MEZIDOBÍ

9. TÝDEN

MODLITBA SE ČTENÍM

Z_knihy Job

{r:Job}28,1-28{/r}

Pravá moudrost je jen u_Boha

(Job řekl:)

{v}28,1{/v}„Ano, stříbro má své naleziště

a jsou místa, kde se rýžuje zlato.

{v}2{/v}Železo se dobývá ze země

a ruda se taví na měď.

{v}3{/v}(Člověk) skoncuje s_temnotou,

až do nejzazších končin pátrá

po rudě v_hlubokém stínu.

{v}4{/v}Vzdálen od lidských sídel hloubí šachtu,

bez opory nohou visí (na provaze),

daleko od lidí se klátí.

{v}5{/v}Země, z_níž roste obilí,

je v_hlubinách rozbíjena ohněm.

{v}6{/v}Její skály obsahují safír,

i_hroudy zlata v_sobě chová.

{v}7{/v}Stezku (tam) orel nezná,

nezahlédne ji oko supa,

{v}8{/v}nepůjdou po ní divoké šelmy

ani lev nepřejde po ní.

{v}9{/v}Po křemeni vztahuje (člověk) svou ruku,

převrací od kořene hory.

{v}10{/v}Ve skalách razí štoly,

vše, co je cenné, vidí jeho oko.

{v}11{/v}Ucpává místa, odkud se derou vody,

vynáší na světlo skryté věci.

{v}12{/v}Ale moudrost – odkud přichází,

kdepak se najde poznání?

{v}13{/v}Člověk k_ní nezná cestu,

nenajde se v_zemi živých.

{v}14{/v}Oceán praví: Ve mně není;

a moře říká: U_mne se nenachází.

{v}15{/v}Nezaplatí se za ni zlatem,

její cenu nelze vyvážit stříbrem.

{v}16{/v}Nelze ji ocenit kovem z_Ofiru,

safírem nebo sardonyxem.

{v}17{/v}Nevyrovná se jí zlato a sklo,

je odhadována výše než zlaté nádoby.

{v}18{/v}Nelze myslet ani na korál a křišťál,

pytlíček moudrosti je nad perly.

{v}19{/v}Nevyrovná se jí topas z_kušské krajiny,

nelze ji ocenit ryzím zlatem.

{v}20{/v}Moudrost tedy – odkud přichází,

kdepak se najde poznání?

{v}21{/v}Skrytá je očím všech smrtelníků,

je utajena před ptactvem nebes.

{v}22{/v}Smrt a podsvětí říkají:

Náš sluch zachytil o_ní jen zprávu.

{v}23{/v}Bůh sám zná k_ní cestu,

on ví, kde se najde.

{v}24{/v}Vždyť on obhlíží zemské končiny,

všechno pod nebem vidí.

{v}25{/v}Když prudkost určil větrům,

míru stanovil vodám,

{v}26{/v}když dešťům dal hranici

a cestu hřímajícím mrakům,

{v}27{/v}tu ji uzřel a zjevil,

určil ji a prozkoumal,

{v}28{/v}člověku pak řekl:

Hle, bázeň před Pánem – to je moudrost,

varovat se zlého – to je obezřelost.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}1 Kor 2,7{/r}; {r:1 Kor}1,30{/r}

Moudrost, které učíme, je od Boha, plná tajemství a skrytá. {*} Bůh ji už před lety předurčil k_naší slávě.

Jste spojeni s_Kristem Ježíšem. Jeho nám Bůh poslal jako dárce moudrosti. {*} Bůh ji už před lety předurčil k_naší slávě.

Ze spisu „Vyznání“ od svatého Augustina, biskupa

(Lib. 1,1,1 – 2,2; 5,5: CCL 27,1-3)

Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v_tobě

Velký jsi, Pane, a veškeré chvály hodný; velká je tvá moc a tvá moudrost je bez míry.{fnr}1{/fnr} Chce tě chválit člověk, částečka tvého stvoření, člověk, který v_sobě nosí a šíří svoji smrtelnost jako svědectví svého hříchu i_svědectví toho, že se pyšným protivíš.{fnr}2{/fnr} A přece tě chce člověk, částečka tvého stvoření, chválit. To ty působíš, že chválit tě je nám potěšením; neboť tys nás stvořil pro sebe, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v_tobě.

Dej mi, Pane, poznat a pochopit, co je přednější, zdali tě vzývat nebo tě chválit, zda je přednější tě poznávat nebo tě vzývat. Ale kdo by tě mohl vzývat, jestliže tě nezná? Kdo tě totiž nezná, mohl by vzývat něco jiného. Anebo tě spíš máme vzývat, abychom tě poznali? Ale jak mohou vzývat toho, v_něhož neuvěřili? Jak mohou uvěřit bez kazatele?{fnr}3{/fnr}

Kdo hledají Hospodina, budou ho chválit.{fnr}4{/fnr} Kdo ho hledají, najdou ho, a kdo ho najdou, budou ho chválit. Kéž tě, Pane, hledám ve svém vzývání a kéž tě vzývám ve víře v_tebe, tak jak jsi nám byl zvěstován. Vzývá tě, Pane, má víra, kterou jsi mi dal, kterous do mne vlil lidstvím svého Syna a službou svého kazatele.

A jak mám vzývat svého Boha, svého Boha a Pána? Budu ho přece zvát k_sobě, když ho budu vzývat. A kde je ve mně místo, kam by mohl přijít můj Bůh? Kam by ke mně mohl vstoupit Bůh, který učinil nebe i_zemi?{fnr}5{/fnr} Cožpak je ve mně něco, Pane Bože můj, co by tě mohlo pojmout? Pojmou tě snad nebesa i_země, které jsi učinil a v_nichž jsi učinil i_mne? Anebo to, že bez tebe není vůbec nic, naopak způsobuje, že jsi ve všem, co existuje?

