DOBA POSTNÍ

Od Popeleční středy až do velikonoční vigilie se vynechává Aleluja.

I. Až do soboty po páté neděli

O_nedělích a všedních dnech od Popeleční středy do modlitby uprostřed dne v_sobotu po páté neděli postní:

HYMNUS

V_neděli:

Nuž, všichni křesťané věrní,

milostí obdarovaní

od Boha samého

i_Syna jeho milého,

hleďme v_ní vždy zůstávati

a jí užívati.

Ó_neberme ji naprázdno,

ale jak je komu dáno,

buďme živi Bohu,

čiňme skutky vzácné jemu,

v_Kristu máme posvěcení,

hojné doplnění.

Stal se naším služebníkem,

naším v_nouzi pomocníkem,

svůj život nejdražší

za nás dal k_výplatě naší

jako oběť Otci milou,

nám velmi potřebnou.

Tak máme bližním činiti,

pro ně vše vynaložiti,

tím Pánu sloužiti

a nic zlého nečiniti,

aby s_námi vždycky bydlil,

jak nám sám zaslíbil.

Kdo Kristu v_nich věrně slouží,

milosrdenství obdrží,

dojde slibu Páně,

vejde mezi požehnané,

neb co činil nejmenšímu,

učinil vše jemu.

Ve všední dny:

Boží Synu, ty jsi vinu

shladil nás, všech hříšníků.

Na křížis pněl, muky trpěl

pro nás od protivníků.

Zjednal jsi nám to, co Adam

ztratil skrze pýchu svou

a řeč ďáblovu lichou,

smířil jsi nás v_ten smutný čas,

když ses k_Otci s_velkou mocí

modlil za naše viny:

Odpustiž jim, neb já to vím,

že nevědí, co činí.

Synu Boží, ty jsi zboží

všech duší i_bohatství.

V_tebe vlitá je i_skrytá

plnost celého božství.

Tys studnice, nikdo více;

není žádné milosti,

jedině v_tvé plnosti:

kdo chce píti, nežízniti,

ať jde k_tobě, váží sobě

u_tebe živé vody,

tu vždy pijíc, nežízní víc,

ale má věčné hody.

Ježíši náš, ty dobře znáš,

že jsme plni všech zlostí.

Skrze svou krev nám viny slev

a popřej své milosti.

Ať jsme silní, neomylní

ve víře, v_milování,

plníce přikázání,

ať úzkosti vždy s_radostí

nesem pro tě v_svém životě,

Pane, Králi Sabaoth;

potom nám přej, u_sebe dej

v_nebesích věčný život.

Nebo:

Má duše se nespouštěj

nikdy Boha svého,

neb on mě neopustí

též času žádného.

V_něm je má naděje,

on mě ve dne i_v_noci

opatruje svou mocí,

když se mi zle děje.

Abych vždy mohl jíti

jen po cestách přímých,

k_své škodě neblouditi

v_temnostech omylných,

světlo slova svého

přede mnou rozsvěcuje

a mě vždy ochraňuje

před lstí ďábla zlého.

Byť pak mě opustili,

jak se v_světě děje,

moji přátelé milí,

když mi sám Bůh přeje,

rychle svou milostí

mě zbaví všeho zlého,

duši, tělu škodného,

přivede k_radosti.

Jemu já se oddávám

v_štěstí, také v_psotě,

jeho vždycky zůstávám

v_smrti i_v_životě.

Vím, že neopustí

doufajícího v_něho,

že zachrání každého,

kdo se ho nespustí.

Láska mi dala z_nebe

sestoupit v_tento svět,

ona mi káže sebe

dát v_oběť, i_svou krev.

Láskou mi srdce puká,

milostí přemnohou,

kříž ani smrti muka

ji zdolat nemohou.

Korunu nosit z_trní

mě ona učí jen,

posměchu jenom pro ni

jsem terčem učiněn.

Že v_žízni žluč jsem lokal,

že srdce pilo tresť,

že oštěp bok můj proklál,

jen dílo lásky jest.

Jen pro ni, přeubohý,

v_úzkostech přebývám,

pro ni ruce i_nohy

probity hřeby mám.

Tu věrnou muku moji

chceš splatit duše, rci?

Miluj mě! To mě zhojí.

Jen lásku, Lásko, chci.

Nejen z_chleba žije člověk,

ale z_každého slova, které vychází z_Božích úst.

Z_oblaku se ozval Otcův hlas:

To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!

Bůh sytí svůj lid chlebem života a poznání

a napájí ho vodou moudrosti a spásy.

Tvá slova, Pane, jsou duch a jsou život

ty máš slova věčného života.

Kdo zachovává mé slovo,

neumře navěky.

Čiňte pokání a věřte evangeliu,

přiblížilo se Boží království.

Nyní nastala příhodná doba,

přišel den spásy.

Obraťte se a čiňte pokání;

obnovte své srdce a svého ducha.

Kdo má zalíbení v_Hospodinově zákoně,

ve svůj čas přináší ovoce.

Obraťte se k_Hospodinu, svému Bohu,

neboť je dobrotivý a milosrdný.

Kdo jedná podle pravdy, jde ke světlu,

aby se ukázaly jeho skutky.

Z_knihy proroka Izaiáše

{r:Iz}58,1-12{/r}

Půst, jaký se líbí Bohu

(Toto řekl Pán, Bůh:)

{v}1{/v}„Volej plným hrdlem, nepřestávej,

jak polnice povznes svůj hlas!

Vyčti mému lidu jeho nepravost,

Jakubovu domu jeho hříchy!

{v}2{/v}Neboť den co den mě hledají

a usilují poznat mé cesty

jako lid, který jedná spravedlivě

a neopouští zákon svého Boha.

Žádají ode mě spravedlivé soudy

a touží po blízkosti Boha.

{v}3{/v}‚Proč se postíme, když to nevidíš,

proč se trápíme, když na to nedbáš?‘

Hle, v_postní dny vyřizujete své záležitosti

a trýzníte všechny své dělníky!

{v}4{/v}Hle, k_sváru a hádce se postíte,

a bijete zločinnou pěstí.

Přestaňte se takhle postit,

a váš hlas bude slyšet až do výšin.

{v}5{/v}Je tohle půst, jaký se mně líbí,

den, v_němž se člověk umrtvuje?

Sklonit hlavu jako rákos,

ustlat si na žínici a prachu?

Tohle nazveš postem,

dnem milým Hospodinu?

{v}6{/v}Či není půst, jaký si přeji, (spíš) toto:

rozvázat nespravedlivá pouta,

uvolnit uzly jha,

utiskované propustit na svobodu,

zlomit každé jařmo?

{v}7{/v}Lámat svůj chléb hladovému,

popřát pohostinství bloudícím ubožákům;

když vidíš nahého, obléci ho,

neodmítat pomoc svému bližnímu?

{v}8{/v}Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora,

tvá jizva se brzy zacelí.

Před tebou půjde tvá spravedlnost

a za tebou Boží sláva.

{v}9{/v}Tehdy budeš volat, a Hospodin odpoví,

křičet o_pomoc, a on řekne: ‚Zde jsem!‘

Přestaneš-li utlačovat,

ukazovat prstem,

křivě mluvit,

{v}10{/v}nasytíš-li svým chlebem hladového,

ukojíš-li lačného,

tehdy v_temnotě vzejde tvé světlo,

tvůj soumrak se stane poledním jasem.

{v}11{/v}Hospodin tě stále povede,

v_nedostatku ukojí tvou touhu,

posílí tvé údy.

Budeš jako zavlažovaná zahrada,

jako (živé) zřídlo,

jehož voda nevysychá.

{v}12{/v}Co od věků leží v_troskách, tvůj rod znovu vystaví,

obnovíš základy (zdiva) zašlých pokolení.

Budou tě nazývat: Ten, který zazdívá trhliny,

ten, který obnovuje trosky k_přebývání.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Srov. {r}Iz 58,6.7.9{/r}; {r}Mt 25,31.34.35{/r}

Tohle je půst, jaký se mně líbí, praví Pán: Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům. {*} Potom budeš volat, a Hospodin ti odpoví, křičet o_pomoc, a on ti řekne: Zde jsem.

Až přijde Syn člověka, řekne těm po své pravici: Pojďte, neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst. {*} Potom budeš volat, a Hospodin ti odpoví, křičet o_pomoc, a on ti řekne: Zde jsem.

Z_listu svatého Klementa I., papeže, Korinťanům

(Cap. 7,4 – 8,3; 8,5 – 9,1; 13,1-4; 19,2: Funk 1,71-73.77-78.87)

Čiňte pokání

Pohleďme na Kristovu krev a uvědomme si, jak je drahá jeho Otci, neboť byla vylita pro naši spásu a přinesla milost pokání celému světu.

Projděme všechna lidská pokolení a poznáme, že pokolení za pokolením dával Hospodin možnost pokání těm, kteří se chtěli k_němu obrátit. Noe se stal hlasatelem pokání a ti, kdo ho uposlechli, byli zachráněni. Jonáš ohlásil zkázu obyvatelům Ninive; ti se káli ze svých hříchů a svými modlitbami Boha usmířili, a tak přestože nepatřili k_Božímu lidu, dostalo se jim spásy.

O_pokání mluvili skrze Ducha Svatého služebníci Boží milosti a sám Pán veškerenstva pravil o_pokání dokonce s_přísahou: Jako že jsem živ, praví Hospodin, nemám zalíbení v_hříšníkově smrti, ale aby změnil své chování.{fnr}1{/fnr} A přidal výrok plný dobroty: Odvraťte se, dome izraelský, od své nepravosti. Řekni synům mého lidu: Budou-li vaše hříchy sahat od země až do nebe a budou-li červenější než purpur a černější než smuteční šat a vy se ke mně z_celého srdce obrátíte a řeknete: Otče!, vyslyším vás jako svůj svatý lid.{fnr}2{/fnr}

Protože tedy chce, aby všichni jeho milovaní měli účast na pokání, pevně tak ustanovil svou všemohoucí vůlí.

Proto se podrobme jeho velebné a slavné vůli a padněme na kolena v_prosbách o_jeho slitování a laskavost a odevzdejme se jeho milosrdenství a upusťme od marného usilování a řevnivosti a závisti vedoucí k_smrti.

Nuže, pokořme se, bratři, a odložme všecku domýšlivost a nadutost, pošetilost i_hněvivost a čiňme, co je psáno; neboť Duch Svatý praví: Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se silný nechlubí svou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím. Kdo se chce chlubit, ať se chlubí v_Pánu, ať ho hledá a jedná podle práva a spravedlnosti.{fnr}3{/fnr} A především buďme pamětlivi slov Pána Ježíše, která pronesl, když učil dobrotě a trpělivosti.

Neboť zajisté řekl: Buďte milosrdní, abyste došli milosrdenství;{fnr}4{/fnr} odpouštějte, aby bylo odpuštěno vám!{fnr}5{/fnr} Jak činíte, tak bude učiněno vám; jak dáváte, tak bude dáno vám; jak soudíte, tak budete souzeni; jak laskavi jste, takové laskavosti dojdete; jakou měrou měříte, takovou bude naměřeno vám.{fnr}6{/fnr}

Tímto přikázáním a těmito pokyny se v_pokoře posilněme, abychom žili poslušni jeho svatých slov. Neboť svaté slovo praví: Na koho shlédnu? Jen na pokorného, tichého, plného úcty před mými slovy.{fnr}7{/fnr}

Poněvadž se nám tedy dostalo podílu na tolika velikých a slavných činech, směřujme usilovně k_pokoji, jenž nám byl od počátku dán za cíl; neztrácejme z_očí Otce a Stvořitele celého světa a držme se jeho velkolepých a nade vše bohatých darů pokoje a jeho dobrodiní!

{fn:1}{r}Ez 33,11{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Ez 18,30{/r}; {r}Zj 18,5{/r}; {r}Iz 1,18{/r}; {r}Zj 6,12{/r}; {r}Jer 3,19{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Jer 9,22-23{/r}; {r}1 Kor 1,31{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Mt 5,7{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Mt 6,14{/r}; {r}Lk 6,37{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. {r}Lk 6,31.37-38{/r}; {r}Mt 7,1-2.12{/r}.{/fn} {fn:7}{r}Iz 66,2{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Iz 55,7{/r}; {r}Jl 2,13{/r}; srov. {r}Ez 33,11{/r}

Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení; ať se obrátí k_Hospodinu, a on se nad ním smiluje. {*} Protože Pán, náš Bůh, je dobrotivý a milosrdný, slituje se v_neštěstí.

Bůh nemá zalíbení v_hříšníkově smrti, ale aby hříšník své chování změnil, a byl živ. {*} Protože Pán, náš Bůh, je dobrotivý a milosrdný, slituje se v_neštěstí.

Z_kázání svatého Cæsaria Arleského, biskupa

(Sermo 37,1 – 38,5 [182,3])

Tvůj otec vidí i_to, co je skryté

Neříká se nám: Jděte na Východ hledat křesťanskou lásku, plavte se na Západ najít lásku k_Bohu. Nikoliv; ale dovnitř, do srdce – ze kterého musíme neustále vyhánět zlost – tam je nám neustále přikázáno se vracet; jak praví prorok: Hříšníci, vraťte se ke svému srdci! Jak jsem řekl: To, co na nás Pán požaduje, to se nenajde v_dalekých krajích; on nás posílá do našeho nitra, do nitra našeho srdce. Do nás totiž vložil to, co od nás žádá.

Bůh ti říká: Ne já z_tebe čerpám svůj vzrůst, ale ty ze mne. Já chci takovou oběť, která by prospěla člověku; a dojde-li ke mně, pak je to proto, že je užitečná tobě. Můžeš mi namítnout: Nemám, co bych dal chuďasovi, nemohu se často postit a odříkat si maso či víno. Ale můžeš mi namítat, že nedokážeš mít křesťanskou lásku? Tu, kterou má člověk tím víc, čím víc jí rozdá?

Levnější než sklenice studené vody je jedině dobrá vůle... Ale snad nemám pravdu, když říkám, že dobrá vůle je to nejlevnější. Ano, vždyť ona je dražší než cokoliv jiného a ten, kdo má dobrou vůli, má všechno. Dobrá vůle se totiž jmenuje křesťanská láska.

Všimněte si, bratři, že almužna křesťanské lásky si může stačit sama a nemusí být doprovázena žádnými hmotnými, dary; kdežto hmotný dar, který nepochází z_laskavého srdce, je bezcenný. A tak vidíte sami, přemilí bratři, že k_odpuštění všech našich hříchů, pokud nemáme pozemské statky, je křesťanská láska a láska k_nepřátelům víc než dostačující; po této stránce nebudeme mít v_den soudu žádnou výmluvu, nikdo nebude moci říci, že neměl, čím by své hříchy vykoupil.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Mk 12,33{/r}; {r}1 Petr 4,8{/r}; {r}Lk 6,27{/r}

Milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary. {*} Láska přikrývá všechny hříchy.

Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí. {*} Láska přikrývá všechny hříchy.

Začátek druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}1,1-22{/r}

Útlak izraelského lidu

{v}1{/v}Toto jsou jména Izraelových synů, kteří s_Jakubem přišli do Egypta; každý přišel se svou rodinou: {v}2{/v}Ruben, Simeon, Levi a Juda, {v}3{/v}Isachar, Zabulon a Benjamín, {v}4{/v}Dan a Neftali, Gad a Aser. {v}5{/v}Všech, kdo pocházeli od Jakuba, bylo sedmdesát lidí; Josef byl (už) v_Egyptě. {v}6{/v}Potom zemřel Josef i_všichni jeho bratři a celé to pokolení. {v}7{/v}Izraelští synové byli plodní, rozrostli se, rozmnožili a byli velmi zdatní, takže se jimi naplnila země.

{v}8{/v}V_Egyptě se dostal k_vládě nový král, který nevěděl nic o_Josefovi. {v}9{/v}Řekl svému národu: „Hle, národ synů Izraele je příliš četný a silný na nás. {v}10{/v}Jednejme vůči němu obezřetně, aby se nerozmnožil a v_případě války se nepřidal k_našim nepřátelům, s_námi nebojoval a neodešel ze země.“

{v}11{/v}Ustanovili tedy nad nimi dozorce pro roboty, aby je týrali robotou. Stavěli faraonovi zásobovací města Pithom a Rameses. {v}12{/v}Čím více však je týrali, tím víc se množili a rostli, {v}13{/v}takže Egypťané se hrozili synů Izraele. {v}14{/v}Tyranií si je podrobili, ztrpčovali jim život tvrdou prací (s_přípravou) hlíny, cihel a všelijakou prací na poli, vůbec je dřeli tyransky.

{v}15{/v}Egyptský král poručil hebrejským porodním pomocnicím, z_nichž jedna se jmenovala Šifra a druhá Pua: {v}16{/v}„Když budete Hebrejkám pomáhat při porodu a zjistíte, že je to chlapec, usmrťte ho, když to bude děvče, ať je naživu!“ {v}17{/v}Ale porodní pomocnice se bály Boha, nejednaly podle rozkazu egyptského krále a nechávaly chlapce naživu.

{v}18{/v}Král si zavolal porodní pomocnice a řekl jim: „Copak to děláte, že necháváte chlapce naživu?“ {v}19{/v}Porodní pomocnice odpověděly faraonovi: „Hebrejky nejsou jako egyptské ženy: Jsou tělesně silné a rodí dříve, než k_nim přijde porodní pomocnice.“ {v}20{/v}Bůh prokazoval porodním pomocnicím dobrodiní a lid se množil a byl velmi zdatný. {v}21{/v}Protože se porodní pomocnice bály Boha, popřál zdar jejich rodinám.

{v}22{/v}Ale farao poručil všemu svému lidu: „Každého narozeného chlapce hoďte do řeky (Nilu), každé děvče však nechte naživu!“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Gn 15,13-14{/r}; srov. {r}Iz 49,26{/r}

Bůh řekl Abrámovi: Tvoji potomci budou žít jako cizinci v_zemi, která nebude jejich; budou tam žít v_otroctví a v_pokoření po čtyři sta let. {*} Já budu soudit národ, kterému budou otročit.

Jsem tvůj zachránce a vykupitel. {*} Já budu soudit národ, kterému budou otročit.

Z_kázání svatého Lva Velikého, papeže

(Sermo 6 de Quadragesima, 1-2: PL 54,285-287)

Duchovní očišťování postem a milosrdenstvím

Nejmilejší, země je plná Hospodinovy milosti.{fnr}1{/fnr} To platí v_každé době. Vždyť příroda je každému věřícímu přímo školou uctívání Boha. Nebe i_země, moře a vše, co je v_nich,{fnr}2{/fnr} dosvědčují dobrotu a všemohoucnost svého původce a podivuhodná krása služebných živlů nutí rozumného tvora k_tomu, aby náležitě vzdával Tvůrci díky.

A přesto se nám v_těchto dnech, kterým tajemství obnovy člověka vtisklo mimořádný charakter a které podle pevného řádu těsně předcházejí velikonočnímu svátku, zvlášť ukládá, abychom se ještě lépe připravili a duchovně očistili.

Přímo k_podstatě velikonočních svátků totiž patří, že se celá církev má radovat z_odpuštění hříchů. To platí nejenom pro ty, kteří se znovu rodí ze svátostného křtu, ale i_pro ty, kteří již dříve byli přijati za Boží děti.{fnr}3{/fnr}

I_když z_nás totiž nové lidi zásadním způsobem vytváří koupel znovuzrození, přece se všichni potřebujeme každodenně očišťovat od rezu smrtelnosti. A není mezi námi nikdo, kdo by se na své cestě kupředu neměl snažit, aby byl stále lepší. Celkově je třeba zaměřit všechno úsilí k_tomu, aby při oslavě dne vykoupení nebyl nikdo v_zajetí svých starých chyb.

Proto tedy, nejmilejší, to, co má dělat každý křesťan v_každé době, je nyní třeba dělat ještě horlivěji a zbožněji, aby se apoštolské ustanovení o_čtyřicetidenním postu neplnilo pouze újmou v_jídle, ale abychom se co nejvíce zdržovali zlého.

Není nic užitečnějšího, než spojit s_rozumným a svatým postem skutky milosrdenství. Tímto společným slovem milosrdenstvím rozumíme nejrůznější chvályhodné skutky zbožnosti a lásky, takže i_při nestejných možnostech mohou věřící prokázat stejného ducha milosrdenství.

Neboť lásce, kterou jsme zavázáni stejně vůči Bohu i_vůči člověku, nikdy nestojí v_cestě tolik překážek, že by nemohla svobodně usilovat o_dobro. Podle andělských slov: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle{fnr}4{/fnr} se každý člověk posvěcuje nejen tím, že má dobrou vůli, ale i_tím, že uskutečňuje pokoj, když bližním, kteří strádají jakoukoli nouzí, prokazuje účinnou lásku.

Skutky lásky mají značně široké pole působnosti: Opravdovým křesťanům se tu nabízí velké množství možností, takže se na dávání almužny mohou podílet nejen bohatí, kteří žijí v_nadbytku, ale i_středně zámožní a chudí. Neboť i_když nemají pro štědrost stejné hmotné prostředky, jsou přece stejní ve svém smýšlení.

{fn:1}{r}Žl 33 (32),5{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Žl 69 (68),35{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Gal 4,5{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Lk 2,14{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Postní doba nám otevřela brány ráje; prožijme ji v_duchu modlitby a pokání, {*} abychom se v_den vzkříšení mohli radovat s_Pánem.

Jednejme vždycky jako Boží služebníci, {*} abychom se v_den vzkříšení mohli radovat s_Pánem.

Z_dopisu svatého Františka Xaverského spolubratřím

(List 54 Tovaryšstvu v_Římě, The Life and Letters of St Francis Xavier, London 1872, 376-377)

Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe

Na druhé straně Moluk je kraj zvaný Moro, šedesát mil odtud. Na tomto ostrově Moro se před mnoha lety mnoho lidí obrátilo ke křesťanství. Ale kněží, kteří je pokřtili, zemřeli a oni zůstali opuštění a v_nevědomosti. Tento kraj Moro je velmi nebezpečný, neboť jeho obyvatelé často přimíchávají do jídel nebo pití jed. Proto tam nikdo nechce jet a starat se o_křesťany. Avšak ti potřebují duchovní poučení a někoho, kdo by je křtil, aby zachránil jejich duše, a proto já mám povinnost ztratit svůj časný život, abych pomohl duchovnímu životu bližního. Proto se odhodlávám odebrat se na Moro, abych pomáhal křesťanům v_duchovních věcech. Jsem vydán každému nebezpečenství smrti, a tak vkládám svou naději a důvěru v_našeho Pána Boha s_touhou připodobnit se, pokud to dovolí mé nepatrné a slabé síly, slovu Krista, našeho Pána a Spasitele: Qui voluerit animam suam salvam facere, perdet eam, qui autem perdiderit animam suam propter me inveniet eam. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho.{fnr}1{/fnr}

Je samozřejmě snadné porozumět latině a smyslu tohoto výroku našeho Pána; avšak jakmile jej máme užít a odhodlat se svůj život pro Boha ztratit, abychom jej v_něm znovu našli, jakmile se vydáváme do nebezpečí, ve kterých tušíme, že přijdeme o_život, zčerná všechno natolik, že i_ta jasná latina se zatemní. Zdá se mi, že v_takovém případě to dokáže pochopit jen ten (i_kdyby byl sebeznalejší), komu to milostivě za zvláštních okolností vysvětlí Pán Bůh ve svém nekonečném milosrdenství. V_takovém případě poznáváme, jak je naše tělo slabé a bezmocné.

Mnoho mých přátel a věřících mne vyzývalo, abych do tak nebezpečné země nejezdil. Když viděli, že mne od toho nemohou odvrátit, nabízeli mi spoustu všelijakých protijedů. Já jsem jim vřele poděkoval za jejich lásku a starostlivost, ale nechtěl jsem se zatěžovat obavami, které mi byly cizí; hlavně jsem vložil veškerou svou naději v_Boha a z_ní jsem nechtěl nic ztratit, a proto jsem si všechny ty protijedy, které mi nabízeli s_takovou láskou a s_tolika slzami, nevzal. Poprosil jsem je, aby na mne stále vzpomínali ve svých modlitbách. To je nejjistější lék, kterého je možno jako protijedu použít.

{fn:1}{r}Mt 16,25{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Mk 8,34-36{/r}

Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. {*} Kdo ztratí svůj život pro mě a pro evangelium, zachrání si ho.

Jakou dá člověk náhradu za svou duši? {*} Kdo ztratí svůj život pro mě a pro evangelium, zachrání si ho.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}2,1-22{/r}

Mojžíšovo narození a jeho útěk

{v}1{/v}Jeden muž z_kmene Levi si vzal ženu z_téhož kmene. {v}2{/v}Žena počala a porodila syna. Když viděla, jak je hezký, skrývala ho po tři měsíce. {v}3{/v}Poněvadž ho už dál tajit nemohla, obstarala pro něj papyrusový košík, vymazala asfaltem a smolou, uložila do něho dítě a položila do rákosí na břehu Nilu. {v}4{/v}Jeho sestra se postavila opodál, aby se dověděla, co se s_ním stane.

{v}5{/v}Faraonova dcera sestoupila, aby se vykoupala v_Nilu, zatímco se její služebnice procházely podél Nilu. Když uviděla v_rákosí košík, poslala svou služku, aby ho vzala. {v}6{/v}Otevřela ho a uviděla dítě, a hle – chlapeček pláče. Bylo jí ho líto a řekla: „To je nějaké hebrejské dítě!“ {v}7{/v}Jeho sestra řekla faraonově dceři: „Mám jít a zavolat ti kojnou z_hebrejských žen, aby dítě pro tebe odkojila?“ {v}8{/v}Faraonova dcera odpověděla: „Jdi!“

Děvče šlo a zavolalo matku dítěte. {v}9{/v}Faraonova dcera jí řekla: „Vezmi toto dítě a koj ho pro mě a já ti za to zaplatím.“ Žena dítě vzala a kojila ho. Když chlapec dorostl, přivedla ho k_faraonově dceři, {v}10{/v}ta ho přijala za syna a dala mu jméno Mojžíš. Řekla totiž: „Vytáhla jsem ho z_vody.“

{v}11{/v}V_té době, když Mojžíš dospěl, vyšel ke svým krajanům; byl svědkem jejich robotování a viděl, jak Egypťan bil Hebrejce, jednoho z_jeho krajanů. {v}12{/v}Obrátil se na všechny strany, a když nikoho neviděl, Egypťana zabil a zahrabal do písku. {v}13{/v}Druhého dne vyšel, a hle – dva hebrejští muži se spolu rvali. „Proč biješ svého druha?“ zeptal se útočníka. {v}14{/v}Ale ten mu odpověděl: „Kdopak tě ustanovil za našeho náčelníka a soudce? Chceš mě zabít, jako jsi zabil Egypťana?“ Mojžíš dostal strach a řekl si: „Přece se ta věc rozhlásila!“

{v}15{/v}Farao se o_této záležitosti doslechl a usiloval Mojžíše zabít, ale Mojžíš před faraonem utekl a zdržoval se v_zemi Midjan; přišel tedy do země Midjan a posadil se u_(jedné) studny. {v}16{/v}Midjanský kněz měl sedm dcer. (Ty) přišly, aby načerpaly (vodu) a naplnily jí žlaby k_napojení stáda svého otce. {v}17{/v}Přišli však pastýři a odehnali je. (Tu) Mojžíš vstal, ujal se jich a napojil jejich stádo.

{v}18{/v}Když (dcery) přišly k_svému otci Reuelovi a (on) se jich zeptal: „Co se stalo, že dnes přicházíte tak brzo?“, řekly: {v}19{/v}„Jeden Egypťan nás vysvobodil z_rukou pastýřů. Dokonce nám i_načerpal (vodu) a napojil stádo.“ {v}20{/v}Zeptal se dcer: „Kde je? Proč jste ho tam nechaly? Zavolejte ho, ať s_(námi) pojí!“

{v}21{/v}A Mojžíš souhlasil s_tím, že u_něho zůstane. Reuel dal Mojžíšovi svou dceru Siporu (za ženu). {v}22{/v}Porodila syna a (Mojžíš) mu dal jméno Geršom, protože řekl: „Jsem přistěhovalcem v_cizí zemi.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Žid 11,24-25.26.27{/r}

Když Mojžíš dospěl, vedla ho víra k_tomu, že odmítl prohlásit se jako syn faraonovy dcery; raději chtěl snášet spolu s_Božím lidem protivenství, než mít nějaký přechodný prospěch z_toho, že by se dopustil hříchu. {*} To proto, že měl zrak upřený na budoucí odplatu.

Byl přesvědčen, že když snáší potupy jako Mesiáš, má to větší cenu než všechny poklady Egypta. Víra způsobila, že odešel z_Egypta. {*} To proto, že měl zrak upřený na budoucí odplatu.

Z_homilie připisované svatému Janu Zlatoústému, biskupovi

(Supp., Hom. 6, De precatione: PG 64,462-466)

Modlitba je světlem duše

Modlitba, rozmluva s_Bohem, je největší dobro. Znamená totiž společenství a jednotu s_Bohem. A jako září tělesné oči, hledí-li do světla, tak i_duše upřená na Boha září jeho nevýslovným světlem. Nemluvím ovšem o_modlitbě vázané na vnějšek, ale o_té, jež vychází ze srdce; jež se neomezuje na určitou dobu nebo hodinu, ale děje se bez ustání, ve dne v_noci.

Nestačí se totiž soustředit na Boha pouze tehdy, kdy se oddáváme modlitbě. Také když jsme zaměstnáni jakýmikoli povinnostmi, ať už je to péče o_chudé či jiné starosti anebo užitečné dobročinné dílo, je třeba dát se pronikat touhou po Bohu a myšlenkou na něj. Neboť všechno, co Boží láska ochutí jako sůl, se pak stane tím nejlahodnějším pokrmem pro Vládce veškerenstva. Věnujeme-li Bohu co nejvíce času, můžeme se neustále po celý život těšit z_užitku, který z_toho plyne.

Modlitba je světlem duše, je pravým poznáním Boha a prostřednicí mezi Bohem a lidmi. Duše se jí pozvedá až vzhůru do nebes, s_nevýslovnou láskou objímá Pána a jako dítě volající s_pláčem po matce touží po nebeském mléku.{fnr}1{/fnr} Vyslovuje svá nejvlastnější přání a dostává dary, které přesahují vše viditelné a přirozené.

Modlitba je naším ctihodným prostředníkem u_Boha, dodává srdci odvahu, upokojuje duši. Ale mluvím-li o_modlitbě, nedomnívej se, že jde o_slova. Modlitba je touha po Bohu, je to nevýslovná láska, která nepochází z_lidí, ale má původ v_božské milosti. Apoštol o_ní říká: Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit.{fnr}2{/fnr}

Daruje-li Pán někomu takovouto modlitbu, je to bohatství, o_něž jej nikdo nemůže připravit; nebeský pokrm, který sytí duši. Okusil-li jej kdo, navždycky bude toužit po Pánu, jako by jeho srdce zachvátil prudký oheň.

Když se chceš takto začít modlit, vymaluj svůj domov mírností a pokorou, osvětli jej světlem spravedlnosti a dobrými skutky jej vyzdob jako ryzím zlatem. Namísto mramoru a mozaiky jej okrášli vírou a velkodušností. A když to všechno zastřešíš modlitbou, bude stavba domu hotová. Takže Pán bude mít přichystaný dokonalý příbytek a ty ho přijmeš jako ve skvostném královském paláci. Z_jeho milosti jako bys již měl v_chrámu své duše umístěný jeho věrný obraz.

{fn:1}Srov. {r}1 Petr 2,2{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Řím 8,26b{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Pláč 5,20-21a{/r}; {r}Mt 8,25{/r}

Proč bys na nás zapomínal na věky, proč bys nás opouštěl na dlouhé doby? {*} Vrať nás, Hospodine, k_sobě, a my se vrátíme.

Pane, zachraň nás, hyneme. {*} Vrať nás, Hospodine, k_sobě, a my se vrátíme.

Z_meditací bratra Rogera z_Taizé

(Ta fête soit sans fin, Paris 1971)

Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s_nimi?

Vstupujeme do postní doby. Je to doba ke zkoumání nitra člověka. Je to čtyřicetidenní slavení, v_němž znovu objevujeme radost z_odpuštění.

Slavení, to je jako nějaké malé políčko, které v_sobě obděláváme, kousek sebe sama, kousek hřiště, na kterém se uplatňuje svoboda a nenucenost.

Je pravda, že toto políčko má svou mez – nemohu znásilnit svědomí druhého a zabrat si je pro sebe. Slavení zpívá v_člověku z_toho zákoutí nenucenosti tak dlouho, dokud člověk neznásilní svobodu druhého a dokud souhlasí s_tím, že bude tvořit.

V_každém člověku je část samoty, kterou nemůže vyplnit žádný lidský důvěrný vztah: tam se s_námi setkává Bůh. A tam také, v_této hlubině, sídlí důvěrná oslava vzkříšeného Krista.

Od nynějška objevujeme v_lůně své osoby vzkříšeného Krista. On je naší oslavou.

Je něco nesnesitelného v_tom, znát přítomná dramata, války a pokořování národnostních menšin. Člověka se s_postupujícím věkem snad ještě víc dotýkají takové události, když ho dlouhý křesťanský život učinil citlivým. Nesnesitelná je úzkost člověka – toho člověka, který je pro nás posvátný. Jak možno zůstat se svěšenýma rukama nad člověkem, který je obětí člověka?

Avšak že bychom ve své žízni po účasti na větší spravedlnosti šli tak daleko, že bychom odmítali tu důvěrnou oslavu, která se každému křesťanovi nabízí? To by nám pak už nezbývalo nic jiného než klesnout pod břemenem zoufalství a nabídnout svůj smutek celému lidstvu.

Že by prožívání tohoto slavení znemožňovalo bít se, bojovat za spravedlnost? Právě naopak! Vždyť toto slavení vůbec není nějakou pomíjivou dobrou náladou. Působí je Kristus v_mužích a ženách plně si uvědomujících, jaké je postavení světa, a schopných přijmout i_ty nejvážnější události. Avšak tito muži a tyto ženy vědí, že i_oni sami v_sobě mají potřebu moci a nadvlády, která je u_kolébky válek a nespravedlností. Vědí, že boj začíná především v_nich samých, aby se proti své vůli neocitli mezi utlačovateli.

A tu se i_ten boj stává oslavou: slavením zápasu za to, aby Kristus byl naší první láskou; slavením boje za utlačovaného člověka.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Iz 58,8-9{/r}

Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům. {*} Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva.

Když vidíš nahého, oblékni ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. {*} Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}3,1-20{/r}

Bůh povolává Mojžíše a zjevuje mu své jméno

{v}1{/v}Mojžíš pásl stádo svého tchána Jithra, midjanského kněze. Když jednou vyhnal stádo za step, přišel k_Boží hoře Chorebu. {v}2{/v}Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v_plameni ohně, který (šlehal) ze středu keře. Díval se, a hle – keř hořel plamenem, ale neshořel.

{v}3{/v}Mojžíš si řekl: „Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří.“ {v}4{/v}Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ A on odpověděl: „Tady jsem!“ {v}5{/v}(Bůh) řekl: „Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ {v}6{/v}A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!“ Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha.

{v}7{/v}Hospodin pravil: „Viděl jsem bídu svého lidu, který je v_Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; {v}8{/v}ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z_ruky Egypťanů a vyvedl je z_oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem, do míst Kananejců, Chetitů, Amoritů, Perizitů, Chivitů a Jebuzitů. {v}9{/v}Křik synů Izraele pronikl ke mně, viděl jsem útlak, kterým je Egypťané utiskují. {v}10{/v}Jdi tedy, já tě posílám k_faraonovi, abys můj lid, syny Izraele, vyvedl z_Egypta.“

{v}11{/v}Mojžíš pravil Bohu: „Kdo jsem já, abych šel k_faraonovi a vyvedl syny Izraele z_Egypta?“ {v}12{/v}(Bůh) Mojžíšovi odpověděl: „Já budu s_tebou a to ti bude znamením, že tě posílám. Až vyvedeš lid z_Egypta, budete se klanět Bohu na této hoře.“

{v}13{/v}Mojžíš pravil Bohu: „Hle, já přijdu k_synům Izraele a řeknu jim: ‚Posílá mě k_vám Bůh vašich otců.‘ Když se zeptají: ‚Jaké je jeho jméno?‘ – co jim mám říci?“ {v}14{/v}Bůh pravil Mojžíšovi: „Já jsem, který jsem!“ A dodal: „Tak řekneš synům Izraele: ‚Ten, který jest, posílá mě k_vám.‘“ {v}15{/v}A ještě pravil Bůh Mojžíšovi: „Tak řekneš synům Izraele: ‚Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, posílá mě k_vám!‘ To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení.

{v}16{/v}Jdi a shromáždi přední muže Izraele a řekni jim: ‚Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův se mi zjevil a řekl: Stále myslím na vás a na to, co se s_vámi stalo v_Egyptě. {v}17{/v}Rozhodl jsem se, že vás vyvedu z_trápení Egypťanů do země Kananejců, Chetitů, Amoritů, Perizitů, Chivitů a Jebuzitů, do země oplývající mlékem a medem.‘ {v}18{/v}Uposlechnou tvých slov a ty půjdeš s_předními muži Izraele k_egyptskému králi a řeknete mu: ‚Hospodin, Bůh Hebrejů, se nám zjevil: Dovol nám jít do pouště cestu tří dnů, abychom obětovali Hospodinu, našemu Bohu.‘

{v}19{/v}Já vím, že egyptský král vám nedovolí jít, leda přinucen silnou rukou. {v}20{/v}Vztáhnu svou ruku a budu bít Egypt všemi svými zázraky, které v_něm způsobím, a potom vás propustí.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Ex 3,14{/r}; {r}Iz 43,11{/r}

Bůh pravil Mojžíšovi: Já jsem, který jsem. {*} Tak řekneš synům Izraele: Ten, který jest, posílá mne k_vám.

Já jsem Hospodin, kromě mne není spasitel. {*} Tak řekneš synům Izraele: Ten, který jest, posílá mne k_vám.

Z_traktátu „Proti bludným naukám“ od svatého Ireneje, biskupa

(Lib. 4,13,4–14,1: SCh 100,534-540)

Boží přátelství

Náš Pán, Boží Slovo, přivedl lidi nejprve do služby Boží, ale potom je z_této služebnosti osvobodil. Sám to říká svým učedníkům: Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce.{fnr}1{/fnr} Přátelství s_Bohem dává těm, kteří v_něm žijí, neporušitelnost.

Na počátku tedy Bůh stvořil Adama ne proto, že by potřeboval člověka, nýbrž proto, aby měl někoho, koho by zahrnoval svým dobrodiním. Nejen před Adamem, ale před stvořením vůbec oslavovalo Otce Slovo. A Slovo, které je u_Otce, oslavoval Otec. Tak to říká Pán: Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u_tebe, dříve než byl svět.{fnr}2{/fnr}

Také když nám Pán přikázal, abychom ho následovali, nebylo to proto, že naši službu potřeboval, ale proto, aby nám dal spásu. Následovat Spasitele znamená mít účast na spáse, jako jít za světlem znamená mít účast na světle.{fnr}3{/fnr}

Ti, kteří jsou ve světle, nedávají tomu světlu světlo ani záři, ale sami jsou jím osvěcováni a ozařováni; nic mu nedávají, pouze přijímají dobrodiní světla.

Tak je tomu i_se službou Bohu. Bohu nemůže nic dát, nepotřebuje ji. Těm však, kteří mu slouží a následují ho, dává život, neporušitelnost a věčnou slávu. Těm, kteří mu slouží, prokazuje své dobrodiní právě proto, že mu slouží, a těm, kteří ho následují, právě proto, že ho následují. Sám od nich však nic nepřijímá, neboť je (bohatý,) dokonalý a nic nepotřebuje.

Jestliže však Bůh chce, aby mu lidé sloužili, je to proto, aby ve své dobrotě a milosrdenství mohl těm, kteří v_službě vytrvají, prokazovat dobro. Neboť stejně jako Bůh nepotřebuje nic, potřebuje člověk Boží společenství.

Slávou člověka totiž je, že může být s_Bohem a sloužit mu. Proto Pán řekl svým učedníkům: Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás.{fnr}4{/fnr} Tím naznačil, že nikoli oni jeho oslavovali svým následováním, ale sami byli vyznamenáni tím, že směli následovat Božího Syna. K_tomu jim ještě řekl: Chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i_oni, aby viděli mou slávu.{fnr}5{/fnr}

{fn:1}{r}Jan 15,15{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Jan 17,5{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Jan 8,12{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Jan 15,16{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Jan 17,24{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Dt 10,12{/r}; {r}Mt 22,38{/r}

Toto žádá od tebe Hospodin, tvůj Bůh: {*} abys miloval Hospodina, svého Boha, a sloužil mu celým svým srdcem a celou svou duší.

To je největší a první přikázání. {*} Abys miloval Hospodina, svého Boha, a sloužil mu celým svým srdcem a celou svou duší.

Z_meditací Yvese Congara, kněze

(La vie spirituelle č. 559, 1969)

Nepřišel jsem povolat k_obrácení spravedlivé, ale hříšníky

Celý křesťanský život je založený na této možnosti, ba lépe – na této skutečnosti povolání. Je tu nejen to první a základní volání víry; jsou tady další, každodenní volání k_službě, k_modlitbě, k_oběti – prostě ke všemu tomu obyčejnému, jež však je docela jiné než zvykovost, ba je to přímo opak zvykovosti, protože je to stále nové a nečekané toužení naší svobody po odpovědi. Světec je někdo, kdo je připravený: čeká na příkazy. Bohu se nemá skákat do řeči.

Tato možnost – slyšet volání a odpovědět na ně – se v_nejvyšším stupni aktualizuje konverzí. Člověk je schopen stát se jiným, než je, dát svému životu jiné zaměření, jiný smysl.

