje národy a zas je hubí,

dává jim vyrůst a pak je opouští.

{v}24{/v}Odnímá rozum vůdcům lidu,

nechá je bloudit v_pustině bez cest,

{v}25{/v}takže tápají v_temnotách,

jak opilci vrávorají.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Job 12,13.14{/r}; {r:Job}23,13{/r}

Jen u_Boha je moudrost a síla, on má radu a důmysl. {*} Když on boří, už se to nevystaví, když někoho zavře, nikdo už neotevře.

On rozhodl – kdo ho zadrží? Co si přeje, to uskuteční. {*} Když on boří, už se to nevystaví, když někoho zavře, nikdo už neotevře.

Z_komentáře svatého Řehoře Velikého, papeže, ke knize Job

(Lib. 10,47-48: PL 75,946-947)

Vnitřní svědek

Komu se vysmívá jeho přítel tak jako mně, bude volat Boha, a ten ho vyslyší.{fnr}1{/fnr} Když se slabé mysli dostane za dobré skutky závanu lidské přízně, často ji to odvádí k_vnějším radostem. Klade pak svůj vnitřní cíl až na druhé místo a bez zábran se s_potěšením věnuje tomu, co slyší zvenčí, takže se neraduje ani tak z_toho, že se stává blaženou, jako z_toho, že se to o_ní říká. A tím, že dychtivě naslouchá hlasům, které ji chválí, opouští vlastně to, čím už začala být. A vzdaluje se od Boha právě v_tom, v_čem se zdála být před Bohem nejvíce hodna chvály.

Ale někdy se duch trvale snaží o_dobré dílo, a přesto trpí lidským posměchem. Dělá obdivuhodné věci, a dostává se mu za to nadávek, takže místo aby ho chvála lákala vyjít ven, zahánějí ho urážky, aby se stáhl do sebe. A tím pevněji zakotvuje vnitřně v_Bohu, čím méně nachází venku místo, kde by spočinul. Veškerá naděje se pak upíná ke Stvořiteli a člověk se uprostřed posměchu a spílání dovolává jedině vnitřního svědka. A duše pokořeného člověka je Bohu tím blíž, čím víc se vzdaluje lidské milosti a přízni. Rychle se hrouží do modlitby a vnějším tlakem se taví a čistí, takže může lépe pronikat do toho, co je uvnitř.

Výstižně se tady říká: Komu se vysmívá jeho přítel tak jako mně, bude volat Boha, a ten ho vyslyší. Když totiž ničemové zahrnují šlechetné lidi výtkami, jenom jim ukazují, koho se mají dovolávat jako svědka svých činů. Ozbrojí-li se sklíčená mysl modlitbou, zjednává si v_srdci nebeské vyslyšení právě tím, co ji navenek zcela zbavuje lidské chvály.

Ale všimněme si, jak prozřetelně se tam vkládá tak jako mně. Je totiž dost lidí, které také trápí posměch, a přece nedocházejí u_Boha sluchu. Neboť jestliže se posměch rodí následkem provinění, rozhodně z_něho nemůže vzniknout žádná zásluha.

Je totiž na posměch prostota spravedlivého.{fnr}2{/fnr} Moudrost tohoto světa znamená zakrývat srdce lstí a slovy zahalovat vlastní smysl, co je lež, vydávat za pravdu, a pravdu prohlašovat za klam.

Moudrost spravedlivých naopak znamená nic navenek nepředstírat a slovy odkrývat vlastní smysl, milovat pravdu takovou, jaká je, a lži se vyhýbat, z_lásky prokazovat dobro a zlo raději velmi shovívavě snášet než konat, nehledat žádnou pomstu za bezpráví a urážku pro pravdu považovat za zisk. Ale takováto přímost spravedlivých je na posměch, protože moudří tohoto světa nepovažují upřímnost za ctnost, ale za hloupost. Neboť všechno, co se dělá v_čistotě srdce, mají zcela jistě za projev hlouposti; a cokoliv je v_činech člověka v_souladu s_pravdou, připadá pozemské moudrosti jako pošetilost.