Ale proč tedy vlastně prosím, abys ke mně přišel? Vždyť i_já jsem, a nemohl bych přece být, kdybys ve mně nebyl. Já nejsem ještě v_podsvětí, ale ty jsi i_tam. Neboť i_když sestoupím do podsvětí, i_tady jsi.{fnr}6{/fnr} Takže bych nebyl, Bože můj, vůbec bych nebyl, kdybys ty nebyl ve mně. Anebo bych spíše nebyl, kdybych nebyl v_tobě, od něhož a skrze něhož a pro něhož je všecko?{fnr}7{/fnr} I_tak je to, Pane, i_tak. Kam tě mám zvát, jsem-li v_tobě? A odkud ke mně máš přijít? Kam mimo nebe a zemi bych musel odejít, aby ke mně odtud přišel můj Bůh, který řekl: Já naplňuji nebe i_zemi?{fnr}8{/fnr}

Kdo mi dá v_tobě spočinout? Kdo mi dá, abys přišel do mého srdce a opil je, abych zapomněl na svoji bídu a objal tebe, své jediné dobro? Čím pro mne jsi? Smiluj se nade mnou, ať o_tom mohu mluvit. A čím jsem pro tebe já, že mi přikazuješ, abych tě miloval, a že se na mne hněváš, když to nedělám, a hrozíš mi nesmírným neštěstím? Což nestačí už to, že tě nemiluji?

Běda mi! Řekni mi pro své milosrdenství, Pane Bože můj, čím pro mne jsi. Řekni mé duši: Já jsem tvá spása.{fnr}9{/fnr} Promluv tak, ať to slyším. Hle, uši mého srdce se obracejí k_tobě; otevři je a řekni mé duši: Já jsem tvá spása. Potěším se tím hlasem a budu se tě držet. Neskrývej přede mnou svoji tvář:{fnr}10{/fnr} chci umřít, abych nezemřel, a mohl patřit na tvou tvář.

{fn:1}Srov. {r}Žl 145 (144),3{/r}; {r:Žl}147 (146),5{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}1 Petr 5,5{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Řím 10,14{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Žl 22 (21),27{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Žl 121 (120),2{/r}; {r:Žl}124 (123),8{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. {r}Žl 139 (138),8{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}Řím 11,36{/r}.{/fn} {fn:8}{r}Jer 23,24{/r}.{/fn} {fn:9}{r}Žl 35 (34),3{/r}.{/fn} {fn:10}Srov. {r}Dt 31,17{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Žl 73 (72),25-26{/r}; {r:Žl}35 (34),3{/r}

Koho mám na nebi kromě tebe? Když jsem u_tebe, nevábí mě země. Touhou hyne mé tělo i_duše. {*} Bůh je navždy skála mého srdce a můj podíl.

Řekni mé duši: Já jsem tvá spása. {*} Bůh je navždy skála mého srdce a můj podíl.

Z_knihy Job

{r:Job}29,1-10{/r}; {r:Job}30,1.9-23{/r}

Job si naříká na své soužení

{v}29,1{/v}Job pokračoval ve své řeči a řekl:

{v}2{/v}„Kéž by mi bylo jak v_dřívější době,

v_dnech, kdy mě Bůh střežil,

{v}3{/v}když mi nad hlavou zářilo jeho světlo,

v_jehož jasu jsem kráčel v_temnotě,

{v}4{/v}když jsem byl v_plné síle,

když Bůh chránil můj stan,

{v}5{/v}když byl Všemohoucí ještě se mnou,

kolem mě byly mé děti,

{v}6{/v}když ve smetaně jsem brodil své nohy

a skála vylévala potoky oleje.

{v}7{/v}Když jsem se ubíral k_městské bráně

a na náměstí jsem usedl do svého sedadla,

{v}8{/v}mladí, jak mě viděli, ustoupili,

staří povstali a zůstali stát.

{v}9{/v}Vznešení přerušili řeč,

dlaň si kladli na ústa.

{v}10{/v}Ustal hlas velmožů,

jazyk jim přilnul k_patru.

{v}30,1{/v}Ale nyní se mi vysmívají ti,

kteří jsou mladší než já,

jejichž otce jsem neměl za hodné,

aby se přidružili ke psům mého stáda.

{v}9{/v}Nyní jsem se jim stal k_posměchu,

sloužím jim za předmět klepů.

{v}10{/v}Štítí se mě, vyhýbají se mi,

nestydí se plivnout mi do tváře.

{v}11{/v}Odhodili ohledy a trápí mě,

popustili si přede mnou uzdu.

{v}12{/v}Chátra se vedle mě naparuje,

podrážejí mi nohy,

připravují cestu k_mé zkáze.

{v}13{/v}Boří mi stezku,

napomáhají mému neštěstí

a nikdo jim nebrání.

{v}14{/v}Přicházejí jak širokou trhlinou,

valí se dovnitř jako bouře.

{v}15{/v}Obořují se na mě hrůzy,

jak vichr zmizelo mé štěstí,

jak oblak prchlo mé blaho.

{v}16{/v}A nyní se ve mně rozplývá má duše,

zmocnil se mě čas bídy.

{v}17{/v}Bolest proniká mé kosti v_noci,

hlodají mě útrapy, nemají klidu.

{v}18{/v}Celou silou mě chytá (Bůh) za šat,

drží mě za okraj spodního roucha.

{v}19{/v}Hodil mě do bláta,

podobám se prachu a popelu.

{v}20{/v}Volám k_tobě o_pomoc – neslyšíš,

naléhám – ani pak o_mě nedbáš.

{v}21{/v}Změnil ses mi v_tyrana,

pronásleduješ mě svou násilnickou rukou.

{v}22{/v}Zdviháš mě do výše, dáváš mě unášet větrem

a děsíš mě bouří.

{v}23{/v}Vždyť vím, že mě na smrt chceš vydat,

na místo, kde se shromažďuje všechno živé.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Job 30,17.16{/r}; {r:Job}7,16{/r}

Bolest proniká mé kosti v_noci, hlodají mě útrapy. {*} Zmocnil se mě čas bídy.

Nech mě, Bože, vždyť mé dny jsou jen závan větru. {*} Zmocnil se mě čas bídy.