K_tomu ho vyzývá první výrok evangelia, ve kterém naše vyprávění shrnuje kázání Jana Křtitele i_Kristovo: Obraťte se a věřte evangeliu!{fnr}1{/fnr} Proto zřejmě přiznává Ježíš hříšníkovi jakýsi primát: obrací se vždycky k_prázdnotě a k_nedostatku; jen chudého chce obohatit. Ale v_podstatě je to také jediný, kdo může být obohacen, neboť lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Luther, když uvedl tento úryvek, připomněl také úryvek z_Lukáše a v_letech 1515–1516 napsal: Jedině zatoulaná ovce se hledá, jedině zajatec je osvobozen, jedině chudák je obohacen, jedině neduživý je posilován, jedině pokorný je vynášen, jen to, co je prázdné, je vyplňováno a budováno je to, co nebylo.

Právě pocit tohoto, v_jistém smyslu výsadního postavení hříšníka, vedl svatého Ambrože k_tomu, že chápe výsadně také volání, které se k_němu obrací: Pán zavolal člověka a řekl mu: „Kde jsi?“ Spravedlivý, který Pána vidí a který žije v_jeho společnosti, nemusí se před ním schovávat ani od něho být volán, protože je s_ním stále. Ale hříšníka, který se jeho hlasu vyhýbá a ukrývá se v_houští ráje, toho volá Bůh: „Adame, kde jsi?“ Neboť ten se skrývá; stydí se. Ale už to, že Bůh ho volá, je známkou, že se bude moci ze svého hříchu uzdravit, neboť Bůh volá ty, se kterými má slitování.

{fn:1}{r}Mk 1,15{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Gn 3,9{/r}; {r}Mk 2,17{/r}; {r}Zj 3,20{/r}

Hospodin Bůh zavolal na člověka a řekl mu: Kde jsi? {*} Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.

Hle, stojím u_dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k_tomu vejdu a budu jíst u_něho a on u_mě. {*} Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}5,1 – 6,1{/r}

Zesílený útlak lidu

{v}5,1{/v}Mojžíš a Árón šli a řekli faraonovi: „Tak praví Hospodin, Bůh Izraele: ‚Propusť můj lid, ať slaví můj svátek na poušti.‘“ {v}2{/v}Farao odpověděl: „Kdo je Hospodin, že mám uposlechnout jeho hlasu a propustit Izraele? Neznám Hospodina a Izraele nepropustím!“ {v}3{/v}Řekli: „Bůh Hebrejů se s_námi setkal; dovol nám jít do pouště tři dny cesty a (tam) obětovat Hospodinu, našemu Bohu, aby nás snad nestihl morem nebo mečem.“ {v}4{/v}Egyptský král se na ně obořil: „Mojžíši a Áróne, proč odvracíte lid od jeho práce? Jděte ke své robotě!“ {v}5{/v}A farao dodal: „Až příliš je už (toho vašeho) lidu v_zemi. A vy mi je chcete odvádět od roboty!“

{v}6{/v}A ještě v_ten den farao poručil dozorcům nad lidem a jejich zapisovatelům: {v}7{/v}„Nedávejte už těm lidem slámu k_výrobě cihel jako dříve, ať sami jdou a slámu si sbírají. {v}8{/v}Uložte jim vyrobit počet cihel jako dříve, nic z_toho neslevte! Jsou líní, a proto křičí: ‚Pojďme a obětujme našemu Bohu!‘ {v}9{/v}Ať těžce dřou, nezdržují se a nestarají o_hloupé řeči!“

{v}10{/v}Dozorci nad lidem a zapisovatelé vyšli a řekli lidu: „Tak praví farao: ‚Už vám nebudu dávat slámu. {v}11{/v}Sami jděte a berte si slámu, kde ji najdete. Ale z_vašeho pracovního úkolu nic se vám nesleví!‘“ {v}12{/v}Lid se rozešel po celé egyptské zemi, aby sbíral ze strnišť slámu. {v}13{/v}A dozorci je nutili: „Každý den splníte celý svůj pracovní úkol, jak tomu bylo dříve, když jste dostávali slámu!“ {v}14{/v}Zato zapisovatelé ze synů Izraele, které nad nimi ustanovili faraonovi dozorci, byli biti. Těm vytýkali: „Proč jste včera a dnes nevyrobili stejný počet cihel jako dříve?“

{v}15{/v}Zapisovatelé ze synů Izraele přišli a stěžovali si faraonovi: „Proč tak jednáš se svými služebníky? {v}16{/v}Slámu už nedostáváme, a přesto se nám říká: ‚Vyrábějte nám cihly!‘ Hle, tvoji služebníci jsou biti a tvůj lid je obviňován.“ {v}17{/v}Farao odpověděl: „Jste líní, ano, jste líní! Proto říkáte: ‚Půjdeme a budeme obětovat Hospodinu!‘ {v}18{/v}Hned jděte pracovat, slámu nedostanete, ale (předepsaný) počet cihel musíte odvést!“

{v}19{/v}Zapisovatelé ze synů Izraele viděli, že se dostali do zlého postavení, neboť slyšeli: Nic se vám nesleví z_denního počtu vašich cihel! {v}20{/v}Když vycházeli od faraona, potkali Mojžíše a Áróna, kteří tam na ně čekali, {v}21{/v}a spustili: „Ať se na vás Hospodin podívá a soudí: Zošklivili jste nás v_očích faraonových i_v_očích jeho služebníků. Podali jste jim meč, aby nás pobili.“

{v}22{/v}Mojžíš se vrátil k_Hospodinu a řekl: „Pane, proč týráš tento lid? Pročpak jsi mě poslal? {v}23{/v}Od té doby, kdy jsem šel k_faraonovi, abych mluvil ve tvém jménu, týrá tento lid. A vůbec jsi svůj lid nevysvobodil!“

{v}6,1{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi: „Teď uvidíš, co udělám faraonovi. Propustí (Izraelity mou) silnou rukou, (mým) napřaženým ramenem je vyžene ze své země.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Ex 5,1.3{/r}

Mojžíš stanul před faraonem a řekl: Tak praví Hospodin: {*} Propusť můj lid, ať slaví můj svátek na poušti.

Pán, Bůh Hebrejů, mne poslal k_tobě a řekl: {*} Propusť můj lid, ať slaví můj svátek na poušti.

Z_výkladů svatého Augustina, biskupa, na žalmy

(Ps 60,2-3: CCL 39,766)

V_Kristu jsme byli pokoušeni, v_něm jsme přemohli ďábla

Slyš, Bože, můj nářek, všimni si mé prosby.{fnr}1{/fnr} Kdo to říká? Zdá se, že jeden. Jedná se však opravdu jen o_jednoho? Od končin země volám k_tobě, když chřadne mé srdce.{fnr}2{/fnr} Tedy zřejmě ne jeden. Avšak přece pouze jeden, protože Kristus je jeden a my všichni jsme jeho údy. Vždyť jak by mohl jeden člověk volat ze všech končin země? A tak tím, kdo volá ze všech končin, se míní ono dědictví, o_kterém je řečeno samotnému Synu: Požádej mě, a dám ti v_dědičný majetek národy, do vlastnictví končiny země.{fnr}3{/fnr}

Tedy Kristovo vlastnictví, Kristovo dědictví, Kristovo tělo, jediná Kristova církev, ona jednota, kterou tvoříme – ta volá od končin země. A co volá? To, co jsem uvedl výše: Slyš, Bože, můj nářek, všimni si mé prosby; od končin země volám k_tobě. Od končin země, to znamená odevšad.

Proč však volám? Když chřadne mé srdce. Tím se ukazuje, že církev nežije ve všech národech po celém světě ve velké slávě, ale ve velkém pokušení.

Náš život nemůže být během této pozemské pouti bez pokušení; cesta kupředu totiž vede jen přes naše zkoušky a jenom ten, kdo byl podroben zkoušce, ví, co v_něm je. Vítězné koruny se dostane jen těm, kdo zvítězí, zvítězit však může jen, kdo podstoupí zápas, a k_zápasu je třeba protivníka a zkoušek.

Onen volající od končin země má sice v_srdci úzkost, ale není opuštěn. Pán se totiž rozhodl, že kvůli nám, kteří jsme jeho tělem, sám předem půjde naší cestou v_tom svém těle, ve kterém zemřel, vstal z_mrtvých a vstoupil na nebesa; aby tak údy s_důvěrou očekávaly, že i_ony se dostanou tam, kam je předešla hlava.

Tím tedy, že dopustil, aby ho ďábel pokoušel, přetvořil nás v_sebe. Četli jsme v_evangeliu, jak byl náš Pán Ježíš Kristus pokoušen na poušti od ďábla. Ďábel Krista pokoušel v_plném slova smyslu. V_Kristu jsi totiž byl pokoušen i_ty: Z_tebe si totiž Kristus vzal tělo, ze sebe ti dal spásu; z_tebe si vzal smrt, ze sebe ti dal život; z_tebe si vzal urážky, ze sebe ti dal pocty. Tedy z_tebe si vzal zkoušky, ze sebe ti dal vítězství.

Jestliže jsme byli v_něm pokoušeni, v_něm také přemůžeme ďábla. Vidíš, že Kristus byl podroben zkoušce, a nevidíš, že zvítězil? Věz, že v_něm jsi byl podroben zkoušce i_ty, a věz, že v_něm také vítězíš. Kristus se ovšem nemusel dát od ďábla pokoušet. Kdyby však nebyl pokoušen, nebyl by ti dal příklad a poučení, že máš možnost v_pokušení zvítězit.

{fn:1}{r}Žl 61 (60),2{/r}.{/fn} {fn:2}Tamtéž, v. {r:Žl 61 (60)}3{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Žl 2,8{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Jer 1,19{/r}; {r:Jer}39,18{/r}

Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě; {*} neboť já budu s_tebou – praví Hospodin – abych tě vysvobodil.

Nepadneš mečem, ale zachráníš svůj život. {*} Neboť já budu s_tebou – praví Hospodin – abych tě vysvobodil.

Z_meditací Jacquese Guilleta, kněze

(Ježíš na poušti, Jesus Caritas, č. 158, 1970)

Duch vyvádí Ježíše na poušť

Když člověk činí zkušenost s_Bohem, činí ji často za zvláštních okolností, za určitého otřesu, nebo ve více či méně pociťované vzdálenosti od svého obvyklého světa. Bůh je ve světě přítomen, a jestliže my ho ve svém životě nenacházíme, je to proto, že naše hledání Boha je pomyslné. Bůh však je něco jiného než svět; a k_tomu, abychom ho našli, nestačí jen žít. Bůh je nejenom pravda, ke které směřujeme, a naděje, pro kterou žijeme. Bůh k_nám přichází. Mluví k_nám, volá nás ten, který je Jiný – jehož slovo nás vždycky překvapuje, i_když naše srdce vždycky poznává jeho hlas. Obrazem této vzdálenosti mezi Bohem a námi, tohoto propastného rozdílu mezi našimi a jeho představami je poušť, o_které mluví evangelium. Kristus se nevzdaluje od lidí tak, že by je shromažďoval na poušť; on je uvádí do Božích prostor.

Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní.{fnr}1{/fnr} První, co učiní Duch hned poté, co se zjevil při křtu, je, že vyvádí Ježíše na poušť. Výraz je u_Marka ostřejší, než se zdá podle překladu; správněji by to znělo: Duch ho vyhnal na poušť. A tato prudkost plně odpovídá starozákonnímu Božímu Duchu: on se vrhá na svou kořist jako šelma, sjíždí jako blesk, uchvacuje jako bouře. Tak je Ježíš unášen na poušť vanutím Ducha. Co tam jde hledat?

Jistěže zkušenost obdobnou té, kterou zažil jeho lid při vyjití z_Egypta po křtu v_Rudém moři, kdy po čtyřicet let musel žít na poušti, nemohl stanovit směr svého putování, ani spoléhat na své zásoby nebo zdroje. Tato zkušenost víry měla zůstat pro izraelský lid zkušeností základní. A Ježíš ve chvíli, kdy zahajuje svou činnost, má zažít zkušenost podobnou. Ta je zde dovedena až do konce: on musí zcela naplnit Zákon i_Proroky. Půst je naprostý – žádná zázračná strava. Pokušitelova přítomnost, v_příbězích Exodu zahalená, kdy jakoby pokušení stoupalo ze zatvrzelých a zatemnělých srdcí – je zde odhalena. Kristus je jistě jediný člověk na světě, který se mohl postavit Satanovi tváří v_tvář, odhalit ho za těmi svůdnostmi, které před nás staví, i_za těmi úvahami, do kterých nás vhání. Ježíš vidí, jak se objevuje moc zla nad světem; měří ji a nebojí se. Přišel, aby vysvobodil lidi od jejího vlivu; nemá jiné zbraně než svou věrnost Bohu, svou jistotu, že patří Otci a že je v_jeho rukou; kníže tohoto světa je proti této dokonalé závislosti bezmocný.

A tak je poušť normálním úsekem na cestě víry. Jsou hodiny, kdy svět se zdá pustý a neobyvatelný. Pustý, bez všeho, co potřebujeme; bez smyslu. Už není co jíst, už není nic, co by živilo naše síly a udržovalo chuť žít. A tato pustota světa jako by byla jen v_popředí pustoty strašnější – nepřítomnosti Boha. Řekli bychom, že je-li svět tak nelidský, musí se do něho vmísit Bůh. Musí tu někde být, ale naschvál se skrývá. Že by se vysmíval lidskému nářku? To je výčitka Jobova, tak se to dnes v_mnoha podobách odevšad ozývá. V_tomto světě, který jako by Bůh opustil, je jediným viditelným obrazem zlo, jediným rozumným východiskem je to, které navrhuje pokušitel – využít své moci, prosadit se mezi lidmi, zmocnit se světa. Kristus tímto pokušením prošel a dává nám prostředek, jak je přemoci. Tímto prostředkem je víra.

{fn:1}Mk 1,12-13.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Sof 3,12{/r}; {r}Jak 4,7{/r}

Uprostřed tebe zanechám lid pokorný a chudý. {*} Hledejte své útočiště v_Hospodinově jménu.

Proti ďáblu se vzepřete, a uteče od vás. {*} Hledejte své útočiště v_Hospodinově jménu.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}6,2-13{/r}

Bůh neopouští svůj lid

{v}2{/v}Bůh promluvil k_Mojžíšovi takto: „Já jsem Hospodin. {v}3{/v}Zjevil jsem se Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi jako Bůh všemohoucí. Ale své jméno Jahve (Hospodin) jsem jim neoznámil. {v}4{/v}Také jsem s_nimi sjednal smlouvu, že jim dám zemi kananejskou, zemi, kde (jen) přebývali, kde žili jako přistěhovalci. {v}5{/v}Ale slyšel jsem i_nářek synů Izraele, které Egypťané zotročili, a vzpomněl jsem si na svou smlouvu.

{v}6{/v}Proto řekni synům Izraele: Já jsem Hospodin a vyvedu vás z_roboty Egypťanů, vysvobodím vás z_jejich otroctví a vykoupím vás napřaženým ramenem a velikými tresty. {v}7{/v}Vezmu si vás za (svůj) lid a budu vám Bohem. Tak poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh, který vás vyvede z_roboty Egypťanů. {v}8{/v}Potom vás přivedu do země, o_které jsem přísahal, že ji dám Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi, a dám ji vám, abyste v_ní přebývali (jako ve vlastní). Já Hospodin.“

{v}9{/v}Mojžíš to tak řekl synům Izraele, ale pro malomyslnost ducha a těžké otroctví Mojžíše neposlouchali.

{v}10{/v}Tu Hospodin řekl Mojžíšovi: {v}11{/v}„Jdi a mluv k_faraonovi, egyptskému králi, aby propustil syny Izraele ze své země.“ {v}12{/v}Mojžíš Hospodinu odpověděl: „Hle – (ani) synové Izraele mě neposlouchají, jak mě bude poslouchat farao? (Vždyť) nedovedu obratně mluvit!“

{v}13{/v}Hospodin mluvil k_Mojžíšovi a Árónovi a dal jim příkaz pro syny Izraele i_pro faraona, egyptského krále, aby vyvedli syny Izraele z_egyptské země.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Srov. {r}1 Petr 2,9.10{/r}; srov. {r}Ex 6,7.6{/r}

Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví; kdysi jste nebyli jeho lid, teď však jste lid Boží. {*} Vezmu si vás za svůj lid a budu vám Bohem.

Já, Pán, vás vyvedu z_roboty Egypťanů a vysvobodím vás napřaženým ramenem. {*} Vezmu si vás za svůj lid a budu vám Bohem.

Z_promluv svatého Řehoře z_Nazianzu, biskupa

(Oratio 14, De pauperum amore, 23-25: PG 35,887-890)

Buďme k_sobě navzájem dobří, jako Pán k_nám

Uvědom si, odkud máš své bytí, odkud to, že dýcháš, že myslíš a chápeš, a co je nejdůležitější, že poznáváš Boha, že doufáš v_nebeské království, v_rovné postavení s_anděly, v_možnost patřit na Boží slávu; zatím sice jakoby v_zrcadle a v_náznacích, pak ovšem v_plnosti a jasu.{fnr}1{/fnr} Věz, že jsi dítětem Božím a spoludědicem Kristovým, a mám-li se to opovážit říci, že jsi dokonce zbožštěl. Odkud máš tohle všechno? A od koho?

Nebo – abych mluvil o_něčem menším a viditelném – čí je to zásluha a čí je to dar, že můžeš hledět na krásu nebe, na východ i_západ slunce, na putující měsíc a množství hvězd a na soulad a řád, který v_tom všem vládne jako při hře na lyru?

Kdo ti dal déšť, úrodnou zemi, pokrm, umění, domov, zákony, stát, život v_míru a civilizaci a rodinný život v_lásce a přátelství?

Odkud se ti dostalo toho, že si můžeš zvířata zkrotit, aby ti sloužila, i_že jsou ti dána za pokrm?

Kdo tě ustanovil pánem a králem všeho, co je na zemi?

Kdo věnoval to všechno – abych nepřipomínal jednotlivosti – čím člověk vyniká nad ostatní živočichy?

Není to Bůh? A ten nyní za to od tebe žádá především a místo všeho ostatního, abys byl dobrý k_lidem. Cožpak bychom se nemuseli stydět, jestliže jsme toho od něho tolik přijali a máme naději, že mnoho dalšího dostaneme, kdybychom mu nenabídli ani to jediné, totiž lásku k_lidem? On se nestydí zvát se naším otcem, třebaže je Bůh a Pán, a my bychom se neznali ani k_těm, kdo jsou s_námi téhož rodu?

V_žádném případě, bratři a přátelé moji, nesmíme špatně hospodařit s_tím, co nám Bůh daroval, abychom nikdy nemuseli vyslechnout Petrova slova: Zastyďte se, kdo jste se zmocnili cizího majetku, hleďte následovat spravedlnost Boží, a nikdo nebude chudý.{fnr}2{/fnr}

Nestravujme se shromažďováním a opatrováním majetku, zatímco jiné stravuje bída, aby nás pak Boží muž Amos nějak nestíhal svými přísnými a výhrůžnými slovy, jako když říkal: Slyšte, vy, kdo říkáte, kdypak už bude po (slavnosti) novoluní, abychom mohli prodávat; a po sobotě, abychom mohli otevřít sýpky?{fnr}3{/fnr}

Napodobujme ten nejvyšší a první Boží zákon, podle něhož Bůh sesílá déšť na spravedlivé i_na hříšníky a dává slunci vycházet pro všechny stejně,{fnr}4{/fnr} širou zemi, prameny, řeky a lesy otevřel všem pozemským tvorům, vzduch ptactvu a vodu těm, jejichž život je s_ní spjat, a všechny bohatě obdaroval základními prostředky k_životu, aniž by byly podřízeny něčí moci, nebo podléhaly nějakému zákonu, nebo byly omezeny nějakými hranicemi; naopak stanovil, aby byly společné, rozsáhlé a hojné, a tudíž po všech stránkách dostačující. To proto, aby rovností obdarování vyzdvihl rovnoprávné postavení všeho stvoření a aby ukázal bohatství své dobroty.

{fn:1}Srov. {r}1 Kor 13,12{/r}.{/fn} {fn:2}Apokryfy.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Am 8,5{/r} a násl.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Mt 5,45{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Lk 6,35{/r}; {r}Mt 5,45{/r}; {r}Lk 6,36{/r}

Milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte a nic nečekejte zpět, abyste byli syny svého Otce, {*} neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i_pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i_nespravedlivým.

Buďte tedy milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. {*} Neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i_pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i_nespravedlivým.

Z_meditací Georgese Arnolda

(Misie a křesťanská láska)

Cokoli jste udělali pro jednoho z_těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali

Chudé je třeba milovat ve chvíli, kdy vtrhnou do našeho života. Ne potom – to už je příliš pozdě. Ne předtím, v_představách, abstraktně. Ale právě v_té chvíli, kdy jsou tady, potřební, narušující náš pracovní rozvrh.

Kdo jsou ti nejchudší? Po stránce duchovní je největší chudobou být bez víry, bez naděje, bez křesťanské lásky. Po stránce lidské je chudoba obdobná: bez víry, bez naděje, bez lásky. Hmotná chudoba či spíše bída bývá často spojena s_touto chudobou první – buď jako její zdroj, nebo jako důsledek.

U_kořene skoro každé hmotné a zvláště mravní bídy bývá nedostatek lásky, hlad po vlídnosti, který nebyl nasycen. A pak je potřeba hrdinství, má-li člověk dál věřit v_lásku a doufat v_lepší svět.

Pro kněze, i_když planou vírou, nadějí a láskou, je těžké milovat ty nejchudší.

Kdo z_nás – kněží – nepocítil nad jiné jasněji, jak přítomnost těch nejchudších u_našeho prahu by nás mohla dovést k_opravdu převratné změně ve způsobu našeho kněžského života? To, že jsou tak blízko, a současně tak daleko, nám neustále připomíná ono strašné podobenství o_Lazarovi a boháčovi.

Na tento obrovský svět malých lidí – těch, kteří by měli mít to nejvýsadnější postavení v_našich křesťanských společenstvích – církev nedosáhne, nebo skoro ne. Či spíše takto: dotkne se mnoha takových lidí, ale jen tím, že jim pomáhá... z_dálky nebo z_výšky. Málokdy tím, že bychom se stali jejich bratrem, jejich bližním, jejich přítelem.

Mnoho kněží žije velmi prostě. Někteří jsou skutečně chudí. Jiní vědí, co je bída. Avšak i_když v_Božích očích má tato chudoba spasitelnou hodnotu – jestliže je přijímaná, chtěná, milovaná, nabídnutá –, naše pastýřské povolání nám velí, abychom šli ještě dál.

I_když snad nejsme právě „zazobanci“, přece jen zůstáváme jakýmisi „pokleslými měšťáky“. To, že se ve společnosti těšíme jisté úctě, dodává naší chudobě jakýsi odstup. Ale nynější svět přijme naše svědectví jedině tehdy, jestliže tato fasáda spadne.

Ti nejchudší potřebují najít v_nás „obyčejného člověka“, který se může ztratit v_zástupu jako Ježíš; kterého snadno potkáme na cestě, ve stejných životních podmínkách. Pak lidé naším prostřednictvím objeví ten pravý „odstup“, který neodpuzuje, ale přitahuje.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}2 Kor 8,9{/r}; {r}Mk 1,21{/r}

Ježíš, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z_jeho chudoby. {*} Prodej všechno, co máš, a budeš mít poklad v_nebi.

Chudé máte mezi sebou vždycky. {*} Prodej všechno, co máš, a budeš mít poklad v_nebi.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}6,29 – 7,25{/r}

První trest na Egypťany

{v}6,29{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi: „Já jsem Hospodin! Pověz faraonovi, egyptskému králi, všechno to, co ti řeknu!“ Mojžíš ale Hospodinu odpověděl: „Vždyť nedovedu obratně mluvit, jak by mě farao poslouchal?“

{v}7,1{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi: „Hle, ustanovil jsem tě jako boha pro faraona a tvůj bratr Árón bude tvým prorokem. {v}2{/v}Ty budeš mluvit všechno, co ti poručím, a tvůj bratr Árón bude mluvit k_faraonovi, aby propustil syny Izraele ze své země. {v}3{/v}Ale já faraonovi zatvrdím srdce a rozmnožím svá znamení a divy v_egyptské zemi. {v}4{/v}Farao vás neposlechne. Položím svou ruku na Egypt a vyvedu své zástupy, svůj lid, syny Izraele za velikých trestů z_egyptské země. {v}5{/v}Tak Egypťané poznají, že já jsem Hospodin, až vztáhnu svou ruku na Egypt a vyvedu syny Izraele z_jejich středu.“

{v}6{/v}Mojžíš a Árón udělali naprosto všechno tak, jak jim Hospodin poručil. {v}7{/v}Mojžíš byl stár osmdesát let a Árón třiaosmdesát let, když jednali s_faraonem.

{v}8{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi: {v}9{/v}„Když vám farao řekne: ‚Prokažte se znamením‘, řekneš Árónovi: ‚Vezmi svou hůl a hoď ji před faraona, a stane se hadím netvorem!‘“ {v}10{/v}A tak přišli Mojžíš a Árón k_faraonovi a udělali, jak poručil Hospodin: Árón hodil svou hůl před faraona a jeho služebníky a ta se změnila v_hadího netvora.

{v}11{/v}Ale i_farao zavolal mudrce a kouzelníky a také tito egyptští čarodějové udělali svými kouzly podobně. {v}12{/v}Každý hodil svou hůl a ta se změnila v_hadího netvora. Ale Árónova hůl jejich hole pohltila. {v}13{/v}Faraonovo srdce se však zatvrdilo a neposlechl je, jak Hospodin předpověděl.

{v}14{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi: „Faraonovo srdce je zatvrzelé, odmítá lid propustit. {v}15{/v}Jdi k_faraonovi ráno; vyjde k_vodě. Postav se proti němu na břehu řeky. Hůl, která se proměnila v_hada, budeš držet v_ruce. {v}16{/v}Řekneš mu: ‚Hospodin, Bůh Hebrejů, poslal mě k_tobě se vzkazem: Propusť můj lid, aby mi obětovali na poušti, a hle – až dosud jsi neposlechl. {v}17{/v}(Proto) tak praví Hospodin: Podle toho poznáš, že já jsem Hospodin: udeřím holí, kterou mám v_ruce, do vody v_řece, a ta se změní v_krev. {v}18{/v}Ryby, které jsou v_řece, leknou a řeka bude zapáchat, že z_ošklivosti nebude Egypťanům možné pít vodu z_řeky.‘“

{v}19{/v}Hospodin (také) poručil Mojžíšovi: „Řekni Árónovi: Vezmi svou hůl a vztáhni ruku nad egyptské vody, nad jejich řeky, průplavy, bažiny a nad každou vodní nádrž: promění se v_krev a bude krev po celé egyptské zemi, i_v_dřevěných a kamenných nádobách.“ {v}20{/v}Mojžíš a Árón udělali tak, jak Hospodin poručil: zdvihl hůl a udeřil do vody v_řece před očima faraona a všech jeho služebníků: všechna voda v_řece se změnila v_krev. {v}21{/v}Všechny ryby v_řece lekly a řeka zapáchala, takže Egypťané nemohli pít vodu z_řeky a krev byla po celé egyptské zemi.

{v}22{/v}Ale egyptští kouzelníci udělali svými kouzly podobně; faraonovo srdce se zatvrdilo a neposlechl je, jak Hospodin předpověděl. {v}23{/v}Farao se obrátil, odešel do svého domu a nevzal si to k_srdci. {v}24{/v}Všichni Egypťané kopali kolem řeky a (hledali) vodu k_pití, neboť vodu z_řeky nemohli pít. {v}25{/v}A tak se naplnilo sedm dní po tom, co udeřil Hospodin řeku.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Zj 16,4-5.6.7{/r}

Anděl vylil svou misku na řeky a na prameny vod: proměnily se v_krev. A uslyšel jsem, jak anděl říká: {*} Spravedlivý jsi, Pane, a Svatý, protože jsi vynesl tento rozsudek.

A uslyšel jsem, jak jiný anděl volá od oltáře: Ano, Pane, Bože vševládný, správné a spravedlivé jsou tvé soudy. {*} Spravedlivý jsi, Pane, a Svatý, protože jsi vynesl tento rozsudek.

Z_traktátu „O_modlitbě Páně“ od svatého Cypriána, biskupa a mučedníka

(Cap. 1-3: CSEL 3,267-268)

Ten, který nám daroval život, nás také naučil modlitbě

Přikázání evangelia nejsou nic jiného, bratři nejmilejší, než božské učení, základy budování naděje, opěry zpevňující víru, pokrmy posilující srdce, kormidla udržující směr, prostředky k_získání spásy. Tím, že na zemi poučují učenlivou mysl věřících, přivádějí je do nebeského království.

Z_Boží vůle bylo již ústy Božích služebníků proroků řečeno mnoho věcí, které by měly dojít sluchu. Ale oč důležitější je to, co říká sám Boží Syn, co Boží Slovo, které dávalo promlouvat prorokům, prohlašuje vlastními ústy! Nepřikazuje již, aby připravili cestu tomu, který přichází, ale sám přichází a otvírá a ukazuje nám cestu. A tak my, kteří jsme dříve bezradně a slepě bloudili v_temnotách smrti, máme nyní ve světle paprsku milosti kráčet cestou života, vedeni a řízeni samým Pánem.

On nám kromě jiných spasitelných napomenutí a Božích přikázání, jimiž se staral o_spásu svého lidu, dal také vlastní návod, jak se modlit, sám nás upozornil a poučil, oč máme prosit. Ten, který nám daroval život, naučil nás také modlitbě, a to se stejnou laskavostí, s_níž nás zahrnul i_vším ostatním. Chtěl totiž, abychom byli snáze vyslyšeni, když se k_Otci obracíme s_prosbou a modlitbou, které nás naučil Syn.

Předpověděl také, že přichází hodina, kdy skuteční ctitelé budou uctívat Otce v_Duchu a v_pravdě.{fnr}1{/fnr} A splnil, co slíbil. Neboť jestliže jsme na základě jeho posvěcení přijali ducha a pravdu, můžeme také na základě toho, co nám zanechal, Boha pravdivě a duchovně uctívat.

Vždyť ve které modlitbě může být více Ducha než v_té, kterou nám dal Kristus, ten, který nám poslal i_samého Ducha Svatého? A v_které prosbě je pro Otce více pravdy než v_té, kterou pronesl vlastními ústy Syn, jenž sám je pravda?{fnr}2{/fnr} Takže modlit se jinak, než jak nás on naučil, je nejen hloupost, ale i_provinění; však také on sám důrazně prohlásil: Odvrhujete Boží přikázání, abyste se drželi svého podání.{fnr}3{/fnr}

Proto se, bratři nejmilejší, modlete tak, jak nás tomu naučil božský Učitel. Modlitba je Bohu milá a blízká, když se modlíme slovy, která pocházejí od něho, když k_jeho sluchu stoupá modlitba Kristova.

Ať Otec pozná v_naší prosbě slova svého Syna: ten, který sídlí hluboko v_srdci, ať je i_v_hlase. A protože ho máme u_Otce jako přímluvce za naše hříchy,{fnr}4{/fnr} když jako hříšníci žádáme odpuštění svých provinění, užívejme slov svého přímluvce. Říká přece, že o_cokoli požádáme Otce v_jeho jménu, dá nám to.{fnr}5{/fnr} Oč snadněji tedy dosáhneme toho, zač v_Kristově jménu prosíme, jestliže budeme prosit jeho vlastní modlitbou?

{fn:1}Srov. {r}Jan 4,23{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Jan 14,6{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Mk 7,9{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}1 Jan 2,1-2{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Jan 16,23{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Jan 16,24{/r}; {r:Jan}14,13{/r}

Dosud jste o_nic neprosili ve jménu mém. {*} Proste, a dostanete, aby se vaše radost naplnila.

Za cokoli budete prosit ve jménu mém, to všechno udělám, aby Otec byl oslaven v_Synovi. {*} Proste, a dostanete, aby se vaše radost naplnila.

Ze spisů svatého Augustina, biskupa

(Enarrationes in psalmos, in Ps. 85, 1, PL 37,1081-1082)

Vy se modlete takto

Nyní je má duše rozechvěna{fnr}1{/fnr}, říká Pán u_svatého Jana. Kristus nás přenesl do sebe, naše hlava nás vzala do sebe; on na sebe vzal trest náležející jeho údům. A proto nebyl rozechvěn někým jiným, nýbrž, jak je řečeno o_Lazarově vzkříšení: v_duchu byl hluboce dojat, zachvěl se.{fnr}2{/fnr} Bylo totiž třeba, aby jediný prostředník mezi Bohem a lidmi – člověk Ježíš Kristus – tak jako nás vyzývá ke vznešeným věcem, spolu s_námi také vytrpěl ty nejposlednější bědy. Jakže, Pane, ty přikazuješ mé duši, aby tě následovala, když já vidím, jak tvoje vlastní duše je rozechvěna? Jak bych mohl snést já to, co je tíživé pro tak pevného ducha? Jakou oporu najdu já, když i_skála klesá? – Ale tu jako bych slyšel Pána, jak si v_mém nitru odpovídá a říká: Tím lépe mne budeš následovat; to dělám právě proto, abys ty mohl vydržet. Slyšel jsi, jak se k_tobě obracelo slovo mé moci; slyš ve mně hlas své slabosti. Vnukám ti odvahu běžet; nebráním ti běžet ještě rychleji, ale beru na sebe tvůj strach, abys ty mohl jít.

Ó Pane, Prostředníku, Bože vyšší, než jsme my, který ses stal člověkem kvůli nám, zde poznávám tvé milosrdenství. Neboť to, že ty, který jsi tak veliký, jsi takto rozechvěn pozorností své lásky, utěšuje mnoho údů tvého těla, které jsou rozechvěny svou slabostí; pomáhá jim to, aby nezoufaly a nezahynuly.

Ať tedy nikdo, kdo toto slyší, neříká: Toto Kristus nepraví. Nebo: Já toto neříkám. Naopak, poznává-li, že je v_Kristově těle, ať řekne: Kristus to praví a já to říkám také. Neříkej nic bez něho a on neřekne nic bez tebe.

Nesmíme si myslet, že jsme Kristu cizí, ani se považovat za někoho jiného než on.

{fn:1}{r}Jan 12,27{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Jan 11,33{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}2 Kor 12,10; Flp 2,7-8{/r}

S_radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti pro Krista. {*} Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.

Kristus byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k_smrti, a to k_smrti na kříži. {*} Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}10,21 – 11,10{/r}

Bůh trestá Egypt tmou a ohlašuje smrt prvorozenců

{v}10,21{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vztáhni ruku k_nebi, aby nastala v_egyptské zemi tma tak hustá, že ji bude možné hmatat!“ {v}22{/v}Mojžíš vztáhl ruku k_nebi a nastala hluboká temnota v_celé egyptské zemi po tři dny. {v}23{/v}Jeden neviděl druhého a nikdo se nemohl hnout ze svého místa po tři dny, ale všichni synové Izraele měli světlo tam, kde přebývali.

{v}24{/v}Farao zavolal Mojžíše a Áróna a řekl jim: „Jděte a obětujte Hospodinu. Jenom váš brav a skot zde zůstane; i_vaše děti mohou jít s_vámi.“ {v}25{/v}Mojžíš odpověděl: „I_kdybys dal do našich rukou oběti a celopaly, abychom je obětovali Hospodinu, našemu Bohu, {v}26{/v}přece i_naše stáda půjdou s_námi, ani kopyto (tu) nezůstane, neboť z_nich vezmeme, a budeme obětovat Hospodinu, našemu Bohu. My (sami) nevíme, co budeme obětovat Hospodinu, dokud nepřijdeme na to místo.“

{v}27{/v}Ale Hospodin zatvrdil faraonovo srdce a on je nechtěl propustit. {v}28{/v}Farao zvolal: „Jdi pryč ode mě! Chraň se znovu vidět moji tvář! V_ten den, kdy ji uvidíš, zemřeš!“ {v}29{/v}Mojžíš odpověděl: „Tak se stane, jak jsi řekl: tvoji tvář už neuvidím!“

{v}11,1{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi: „Ještě jednou ranou stihnu faraona a Egypt, a potom vás odtud propustí, dokonce přinutí vás vyjít. {v}2{/v}Poruč tedy lidu, aby si každý vyžádal od svého souseda a každá od své sousedky předměty ze stříbra a ze zlata; {v}3{/v}Hospodin vzbudí u_Egypťanů přízeň k_lidu.“ Sám Mojžíš byl velmi vážený v_egyptské zemi, v_očích faraonových služebníků i_v_očích lidu.

{v}4{/v}Mojžíš řekl (ještě faraonovi): „Tak praví Hospodin: ‚Uprostřed nocí projdu Egyptem; {v}5{/v}každý prvorozenec v_egyptské zemi zemře, od prvorozence faraonova, který má sedět na jeho trůnu, až do prvorozence služky, která mele u_mlýnku, i_všechno prvorozené u_dobytka. {v}6{/v}Po celé egyptské zemi nastane veliký křik, jaký ještě nebyl a jaký už nebude. {v}7{/v}Ale u_synů Izraele neštěkne pes ani na člověka, ani na dobytek, abyste poznali, že Hospodin podivuhodně rozlišuje mezi Egypťany a Izraelity. {v}8{/v}Pak sestoupí všichni tito tvoji služebníci ke mně a pokloní se mi s_prosbou: Vyjdi ty a všechen lid, který jde za tebou. Potom vyjdu!‘“ A (Mojžíš) vyšel od faraona s_rozhněvanou tváří.

{v}9{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi: „Farao vás neposlechne, a tak se stane mnoho mých znamení v_egyptské zemi.“ {v}10{/v}Mojžíš a Árón učinili všechna tato znamení před faraonem, ale Hospodin zatvrdil faraonovo srdce, takže syny Izraele ze své země nepropustil.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Mdr 18,4{/r}; {r:Mdr}17,20{/r}; {r:Mdr}18,1{/r}

Ti, kteří drželi ve vězení tvé syny, si zasluhovali být zbaveni světla. {*} Vždyť skrze tvůj lid měl svět dostat nehynoucí světlo Zákona.

Nad Egypťany se prostírala tíživá noc, tvoji svatí však přebývali v_nejjasnějším světle. {*} Vždyť skrze tvůj lid měl svět dostat nehynoucí světlo Zákona.

Z_homiletických pojednání biskupa Afraata

(Dem. 11, De circumcisione, 11-12: PS 1,498-503)

Obřízka srdce

Zákon a smlouva se v_minulosti zcela měnily. Neboť Bůh změnil první smlouvu s_Adamem a uzavřel novou s_Noemem. Jinou zase s_Abrahámem, ale i_tu změnil a dal novou Mojžíšovi. Když pak mojžíšská úmluva nebyla dodržována, dal poslednímu pokolení smlouvu, která už neměla být nikdy nahrazena jinou. Takže Adamovi dal Bůh příkaz, aby nejedl ze stromu života, Noemovi na znamení smlouvy sklenul mezi mraky duhu, Abrahámovi, kterého si již dříve vyvolil pro jeho víru, dal později obřízku jako znamení a pečeť pro potomstvo. Mojžíš měl velikonočního beránka, smírnou oběť za lid.

Všechny tyto smlouvy se ovšem jedna od druhé lišily. Další obřízka, kterou doporučuje ten, který nabídl všechny ty smlouvy, je ta, o_které řekl prorok Jeremiáš: Odstraňte předkožku vašeho srdce.{fnr}1{/fnr} A jestliže byla pevná úmluva, kterou Bůh učinil s_Abrahámem, pevná a spolehlivá je i_tato (o_které mluví Jeremiáš) a nelze ji dále měnit, ať už kvůli těm, kteří nejsou vázáni zákonem o_obřízce, nebo kvůli těm, kteří mu podléhají.

Bůh dal přece Mojžíšovi zákon s_příslušnými ustanoveními a příkazy. Ale když ho (Izraelité) nezachovávali, zákon a jeho ustanovení zrušil a přislíbil, že dá novou smlouvu, která bude odlišná od té předchozí, ačkoli ten, kdo ji nabízí, je v_obou případech stejný. A toto je ta zaslíbená úmluva: Poznají mě všichni od nejmenšího do největšího.{fnr}2{/fnr} A v_této úmluvě už neexistuje tělesná obřízka jako znamení pro lid. Zjišťujeme, můj nejmilejší, že Bůh v_různých pokoleních stanovil zákony, které byly v_platnosti, dokud on sám chtěl. Ale později zastaraly, jak o_tom říká apoštol: Boží království existovalo v_minulosti v_různých dobách v_rozličných podobách.{fnr}3{/fnr}

Náš Bůh je pravdivý a jeho ustanovení jsou nejvýš důvěryhodná; každá jeho smlouva byla ve svém čase uzavřena jakožto pevná a pravá. A tak ti, kteří byli obřezáni ve svém srdci, žijí a jsou znovu obřezáváni v_pravém Jordánu, a tím je křest na odpuštění hříchů.

Když Jozue, syn Nunův, přešel s_lidem Jordán, obřezal lid kamenným nožem. Ježíš, náš Spasitel, podruhé obřezal obřízkou srdce národy, které v_něho uvěřily a byly omyty křtem a obřezány mečem, to jest jeho slovem, které proniká hlouběji než jakýkoli dvojsečný meč.{fnr}4{/fnr}

Jozue, syn Nunův, převedl lid do země zaslíbené. Ježíš, náš Spasitel, přislíbil zemi života všem, kteří přejdou pravý Jordán a uvěří a dají si obřezat předkožku svého srdce.

Blahoslavení jsou tedy ti, kdo byli obřezáni ve svém srdci a znovu se narodili z_vody druhé obřízky. Ti totiž dostanou dědictví s_Abrahámem, věrným vůdcem a otcem všech národů, protože jemu byla jeho víra připočtena za spravedlnost.{fnr}5{/fnr}

{fn:1}{r}Jer 4,4{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Jer 31,34{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Žid 1,1{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Žid 4,12{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Gn 15,6{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Žid 8,8.10{/r}; {r}2 Kor 3,3{/r}

Uzavřu s_Izraelovým domem smlouvu novou: svoje zákony jim vložím do mysli. {*} Do srdce jim je napíšu, ne inkoustem, ale Duchem živého Boha.