{fn:1}{r}Job 12,4{/r} (Vulg.).{/fn} {fn:2}Tamtéž.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Žl 119 (118),104-105{/r}; {r}Jan 6,68{/r}

Nenávidím kdejakou neřestnou cestu. {*} Svítilnou mým nohám je tvé slovo a světlem mé stezce.

Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života. {*} Svítilnou mým nohám je tvé slovo a světlem mé stezce.

Z_knihy Job

{r:Job}13,13 – 14,6{/r}

Job se dovolává Božího soudu

Job odpověděl svým přátelům:

{v}13,13{/v}„Mlčte a nechte mě mluvit,

ať mě cokoli stihne.

{v}14{/v}Ve svých zubech ponesu své tělo,

na svou dlaň položím svou duši.

{v}15{/v}Může mě zabít, nemám však jinou naději,

jak své chování před ním obhájit.

{v}16{/v}Již to je mi k_prospěchu,

že se nesmí před ním objevit rouhač.

{v}17{/v}Slyšte mé slovo,

mému výkladu popřejte sluchu!

{v}18{/v}Nuže, připravil jsem svou při (k_soudu),

vím, že budu uznán spravedlivým.

{v}19{/v}Kdyby ještě někdo chtěl se mnou se přít,

pak bych už raději mlčel a zemřel.

{v}20{/v}Jen dvou věcí mě ušetři,

a pak se před tebou nebudu skrývat:

{v}21{/v}Svou ruku vzdal ode mě,

ať mě neděsí hrůza z_tebe!

{v}22{/v}Pak se ptej, a já odpovím,

nebo já budu mluvit, a ty mně odpověz!

{v}23{/v}Kolik je mých nepravostí a hříchů?

O_mé nevěrnosti a vině mě pouč!

{v}24{/v}Proč skrýváš svou tvář,

máš mě za svého nepřítele?

{v}25{/v}Chceš děsit list odvátý větrem,

či pronásledovat suché stéblo,

{v}26{/v}že trpký osud mně předpisuješ

a přisuzuješ viny mého mládí?

{v}27{/v}Do klády svíráš mé nohy,

špehuješ všechny mé cesty,

značíš si stopy mých nohou.

{v}28{/v}Můj život je jako měch, který se rozpadá,

jako oděv, který mol rozežírá.

{v}14,1{/v}Člověk zrozený z_ženy

má život krátký a plný neklidu.

{v}2{/v}Jako květ vypučí, zvadne,

prchá jako stín a nevydrží.

{v}3{/v}A přece na něj otvíráš své oči

a ženeš ho na soud se sebou?

{v}4{/v}Kdo může z_nečistoty udělat čisté?

Jistě nikdo.

{v}5{/v}Když už jsou určeny jeho dni

a u_tebe je počet jeho měsíců,

když už jsi mu stanovil cíl, který ho nemine,

{v}6{/v}tedy aspoň se od něho odvrať a nech ho,

ať jako nádeník užívá svého dne.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Job 13,20.21{/r}; {r}Jer 10,24{/r}

Bože, nebudu se před tebou skrývat; svou ruku vzdal ode mě, {*} ať mě neděsí hrůza z_tebe.

Potrestej mě, Hospodine, ale s_mírou, ne ve svém hněvu. {*} Ať mě neděsí hrůza z_tebe.

Z_traktátů svatého Zenona Veronského, biskupa

(Tract. 15,2: PL 11,441-443)

Job je předobrazem Krista

Milovaní bratři, nakolik je nám to dáno poznat, Job je předobrazem Krista. Ostatně srovnání nám pomůže odhalit pravdu.