Z_duchovních naučení svatého Doroteje, opata

(Doct. 7, De accusatione sui ipsius, 1-2: PG 88,1695-1699)

Pravou příčinou rozčilování je vždycky to, že nikdo neobviňuje sám sebe

Tažme se, bratři, jak to, že tak často slyšíme nepříjemná slova a necháme to přejít bez sebemenšího znepokojení, jako bychom nic neslyšeli, a jindy zase, jakmile je uslyšíme, jsme hned rozrušeni a dotčeni. Nuže, jaký je důvod této rozdílnosti? Je jen jeden anebo je jich víc? Podle mého náhledu je důvodů a příčin mnoho, ale jedna z_nich přímo plodí všechny ostatní. Kdosi o_tom říká: „Všechno to pramení ze stavu, ve kterém se člověk právě nachází.“ Vysvětlím to.

Stane se například, že někdo skončí modlitbu nebo rozjímání a nachází se, jak se říká, v_dobrém rozpoložení. Pak svého hašteřivého bratra snáší a všechno přechází bez rozčilování. Jiný zase má svého bratra rád, a proto s_největší trpělivostí snáší všechno, co mu tento bratr působí. Někdy také může někdo snášet bratra z_pohrdání, když tím, kdo mu chce činit příkoří, pohrdá a znevažuje vše, co od něho pochází, jeho samého téměř nepovažuje za člověka a nepočítá ani s_ním, ani s_tím, co říká a co dělá. Toto pohrdání sice chrání před rozrušením, je však očividně zhoubné.

Rozhořčení na bratra, který nás zneklidňuje, může tedy pocházet buď z_našeho nedobrého duchovního rozpoložení anebo z_odporu vůči tomu bratrovi. Je jistě ještě mnoho dalších příčin, které by bylo možné uvést. Kdybychom to však zkoumali pečlivě, je pravou příčinou rozčilování vždycky to, že nikdo z_nás neobviňuje sám sebe.

Právě z_toho pramení všechny naše obtíže a sklíčenost a právě proto někdy nemůžeme nalézt žádný klid. Nedivme se, když nám svatí lidé říkají, že neexistuje žádná jiná cesta k_pokoji než právě tato. Na mnoha příkladech ostatně vidíme, že nikdo, kdo šel jinou cestou, pokoj nenalezl. Jen my nečinně toužíme po pokoji a domníváme se, že jsme ho nalezli a že jdeme tou pravou cestou, a přitom jsme ve všem tak netrpěliví a vůbec nedokážeme obviňovat sami sebe.

Tak je to. Člověk může mít všechny ctnosti a vykonat tisíce dobrých skutků, jestliže se však nebude držet této cesty, nikdy nedojde pokoje a nepřestane trápit sám sebe a druhé a všechna jeho námaha vyjde nazmar.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}1 Jan 1,8.9{/r}; {r}Př 28,13{/r}

Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe. {*} Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, Bůh nám hříchy odpustí, protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý.

Kdo tají své zločiny, nemá zdar. {*} Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, Bůh nám hříchy odpustí, protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý.

Z_knihy Job

{r:Job}31,1-8.13-23.35-37{/r}

Job zdůrazňuje svou spravedlnost

(Job řekl:)

{v}31,1{/v}„Smlouvu jsem uzavřel se svýma očima,

že nebudu na pannu chtivě hledět.

{v}2{/v}Jaký úděl Bůh posílá shůry,

jaký osud přiřkne Všemohoucí z_nebes?

{v}3{/v}Nehrozí snad neštěstí zločinci,

zkáza těm, kdo činí nepravosti?

{v}4{/v}Nevidí snad on mou cestu,

nepočítá všechny mé kroky?

{v}5{/v}Jestliže jsem kráčel ve lži,

jestliže spěchala má noha za klamem,

{v}6{/v}ať mě Bůh zváží na poctivé váze

a uzná mou bezúhonnost.

{v}7{/v}Jestliže sešly mé kroky z_cesty,

mé srdce se dalo strhnout očima,

jestliže na mých dlaních ulpěla špína,

{v}8{/v}pak ať jiný jí, co jsem nasel,

ať má setba je vytrhána.

{v}13{/v}Jestliže jsem pohrdl právem svého služebníka,

své služky, když měli se mnou spor,

{v}14{/v}co bych si počal, až Bůh povstane k_soudu,

co bych mu odpověděl, až bude vyšetřovat?

{v}15{/v}Což i_(mého služebníka) nestvořil v_lůně můj Tvůrce,

nehnětl ho stejný Bůh v_životě matky?

{v}16{/v}K_potřebám slabých jsem nebyl necitelný,

očím vdovy jsem nedal zahynout touhou,

{v}17{/v}své sousto jsem nejídal sám,

sirotek se mnou se o_ně dělil.

{v}18{/v}Vždyť (Bůh) jak otec mě vychovával od mého mládí,

od mateřského lůna se o_mě staral.

{v}19{/v}Když jsem viděl ubožáka bez oděvu,

když se chudák neměl čím přikrýt,

{v}20{/v}což jeho bedra mně nežehnala,

nehřál se vlnou mých ovcí?

{v}21{/v}Jestliže jsem hrozil svou rukou nevinnému,

protože jsem viděl oporu v_bráně,

{v}22{/v}pak ať mi rámě vypadne z_plece,

ať se můj loket zlomí ve svém kloubu,

{v}23{/v}neboť děsná by byla má záhuba od Boha,

před jeho velebností bych nemohl obstát.

{v}35{/v}Kéž by mě někdo slyšel!

To je mé poslední slovo! Kéž se mi Všemohoucí ozve!

Můj protivník ať podá žalobu!

{v}36{/v}Jistě ji ponesu na svém rameni,

jako korunu si ji ovinu (kolem hlavy),

{v}37{/v}zpravím ho o_každém kroku,

přijdu k_němu jako kníže!

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Job 31,35.4{/r}

Kéž by mě někdo slyšel. {*} Kéž se mi Všemohoucí ozve!

Nevidí snad on mou cestu, nepočítá všechny mé kroky? {*} Kéž se mi Všemohoucí ozve!

Z_duchovních naučení svatého Doroteje, opata

(Doct. 13, De accusatione sui ipsius, 2-3; PG 88,1699)

Falešný duchovní mír

Jakou radost a jaký klid zakoušívá ten, kdo obviňuje sám sebe! Když se mu stane něco nepříjemného, když je odsuzován, když utrpí nějakou škodu nebo hanbu, když na něho dolehne jakékoli jiné soužení, už předem uznává, že si to plně zaslouží a vůbec se nevzrušuje. Existuje nad to větší klid a vyrovnanost?