Dám svůj zákon ne na deskách kamenných, ale na jiných deskách: v_lidských srdcích. {*} Do srdce jim je napíšu, ne inkoustem, ale Duchem živého Boha.

Z_meditací Henri-Marie de Lubaca, kněze

(Katolicismus, Kostelní Vydří 1995, 208-209)

Nebude dáno jiné znamení tomuto pokolení než znamení Jonášovo

Bez ohledu na to, kam zavedlo křesťana jeho myšlení, vždycky ho to nakonec jakoby přirozeně přitáhne k_pohledu na kříž.

Celé Kristovo tajemství je tajemství zmrtvýchvstání, ale také tajemství smrti. Jedno nemůže být bez druhého, a vyjadřuje je jedno a totéž slovo: Pascha, to je „přechod“. Je to alchymie celé bytosti, naprosté odloučení od sebe sama, a nikdo si nemůže lichotit, že mu unikne. Popření všech přirozených hodnot v_jejich přirozeném bytí, zřeknutí se i_toho, čím jedinec sama sebe překročil.

Ať je tedy vidina jednoty, která inspiruje a usměrňuje činnost člověka, jakkoli ryzí a čistá, musí nejprve pohasnout, aby se stala skutečností. Musí ji zakrýt velký stín kříže. Lidstvo bude shromážděno, jenom když přestane pokládat samo sebe za cíl. Člověk totiž v_podstatě chce a miluje lidstvo týmž přirozeným hnutím, jakým chce a miluje sebe! Nuže, Bůh, je bytostně ten, který nepřipouští žádné rozdělení, kterého musíme milovat výlučnou láskou, jeho jediného, jinak ho nemilujeme vůbec. A ačkoli je pravda, že koneckonců můžeme milovat lidstvo pro ně samo a ne sobecky, jenom když je milujeme v_Bohu, jediném Milovaném, nevysvitne nám tato pravda hned tak zjevně a konkrétně, že by potlačila reálnost oběti. Humanismus není samočinně křesťanský. Křesťanský humanismus musí být humanismem obráceným. Od žádné přirozené lásky se nepřejde „rovnýma nohama“ k_lásce nadpřirozené. Člověk se musí ztratit, aby se nalezl. To je duchovní dialektika, jejíž přísnost je uložena lidstvu stejně jako mé lásce k_člověku a k_lidem, stejně jako mé lásce ke mně samotnému. Zákon exodu, zákon extáze… Jestliže se nikdo nesmí vymanit z_lidstva, musí celé lidstvo umřít sobě v_každém svém členu, aby mohlo žít proměněné v_Bohu. Definitivní bratrství existuje pouze ve společné adoraci. Gloria Dei, vivens homo, „slávou Boží je živý člověk“. Ale člověk má přístup k_Životu v_jediné úplné společnosti, jaká je možná, jenom skrze Soli Deo Gloria. Taková je univerzální Pascha, která připravuje Boží Město.

Prostřednictvím Krista, umírajícího na kříži, se celé lidstvo, které v_sobě nesl, zříká sebe sama a umírá. Ale toto tajemství je ještě hlubší. Ten, který v_sobě nesl všechny lidi, byl všemi opuštěn. Univerzální člověk zůstal osamocen. Plná kenoze a dokonalá oběť. Bylo zapotřebí této opuštěnosti – a dokonce tohoto opuštění od Otce –, aby došlo k_sjednocení. Tajemství samoty a tajemství roztržení, jediné účinné znamení shromáždění a jednoty. Posvátný meč, rozdělující duši od ducha, aby do nich mohl vejít univerzální Život: Ty, který jsi osamělý uprostřed samotných a který jsi všechno ve všech!

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Jan 11,52{/r}; {r}1 Kor 15,28{/r}; {r}Jan 17,21{/r}

Kristus zemřel, aby rozptýlené děti Boží shromáždil vjedno, {*} aby byl Bůh všechno ve všem.

Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v_tobě, {*} aby byl Bůh všechno ve všem.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}12,1-20{/r}

Hospodinova Pascha a příkaz o_nekvašených chlebech

{v}1{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi v_egyptské zemi: {v}2{/v}„Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců; bude to pro vás první měsíc v_roce. {v}3{/v}Řekněte celému společenství Izraele:

Desátého dne tohoto měsíce ať si každý opatří beránka pro rodinu, beránka pro dům. {v}3{/v}Jestliže však je rodina tak malá, že beránka sníst nestačí, ať si vezme ze sousedství, které je (tomu) domu nejbližší, tolik osob do počtu, kolik stačí beránka sníst.

{v}5{/v}Beránek ať je bezvadný, ve stáří jednoho roku, sameček. Můžete ho vzít z_jehňat nebo kůzlat. {v}6{/v}Uchováte ho až do čtrnáctého dne tohoto měsíce, kdy ho k_večeru zabije celé shromážděné společenství Izraele. {v}7{/v}Pak ať vezmou trochu jeho krve a pomažou jí obě veřeje i_příčný trám (nad nimi) v_domech, kde ho budou jíst.

{v}8{/v}Ať jedí maso tu noc, ať ho jedí pečené na ohni s_nekvašenými chleby a hořkými bylinami. {v}9{/v}Nesmíte ho jíst za syrova nebo uvařeného ve vodě, ale jen upečeného v_ohni, i_hlavu s_nožkami a vnitřnostmi. {v}10{/v}Nic z_něho nenecháte na ráno. Co by z_něho zbylo do rána, spalte v_ohni. {v}11{/v}Budete ho pak jíst takto: Mějte přepásaná bedra, obuv na nohou a hůl v_ruce, a jezte ve spěchu. Neboť je to Hospodinova Pascha (Přejití).

{v}12{/v}Oné noci přejdu egyptskou zemi a pobiji všechno prvorozené v_egyptské zemi jak u_lidí, tak u_dobytka. Nad všemi egyptskými bohy vykonám soud. Já, Hospodin. {v}13{/v}Pro vás však bude krev (beránka) sloužit jako znamení na domech, že tam přebýváte. Když uvidím krev, přejdu vás, a tak uniknete ničící ráně, až budu zabíjet po egyptské zemi.

{v}14{/v}Tento den si uchováte jako památný a budete ho slavit jako Hospodinův svátek. Budete ho slavit po všechna svá pokolení jako ustanovení věčné.

{v}15{/v}Sedm dní budete jíst nekvašené chleby. Už prvního dne odstraníte kvas ze svých domů. Kdokoli by od prvního do sedmého dne jedl z_kvašeného (těsta), bude vyloučen z_Izraele. {v}16{/v}V_první den budete mít bohoslužebné shromáždění a (také) sedmý den budete mít bohoslužebné shromáždění. V_těch (dnech) nesmíte vykonávat žádnou práci kromě té, která je třeba k_přípravě jídla.

{v}17{/v}Zachovávejte (příkaz) o_nekvašených chlebech, neboť právě v_ten den jsem vyvedl vaše zástupy z_egyptské země. Ten den budete zachovávat po všechna svá pokolení jako ustanovení věčné. {v}18{/v}Od večera čtrnáctého dne prvního měsíce až do večera jednadvacátého dne toho měsíce budete jíst nekvašené chleby. {v}19{/v}Po sedm dní se nenajde ve vašich domech nic kvašeného. Kdokoli by jedl z_kvašeného (těsta), bude vyloučen ze společenství Izraele, ať už je to přistěhovalec, nebo někdo z_vás. {v}20{/v}Nic kvašeného nesmíte jíst; ve všech svých příbytcích smíte jíst (jen) nekvašené chleby.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Zj 5,8.9{/r}; {r}1 Petr 1,18.19{/r}

Starci padli před Beránkem a zpívali píseň novou: {*} Pane, vykoupil jsi nás Bohu svou krví.

Byli jsme vykoupeni ne stříbrem nebo zlatem, ale drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného beránka. {*} Pane, vykoupil jsi nás Bohu svou krví.

Z_homilií svatého Asteria z_Amaseje, biskupa

(Hom. 13: PG 40,355-358.362)

Napodobujme Pána v_jeho pastýřské péči

Jestliže toužíte horlit pro Boha, protože jste učiněni k_jeho obrazu, napodobujte jeho příklad. Vy, kteří jste křesťany a již tímto jménem se hlásíte k_lidskosti, napodobujte Kristovu lásku.

Pohleďte na bohatství jeho dobroty. Protože chtěl přijít k_lidem prostřednictvím člověka, poslal před sebou Jana, aby hlásal pokání a vedl k_němu, a před Janem všechny proroky, aby učili lidi, že se mají vzpamatovat a vrátit na správnou cestu, že se mají obrátit a nést lepší ovoce.

Brzy nato přišel on sám a osobně, vlastními ústy volal: Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.{fnr}1{/fnr} A jak přijal ty, kdo slyšeli jeho hlas? Ochotně jim odpustil hříchy, rychle, ba okamžitě je osvobodil od toho, co je sužovalo. Slovo je posvětilo a Duch je utvrdil, starý člověk byl pohřben ve vodě a nově zrozený rozkvetl milostí.

A co pak následovalo? Z_nepřítele se stal přítel, z_cizince syn, bezbožník se zasvětil Bohu a stal se zbožným.

Napodobujme Pána v_jeho pastýřské péči. Rozjímejme nad evangelii; jako v_zrcadle tam uvidíme příklad lásky a dobroty, naučme se jim.

V_podobenstvích a obrazných vyprávěních tam totiž vidím pastýře, který pase sto ovcí, a když se jedna zatoulala od stáda a zabloudila, nezůstal s_těmi, které se v_pořádku pásly, ale vydal se ji hledat; překonal mnoho údolí a srázů, slezl vysoké a strmé hory, a křížem krážem procházel pustinami a s_velkou námahou hledal tak dlouho, až zbloudilou našel.

A když ji konečně nalezl, nebil ji, ani ji žádným násilím nehnal ke stádu, nýbrž ji vzal na ramena, polaskal ji a zanesl do stáda. A z_té jedné nalezené měl větší radost než z_množství ostatních. Rozvažujme o_tom, co je zahaleno a ukryto pod pláštíkem podobenství. Tato ovce zřejmě nenaznačuje ovci jako takovou a ani pastýř vůbec neznamená pastýře, ale něco jiného.

Tyto příklady obsahují něco posvátného. Upomínají nás totiž, že nemáme považovat lidi za beznadějně ztracené a že se nemáme chovat lhostejně k_těm, kteří se octnou v_nebezpečí, ani nemáme být liknaví poskytnout jim pomoc, ale naopak, když se odchýlí od správného způsobu života a bloudí, že je máme přivést zpět na cestu, radovat se z_jejich návratu a připojit je k_množství těch, kteří žijí správně a zbožně.

{fn:1}{r}Mt 11,28{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Zach 7,9{/r}; {r}Mt 6,14{/r}

Suďte spravedlivě, {*} prokazujte si navzájem lásku a milosrdenství.

Jestliže odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec. {*} Prokazujte si navzájem lásku a milosrdenství.

Z_meditací Anthonyho Blooma, pravoslavného biskupa

(Lumen vitæ, č. 3, 1969)

Každý, kdo prosí, dostává

Až příliš často život, který vedeme, svědčí proti modlitbě, kterou se modlíme; a teprve až se nám podaří sladit slova naší modlitby s_tím, jak žijeme, získá naše modlitba sílu, jas i_účinnost, které od ní očekáváme.

Až příliš často se obracíme k_Pánu v_naději, že on udělá to, co bychom jeho jménem a v_jeho službě měli udělat my. Až příliš často jsou naše modlitby jakési zdvořilé projevy, dobře připravené a také za staletí opotřebované, které den za dnem Pánu nabízíme, jako kdyby stačilo mu rok co rok opakovat s_chladným srdcem, se zlenivělým rozumem, bez účasti vlastní vůle, taková ohnivá slova, jež se zrodila na pouštích a v_samotě, v_největším lidském utrpení a v_nejsilnějších situacích, které dějiny kdy poznaly.

A je tolik příležitostí, kdy naše modlitby jsou jen mrtvými písmeny, která zabíjejí, protože pokaždé, když dopustíme, aby naše modlitba byla mrtvá, aby nás neoživovala, aby nám nepředávala tu sílu, kterou v_sobě nese, stáváme se stále méně vnímaví k_jejímu působení; stále méně se stáváme schopnými prožívat modlitbu, kterou vyslovujeme.

Přečtěte si modlitby, které se máte modlit ráno a večer. Vyberte si kteroukoliv z_nich a učiňte si z_ní životní program a uvidíte, že tato modlitba nebude nikdy únavná, že se nikdy neopotřebuje, protože bude den ze dne broušena a zaostřována přímo životem.

A to za nás nikdo neudělá; to musí udělat každý sám za sebe; jinak se rozejde modlitba se životem. Nějaký čas jde život svou cestou dál a modlitbu mumláme stále méně zřetelně a stále méně znepokojivě pro naše svědomí; její naléhání slábne. A protože život má své požadavky, kdežto modlitba pochází od Boha – nesmělého, milujícího, který nás volá a který se nikdy nevnucuje prudce nebo násilně –, modlitba odumře. A my si začneme říkat (abychom se utěšili), že jsme teď převedli modlitbu v_činnost, že naším klaněním je teď dílo našich rukou.

Takový postoj nezastáváme však ke svým přátelům, příbuzným, k_těm, které máme rádi. Ano, někdy, ba možná stále, děláme všechno, co pro ně udělat máme – ale znamená to snad, že v_srdci na ně zapomínáme, že naše myšlenky se k_nim nikdy neobrátí? Ovšemže nikoli! A Bůh jediný že by měl tu výsadu, že bychom mu sloužili, a nikdy na něho ani nepohlédli, nikdy že by se naše srdce nerozehřálo láskou, jakmile zaslechneme jeho jméno? Jedině Bohu, že by se sloužilo lhostejně?

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Mt 7,7{/r}; {r}Jak 4,3{/r}

Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete. {*} Každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá.

Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně. {*} Každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}12,21-36{/r}

Pobití prvorozenců

{v}21{/v}Mojžíš svolal všechny přední muže Izraele a řekl jim: „Jděte a obstarejte si ovci pro každou rodinu a obětujte velikonoční oběť. {v}22{/v}Vezmete svazek yzopu, namočíte ho do krve v_misce a namažete krví z_misky hořejší břevno a oboje veřeje. Nikdo nesmí vyjít z_dveří svého domu až do rána. {v}23{/v}Hospodin bude přecházet, aby bil Egypťany, a když uvidí krev na břevnu a obou veřejích, přejde Hospodin vchod a nedovolí Zhoubci, aby vešel do vašich domů a tam pobíjel. {v}24{/v}Zachovávejte toto nařízení, ať platí jeho zákon tobě i_tvým synům navěky.

{v}25{/v}Zachovávejte tento zvyk, až přijdete do země, kterou vám Hospodin dá podle svého slibu. {v}26{/v}A když se vás zeptají vaši synové: ‚Co znamená tento zvyk?‘ – {v}27{/v}řeknete: ‚Je to velikonoční oběť pro Hospodina, který přešel domy Izraele v_Egyptě, když pobíjel Egypťany, ale našich domů ušetřil.‘“ A lid padl na kolena a klaněl se. {v}28{/v}Synové Izraele odešli a poslechli; jednali podle toho, co Hospodin poručil Mojžíšovi a Árónovi.

{v}29{/v}Uprostřed noci Hospodin pobil všechno prvorozené v_egyptské zemi. Od prvorozence faraona, který měl sedět na jeho trůnu, až po prvorozence vězně, který byl v_žaláři; i_všechno prvorozené z_dobytka. {v}30{/v}Farao vstal v_tu noc i_všichni jeho dvořané a všichni Egypťané. Velký křik nastal v_Egyptě, neboť nebylo domu, kde by se nenašel mrtvý.

{v}31{/v}Farao povolal v_noci Mojžíše a Áróna a řekl: „Seberte se a vyjděte ze středu mého lidu: vy i_synové Izraele. Jděte obětovat Hospodinu, jak jste žádali. {v}32{/v}Vezměte si i_svůj brav a skot, jak jste žádali; jděte a požehnejte i_mně.“ {v}33{/v}Egypťané nutili lid, aby si s_odchodem ze země pospíšil, neboť si říkali: „Všichni zemřeme!“

{v}34{/v}Lid tedy vzal své těsto, dříve než vykynulo, a díže zabalené do plášťů (vložili) na ramena. {v}35{/v}Synové Izraele jednali podle Mojžíšova příkazu a vyžádali si od Egypťanů nádoby ze stříbra a ze zlata i_oděvy. {v}36{/v}Hospodin zjednal lidu přízeň v_očích Egypťanů, takže jim vyhověli. (Tak) Egypťany obrali.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Ex 12,7.13{/r}; {r}1 Petr 1,18.19{/r}

Krví beránka pomažou synové Izraele obě veřeje i_příčný trám nad nimi v_domech, kde budou beránka jíst. {*} Pro vás bude krev beránka sloužit jako znamení.

Byli jste vykoupeni drahou krví Krista jako neposkvrněného beránka. {*} Pro vás bude krev beránka sloužit jako znamení.

Ze spisu „Zrcadlo lásky“ od blahoslaveného Elreda, opata v_Rievaulx

(Lib. 3,5: PL 195,582)

Bratrská láska se má připodobňovat lásce Kristově

Vrcholem bratrské lásky je láska k_nepřátelům. A nic nás k_ní nepovzbuzuje tolik, jako když vděčně rozjímáme o_podivuhodné trpělivosti Kristově. Vždyť ten, jenž krásou vyniká nad lidské syny,{fnr}1{/fnr} trpělivě nastavil svou sličnou tvář slinám bezbožníků; ten, jenž pouhým mrknutím oka všechno řídí, si trpělivě nechal od ničemů zavázat oči a zbičovat boky; ten, před nímž se třesou knížata a mocnosti,{fnr}2{/fnr} si trpělivě nechal korunovat hlavu ostrým trním, trpělivě se vystavil nadávkám a urážkám a stejně trpělivě přijal kříž, hřeby, kopí, žluč a ocet. Při tom všem zůstal tichý, mírný a pokojný.

Nakonec byl veden tak jako ovce na porážku a zmlkl jako beránek před střihačem a neotevřel svá ústa.{fnr}3{/fnr}

Když někdo slyší ten podivuhodný hlas plný něhy, lásky a nezměnitelného klidu, jak říká: Otče, odpusť jim,{fnr}4{/fnr} jak by hned se vší láskou neobjal své nepřátele? Otče, říká, odpusť jim. Mohlo se snad přidat k_této modlitbě víc mírnosti a lásky?

A Kristus přece přidal. Nestačilo mu prosit, chtěl i_omlouvat. Otče, řekl, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.{fnr}5{/fnr} Jsou sice velcí hříšníci, ale malí ve své soudnosti. Proto: Otče, odpusť jim. Křižují, ale nevědí, koho křižují. Neboť kdyby to poznali, nikdy by Pána slávy neukřižovali.{fnr}6{/fnr} Proto: Otče, odpusť jim. Domnívají se, že je to zločinec, který porušuje zákon, rouhač, který si přisvojuje božství, svůdce lidu. Skryl jsem před nimi svou tvář a oni nepoznali mou velebnost. Proto: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.

Nuže, má-li se mít člověk opravdu rád, ať se neničí žádnou tělesnou zálibou. A aby nepodléhal žádostivosti svého těla, ať celou svou touhu upíná ke kráse těla Páně. Aby pak dokonaleji a příjemněji spočinul v_radostech bratrské lásky, ať sevře do náruče pravé lásky i_své nepřátele.

Ale aby tento božský oheň v_neustálém bezpráví neochladl, ať má stále před očima své mysli klidnou trpělivost svého milovaného Pána a Spasitele.

{fn:1}{r}Žl 45 (44),3{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Kol 1,16{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Iz 53,7{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Lk 23,34{/r}.{/fn} {fn:5}Tamtéž.{/fn} {fn:6}{r}1 Kor 2,8{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Iz 53,12{/r}; {r}Lk 23,34{/r}

Sám sebe vydal na smrt a dal se přičíst ke zločincům. {*} Nesl hříchy mnohých a prosil za viníky.

Ježíš řekl: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. {*} Nesl hříchy mnohých a prosil za viníky.

Z_homilií svatého Jana Zlatoústého, biskupa

(Homilia 20. Ad populum antiochenum, PG 49,204)

Jdi se napřed smířit se svým bratrem

Hle, co prohlašuji, co dosvědčuji, co pravím nahlas: Ať nikdo, kdo má nějakého nepřítele, nepřistupuje ke stolu Páně a nepřijímá Pánovo tělo; ať nikdo, kdo přistupuje, nemá nepřítele! Máš nějakého nepřítele? Pak nepřistupuj! Chceš-li tak učinit, jdi, nejprve se smiř a pak přijmi svátost. Nemluvím takto já; praví to Pán, který byl za nás ukřižován; aby mne smířil se svým Otcem, neodmítl být obětován a prolít svou krev – a ty nechceš ani pronést slovo a jako první udělat krok ke svému bratru, aby ses s_ním dřív smířil? Poslyš, co říká Pán o_lidech, jako jsi ty: Přinášíš-li tedy svůj dar k_oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě…{fnr}1{/fnr}

Neříká: Počkej, až tě vyhledá, nebo: až přijme nějakého tvého posla jakožto usmiřovatele nebo až mu pošleš někoho jiného, nýbrž říká, abys ty sám, osobně, k_němu běžel: nech tam svůj dar před oltářem, praví, a jdi se napřed smířit se svým bratrem.{fnr}2{/fnr}

Neuvěřitelné! Zatímco Bůh se necítí zneuctěn tím, že je pozdržen dar, který mu měl být nabídnut – ty by ses cítil zneuctěn tím, že jako první učiníš krok ke smíření se svým bratrem?

{fn:1}{r}Mt 5,23{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Mt 5,24{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}1 Kor 11,27{/r}; {r:1Kor}10,17{/r}

Protože je jeden chléb, tvoříme jedno tělo. {*} Kdo by jedl chléb Páně nehodně, proviní se proti tělu Páně.

Všichni máme účast na jednom chlebě. {*} Kdo by jedl chléb Páně nehodně, proviní se proti tělu Páně.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}12,37-49{/r}; {r:Ex}13,11-16{/r}

Hospodin vyvedl svůj lid z_egyptské země a oznámil ustanovení o_velikonoční oběti a o_prvorozencích

{v}12,37{/v}Synové Izraele se dali na cestu z_Ramesu směrem na Sukkot. Bylo jich šest set tisíc mužů schopných boje, kromě jejich rodin. {v}38{/v}Táhl s_nimi početný zástup neizraelitů, i_mnoho bravu a skotu, veliká stáda. {v}39{/v}Z_těsta, které vzali z_Egypta, upekli nekvašené placky, poněvadž nevykynulo. Byli totiž z_Egypta vyhnáni a nemohli se zdržovat a připravit si živobytí.

{v}40{/v}Doba, po kterou přebývali synové Izraele v_Egyptě, trvala čtyři sta třicet let. {v}41{/v}Po čtyřech stech třiceti letech, právě téhož dne, vyšly všechny Hospodinovy zástupy z_egyptské země. {v}42{/v}Pro Hospodina byla to noc bdění, když je vyváděl z_egyptské země. Tato noc je (zasvěcená) Hospodinu jako sváteční bdění (závazné) pro všechny syny Izraele po všechna jejich pokolení.

{v}43{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi: „Toto je ustanovení pro velikonoční oběť: žádný cizinec z_ní jíst nesmí. {v}44{/v}Ale každého koupeného otroka obřežeš, a tak jíst může. {v}45{/v}Ale ten, kdo nedávno přišel, a najatý dělník z_ní jíst nesmí! {v}46{/v}V_témž domě se bude jíst, nic z_masa ven nevyneseš a ani kost z_ní nezlomíte. {v}47{/v}Celé společenství Izraele ať tak jedná! {v}48{/v}Jestliže bude u_tebe bydlet přistěhovalec a bude chtít slavit velikonoční oběť pro Hospodina, ať se každý muž dá obřezat a pak může být připuštěn k_jejímu slavení a bude jako jeden z_vás. Žádný neobřezanec však z_ní jíst nesmí! {v}49{/v}Stejný zákon bude (platit) pro vás jako pro přistěhovalce, který mezi vámi bydlí!“

Mojžíš řekl lidu: {v}13,11{/v}„Až tě Hospodin přivede do kananejské země, jak přísahal tobě i_tvým otcům, až ti ji dá, {v}12{/v}odevzdáš Hospodinu všechno, co otvírá lůno, každého prvorozeného samce při vrhu tvého dobytka (zasvětíš) Hospodinu. {v}13{/v}Za každého prvorozeného osla dáš beránka; jestliže nevykoupíš, musíš ho zabít (zlomením šíje). Všechno prvorozené z_člověka u_svých synů musíš vykoupit!

{v}14{/v}Když se tě v_budoucnu zeptá tvůj syn: ‚Co to (znamená)?‘, řekneš mu: ‚Hospodin nás vyvedl silnou rukou z_Egypta, z_domu otroctví. {v}15{/v}Když se totiž farao zatvrdil a (nechtěl) nás propustit, Hospodin pobil všechno prvorozené v_egyptské zemi, od prvorozence člověka až do prvorozence dobytka. Proto obětuji Hospodinu všechny samce, kteří otvírají lůno, a vykupuji každého prvorozence ze svých synů.‘ {v}16{/v}Bude to jako znamení na tvé ruce a jako stuha mezi tvýma očima na připomínku, že nás Hospodin silnou rukou vyvedl z_Egypta.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Srov. {r}Lk 2,22.23.24{/r}

Rodiče přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, {*} jak je psáno v_Zákoně Páně: Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu.

Podali za něho oběť Hospodinu: pár hrdliček nebo dvě holoubata. {*} Jak je psáno v_Zákoně Páně: Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu.

Z_pastorální konstituce 2. vatikánského sněmu o_církvi v_dnešním světě

(Gaudium et spes, n. 9-10)

Nejhlubší otázky, které si lidstvo klade

Dnešní svět se jeví zároveň jako mocný i_slabý, schopný nejlepšího i_nejhoršího, neboť se mu otvírá cesta k_svobodě nebo otroctví, k_pokroku nebo úpadku, k_bratrství nebo nenávisti. Mimoto si člověk uvědomuje, že je na něm, aby správně usměrňoval síly, které sám vyvolal a které ho mohou buď rozdrtit, anebo mu sloužit. Proto si klade některé otázky.

Rozpory, jimiž trpí dnešní svět, souvisí s_hlubší rozporností, jež tkví v_srdci člověka.

Neboť v_člověku samém je mnoho činitelů, které se mezi sebou střetávají. Zatímco na jedné straně zjišťuje, že je mnohostranně omezen, neboť je bytost stvořená, cítí na druhé straně, že je ve svých touhách neomezený a povolaný k_vyššímu životu.

Mezi mnoha věcmi, které ho lákají, je nucen neustále volit a některých se zříkat. Navíc je slabý a hříšný, a tak často dělá, co nechce, a nedělá, co by dělat chtěl.{fnr}1{/fnr} Proto sám v_sobě trpí rozpolceností, a z_té vzniká tolik vážných rozbrojů také ve společnosti.

Dost lidí odvádí od zřetelného uvědomění tohoto dramatického stavu jejich praktický materialismus, anebo jim třeba brání bída, která na ně tíživě doléhá, aby se nad ním vůbec zamysleli.

Mnozí se domnívají, že naleznou klid v_některém z_různých výkladů světa, které se jim nabízejí.

Někteří zase očekávají, že lidstvo dospěje k_pravému a plnému osvobození pouhým lidským přičiněním, a jsou přesvědčeni, že budoucí vláda člověka nad světem splní všechna přání lidského srdce.

Nechybějí ani takoví, kteří se vzdali naděje nalézt smysl života a vychvalují odvahu těch, kteří se domnívají, že lidská existence postrádá jakýkoli opravdový význam, a snaží se jí dát celkový smysl jen na základě vlastního rozumu.

Tváří v_tvář dnešnímu vývoji světa však neustále roste počet lidí, kteří si kladou a s_novou naléhavostí pociťují nejzákladnější otázky: Co je člověk? Jaký je smysl bolesti, zla, smrti, které přes všechen dosažený pokrok trvají? Nač ona vítězství, tak draze dosažená? Čím může člověk přispět společnosti a co od ní může očekávat? Co přijde po tomto pozemském životě?

A církev věří, že Kristus, jenž pro všechny zemřel a vstal z_mrtvých,{fnr}2{/fnr} dává člověku skrze svého Ducha světlo a sílu, aby mohl dostát svému nejvyššímu povolání, a věří, že lidem nebylo dáno pod nebem jiné jméno, v_němž by došli spásy.{fnr}3{/fnr}

Věří také, že klíč, střed a cíl celých lidských dějin je v_jejím Pánu a Učiteli.

Kromě toho církev tvrdí, že za všemi změnami je mnoho věcí, které se nemění a které mají svůj poslední základ v_Kristu, jenž je stejný včera, dnes i_na věky.{fnr}4{/fnr}

{fn:1}Srov. {r}Řím 7,14-19{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}2 Kor 5,15{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Sk 4,12{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Žid 13,8{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}1 Kor 15,55-56.57{/r}; {r}Pláč 3,25{/r}

Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec? Ten bodec smrti je hřích. Ale Bohu díky! {*} On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista.

Dobrotivý je Hospodin k_těm, kdo v_něho doufají, k_duši, která ho hledá. {*} On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista.

Z_meditací Jacquese Guilleta, kněze

(Jésus devant sa Vie et sa Mort, Paris 1991)

Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec

Objevit Boha Otce a chtít udělat z_bližního bratra, to jsou pro Ježíše dvě neoddělitelné věci. Otcovský pohled upřený na mne, pozornost, která mému životu dodává smyslu, božské gesto, jež mne volá a vytváří mne, je zde proto, aby podnítilo všechny lidi kolem mne.

Dávejte, a bude vám dáno, odpouštějte, jako Bůh odpouští vám;{fnr}1{/fnr} mějte rádi tak, jak s_vámi zachází Bůh; buďte milosrdní, protože jste jeho děti. To je rozhodující měřítko, znamení, podle kterého se poznávají Boží děti. A toto přikázání má smysl jedině ve skutečném světě, kde působí zlo a kde převládá násilí. Nepředstírá, že jej přemění na jakýsi idylický vesmír, ve kterém mírnost odzbrojí násilí. Požaduje něco realističtějšího a tajemnějšího: jednat s_nepřítelem jako s_bratrem, i_když on zůstává nepřítelem a působí nám násilí, i_když mu snad musíme odporovat.

Odpouštět znamená přijímat nepřítele takového, jaký je, a chtít, aby existoval takový, jaký je. Znamená to souhlasit s_tím, aby konal dobro, o_kterém my si myslíme, že jej není schopen, a které bychom mu neradi uznali. Znamená to souhlasit s_tím, že tajemství jeho života nám uniká, že Bůh nám je nezpřístupní; znamená to stejný úkon víry jako ten, kterým odevzdáváme Otci tajemství svého vlastního bytí. Tento úkon má smysl tehdy, jestliže mohu skutečně doufat, že svého bratra dostihnu, a tato naděje předpokládá onu rozhodnou událost, která zlu učiní konec. Tato událost je už zde, jakmile mohu odpustit; je to skutečnost v_Ježíšovi, který ji navrhuje a prožívá. Zůstává slibem a je dosažitelná jen vírou a nadějí.

{fn:1}Srov. {r}Lk 6,37-38{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}2 Sol 3,13.15{/r}; {r}Mt 23,8{/r}

Nepovažujte se za nepřátele, ale napomínejte se jako bratři. {*} Nenechte se od konání dobrých skutků odradit únavou.

Jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. {*} Nenechte se od konání dobrých skutků odradit únavou.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}13,17 – 14,9{/r}

Cesta pouští k_Rákosovému moři

{v}13,17{/v}Když farao propustil lid, Bůh je nevedl cestou do země Filišťanů, ačkoli je nejkratší. Myslel si, že by lid ztratil odvahu, kdyby uviděl, (že proti němu povstávají) války, a vrátil by se do Egypta. {v}18{/v}Bůh vedl lid oklikou pouštní cestou k_Rákosovému moři, a (tak) synové Izraele vystoupili v_pořádku z_egyptské země. {v}19{/v}Mojžíš vzal s_sebou Josefovy kosti, neboť (on) s_přísahou zavázal syny Izraele: „Hospodin se vás ujme, proto vyneste s_sebou odtud mé kosti.“ {v}20{/v}Odtáhli ze Sukkot a utábořili se v_Etamu na kraji pouště.

{v}21{/v}Hospodin šel před nimi ve dne v_sloupu oblakovém, aby jim ukazoval cestu, a v_noci v_sloupu ohnivém, aby jim svítil – a tak mohli jít ve dne i_v_noci. {v}22{/v}A nikdy před lidem nezmizel oblakový sloup ve dne ani ohnivý sloup v_noci.

{v}14,1{/v}Hospodin mluvil k_Mojžíšovi: {v}2{/v}„Řekni synům Izraele, aby se vrátili a utábořili před Pihachirotem, mezi Migdolem a mořem před Bál Safonem; naproti němu se utáboříte u_moře. {v}3{/v}Farao řekne o_synech Izraele: ‚Bloudí po zemi, zavřela se za nimi poušť.‘ {v}4{/v}Zatvrdím faraonovo srdce a bude je pronásledovat. Oslavím se (vítězstvím) nad faraonem a celým jeho vojskem. Egypťané poznají, že já jsem Hospodin!“ A tak to udělali.

{v}5{/v}Když bylo egyptskému králi oznámeno, že lid utekl, změnil se názor faraona i_jeho dvořanů na lid a řekli: „Co jsme to jen udělali, že jsme Izraele propustili z_našeho otroctví!“ {v}6{/v}Dal zapřáhnout do svého vozu a své lidi vzal s_sebou. {v}7{/v}Vzal šest set nejlepších vozů a všechny válečné vozy egyptské a na všech byla vybraná posádka. {v}8{/v}Hospodin zatvrdil srdce faraona, egyptského krále, takže pronásledoval syny Izraele, oni však vytáhli (chráněni) vztaženou rukou (Boží). {v}9{/v}Egypťané – všichni koně, faraonovy vozy, jeho jezdci a vojsko – je pronásledovali a dostihli je v_táboře u_moře u_Pihachirotu před Bál Safonem.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Žl 114 (113),1.2{/r}; {r}Ex 13,21{/r}

Když Izrael vytáhl z_Egypta, Jakubův dům z_cizáckého lidu, {*} Juda se stal Boží svatyní, Izrael Božím panstvím.

Hospodin šel před nimi v_oblakovém sloupu, aby jim ukazoval cestu. {*} Juda se stal Boží svatyní, Izrael Božím panstvím.

Z_kázání svatého Lva Velikého, papeže

(Sermo 51,3-4.8: PL 54,310-311.313)

Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista

Pán ukazuje svou slávu před svědky, které si vybral. A jeho tělo, které má stejnou podobu jako tělo ostatních lidí, září takovým jasem, že jeho tvář vypadá jako slunce a šat se svou bělostí podobá sněhu.{fnr}1{/fnr}

Při tomto proměnění šlo především o_to, aby se srdce učedníků nepohoršilo nad křížem, a aby ponížení dobrovolného utrpení neotřáslo vírou těch, kterým byla zjevena jedinečnost skryté důstojnosti.

Neméně měla ovšem Prozřetelnost na mysli položení základů naděje pro svatou církev: Celé Kristovo tělo mělo poznat, jakého proměnění mu bude dopřáno, a údy měly očekávat, že budou mít podíl na slávě, jakou již nyní září hlava.

Právě o_tom mluvil Pán, když řekl o_velebnosti svého příchodu: Tehdy budou spravedliví v_království svého Otce zářit jako slunce.{fnr}2{/fnr} A svědčí o_tom i_svatý apoštol Pavel, když říká: Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s_budoucí slávou, která se zjeví na nás.{fnr}3{/fnr} A jinde: Jste přece už mrtví a váš život je s_Kristem skrytý v_Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i_vy s_ním ukážete ve slávě.{fnr}4{/fnr}

Apoštolové tedy měli být utvrzeni a přivedeni k_plnému poznání. Z_tohoto zázraku však vyplývá ještě další poučení.

Ukázali se totiž také Mojžíš a Eliáš, tedy Zákon a Proroci, a rozmlouvali s_Pánem. Přítomností těchto pěti mužů se tak dokonale splnilo to, co bylo řečeno: Každou výpověď potvrzují dva nebo tři svědkové.{fnr}5{/fnr}

A co může být jistějšího a spolehlivějšího, než když výpověď dotvrzuje společný hlas polnice Starého i_Nového zákona a s_učením evangelia se shodují oba nástroje dávného zvěstování?

Stránky obojí smlouvy si totiž navzájem svědčí. Toho, jejž slibovala dřívější znamení pod rouškou tajemství, jasně a zřetelně ukazuje záře přítomné slávy.

Neboť, jak říká svatý Jan, Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista.{fnr}6{/fnr} V_něm se totiž vyplnila i_zaslíbení prorockých obrazů i_smysl nařízení Zákona. Neboť Kristus dokazuje svou přítomností, že proroctví jsou pravdivá, a působí svou milostí, že přikázání jsou uskutečnitelná.

Ať se tedy hlásáním svatého evangelia upevňuje víra všech a nikdo ať se nestydí za Kristův kříž, jímž byl svět vykoupen.

Ať se také nikdo nebojí trpět pro spravedlnost ani ať neztrácí naději ve slíbenou odměnu. Protože skrze námahu se přichází k_odpočinku a skrze smrt k_životu. Vždyť Kristus vzal na sebe všechnu naši lidskou slabost. Jestliže tedy vytrváme v_jeho víře a lásce, i_my přemůžeme, co on přemohl, a dostaneme, co přislíbil.

A tak ať už máme zachovávat přikázání nebo snášet protivenství, vždy ať nám v_uších zní přitom hlas Otce, který řekl: To je můj milovaný Syn, v_něm mám zalíbení; toho poslouchejte.{fnr}7{/fnr}

{fn:1}Srov. {r}Mt 17,1-8{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Mt 13,43{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Řím 8,18{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Kol 3,3-4{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Dt 17,6{/r}; {r}Mt 18,16{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Jan 1,17{/r}.{/fn} {fn:7}{r}Mt 17,5{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Žid 12,22.44.25{/r}; {r}Žl 95 (94),8{/r}

Přistoupili jste k_Ježíši, prostředníku nové smlouvy. {*} Nezdráhejte se poslouchat toho, kdo mluví.

Jestliže neunikli trestu ti, kteří odmítali toho, kdo jim sděloval Boží nařízení na zemi, tím méně my, odvrátíme-li se od toho, kdo mluví z_nebe. {*} Nezdráhejte se poslouchat toho, kdo mluví.

Z_meditací Jeana Corbona, kněze

(Liturgie pramene, Praha 2015, 66-69)

Ježíšova tvář zazářila jako slunce

Zvláštní úkaz na hoře Proměnění je synoptiky záměrně vylíčen jako vrchol Ježíšovy služby. Co se odehrálo v_této nenadálé události? Proč „prchavá krása“ Nepochopitelného najednou probleskla v_těle Slova? Mohou nás vést dvě jistoty. Za prvé, v_případě Ježíšova proměnění na hoře se nejedná o_změnu – metamorfózu dle významu řeckého termínu. Evangelijní text a jednomyslná interpretace Otců mluví jasně: Kristus je proměněn ne ve smyslu, že by přijal něco, čím není, ale že svým učedníkům zjevuje, kým je: otevírá jim oči a z_bývalých slepců činí vidoucí. Proměnění směřuje k_učedníkům a toto potvrzuje druhá jistota: cílem proměnění, v_souladu s_cílem celé ekonomie spásy zjevené v_Bibli, je spása člověka. Tak jako v_hořícím keři, Slovo „nechává zahlédnout“ ve svém těle světlo božství, nikoli aby darovalo poznání, ale aby spasilo: zjevuje se tím, že se dává, a dává se, aby nás proměnilo v_sebe.

Petr byl osvícen vnitřním světlem již o_několik dní dříve a poznal jej jako Božího Mesiáše. Ježíš tehdy začal zvedat roušku zakrývající blízký konec: bude muset trpět, být vydán na smrt a vstát z_mrtvých. Mezi touto první předpovědí a předpovědí následující se Ježíš rozhoduje k_výstupu na horu. Tryskání proměnění se objevuje od té doby skrze nevyřčená slova evangelistů: Ježíš dokončil katechezi připravující na jeho Velikonoce a dal se na cestu vstříc jejich naplnění. Celým svým bytím, celým svým „tělem“ je vydán milující vůli Otce a plně k_ní lne. Od této chvíle bude vše vyjadřovat jeho bezpodmínečné „ano“ Otcově lásce až do posledního boje agónie, jejímiž svědky budou stejní tři učedníci.

Je třeba, abychom vstoupili do tajemství tohoto přilnutí lásky, abychom pochopili, že proměnění není chladnokrevné odhalení světla Slova očím učedníkům, ale intenzivní moment, v_němž Ježíš nedělá nic víc, než je celým svým bytím sjednocen se soucítěním Otce. Proměnění umožňuje zahlédnout rozvinutí toho, co Slovo začalo svým vtělením a co skrze zázraky zjevovalo od svého křtu: Tělo Pána Ježíše je svátost, která dává život Boží lidem. Když naše lidství svolí spojit se s_lidstvím Ježíše, tehdy bude mít účast na jeho božské přirozenosti,{fnr}1{/fnr} bude zbožštěno. Pokud je veškerý smysl ekonomie spásy zde, chápeme, že liturgie je jejím uskutečněním. Zbožštění člověka přichází skrze účast na těle Krista.

{fn:1}Srov. {r}2 Petr 1,4{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}1 Jan 3,2{/r}

Už teď jsme Boží děti. {*} Až se on ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.