Job byl od Boha nazván spravedlivým;{fnr}1{/fnr} Kristus je spravedlnost sama a z_jeho pramene pijí všichni svatí. Právě o_něm přece bylo řečeno: Vzejde vám slunce spravedlnosti.{fnr}2{/fnr} Job byl nazván pravdivým; ale Pán je pravda sama a sám o_sobě v_evangeliu říká: Já jsem cesta a pravda.{fnr}3{/fnr}

Job byl bohatý;{fnr}4{/fnr} ale kdo je bohatší než Pán? Všichni bohatí jsou jeho služebníci a patří mu celý svět a všechna příroda, jak říká blažený David: Hospodinu náleží země i_to, co je na ní, svět i_ti, kdo jej obývají.{fnr}5{/fnr} Joba ďábel třikrát pokoušel: a jak vypráví evangelista, podobně se snažil třikrát pokoušet i_Pána.{fnr}6{/fnr} Job ztratil všechen svůj majetek;{fnr}7{/fnr} a Pán z_lásky k_nám opustil své nebeské statky a učinil se chudým, aby nás učinil bohatými.{fnr}8{/fnr} Jobovy syny zahubil rozběsněný ďábel;{fnr}9{/fnr} a Pánovy syny, proroky, zabilo zběsilé pokolení farizeů. Job byl poskvrněn vředy;{fnr}10{/fnr} a Pán vzal na sebe tělo a byl znevážen a pošpiněn hříchy celého lidského rodu.

Joba vybízela vlastní manželka, aby hřešil;{fnr}11{/fnr} a Pána nutila synagoga, aby následoval zkaženost starších. O_Jobovi se vypravuje, jak se mu jeho přátelé posmívali; a Pánu se vysmívali kněží, ti, kteří ho měli oslavovat bohoslužbou. Job seděl na hnojišti plném červů;{fnr}12{/fnr} Pán také pobýval na skutečném hnojišti v_bahně tohoto světa mezi opravdovými lidskými červy, kteří přímo překypují nejrůznějšími zločiny a neřestmi.

Job dostal zase zpátky zdraví i_všechno jmění;{fnr}13{/fnr} avšak Pán svým vzkříšením daroval těm, kdo v_něho věří, nikoli pouhé zdraví, ale nesmrtelnost, a opět získal vládu nad veškerou přírodou, jak o_tom sám svědčí, když říká: Všechno je mi dáno od mého Otce.{fnr}14{/fnr} Job zplodil náhradou další syny;{fnr}15{/fnr} také Pán stvořil po prorocích nové syny, svaté apoštoly. Blažený Job odpočinul v_pokoji;{fnr}16{/fnr} Pán však zůstává, požehnaný na věky, před věky a od věků a po všechny věky věků.

{fn:1}Srov. {r}Job 1,1{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Mal 3,20{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Jan 14,6{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Job 1,2{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Žl 24 (23),1{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. {r}Mt 4,1-11{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}Job 1,21{/r}.{/fn} {fn:8}Srov. {r}2 Kor 8,9{/r}.{/fn} {fn:9}Srov. {r}Job 1,15{/r}.{/fn} {fn:10}Srov. {r}Job 2,7{/r}.{/fn} {fn:11}Srov. {r}Job 2,9{/r}.{/fn} {fn:12}Srov. {r}Job 2,8{/r}.{/fn} {fn:13}Srov. {r}Job 42,10{/r}.{/fn} {fn:14}{r}Mt 11,27{/r}.{/fn} {fn:15}Srov. {r}Job 42,13{/r}.{/fn} {fn:16}Srov. {r}Job 42,16{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Žid 12,1-2{/r}; {r}2 Kor 6,4-5{/r}

Vytrvale běžme o_závod, který je nám určen. {*} Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k_dokonalosti.

Ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci všestrannou vytrvalostí, v_souženích, v_nesnázích, v_úzkostech, v_ranách, v_žalářích. {*} Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k_dokonalosti.

Text © Česká biskupská konference, 2018 | HTML © Juraj Vidéky