Můžete mi namítnout: „A co když mě nějaký bratr trápí a já přes všechno zpytování neshledávám, že bych mu k_tomu zavdal nějakou příčinu? Proč bych si měl dávat nějakou vinu?“

Každý, kdo se zpytuje pečlivě a s_bázní Boží, rozhodně zjistí, že nikdy není zcela bez viny, a přijde na to, že vždycky k_tomu zavdal nějakou příčinu buď skutkem nebo slovem nebo postojem. Ale i_kdyby zjistil, že se ničím z_toho v_té chvíli neprovinil, určitě tomu bratrovi ublížil jindy, ať už v_této nebo i_jiné záležitosti, anebo že ublížil nějakému jinému bratru. A že proto právem teď trpí, i_když třeba pro jiné hříchy, které napáchal jindy v_hojnosti. Jak jsem řekl, jestliže zpytujeme s_bázní Boží a pečlivě své svědomí, shledáme, že na všem máme vinu.

Někdo se může ptát, proč by se měl obviňovat, když se mu třeba stane, že je plný pokoje a blaženého klidu, a tu přijde bratr a řekne mu nějaké nepříjemné nebo zraňující slovo, on je nemůže snést, a tak se rozhněvá a rozčílí; považuje to za správné a zdůvodňuje si to: „Kdyby ke mně nepřišel a nemluvil na mne a neznervózňoval mě, nikdy bych nehřešil.“

To je směšné a nepodložené uvažování. Copak ten, kdo na něho promluvil, zasel do něho vášeň? Pouze mu tu vášeň, která v_něm byla, ukázal, aby se z_ní, bude-li chtít, mohl kát. Takový člověk se podobá zkaženému pšeničnému chlebu: zvenku se sice ještě leskne a vypadá pěkně, ale jakmile ho někdo rozlomí, ukáže se, že je uvnitř plesnivý.

Tak je to i_s_tím, kdo si myslí, že žije v_klidu a míru, ale má v_sobě vášeň, o_níž neví. Stačí, když přijde bratr a prohodí nějaké nepříjemné slovo, a hned se všechen hnis a hniloba ukrytá v_srdci vyvalí navenek. Chce-li proto dosáhnout milosrdenství, musí činit pokání, očistit se a snažit se o_polepšení. Pak uvidí, že by měl svému bratrovi spíše děkovat, než mu křivdit, protože mu přinesl velký užitek.

A opravdu. Napříště již pro něho nebudou pokušení tak těžká, a čím větší bude dělat pokroky, tím budou zkoušky pro něho lehčí. Neboť když duše činí pokroky, stává se silnější a schopnější snášet všechny přicházející těžkosti.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}1 Kor 4,4.5{/r}

Moje svědomí mně sice nic nevyčítá, ale tím ještě nejsem ospravedlněn. {*} Úsudek o_mně patří Pánu.

On vynese na světlo věci, které jsou dosud ukryty v_temnotách. {*} Úsudek o_mně patří Pánu.

Z_knihy Job

{r:Job}32,1-6{/r}; {r:Job}33,1-22{/r}

Elihu mluví o_Božích úradcích

{v}32,1{/v}Ti tři muži přestali odpovídat Jobovi, protože považoval sám sebe za spravedlivého. {v}2{/v}Tu Elihu, Barachelův syn z_Buz z_kmene Ram, se na Joba rozhněval; jeho hněv vzplál proto, že se před Bohem dělal spravedlivým. {v}3{/v}I_na jeho tři přátele se rozhněval, poněvadž nenalezli odpověď a Joba jen odsuzovali. {v}4{/v}Když mluvili s_Jobem, Elihu vyčkával, protože byli věkem starší než on. {v}5{/v}Když však Elihu viděl, že ti tři mužové nemají co odpovědět, rozhněval se; {v}6{/v}a tehdy se ujal slova Elihu, Barachelův syn z_Buz, a řekl:

„Jsem věkem nejmladší, vy jste starci,

proto jsem se ostýchal a váhal

vám povědět, co vím.

{v}33,1{/v}Slyš tedy, Jobe, mou řeč,

popřej sluchu všem mým slovům.

{v}2{/v}Pohleď, otvírám ústa,

můj jazyk hovoří v_hrdle.

{v}3{/v}Promluvím z_upřímnosti srdce,

rty mé vypovědí čistou pravdu.

{v}4{/v}Boží duch mě stvořil,

dech Všemocného mě oživuje.

{v}5{/v}Můžeš-li, odpověz mi,

připrav se na mě a proti mně povstaň!

{v}6{/v}Vždyť já jako ty jsem z_Boha,

i_já byl uhněten z_hlíny.

{v}7{/v}Ať tě neděsí strach ze mne,

má vážnost tě nemusí tížit.

{v}8{/v}Řekl jsi však – slyšel jsem to na vlastní uši_–

vnímal jsem zvuk tvých slov:

{v}9{/v}Jsem čistý, bez zločinu,

bezúhonný, nemám vinu.

{v}10{/v}Ale On si proti mně bere záminku,

jedná se mnou jak s_nepřítelem.

{v}11{/v}Do klády svírá mé nohy,

špehuje všechny mé cesty.

{v}12{/v}Hleď, odpovím ti, v_tom se mýlíš,

vždyť větší je Bůh než člověk.

{v}13{/v}Pročpak mu vyčítáš,

že ti neodpovídá na každé slovo?

{v}14{/v}Ať už Bůh mluví tak, či onak,

člověk na to nedává pozor.

{v}15{/v}Ve snu nebo v_nočním vidění,

když se na lidi snáší hluboký spánek,

když usínají na lůžku,

{v}16{/v}tu otvírá ucho lidí,

děsí je výstrahou,

{v}17{/v}aby člověka odvrátil od zločinu,

aby vyhladil z_něho pýchu,

{v}18{/v}aby mu zachránil duši před propastí,

jeho život před zlým koncem.

{v}19{/v}Je zkoušen bolestí na svém lůžku,

v_jeho kostech neustává boj.