Čím budeme, není ještě zřejmé. {*} Až se on ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}14,10-31{/r}

Prošli středem moře po souši

{v}10{/v}Když se farao přiblížil, synové Izraele se podívali, a hle – Egypťané táhnou za nimi. Velmi se báli a křičeli k_Hospodinu. {v}11{/v}Řekli Mojžíšovi: „Copak nebylo v_Egyptě místo k_pohřbení, že jsi nás vzal umřít na poušť? Cos nám to udělal, že jsi nás vyvedl z_Egypta? {v}12{/v}Copak jsme ti neřekli už v_Egyptě: ‚Dej nám pokoj! Chceme otročit Egypťanům, neboť je pro nás lépe jim otročit než umřít na poušti!‘“ {v}13{/v}Mojžíš řekl lidu: „Nebojte se, vzmužte se, a uvidíte záchranu od Hospodina, kterou vám dnes připraví. Egypťany, které dnes vidíte, už neuvidíte navěky. {v}14{/v}Hospodin bude bojovat za vás a vy budete jen mlčky přihlížet.“

{v}15{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi: „Co ke mně křičíš? Poruč synům Izraele, ať táhnou dál! {v}16{/v}A ty zdvihni svou hůl, vztáhni ruku nad moře a rozděl ho, aby synové Izraele mohli jít středem moře po souši. {v}17{/v}A já zatvrdím srdce Egypťanů, takže půjdou za nimi. Ukážu svou moc na faraonovi, na celém jeho vojsku, na jeho vozech a jezdcích, {v}18{/v}aby Egypťané poznali, že já jsem Hospodin, když ukážu svou moc na faraonovi, na jeho vozech a jezdcích.“

{v}19{/v}Boží anděl, který šel před táborem Izraelitů, změnil místo a šel za nimi. Také oblačný sloup změnil místo a položil se za ně. {v}20{/v}Přišel tak mezi tábor Egypťanů a mezi tábor Izraelitů. Byl mlžnou tmou, ale osvětloval noc, takže po celou noc se jedni nepřiblížili k_druhým.

{v}21{/v}Mojžíš vztáhl svou ruku nad moře a Hospodin hnal moře prudkým žhavým větrem po celou noc zpět a moře vysušil. Vody se rozdělily a voda stála jako zeď po pravici i_po levici, {v}22{/v}takže synové Izraele šli středem moře po souši. {v}23{/v}Egypťané je následovali. Všichni faraonovi koně, jeho vozy a jezdci šli za nimi středem moře. {v}24{/v}Když nadešla doba ranní hlídky, pohleděl Hospodin z_ohnivého a oblačného sloupu na tábor Egypťanů a způsobil zmatek v_jejich táboře; {v}25{/v}zadrhl jim kola u_vozů, takže mohli pokračovat v_jízdě jen s_velkými obtížemi. Proto Egypťané křičeli: „Utečme před Izraelem, vždyť Hospodin bojuje za ně proti Egypťanům!“

{v}26{/v}Hospodin nařídil Mojžíšovi: „Vztáhni svou ruku nad moře, aby se vody vrátily na Egypťany, na jejich vozy i_jezdce!“ {v}27{/v}Když tedy Mojžíš vztáhl svou ruku nad moře, moře se vrátilo časně zrána na své původní místo. Egypťané prchali proti němu a Hospodin je vrhl doprostřed moře. {v}28{/v}Vody se valily nazpět a zaplavily vozy i_jezdce a celé faraonovo vojsko, které se hnalo za nimi do moře; a nezbyl z_nich ani jeden. {v}29{/v}Synové Izraele však prošli středem moře po souši a voda jim stála jako zeď po pravici i_po levici.

{v}30{/v}Tak Hospodin vysvobodil v_ten den Izraelity z_moci Egypťanů a Izraelité viděli mrtvé Egypťany na mořském břehu a {v}31{/v}pocítili mocnou ruku, kterou Hospodin zasáhl proti Egypťanům. Lid se bál Hospodina a věřil jemu i_jeho služebníku Mojžíšovi.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Ex 15,1.2.3{/r}

Chci zpívat Hospodinu, neboť je velmi vznešený, koně i_jezdce svrhl do moře. {*} Hospodin je má síla, stal se mou spásou.

Hospodin je hrdina ve válce, jeho jméno je Všemohoucí. {*} Hospodin je má síla, stal se mou spásou.

Z_katechezí svatého Jana Zlatoústého, biskupa

(Cat. 3,24-27: SCh 50,165-167)

Mojžíš a Kristus

Židé viděli zázraky; i_ty je teď uvidíš, ale větší a mnohem skvělejší než ty, které spatřili Židé, když vycházeli z_Egypta. Neviděls, jak se s_celou svou válečnou mocí topí faraon, zato jsi viděl tonout ďábla i_s_jeho mocí. Židé prošli mořem, ty jsi prošel smrtí; oni byli vytrženi z_moci Egypťanů, tys byl osvobozen z_moci démonů; Židé se zbavili otročení cizímu národu, tys unikl mnohem horšímu otroctví hříchu.

Chceš ještě odjinud poznat, že jsi byl uznán za hodna daleko větších věcí? Židům tenkrát nebylo dáno patřit na Mojžíšovu oslavenou tvář, přestože byl stejně jako oni jen služebník a byl jejich soukmenovec, zatímco ty hledíš na tvář samého Krista v_jeho slávě. I_Pavel přece volá: My všichni s_nezakrytou tváří odrážíme jako v_zrcadle velebnost Páně.{fnr}1{/fnr}

I_Židy tehdy provázel Kristus,{fnr}2{/fnr} nás ovšem nyní provází daleko více. Je totiž Pán tehdy doprovázel kvůli Mojžíšovi, nás provází nejenom kvůli Mojžíšovi, nýbrž i_pro vaši vlastní poslušnost. Je čekala po Egyptu poušť, tebe čeká po odchodu nebe. Oni měli vynikajícího vůdce a velitele v_Mojžíšovi; také my máme svého Mojžíše: sám Bůh nás vede a je naším nejvyšším velitelem.

A co bylo pro Mojžíše tehdy příznačné? Mojžíš, jak říká Písmo, byl nejmírnější ze všech lidí na zemi.{fnr}3{/fnr} Řekne-li někdo totéž i_o_druhém Mojžíšovi, nedopustí se omylu. Vždyť s_ním stále byl sám nekonečně mírný Duch, jako s_ním soupodstatný a sourodý. Tenkrát Mojžíš vztáhl ruce k_nebi, a snesl se chléb andělů, mana. Náš druhý Mojžíš také vztahuje ruce k_nebi, a přináší pokrm věčný. Mojžíš udeřil do skály, a vyvedl proudy vod; Kristus se sotva dotkne stolu, jako by však udeřil do stolu duchovního, a dává vytrysknout proudům Ducha. Proto stojí stůl uprostřed, jako pramen, aby zástupy ovcí mohly ze všech stran pramen obklopit a s_radostí pít z_jeho spásonosných vln.

Když je tu tedy takový pramen a tolik života, stůl je plný tisícerého dobra a ze všech stran nám plynou duchovní dary, přistupme s_upřímným srdcem a s_čistým svědomím, aby se nám dostalo milosti, milosrdenství a pomoci v_pravý čas,{fnr}*{/fnr} z_milosti a dobroty jednorozeného Syna, našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Skrze něho a s_ním buď Otci i_oživujícímu Duchu sláva, čest a moc nyní i_vždycky a na věky věků. Amen.

{fn:1}{r}2 Kor 3,18{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}1 Kor 10,4{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Nm 12,3{/r}.{/fn} {fn:*}Srov. {r}Žid 4,16{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Žid 11,24-25.26.27{/r}

Když Mojžíš dospěl, vedla ho víra k_tomu, že odmítl prohlásit se jako syn faraonovy dcery; raději chtěl snášet spolu s_Božím lidem protivenství, než mít nějaký přechodný prospěch z_toho, že by se dopustil hříchu. {*} To proto, že měl zrak upřený na budoucí odplatu.

Byl přesvědčen, že když snáší potupy jako Mesiáš, má to větší cenu než všechny poklady Egypta. Víra způsobila, že odešel z_Egypta. {*} To proto, že měl zrak upřený na budoucí odplatu.

Z_promluv svatého Augustina, biskupa, ke katechumenům

(Promluva 58. Promluvy o_modlitbě Páně, Praha 2019, 61-62)

Odpouštějte, a bude vám odpuštěno

Bůh s_námi uzavřel smlouvu, dohodu a pevnou úmluvu, abychom říkali: Jako i_my odpouštíme našim viníkům.{fnr}1{/fnr} Kdo chce, aby jeho slova Odpusť nám naše viny{fnr}2{/fnr} přinesla účinek, ať popravdě poví: Jako i_my odpouštíme našim viníkům. Pokud někdo tuto druhou část věty neřekne anebo ji pronese nepravdivě, pronáší její první část nadarmo. Odpusťte zcela cokoli, co máte ve svém srdci proti někomu jinému. Odpusťte tam, kam vidí Bůh. Stává se totiž, že člověk odpouští ústy, ale stále to drží v_srdci. Odpouští ústy kvůli lidem, ale drží to v_srdci, protože se nebojí Božích očí. Proto odpusťte vše, co máte proti někomu až do tohoto dne – alespoň v_těchto dnech to odpusťte!

Slunce by nemělo zapadat nad vaším hněvem, a ono zatím zapadlo tolikrát. Nechte konečně plavat svůj hněv.

Nemyslete si, že hněv nic neznamená: Oko mé je hořem zakaleno.{fnr}3{/fnr} Je-li oko zakaleno, jistě nemůže spatřit slunce, a když se o_to pokusí, má z_toho bolest, a ne potěšení. Co je to hněv? Touha po pomstě. Člověk se touží pomstít, a Kristus ještě pomstěn není, svatí mučedníci dosud pomstěni nejsou! Boží trpělivost dosud čeká, až se nepřátelé mučedníků obrátí, až se obrátí nepřátelé Kristovi – a kdo jsme my, abychom prahli po pomstě? Kdyby se jí Bůh domáhal na nás, co bychom si počali my, kteří urážíme Boha skoro den co den? Proto odpouštějte, odpouštějte ze srdce. Hněváš se? Nehřeš! Hněvejte se, a nehřešte již.{fnr}4{/fnr} Hněvejte se jako lidé, přemůže-li vás hněv. Ale nehřešte tím, že byste hněv uchovávali v_srdci. Kdybyste jej totiž uchovávali, chovali byste jej proti sobě, a bránili byste tomu, abyste vstoupili do onoho světla. Proto odpouštějte.

Co je hněv? Touha po pomstě. Co je nenávist? Zestárlý hněv. Pokud hněv zestárne, už se mu říká nenávist.

{fn:1}{r}Mt 6,12{/r}.{/fn} {fn:2}Tamtéž.{/fn} {fn:4}{r}Ef 4,26{/r}; srov. {r}Žl 4,5{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Ef 4,26{/r}; {r}Lk 6,32{/r}

Když se rozhněváte, nenechte se strhnout ke hříchu. {*} Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem.

Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. {*} Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}16,1-18.35{/r}

Cesta pouští k_Sinaji: křepelky a mana

{v}1{/v}Celé společenství synů Izraele se dalo na cestu z_Elim a patnáctého dne druhého měsíce po jejich východu z_egyptské země přišlo na poušť Sin, která je mezi Elim a Sinajem.

{v}2{/v}A celé společenství synů Izraele reptalo na poušti proti Mojžíšovi a Árónovi. {v}3{/v}Synové Izraele jim řekli: „Kéž bychom zemřeli Hospodinovou rukou v_egyptské zemi, když jsme sedávali u_hrnců masa a jídávali chléb dosyta. Vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste umořili celé shromáždění hladem!“

{v}4{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi: „Hle, jako déšť vám sešlu chléb z_nebe. Ať lidé vyjdou a každý den si nasbírají dávku na den. (Tak) je chci zkoušet, zda půjdou v_mém zákoně, nebo ne. {v}5{/v}Když šestého dne připraví to, co přinesou, bude to dvojnásobek toho, co sesbírali na jeden den.“

{v}6{/v}Mojžíš a Árón řekli všem synům Izraele: „Večer poznáte, že Hospodin vás vyvedl z_egyptské země; {v}7{/v}a ráno uvidíte Hospodinovu slávu. Neboť Hospodin slyšel, že reptáte proti němu. My však co jsme, že proti nám reptáte?“ {v}8{/v}A Mojžíš dodal: „Hospodin vám dá večer maso k_jídlu a ráno chléb k_nasycení, protože Hospodin slyšel, že reptáte proti němu. Neboť co jsme my? Vaše reptání není proti nám, ale proti Hospodinu.“ {v}9{/v}Mojžíš pravil Árónovi: „Řekni celému společenství synů Izraele: ‚Přistupte před Hospodina, neboť slyšel vaše reptání!‘“ {v}10{/v}Když mluvil Árón k_celému společenství synů Izraele, obrátili se k_poušti, a hle – Hospodinova velebnost se ukázala v_oblaku.

{v}11{/v}Hospodin pravil Mojžíšovi: {v}12{/v}„Slyšel jsem reptání synů Izraele. Řekni jim toto: K_večeru budete jíst maso a zrána se nasytíte chlebem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh.“

{v}13{/v}Když nastal večer, přilétly křepelky a pokryly celý tábor. Zrána padla rosa na tábor kolem dokola. {v}14{/v}Pokrývka z_rosy se rozplynula, a hle – na povrchu pouště bylo cosi drobného, šupinatého, jemného jako jíní na zemi. {v}15{/v}Když to synové Izraele viděli, ptali se navzájem: „Manhu“ („Co je to“) – neboť nevěděli, co to je. Mojžíš jim řekl: „To je chléb, který vám Hospodin dává k_jídlu. {v}16{/v}To je ustanovení, které Hospodin přikázal: ‚Každý ať si ho nasbírá, kolik stačí k_najedení: gomor na hlavu podle počtu jednotlivců, každý ať vezme podle (toho, kolik je vás) ve stanu.‘“

{v}17{/v}Synové Izraele tak udělali a nasbírali jeden víc a druhý méně. {v}18{/v}Pak měřili gomorem: nepřebývalo tomu, kdo (nasbíral) víc, a neměl nedostatek ten, kdo (nasbíral) méně, každý nasbíral, kolik mohl sníst.

{v}35{/v}Synové Izraele jedli manu čtyřicet let, dokud nepřišli do země, kde měli bydlet; jedli manu, dokud nepřišli na hranice kananejské země.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Mdr 16,20{/r}; {r}Jan 6,32{/r}

Svůj lid jsi živil andělským pokrmem a neustále jsi jim poskytoval hotový chléb z_nebe, {*} pokrm, který je schopný dát všechnu rozkoš a ukojit každou chuť.

Chléb z_nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z_nebe vám dává můj Otec; {*} pokrm, který je schopný dát všechnu rozkoš a ukojit každou chuť.

Z_výkladů svatého Augustina, biskupa, na žalmy

(Ps 140,4-6: CCL 40,2028-2029)

Utrpení celého těla Kristova

Volal jsem k_tobě, Pane, vyslyš mě.{fnr}1{/fnr} To můžeme říci všichni. Neříkám to však jen já, říká to celý Kristus. Ale spíše je to řečeno ve jménu jeho těla. Neboť když zde byl, jako člověk se modlil a modlil se k_Otci ve jménu svého těla; a při modlitbě mu z_celého těla kanuly krůpěje krve. Jak je psáno v_evangeliu: Ježíš se vroucně modlil a potil se krví.{fnr}2{/fnr} Co je to však ta krev tryskající z_celého těla, ne-li utrpení mučedníků celé církve?

Volal jsem k_tobě, Pane, vyslyš mě; všimni si mé prosby, když k_tobě budu volat.{fnr}3{/fnr} Myslil sis, že ses už dost navolal, když jsi jednou řekl Volal jsem k_tobě? Volal jsi, ale nemysli si, že tím jsi již v_bezpečí. Ovšem, skončí-li se trápení, skončí se i_volání. Protože však soužení církve a Kristova těla trvá až do konce tohoto světa, neříká se pouze Volal jsem k_tobě, vyslyš mě, nýbrž i_všimni si hlasu mé prosby, když k_tobě budu volat.

Má modlitba ať je před tebou jako kadidlo, mé zvednuté dlaně jako večerní oběť.{fnr}4{/fnr}

Těmito slovy se obvykle míní sama hlava, to ví každý křesťan. Když se totiž den nachyloval k_večeru, položil Pán na kříži svůj život, aby jej opět přijal,{fnr}5{/fnr} neztratil jej nedobrovolně. Jenže jsme přitom byli míněni také my sami. Co totiž viselo na kříži, ne-li to, co měl společného s_námi? Což je vůbec možné, že by se Bůh Otec vzdal jediného Syna a že by ho opustil? Vždyť je s_ním přece jeden Bůh! To přece naši slabost přibíjel na kříž, tam, jak praví apoštol, starý člověk v_nás byl spolu s_ním ukřižován,{fnr}6{/fnr} a byl to právě hlas našeho lidství, jenž zvolal ono Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.{fnr}7{/fnr}

To je tedy ta večerní oběť: utrpení Páně, Kristův kříž, spasitelná krvavá oběť, celopal milý Bohu. A tuto večerní oběť učinil Pán ve svém vzkříšení obětí jitřní. Upřímná modlitba vytrysklá z_věřícího srdce stoupá tudíž vzhůru jako zápalná oběť na svatém oltáři. Není nic příjemnějšího než vůně Kristova. A stejně mají vonět všichni, kdo v_něj věří.

Starý člověk v_nás, tak znějí apoštolova slova, byl spolu s_ním ukřižován, aby ztratila svou moc hříšná přirozenost a my abychom už hříchu neotročili.{fnr}8{/fnr}

{fn:1}Srov. {r}Žl 141 (140),1{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Lk 22,44{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Žl 141 (140),1{/r}.{/fn} {fn:4}Tamtéž, v. {r:Žl 141 (140)}2{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Jan 10,17.18{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Řím 6,6{/r}.{/fn} {fn:7}{r}Mt 27,46{/r}.{/fn} {fn:8}{r}Řím 6,6{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Gal 2,19-20{/r}

Spolu s_Kristem jsem ukřižován. {*} Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.

Žiji ve víře v_Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval. {*} Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.

Z_homilií svatého Basila Velikého, biskupa

(Hom. 20, PG 31,525)

Mluví, ale nejednají

Ďábel od té doby, co srazil člověka nadějí na falešnou slávu, ho neustále pokouší stejným naléháním. Vymýšlí stále víc, už tak nesčetných léček, jen aby tohoto cíle dosáhl. Jako velké dobro předestírá před člověka hojnost bohatství, aby se jím honosil a horlivě se po něm pídil; toto pokušení přináší jen marnou slávu, ale má v_sobě mnoho nebezpečí.

Vždyť získání bohatství vede k_chamtivosti, ale když je člověk má, nijak mu to nedodává dobrého jména. Naopak, bohatství člověka zaslepuje, činí ho marnivým a v_duši vyvolává náklonnost, kterou by bylo možno přirovnat k_jakémusi vředu. Vředový otok není ani zdravý, ani prospěšný, ale naopak škodlivý, proto je zdrojem nebezpečí a příčinou smrti. A stejné zlo působí pýcha v_duši.

Ostatně pýcha nepochází jenom z_bohatství nebo ze způsobu života, ke kterému bohatství vede. Ano, vidíme boháče, kteří si daleko nad své potřeby dopřávají skvělých a vybraných jídel, vystavují na odiv drahé oblečení, staví si ohromná obydlí, velkými náklady je udržují a vláčejí za sebou celé zástupy obdivovatelů.

Avšak stejnou neřest vyvolávají také výhody, kterých bylo dosaženo ve volbách. Jakmile lid pověří někoho nějakým úřadem, jakmile ho poctí předsednictvím čehokoliv – zvláště jde-li o_místo významné –, už si dotyčný myslí, že má víc než lidskou přirozenost, vznáší se v_oblacích a lidi sobě podobné už považuje jen za podnoží své slávy. Někdy se dokonce postaví proti těm, kteří mu dali své hlasy, a chová se drze k_těm, kteří ho povznesli. Bloud! Neví, že jeho sláva je křehčí než sen a že lesk, který ho obklopuje, je větší marnost než noční přízrak.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Př 11,4{/r}; {r}1 Kor 1,28{/r}

Neprospěje bohatství v_den Božího hněvu. {*} Spravedlnost zachrání ze smrti.

Ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou „něco“. {*} Spravedlnost zachrání ze smrti.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}17,1-16{/r}

Voda ze skály a bitva s_Amalečany

{v}1{/v}Celé společenství izraelských synů táhlo z_pouště Sin na Hospodinův rozkaz od stanoviště ke stanovišti a utábořilo se v_Refidim. Nebyla tam voda, aby se lidé napili. {v}2{/v}Hádali se s_Mojžíšem a řekli: „Dej nám vodu, ať se napijeme!“ Mojžíš jim řekl: „Co se hádáte se mnou a proč pokoušíte Hospodina?“ {v}3{/v}Lid tam tehdy žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: „Pročpak jsi nás vyvedl z_Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?“

{v}4{/v}Mojžíš volal k_Hospodinu: „Co mám dělat s_tímto lidem? Ještě trochu, a ukamenují mě!“ {v}5{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vyjdi před lid v_doprovodu několika starců z_Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! {v}6{/v}Hle, já tam budu stát před tebou na skále na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z_ní voda a lid se napije.“ Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců. {v}7{/v}Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: „Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?“

{v}8{/v}Amalečané však přitáhli a bojovali s_Izraelem v_Refidim. {v}9{/v}Mojžíš řekl Jozuovi: „Vyber si muže a zítra vyjdi bojovat s_Amalečany, já se (zatím) postavím na vrchol pahorku s_Boží holí v_ruce.“

{v}10{/v}Jozue vykonal, co mu rozkázal Mojžíš, a bojoval s_Amalečany. Mojžíš, Árón a Chur však vystoupili na vrchol pahorku. {v}11{/v}Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité. Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. {v}12{/v}Ruce Mojžíšovy se však unavily; vzali tedy kámen, položili pod něho a on se na něj posadil. Árón a Chur podpírali jeho ruce, každý z_jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce.

{v}13{/v}Jozue porazil ostřím meče Amalečany a jejich válečné sbory. {v}14{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi: „Napiš to na památku do knihy a vštěp to Jozuovi, že zpod nebe vyhladím vzpomínku na Amalečany.“ {v}15{/v}Mojžíš vystavěl oltář a dal mu jméno: Hospodin je má zástava. A řekl: {v}16{/v}„Protože se ruka (zdvihla) proti Hospodinovu trůnu – Hospodin (povede) válku proti Amalečanům od pokolení do pokolení.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Iz 12,3.4{/r}; srov. {r}Jan 4,14{/r}

S_radostí budete čerpat vodu z_pramenů spásy. {*} V_onen den řeknete: Děkujte Hospodinu a vzývejte jeho jméno!

Voda, kterou vám dám já, stane se ve vás pramenem vody tryskající do života věčného. {*} V_onen den řeknete: Děkujte Hospodinu a vzývejte jeho jméno!

Z_traktátu „Proti bludným naukám“ od svatého Ireneje, biskupa

(Lib. 4,14,2-3; 15,1: SCh 100,542.548)

Na předobrazech se Izrael učil žít v_bázni Boží a vytrvale Bohu sloužit

Když na samém počátku stvořil Bůh člověka, stvořil ho proto, aby jej zahrnul svými dary. Patriarchy vyvolil proto, aby je spasil. Předem si vytvářel svůj lid, když učil nevědomé následovat Boha. Ustanovoval proroky, aby zvykal člověka být nositelem Božího Ducha na zemi a mít společenství s_Bohem. Bůh nikoho nepotřebuje, ale těm, kteří potřebují jeho, nabízí své společenství. Těm, v_nichž nalezl zalíbení, vykreslil jako architekt plán díla spásy: těm, kteří nevěděli v_Egyptě kudy kam, se sám stal průvodcem na cestě, těm, kteří se na poušti bouřili, dal příhodný zákon, těm, kteří vstoupili do zaslíbené země, se postaral o_patřičné dědictví a všem, kteří se vracejí k_Otci, zabíjí vykrmené tele a dává přinést nejlepší oděv.{fnr}1{/fnr} Tak mnoha způsoby mistrně komponuje lidstvu symfonii spásy. Proto Jan ve Zjevení říká: A jeho hlas je jako hukot množství vod.{fnr}2{/fnr} Neboť opravdu mnohé jsou vody Božího Ducha, vždyť bohatý a veliký je Otec.

A tím vším prochází Slovo a štědře přispívá na pomoc těm, kteří jsou mu podřízeni, a všemu stvoření dává příhodné a patřičné zákony.

A tak dal Bůh vyvolenému lidu zákony a předpisy týkající se stánku, stavby chrámu, ustanovení levitů, obětí krvavých i_nekrvavých, očišťování a všeho, co souviselo s_bohoslužbou.

On sám nic z_toho nepotřeboval, neboť v_něm je od počátku všechna plnost dobra, a dřív, než přišel Mojžíš, byla mu vlastní všechna líbezná vůně i_všechny druhy libovonných dýmů. A protože se lid tak snadno vracel k_modlám, vychovával si jej: mnoha zásahy je učil být Bohu věrný a sloužit mu, pomocí druhotného je volal k_prvotnímu, to znamená, že pomocí předobrazů je vedl ke skutečnosti, pomocí časného k_věčnému, pomocí tělesného k_duchovnímu a pomocí pozemského k_nebeskému. Tak to bylo řečeno Mojžíšovi: Hleď, abys všechno udělal podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.{fnr}3{/fnr}

Celých čtyřicet dní se učil porozumět Božím slovům, nebeským znamením, duchovním obrazům a předobrazům věcí budoucích. Pavel k_tomu říká: Pili totiž z_duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.{fnr}4{/fnr} A když prošel události, o_nichž se jedná v_Zákoně,{fnr}5{/fnr} dodává: To se jim přihodilo jako výstražný příklad, a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v_době poslední.{fnr}6{/fnr} Na předobrazech se tedy učili žít v_bázni Boží a vytrvale Bohu sloužit. A tak Zákon byl pro ně jak proroctvím budoucích věcí, tak i_výchovným prostředkem.

{fn:1}Srov. {r}Lk 15,22-23{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Zj 1,15{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Ex 25,40{/r}; {r}Žid 8,5{/r}.{/fn} {fn:4}{r}1 Kor 10,4{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. tamtéž, v. {r:1 Kor 10}7-10{/r}.{/fn} {fn:6}Tamtéž, v. {r:1 Kor 10}11{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Gal 3,24-25.23{/r}

Zákon byl naším vychovatelem pro Krista, abychom z_víry dostali ospravedlnění. {*} Když však přišla víra, nejsme už pod vychovatelem.

Než přišla víra, byli jsme hlídáni Zákonem jako ve vězení, v_očekávání víry, která se měla zjevit. {*} Když však přišla víra, nejsme už pod vychovatelem.

Z_traktátu „O_kněžství“ svatého Jana Zlatoústého, biskupa

(O_kněžství, 3, 10, Praha 2022, 88-90)

Kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem

Z čeho v_církvích vznikají velké nepokoje? Podle mne z_ničeho jiného než z_toho, že se výběr a volby představených církve dělají bez rozmyslu a náhodně. Hlava by totiž měla být silná, aby mohla ovládat zlé výpary vysílané zespoda z_ostatních částí těla a náležitě je brzdit.

Kněz musí za každou cenu očišťovat svou duši od kněžské hodnosti. Bude-li totiž na tomto úřadu vášnivě lpět, rozhoří se v_něm po jeho dosažení tento plamen ještě silněji; a jakmile to člověka přemůže, bude ochoten podstoupit nespočet nepříjemností, aby si ho udržel – ať už to bude potřeba kvůli němu někomu pochlebovat, nebo snést něco nedůstojného a ponižujícího, nebo vynaložit mnoho peněz. Nejsem v_rozporu s_blaženým Pavlem, ale naopak v_naprostém souladu s_jeho slovy. Co on říká? Uchází-li se někdo o_biskupskou službu, touží po dobrém úkolu.{fnr}1{/fnr} Já jsem však neřekl, že je strašné dychtit po tomto úkolu, nýbrž po této autoritě a moci. Myslím, že tuto touhu je nutno z_duše velmi usilovně vyhánět a hned od začátku jí bránit, aby duši ovládla, jinak člověk nebude moci dělat všechno svobodně. Kdo totiž netouží se v_tomto úřadě předvádět, ten se také nebojí, že o_něj přijde; a když se nebude bát, bude snad všechno konat se svobodou, která je pro křesťany typická. Někteří lidé, kteří mají strach a obávají se sesazení z_úřadu, žijí v_trpkém otroctví plném mnoha špatností a jsou často nuceni protivit se lidem i_Bohu.

Jestliže někdo u_sebe živí ono strašné a divoké zvíře, už před tím, než dosáhne pocty, nedá se popsat, do jak velké výhně uvrhne sám sebe, až jí dosáhne. Ti, kdo dychtí po úřadě, zažívají nesnesitelnou trýzeň, když se k_němu přiblíží, ale když ztratí naději, že ho dosáhnou, uhasí spolu s_očekáváním i_onu touhu.

{fn:1}{r}1 Tim 3,1{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Př 15,33{/r}; {r}Tit 2,2{/r}

Bázeň před Hospodinem je školou moudrosti. {*} Pokora předchází slávu.

Starší mají být střídmí, vážní, umět se ovládat, zdraví ve víře, lásce a trpělivosti. {*} Pokora předchází slávu.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}18,13-27{/r}

Mojžíš ustanovuje lidu soudce

{v}13{/v}Mojžíš zasedl, aby soudil lidi; lidé stáli před Mojžíšem od rána do večera.

{v}14{/v}Když Mojžíšův tchán viděl všechno, co Mojžíš pro lidi dělal, řekl: „Jak to jednáš s_lidmi? Proč sedíš sám, a všechen lid čeká od rána do večera?“

{v}15{/v}Mojžíš odpověděl tchánovi: „Lidé ke mně přicházejí, aby se dotazovali Boha. {v}16{/v}Jestliže mají (nějakou) záležitost, přicházejí ke mně, abych mezi nimi soudil, a já jim oznamuji Boží zákon a jeho příkazy.“

{v}17{/v}Ale Mojžíšův tchán řekl: „Není dobré, co děláš! {v}18{/v}Vysiluješ sebe i_tento lid, který je s_tebou, neboť se vyčerpáváš a nemůžeš to zastat sám. {v}19{/v}Jen mě poslechni a poradím ti a Bůh bude s_tebou. Zastupuj lid před Bohem v_tom, co k_Bohu patří, a přednášej Bohu jejich záležitosti. {v}20{/v}Vysvětluj jim zákony a příkazy a poučuj je o_cestě, kterou mají jít, a o_skutcích, které mají konat. {v}21{/v}Ale vyhlédni si mezi veškerým lidem schopné muže, bohabojné, důvěryhodné, kteří se nedají podplatit. Ustanov je za náčelníky nad tisíci, nad sty, nad padesáti a nad deseti. {v}22{/v}Ti ať stále vyřizují (záležitosti) lidí. Všechno důležité ať předkládají tobě a všechno obyčejné ať vyřizují sami; tak si ulehčíš, když s_tebou ponesou (zodpovědnost). {v}23{/v}Když to uděláš, splníš Boží rozkaz, zvládneš to a také všichni lidé se budou spokojeně vracet domů.“

{v}24{/v}Mojžíš poslechl svého tchána a udělal všechno, co mu poradil. {v}25{/v}Vybral si z_celého Izraele schopné muže a ustanovil je za představené nad lidem, za náčelníky nad tisíci, nad sty, nad padesáti a nad deseti. {v}26{/v}Ti stále vyřizovali běžné záležitosti lidí. Obtížnější záležitosti předkládali Mojžíšovi a sami rozhodovali jen v_obyčejných.

{v}27{/v}Mojžíš se rozloučil se svým tchánem a ten šel do své země.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Nm 11,25{/r}; {r}Ex 18,25{/r}

Hospodin sestoupil v_oblaku a mluvil k_Mojžíšovi; vzal z_ducha, který spočíval na něm, a dal ho sedmdesáti mužům. {*} Když na nich duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení.

Mojžíš si vybral z_celého Izraele schopné muže a ustanovil je za představené nad lidem. {*} Když na nich duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení.

Z_výkladu svatého Hilaria z_Poitiers, biskupa, na žalmy

(Ps 127,1-3: CSEL 24,628-630)

O_pravé bázni Boží

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách.{fnr}1{/fnr} Všimněme si, že kdykoli je v_Písmu řeč o_bázni Boží, není nikdy ponechána osamoceně, jako by nám sama mohla stačit k_dokonalé víře. Vždy toho mnoho předchází nebo následuje, a z_toho poznáváme smysl a naplnění této bázně. To vidíme i_z_toho, co říká Šalomoun v_Příslovích: Budeš-li volat po vědě a toužit po poznání, budeš-li ho hledat jako stříbro, jako za poklady po něm slídit, pak pochopíš bázeň před Hospodinem.{fnr}2{/fnr}

Z_toho je patrné, že k_bázni Boží vede několik stupňů.

Takže nejdříve máme volat po moudrosti, celou námahu volby svěřit rozumu, hledat moudrost a ze všech sil po ní pátrat. Teprve pak je možné pochopit bázeň Boží. Rozhodně se tou bázní nemyslí strach, jak ho lidé obecně chápou.

Strach je projevem lidské slabosti, která se bojí, že se přihodí něco, co nechceme, aby se stalo. Ale existuje a budí jej v_nás vědomí viny, právo mocnějšího, útok silnějšího, možnost nemoci, napadení divou zvěří nebo utrpení způsobené nejrůznějším zlem.

Tomuto strachu se jistě nemusíme učit, je nám vlastní z_naší přirozené slabosti. Ani se neučíme, čeho se máme obávat, ale samy ty skutečnosti, kterých se bojíme, v_nás vzbuzují strach.

Avšak o_bázni Boží je psáno: Pojďte, děti, a slyšte mě, naučím vás bát se Hospodina.{fnr}3{/fnr} Bázni Boží je tedy třeba se učit, protože je předmětem vyučování. Nespočívá na hrůze, ale na způsobu učení. A nepramení v_přirozeném strachu, ale má svůj počátek v_zachovávání přikázání, v_činorodém bezúhonném životě a v_poznávání pravdy.

Pro nás však spočívá všechna bázeň Boží v_lásce a dokonalá láska je dovršením této bázně. A vlastním úkolem naší lásky k_Bohu je toto: poslouchat napomenutí, zachovávat přikázání, důvěřovat v_zaslíbení. Slyšme ostatně Písmo, jak říká: Nuže, Izraeli, co žádá od tebe Hospodin, tvůj Bůh? Jenom aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, abys ho miloval a zachovával jeho příkazy celým svým srdcem a celou svou duší, aby se ti vedlo dobře.{fnr}4{/fnr}

Cest Páně je tedy mnoho, ačkoli on sám je přece cesta. Neboť když o_sobě mluví, sám se nazývá cestou a hned ukazuje proč, když říká: Nikdo nepřichází k_Otci než skrze mne.{fnr}5{/fnr}

Mnoho cest je proto třeba zkoumat a mnoho jich vyzkoušet, abychom nalezli tu jednu, která je dobrá, to znamená, abychom po cestách mnoha učení došli na tu jedinou, která vede k_věčnému životu. Neboť různé jsou cesty v_Zákoně, různé v_prorocích, různé v_evangeliích, různé v_učení apoštolů a v_rozličných dílech učitelů, a blahoslavení jsou všichni, kdo po nich kráčejí v_bázni Boží.

{fn:1}{r}Žl 128 (127),1{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Př 2,3-5{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Žl 34 (33),12{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Dt 10,12-13{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Jan 14,6{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Sir 2,19{/r}; {r}Lk 1,50{/r}

Ti, kdo se bojí Pána, snaží se mu líbit, {*} ti, kdo jej milují, sytí se jeho zákonem.

Jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k_těm, kdo se ho bojí. {*} Ti, kdo jej milují, sytí se jeho zákonem.

Z_homilií svatého Basila Velikého, biskupa

(Homilie na žalm 14, PG 29,273)

Ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně

Prorok Ezechiel řadí ziskuchtivost mezi zločiny a také Boží zákon stanoví: Nebudeš chtít vyzískat ani na svém bratru, ani na svém bližním.{fnr}1{/fnr} Je to totiž skutečně vrchol zvrácenosti nespokojit se se spravedlivou odměnou, když se nějaký člověk na vás obrátí o_podporu pro svůj život, ale vykořisťovat bídu chudákovu ke zvětšení vlastního bohatství.

Pán nám zanechal výslovný příkaz: Přijde-li tě někdo požádat o_pomoc, neodvracej se od něho!{fnr}2{/fnr} Ale lakomec, když před sebou vidí člověka, kterého mu k_nohám uvrhla bída, už v_sobě nemá ani přirozené hnutí soucitu, nýbrž zůstává zatvrzelý a neoblomný. Nepohnou jím ani snažné prosby, ani slzy, ale nelítostně setrvává ve svém odmítání.

Jakmile začne žadatel mluvit o_úrocích a navrhuje mu záruky – hned se promění, na tvář se mu vrací úsměv... Lichotí a vemlouvá se tomu chudákovi, až ho obelstí a vymámí z_něho právoplatný úpis, čímž ho oloupí o_jediný majetek, který zbývá tomu, kdo upadl do bídy – o_svobodu. Vyžadovat totiž přehnaný úrok, který ten člověk prakticky nemůže zaplatit, znamená odsoudit ubožáka do otroctví. Toto otroctví vypadá chtěně, ale je tím odpornější.

Tak ty se opovažuješ vymáhat peníze na nešťastníkovi, který je bez prostředků! Kdyby byl měl něco, čím by tě mohl obohatit, proč by byl chodil klepat u_tvých dveří? On však hledal pomoc, a padl na nepřítele; hledal lék, a našel jed. Tvou povinností bylo ulehčit mu v_jeho bídě, a ne zvětšovat jeho chudobu využíváním jeho nesnází. Jako lékař, který by své nemocné dobíjel, místo aby se snažil vrátit jim zdraví – ty si děláš z_neštěstí ubohého člověka zdroj příjmu. A tak jako rolníci touží po dešti, aby jim vzešlo obilí, tak ty toužíš po bídě a nedostatku jiných, aby ti tvé peníze mohly vynášet. Ty nevíš, že tímto nečestným ziskem zvětšuješ svůj hřích ještě jistěji než svůj majetek?

Ano, ten, kdo si půjčuje, se po nějaký čas těší ze zdánlivého zlepšení svého údělu. Na tváři se mu zase objeví úsměv a radost. Ale den splátky na sebe nedá dlouho čekat. A tu mu noci už nepřinášejí odpočinek; už před sebou vidí jen jedno: den splatnosti. A věřitel se na něho vrhá jako pes na svoji kořist... Jeden je nadšen tím, že se mu rozmnožil kapitál, druhý zoufalý z_toho, že vzrostla jeho bída.

Říká se, že zaječice současně rodí, kojí i_nosí mladé. Stejně je tomu s_penězi ziskuchtivců, v_jejich rukou se začnou peníze množit: rodí se a současně i_plodí další. Každý zisk vyvolává zisk další a tak zlo roste do nekonečna. Toto obludné rození probíhá pekelným tempem. Obilí potřebuje čas, než vzejde; zvířata potřebují čas, než vyrostou; ale zisk začíná plodit hned v_den svého zrodu. Zvířata mají svůj čas, ve kterém se rozmnožují, ale zisk se rozplozuje neúnavně stále.

Budete-li poslouchat Pána, nebudu k_vám o_tom přece muset mluvit. Jaký je tedy příkaz Páně? Půjčujte, a nečekejte nic nazpátek!{fnr}3{/fnr} „Jakže?“ řeknete, „půjčka bez splacení?“ Jen pochop, jakou sílu má tento výrok, a budeš obdivovat zákonodárcovu dobrotu.

Skutečně: „Ten, kdo se slitovává nad chudým, půjčuje Bohu.“ Což si Pán všech věcí nezaslouží, aby byl přijat jako ručitel těchto peněz? A ty bys odmítl Boha jako záruku chuďasovu? Věnuj tyto zbytečné peníze a nezatěžuj je žádnými úroky: bude to pro tebe dobré. Důvěřuj Pánu: splatí ti bohatě úrok chudých. S_důvěrou očekávej důkazy o_dobrotě Dobroty samé!

Jestliže naopak dostaneš něco navíc, udělá to z_tebe nestvůru. Vždyť vyděláváš na neštěstí, získáváš peníze ze slz, rdousíš nahého, biješ hladového. Jsi nemilosrdný, nijak se neohlížíš na nešťastníkovu rodinu. A po takových ziscích se odvažuješ nazývat se člověkem! Běda těm, kteří nazývají sladkým to, co je hořké, a hořkým to, co je sladké! Běda těm, kteří nenávisti k_bližnímu říkají láska!

{fn:1}Srov. {r}Dt 15,2-3{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Mt 5,42{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Lk 6,35{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Žl 49,21{/r}; {r}Lk 6,36{/r}; srov. {r}1 Jan 3,18{/r}

Člověk, který žije v_bohatství a neuvažuje, podobá se dobytčatům, která hynou. {*} Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!

Nemilujte jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! {*} Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}19,1-19{/r}; {r:Ex}20,18-21{/r}

Bůh nabízí lidu smlouvu na hoře Sinaj

{v}19,1{/v}Třetího měsíce od východu synů Izraele z_egyptské země přišli jednoho dne na sinajskou poušť. {v}2{/v}Dali se na cestu z_Refidim, a když přišli na sinajskou poušť, utábořili se na poušti. Izrael se tam utábořil před horou.