{v}20{/v}Jeho duše si oškliví pokrm,

jeho chuť (si hnusí) i_vábivé jídlo.

{v}21{/v}Jeho tělo se očividně tratí,

ukazují se kosti, které dřív nebylo vidět.

{v}22{/v}Jeho duše se blíží zániku,

jeho život smrtelným křečem.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Řím 11,33-34{/r}

Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i_poznání! {*} Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání!

Neboť kdo pochopí jednání Páně? Kdo mu byl rádcem? {*} Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání!

Z_komentáře svatého Řehoře Velikého, papeže, ke knize Job

(Lib. 23,23-24: PL 76,265-266)

Správné učení se varuje pýchy

Slyš, Jobe, mou řeč, popřej sluchu všem mým slovům.{fnr}1{/fnr} Pro učení domýšlivých je příznačné, že neumějí pokorně předkládat to, čemu učí, a že to, co poznávají jako správné, nedovedou správně podat. Jejich slova totiž prozrazují: když učí, připadají si, jako by seděli na samém vrcholu nějaké výšiny a zvysoka shlížejí na ty, které učí, jako by byli kdesi hluboko pod nimi. Nechtějí s_nimi rozmlouvat jako rádcové, ale jako vládcové, kterým se sotva uráčilo promluvit.

Správně jim říká Pán ústy Proroka: Panovali jste nad nimi násilně a surově.{fnr}2{/fnr} Ano, násilně a surově vládnou ti, kdo se nesnaží své podřízené klidně a rozumně napravovat, ale snaží se je drsně a panovačně lámat.

Naopak, správné učení se již v_myšlenkách naprosto rozhodně varuje zla pýchy, neboť ví, že šípy jeho slov s_veškerou prudkostí míří přímo proti původci a učiteli pýchy. A má se zajisté na pozoru, aby pyšnými mravy nevyznávalo toho, kterého v_srdci posluchačů svatými slovy pronásleduje. Usiluje o_pokoru, která je učitelkou a matkou všech ctností; aby ji nejen hlásalo slovy, ale i_osvědčovalo životem. A tak k_učedníkům hledajícím pravdu hovoří spíše chováním než řečmi.

Také Pavel mluví v_listě Soluňanům, jako by zapomněl na vznešenost vlastního apoštolského úřadu, a říká: Počínali jsme si mezi vámi něžně.{fnr}3{/fnr} A jinde říká apoštol Petr: Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje.{fnr}4{/fnr} A aby zdůraznil, že je třeba při znalosti nauky dodržovat také určitý způsob vyučování, dodal: ale (čiňte to) s_jemností a skromností; musíte mít přitom sami dobré svědomí{fnr}5{/fnr}.

A to, co říká Pavel učedníkovi: Nařizuj to a vyučuj s_veškerým důrazem,{fnr}6{/fnr} neznamená, že by ho vybízel k_vládě moci, ale k_vážnosti autority života. Neboť s_mocí se vyučuje, když se něco napřed dělá, a pak se teprve o_tom mluví. A když nám svědomí svazuje jazyk, ubírá to učení na věrohodnosti. Apoštol tedy neukládal učedníkovi, aby ukazoval moc pyšným kázáním, ale aby jeho věrohodnost plynula z_dobrých skutků.

Proto také je psáno o_našem Pánu: Učil totiž jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona a farizeové.{fnr}7{/fnr} Neboť jedině on, on samojediný mohl mluvit o_dobru s_mocí, protože nikdy z_žádné slabosti nespáchal nic špatného. Z_božské moci měl přece to, co nám skrze nevinnost svého člověčenství zprostředkoval.

{fn:1}{r}Job 33,1{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Ez 34,4{/r}.{/fn} {fn:3}{r}1 Sol 2,7{/r}.{/fn} {fn:4}{r}1 Petr 3,15{/r}.{/fn} {fn:5}{r}1 Petr 3,16{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. {r}Tit 2,15{/r}.{/fn} {fn:7}{r}Mt 7,29{/r} (Vulg.).{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}1 Petr 5,5{/r}; {r}Mt 11,29{/r}

Opásejte se všichni ve vzájemném styku pokorou. {*} Bůh se staví proti pyšným, ale dává milost pokorným.

Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. {*} Bůh se staví proti pyšným, ale dává milost pokorným.

Z_knihy Job

{r:Job}38,1-30{/r}

Bůh odpovídá Jobovi

{v}38,1{/v}Hospodin odpověděl Jobovi z_(hlubin) bouře a řekl:

{v}2{/v}„Kdo to zatemňuje prozřetelnost

slovy bez rozmyslu?

{v}3{/v}Opásej svá bedra jako hrdina,

zeptám se tě, ty mi odpověz!

{v}4{/v}Kdes byl, když jsem zakládal zemi?

Pověz to, když jsi tak moudrý!

{v}5{/v}Kdo určil její rozměry, ty přec to musíš vědět!

Kdo na ní roztáhl měřicí provaz?

{v}6{/v}Na čem jsou položeny její základy,

kdo zasadil její základní kámen,

{v}7{/v}když sborem zajásaly jitřní hvězdy

a zaplesali všichni Boží synové?

{v}8{/v}Kdo zahradil moře branami,

když vytrysklo, vyšlo z_lůna,

{v}9{/v}když jsem je oblékl mraky jak šatem,

temnotou (přikryl) jak plénkami,

{v}10{/v}když jsem pro ně vylámal hranice

a položil závoru s_bránou?

{v}11{/v}Řekl jsem: Až sem smíš přijít, ne dál,

zde se má tříštit bujnost tvých vln.

{v}12{/v}Dával jsi někdy rozkazy jitru,

ukázal zoře místo, na němž má stát,

{v}13{/v}aby uchopila okraje země

a z_ní vytřásla zločince?

{v}14{/v}(Ona) mění zemi jak hlínu pod pečetí,

jak oděv ji barví.

{v}15{/v}Bere se hříšníkům jejich světlo,

láme se rozpřáhlé rámě.

{v}16{/v}Pronikl jsi až k_pramenům moře,

v_jeho hlubinách jsi kráčel?

{v}17{/v}Otevřely se ti brány smrti,

uzřel jsi brány temnot?

{v}18{/v}Díval ses na zemské dálavy?