{v}3{/v}Mojžíš vystoupil k_Bohu a Hospodin na něj zavolal z_hory: „Tak řekneš Jakubovu domu a oznámíš synům Izraele: {v}4{/v}Sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům, jak jsem vás nesl na orlích křídlech a dovedl vás k_sobě. {v}5{/v}Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy, neboť mně patří celá země. {v}6{/v}Budete mi královstvím kněží a svatým lidem. To jsou slova, která řekneš izraelským synům.“

{v}7{/v}Mojžíš přišel, svolal přední muže v_lidu a předložil jim všechna tato slova, která mu přikázal Hospodin. {v}8{/v}A všechen lid společně odpověděl: „Všechno, co Hospodin mluvil, uděláme!“ Mojžíš oznámil slova lidu Hospodinu a {v}9{/v}Hospodin mu řekl: „Přijdu k_tobě v_hustém mraku, aby lid slyšel, až budu s_tebou mluvit, a aby i_tobě vždycky věřili.“

Mojžíš oznámil Hospodinovi odpověď lidu. {v}10{/v}Hospodin pravil Mojžíšovi: „Jdi k_lidu, posvěť ho dnes a zítra a nechť vyperou své šaty! {v}11{/v}Ať jsou připraveni pro den třetí, neboť třetího dne sestoupí Hospodin před očima všeho lidu na horu Sinaj. {v}12{/v}Určíš kolem lidu hranici a řekneš: Neopovažte se vystoupit na horu. Ani jejího úpatí se nedotýkejte! Kdo se hory dotkne, musí umřít! {v}13{/v}Ani ruka se jí nesmí dotknout; (kdo se dotkne), bude ukamenován nebo proboden šípy: ať je to člověk, ať je to dobytče, nesmí žít! Ať lidé vystoupí na horu teprve po zatroubení na roh!“

{v}14{/v}Mojžíš sestoupil z_hory k_lidu a lid posvětil. Když si vyprali šaty, {v}15{/v}řekl lidu: „Buďte připraveni na třetí den a nedotýkejte se ženy!“

{v}16{/v}Když nastalo ráno třetího dne, bylo slyšet hromobití, bylo vidět blesky i_černý mrak nad horou a mohutně zazníval zvuk polnice. Všechen lid v_táboře se třásl. {v}17{/v}Mojžíš vyvedl lid z_tábora vstříc Bohu a zůstali stát na úpatí hory. {v}18{/v}Hora Sinaj byla celá zahalena v_kouř, poněvadž Hospodin na ni sestoupil v_ohni. Vystupoval z_ní kouř jako dým z_pece a celá hora se velmi třásla. {v}19{/v}Zvuk polnice se mocně šířil a sílil. Mojžíš začal mluvit a Bůh mu za hromu odpovídal.

{v}20,18{/v}Všechen lid pozoroval hřmění, blesky, zvuk polnice a horu (zahalenou) kouřem. Lid se bál, třásl se a stál zdaleka. {v}19{/v}Řekli Mojžíšovi: „Mluv s_námi ty a my budeme poslouchat, ať s_námi nemluví Bůh, abychom nezemřeli.“ {v}20{/v}Mojžíš lidu odpověděl: „Nebojte se, neboť Bůh přišel, aby vás zkoušel, aby ve vás byla bázeň před ním a abyste nehřešili.“ {v}21{/v}Lid stál zdaleka a Mojžíš přistoupil k_mraku, kde byl Bůh.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Ex 19,5.6{/r}; {r}1 Petr 2,9{/r}

Budete-li mě poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy. {*} Budete mi královstvím kněží a svatým lidem.

Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví. {*} Budete mi královstvím kněží a svatým lidem.

Z_traktátu „Proti bludným naukám“ od svatého Ireneje, biskupa

(Lib. 4,16,2-5: SCh 100,564-572)

Hospodinova smlouva

V_Deuteronomiu říká Mojžíš lidu: Hospodin, náš Bůh, uzavřel s_námi na Chorebu smlouvu. Tuto smlouvu neuzavřel Hospodin s_našimi otci, ale s_námi.{fnr}1{/fnr}

Proč neuzavřel smlouvu s_otci? Protože zákon nebyl ustanoven pro spravedlivé.{fnr}2{/fnr} A otcové byli spravedliví, podstatu zákona měli vepsánu do srdcí a do duší: milovali Boha, který je stvořil, a vůči bližnímu se nedopouštěli nespravedlnosti. Nepotřebovali tedy usměrňující předpisy, neboť spravedlnost Zákona měli v_sobě.

Když však tato spravedlnost a láska k_Bohu upadly v_zapomenutí a v_Egyptě úplně vyhasly, bylo nutné, aby se Bůh ze své nesmírné lásky k_člověku projevil živým slovem.

Mocí vyvedl svůj lid z_Egypta, aby se člověk znovu stal Božím učedníkem a následovníkem. A ty, kteří pochybovali, trestal, aby lid nepohrdal svým Tvůrcem.

Živil ho manou, aby se mu dostalo pokrmu duchovního, jak říká Mojžíš v_Deuteronomiu: Nasytil tě manou, kterou neznali tvoji otcové, aby tě poučil, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk může žít vším, co vychází z_Hospodinových úst.{fnr}3{/fnr}

Přikázal milovat Boha a uložil být spravedlivý vůči bližnímu, aby člověk nežil v_nespravedlnosti a nestal se nehodným Boha. Pomocí desatera vedl člověka, aby žil v_důvěrném přátelství s_ním a ve svornosti se svým bližním. A to vše dělal jen pro dobro člověka, neboť Bůh od člověka nic nepotřebuje.

Všechno to vskutku činilo člověka slavným a doplňovalo mu, čeho se mu ještě nedostávalo, totiž plné lásky k_Bohu, zatímco Bohu to nepřinášelo nic. Bůh přece nepotřebuje lásku člověka, ale je to člověk, komu schází sláva Boží;{fnr}4{/fnr} a té může dosáhnout pouze službou Bohu. Proto Mojžíš dále lidu říká: Vyvol si život, abys žil ty a tvoje potomstvo. Miluj Hospodina, svého Boha, poslouchej jeho hlas a lni k_němu; neboť v_tom spočívá tvůj život a délka tvých dnů.{fnr}5{/fnr}

A aby Pán člověka do tohoto života uvedl, sám o_své vůli vyhlásil pro všechny platné příkazy desatera. Stejné závazné zůstávají i_pro nás; jeho tělesným příchodem byly rozšířeny a obohaceny, nikoli zrušeny.

Pokud jde o_výroky, vedoucí k_otrocké službě zákona, které oznámil v_samotě Mojžíšovi a jeho prostřednictvím lidu, ty tehdy vhodně sloužily jejich výchově, jak sám Mojžíš říká: A mně Hospodin v_oné době přikázal učit vás nařízením a ustanovením.{fnr}6{/fnr}

Nyní však to, co vedlo k_otroctví nebo bylo pouze znamením, novým zákonem svobody zrušil. To však, co se týká přirozeného zákona a svobody a co je obecně platné, obohatil a rozšířil. Udělil lidem nesmírnou milost: stali se Božími dětmi, poznávají Boha jako Otce, mohou ho milovat z_celého srdce a bezvýhradně jít za jeho Slovem.

{fn:1}{r}Dt 5,2-3{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}1 Tim 1,9{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Dt 8,3{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Řím 3,23{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Dt 30,19-20{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Dt 4,14{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Hospodinův služebník Mojžíš se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, {*} aby mohl přijmout zákon Hospodinův.

Mojžíš vystoupil na horu Sinaj k_Hospodinu a byl tam čtyřicet dní a čtyřicet nocí, {*} aby mohl přijmout zákon Hospodinův.

Ze spisů Jana Kasiána, opata

(Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí, 12,2.3.6.9.14, Praha 2008, 136-143)

To je dědic, pojďte, zabijme ho

Existují dva druhy pýchy, jeden napadá mnichy duchovní a vynikající, a druhý zachvacuje začátečníky a tělesné. Ačkoli oba druhy pýchy nadýmají člověka zlou povýšeností vůči Bohu i_vůči lidem, přece jen se ten první druh vztahuje zvláště na povýšenost vůči Bohu a ten druhý se svým způsobem týká povýšenosti vůči lidem. Teď máme v_úmyslu povědět něco málo o_tom druhu pýchy, který pokouší zejména ty dokonalé.

Neexistuje žádná jiná neřest, která by takovým způsobem odčerpávala všechny ctnosti a okrádala a obírala člověka o_veškerou spravedlnost a svatost tolik jako zlo pýchy. Jako nějaká celková a nakažlivá nemoc se nespokojuje s_tím, že by ochromila jeden úd nebo jeho část, ale působí smrtelnou záhubu celému tělu, a ty, kdo už spočinuli na vrcholu ctností, se pokouší svrhnout a zabít co nejstrašnějším pádem. Příklady a svědectvími z_Písem je zcela jasně dokázáno, že hanebnost pýchy, přestože je v_pořadí soubojů poslední, je co do svého původu první z_nich a je to základ všech hříchů a zločinů. Pýcha nezháší – jako je tomu u_ostatních neřestí – jen sobě protikladnou ctnost, to jest pokoru, ale je hubitelkou všech ctností současně; a nepokouší jen průměrné a slabé, ale především ty, kdo stojí na vrcholu svých sil.

Dokážeme léčce naprosto ničemného ducha uniknout tím, že u_jednotlivých ctností, v_nichž jsme zaznamenali pokrok, řekneme ono apoštolské slovo: Ne já, nýbrž Boží milost se mnou,{fnr}1{/fnr} a To, co jsem, jsem Boží milostí,{fnr}2{/fnr} a že je to Bůh, kdo v_nás pro dobrou vůli působí i_to, že chceme, i_to, že to vykonáme.{fnr}3{/fnr}

Vůle žádného člověka, jakkoli horlivého a toužícího, nebo běh jeho života totiž nemohou být dostatečné, aby mohl dosáhnout odměny za dokonalost a vítězné palmy integrity a čistoty, protože je v_těle, které odporuje duchu – ledaže ho bude chránit božská slitovnost, aby si zasloužil dospět k_tomu, po čem velice touží a k_čemu běží. Podobně jako lidské snažení samo, bez Boží pomoci, nemůže přivést k_dokonalosti, tak také milosrdenství Božího a milosti se dostává jen těm, kdo podstupují námahu a snaží se.

{fn:1}{r}1 Kor 15,10{/r}.{/fn} {fn:2}Tamtéž.{/fn} {fn:3}{r}Flp 2,13{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}2 Kor 12,5{/r}; {r}Sir 10,7{/r}; {r}1 Petr 5,6{/r}

Sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi. {*} Pýcha se hnusí Pánu i_lidem.

Skloňte se pod mocnou rukou Boží, a on vás povýší, až k_tomu přijde čas. {*} Pýcha se hnusí Pánu i_lidem.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}20,1-17{/r}

Desatero Božích přikázání

{v}1{/v}Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: {v}2{/v}„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z_egyptské země, z_domu otroctví.

{v}3{/v}Nebudeš mít jiné bohy mimo mě.

{v}4{/v}Neuděláš si modlu, totiž žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. {v}5{/v}Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Stíhám vinu otců na synech do třetího i_čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, {v}6{/v}ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.

{v}7{/v}Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

{v}8{/v}Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý. {v}9{/v}Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. {v}10{/v}Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k_sobě. {v}11{/v}V_šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i_zemi, moře a všechno, co je v_nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin dni sobotnímu požehnal a oddělil ho jako svatý.

{v}12{/v}Cti svého otce i_svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

{v}13{/v}Nezabiješ.

{v}14{/v}Nezcizoložíš.

{v}15{/v}Nepokradeš.

{v}16{/v}Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.

{v}17{/v}Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Žl 19 (18),8.9{/r}; {r}Řím 13,8.10{/r}

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost. {*} Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči.

Kdo druhého miluje, splnil zákon; naplněním zákona je tedy láska. {*} Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči.

Z_traktátu „O_útěku před světem“ od svatého Ambrože, biskupa

(Cap. 6,36; 7,44; 8,45; 9,52: CSEL 32,192.198-199.204)

Přimkněme se k_Bohu, on je jediným opravdovým dobrem

Kde je srdce člověka, tam je i_jeho poklad.{fnr}1{/fnr} Pán totiž nikdy neodmítá dávat dobro těm, kteří ho prosí.

Pán je přece dobrý, a zvláště dobrý je k_těm, kdo se ho drží. Přilněme tedy k_němu a buďme s_ním celou svou duší, celým srdcem, s_veškerou silou,{fnr}2{/fnr} abychom byli v_jeho světle a viděli jeho slávu{fnr}3{/fnr} a byli naplněni milostí nejvyšší radosti. Nuže, k_tomuto dobru pozvedejme své duše, ať v_něm jsme a v_něm žijeme,{fnr}4{/fnr} ať se k_němu přimkneme, neboť převyšuje každý rozum a každé pomyšlení a je plný ustavičného pokoje a klidu. A tento pokoj převyšuje vše, nač lze pomyslet a co lze pocítit.{fnr}5{/fnr}

To je dobro, které všechno proniká, a všichni v_něm žijeme a jsme na něm závislí a nic už nad ně není, neboť je božské. Nikdo totiž není dobrý kromě jediného Boha,{fnr}6{/fnr} a proto co je dobré, je Boží, a co je Boží, je dobré. Proto je řečeno: Otvíráš ruku, a sytí se dobrými dary.{fnr}7{/fnr} Skrze Boží dobrotu se nám totiž dostává všech opravdu dobrých věcí, a to bez příměsi jakéhokoli zla.

Tyto dobré věci slibuje věřícím Písmo, když říká: Budete jíst z_dobrodiní země.{fnr}8{/fnr}

S_Kristem jsme zemřeli; neseme na svém těle Kristovu smrt, aby se na nás ukázal také jeho život.{fnr}9{/fnr} Nežijeme tedy již svůj vlastní život, ale život Kristův,{fnr}10{/fnr} život v_nevinnosti, život v_čistotě, život prostý a plný všech ctností. S_Kristem jsme vstali k_novému životu, v_něm tedy žijme, v_něm vystupme vzhůru, aby nás had usilující uštknout naši patu nemohl na zemi nalézt.

Prchejme odtud. Duchovně můžeš utéci, i_když tě tu tělo drží. Můžeš být zároveň zde i_u_Pána,{fnr}*{/fnr} jestliže k_němu přilne tvá duše, jestliže ve svých myšlenkách půjdeš za ním, jestliže ho věrně, nikoli jen na oko budeš následovat, jestliže se k_němu budeš utíkat; vždyť je přece naším útočištěm a silou{fnr}11{/fnr} ten, jemuž říká David: K_tobě jsem se uchýlil a nebyl jsem zklamán.{fnr}12{/fnr}

A protože Bůh, který je naším útočištěm, je v_nebi a trůní nad nebesy, musíme odsud utíkat k_němu, tam, kde je mír, kde je odpočinutí od namáhavé práce, kde můžeme slavit velké odpočinutí podle slov Mojžíšových: Co země v_odpočinutí sama zplodí, bude vaší potravou.{fnr}13{/fnr} Neboť odpočinutí v_Bohu a patření na jeho radost, to jsou pravé hody, plné blaženosti a pokoje.

Utíkejme jako jeleni k_pramenům vod.{fnr}14{/fnr} Po čem žíznil David, po tom ať žízní i_naše duše. Kdože je ten pramen? Slyš, co David říká: Neboť u_tebe je pramen života.{fnr}15{/fnr} A tomuto pramenu ať řekne má duše: Kdy už smím přijít a spatřit tvou tvář?{fnr}16{/fnr} Tím pramenem je totiž Bůh.

{fn:1}Srov. {r}Mt 6,21{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Mk 12,30{/r}; {r}Lk 10,27{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Jan 1,14{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Sk 17,28{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Flp 4,7{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. {r}Mk 10,18{/r}.{/fn} {fn:7}{r}Žl 104 (103),28{/r}.{/fn} {fn:8}{r}Iz 1,19{/r}.{/fn} {fn:9}Srov. {r}2 Kor 4,10{/r}.{/fn} {fn:10}Srov. {r}Gal 2,20{/r}.{/fn} {fn:*}Srov. {r}Flp 1,23-24{/r}.{/fn} {fn:11}Srov. {r}Žl 46 (45),2{/r}.{/fn} {fn:12}{r}Žl 71 (70),1{/r}.{/fn} {fn:13}{r}Lv 25,6{/r}.{/fn} {fn:14}Srov. {r}Žl 42 (41),2{/r}.{/fn} {fn:15}{r}Žl 36 (35),10{/r}.{/fn} {fn:16}Srov. {r}Žl 42 (41),3{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Mt 22,37{/r}; {r}Dt 10,12{/r}

Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. {*} To je největší a první přikázání.

Co žádá od tebe Hospodin? Jenom aby ses bál Hospodina, svého Boha, abys ho miloval a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší. {*} To je největší a první přikázání.

Z_meditací Charlese Péguyho

(Le Porche du mystère de la deuxième vertu, Nouvelle Revue Française, 1916)

Tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije

Jeden člověk měl dva syny.{fnr}1{/fnr} Ze všech Božích slov vyvolalo toto nejhlubší ohlas. Jediné, které hříšník nikdy ve svém srdci neumlčel. A tak doprovází člověka i_v_jeho největší nevázanosti. To ono učí, že není všechno ztraceno.

Není vůle vašeho Otce, aby zahynul jediný z_těchto maličkých.{fnr}2{/fnr} Když se hříšník vzdaluje od Boha, mé dítě, spolu s_tím, jak se vzdaluje, jak mizí v_zapadlé krajině, spolu s_tím, jak bloudí, odhazuje na pokraj cesty, do trní a mezi kameny – jako zbytečné a překážející a obtěžující ho – to, co má nejvzácnějšího, nejposvátnějšího: Boží slovo, nejryzejší poklad. Je však jedno Boží slovo, které neodhodí. Nad kterým každý člověk už tolikrát plakal. Není potřeba se o_ně starat a nosit je. Vždyť ono samo se stará o_vás a o_to, aby se neslo a aby se dalo nést.

V_tom klamném klidu – bod neklidu, bod naděje. Všechna ostatní Boží slova jsou stydlivá. Neodvažují se jít s_člověkem do hanby hříchu. Nejsou dost vpředu. V_srdci, v_hanbě srdce. Ale toto se vpravdě nestydí. Možno říci, že má pro strach uděláno. Je to malý bratříček chudých, který se nebojí zacházet s_nemocným a chudým. Vmetl, abychom tak řekli, ba doopravdy vmetl hříšníkovi ve tvář výzvu:

Řekl mu: „Všude, kam půjdeš, půjdu já.{fnr}3{/fnr} Však uvidíme! Ode mne nebudeš mít pokoj!“

A je to pravda a on to dobře ví. A v_hloubi svého pronásledování miluje.

Docela v_hloubi, v_nejtajnějším skrytu. Neboť úplně v_hloubi, na dně své hanby a svého hříchu, je rád (je raději), když nemá klidu.

Uklidňuje ho to trochu.

Zůstává bolavý bod, bod myšlení, bod neklidu. Pupen naděje.

Jedna záře nezhasne; je to třetí podobenství, třetí slovo o_naději:

Jeden člověk měl dva syny...

{fn:1}{r}Lk 15,11{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Mt 18,14{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Rt 1,16{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Sir 2,11; 17,25{/r}; {r}Kol 3,13{/r}

Pán je milosrdný a dobrotivý. {*} Obrať se k_Pánu a zbav se hříchu.

Snášejte se a navzájem si odpouštějte. {*} Obrať se k_Pánu a zbav se hříchu.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}22,19 – 23,9{/r}

Příkazy Zákona smlouvy

(Toto praví Hospodin:) {v}22,19{/v}„Kdo obětuje bohům a ne jedinému Pánu, bude usmrcen.

{v}20{/v}Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v_egyptské zemi. {v}21{/v}Neubližujte vdově a sirotku. {v}22{/v}Kdybys jim ublížil, že by si mně stěžovali, uslyším jejich stížnost, {v}23{/v}můj hněv vzplane, zahubím vás mečem, a vaše ženy budou vdovami a vaši synové sirotky.

{v}24{/v}Půjčíš-li peníze někomu z_mého lidu, chudákovi, který bydlí vedle tebe, nechovej se k_němu jako lichvář. Nežádej od něho úrok.

{v}25{/v}Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. {v}26{/v}Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo. V_čem by měl spát? Bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný.

{v}27{/v}Bohu nezlořeč a knížete svého lidu neproklínej!

{v}28{/v}Hojnost svého humna a lisu neodkládej (odevzdat) a prvorozence ze svých synů mi dej! {v}29{/v}Stejně tak uděláš se svým býkem a bravem; sedm dní zůstane u_své matky a osmého dne mi ho odevzdáš. {v}30{/v}Buďte mi svatými muži; zvíře roztrhané na poli nesmíte jíst, hodíte ho psům!

{v}23,1{/v}Nepřijímej lživou výpověď, nespojuj svou ruku s_bezbožníkem a nevypovídej klamným svědectvím. {v}2{/v}Nenásleduj většinu v_(páchání) zla: nesuď podle výpovědi většiny, abys neporušil právo. {v}3{/v}Nenadržuj ani chudákovi v_jeho při.

{v}4{/v}Jestliže potkáš zatoulaného býka nebo osla svého nepřítele, přiveď ho k_němu. {v}5{/v}Jestliže vidíš osla svého odpůrce, že leží pod břemenem, neobcházej ho, ale pomoz mu ho zdvihnout.

{v}6{/v}Nepřekrucuj právo svého chudáka v_jeho při.

{v}7{/v}Vzdaluj se lži. Nevinného a spravedlivého nezabíjej, neboť od bezbožníka se odvracím. {v}8{/v}Nepřijímej úplatek, neboť zaslepuje (i)_lidi s_dobrým zrakem a převrací slova spravedlivých.

{v}9{/v}Neutiskuj přistěhovalce, vždyť znáte, jak jim je v_duši, neboť jste (sami) byli přistěhovalci v_egyptské zemi.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Žl 82 (81),3-4{/r}; srov. {r}Jak 2,5{/r}

Zastávejte se utiskovaného a sirotka, ubohému a chudému pomáhejte k_právu. {*} Vysvoboďte utlačeného a nuzného, z_moci bezbožných ho vytrhněte.

Bůh vyvolil chudé v_očích světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici království. {*} Vysvoboďte utlačeného a nuzného, z_moci bezbožných ho vytrhněte.

Z_výkladu svatého Augustina, biskupa, na Janovo evangelium

(Tract. 15,10-12.16-17: CCL 36,154-156)

Samařská žena přišla navážit vodu

Přichází žena.{fnr}1{/fnr} Obraz církve dosud neospravedlněné, jíž se však spravedlnosti již záhy dostane. O_tom se totiž jedná v_této řeči. Přichází, setkává se s_neznámým a ten s_ní začíná rozmlouvat. Oč vlastně jde, podívejme se, proč vůbec přichází samařská žena navážit vodu. Samařani nepatřili k_židovskému národu, byli pro Židy cizinci. Je příznačné, že tato žena, která byla obrazem církve, pocházela z_jiného národa. Církev totiž měla vzejít ze všech národů, židovskému národu zůstala cizí.

Snažme se tedy v_té samařské ženě slyšet sami sebe, snažme se v_ní sami sebe poznat a v_ní za sebe Bohu děkovat. Ona totiž byla jen obrazem, ne skutečností, protože předem naznačovala, co se mělo stát. Uvěřila totiž v_toho, který z_ní učinil pro nás předobraz. Přichází tedy navážit vodu. Přišla prostě navážit vodu, jak to dělají jiné ženy i_muži.

Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ – Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k_jídlu. – Samařská žena mu odpověděla: „Jak to? Ty, Žid, žádáš o_napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají.{fnr}2{/fnr}

Vidíte, jak si byli cizí: Židé nepoužívali ani jejich nádob. Proto se žena, která měla nádobu na nabírání vody, podivila, že Žid ji požádal, aby mu dala napít. To totiž Židé nedělávali. Ten, jenž ji požádal o_vodu, žíznil však po její víře.

Slyšme nyní, kdo prosí o_vodu. Ježíš jí řekl: Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: „Dej mi napít,“ spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.{fnr}3{/fnr}

Žádá: dej mi napít, a přitom nabízí, že dá napít. Nemá, a potřebuje dostat, a zároveň má nadbytek, že může dávat. Říká: Kdybys znala Boží dar. Tímto Božím darem je Duch Svatý. Ježíš mluví s_ženou dosud v_náznacích, pozvolna však už vstupuje do jejího srdce. Snad už ji dokonce učí. Může být příjemnější a laskavější pobídka? Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: „Dej mi napít“, spíše bys poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.

Jakou to nabízí vodu, ne-li tu, o_níž se říká u_tebe je pramen života?{fnr}4{/fnr} A jak by mohli žíznit, kdo pijí z_hojnosti tvého domu?{fnr}5{/fnr}

Sliboval tedy nějaký nápoj a nasycení Duchem Svatým, ona však ještě nechápala. A co mu ve své nechápavosti odpověděla? Žena mu řekla: Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.{fnr}6{/fnr} Potřeba nutí se lopotit, ale slabost se tomu vzpírá. Kéž by byla slyšela: Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.{fnr}7{/fnr} Ježíš totiž chtěl, aby se už nelopotila, ale ona ještě nechápala.

{fn:1}{r}Jan 4,7{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Jan 4,7-9{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Jan 4,10{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Žl 36 (35),10{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Žl 36 (35),9{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Jan 4,15{/r}.{/fn} {fn:7}{r}Mt 11,28{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Jan 7,37-39{/r}; {r:Jan}4,13{/r}

Ježíš zvolal: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mě věří; proudy vod potečou z_jeho nitra. {*} To řekl o_Duchu, jehož měli dostat ti, kdo v_něho uvěřili.

Kdo se napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. {*} To řekl o_Duchu, jehož měli dostat ti, kdo v_něho uvěřili.

Z_homilií svatého Augustina, biskupa

Dej mi napít

Ježíš, unavený po cestě, usedl na okraj studny; bylo to kolem poledne. Zde začínají tajemství: ne bez důvodu je Ježíš unavený. Ne bez důvodu je unavená Boží síla. Ne bez důvodu je unavený ten, ve kterém unavení znovu nabývají sil, ten, jehož nepřítomnost nás oslabuje a přítomnost činí silnými. Avšak Ježíš, unavený po cestě, usedá na okraj studny. V_poledne. Všechny tyto podrobnosti něco znamenají. Mají probudit naši pozornost, vedou nás k_dalšímu hledání. Kéž nám ráčí otevřít – vám i_nám – ten, který nás neustále vybízel slovy: Tlučte, a bude vám otevřeno.{fnr}1{/fnr}

Pro tebe se Ježíš na cestě unavil. Nalézáme Ježíše, Boží sílu, nalézáme Ježíše slabého; silného i_slabého. Je silný, protože Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u_Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u_Boha.{fnr}2{/fnr} Chceš vidět Boží sílu? Všecko povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic,{fnr}3{/fnr} a on učinil vše bez námahy. Kdo je silnější než ten, který učinil celý vesmír bez námahy? Chceš znát jeho slabost? Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.{fnr}4{/fnr}

Kristova síla tě stvořila. Kristova slabost tě znovu stvořila. Kristova síla dala bytí tomu, co nebylo. Kristova slabost způsobila, že to, co bylo, nezahyne. Svou silou nás stvořil, svou slabostí nás hledal. Svou slabostí živí ty, kteří jsou slabí – tak jako kvočna živí svá kuřátka. On sám s_tím obrazem přichází: Kolikrát, říká Jeruzalému, jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje pod křídla svá kuřátka, ale nechtěli jste!{fnr}5{/fnr} Tak vypadá slabost Ježíše, unaveného po cestě. Jeho cestou je tělo, které na sebe pro nás vzal. Jakou jinou cestu by měl mít ten, který je všude, který je všude přítomen? Kam jde, odkud přichází? Přebývat mezi nás; a k_tomu přijal tělo. Ráčil totiž přijít k_nám, aby se zjevil v_podobě služebníka; a to, že na sebe vzal lidské tělo, je cesta, kterou si vybral. A proto ta únava po cestě není ničím jiným než slabostí těla. Ježíš je slabý v_těle. Ty však se slabosti nepoddávej, ty buď silný v_jeho slabosti! Neboť slabá Boží věc je silnější než lidé.{fnr}6{/fnr}

Kristova slabost je naší silou.

{fn:1}{r}Mt 7,7{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Jan 1,1-2{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Jan 1,3{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Jan 1,14{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Mt 23,37{/r}.{/fn} {fn:6}{r}1 Kor 1,25{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}2 Kor 13,4{/r}; {r}1 Kor 1,25{/r}

Kristus byl ukřižován jako slabý člověk, ale z_Boží moci je živ. {*} Slabá Boží věc je silnější než lidé.

I_my jsme s_ním slabí, a přesto budeme mít dostatek síly. {*} Slabá Boží věc je silnější než lidé.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}24,1-18{/r}

Sjednání smlouvy na hoře Sinaj

{v}1{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vystup k_Hospodinu ty a Árón, Nádab a Abiu a sedmdesát izraelských starších. Klaňte se zdálky. {v}2{/v}Mojžíš ať přistoupí k_Hospodinu sám; ostatní ať nepřistoupí, ani lid ať s_ním nevystoupí!“

{v}3{/v}Mojžíš tedy přišel a sdělil lidu všechna Hospodinova slova a ustanovení. Lid odpověděl jedním hlasem: „Splníme všechno, co mluvil Hospodin!“ {v}4{/v}Mojžíš pak všechna Hospodinova slova napsal; časně zrána pak vstal a postavil pod horou oltář a dvanáct pamětních kamenů podle dvanácti kmenů Izraele.

{v}5{/v}Poslal jinochy ze synů Izraele, aby obětovali celopaly a přinesli býčky jako pokojné oběti Hospodinu. {v}6{/v}Mojžíš vzal polovici krve, vlil ji do obětních misek a (zbylou) polovicí krve postříkal oltář. {v}7{/v}Pak vzal knihu smlouvy a četl ji nahlas lidu. A oni řekli: „Poslušně splníme všechno, co mluvil Hospodin.“ {v}8{/v}Potom vzal Mojžíš krev, pokropil lid a řekl: „Hle, to je krev smlouvy, kterou s_vámi sjednal Hospodin podle všech těchto slov.“

{v}9{/v}Vystoupil Mojžíš a Árón, Nádab a Abiu a sedmdesát z_izraelských starších. {v}10{/v}Spatřili Boha Izraele a pod jeho nohama bylo (cosi) jako podlaha vytvořená ze safírů, (cosi) jako čisté nebe. {v}11{/v}(Bůh) nevztáhl ruku na vybrané (muže) ze synů Izraele. Mohli Boha vidět. (Dokonce) i_jedli a pili.

{v}12{/v}Hospodin však řekl Mojžíšovi: „Vystup ke mně na horu a zůstaň tam. Dám ti desky z_kamene; zákon a přikázání, které jsem napsal k_jejich poučení.“ {v}13{/v}Mojžíš a jeho služebník Jozue vstali; když Mojžíš vystupoval na horu, {v}14{/v}řekl starším: „Zůstaňte tady, dokud se k_vám nevrátíme. Máte u_sebe Áróna a Chura. Když bude mít někdo něco k_projednání, ať se obrátí na ně.“

{v}15{/v}Když Mojžíš vystoupil na horu, zahalil horu mrak. {v}16{/v}Hospodinova velebnost spočívala na hoře Sinaji a mrak ji zahalil na šest dní. Sedmého dne (Bůh) zavolal Mojžíše zprostřed mraku. {v}17{/v}Před očima synů Izraele se zjevila Hospodinova velebnost jako sžírající oheň na vrcholu hory. {v}18{/v}Mojžíš vešel do mraku, vystoupil na horu a byl tam čtyřicet dní a čtyřicet nocí.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Sir 45,5.6{/r} (řec. 5); {r}Sk 7,38{/r}

Bůh dal Mojžíšovi slyšet svůj hlas a uvedl ho do oblaku. {*} Tváří v_tvář mu dal přikázání, moudrý zákon života, aby naučil Jakuba smlouvě, Izraele svým ustanovením.

To je ten, který ve shromáždění lidu na poušti byl prostředníkem mezi andělem, který k_němu mluvil na hoře Sinaji, a mezi našimi otci. {*} Tváří v_tvář mu dal přikázání, moudrý zákon života, aby naučil Jakuba smlouvě, Izraele svým ustanovením.

Z_homilií svatého Basila Velikého, biskupa

(Hom. 20, De humilitate 3: PG 31,530-531)

Kdo se chlubí, ať se chlubí v_Pánu

Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se silný nechlubí svou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím.{fnr}1{/fnr} V_čem však potom spočívá pravá chlouba a v_čem je velikost člověka? Tím ať se chlubí, kdo se chce chlubit: že má rozum a zná mne, že já jsem Hospodin,{fnr}2{/fnr} říká Bůh.

To je tedy vznešenost člověka, jeho sláva a velikost, když pravdivě pozná, co je skutečně velké, přilne k_tomu a hledá slávu u_Pána slávy. Apoštol totiž říká: Kdo se chlubí, ať se chlubí v_Pánu,{fnr}3{/fnr} a předtím: Kristus se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: Kdo se chlubí, ať se chlubí v_Pánu.{fnr}4{/fnr}

Dokonalá a neporušená chlouba v_Pánu spočívá v_tom, že se člověk nevynáší pro svou spravedlnost, že ví, že jí pozbyl a že je ospravedlněn jen skrze víru v_Krista.

A tak se Pavel přímo chlubí tím, že vlastní spravedlností pohrdá a že hledá spravedlnost, která je skrze Krista, tu, která je z_Boha, spravedlnost založenou na víře: aby poznal Krista a moc jeho vzkříšení i_účast na jeho utrpení, aby vzal na sebe podobu jeho smrti, a dosáhl tak zmrtvýchvstání.{fnr}5{/fnr}

Tady padá veškerá nadutost pýchy. Není ti ponecháno zhola nic, čím by ses mohl vychloubat, člověče. Tvá chlouba a naděje spočívají v_tom, že budeš umrtvovat vše, co je tvé, a usilovat o_budoucí život v_Kristu. Počátek tohoto života již máme, jsme v_něm a žijeme jej zcela v_Boží milosti a z_jeho obdarování.

Neboť je to Bůh, který v_nás působí, že chceme, i_to, že pak jednáme, abychom se mu mohli líbit.{fnr}6{/fnr} Opět tu Bůh zjevuje skrze svého Ducha svou moudrost, kterou od věčnosti určil pro naše oslavení.{fnr}7{/fnr}

Bůh dává sílu ve všech námahách. Pracoval jsem více než všichni ostatní, říká Pavel; vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou.{fnr}8{/fnr} A Bůh vysvobozuje z_nebezpečí i_tam, kde končí veškerá lidská naděje. Dokonce jsme sami nad sebou už vynesli rozsudek smrti – to proto, abychom nespoléhali sami na sebe, nýbrž na Boha, který křísí mrtvé. On nás už z_tolika nebezpečí života zachránil a také zachrání. Ano, v_něj skládáme naději, že nás i_nadále bude zachraňovat.{fnr}9{/fnr}

{fn:1}{r}Jer 9,22{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Jer 9,23{/r}.{/fn} {fn:3}{r}1 Kor 1,31{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}1 Kor 1,30-31{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Flp 3,9-11{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. {r}Flp 2,13{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}1 Kor 2,7.10{/r}.{/fn} {fn:8}{r}1 Kor 15,10{/r}.{/fn} {fn:9}{r}2 Kor 1,9-10{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Mdr 15,3{/r}; {r}Jan 17,3{/r}

Z_poznání tebe, Bože, plyne svrchovaná spravedlnost. {*} Poznávat tvou moc je kořen nesmrtelnosti.

Věčný život je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. {*} Poznávat tvou moc je kořen nesmrtelnosti.

Z_homilií svatého Bedy Ctihodného, kněze

(In Evangelium S. Lucæ, PL 92,377)

Tak jako Eliáš a Elizeus je Ježíš poslán nejen k_Židům

Sidónsko znamená bezvýsledný lov a Sarepta znamená oheň nebo nedostatek chleba. To jsou významy, které se dokonale hodí pro pohanský lid. Vskutku, zcela oddáni neplodnému lovu, to znamená honbě za bohatstvím a výdělkem pozemského obchodu, se stali kořistí ohně tělesné rozmařilosti a nedostatku duchovního chleba. A když se zcela vytratilo porozumění Písmu, přišel Eliáš, to znamená prorocké slovo, aby živil a posiloval srdce pravých věřících, kteří ho chtěli přijmout.

Náman, což znamená krásný, představuje lid pohanů; je mu přikázáno, aby se sedmkrát umyl, protože křest, který nás zachraňuje, je ten, který nás obnovuje sedmi dary Ducha svatého. Jeho tělo se po omytí stává podobným tělu dítěte, protože milost, která je naší matkou, nás všechny přivádí k_jednomu a témuž dětství, neboť se stáváme podobnými Ježíši Kristu, o_němž je řečeno: Narodilo se nám dítě.{fnr}1{/fnr}

Lidé se v_synagoze v_Nazaretě zlobili na Ježíše, protože jim vytýkal jejich hříšné úmysly: Když to slyšeli, všichni v_synagoze vzplanuli hněvem.{fnr}2{/fnr} Když jim řekl: Dnes se naplnilo toto Písmo,{fnr}3{/fnr} mysleli si, že se přirovnává k_prorokům, a vyhnali ho: Zvedli se, vyhnali ho ven z_města,{fnr}4{/fnr} atd.

Ďábel se spokojil s_tím, že Ježíšovi řekl: Vrhni se dolů,{fnr}5{/fnr} zatímco Židé se ho snažili shodit sami. Ježíš však náhle změnil jejich názor nebo je zasáhl údivem a slepotou a sestoupil z_hory, protože jim chtěl dát další příležitost k_pokání: On však prošel jejich středem a ubíral se dál.{fnr}6{/fnr}

Dodejme, že hodina jeho umučení ještě nenastala, protože měla přijít až v_den přípravy velikonočních svátků. Nebyl ani na místě určeném pro své umučení, to bylo představováno obětmi obětovanými nikoli v_Nazaretě, ale v_Jeruzalémě. A konečně toto by nebyla taková smrt, jakou měl zemřít, protože už po staletí bylo předpovězeno, že bude ukřižován.

{fn:1}{r}Iz 9,5{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Lk 4,28{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Lk 4,21{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Lk 4,29{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Mt 4,6{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Lk 4,30{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Lk 13,32{/r}; {r}Mt 11,28{/r}; {r}Jan 10,17{/r}

Vyháním zlé duchy a uzdravuji dnes a zítra, a třetího dne dosáhnu svého cíle. {*} Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.

Dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. {*} Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{/r:Ex}32,1-20{/r}

Zlaté tele

{v}1{/v}Když lid viděl, že Mojžíš dlouho z_hory nesestupuje, shromáždili se k_Árónovi a řekli mu: „Nuže, udělej nám bohy, kteří by šli před námi, protože nevíme, co se přihodilo Mojžíšovi, tomu člověku, který nás vyvedl z_egyptské země.“ {v}2{/v}Árón jim odpověděl: „Sejměte zlaté náušnice z_uší svých žen, synů a dcer a přineste mi je!“

{v}3{/v}Všechen lid tedy sejmul zlaté náušnice, které měli na uších, a přinesli je Árónovi. {v}4{/v}Vzal jim je z_rukou, připravil formu a odlil z_toho sochu býčka. Řekli: „To jsou tvoji bohové, Izraeli, kteří tě vyvedli z_egyptské země!“ {v}5{/v}Když to Árón uviděl, zbudoval před ním oltář a dal provolat: „Zítra bude Hospodinova slavnost!“ {v}6{/v}Nazítří časně vstali, obětovali celopaly a přinesli pokojné oběti. Pak si lid sedl, aby jedl a pil. Nakonec se dali do nevázaného reje.

{v}7{/v}Hospodin promluvil k_Mojžíšovi: „Sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z_egyptské země, přivodil si zkázu. {v}8{/v}Uhnuli brzo z_cesty, kterou jsem jim přikázal. Ulili si býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: Izraeli, to je tvůj Bůh, který tě vyvedl z_egyptské země.“ {v}9{/v}Hospodin řekl dále Mojžíšovi: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. {v}10{/v}Nebraň mi, ať vzplane můj hněv proti nim, ať je vyhubím; z_tebe však udělám veliký národ.“

{v}11{/v}Mojžíš konejšil Hospodina, svého Boha, slovy: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a mocnou rukou z_egyptské země? {v}12{/v}Proč mají říkat Egypťané: Do zkázy je vyvedl, aby je povraždil v_horách, aby je vyhubil z_povrchu země. Upusť od svého planoucího hněvu, slituj se nad svým lidem, jemuž hrozí zkáza. {v}13{/v}Rozpomeň se na Abraháma, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, a zdědí ji navěky.“ {v}14{/v}A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.

{v}15{/v}Mojžíš sestupoval z_hory, v_rukou dvě desky svědectví, desky psané po obou stranách, na jedné i_na druhé straně. {v}16{/v}A ty desky byly dílo Boží, a to písmo bylo písmo Boží, vyryté na deskách.

{v}17{/v}Tu Jozue slyšel, jak lid hlučí, a řekl Mojžíšovi: „V_táboře je válečný ryk.“ {v}18{/v}Ale on odpověděl: „To nejsou zpěvy vítězů, to nejsou žalozpěvy poražených, já slyším zpěv dvou sborů.“ {v}19{/v}Když se Mojžíš přiblížil k_táboru a uviděl tele i_tance, vzplanul hněvem, odhodil desky z_rukou a pod tou horou je roztřískal. {v}20{/v}Potom vzal tele, které udělali, a spálil ho v_ohni, rozemlel na prach, nasypal na vodu a dal pít synům Izraele.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Žl 106 (105),20.21.22{/r}; {r}Řím 1,21.23{/r}

Zaměnili svoji Slávu za sochu býka, který požírá trávu. {*} Zapomněli na Boha, který je zachránil, který v_Egyptě vykonal divy, úžasné skutky u_Rudého moře.

Jejich nemoudrá mysl se zatemnila, když zaměnili vznešeného, nesmrtelného Boha za pouhé vyobrazení něčeho pomíjivého. {*} Zapomněli na Boha, který je zachránil, který v_Egyptě vykonal divy, úžasné skutky u_Rudého moře.

Z_kázání svatého Petra Chryzologa, biskupa

(Sermo 43: PL 52,320.322)

Modlitba klepe na dveře, půst vyprošuje, milosrdenství dostává

Bratři, jsou tři věci, na nichž stojí víra, spočívá zbožnost a trvá ctnost: modlitba, půst a milosrdenství. Kvůli čemu modlitba klepe, to půst vyprošuje a milosrdenství dostává. Modlitba, milosrdenství a půst, to je trojice tvořící jednotu a dávající si navzájem život.

Neboť duší modlitby je odříkání a životem odříkání je slitovnost. Nikdo ať je neodtrhuje, nemohou být odděleny. Kdo má jen jedno z_nich a nemá zároveň i_ostatní, nemá vlastně nic. Takže ten, kdo se modlí, ať se i_postí. Kdo se postí, ať se i_slitovává. A ať slyší prosebníka, kdo sám chce být vyslyšen. Boží sluch si otevírá, kdo vlastní sluch nezavírá tomu, který ho prosí.

Kdo se postí, měl by vědět, co všechno to vlastně znamená: že má mít soucit s_hladovým, když chce, aby Bůh cítil s_jeho vlastním hladem. Že se sám má slitovávat, kdo doufá ve slitování.{fnr}1{/fnr} Kdo hledá spravedlnost, že ji sám má činit. Kdo chce, aby mu bylo dáno, že sám má dávat. Je špatný prosebník, kdo jinému odpírá, oč sám pro sebe žádá.

Člověče, tvé milosrdenství by se mělo řídit následujícím pravidlem: Jakým způsobem, nakolik a jak rychle chceš ty sám dosáhnout milosrdenství, tak rychle, tolik a takovým způsobem se ty slitovávej nad druhými.

Nuže tedy, modlitba, milosrdenství a půst ať jsou naší jedinou záštitou u_Boha, naší jedinou obhajobou i_naší jedinou modlitbou v_trojí podobě.

A tak co jsme nedbalostí ztratili, získávejme zpět postem a odříkáním. Obětujme v_odříkání svou duši, neboť není nic lepšího, co bychom mohli Bohu nabídnout, jak dosvědčuje i_Prorok, když říká: Obětí Bohu je zkroušený duch, zkroušeným a pokorným srdcem Bůh nepohrdne.{fnr}2{/fnr}

Obětuj svou duši Bohu, člověče, a nabídni mu oběť postu a odříkání; ať je to oběť čistá, oběť svatá, oběť živá, která by zároveň zůstala tobě i_byla dána Bohu. Kdo by toto Bohu nedal, nebude ospravedlněn, protože ten, kdo chce dát samého sebe, má vždycky co nabídnout.

Aby však tato osobní oběť byla přijata, musí být spojena s_milosrdenstvím: půst nevydá plody, není-li zavlažován milosrdenstvím, trpí suchem, jestliže milosrdenství vysychá. Co je déšť pro půdu, to je milosrdenství pro půst. Ten, kdo se postí, by marně zušlechťoval srdce, očišťoval tělo, vykořeňoval chyby, zaséval ctnosti; jestliže by nepřidal proudy milosrdenství, nesklidí žádnou úrodu.

Člověče, když se postíš, věz, že jestliže se postí tvé milosrdenství, trpí újmou celé tvé pole; a co ve svém milosrdenství rozdáš, mnohonásobně se vrátí do tvé sýpky. Hleď tedy, abys neztrácel tím, že schraňuješ, ale shromažďuj si tím, že rozdáváš. Věz, že když dáváš chudákovi, dáváš sobě. Protože co nenecháš druhému, to nebudeš mít.

{fn:1}Srov. {r}Mt 5,7{/r}; {r:Mt}18,23-25{/r}; {r}Lk 6,36{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Žl 51 (50),19{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Tob 12,8.9{/r}

Dobrá je modlitba s_postem a almužna. {*} Almužna očišťuje od každého hříchu.

Ti, kdo rozdávají almužnu, budou nasyceni životem. {*} Almužna očišťuje od každého hříchu.

Z_Řehole svatého Augustina, biskupa

(Řehole pro komunitu, 6, Kostelní Vydří 2004, 95)

Jestliže neodpustíte každý svému bratru, Otec neodpustí vám

Spory mezi sebou vůbec nemějte nebo je alespoň co nejrychleji ukončujte. Jinak hněv roste v_zášť, z_třísky činí trám a z_člověka vraha. Neboť je psáno: Kdo nenávidí svého bratra, je vrah.{fnr}1{/fnr}

Kdo někomu ublížil nadávkou nebo zlým slovem, ať hledí co nejrychleji napravit, co zavinil. Uražený ať odpustí bez váhání. Jestliže se urazili vzájemně, ať si navzájem odpustí pro vaše modlitby a vy se modlete též upřímněji, čím se modlíte častěji. Jistě je lepší ten, kdo se dá častěji strhnout hněvem, ale hned poprosí za odpuštění toho, vůči komu se dopustil bezpráví, než ten, kdo není hněvivý, ale jen nerad prosí za prominutí. Kdo však nikdy nechce prosit o_odpuštění nebo neprosí upřímně, je nadarmo v_klášteře, i_kdyby nebyl propuštěn. Proto se chraňte prudkých slov. Jestliže vám však vyklouzlo z_úst a zranilo vašeho bratra, neváhejte ho zase laskavým slovem udobřit.

Musíte-li však být někdy přísní, aby byl pořádek a kázeň, a cítíte-li, že jste zašli trochu daleko, nemusíte své podřízené prosit za prominutí, abyste u_nich přílišnou pokorou neztratili povinnou vážnost. Proste spíše Pána všeho stvoření, který ví, jak velice milujete své podřízené, i_když jste je tvrdě pokárali. Vaše láska nemá být tělesná, ale duchovní.

{fn:1}{r}1 Jan 3,15{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Sir 42,8{/r}; {r}Mk 12,31{/r}; {r}Sir 28,2{/r}

Nestyď se, když káráš nerozumného a pošetilce nebo starce. {*} Miluj svého bližního jako sám sebe.

Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i_tvé hříchy budou odpuštěny. {*} Miluj svého bližního jako sám sebe.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}33,7-11.18-23{/r}; {r:Ex}34,4-9.29-35{/r}

Hospodin promlouval k_Mojžíšovi, jako když člověk rozmlouvá se svým přítelem

{v}33,7{/v}Mojžíš vzal stan a postavil ho mimo tábor v_jisté vzdálenosti od něho a nazval ho stanem schůzky. Když se kdokoli chtěl poradit s_Hospodinem, vycházel ke stanu schůzky, který byl mimo tábor.

{v}8{/v}Kdykoli Mojžíš vycházel ke stanu, všechen lid povstával a každý zůstal stát u_vchodu do svého stanu a pozorně hleděli za Mojžíšem, až vešel do stanu. {v}9{/v}Kdykoli Mojžíš vešel do stanu, sestupoval oblakový sloup a stál u_vchodu do stanu a (Hospodin) rozmlouval s_Mojžíšem. {v}10{/v}Všechen lid viděl oblakový sloup stát u_vchodu do stanu; tu všechen lid povstával a klaněli se, každý u_vchodu do svého stanu. {v}11{/v}A Hospodin promlouval k_Mojžíšovi tváří v_tvář, jako když člověk rozmlouvá se svým přítelem. Potom se (Mojžíš) vracel do tábora. Ale jeho služebník, mládenec Jozue, syn Nunův, neopouštěl vnitřek stanu.

Mojžíš řekl Hospodinu: {v}18{/v}„Ukaž mi svou velebnost!“ {v}19{/v}(Bůh) odpověděl: „Předvedu před tebou celou svou nádheru a vyslovím před tebou Hospodinovo jméno. Svou přízeň dávám tomu, komu chci, a smilovávám se nad tím, kdo se mi zamlouvá.“ {v}20{/v}A dodal: „Mou tvář vidět nemůžeš; žádný člověk nemůže vidět mou tvář a zůstat naživu.“ {v}21{/v}Dále řekl Hospodin: „Tady je u_mě místo, postav se na skálu. {v}22{/v}Až bude přecházet má velebnost, postavím tě do skalní trhliny a svou dlaní tě zakryji, dokud nepřejdu. {v}23{/v}Pak svou dlaň odtáhnu a uvidíš mě zezadu, ale má tvář se neukáže.“

{v}34,5{/v}Mojžíš časně ráno vstal a vystoupil na horu Sinaj, jak mu přikázal Hospodin; v_ruce měl dvě kamenné desky. Tu sestoupil Hospodin v_oblaku, (Mojžíš) se tam vedle něho postavil a vzýval Hospodinovo jméno. {v}6{/v}Potom (Hospodin) prošel kolem něho a zvolal: „Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný! {v}7{/v}Prokazuje lásku tisícům, stíhá vinu otců na synech, na synech synů do třetího i_čtvrtého pokolení.“ {v}8{/v}Mojžíš se rychle vrhl k_zemi, klaněl se a {v}9{/v}řekl: „Pane, jestliže jsem nalezl u_tebe milost, ať jde Pán uprostřed nás. Ano, je to lid tvrdé šíje, ale odpusť naši vinu i_náš hřích a přijmi nás jako dědictví.“

{v}29{/v}Když Mojžíš sestupoval z_hory Sinaj, měl dvě desky svědectví v_ruce. Při sestupu z_hory nevěděl, že pleť jeho tváře září od rozhovoru s_Hospodinem. {v}30{/v}Árón a všichni synové Izraele viděli Mojžíše, jak září pleť jeho tváře, a báli se k_němu přistoupit. {v}31{/v}Teprve až je Mojžíš zavolal, obrátil se k_němu Árón se všemi náčelníky (izraelského) společenství a Mojžíš s_nimi mluvil. {v}32{/v}Po nich přistoupili všichni synové Izraele a on jim přikázal vše, o_čem s_ním Hospodin na hoře Sinaji rozmlouval.

{v}33{/v}Když s_nimi Mojžíš přestal hovořit, dal si na tvář závoj. {v}34{/v}Kdykoli Mojžíš vstupoval před Hospodina, aby s_ním mluvil, odkládal závoj až do svého odchodu; pak vycházel, aby mluvil k_synům Izraele, co mu bylo přikázáno. {v}35{/v}Synové Izraele viděli Mojžíšovu tvář, jak zářila její pleť, potom si Mojžíš dával na tvář závoj až do chvíle, kdy přicházel, aby mluvil s_Hospodinem.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}2 Kor 3,13.15.16.18{/r}

Mojžíš si kladl na tvář roušku; dodnes leží rouška na srdci Izraelitů. {*} Až se obrátí k_Pánu, rouška bude odstraněna.

My všichni s_nezakrytou tváří odrážíme jako v_zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k_zářivé podobě, jakou má on. Působí to Duch Páně. {*} Až se obrátí k_Pánu, rouška bude odstraněna.

Z_apologie „Kniha Autolykovi“ od svatého Theofila z_Antiochie, biskupa

(Lib. 1,2,7: PG 6,1026-1027.1035)

Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha

Řekneš-li: „Ukaž mi svého Boha“, odpovím ti: „Ukaž mi svého člověka, a já ti ukážu svého Boha“. Ukaž tedy, jsou-li tvé duchovní oči vidoucí a zdali tvé srdce umí naslouchat.

Vždyť přece i_ti, kdo hledí tělesnýma očima, vnímají všechno, co se děje v_tomto pozemském životě, a zkoumají, jak se co od čeho liší: světlo od tmy, bílé od černého, ošklivé od krásného, uspořádané od toho, co je bez ladu a skladu, uměřené od neuměřeného, to, co nějak přebujelo, od toho, co je neúplné. Totéž lze říci také o_tom, co se týká sluchu: o_zvuku vysokém i_hlubokém a o_tom, co zní příjemně. A stejné je to s_nasloucháním srdce a viděním duše; takže Boha lze opravdu vidět.

A tak ti, kteří mohou Boha vidět, na něho skutečně patří, jen mají-li duchovní oči dokořán. Oči mají totiž všichni, ale někdo je má zastřené temnotou, takže nevnímá sluneční světlo. Z_toho, že slepí nevidí, však přece neplyne, že slunce nesvítí; to musí připsat slepci sami sobě a svým očím. Také ty máš duchovní zrak zastřený tmou hříchů a vlastních zlých skutků.

Duše člověka musí být čistá jako vyleštěné zrcadlo. Jestliže se dá do kovového zrcadla rez, člověk v_něm svou tvář nespatří. A stejně pronikne-li do člověka hřích, nemůže takový hříšník uvidět Boha.

Chceš-li ovšem, můžeš se uzdravit. Svěř se lékaři, ten už zákal z_tvého duchovního oka odstraní. A kdože je ten lékař? Je to Bůh, neboť ten svým Slovem a svou Moudrostí uzdravuje a dává život. Bůh skrze Slovo a Moudrost učinil všechno, protože jeho slovem vznikla nebesa, dechem jeho úst všechen jejich zástup.{fnr}1{/fnr} Jeho moudrost všechno převyšuje. Hospodin založil zemi moudrostí, svou rozumností zbudoval nebe. Podle jeho plánu vytryskl oceán a oblaka dávají padat rose.{fnr}2{/fnr}

Jestliže si to všechno uvědomíš, člověče, a budeš žít čistě, svatě a spravedlivě, můžeš vidět Boha. Nejprve ovšem musí zavítat do tvého srdce víra a bázeň Boží, a pak přijde poznání. Až odložíš vše smrtelné a oblečeš se v_nesmrtelnost,{fnr}3{/fnr} pak ti bude dáno vidět Boha. Neboť Bůh vzkřísí s_duší i_tvé tělo k_nesmrtelnosti; staneš se nesmrtelným a uvidíš Nesmrtelného, jestliže mu teď uvěříš.

{fn:1}{r}Žl 33 (32),6{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Př 3,19-20{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}1 Kor 15,54{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. {r}2 Kor 6,2.4.5.7{/r}

Hle, teď je doba příhodná, hle, teď je den spásy! Osvědčujme se jako Boží služebníci {*} zbrojí spravedlnosti, silou Boží;

všestrannou vytrvalostí v_bdění a postech, čistotou, poznáváním, slovem pravdy, {*} zbrojí spravedlnosti, silou Boží.

Z_meditací Karla Rahnera, kněze

(Serviteurs du Christ, Paris 1969)

Kdo se bude přikázáními řídit a jim učit, bude v_nebeském království veliký

Pravá víra církve, to je víra hříšníka, který – současně věrný i_nevěrný – se stále musí pod vlivem milosti vracet k_víře. Je to víra, která snáší temnoty světa, místo aby je odstraňovala diskutováním. Je to víra, která vyznává Boha, místo aby hájila taková stanoviska, která církvi dodávají podoby mocnosti tohoto světa a ideologie vtělené do určitého společenského útvaru. Víra, která je si vědoma, že může dodat ospravedlnění i_samu sebe ospravedlnit v_očích světa jedině tehdy, stane-li se energií – energií lásky, jež se stravuje ve službě bližnímu. Víra, která se nejen neuzavírá do svatyně osobního života, nýbrž naopak z_něj vyzařuje skutečnou činností ve znamení naděje, odpovědnosti a zapojení do pozemských úkolů. Víra, která místo aby se zdržovala hraním si s_jakousi odtažitou a pohodlnickou dialektikou, se dává unášet charismatickým a prorockým vzmachem, aby se dostala z_uzavřenosti čiré logiky, přešla k_rozhodnosti a dostala se do oblasti praxe, kde rozsah možností víry přestává být možností úniku, neboť tady je konkrétní činnost, která vyžaduje hic et nunc, aby se křesťan zapojil.

Víra, která má takovéhle vlastnosti, není ničím jiným než milostí; je to sám Bůh. Avšak je to také čin celého člověka – a kde by byla přirozenost a základ takového činu, ne-li v_milosti? Tím je řečeno, že taková víra může být jedině skutečností modlícího se člověka; neboť modlitba je jediné místo, ve kterém je člověk úplně celý a v_bezprostředním styku s_Bohem. Víra kněze dnes, to je víra kněze, který se modlí; skoro by se dalo říci: víra kněze, který se oddává mystickému rozjímání – anebo už to víra není. Taková modlitba však dnes už nemůže být jakýmsi soukromým přepychem vyhrazeným ušlechtilým duším, usilujícím o_zbožnost. Ona musí vytrysknout – tak jako šťáva z_plodu, který lisujeme – z_té drsné syrovosti, kterou životu dodává naše neklidná, stále něco podnikající doba. Rozhodně bude kněz mužem víry a poslem víry jedině tehdy, jestliže bude mužem modlitby. Kdyby bohosloví přestalo být bohoslovím na kolenou (aspoň v_tom smyslu, že musí být bohoslovím modlícího se člověka) a zabředlo by do jakési intelektuálštiny uhranuté problémy, které s_jistou, téměř sadistickou neodbytností předhazuje církvi, místo co by se trochu vážně snažilo je řešit, pak by přestalo být bohoslovím a pokleslo by na jakési opožděné měšťácké ochotničení.

Buďme tedy kněžími, kteří se modlí a kterým modlitba dodává síly snášet temnoty života, i_když tato modlitba nás dovádí až k_účasti na Kristově smrtelné úzkosti a na modlitbě jeho osamělosti ve chvíli, kdy se na kříži cítil opuštěný i_od Otce.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. {r}Gal 5,6{/r}; {r}Jak 5,16{/r}; {r}Žid 12,1{/r}

V_křesťanství platí víra, která se projevuje láskou. {*} Mnoho zmůže modlitba spravedlivého.

Vytrvale běžme o_závod, který je nám určen. {*} Mnoho zmůže modlitba spravedlivého.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}34,10-28{/r}

Hospodin obnovuje svou smlouvu

(Bůh řekl Mojžíšovi:) {v}10{/v}„Hle, sjednám smlouvu před celým tvým lidem; způsobím divy, které se nikdy nestaly na celé zemi a před žádným národem, aby všechen lid, uprostřed kterého žiješ, viděl Hospodinovo dílo, to strašné, co skrze tebe udělám.

{v}11{/v}Zachovej to, co ti dnes přikazuji: Hle, já před tebou vyženu Amority, Kananejce, Chetity, Perizity, Chivity a Jebuzity. {v}12{/v}Dej si pozor, abys neuzavíral přátelství s_obyvateli země, do níž přicházíš, aby ti to uprostřed tebe nebylo ke zkáze. {v}13{/v}Proto jejich oltáře rozboříte, jejich posvátné kameny rozbijete, jejich posvátné kůly skácíte.

{v}14{/v}Nebudeš se klanět jinému bohu, neboť Hospodin – jeho jméno je Žárlivý – je žárlivý Bůh. {v}15{/v}Nesjednávej smlouvu s_obyvateli země, aby tě, až budou smilnit se svými bohy a obětovat jim, (někdo) nezavolal a nejedl jsi z_jejich obětí. {v}16{/v}Z_jejich dcer nevezmeš (manželku) pro své syny, aby jejich dcery nesmilnily se svými bohy a nesvedly vaše syny ke smilnění s_jejich bohy.

{v}17{/v}Neodliješ si z_kovu žádného boha.

{v}18{/v}Zachovej slavnost nekvašených chlebů; sedm dní budeš jíst nekvašené chleby, jak jsem ti přikázal, v_určený čas měsíci abibu, neboť v_měsíci abibu jsi vyšel z_Egypta.

{v}19{/v}Všechno, co otvírá lůno a je mužského rodu, patří mně: všechno prvorozené z_tvého stáda, ať je to býk, nebo beránek. {v}20{/v}Za prvorozeného osla dáš beránka; jestliže nevykoupíš, musíš ho zabít (zlomením šíje). Všechno prvorozené ze svých synů musíš vykoupit! Neobjevíš se před mou tváří s_prázdnýma rukama.

{v}21{/v}Šest dní budeš pracovat, sedmý den budeš odpočívat, a to i_v_čas orby a sklizně.

{v}22{/v}Budeš slavit slavnost týdnů s_prvotinami pšeničné žně a slavnost sklizně na přelomu roku.

{v}23{/v}Všichni, kdo jsou u_tebe mužského rodu, objeví se třikrát v_roce před tváří Pána, Hospodina, Boha Izraele. {v}24{/v}Až před tebou vyženu všechny pohany a rozšířím tvé území, nikdo nevpadne do tvé země v_době, kdy třikrát do roka vystoupíš, abys viděl tvář Hospodina, svého Boha.

{v}25{/v}Nevyleješ krev své oběti nad (něčím) kvašeným. Nesmí zůstat něco z_obětí při slavnosti velikonočního beránka do rána.

{v}26{/v}Nejlepší z_plodin své země přineseš do domu Hospodina, svého Boha; nesmíš vařit kůzle v_mléku jeho matky.“

{v}27{/v}Potom Hospodin řekl Mojžíšovi: „Napiš si tato slova, neboť na základě těchto slov jsem sjednal smlouvu s_tebou a s_Izraelem.“

{v}28{/v}Mojžíš byl s_Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nejedl chléb a nepil vodu. Napsal na desky slova smlouvy, desatero přikázání.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Jan 1,17.18{/r}; {r}2 Kor 3,18{/r}

Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. {*} Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v_náručí Otcově, ten o_něm podal zprávu.

My všichni s_nezakrytou tváří odrážíme jako v_zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k_zářivé podobě, jakou má on. {*} Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v_náručí Otcově, ten o_něm podal zprávu.

Z_traktátu „O_modlitbě“ od kněze Tertuliána

(Cap. 28-29: CCL 1,273-274)

Duchovní oběť

Modlitba je duchovní oběť, která zcela zatlačila do pozadí to, co se obětovalo dříve: Nač je mi množství vašich obětí? – praví Hospodin. Už mám dost žertev beranů a tuku jehňat, a krev býků a kozlů už nechci. Kdopak to žádal z_vašich rukou?{fnr}1{/fnr}

Co skutečně Bůh žádal, o_tom svědčí evangelium. Nastává hodina, kdy opravdoví ctitelé budou uctívat Otce v_duchu a v_pravdě. Bůh je totiž duch,{fnr}2{/fnr} a proto také hledá takové ctitele.

My jsme jeho skuteční ctitelé a opravdoví kněží, když se v_duchu modlíme a v_duchu modlitbu obětujeme. A to je oběť, která Bohu náleží a je mu příjemná, kterou žádal a o_které mluvil.

Takovou modlitbu máme přinášet na Boží oltář spolu s_hymny a žalmy, která vychází z_upřímného srdce, je živena vírou, podpořena opravdovostí, skutečně bezúhonná a čistá, korunovaná láskou a doprovázená dobrými skutky. Ta pak dosáhne u_Boha všeho.

Co by odepřel Bůh modlitbě, která vychází z_ducha a pravdy, když ji sám vyžaduje? Čteme a slyšíme a jsme přesvědčováni o_tom, jaké jsou důkazy její působivosti.

Dřívější modlitba chránila před ohněm, dravými šelmami a hladem, neměla však ducha Kristova.

O_co více tedy zmůže modlitba křesťanská. Nepřivádí doprostřed plamenů anděla s_chladivou rosou,{fnr}3{/fnr} nezachraňuje před lvími tlamami{fnr}4{/fnr} ani nepřenáší jídlo ženců{fnr}5{/fnr} těm, kdo hladoví. Nikterak nezbavuje v_utrpení pocitu bolesti, ale trpícím, sužovaným a ztrápeným dává sílu vydržet a rozmnožuje milost, takže věřící poznává, co od Boha dostává, když ví, že trpí pro jméno Boží.

Kdysi modlitba působila rány,{fnr}6{/fnr} zaháněla vojska nepřátel,{fnr}7{/fnr} zadržovala blahodárný déšť.{fnr}8{/fnr} Nyní však modlitba spravedlivého odvrací všechen Boží hněv, zastává se nepřátel, prosí za pronásledovatele. Proč by bylo divné, že dovede vymoci z_nebe proudy vod, když uměla vyprosit i_oheň? Modlitba je to jediné, co Boha přemáhá; ale Kristus nechtěl, aby působila zlo, všechna její síla má působit dobro.

A tak modlitba především zachraňuje duše zemřelých před smrtí věčnou, posiluje slabé, uzdravuje nemocné, posedlé vysvobozuje z_moci zlého ducha, otvírá závory vězení, nevinným rozvazuje pouta. Dále pak zahlazuje viny, odhání pokušení, zastavuje pronásledování, ustrašeným dodává odvahy, velkodušné naplňuje štěstím, ty, kdo jsou na cestách, přivádí k_cíli, utišuje vlnobití, ochromuje zločince, podporuje chudé, usměrňuje bohaté, pozvedá padlé, zachycuje padající, drží stojící.

Modlí se všichni andělé, všechno stvoření; dobytčata a šelmy při vstávání klekají, a když vycházejí ze stájí a doupat, nelení vzhlédnout k_nebesům a po svém rozeznít svůj hlas. I_ptáci, když vzlétají, rozepnou křídla do tvaru kříže, vznesou se k_nebi a zpívají svou ptačí modlitbu.

Co tedy dále říkat o_modlitbě. I_sám Pán se modlil. Jemu buď čest a sláva na věky věků.

{fn:1}Srov. {r}Iz 1,11.12{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Jan 4,23.24{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Dan 3,50{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Dan 6,22{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Dan 14,32-33{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. {r}Ex 7,14 – 12,30{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}Ex 14,27{/r}; {r:Ex}17,13{/r}.{/fn} {fn:8}Srov. {r}Jak 5,17{/r}; {r}1 Král 17,1{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Jan 4,23-24{/r}

Opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v_duchu a v_pravdě. {*} Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele.

Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v_duchu a v_pravdě. {*} Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele.

Ze spisů Gerogese Bernanose

(Deník venkovského faráře, Praha 1969, 128-129)

Kdo není se mnou, je proti mně

Co jste udělali z_pekla vy? Jakýsi ustavičný žalář, který se podobá vašim žalářům, a zavíráte tam už předem lidskou zvěř, kterou štve vaše policie od začátku světa – nepřátele společnosti. K_těm přidáváte milostivě rouhače a bezbožníky. Který zdravý duch, které hrdé srdce by přijalo bez ošklivosti takový obraz Boží spravedlnosti? Když je vám ten obraz nepohodlný, je vám až příliš snadno jej odsunout. Lidé soudí peklo podle zásad tohoto světa, a peklo není z_tohoto světa. Není z_tohoto světa, a ještě méně z_křesťanského světa. Věčný trest, věčné pokání – div je v_tom, že o_tom můžeme mít na tomto světě vůbec nějakou představu, když přece stačí, sotva z_nás hřích vyjde, jediný pohled, jediné znamení, jediné němé zaúpění, aby se na člověka z_výšin nebes vrhlo odpuštění jako orel. Ach, vždyť si i_ten nejbídnější z_živoucích lidí, třebas má za to, že už nemiluje, zachovává aspoň schopnost milovat. Peklo, to znamená nemilovat už. Nemilovat už, to zní ve vašich uších jako známé slovo. Už nemilovat znamená pro žijícího člověka milovat méně nebo milovat někde jinde. Ale co kdyby tato schopnost, která se nám zdá zcela neoddělitelná od naší bytosti, která se nám zdá samou naší bytostí – chápat je ještě jistým způsobem lásky – mohla docela zmizet? Nemilovat už, nechápat už, a přesto žít – ach, jaký div! Je všeobecným omylem připisovat ještě těm opuštěným bytostem něco z_nás, z_naší ustavičné pohyblivosti, kdežto ony jsou mimo čas, mimo pohyb, ustrnulé navždy. Neštěstí, nepředstavitelné neštěstí těch rozžhavených kamenů, které byly lidmi, je, že už nemají nic, oč by se dělily.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}1 Jan 3,8; 4,8{/r}

Kdo se dopouští hříchu, je z_ďábla, protože ďábel hřeší od začátku. {*} Boží Syn přišel proto, aby ďáblově činnosti udělal konec.

Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. {*} Boží Syn přišel proto, aby ďáblově činnosti udělal konec.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}35,30 – 36,1{/r}; {r:Ex}37,1-9{/r}

Předměty pro službu ve svatyni a archa

{v}35,30{/v}Mojžíš řekl synům Izraele: „Hleďte, Hospodin výslovně povolal Besaleela, syna Uriho, vnuka Churova z_pokolení Judova. {v}31{/v}Obdařil ho Božím duchem, aby měl schopnost, dovednost a zručnost pro každou práci, {v}32{/v}aby vymyslel a zhotovil (předměty) ze zlata, stříbra a mědi, {v}33{/v}aby opracoval a zasadil drahokamy a obráběl dřevo a zhotovil každé umělecké dílo. {v}34{/v}Dal mu schopnost, aby učil (jiné) on a Choliab, syn Achisamachův z_pokolení Danova. {v}35{/v}Obdařil je schopností pro každou práci řemeslnou, uměleckou, výšivkářskou na purpuru fialovém, nachovém a karmínovém a na kmentu i_(pro práci) tkalcovskou. Mohou vytvořit každé dílo a vyhotovit k_tomu návrhy.“

{v}36,1{/v}Besaleel, Choliab a všichni dovední muži, které Hospodin obdařil schopností a dovedností, aby uměli zhotovit každé dílo pro službu ve svatyni, dali se do práce podle toho, co jim Hospodin přikázal.

{v}37,1{/v}Besaleel zhotovil archu z_akáciového dřeva dva a půl lokte dlouhou, jeden a půl lokte širokou a jeden a půl lokte vysokou. Potáhl ji uvnitř i_zvenku čistým zlatem a kolem ji opatřil zlatou lištou. {v}2{/v}Odlil pro ni čtyři zlaté kruhy k_jejím čtyřem nohám: {v}3{/v}dva kruhy na jedné straně a dva kruhy na druhé straně. {v}4{/v}Také zhotovil tyče z_akáciového dřeva, potáhl je zlatem {v}5{/v}a tyče prostrčil do kruhů na stranách archy, aby se archa dala nosit.

{v}6{/v}Zhotovil i_slitovnici z_ryzího zlata: dva a půl lokte dlouhou a jeden a půl lokte širokou. {v}7{/v}Na obou stranách slitovnice zhotovil dva cheruby z_vytepaného zlata. {v}8{/v}Jeden cherub byl na jednom konci slitovnice a druhý cherub na druhém konci. Udělal cheruby na obou koncích slitovnice. {v}9{/v}Cherubové měli křídla rozepjatá nahoru a svými křídly slitovnici přikrývali. Jeden (byl obrácen) k_druhému a dívali se na slitovnici.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Žl 84 (83),2.3{/r}; {r:Žl}46 (45),5.6{/r}

Jak milý je tvůj příbytek, Hospodine zástupů! Touží, ba prahne má duše po Hospodinových síních. {*} Mé srdce i_mé tělo s_jásotem tíhnou k_živému Bohu.

Přesvatý je stánek Nejvyššího: Bůh je v_jeho středu, nepohne se. {*} Mé srdce i_mé tělo s_jásotem tíhnou k_živému Bohu.

Z_komentáře svatého Řehoře Velikého, papeže, ke knize Job

(Lib. 13,21-23: PL 75,1028-1029)

Tajemství, které nám dává život

Blažený Job je předobrazem církve; mluví přitom jednou jako její tělo, jednou jako hlava. Chvíli třeba hovoří o_jejích údech, a náhle promluví jako hlava. To platí i_o_tomto výroku: To vše jsem vytrpěl, ačkoliv mé ruce jsou bez hříchu, i_když mé prosby k_Bohu byly čisté.{fnr}1{/fnr}

Bez viny byly také ruce toho, který nikdy nezhřešil a v_jehož ústech nebylo lži,{fnr}2{/fnr} a přece pro naše vykoupení na sebe vzal bolest kříže. Ten jediný ze všech pronášel k_Bohu čisté prosby, neboť i_uprostřed bolestného utrpení se modlil za své pronásledovatele slovy: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.{fnr}3{/fnr}

Co k_tomu dodat? Cožpak si lze představit čistší modlitbu, než když se někdo milosrdně přimlouvá i_za ty, kteří mu působí bolest? Došlo přece až k_tomu, že krev našeho Vykupitele, kterou zuřiví nepřátelé prolili, později jako věřící přijímají a hlásají o_něm, že je Boží Syn.

O_této krvi se vhodně dodává: Země, nepřikrývej krev mou, ať bez konce zní můj nářek.{fnr}4{/fnr} A hříšníkovi bylo řečeno: Země jsi a do země se vrátíš.{fnr}5{/fnr}

A tato země krev našeho Vykupitele neskryla, protože každý hříšník, který přijímá tuto cenu za své vykoupení, vyznává a chválí svého Vykupitele a ze všech sil jej hlásá svým bližním.

Země neskryla jeho krev také proto, že svatá církev začala již ve všech částech světa hlásat tajemství svého vykoupení.

Je třeba si všimnout i_toho závěru: Ať bez konce zní můj nářek. Sama krev vykoupení, kterou přijímáme, je totiž tím křikem našeho Vykupitele. Proto také Pavel říká: Pokropení krví, která mluví důrazněji než krev Ábelova.{fnr}6{/fnr} O_krvi Ábelově bylo kdysi řečeno: Hlas krve tvého bratra volá ke mně ze země.{fnr}7{/fnr}

Ale Ježíšova krev mluví důrazněji než Ábelova, protože Ábelova krev žádala za bratrovraždu smrt vlastního bratra, zatímco krev Páně prosila o_život pronásledovatelů.

Aby v_nás tedy tajemství utrpení Páně nebylo bez užitku, máme toho, jejž přijímáme, napodobovat, a hlásat ostatním, co uctíváme.

Vždyť jeho nářek v_nás přestává znít, jestliže jazyk mlčí o_tom, čemu mysl uvěřila. Ale aby v_nás tento křik nepřestal znít, je třeba, abychom každý podle svých možností hlásali bližním tajemství, které nám dává život.

{fn:1}Srov. {r}Job 16,17{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Iz 53,9{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Lk 23,34{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Job 16,18{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Gn 3,19{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Žid 12,24{/r}.{/fn} {fn:7}{r}Gn 4,10{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. {r}Gn 4,10.11{/r}; {r}Žid 12,24{/r}

Hlas krve tvého Syna, našeho bratra, volá ze země k_tobě, Bože. {*} Požehnaná země, která otevřela svá ústa a přijala krev Vykupitele.

Byli jste pokropeni krví, která mluví důrazněji než krev Ábelova. {*} Požehnaná země, která otevřela svá ústa a přijala krev Vykupitele.

Z_meditací René Voillauma, kněze

(Duchovní cvičení se Svatým otcem Pavlem VI. ve Vatikáně, Řím 1975, 50-51)

Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán; miluj ho!

Mnozí lidé mají dojem, že doopravdy nepotkali nikoho, koho by mohli milovat. Jsou některé duše, které jako by byly ochrnulé, snaží se být věrné, někdy i_hrdinně věrné požadavkům určitého zákona, Ježíšova zákona, zákona evangelia. Ale něco se v_těchto duších neotevřelo: nepotkaly Ježíše!

A tak jsme u_otázky: „Co to znamená, potkat ve svém životě Ježíše?“ Je to snad otázka citu? Je to snad citové setkání? Přece dobře chápeme, že Ježíš řekl, že láska záleží v_plnění jeho vůle. Ostatně úplně stejně definoval svůj způsob lásky, kterou měl ke svému Otci: Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v_mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v_jeho lásce.{fnr}1{/fnr} Je-li toto hluboce pravdivé, je-li pravdou, že dokonalost, k_níž jsme povoláni, je láska, kterou máme uskutečňovat ve svém životě a podle které budeme souzeni v_soudný den, a jestli tato láska záleží v_plnění vůle Páně a v_zachovávání jeho přikázání, pak je v_takovém chování přece jen něco víc, protože tady milujeme Pána, neboť láska, kterou máme k_Bohu, láska, kterou máme k_Ježíši Kristu, musí být ještě něčím doprovázena: ať už rozjímáním nebo nesmírnou něžností k_lidem.

Takto nás tedy Pán vede až za nás samé. Jinak řečeno: nemyslím, že bychom opravdu byli s_to proniknout v_lásce k_Ježíši dál, než za první etapu citlivosti bez přímého vedení Ducha Svatého. A tato činnost Ducha Svatého se projevuje buď milostmi rozjímání, anebo milostmi podivuhodného daru něžnosti k_bližnímu. Zdá se mi, že nemůžeme jinak než si vybrat jednu, či druhou cestu – a pak poznáme, co je to láska k_Pánu!

{fn:1}{r}Jan 15,10{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Jan 15,9.13{/r}

Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. {*} Zůstaňte v_mé lásce.

Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. {*} Zůstaňte v_mé lásce.

Z_druhé knihy Mojžíšovy

{r:Ex}40,16-38{/r}

Hospodinův oblak zahalil stan schůzky

{v}16{/v}Mojžíš učinil všecko přesně tak, jak mu Hospodin přikázal.

{v}17{/v}První den prvního měsíce druhého roku byl příbytek Boží postaven. {v}18{/v}Mojžíš postavil příbytek (takto): rozmístil podstavce, zasadil desky, zastrčil závory a vztyčil sloupy. {v}19{/v}V_příbytku rozprostřel stan a nahoru na stan umístil pokrývku, tak jak mu přikázal Hospodin. {v}20{/v}Vzal svědectví (desky Zákona) a vložil je do archy, tyče prostrčil k_arše a nahoru na archu dal slitovnici. {v}21{/v}Když přinesl archu do příbytku, zavěsil vnitřní oponu, a tak zastřel archu svědectví, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. {v}22{/v}Do stánku schůzky dal na severní stranu stůl, vně před oponu. {v}23{/v}Na něm narovnal vrstvu chleba před Hospodina, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. {v}24{/v}I_svícen postavil do stánku schůzky proti stolu na jižní stranu příbytku. {v}25{/v}Nasadil lampy před Hospodina, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi.

{v}26{/v}Také zlatý oltář umístil do stánku schůzky před oponu. {v}27{/v}Zapálil na něm kadidlo z_vonných látek, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. {v}28{/v}Ke vchodu do příbytku zavěsil (vnější) oponu. {v}29{/v}V_nádvoří příbytku, (to je) stánku schůzky, postavil oltář pro celopaly a obětoval na něm celopaly i_nekrvavé oběti, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. {v}30{/v}Mezi stánek schůzky a oltář umístil nádrž a nalil tam vodu k_umývání. {v}31{/v}Mojžíš, Árón a jeho synové si tam myli ruce i_nohy, myli se, {v}32{/v}když přicházeli do stánku schůzky a když přistupovali k_oltáři, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. {v}33{/v}Zřídil (i)_nádvoří kolem příbytku a oltáře. Zavěsil oponu ke vchodu do nádvoří. (Tak) dokončil Mojžíš (celé) dílo.

{v}34{/v}Tu oblak zahalil stan schůzky a Hospodinova velebnost naplnila příbytek. {v}35{/v}Mojžíš nemohl přistoupit ke stanu schůzky, neboť se nad ním vznášel oblak a Hospodinova velebnost naplnila příbytek.

{v}36{/v}Kdykoli se oblak z_příbytku zvedl, synové Izraele vytáhli, a tak to dělali po celou dobu svého putování. {v}37{/v}Jestliže se oblak nezvedl, nevytáhli až do dne, kdy se zdvihl. {v}38{/v}Hospodinův oblak byl nad příbytkem ve dne a oheň v_noci před očima celého domu Izraele po celou dobu putování.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}1 Kor 10,1.2{/r}; {r}Ex 40,32.33{/r}

Všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem. {*} Všichni přijali Mojžíšův křest v_oblaku.

Hospodinova velebnost naplnila příbytek, neboť všechno zahalil oblak. {*} Všichni přijali Mojžíšův křest v_oblaku.

Z_promluv svatého Řehoře z_Nazianzu, biskupa

(Oratio 14, De pauperum amore, 38.40: PG 35,907.910)

Služme Kristu v_chudých

Blahoslavení milosrdní, praví Písmo, neboť oni dojdou milosrdenství.{fnr}1{/fnr} Mezi blahoslavenstvími nepatří milosrdenství v_žádném případě mezi poslední. Neboť Blaze tomu, kdo si všímá chudáka a ubožáka.{fnr}2{/fnr} A jinde: Blaze muži, který se slitovává a půjčuje.{fnr}3{/fnr} A na jiném místě: Spravedlivý pokaždé se ustrne a půjčí.{fnr}4{/fnr} Chopme se rychle toho požehnání, ať je vidět, že jsme pochopili, a buďme k_druhým dobří!

Ani noc ať nepřerušuje konání tvého milosrdenství. Neříkej: Teď jdi, pak přijď, až zítra ti dám.{fnr}5{/fnr} Nechť nic nevstupuje mezi předsevzetí a dobrý skutek. Konání dobra je to jediné, co nesnese odkladu.

Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům.{fnr}6{/fnr} A dělej to rád a s_ochotou. Bylo přece řečeno: Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí s_radostí.{fnr}7{/fnr} Milost dobrého skutku se ti zdvojnásobí, vykonáš-li jej ochotně a rychle. Kdežto nabízí-li někdo něco nerad nebo z_donucení, není to milé ani pěkné.

A tak se musíme radovat, a ne rmoutit, kdykoli prokazujeme dobrodiní. Bylo řečeno: Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem,{fnr}8{/fnr} to znamená lakotně a malicherně zkoumat nebo otálet a reptat, co se stane? Něco velikého a obdivuhodného! Jaká a jak veliká odměna tě za to čeká! Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí.{fnr}9{/fnr} A kdo by netoužil po světle a po uzdravení?