Pověz, znáš to všechno?

{v}19{/v}Kde je cesta k_příbytku světla,

kdepak je místo temnot,

{v}20{/v}abys je přenesl do jejich území

nebo jim ukázal cestu tam, kde bydlí?

{v}21{/v}Ty to víš, vždyť tenkrát ses narodil,

tvých dnů je veliký počet!

{v}22{/v}Pronikl jsi k_skladištím sněhu

a uzřel jsi zásobárny krupobití,

{v}23{/v}které jsem uchoval pro doby úzkosti,

pro den boje a války?

{v}24{/v}Kde je cesta, na které se rozdělují vichry,

odkud se žhavý vítr šíří po zemi?

{v}25{/v}Kdo vyrývá řečiště záplavám,

dělá dráhu hřímajícím mrakům,

{v}26{/v}že prší na neobývanou zemi,

na step, kde nežije člověk,

{v}27{/v}že se napojí bídná pustina,

že vypučí bujná zeleň?

{v}28{/v}Má snad déšť otce,

rodí někdo krůpěje rosy?

{v}29{/v}Z_čího lůna vychází led,

kdo plodí jíní nebes?

{v}30{/v}Voda tuhne jako v_kámen,

povrch oceánu tvrdne.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Řím 9,20{/r}; {r}Job 38,3{/r}

Člověče, kdopak ty vůbec jsi, že si troufáš přít se s_Bohem! {*} Copak může říci výrobek mistrovi: Proč jsi mě udělal zrovna takto?

Opásej svá bedra jako hrdina, zeptám se tě, ty mi odpověz! {*} Copak může říci výrobek mistrovi: Proč jsi mě udělal zrovna takto?

Z_komentáře svatého Řehoře Velikého, papeže, ke knize Job

(Lib. 29,2-4: PL 76,478-480)

Církev vychází jako jitřenka

Svítání nebo jitřenka tvoří přechod od temnot ke světlu. A tak se nikoli neprávem celá církev vyvolených označuje za úsvit či jitřenku. Vždyť právě ona je vedena od noci nevěry ke světlu víry a jako jitřenka se po temnotách noci otevírá jasem nebeské slávy dennímu světlu. Dobře se proto říká v_Písni písní: Kdo je to: vychází jak zora.{fnr}1{/fnr} Právě svatá církev, která spěchá za vítěznou odměnou nebeského života, byla nazvána jitřenkou, neboť opouští temnoty hříchů a září světlem spravedlnosti.

Při této úvaze o_svítání nebo jitřence máme však k_úvaze ještě něco hlubšího. Jitřenka a svítání totiž sice oznamují, že noc již minula, ale přece ještě neukazují plný denní jas. Jestliže zahánějí temnotu a vítají světlo, představují vlastně směs světla a tmy. Nuže, co jiného jsme my všichni, kteří jdeme v_tomto životě za pravdou, ne-li jitřenka a svítání? Již sice děláme ledacos, co patří ke světlu, ale přece jsme se ještě nezbavili některých zbytků tmy. Ústy proroka se Bohu říká: Nikdo z_živých není před tebou spravedlivý.{fnr}2{/fnr} A jinde je psáno: Každý z_nás často chybuje.{fnr}3{/fnr}

A Pavel když říká: Noc pokročila, nedodává „den nastal“, ale den se přiblížil.{fnr}4{/fnr} Když tedy neříká, že po ústupu noci přišel den, ale pouze že se den přiblížil, nepochybně tím dává najevo, že on sám, byť po temnotách, je dosud přede dnem, čili ve svítání.

Svatá církev vyvolených bude plně dnem teprve tehdy, až se do ní již nebude mísit stín hříchu. Bude plně dnem tehdy, až zazáří dokonalým jasem vnitřního světla. Proto je právem označována jako jitřenka, to znamená něco na přechodu, neboť se říká: Ukázal jsi zoře místo.{fnr}5{/fnr} Ten, komu se totiž ukazuje jeho místo, je jistě odněkud volán jinam. A jaké místo má jitřenka, ne-li zprostředkovávat dokonalé světlo věčného vidění? A když bude dovedena až tam, nemá již nic z_temnoty přestálé noci. Jitřenka dychtí po tom, aby došla na své místo, jak říká žalmista: Má duše žízní po živém Bohu: kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?{fnr}6{/fnr} Jitřenka například spěchala, aby dospěla k_tomu místu, které již poznala, když Pavel říká, že je plný touhy zemřít a být s_Kristem.{fnr}7{/fnr} A jinde říká: Pro mě život je Kristus a smrt ziskem.{fnr}8{/fnr}

{fn:1}{r}Pís 6,10{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Žl 143 (142),2{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Jak 3,2{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Řím 13,12{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Job 38,12{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Žl 42 (41),3{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}Flp 1,23{/r}.{/fn} {fn:8}{r}Flp 1,21{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Flp 1,3.6.9{/r}

Kdykoli na vás vzpomenu, děkuji svému Bohu. {*} Jsem totiž přesvědčen, že ten, který, ve vás dobré dílo začal, přivede ho ke konci ke dni Krista Ježíše.

Za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s_ní i_poznání a všestranný úsudek. {*} Jsem totiž přesvědčen, že ten, který, ve vás dobré dílo začal, přivede ho ke konci ke dni Krista Ježíše.

Z_knihy Job

{r:Job}40,1-14{/r}; {r:Job}42,1-6{/r}

Job se podřizuje Bohu

{v}40,1{/v}Hospodin odpověděl Jobovi a řekl:

{v}2{/v}„Copak se bude přít s_Všemocným nějaký hanobitel?

Kdo chce činit výtky Bohu, ať na to odpoví!“

{v}3{/v}Job tedy odpověděl Hospodinu a řekl:

{v}4{/v}„Ach, jsem příliš malý, co ti mám odpovědět?

Na ústa si kladu ruku.

{v}5{/v}Řekl jsem jedno slovo? Už nebudu pokračovat.

Řekl jsem dvě? Nic už nepřipojím.“

{v}6{/v}Tu odpověděl Hospodin Jobovi z_(hlubin) bouře a řekl:

{v}7{/v}„Opásej svá bedra jako hrdina,

zeptám se tě, ty mi odpověz!