Myslíte-li proto, Kristovi služebníci, bratři a spoludědici, že mě máte v_něčem poslechnout, pak tedy navštěvujme Krista, pokud je čas, pečujme o_Krista, živme Krista, odívejme Krista, Krista si získávejme a Kristu prokazujme úctu.{fnr}10{/fnr} Avšak nejen při stole jako někteří,{fnr}11{/fnr} nejen balzámy jako Maria,{fnr}12{/fnr} ne jenom hrobem jako Josef z_Arimatie,{fnr}13{/fnr} ani věcmi potřebnými k_pohřbu, jako Nikodém se svou polovičatou láskou ke Kristu,{fnr}14{/fnr} ani zlatem, kadidlem a myrhou, jako to učinili mágové před všemi těmi, o_nichž byla řeč.{fnr}15{/fnr} Pán veškerenstva chce přece milosrdenství, nikoli oběť,{fnr}16{/fnr} a milosrdenství je mu nad desetitisíce obětovaných tučných beránků.{fnr}17{/fnr} Prokazujme mu tedy milosrdenství – v_těch, kdo jsou chudí a v_přítomné chvíli se ocitli v_ponížení, aby nás, až jednou odtud odejdeme, přijali do věčných příbytků, právě skrze Krista, našeho Pána. Jemu buď sláva navěky. Amen.

{fn:1}{r}Mt 5,7{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Žl 41 (40),1{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Žl 112 (111),5{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Žl 37 (36),26{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Př 3,28{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Iz 58,7{/r} (Vulg.).{/fn} {fn:7}{r}Řím 12,8{/r}.{/fn} {fn:8}{r}Iz 58,9{/r}.{/fn} {fn:9}{r}Iz 58,8{/r}.{/fn} {fn:10}Srov. {r}Mt 25,35-45{/r}.{/fn} {fn:11}Srov. {r}Mk 2,15{/r}.{/fn} {fn:12}Srov. {r}Jan 12,13{/r}.{/fn} {fn:13}Srov. {r}Jan 19,38{/r}.{/fn} {fn:14}Srov. {r}Jan 3,1-12{/r}; {r:Jan}19,39{/r}.{/fn} {fn:15}Srov. {r}Mt 2,11{/r}.{/fn} {fn:16}Srov. {r}Oz 6,6{/r}; {r:Mt}9,13{/r}.{/fn} {fn:17}Srov. {r}Dan 3,40{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Mt 25,35.40{/r}; {r}Jan 15,12{/r}

Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít, byl jsem na cestě, a ujali jste se mě. {*} Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z_těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.

To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. {*} Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z_těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.

Z_homilií svatého Jana Zlatoústého, biskupa

(Sur l’incompréhensibilité de Dieu, 5, SC 28,308-311)

Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus

Modlitba pronášená horlivě a v_úzkosti, to je modlitba, která stoupá až do nebe. A abys dobře poznal, že modlitby mají větší naději na vyslyšení, jsou-li pronášeny v_úzkosti, poslechni si, co říká svatý pisatel: K_Hospodinu jsem volal ve své bídě, a vyslyšel mě.{fnr}1{/fnr}

Cítíš se nejistý? Je to naopak velké bezpečí a velká výhoda myslet si, že nemáme důvod k_pocitu jistoty – tak jako nás zase zahanbuje a odsuzuje, když si myslíme, že máme všechny důvody být si sami sebou jisti.

I kdybys byl vykonal mnoho dobrých skutků a tvé svědomí ti nic nevyčítá, jestliže si myslíš, že máš všechny důvody k_pocitu sebejistoty, ztrácíš z_modlitby jakýkoli užitek. A naopak, když máš svědomí zatížené břemenem milionu hříchů, jen když jsi přesvědčen, že jsi poslední z_lidí, budeš se moci obrátit na Boha s_naprostou jistotou.

Představ si dva vozy: do jednoho zapřáhni ctnost a pýchu, do druhého hřích a pokoru – a uvidíš, jak vůz tažený hříchem předjíždí vůz ctnosti; samozřejmě, že ne vlastní silou, nýbrž silou pokory, která je připojena. Právě tak zase ten druhý vůz bude poražen nikoliv pro slabost ctnosti, nýbrž proto, že ho tak tíží pýcha.

Aby sis uvědomil, jak jedno spřežení je rychlejší než druhé, vzpomeň si na farizea a celníka.

{fn:1}{r}Žl 120(119),1{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Iz 66,2{/r}; {r}Sir 35,17{/r}; {r}Mt 11,29{/r}

Shlédnu na pokorného, duchem zkroušeného, plného úcty před mými slovy. {*} Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.

Modlitba chudého proniká oblaka. {*} Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.

Z_třetí knihy Mojžíšovy

{r:Lv}8,1-17{/r}; {r:Lv}9,22-24{/r}

Posvěcení Áróna a jeho synů na kněze

{v}8,1{/v}Hospodin promluvil k_Mojžíšovi: {v}2{/v}„Vezmi Áróna i_s_jeho syny, též roucha a olej pomazání i_býčka k_oběti za hřích, dva berany a košík nekvašených chlebů, {v}3{/v}a shromáždi celé společenství ke vchodu do stánku schůzky.“

{v}4{/v}Mojžíš učinil, jak mu Hospodin přikázal. Všichni se shromáždili ke vchodu do stánku schůzky a {v}5{/v}Mojžíš jim řekl: „Toto nám přikázal Hospodin udělat.“

{v}6{/v}Pak vyzval Mojžíš Áróna a jeho syny, aby přistoupili, a omyl je vodou. {v}7{/v}Přehodil mu suknici a přepásal ho šerpou, oblékl mu řízu, vložil na něj nárameník a přepásal ho tkaným pásem nárameníku; opásal ho jím. {v}8{/v}Navlékl mu také náprsník a do náprsníku dal posvátné losy urím a tumím. {v}9{/v}Na hlavu mu nasadil turban a dopředu na turban připevnil zlatý květ, svatou čelenku, jak přikázal Mojžíšovi Hospodin.

{v}10{/v}Potom vzal Mojžíš olej pomazání, pomazal příbytek s_veškerým příslušenstvím a posvětil je. {v}11{/v}Sedmkrát jím stříkl na oltář a pomazal oltář i_všechno jeho náčiní i_nádrž s_podstavcem, aby je posvětil. {v}12{/v}Nalil též trochu oleje pomazání na Árónovu hlavu a pomazal ho, aby ho posvětil. {v}13{/v}Pak vyzval Mojžíš Árónovy syny, aby přistoupili, oblékl jim suknice, přepásal je šerpou a vstavil jim na hlavu mitry, jak přikázal Mojžíšovi Hospodin.

{v}14{/v}Potom dal přivést býčka k_oběti za hřích a Árón i_jeho synové vložili ruce na hlavu býčka určeného k_oběti za hřích. {v}15{/v}Porazili ho a Mojžíš vzal krev, prstem potřel rohy oltáře a očistil oltář od hříchu. Krev vylil ke spodku oltáře a posvětil jej k_vykonávání smírčích obřadů. {v}16{/v}Vzal také všechen tuk, který je na vnitřnostech, jaterní lalok i_obě ledviny s_jejich tukem a Mojžíš to na oltáři obrátil v_obětní dým. {v}17{/v}Ale býčka, jeho kůži, maso a výměty spálili na ohni mimo tábor, jak přikázal Mojžíšovi Hospodin.

{v}9,22{/v}Potom pozvedl Árón ruce k_lidu a dal jim požehnání. A sestoupil z_místa, kde obětoval oběť za hřích a oběť zápalnou i_pokojnou. {v}23{/v}Mojžíš s_Árónem nato vešli do stánku schůzky. Když vyšli, dali lidu požehnání. Vtom se ukázala všemu lidu Hospodinova sláva. {v}24{/v}Od Hospodina vyšel oheň a strávil na oltáři zápalnou oběť i_obětovaný tuk. Všechen lid to spatřil, rozjásal se a padli na tvář.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Žid 7,23.24{/r}; {r}Sir 45,7a.8bc{/r} (řec. 6.7bc)

Mnozí se stávali kněžími, protože umírali, a nemohli jimi být stále; {*} Kristus však je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na nikoho jiného.

Pán povýšil Áróna, svěřil mu kněžský úřad v_lidu a oblažil ho ctí. {*} Kristus však je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na nikoho jiného.

Z_výkladu svatého Augustina, biskupa, na Janovo evangelium

(Tract. 34,8-9: CCL 36,315-316)

Kristus je cesta ke světlu, cesta k_pravdě, cesta k_životu

Pán krátce říká: Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v_temnotě, ale bude mít světlo života.{fnr}1{/fnr} Těmito slovy jednak něco přislíbil, jednak něco přikázal. Čiňme tedy, co přikázal, a nedomáhejme se nestoudně toho, co slíbil. Mohl by nám totiž při svém soudu říci: „Učinil jsi snad, co jsem přikázal, že se domáháš toho, co jsem slíbil?“ Nuže, cos vlastně přikázal, náš Pane Bože? „Následuj mě,“ zní odpověď. Žádal jsi radu pro život. Pro jaký jiný život, než ten, o_němž bylo řečeno: U_tebe je pramen života.{fnr}2{/fnr}

Jednejme tedy neprodleně a následujme Pána! Rozvažme si pouta, která nám brání ho následovat. Kdo si však dovede rozvázat takové uzly, pokud mu nepomůže ten, o_němž je řečeno rozvázal jsi moje pouta{fnr}3{/fnr} a o_němž se v_jiném žalmu praví: Hospodin vysvobozuje vězně, Hospodin napřimuje sklíčené.{fnr}4{/fnr}

A za kým půjdou ti, jimž byla uvolněna pouta, takže se mohou znovu napřímit, ne-li za světlem, z_něhož zaznívá hlas: Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v_temnotě. Neboť Pán vrací slepým zrak. Právě tedy prohlédáme, protože máme léčivou mast víry. Předtím to už byla Ježíšova slina smíšená se zemí, kterou byl pomazán ten, který byl slepý od narození. I_my jsme se z_Adama narodili slepí a potřebujeme, aby nám Ježíš vrátil zrak. Smísil slinu se zemí: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.{fnr}5{/fnr} Smísil slinu se zemí; proto bylo předpověděno: Pravda povstane ze země.{fnr}6{/fnr} Pán však řekl: Já jsem cesta a pravda a život.{fnr}7{/fnr}

Plně se nasytíme pravdou, až ji uvidíme tváří v_tvář. Neboť i_to nám bylo slíbeno. Vždyť kdo by si troufal doufat v_něco, co by sám Bůh ve své lásce neslíbil a nedal?

Uvidíme tváří v_tvář. Apoštol říká: Nyní vidíme jako v_zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v_tvář.{fnr}8{/fnr} A apoštol Jan ve svém listu říká: Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.{fnr}9{/fnr} To je velké zaslíbení!

Jestliže miluješ, následuj! „Miluji,“ říkáš, „ale kudy mám za ním jít?“ Kdyby ti tvůj Pán a Bůh řekl: „Já jsem pravda a život“ a ty bys toužil po pravdě a po životě, jistě by ses snažil nalézt cestu, po níž bys k_němu došel, a řekl by sis: „Pravda je něco velikého a také život je něco velikého, ale jak jen jich může má duše dosáhnout?“

Ptáš se jak? Vzpomeň si, že napřed řekl: Já jsem cesta. Než ti tedy řekl, kam máš jít, řekl ti nejdřív kudy. Já jsem cesta, praví. Cesta kam? A pravda a život. Napřed řekl, kudy máš jít, a potom, kam přijdeš. Já jsem cesta, já jsem pravda, já jsem život. Zůstává u_Otce, proto pravda a život. A stal se člověkem, proto cesta.

Neříká se ti, že máš-li se dostat k_pravdě a životu, musíš pracně hledat cestu. Nic takového se ti neříká, nýbrž: „Vstávej, lenochu! Cesta k_tobě přišla sama a vyburcovala tě ze spánku: A jestliže tě vyburcovala, vstaň a choď!“{fnr}10{/fnr}

Snad se pokoušíš chodit, ale nemůžeš, protože tě bolí nohy. Proč tě však bolí? Není to tím, že je chtivost honila cestou necestou? Slovo Boží však uzdravilo i_chromé. „Já mám nohy zdravé“, namítneš snad, „ale nevidím žádnou cestu.“ On však i_slepým vrátil zrak.

{fn:1}{r}Jan 8,12{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Žl 36 (35),10{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Žl 116 (115),16{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Žl 146 (145),7.8{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Jan 1,14{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Žl 85 (84),12{/r} (Vulg.).{/fn} {fn:7}{r}Jan 14,6{/r}.{/fn} {fn:8}{r}1 Kor 13,12{/r}.{/fn} {fn:9}{r}1 Jan 3,2{/r}.{/fn} {fn:10}Srov. {r}Ef 5,14{/r}; {r}Mk 2,9{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Žl 119 (118),104-105{/r}; {r}Jan 6,69{/r}

Nenávidím kdejakou neřestnou cestu. {*} Tvé slovo je svítilnou mým nohám a světlem mé stezce.

Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života. {*} Tvé slovo je svítilnou mým nohám a světlem mé stezce.

Z_komentáře sv. Efréma, jáhna, k_evangelijní harmonii „Diatesseron“

(Saint Ephrem’s Commentary on Tatian’s Diatessaron, Oxford 1993, str. 259)

Já jsem světlo světa

Udělal ze sliny bláto a potřel mu jím oči;{fnr}1{/fnr} a ze země vytrysklo světlo tak jako na počátku, když na všem spočíval stín nebe a temnota a když rozkázal světlu, a ono se zrodilo z_temnot. A tak uzdravil vadu, která trvala od narození, aby ukázal, že on, jehož ruka doplnila to, čeho se nedostávalo přírodě, byl skutečně ten, jehož ruka učinila na počátku všechno stvoření. A jelikož odmítali mu uvěřit, že byl před Abrahámem, dokázal tímto skutkem, že je Synem toho, který svou rukou stvořil prvního Adama z_hlíny.

Učinil to pro ty, kdo ke své víře potřebovali zázraky: Židé hledají zázraky.{fnr}2{/fnr} Slepému neotevřel oči rybník Siloe, podobně jako Námana neočistily vody Jordánu – to vše uskutečnil Pánův příkaz. Ba co víc: nás očišťuje nikoli křestní voda, nýbrž jména, která se nad ní vyslovují. Potřel mu blátem oči,{fnr}3{/fnr} aby se Židé umyli ze zaslepenosti srdce. Když ten slepec odešel mezi zástup lidí a ptal se: „Kde je Siloe?“, bylo vidět, že má na očích bláto. Lidé se ho vyptávali, on jim odpovídal a oni šli za ním, aby viděli, jak se mu oči otevřou.

Ti, kteří viděli hmotné světlo, byli vedeni slepcem, který viděl světlo duchovní; a slepec ve své tmě byl veden těmi, kteří navenek viděli, ale duchovně byli slepí. Slepec si smyl z_očí bláto a uviděl sama sebe; ti ostatní si smyli ze srdce zaslepenost a prohlédli. A tak náš Pán tím, že vnějšně otevřel oči jednomu slepci, otvíral ve skrytu oči mnoha jiným slepcům. Tento slepec byl pro našeho Pána dobrým ziskem – skrze něho získal mnoho slepců, které uzdravil ze slepoty srdce.

V_těchto několika Pánových slovech byly skryty podivuhodné poklady a v_tomto uzdravení byl načrtnut určitý symbol: Ježíš, Syn Stvořitelův.

Jdi a umyj se{fnr}4{/fnr} – aby někdo nepokládal toto uzdravení spíše za podvod než za zázrak, poslal ho, aby se umyl. Řekl to proto, aby ukázal, že ten slepec nepochyboval o_Pánově moci uzdravovat, a aby on tím, jak jde a při tom vypráví, uvedl tu událost ve známost a projevil svou víru.

{fn:1}{r}Jan 9,6{/r}.{/fn} {fn:2}{r}1 Kor 1,22{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Jan 9,6{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Jan 9,7{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Mt 5,8{/r}; {r}Gal 3,7{/r}

Blahoslavení čistého srdce. {*} Oni budou vidět Boha.

Kdo jednají na základě víry, to jsou pravé Abrahámovy děti. {*} Oni budou vidět Boha.

Z_třetí knihy Mojžíšovy

{r:Lv}16,2-28{/r}

Den smíření

{v}2{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi: „Promluv ke svému bratru Árónovi, ať nevstupuje v_libovolné době do svatyně dovnitř za oponu před příkrov, který je na arše, aby nezemřel, až se objevím v_oblaku nad příkrovem.

{v}3{/v}Jen tak smí Árón přistupovat ke svatyni: s_mladým býčkem k_oběti za hřích a s_beranem k_oběti zápalné. {v}4{/v}Oblékne si posvátnou lněnou suknici, pod ní bude mít na těle lněné spodky, přepáše se lněnou šerpou a ovine si lněný turban. Jsou to posvátná roucha. Celý se omyje vodou, než je oblékne.

{v}5{/v}Od společenství izraelských synů vezme dva kozly k_oběti za hřích a jednoho berana k_oběti zápalné. {v}6{/v}Potom přivede Árón býčka jako svou oběť za hřích, aby za sebe a za svůj dům vykonal smírčí obřady. {v}7{/v}Vezme i_oba kozly a postaví je před Hospodina, u_vchodu do stánku schůzky. {v}8{/v}O_obou kozlech bude Árón losovat: jeden los pro Hospodina, druhý pro Azázela. {v}9{/v}Pak přivede Árón kozla, na kterého padl los pro Hospodina, a připraví jej v_oběť za hřích. {v}10{/v}Kozel, na kterého padl los pro Azázela, bude postaven živý před Hospodina, aby na něm vykonal smírčí obřady a vyhnal jej k_Azázelovi na poušť.

{v}11{/v}Potom přivede Árón býčka jako svou oběť za hřích, aby za sebe a za svůj dům vykonal smírčí obřady, a porazí ho jako svou oběť za hřích. {v}12{/v}Vezme z_oltáře, od Hospodina, kadidelnici plnou žhavého uhlí a dvě hrsti jemného kadidla z_vonných věcí a přinese to dovnitř za oponu; {v}13{/v}kadidlo vloží na oheň před Hospodina a oblak z_kadidla zahalí příkrov, který je na arše úmluvy. A tak nezemře. {v}14{/v}Potom vezme trochu krve z_býčka a stříkne ji prstem na příkrov z_přední strany a před příkrov stříkne prstem trochu krve sedmkrát.

{v}15{/v}Pak porazí kozla, oběť za hřích lidu, a přinese jeho krev dovnitř za oponu. S_jeho krví naloží stejně jako s_krví býčka; stříkne ji na příkrov a před příkrov. {v}16{/v}Tak vykoná smírčí obřady za svatyni pro nečistotu izraelských synů, pro jejich přestoupení se všemi jejich hříchy.

Stejně bude postupovat při stánku schůzky, který je mezi nimi, uprostřed jejich nečistot. {v}17{/v}Nikdo z_lidí nesmí být ve stánku schůzky, když vejde do svatyně k_vykonávání smírčích obřadů, dokud nevyjde. Tam vykoná smírčí obřady za sebe i_za svůj dům a za celé izraelské shromáždění. {v}18{/v}Potom vyjde k_oltáři, který je před Hospodinem, a vykoná smírčí obřady za něj. Vezme trochu krve z_býčka a krve z_kozla a potře rohy oltáře dokola. {v}19{/v}Sedmkrát na něj stříkne prstem trochu krve. Tak jej očistí od izraelských synů a posvětí ho.

{v}20{/v}Když dokončí smírčí obřady za svatyni, za stánek schůzky a za oltář, přivede živého kozla. {v}21{/v}Árón vloží obě ruce na hlavu živého kozla. Vyzná nad ním všechny nepravosti izraelských synů a všechna jejich přestoupení se všemi jejich hříchy a vloží je na hlavu kozla: pak ho dá připraveným mužem vyhnat do pouště. {v}22{/v}Kozel na sobě ponese všechny jejich nepravosti do odlehlé země. Toho kozla vyžene na poušť.

{v}23{/v}Potom vstoupí Árón do stánku schůzky a svlékne lněná roucha, která si oblékl při vstupu do svatyně, a zanechá je tam. {v}24{/v}Celý se omyje vodou na posvátném místě a obleče si své šaty. Pak vyjde, vykoná zápalnou oběť za lid a smírčí obřady za sebe i_za lid. {v}25{/v}Tuk z_obětí za hřích obrátí na oltáři v_obětní dým. {v}26{/v}Ten, kdo vyhnal kozla pro Azázela, vypere si šaty a celý se omyje vodou. Teprve pak smí vstoupit do tábora.

{v}27{/v}Býčka k_oběti za hřích i_kozla k_oběti za hřích, jejichž krev byla přinesena do svatyně k_smírčím obřadům, dá vynést ven za tábor. Jejich kůže, maso i_výměty spálí ohněm. {v}28{/v}Ten, kdo je spálil, vypere si šaty a celý se omyje vodou. Teprve pak smí vstoupit do tábora.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Žid 9,11.12.24{/r}

Kristus přišel jako velekněz budoucích hodnot; ne s_krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví. {*} Vešel jednou provždy do svatyně a získal nám věčné vykoupení.

Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, ale do samého nebe. {*} Vešel jednou provždy do svatyně a získal nám věčné vykoupení.

Z_homilií kněze Origena na třetí knihu Mojžíšovu

(Hom. 9,5.10: PG 12,515.523)

Kristus velekněz se nám stal smírnou obětí

Jednou do roka odchází velekněz od lidu a vstupuje na místo, kde je slitovnice (tj. příkrov na arše úmluvy) a nad slitovnicí cherubové a kde je archa úmluvy a kadidlový oltář. Nikdo tam nesmí vstoupit, vyjma velekněze.

Vzpomeňme přitom na našeho pravého velekněze, Pána Ježíše Krista, jak když žil v_těle, byl celý rok s_lidem, ten rok, o_němž sám říká: Pán mě poslal zvěstovat chudým radostnou zvěst a vyhlásit milostivé léto Hospodinovo a den odpuštění{fnr}1{/fnr} – a jak v_tom roce jedenkrát, v_den smíření, vstoupil do velesvatyně; tj. po splnění svého božského poslání vystoupil nad nebesa a vstoupil k_Otci, aby u_něho získal smíření pro lidský rod a prosil ho za všechny, kdo v_něho věří.

Toto smíření, které náš Pán lidem u_Otce vydobyl, má na mysli apoštol Jan, když píše: Moje milé děti. Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u_Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy.{fnr}2{/fnr}

Podobně i_Pavel připomíná smíření, jehož se nám dostalo, když říká o_Kristu: Bůh ho ustanovil jako smírnou oběť v_jeho krvi, která působí skrze víru.{fnr}3{/fnr} A tak pro nás trvá den smíření až do konce světa.

Boží slovo říká: Velekněz vloží kadidlo na oheň před Hospodina a oblak z_kadidla zahalí příkrov, který je na arše úmluvy; a tak nezemře; potom vezme trochu krve z_býčka a stříkne ji na příkrov směrem k_východu.{fnr}4{/fnr}

Zde se vysvětluje, jak se ve Starém zákoně konal obřad, jímž se lidé snažili dosáhnout u_Boha smíření. Ty však, kterýs přišel ke Kristu, pravému veleknězi, jenž ti získal Boží slitování a usmířil tě s_Otcem svou krví, nezůstávej u_krve tělesné, ale spíše se uč znát krev Slova a slyš, jak ti ono samo říká: To je má krev, která se za vás prolévá na odpuštění hříchů.{fnr}5{/fnr}

Není také bez zajímavosti, že se krví býčka kropí směrem k_východu. Vždyť právě od východu se ti dostalo smíření. Odtud je totiž muž, zvaný vycházející,{fnr}6{/fnr} který se stal prostředníkem mezi Bohem a lidmi.{fnr}7{/fnr}

Jsi zde tedy zván, abys vždycky hleděl k_východu, kde ti vychází Slunce spravedlnosti{fnr}8{/fnr} a kde se ti vždycky rodí světlo. Abys totiž nikdy nechodil ve tmě a aby tě poslední den nezastihl v_temnotách.{fnr}9{/fnr} Aby se k_tobě nevkradla noc a mrak nevědomosti, ale abys vždy žil ve světle vědění, abys měl pořád jasný den víry a stále setrvával ve světle lásky a pokoje.

{fn:1}Srov. {r}Lk 4,18.19{/r}.{/fn} {fn:2}{r}1 Jan 2,1-2{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Řím 3,25{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Lv 16,13-14{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Mt 26,28{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. {r}Zach 6,12{/r} (Vulg.); {r}Lk 1,78{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}1 Tim 2,5{/r}.{/fn} {fn:8}Srov. {r}Mal 3,20{/r}.{/fn} {fn:9}Srov. {r}1 Sol 5,4{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. {r}Žid 6,20{/r}; {r:Žid}7,2.3{/r}

Jako předchůdce vstoupil pro nás do svatyně Beránek bez poskvrny. {*} Stal se veleknězem podle řádu Melchizedechova na věčné věky.

On je Král spravedlnosti, jeho království bude bez konce. {*} Stal se veleknězem podle řádu Melchizedechova na věčné věky.

Ze spisu „Oblak nevědění“

(Oblak nevědění, 37-38, ed. P. Toman, Praha 2000, str. 100-101).

Jen jdi, tvůj syn je živ

Muž či žena, které náhle vyděsí požár, úmrtí, nebo cokoli jiného, jsou prudkým hnutím mysli přivedeni k_pláči nebo k_modlitbě o_pomoc. A jak se v_takové situaci člověk modlí? Samozřejmě, že ne záplavou slov, dokonce ani ne nějakými dlouhými slovy! A proč? Protože v_takové situaci nechce příliš marnit čas tím, že by ze široka hovořil o_své naléhavé potřebě a o_svém rozrušení. V_hrůze ze sebe vyrazí jedno krátké slovo: „Hoří!“ nebo „Pomoc!“

Tak jako se takové slůvko zabodne do uší těch, kdo je uslyší, stejně tomu bude v_případě kratičkého slova modlitby, jestliže nebude jen vysloveno nebo myšleno, ale zazní v_něm také úmysl spočívající v_hlubině našeho ducha. Hlubina ducha je totéž jako výšina ducha, neboť v_těchto věcech znamenají výšina, hlubina, délka i_šířka totéž. Takové slovo zasáhne uši Všemohoucího Boha mnohem rychleji než jakýkoli bezmyšlenkovitě omílaný dlouhý žalm. Proto stojí psáno: Krátká modlitba proniká nebesy.{fnr}1{/fnr}

Proč tato krátká modlitba jediného slovíčka pronikne nebesy? Samozřejmě proto, že vychází přímo ze srdce, z_výšin i_hlubin, z_délky i_rozlehlosti ducha člověka, který se modlí. Z_výšin, neboť se modlí se vší mocí svého ducha; z_hlubin, neboť v_takovém kratičkém slovíčku je obsaženo vše, co duch zná; z_délky, neboť by mělo být právě takové, jaké je nyní, mělo by vždy volat k_Bohu tak, jak volá nyní; z_rozlehlosti, neboť se nabízí všem lidem, jak samo chce. Ano, dokonce i_tehdy, je-li to velmi hříšná duše, která byla Bohu nepřítelem. Jestliže díky milosti mohla vykřiknout kratičké slovíčko ve výšinách, hlubokosti, délce i_rozlehlosti, bude vždy vyslyšena pro svůj zmučený výkřik a Bůh jí pomůže.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Mt 6,7-8{/r}; {r}1 Tim 2,1{/r}

Když se modlíte, nebuďte povídaví jako pohané. {*} Váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.

Ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i_děkovné za všecky lidi. {*} Váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.

Z_třetí knihy Mojžíšovy

{r:Lv}19,1-18.31-37{/r}

Povinnosti vůči bližním

{v}1{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi: {v}2{/v}„Mluv k_celému společenství izraelských synů a řekni jim:

Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý!

{v}3{/v}Každý měj v_úctě svou matku a svého otce.

Dbejte na mé dny odpočinku. Já jsem Hospodin, váš Bůh.

{v}4{/v}Neobracejte se k_bůžkům a nedělejte si lité obrazy bohů. Já jsem Hospodin, váš Bůh.

{v}5{/v}Až budete přinášet Hospodinu oběť pokojnou, obětujte ji tak, aby ve vás našel zalíbení. {v}6{/v}V_den oběti a v_následující den se maso sní. Co by zůstalo do třetího dne, bude spáleno ohněm. {v}7{/v}Jestliže by se přece jedlo třetího dne, je závadné; Hospodin nenajde v_obětníkovi zalíbení. {v}8{/v}Kdo by z_něho jedl, ponese následky své nepravosti, neboť znesvětil, co je svaté Hospodinu. Bude vyobcován ze svého lidu.

{v}9{/v}Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni. {v}10{/v}Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka; ponecháš je pro chudáka a pro přistěhovalce. Já jsem Hospodin, váš Bůh.

{v}11{/v}Nekraďte, nelžete, nepodvádějte jeden druhého! {v}12{/v}Nepřísahejte podvodně na mé jméno, znesvětili byste jméno svého Boha! Já jsem Hospodin!

{v}13{/v}Neutiskuj svého bližního a neolupuj ho! Ať u_tebe nezůstane do rána mzda tvého nádeníka! {v}14{/v}Nezlořeč hluchému a před slepce nedávej překážku, ale boj se svého Boha. Já jsem Hospodin!

{v}15{/v}Nedopouštěj se křivdy na soudu, nenadržuj chudákovi a nestraň velmožovi! Suď svého bližního spravedlivě! {v}16{/v}Své krajany neobcházej s_pomluvou, neusiluj o_život svého bližního. Já jsem Hospodin!

{v}17{/v}K_svému bratru neměj nenávist, ale otevřeně ho napomeň, aby ses kvůli němu neobtížil hříchem. {v}18{/v}Nemsti se, nechovej proti svým krajanům zášť, ale miluj svého bližního jako sebe. Já jsem Hospodin!

{v}31{/v}Neobracejte se k_duchům zemřelých a nevyhledávejte věštce a neznečišťujte se jimi. Já jsem Hospodin, váš Bůh.

{v}32{/v}Před šedinami povstaň a starci vzdej poctu. Boj se svého Boha. Já jsem Hospodin.

{v}33{/v}Bude-li přebývat s_tebou ve vaší zemi někdo jako přistěhovalec, nebudete mu škodit. {v}34{/v}Ten, kdo bude s_vámi přebývat jako přistěhovalec, bude vám jako jeden z_vás, domorodců. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i_vy jste byli přistěhovalci v_zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš Bůh.

{v}35{/v}Nedopustíte se bezpráví při soudu, při měření, vážení a odměřování. {v}36{/v}Budete mít správné váhy, správná závaží, správné míry velké i_malé. Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z_egyptské země.

{v}37{/v}Proto dbejte na všechna má nařízení a všechny mé řády dodržujte. Já jsem Hospodin.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Gal 5,14.13{/r}; {r}Jan 13,34{/r}

Celý Zákon ve své plnosti je obsažen v_jediné větě: Miluj svého bližního jako sebe. {*} Posluhujte si navzájem láskou Ducha.

Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. {*} Posluhujte si navzájem láskou Ducha.

Z_kázání svatého Lva Velikého, papeže

(Sermo 10 de Quadragesima, 3-5: PL 54,299-301)

O_dobru lásky

V_Janově evangeliu Pán říká: Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k_sobě navzájem.{fnr}1{/fnr} A v_listě téhož apoštola čteme: Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z_Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z_Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska.{fnr}2{/fnr}

Ať se tedy věřící nad tím zamyslí a podrobí opravdové zkoušce nejhlubší zákoutí svého srdce. A jestliže podle svého svědomí v_sobě najdou něco z_ovoce lásky, ať nepochybují o_tom, že mají v_sobě Boha. A aby byli stále více schopni přijmout takového hosta, ať se jejich srdce rozšiřuje vytrvalými skutky milosrdenství. Jestliže totiž Bůh je láska, nemá mít naše láska žádnou hranici, protože božství se nedá uzavřít do žádných hranic.

Moji milí, každý čas je jistě vhodný ke konání skutků lásky. Avšak tyto dny k_tomu vybízejí obzvlášť. Ti, kteří touží slavit velikonoční tajemství našeho Pána s_čistou duší i_tělem, ať se co nejvíce snaží získat právě tuto milost, protože v_lásce je vrchol a souhrn všech ctností a protože láska přikrývá množství hříchů.{fnr}3{/fnr}

Když se tedy chystáme slavit to největší ze všech tajemství, kdy krev Ježíše Krista smyla naše hříchy, připravme nejdříve obětní dary milosrdenství: to, co nám dala Boží dobrota, dávejme i_my těm, kteří se na nás provinili.

Buďme nyní také štědřejší k_chudým a laskavější k_těm, kteří trpí různými slabostmi. Pak bude mnoho lidí děkovat Bohu a nasycení nuzných doporučí Bohu naše posty. Žádná zbožnost věřících totiž netěší Pána více než ta, která se stará o_chudé; a kdekoli Bůh nachází milosrdnou starostlivost, tam poznává obraz své božské lásky.

Nebojte se, že se tímto vydáním zmenší vaše prostředky. Štědrost sama o_sobě je totiž ohromným majetkem. A nemůže se stát, že by nebylo co rozdávat tam, kde živobytí dává i_dostává sám Kristus. Neboť při každém takovém díle spolupracuje ta ruka, která chléb lámáním zvětšuje a vydáváním rozmnožuje.

Ten, kdo dává almužnu, ať je klidný a veselý, protože největší zisk bude mít ten, kdo si pro sebe ponechá nejméně. Svatý apoštol Pavel přece o_tom říká: Ten, který poskytuje rozsévači semeno a chléb k_jídlu, poskytne i_vám osivo a dá vzrůst plodům vaší štědrostí{fnr}4{/fnr} v_Kristu Ježíši, našem Pánu. Neboť on žije a kraluje s_Otcem a Duchem Svatým na věky věků, amen.

{fn:1}{r}Jan 13,35{/r}.{/fn} {fn:2}{r}1 Jan 4,7-8{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Jak 5,20{/r}; {r}1 Petr 4,8{/r}.{/fn} {fn:4}{r}2 Kor 9,10{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Lk 6,38{/r}; {r}Kol 3,13{/r}

Dávejte, a dostanete: {*} míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína.

Pán odpustil vám, proto odpouštějte i_vy. {*} Míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína.

Z_homilií připisovaných svatému Janu Zlatoústému, biskupovi

(Homilie na Janovo evangelium, hom. 36, PG 59,203-204)

Hned byl ten člověk uzdraven

Spasitel chtěl ustanovit křest na odpuštění hříchů, jehož předobraz nacházíme v_nemocném u_rybníka Bethzatha a dalších podobných postavách. Bůh nejprve přikázal vnější očistu, aby smyl poskvrny těla a skvrny, které ve skutečnosti neexistovaly, ale byly za ně považovány, například ty, které vznikly kontaktem s_mrtvolou, malomocenstvím nebo z_jiných podobných příčin. Později Bůh chtěl, aby voda byla také účinným lékem na různé nemoci, jak vidíme zde: V_podloubích lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých.{fnr}1{/fnr} Aby nás lépe připravil na milost křtu, nespokojil se už jen s_očišťováním vnějších poskvrn, ale léčil nemoci.

Voda v_rybníku u_Ovčí brány však neuzdravovala nemocné na základě své přirozenosti – jinak by měla svou vlastní účinnost vždy –, ale pouze tehdy, když do ní sestoupil anděl: Čas od času totiž sestupoval do rybníka anděl Páně a rozvířil vodu.{fnr}2{/fnr} Stejně je tomu i_při křtu. Voda nepůsobí sama o_sobě, ale teprve po přijetí milosti Ducha Svatého smývá všechny hříchy. Anděl, který sestoupil z_nebe, tuto vodu rozvířil a propůjčil jí zvláštní účinnost proti nemocem, aby Židy poučil, že Pán andělů má moc uzdravovat všechny nemoci duše. V_onom příběhu byla samotná nemoc překážkou pro toho, kdo chtěl dosáhnout uzdravení, jak uvádí evangelista: Kdo se pak do vody po rozvíření dostal první, uzdravil se, ať byl stižen jakoukoli nemocí.{fnr}3{/fnr} Nyní naopak může mít přístup k_uzdravení každý, protože to není anděl, kdo přichází rozvířit vodu, ale Bůh andělů, ten koná všechny tyto zázraky.

Stejně jako sluneční paprsky svítí po všechny dny, které následují jeden po druhém, aniž by se vyčerpaly a aniž by hojnost, s_níž slunce šíří své světlo, umenšila jeho zářivost, tak ani množství těch, kdo mají účast na milosti Ducha Svatého, neumenšuje její božskou účinnost. Po rozvíření vody se uzdravil jen jeden člověk, takže ti, kteří znali schopnost této vody uzdravit nemoci těla, mohli snáze uvěřit, že voda může léčit i_nemoci duše.

{fn:1}{r}Jan 5,3{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Jan 5,4{/r}.{/fn} {fn:3}Tamtéž (NVg tenhle verš vynechává).{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}1 Petr 3,21{/r}; {r}Řím 8,9{/r}; {r}Kol 2,12{/r}

Voda, která byla předobrazem křtu, i_vám nyní přináší spásu. {*} Žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha.

Křtem jste byli spolu s_Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s_ním vzkříšeni. {*} Žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha.

Ze čtvrté knihy Mojžíšovy

{r:Nm}11,4-6.10-30{/r}

Duch Hospodinův sestoupil na sedmdesát izraelských starců

{v}4{/v}Davu, který se mezi ně vmísil, se zmocnila žádostivost. Také synové Izraele řekli: „Kdo nám dá maso k_jídlu? {v}5{/v}Vzpomínáme si na ryby, které jsme zadarmo jedli v_Egyptě, na okurky, melouny, pór, cibuli a česnek. {v}6{/v}Nyní hyneme, nic tady není, jen tu manu máme na očích.“

{v}10{/v}Mojžíš slyšel, jak lidé pláčou, každá rodina u_vchodu do svého stanu. Hospodinův hněv se velmi rozpálil, i_Mojžíš byl tím velmi dotčen a {v}11{/v}řekl Hospodinu: „Proč jednáš se svým služebníkem tak zle, proč nenacházím milost ve tvých očích, že nakládáš břímě celého tohoto národa na mě? {v}12{/v}Copak já jsem počal všechen tento lid nebo já jsem ho zrodil, že mi říkáš: ‚Nes je ve svém náručí, jako nosí chůva kojence, (nes je) do země, kterou jsi přísahou zaslíbil jejich otcům?‘ {v}13{/v}Odkud mám vzít maso, abych ho dal všemu tomuto lidu, který přede mnou pláče a říká: ‚Dej nám k_jídlu maso!‘ {v}14{/v}Já sám nemohu nést všechen tento lid, neboť je pro mě příliš těžký. {v}15{/v}Jestliže chceš se mnou takto jednat, to mě raději zabij, jestliže jsem nalezl milost v_tvých očích, abych už neviděl své neštěstí!“

{v}16{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi: „Shromáždi mi z_izraelských starců sedmdesát mužů, o_kterých víš, že jsou zkušení a vůdci lidu. Vezmi je ke stánku schůzky. Postaví se tam s_tebou. {v}17{/v}Já sestoupím a budu tam s_tebou mluvit. Vezmu z_ducha, který je nad tebou, a vložím ho na ně, aby s_tebou nesli břímě lidu, neponeseš je ty sám.

{v}18{/v}A lidu řekneš: Posvěťte se pro zítřek. Budete jíst maso, protože jste s_pláčem volali k_Hospodinu: ‚Kdo nám dá najíst masa? Jak dobře nám bylo v_Egyptě!‘ Hospodin vám dá maso a najíte se. {v}19{/v}Nebudete je jíst jen jeden den ani dva dny, ani pět dní, ani deset dní, ba ani dvacet dní, {v}20{/v}ale po celý měsíc, až vám poleze z_chřípí a zhnusí se vám. To proto, že jste zavrhli Hospodina, který je mezi vámi, když jste před ním s_pláčem volali: ‚Proč jsme jen odešli z_Egypta?‘“

{v}21{/v}Mojžíš namítl: „Šest set tisíc pěších je v_lidu, uprostřed něhož jsem, a ty řekneš: Dám jim maso a budou jíst po celý měsíc! {v}22{/v}To se pro ně budou porážet ovce a skot, aby se na všechny dostalo? Nebo se pro ně vychytají všechny ryby v_moři, aby se na všechny dostalo?“ {v}23{/v}Hospodin Mojžíšovi odpověděl: „Což ruka Hospodinova je na to krátká? Hned uvidíš, uskuteční-li se mé slovo, nebo ne.“

{v}24{/v}Mojžíš tedy vyšel ven a oznámil Hospodinova slova lidu. Shromáždil sedmdesát mužů z_izraelských starců a rozestavil je kolem stánku. {v}25{/v}Hospodin sestoupil v_oblaku a mluvil k_Mojžíšovi; vzal z_ducha, který spočíval na něm, a dal ho sedmdesáti mužům starcům. Když na nich duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení, ale později se to už nestalo.

{v}26{/v}Dva muži z_nich zůstali v_táboře, jmenovali se Eldad a Medad. I_na nich spočinul duch, neboť byli mezi těmi, kdo byli písemně určeni. Nevyšli však ke stánku úmluvy a dali se do prorokování v_táboře. {v}27{/v}Tu přiběhl jeden chlapec a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Medad prorokují v_táboře.“ {v}28{/v}Jozue, syn Nunův, Mojžíšův služebník od mládí, řekl: „Pane můj, Mojžíši, zabraň jim v_tom!“ {v}29{/v}Mojžíš mu odpověděl: „To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z_celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!“ {v}30{/v}Potom se Mojžíš vrátil s_izraelskými starci do tábora.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Jl 3,1.2{/r}; {r}Sk 1,8{/r}

Vyleji svého ducha na všechny lidi, vaši synové i_dcery budou prorokovat. {*} V_oněch dnech vyleji svého ducha.

Dostanete moc Ducha Svatého a budete mými svědky až na konec země. {*} V_oněch dnech vyleji svého ducha.

Z_listů svatého Maxima Vyznavače, opata

(Epist. 11: PG 91,454-455)

Milosrdenství Páně vůči kajícím

Všichni zvěstovatelé pravdy a ti, kdo se stali služebníky Boží milosti, každý ve své době od počátku až po naše časy hlásali k_našemu užitku spasitelnou Boží vůli; a ti všichni říkají, že nic není Bohu tak milé a drahé, jako když se k_němu lidé obracejí s_upřímnou kajícností.