{v}8{/v}Chceš skutečně mé právo obrátit v_nic,

prohlásit, že nemám pravdu, abys ji dostal ty?

{v}9{/v}Má snad tvé rámě sílu Boha,

dovedeš tak zahřmít jako hřímá on?

{v}10{/v}Ozdob se slávou a vznešeností,

oděj se nádherou a velebností!

{v}11{/v}Dej zasršet výbuchům své zlosti,

jediným pohledem zdrť všechno zpupné!

{v}12{/v}Jediným pohledem pokoř vše zpupné!

Na místě zdeptej bezbožníky!

{v}13{/v}Zahrab je všechny do prachu,

jejich tváře uzavři v_temnu!

{v}14{/v}Pak i_já tě budu oslavovat,

že dokážeš zvítězit svou pravicí.“

{v}42,1{/v}Tu odpověděl Job Hospodinovi a řekl:

{v}2{/v}„Vím, že zmůžeš všechno,

že ti není nemožný žádný záměr.

{v}3{/v}Kdo by mohl neznalostí zatemňovat prozřetelnost?

Přesto jsem mluvil o_věcech, jimž nerozumím,

vyšších než já, které nemohu chápat.

{v}4{/v}Prosím, poslouchej, já budu mluvit,

zeptám se tě, ty mi odpověz!

{v}5{/v}Zvěděl jsem o_tobě jen podle doslechu,

ale nyní tě zří moje oči.

{v}6{/v}Proto odvolávám a projevuji lítost

v_popelu a v_prachu.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Job 42,5-6.3{/r}

Zvěděl jsem o_tobě jen podle doslechu, ale nyní tě zří moje oči. {*} Proto odvolávám a projevuji lítost v_popelu a v_prachu.

Mluvil jsem o_věcech, jimž nerozumím. {*} Proto odvolávám a projevuji lítost v_popelu a v_prachu.

Z_traktátů Balduina, biskupa v_Canterbury

(Tract. 6: PL 204,466-467)

Pán rozsuzuje myšlenky a úmysly srdce

Pán zná všechny myšlenky a úmysly našeho srdce.{fnr}1{/fnr} On sám je nepochybně zná všechny, my však poznáme jenom ty, o_nichž nám on dává milostí rozlišování rozeznat, jaké jsou. Ale duch, který je v_člověku, nezná všechno, co v_člověku je,{fnr}2{/fnr} a pokud jde o_jeho myšlenky, ať souhlasné či nesouhlasné, nesmýšlí vždycky tak, jak je to podle skutečnosti. A myšlenky, které duševním zrakem vnímá, nerozlišuje přesně, neboť vnitřní zrak člověka je zakalený.

Z_vlastních myšlenek nebo od jiného člověka či od pokušitele se do nás totiž často může vloudit pod rouškou zbožnosti něco, co si před Božím zrakem nezaslouží odměnu ctnosti. Avšak existují všelijaké napodobeniny skutečných ctností, a také napodobeniny neřestí, které si s_naším vnitřním zrakem zahrávají a jakoby nějakým mámením nám tak otupují bystrost mysli, že nedobrá věc pak často zdánlivě vyhlíží jako dobrá a naopak něco, co není špatné, vypadá jako zlé. A to je právě součást naší bídy a nevědomosti, která by nás měla trápit a které bychom se měli velice obávat.

Je totiž psáno: Jsou cesty, které se zdají člověku správné, ale jejich konec vede do pekla.{fnr}3{/fnr} Svatý Jan nás proto napomíná, abychom se varovali tohoto nebezpečí, a říká: Zkoumejte duchy, zdali jsou z_Boha.{fnr}4{/fnr} Kdo však může zkoumat, zdali ten který duch pochází od Boha, nemá-li od Boha dar rozlišování duchů,{fnr}5{/fnr} aby mohl důkladně a se správným úsudkem zkoumat duchovní myšlenky, náklonnosti a úmysly? Rozlišování je vskutku matkou všech ctností a potřebuje ho každý z_nás, ať již pro řízení života někoho jiného, nebo pro usměrnění či nápravu života vlastního.

Myšlení o_tom, co je třeba dělat, je správné, jestliže se řídí pokynem Božím, a úmysl je dobrý, jestliže směřuje prostě k_Bohu. A tak tělo našeho života a všeho našeho konání bude nakonec celé plné světla, jestliže bude čisté naše oko.{fnr}6{/fnr} Čisté oko ovšem znamená vidění a upřímnou prostotu: že totiž dík správnému myšlení vidíme, co je třeba dělat, a že v_dobrém úmyslu děláme upřímně a prostě to, co se nesmí dělat obojetně. Správné myšlení nepřipouští omyl, dobrý úmysl vylučuje přetvářku. A to je to pravé rozlišování, když se snoubí správné myšlení s_dobrým úmyslem. Takže všechno je třeba dělat ve světle rozlišování, jako v_Bohu a před Bohem.

{fn:1}Srov. {r}Žid 4,12{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Jan 2,25{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Př 16,25{/r}.{/fn} {fn:4}{r}1 Jan 4,1{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}1 Kor 12,10{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. {r}Mt 6,22{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Mich 6,8{/r}; {r}Řím 12,2{/r}

Člověče, řeklo se ti, co je dobré, co Hospodin od tebe žádá: {*} spravedlivě jednat, milovat milosrdenství a pokorně kráčet se svým Bohem.

Obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, co je bohulibé a dokonalé, {*} spravedlivě jednat, milovat milosrdenství a pokorně kráčet se svým Bohem.

Z_knihy Job

{r:Job}42,7-16{/r}

Bůh Joba ospravedlňuje před jeho protivníky

{v}42,7{/v}Když to všechno řekl Hospodin Jobovi, obrátil se Hospodin k_Elifazovi z_Temanu a pravil mu: „Zlobím se na tebe a na tvé dva přátele, že jste o_mně správně nemluvili jako můj služebník Job. {v}8{/v}Proto si nyní vezměte sedm býčků a sedm beranů: jděte k_mému služebníku Jobovi a obětujte je jako celopal za sebe. Job, můj služebník, se za vás pomodlí, abych já kvůli němu vás nepotrestal, že jste o_mně nemluvili správně jako můj služebník Job.“ {v}9{/v}Šli tedy Elifaz z_Temanu, Bildad ze Šuachu a Sofar z_Námy a udělali, co jim Hospodin přikázal. A Hospodin jim kvůli Jobovi odpustil.

{v}10{/v}Hospodin pak obnovil Jobův blahobyt, protože se za své přátele modlil, a dal Jobovi všeho dvojnásobně. {v}11{/v}I_přišli k_němu všichni jeho bratři a všechny jeho sestry a všichni dřívější známí. Hodovali v_jeho domě, těšili ho a prokazovali mu soucit pro všechno to neštěstí, které na něho Hospodin dopustil, a dali mu každý po jedné kesitě a po zlatém prstenu.

{v}12{/v}A Hospodin požehnal Jobovi nakonec víc než dříve, neboť měl čtrnáct tisíc kusů bravu, šest tisíc velbloudů, tisíc párů skotu a tisíc oslic. {v}13{/v}Měl pak ještě sedm synů a tři dcery. {v}14{/v}První dal jméno Jemina, druhé Kassia a třetí Keren happuch. {v}15{/v}V_celém kraji nebylo krásnějších žen nad Jobovy dcery. Otec jim dal podíl na dědictví s_jejich bratry. {v}16{/v}Potom žil Job ještě sto čtyřicet let a viděl své děti a vnuky, čtyři pokolení. {v}17{/v}I_zemřel Job jako stařec ve vysokém věku.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Srov. {r}Job 42,7.8{/r}

Hospodin řekl Elifazovi: Ty a tvoji přátelé jste o_mně nemluvili správně jako můj služebník Job. {*} On se za vás pomodlí.

Na něho vezmu ohled, a nepotrestám vaši nerozumnost. {*} On se za vás pomodlí.

Z_výkladu svatého Tomáše Akvinského, kněze, na Janovo evangelium

(Cap. 14, lect. 2)

Cesta, kterou se dojde k_pravému životu

Naší cestou je sám Kristus, a proto říká: Já jsem cesta.{fnr}1{/fnr} A má to vskutku dobrý důvod, neboť skrze něho máme přístup k_Otci.{fnr}2{/fnr}

Protože se však tato cesta nemíjí cílem, ale je s_ním spojena, Kristus dodává, že je i_pravda a život.{fnr}3{/fnr} A tak on sám je zároveň cestou i_cílem. Cestou je ve svém lidství, cílem ve svém božství. Jako člověk říká: Já jsem cesta, a jako Bůh dodává pravda a život. Tím obojím totiž vhodně označuje cíl pozemské cesty.

Neboť cíl této cesty je i_cílem lidské touhy. Každý člověk přece touží zejména po dvou věcech: předně po poznání pravdy, což je vlastní právě člověku, a dále po pokračování existence, což je společné všem bytostem. Kristus je cesta, kterou se dojde k_poznání pravdy, neboť on sám je přece pravda. Veď mě, Pane, v_pravdě a budu kráčet po tvé cestě.{fnr}4{/fnr} A Kristus je také cesta, kterou se dojde k_životu, neboť on sám je přece život: Ukázal jsi mi cestu k_životu.{fnr}5{/fnr}

A proto za cíl této cesty označil pravdu a život. Ale to obojí bylo výše řečeno o_Kristu: předně že on sám je život – proto se praví, že v_něm byl život, a pak že on je pravda, neboť byl světlem lidí.{fnr}6{/fnr} A světlo je pravda.

Jestliže tedy hledáš, kudy bys měl jít, drž se Krista, protože on je cesta: Toto je cesta, jděte po ní.{fnr}7{/fnr} A Augustin říká: Jdi skrze člověka a dojdeš k_Bohu.{fnr}8{/fnr} Aspoň se po cestě belhat je určitě lepší než usilovně jít, ale mimo cestu. Protože kdo se belhá po cestě, i_když postoupí jen o_kousek, blíží se k_cíli. Kdo však jde mimo cestu, čím rychleji běží, tím více se od cíle vzdaluje.

A jestliže hledáš, kam bys měl jít, přimkni se ke Kristu, protože on je pravda, která je cílem naší touhy: Pravdu pronášejí má ústa.{fnr}9{/fnr} Jestliže hledáš, kde bys mohl trvale zůstat, přimkni se ke Kristu, protože on je život: Kdo mě hledá, nalezne život, od Hospodina dosáhne přízně.{fnr}10{/fnr}

Přimkni se tedy ke Kristu, chceš-li být v_bezpečí. Pak nebudeš moci sejít z_cesty, protože právě on je cesta. Takže ti, kdo se k_němu přimknou, nesejdou na scestí, ale kráčejí po správné cestě. A také je nic nezmýlí, protože on sám je pravda a veškeré pravdě učí. Říká totiž: Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel, abych vydal svědectví pravdě.{fnr}11{/fnr} A také je nic neuvede ve zmatek, protože on je život a dárce života, jak sám svědčí: Já jsem přišel, aby měli život a aby ho měli v_hojnosti.{fnr}12{/fnr}

{fn:1}{r}Jan 14,6{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Ef 2,18{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Jan 14,6{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Žl 86 (85),11{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Žl 16 (15),11{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. {r}Jan 1,4{/r}.{/fn} {fn:7}{r}Iz 30,21{/r}.{/fn} {fn:8}Sv. Augustin, De civitate Dei, XI,2.{/fn} {fn:9}{r}Př 8,7{/r}.{/fn} {fn:10}{r}Př 8,35{/r}.{/fn} {fn:11}{r}Jan 18,37{/r}.{/fn} {fn:12}{r}Jan 10,10{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Job 42,11.12{/r}; {r}1 Kor 10,13{/r}

K_Jobovi přišli jeho dřívější známí a prokazovali mu soucit pro všechno neštěstí, které na něho Hospodin dopustil. {*} Hospodin požehnal Jobovi nakonec víc než dříve.

Bůh je věrný! On nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také sílu, jak ji snášet. {*} Hospodin požehnal Jobovi nakonec víc než dříve.

Text © Česká biskupská konference, 2018 | HTML © Juraj Vidéky