A že pokání je božštější než cokoli jiného, že je dokonce prvním a jediným znamením nekonečné Boží dobroty, to nám nejvíc chtěl ukázat sám ten, který je mocným Slovem Boha a Otce. Přímo nevýslovným způsobem se k_nám snížil a ráčil s_námi sdílet náš lidský život, a konal, trpěl a mluvil všechno, čeho bylo třeba, aby nás – nepřátele a odpůrce – smířil s_Bohem Otcem a aby nás – vyhnané z_blaženého života – opět do něho uvedl.

Nejenže totiž svými divy léčil naše neduhy a nejenže v_utrpení vzal na sebe naše slabosti, a ač sám byl bez viny, jako provinilec smrtí splatil náš dluh a osvobodil nás od mnoha hrozných vin, nýbrž nás také rozličnými způsoby učil, aby vyjádřil svou vůli, že se mu máme stát podobnými v_opravdovém lidství a v_dokonalé vzájemné lásce.

A proto zaznělo jeho volání: Nepřišel jsem povolat k_obrácení spravedlivé, ale hříšníky.{fnr}1{/fnr} Nebo: Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.{fnr}2{/fnr} A také že přišel najít a zachránit to, čemu hrozí záhuba, že byl poslán k_ovcím, které se ztratily z_Izraelova domu.{fnr}3{/fnr} A že přišel, aby v_nás obnovil Boží obraz, skrytý pod páchnoucím kalem smyslnosti, ukázal v_náznaku podobenství o_drachmě.{fnr}4{/fnr} A pak: Amen, pravím vám, že zavládne radost na nebi i_na zemi nad jedním hříšníkem, který činí pokání.{fnr}5{/fnr}

Proto člověka, který upadl mezi lupiče, a ti ho svlékli donaha a zbili, až zůstal polomrtvý, ošetřil vínem, olejem a obvazy, vysadil na vlastního soumara a zavezl k_hostinskému; zaplatil také; co by stačilo na jeho ošetřování, a přislíbil, že při svém návratu zaplatí i_další výlohy.{fnr}6{/fnr}

Proto vypráví, jak se předobrý otec sklonil k_navracejícímu se marnotratnému synu, jak ho objal, protože se k_němu vracel s_kajícností, jak ho znovu ozdobil nádherou otcovské slávy, aniž mu cokoli vyčítal za to, co bylo.{fnr}7{/fnr}

Proto když nalezl ovci, která se zaběhla z_Božího stáda a bloudila po horách a kopcích, nepřivedl ji zpátky do ovčince tak, že by ji honil, unavoval a trápil, ale vzal ji na svá vlastní ramena a se soucitem a láskou ji zachránil pro ostatní stádo.{fnr}8{/fnr}

Proto řekl: Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi v_srdci, a já vás občerstvím.{fnr}9{/fnr} A dále: Vezměte na sebe mé jho;{fnr}10{/fnr} jhem nazývá přikázání, to znamená život řízený zásadami evangelia, a břemenem to, co se zdá být na kajícnosti obtížné. Praví, vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.{fnr}11{/fnr}

A když učí o_Boží spravedlnosti a dobrotě, přikazuje: Buďte svatí, buďte dokonalí, buďte milosrdní – jako váš nebeský Otec.{fnr}12{/fnr} A také: Odpouštějte, a bude vám odpuštěno.{fnr}13{/fnr} A jinde: Co chcete, aby lidé dělali vám, to i_vy dělejte jim.{fnr}14{/fnr}

{fn:1}{r}Lk 5,32{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Mt 9,12{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Mt 10,6{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Lk 15,8-10{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Lk 15,7{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. {r}Lk 10,30.33-35{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}Lk 15,11{/r} a násl.{/fn} {fn:8}Srov. {r}Lk 15,4{/r} a násl.{/fn} {fn:9}{r}Mt 11,28{/r}.{/fn} {fn:10}{r}Mt 11,29{/r}.{/fn} {fn:11}{r}Mt 11,30{/r}.{/fn} {fn:12}{r}1 Petr 1,16{/r}; {r}Mt 5,48{/r}; {r}Lk 6,36{/r}.{/fn} {fn:13}{r}Lk 6,37{/r}.{/fn} {fn:14}{r}Mt 7,12{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. {r}Ez 33,11{/r}

Trápil bych se, kdybych nevěděl o_tvém milosrdenství, Bože. {*} Tys řekl: Nemám zalíbení v_hříšníkově smrti, ale aby hříšník své chování změnil a byl živ.

Ženu kananejskou a celníka jsi vyzval k_pokání. {*} Tys řekl: Nemám zalíbení v_hříšníkově smrti, ale aby hříšník své chování změnil a byl živ.

Z_kázání svatého Augustina, biskupa

(In evangelium Iohannis tractatus, tr. 23, PL 35,1586-1589)

Jako Otec křísí mrtvé a je oživuje, tak i_Syn oživuje, koho chce

Poté, co náš Pán řekl, že koná totéž co Otec a že to koná stejným způsobem, dodává: Vždyť Otec Syna miluje a ukazuje mu všechno, co sám koná.{fnr}1{/fnr} Zdá se, že to souvisí s_tím, co řekl výše: Syn nemůže sám ze sebe konat nic, nýbrž jen to, co vidí, že koná Otec.{fnr}2{/fnr}

Někdo by při těchto slovech mohl být zneklidněn, téměř ho slyším říkat: „Otec tedy jedná odděleně, aby Syn viděl, co dělá Otec, jako když dělník, který chce naučit svého syna svému umění, mu ukazuje všechna jeho tajemství, aby sám dělal všechno, co vidí dělat svého otce?“ Jestliže totiž Otec je Synovi vzorem v_tom smyslu, že oči Syna jsou upřeny na ruce Otce, aby viděly, jak jedná, jak lze pak chápat nerozdílnou Trojici? Řekneš mi: „Ukazuji svému synovi, co chci dělat, a on to dělá, a jsem to já, kdo to dělá takříkajíc skrze něj.“ Ale je zde obrovský rozdíl, neboť ty před svým jednáním ukazuješ svému synovi, co chceš udělat. Musíš ke svému synovi mluvit jinými slovy, než jsi ty a než je on. Použil by Bůh Otec jiné slovo, aby promluvil ke svému Synovi? Vždyť Syn je Slovo Otce; použil by snad Otec slovo, aby mluvil ke Slovu? Můžeme se domnívat, že z_Otcových úst vyšel stvořený a pomíjivý zvuk, aby zasáhl Synovo ucho?

Odlož všechny tělesné představy. Nemůžeš-li pochopit, co Bůh je, pochop alespoň, co není: získáš mnoho, nebudeš-li mít o_Bohu myšlenky, které jsou v_rozporu s_jeho božskou přirozeností.

Uvažujte ve své duši o_obrazu pravdy, kterou vám chci vysvětlit: Ve tvé duši vidím vzpomínky a myšlenky. Vaše paměť předkládá Kartágo vašemu myšlení a ukazuje vašemu pozornému rozumu, co v_Kartágu existovalo předtím, než jste k_němu obrátili svou pozornost. Zde se tedy projevuje jak paměť, tak zrak rozumu, a to vše bez výměny slov, bez použití jakéhokoli vnějšího znamení; a přesto všechno, co máš ve své paměti, jsi obdržel zvenčí.

Na druhé straně Otec nepřijal zvenčí to, co ukazuje Synovi; vše se zde děje uvnitř; žádné stvoření by totiž neexistovalo vně, kdyby nepřijalo svou existenci od Otce skrze Syna. A právě tím, že ho ukázal svému Synovi, ho Otec stvořil, protože ho stvořil skrze svého Syna v_téže době, kdy ho viděl. Otec tedy plodí Synovo vidění stejným způsobem, jakým plodí Syna, a je to Otcovo ukázání, které plodí Synovo vidění, nikoliv vidění, které plodí ukázání. Kdyby oko naší vytříbenější duše mohlo proniknout hlouběji do těchto hlubin, mohli bychom zjistit, že Otec se nijak neliší od úkonu, jímž ukazuje svého Syna, stejně jako se Syn neliší od úkonu, jímž vidí, co je mu ukázáno.

{fn:1}{r}Jan 5,20{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Jan 5,19{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}1 Tim 6,16{/r}

Bůh jediný má nesmrtelnost a přebývá v_nepřístupném světle. {*} Jemu patří čest a věčná moc!

Nikdo z_lidí ho neviděl, ani uvidět nemůže. {*} Jemu patří čest a věčná moc!

Ze čtvrté knihy Mojžíšovy

{r:Nm}13,1-3a.17-33{/r}

Průzkum zaslíbené země

{v}1{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi na poušti Faran: {v}2{/v}„Pošli několik mužů, aby prozkoumali kananejskou zemi, kterou chci dát synům Izraele. Pošlete po jednom muži z_jejich otcovských pokolení, vždy jejich předáka!“

{v}3{/v}Mojžíš je tedy na rozkaz Hospodinův poslal z_Faranské pouště. Všichni ti muži byli představiteli izraelských synů. {v}17{/v}Poslal je prozkoumat kananejskou zemi a řekl jim: „Jděte vzhůru Negebem, vystupte pak na pohoří a {v}18{/v}zjistěte, jaká to je země a jaký lid v_ní sídlí; zda je silný nebo slabý, zda je ho málo nebo mnoho; {v}19{/v}a zda je země, v_níž sídlí, dobrá nebo zlá, {v}20{/v}též zda jsou města, v_nichž sídlí, otevřená nebo opevněná; též zda je země úrodná či neúrodná, zda v_ní jsou stromy nebo ne. Buďte odvážní a přineste něco z_ovoce té země!“ Byl totiž čas raných hroznů.

{v}21{/v}Šli tedy a prozkoumali zemi od pouště Sinu až k_Rechobu při cestě do Chamatu. {v}22{/v}Šli vzhůru Negebem a jeden z_nich přišel až k_Hebronu, kde žili Achíman, Šešaj a Talmaj, potomci Anakovi; Hebron byl vystavěn sedm let před egyptským Soanem. {v}23{/v}Přišli až k_údolí Eškolu, kde uřízli ratolest s_jedním vinným hroznem, dva ji museli nést na tyči, a několik granátových jablek a fíků. {v}24{/v}To místo se nazývá Eškolské údolí (to je Údolí hroznu) podle hroznu, který tam izraelští synové odřízli.

{v}25{/v}Po čtyřiceti dnech, když zemi prozkoumali, se vrátili. {v}26{/v}Vyhledali Mojžíše, Áróna a celé společenství synů Izraele na poušti Faran v_Kadeši a podali zprávu jim a celému společenství a ukázali jim ovoce země. {v}27{/v}Vyprávěli mu: „Přišli jsme do země, do níž jsi nás poslal. Země skutečně oplývá mlékem a medem a zde máte její ovoce. {v}28{/v}Ale lid, který v_zemi přebývá, je silný, města jsou opevněná a velmi veliká, také jsme tam viděli Anakovy potomky. {v}29{/v}Jih země obývají Amalečané, na pohoří přebývají Chetité, Jebuzité a Amorité a u_moře i_podél Jordánu bydlí Kananejci.“

{v}30{/v}Kaleb uklidňoval lid, který reptal na Mojžíše, a řekl: „Jen vytáhněme a dobuďme tu zemi, neboť to můžeme dokázat!“ {v}31{/v}Ale ostatní, kteří ho doprovázeli, říkali: „Nemůžeme vytáhnout na ty lidi, vždyť jsou silnější než my!“

{v}32{/v}O_zemi, kterou prozkoumali, rozšířili u_synů Izraele falešnou zprávu. Říkali: „Země, kterou jsme prošli, abychom ji prozkoumali, je země, která požírá své obyvatele, a všichni lidé, které jsme v_ní viděli, jsou velké postavy. {v}33{/v}Viděli jsme tam obry, Anakovy syny z_pokolení obrů. Jako kobylky jsme si připadali, a tak jsme vypadali i_v_jejich očích.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Srov. {r}Dt 1,31-33.26{/r}

Nechtěli jste věřit Hospodinu, svému Bohu, {*} ale on se o_vás na poušti staral a ukazoval vám cestu.

Vzpírali jste se rozkazu Hospodina, svého Boha, {*} ale on se o_vás na poušti staral a ukazoval vám cestu.

Z_kázání svatého Lva Velikého, papeže

(Sermo 15, De passione Domini, 3-4: PL 54,366-367)

Rozjímání o_utrpení Páně

Pravý ctitel utrpení Páně ať hledí na ukřižovaného Ježíše očima svého srdce tak, že ztotožní své tělo s_Kristovým.

Celá země ať se chvěje při popravě svého Vykupitele, ať pukají skály nevěřících srdcí a ti, na kterých ležela tíha hrobu smrtelnosti, ať vyskočí, když kámen, který jim stál v_cestě, byl odvalen. Ať se už také objeví ve svatém městě, to jest v_Boží církvi, znamení budoucího vzkříšení, a co se má jednou stát s_naším tělem, ať se nyní stane s_naším srdcem.{fnr}1{/fnr}

Nikomu ze slabých není odepřeno vítězství kříže a není nikdo, komu by nepomohla Kristova modlitba.{fnr}2{/fnr} Vždyť pomohla i_mnoha těm, kteří proti němu soptili. Tím spíše pomůže těm, kdo se k_němu obracejí.

Byla odstraněna nevědomost, zmírněna nesnadnost a Kristova svatá krev uhasila onen ohnivý meč, který uzavíral krajinu života.{fnr}3{/fnr} Temnota dávné noci ustoupila pravému světlu.

Křesťanský lid je zván k_bohatství ráje a všem, kteří se znovu narodili, se otevřel návrat do ztracené vlasti, jen když si člověk sám nezavře cestu, kterou si svou vírou mohl otevřít i_zločinec.{fnr}4{/fnr}

Ať nás záležitosti tohoto života ani příliš nesužují, ani nenaplňují pýchou, aby nám nebránily následovat celým srdcem příklad našeho Vykupitele. Vždyť nekonal ani nesnášel nic, co by nebylo pro naši spásu, aby tak síla, která byla v_hlavě, byla i_v_těle.

Předně je tu skutečnost, že božství přijalo naši přirozenost: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.{fnr}5{/fnr} Kdo z_lidí by pak měl být vyloučen z_Božího milosrdenství, kromě toho, kdo v_něho neuvěří? A kdo nemá společnou přirozenost s_Kristem, jestliže přijal toho, který na sebe vzal přirozenost člověka, a jestliže se znovu narodil z_toho Ducha, z_kterého pochází sám Kristus? A dále: Kdo by na něm nepoznával vlastní slabosti? Kdo by neviděl, že jestliže Kristus jedl, odpočíval ve spánku, rmoutil se a soucitně plakal, že na sebe vzal přirozenost služebníka?

A protože tato přirozenost měla být vyléčena ze starých ran a očištěna od poskvrny hříchu, stal se zároveň jednorozený Syn Boží Synem člověka, aby mu nechyběla ani celá skutečnost lidství, ani plnost božství.

Je to naše tělo, co leželo mrtvé v_hrobě, co třetího dne znovu vstalo a co vystoupilo nad všechny nebeské výšiny až na pravici Otcovy velebnosti. A tak i_my, jestliže jdeme cestou jeho přikázání a nestydíme se přiznat to, co v_tělesné slabosti brání naší spáse, budeme povýšeni k_účasti na jeho slávě. Neboť se zjevně vyplní to, co prohlásil: Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i_já se přiznám před svým Otcem v_nebi.{fnr}6{/fnr}

{fn:1}Srov. {r}Mt 27,51-53{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Lk 23,34{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Gn 3,24{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Lk 23,40-43{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Jan 1,14{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Mt 10,32{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}1 Kor 1,18.23{/r}

Ti, kteří jdou k_záhubě, považují nauku o_kříži za hloupost. {*} My však, kteří budeme zachráněni, víme, že tím Bůh projevil svou moc.

My kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. {*} My však, kteří budeme zachráněni, víme, že tím Bůh projevil svou moc.

Ze spisů svaté Anděly z_Foligna

(Complete works, Instruction 23, New York 1993, str. 280-281)

Vaším žalobcem je Mojžíš, na kterého vy spoléháte

Ve středu Svatého týdne jsem byla ponořena do rozjímání o_smrti Božího Syna a rozjímala jsem s_bolestí; snažila jsem se zjednat si v_duši prázdno, abych ji mohla uchopit a držet plně soustředěnou na utrpení a smrt Božího Syna; a byla jsem cele pohroužena do touhy najít sílu, jak si toto prázdno zjednat a jak účinněji rozjímat.

A tu mi bylo řečeno do duše: „Zamiloval jsem si tě ne pro zábavu.“

Tento výrok mi zasadil do duše smrtelnou ránu; nevím, jak je možné, že jsem nezemřela, protože se mi otevřely oči a já jsem zřetelně viděla, jak pravdivý ten výrok je. Viděla jsem, jaké doopravdy jsou skutky a účinky této lásky, kam až vpravdě Božího Syna dovedla. Spatřila jsem, co v_životě a ve smrti zakusil z_lásky ke mně; skutečnou ctností té nevýslovné lásky, která ho vnitřně spalovala; a cítila jsem to slovo, které mi bylo řečeno, v_celé jeho neslýchané pravdivosti: ne, ne, on mě nemiloval jen tak pro zábavu, nýbrž strašlivě vážnou láskou, pravou, hlubokou, dokonalou, která byla v_jeho útrobách.

A tu se mi ukázala moje vlastní láska k_němu jako nějaký špatný žert, jako nějaká ohavná lež. V_té chvíli se mi bolest stala nesnesitelnou a já jsem čekala, že na místě zemřu.

A přišla další slova, která ještě zvětšila moje utrpení: „Zamiloval jsem si tě ne pro zábavu, stal jsem se tvým služebníkem ne s_úšklebkem, dotknul jsem se tě ne z_dálky!“

Moje bolest, už tak smrtelná, se ještě stále stupňovala a já jsem začala křičet: „Ach, se mnou je to právě naopak! Moje láska, to byl jen žert, lež, strojenost. Já jsem se nikdy nechtěla k_tobě doopravdy přiblížit, sdílet s_tebou ty práce, které jsi pro mne podstoupil a které jsi chtěl podstoupit; já jsem ti nikdy nesloužila pravdivě a dokonale, ale nedbale a obojace.“

Když jsem tyto věci spatřila, když jsem na vlastní oči uviděla opravdovost jeho lásky i_to, jak se taková opravdovost projevuje, jak se úplně celý a naprosto vydal mně do služeb, jak se ke mně přiblížil, jak se skutečně stal člověkem, aby nesl a doopravdy cítil moje bolesti; a když jsem v_sobě viděla naprostý opak toho všeho, myslela jsem, že zemřu bolestí. Zdálo se mi, že se mi hruď rozskočí a srdce že mi pukne. A jak jsem se upínala zvláště na výrok: „Dotknul jsem se tě ne zdálky“, připojil on ještě jiný a já jsem slyšela, jak říká: „Já jsem tvé duši bližší než ona sama.“ A moje bolest se ještě zvětšila. Čím více jsem viděla, jak Bůh je mi blízký, tím víc jsem viděla, jak jsem já jemu vzdálená.

On dodal ještě jiná slova, která mi ukázala nitro věčné Lásky: „Kdyby mě někdo chtěl cítit ve své duši, já bych se mu nevyhýbal; kdyby mě někdo chtěl vidět, s_nadšením bych mu dal patřit na svou tvář; kdyby se mnou chtěl někdo mluvit, povídali bychom si spolu s_nesmírnou radostí.“ Tato slova ve mně vyvolala touhu: necítit nic, nevidět nic, neříkat nic, nedělat nic, co by se mohlo nelíbit tomu, který mluví.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. {r}Řím 8,23{/r}; {r}Jan 3,16{/r}

Máme první dary Ducha, ale uvnitř naříkáme. {*} Očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.

Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna. {*} Očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.

Ze čtvrté knihy Mojžíšovy

{r:Nm}14,1-25{/r}

Reptání proti Mojžíšovi a Mojžíšova přímluva za lid

{v}1{/v}Veškeré společenství se dalo do křiku a hlasitě plakalo celou onu noc.

{v}2{/v}Všichni izraelští synové reptali proti Mojžíšovi a Árónovi a celé společenství jim vyčítalo: „Kéž bychom byli zemřeli v_egyptské zemi nebo na této poušti! Kéž bychom zemřeli! {v}3{/v}Proč nás Hospodin přivedl do této země? Abychom padli mečem? Aby se naše ženy a děti staly kořistí? Nebylo by pro nás lepší vrátit se do Egypta?“ {v}4{/v}I_řekli si vespolek: „Ustanovme si vůdce a vraťme se do Egypta!“

{v}5{/v}Tu padli Mojžíš a Árón na tvář před celým shromážděním společenství izraelských synů. {v}6{/v}Jozue, syn Nunův, a Kaleb, syn Jefunův, dva z_těch, kdo dělali průzkum v_zemi, roztrhli svá roucha {v}7{/v}a domlouvali celému společenství izraelských synů: „Země, kterou jsme při průzkumu procházeli, je země převelice dobrá. {v}8{/v}Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji. Je to země oplývající mlékem a medem. {v}9{/v}Nevzpírejte se přece proti Hospodinu. Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s_námi je Hospodin. Nebojte se jich!“

{v}10{/v}Celé společenství však křičelo, aby je ukamenovali. Vtom se všem izraelským synům ukázala při stánku schůzky Hospodinova sláva. {v}11{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi: „Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat? Jak dlouho mi nebude věřit přes všechna znamení, která jsem uprostřed něho konal? {v}12{/v}Budu ho bít morem a vydědím jej, a z_tebe učiním větší a zdatnější národ, než je on.“

{v}13{/v}Mojžíš však řekl Hospodinu: „Uslyší o_tom Egypťané, neboť z_jejich středu jsi vyvedl tento lid svou mocí, {v}14{/v}a budou o_tom vykládat obyvatelům této země. Ti slyšeli, že ty, Hospodine, jsi uprostřed tohoto lidu, že ty, Hospodine, se zjevuješ tváří v_tvář. Tvůj oblak stojí nad nimi, v_sloupu oblakovém chodíš před nimi ve dne a v_sloupu ohnivém v_noci. {v}15{/v}Když tento lid do jednoho usmrtíš, národy, které slyšely o_tobě zprávu, řeknou: {v}16{/v}‚Protože Hospodin nebyl s_to uvést tento lid do země, kterou přísežně zaslíbil, pobil je na poušti.‘

{v}17{/v}Nuže, nechť se, prosím, vyvýší tvá moc, Panovníku, jak jsi prohlásil. Řekl jsi: {v}18{/v}‚Hospodin je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek, ale viníka nenechá bez trestu, vinu otců stíhá na synech do třetího i_čtvrtého pokolení.‘ {v}19{/v}Promiň, prosím, tomuto lidu vinu podle svého velikého milosrdenství, jako jsi mu ji odpouštěl od Egypta až sem.“

{v}20{/v}Hospodin odpověděl: „Na tvou přímluvu promíjím. {v}21{/v}Avšak jakože jsem živ, Hospodinova sláva naplní celou zemi. {v}22{/v}Proto žádný z_mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem činil v_Egyptě i_na poušti, a pokoušeli mě už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, nespatří zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil jejich otcům. {v}23{/v}Nespatří ji žádný, kdo mě znevažoval. {v}24{/v}Jen svého služebníka Kaleba, protože byl jiného ducha a cele se mi oddal, uvedu do země, do níž vstoupil, a jeho potomstvo ji obsadí. {v}25{/v}V_dolině sídlí Amalečané a Kananejci; zítra se tedy obraťte a táhněte pouští dál cestou k_Rákosovému moři.“

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Žl 103 (102),8.9.13.14{/r}

Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Nechce se přít ustavičně ani se hněvat navěky. {*} Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.

Neboť on ví, z_čeho jsme utvořeni, má v_paměti, že jsme jen prach. {*} Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.

Z_velikonočních listů svatého Atanáše, biskupa

(Ep. 5,1-2: PG 26,1379-1380)

Jednotou víry činí velikonoční tajemství blízkými všechny, kdo jsou si tělesně vzdálení

Jak je slavné a krásné, bratři, že po jednom svátku slavíme druhý, na jednu modlitbu navazujeme jinou, že se od jednoho postu dostáváme k_dalšímu a že po jedné slavnosti přichází nová. A tak nastává opět ten čas, který nám nabízí nový začátek, neboť nás zve znovu slavit svaté Velikonoce, při nichž byl Pán obětován. Sytíme se jím sice stále jako chlebem života a naše duše se jako z_pramene osvěžuje jeho drahocennou krví, přesto však stále žízníme a vždycky znovu toužíme. A on se všech žíznivých ujímá a ve své dobrotě zve každé žíznící srdce na sváteční slavnost: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije.{fnr}1{/fnr} Tak přece zní výrok našeho Spasitele. Nejen tedy, že kdokoli přistoupí, uhasí svou žízeň, ale ať poprosí kdykoli, s_radostí je mu dovoleno, aby ke Spasiteli přišel. Milost tohoto svátku se neomezuje na jediný den a jeho jasný paprsek nezapadá,{fnr}2{/fnr} ale vždycky je připraven osvítit duši, která po tom touží. Síla tohoto světla se ustavičně mocně projevuje na těch, jejichž srdce bylo osvíceno a kteří ve dne v_noci naslouchají božským knihám, tak jako člověk, o_němž se mluví v_žalmu jako o_blaženém: Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, a nezasedá ve shromáždění rouhačů, ale má zalíbení v_Hospodinově zákoně a o_jeho zákoně přemítá dnem i_nocí.{fnr}3{/fnr}

Bůh, který pro nás, moji drazí, tento svátek na počátku ustanovil, nám jej také dopřává každým rokem slavit. Ten, který vydal svého Syna na smrt, aby nás spasil, dává nám z_téhož důvodu i_svátek, který si v_průběhu roku vždy touto dobou připomínáme. Tento svátek nás provází těžkostmi, na něž ve světě narážíme; a Bůh nám dopřává radost ze spasení, která z_tohoto svátku vyzařuje, neboť nás shromažďuje kolem jediného stolu a na všech místech nás duchovně spojuje, takže se můžeme společně modlit a společně děkovat, jak se to ve svátek sluší a patří. Je to zázrak jeho dobroty: k_tomuto svátku shromažďuje totiž všechny z_velkých dálek a ty, kdo si snad zůstávají tělesně vzdálení, činí jednotou víry blízkými.

{fn:1}{r}Jan 7,37{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. velikonoční chvalozpěv.{/fn} {fn:3}{r}Žl 1,1-2{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. {r}Sof 3,8.9{/r}; {r}Jan 12,32{/r}

V_den, kdy vstanu jako svědek, tehdy očistím rty národům, {*} aby všichni vzývali Hospodinovo jméno a svorně mu sloužili.

Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k_sobě, {*} aby všichni vzývali Hospodinovo jméno a svorně mu sloužili.

Z_meditací Louise Locheta

(L’Évangile de la liberté, Paris 1968)

Byli by ho rádi zatkli, ale ještě nepřišla jeho hodina

Nesmí nás mýlit jakási vášnivost, která se zmocňuje Ježíše, když se dostane do dramatické slovní půtky s_farizeji. Jeho slova, gesta a kletby nám připadají útočné, prudké a štvavé. Také v_tom dovršuje Starý zákon jako nový Mojžíš a nový Eliáš.

Je to proto, že podobně jako proroci našel přímo uprostřed Božího lidu něco horšího než opuštění Zákona – jeho překroucení. A tak jeho rozhořčení jen vyjadřuje jeho vroucí lásku k_Boží svatosti.

Jestliže se Ježíš tak prudce staví proti farizeům, není to proto, aby je zavrhl, ale aby je zachránil od farizejství, které převrací jejich hodnoty; a jestliže evangelium nám o_těchto bojích vypráví, je to proto, aby i_nás od farizejství očistilo; vždyť ono nám hrozí stále. V_Ježíšovi musíme slyšet proroka, který hrozí jen proto, aby spasil, a který přes událost dneška míří na lidstvo všech dob.

Farizejství je celkový postoj osoby. Zasahuje všechno v_morálce i_v_náboženství, vztah k_Bohu i_ke druhým. Není to nějaká zvláštní chyba; je to skrytá neřest, která kazí všechny ctnosti.

V_podstatě je zde pokřivený ten nejniternější úmysl. Farizeus se spoléhá na svou vlastní spravedlnost. To, že doslova zachovává Zákon, je pro něho zárukou spásy. Tu si zasloužil svou vlastní ctností: Postím se dvakrát za týden, desátky dávám ze všeho, co vyzískám.{fnr}1{/fnr} Ospravedlňuje sám sebe. A právě zde, v_centru všeho, je převrácené i_jeho pouto k_Bohu. Neuznává, že jedině Bůh dává spásu, jedině Bůh že posvěcuje. Jeho spravedlnost je jeho vlastní, ne Boží. To je nejzákladnější hřích.

Tato samolibost před Bohem na základě vykonaného díla vrcholí v_pohrdání druhými na základě vlastní spravedlnosti. Farizeus získává hodnotu ve svých vlastních očích i_v_očích druhých lidí tím, že přesně dodržuje Zákon. Zájem se přesouvá. Důležitým se stává dojem, jakým zapůsobí, pohled bližního, obdiv druhých lidí – a to ho posiluje v_úctě, kterou sám k_sobě má. Všechno dělají tak, aby je lidé viděli.{fnr}2{/fnr}

Je to naprosté převrácení Zákona, který byl dán, aby se stal výrazem lásky; převrácení samého člověka, který byl stvořen k_Boží slávě. Převrací se a pokřivuje v_oslavu sebe sama.

Spor se týká samé podstaty, a proto je rozhodující a nedá se dobojovat. Není možné smíření mezi Kristem a farizeem, právě tak jako není možné smíření mezi Bohem a mamonem. O_této příznačnosti evangelia mluví sv. Pavel v_listě Římanům, když říká, že víra v_Krista vždycky znamená, že se pohan i_farizeus v_nás obrací.

Jde tu totiž nakonec o_evangelium samé, o_opravdovost nového vztahu člověka k_Bohu a Ježíši Kristu, ba víc: o_božské zjevení pravého Boha, který je Bohem lásky a Otcem milosrdenství ve svém Synu – Spasiteli světa.

{fn:1}{r}Lk 18,12{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Mt 6,5.16{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Mt 5,20{/r}; {r}Lk 3,13{/r}

Nebude-li vaše spravedlnost dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, {*} do nebeského království nevejdete.

Pokud se neobrátíte, {*} do nebeského království nevejdete.

Ze čtvrté knihy Mojžíšovy

{r:Nm}20,1-13{/r}; {r:Nm}21,4-9{/r}

Voda ze skály a měděný had

{v}20,1{/v}V_prvním měsíci přišlo celé společenství izraelských synů na poušť Sin. Lid se usadil v_Kadeši. Maria tam zemřela a byla tam pochována.

{v}2{/v}Nebylo vody pro takové množství, srotili se tedy proti Mojžíšovi a Árónovi. {v}3{/v}Lidé se s_Mojžíšem hádali a říkali: „Kéž bychom zemřeli, jako zahynuli naši bratři před Hospodinem! {v}4{/v}Proč jste přivedli Boží obec na tuto poušť, abychom zde zemřeli my i_náš dobytek? {v}5{/v}Proč jste nás vyvedli z_Egypta, abyste nás přivedli na toto ošklivé místo? Není to místo k_setí, je bez fíkovníků, vinic, granátovníků, a ani vodu nemáme k_pití!“

{v}6{/v}Mojžíš a Árón přišli ze shromáždění ke vchodu do stánku schůzky a padli na svou tvář. {v}7{/v}Ukázala se jim Hospodinova sláva a Hospodin řekl Mojžíšovi: {v}8{/v}„Vezmi si hůl a shromáždi všechny, ty a tvůj bratr Árón. Před nimi poručte skále, aby vydala svou vodu. Vyvedeš jim vodu ze skály a napojíš všechny i_jejich dobytek.“

{v}9{/v}Podle rozkazu Mojžíš vzal hůl, která byla před Hospodinem, s_Árónem {v}10{/v}shromáždil všechny před skálu a řekl jim: „Slyšte, buřiči! Vyvedeme vám z_této skály vodu?“ {v}11{/v}Mojžíš zvedl svou ruku, udeřil dvakrát holí do skály, a vytryskla hojná voda. Pili všichni lidé i_jejich dobytek.

{v}12{/v}Hospodin však řekl Mojžíšovi a Árónovi: „Protože jste mi nevěřili, že bych se mohl osvědčit před očima izraelských synů jako svatý, neuvedete toto množství do země, kterou jim chci dát.“ {v}13{/v}To jsou vody Meriby (to je Hádky), kde se izraelští synové hádali s_Hospodinem a kde jim dal důkaz své svatosti.

{v}21,4{/v}Od hory Hor táhli směrem k_Rákosovému moři, aby obešli zemi Edomitů, a lid už omrzelo být stále na cestě. {v}5{/v}Lidé mluvili proti Bohu i_Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z_Egypta? Abychom umřeli tady na poušti? Není chléb ani voda. Už máme dost té hladové stravy.“

{v}6{/v}Hospodin poslal proto na lid jedovaté hady, jejichž uštknutí způsobilo smrt mnoha lidí z_Izraele. {v}7{/v}Lidé přišli k_Mojžíšovi a řekli: „Hřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modli se k_Hospodinu, aby od nás odstranil hady.“ A Mojžíš se modlil za lid. {v}8{/v}Hospodin řekl Mojžíšovi: „Udělej si hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane na živu.“ {v}9{/v}Mojžíš zhotovil měděného hada, vztyčil ho na kůl, a když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal na živu.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Jan 3,14.15.17{/r}

Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, {*} aby každý, kdo v_něho věří, měl život věčný.

Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. {*} Aby každý, kdo v_něho věří, měl život věčný.

Z_pastorální konstituce 2. vatikánského sněmu o_církvi v_dnešním světě

(Gaudium et spes, n. 37-38)

Veškerá lidská činnost se musí očistit a zdokonalit velikonočním tajemstvím

Souhlasně se zkušeností všech dob přináší Písmo svaté lidstvu důkladné poučení, že lidský pokrok, který je velikým dobrem člověka, s_sebou nese i_velké pokušení: kde totiž došlo k_porušení řádu hodnot a dobré se smísilo se zlým, dbají jednotlivci i_skupiny jen o_vlastní zájmy, a ne o_zájmy ostatních.

Tak dochází k_tomu, že svět už není místem opravdového bratrství a člověkova vzrůstající moc hrozí zničit samo lidstvo.

Jak se dá tento neutěšený stav překonat? Křesťané prohlašují, že se musí veškerá lidská činnost, která je vlivem pýchy a nezřízené sebelásky dennodenně ohrožena, očistit a zdokonalit Kristovým křížem a zmrtvýchvstáním.

Člověk, který byl Kristem vykoupen a v_Duchu Svatém se stal novým stvořením, může a má milovat i_věci, které Bůh stvořil. Přijímá je od Boha a hledí na ně s_takovou úctou, jako by právě vycházely z_Boží ruky.

Je za ně svému Dobrodinci vděčný a užívá stvořených věcí a těší se z_nich v_duchu chudoby a vnitřní svobody. To ho uvádí do pravého vlastnění světa: jako by neměl nic, a zatím má všecko.{fnr}1{/fnr} Všecko je vaše. Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu.{fnr}2{/fnr}

Boží Slovo, kterým bylo všecko stvořeno, se stalo tělem a přebývalo v_lidském světě;{fnr}3{/fnr} jako dokonalý člověk vstoupilo do světových dějin, pojalo je v_sebe a v_sobě je soustředilo jako pod jednou hlavou.{fnr}4{/fnr} To on nám zjevuje, že Bůh je láska,{fnr}5{/fnr} zároveň nás učí, že základním zákonem lidské dokonalosti, a tedy také přetvořením světa, je nové přikázání lásky.

Ty, kdo věří Boží lásce, ujišťuje, že se cesta lásky otevírá všem lidem a že snaha o_uskutečnění všelidského bratrství není marná. Zároveň nás vybízí, abychom tuto lásku neuplatňovali jen ve velkých věcech, ale především v_každodenním běžném životě.

Pro všechny nás hříšníky podstoupil smrt{fnr}6{/fnr} a svým příkladem učí, že je také třeba nést kříž, který tělo a svět kladou na ramena těm, kdo hledají mír a spravedlnost.

Zmrtvýchvstáním se Kristus stal Pánem, jemuž byla dána všecka moc na nebi i_na zemi,{fnr}7{/fnr} a mocí svého Ducha nyní dále působí v_srdcích lidí; nejenže v_nich vyvolává touhu po budoucím věku, ale zároveň také oživuje, očišťuje a posiluje ušlechtilé úmysly, jimiž se lidské společenství snaží učinit svůj život lidštějším a tomuto cíli podřídit celou zemi.

Dary Ducha jsou však různé: jedny volá k_tomu, aby podali viditelné svědectví touhy po nebeském domově a uchovávali ji, aby byla v_lidském společenství živá, jiné vyzývá, aby se věnovali pozemské službě člověku a touto službou vytvářeli předpoklady pro nebeské království.

Všechny ovšem osvobozuje, aby nedbali na sebe a využívali všech sil země pro život člověka, a tak směřovali do budoucna, kdy se lidstvo samo stane Bohu příjemnou obětí.{fnr}8{/fnr}

{fn:1}Srov. {r}2 Kor 6,10{/r}.{/fn} {fn:2}{r}1 Kor 3,22-23{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Jan 1,3.14{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Ef 1,10{/r}.{/fn} {fn:5}{r}1 Jan 4,8{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. {r}Jan 3,14-16{/r}; {r}Řím 5,8-10{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}Sk 2,36{/r}; {r}Mt 28,18{/r}.{/fn} {fn:8}Srov. {r}Řím 15,16{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}2 Kor 5,15{/r}; {r}Řím 4,25{/r}

Kristus zemřel za všechny, {*} aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z_mrtvých.

Byl vydán na smrt pro naše hříchy, a vstal z_mrtvých pro naše ospravedlnění. {*} Aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z_mrtvých.

Ze spisů Charlese Péguyho

(Note conjointe sur M. Descartes et la philosophie cartésienne, Paris 1914)

Copak přijde Mesiáš z_Galileje?

Je něco horšího než mít špatné názory. Je to mít názory hotové. Je něco horšího než mít špatnou duši, ba dokonce i_než kazit si duši. Je to mít duši hotovou. Je něco horšího než mít zvrácenou duši. Je to mít duši zvykovou.

Stalo se už, že milost pronikla neuvěřitelnými cestami a neuvěřitelnými milostmi do špatné, ano i_zvrácené duše; a stalo se už, že bylo zachráněno něco, co se zdálo ztraceno. Ale nestalo se, aby zvláčnělo něco, co bylo nalakované: aby bylo prolnuto něco, co bylo neprodyšné; aby ssálo něco, co bylo zvykové.

Odkud přichází tolik nedostatků? Nedostatky mají totiž také svou příčinu a přicházejí. Odkud tedy přichází tolik nedostatků, které pozorujeme na účincích milosti? Ačkoli milost dosahuje netušených vítězství i_v_duších těch největších hříšníků, zůstává často neúčinná u_lidí nejpočestnějších. Právě ti nejpočestnější totiž – nebo prostě počestní lidé nebo zkrátka ti, kterým se tak říká a kteří jsou za takové rádi považováni – na svém brnění nemají žádnou chybu. Nejsou zranění. Z_kůže jejich nedotčených mravů se jim vyvine bezvadná, vydělaná hovězí kůže a z_té dokonalý krunýř. Není na nich vidět onen otvor, který po sobě zanechává nějaké hrozné zranění, nezapomenutá úzkost, nějaký pohled nebo věčně nesrůstající šev, smrtelný neklid či neviditelná postranní myšlenka, skrývaná hořkost, neustále tajené pády nebo stále se zacelující jizva.

Oni nemají ten „vchod“, kterým je v_podstatě pro milost hřích. Jelikož nejsou zraněni, nejsou už ani zranitelní.

Jelikož jim nic nechybí, nikdo jim nic nepřináší. Ani Boží láska neovazuje to, co na sobě nemá žádné rány. Samaritán zvedl raněného muže proto, že ležel na zemi. Veronika utřela Ježíšovi tvář rouškou proto, že ta tvář byla špinavá. Ale toho, kdo neupadl, nebude nikdo zvedat; a toho, kdo není špinavý, nebude nikdo utírat.

Počestní lidé se nesmočí v_milosti.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Žid 3,12{/r}; {r}Žl 95,8{/r}; srov. {r}Jan 1,16{/r}

Dejte pozor, aby nikdo z_vás neměl srdce zlé a nevěřící. {*} Nezatvrzujte svá srdce.

Všichni jsme dostali milost za milostí. {*} Nezatvrzujte svá srdce.

Začátek listu Židům

{r:Žid}1,1 – 2,4{/r}

Syn Boží vyniká nad anděly

{v}1,1{/v}Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v_minulosti k_našim předkům skrze proroky. {v}2{/v}V_této poslední době však promluvil k_nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. {v}3{/v}On je odlesk jeho (božské) slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici (Boží) velebnosti {v}4{/v}a stal se o_to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo.

{v}5{/v}Vždyť komu z_andělů kdy (Bůh) řekl:

„Ty jsi můj syn,

já jsem tě dnes zplodil“?

A dále:

„Já mu budu otcem a on mi bude synem.“

{v}6{/v}A až bude opět uvádět svého prvorozeného na svět, řekne:

„Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!“

{v}7{/v}O_andělích (žalmista) mluví takto:

„Užívá větrů jako svých poslů

a ohnivých plamenů jako svých služebníků“,

{v}8{/v}ale o_Synovi říká:

„Tvůj trůn, Bože, trvá na věčné věky“

a

„Žezlo spravedlnosti je žezlo jeho království.

{v}9{/v}Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost;

proto tě pomazal Bůh, tvůj Bůh,

olejem radosti před tvými druhy.“

{v}10{/v}A dále:

„Ty jsi, Pane, na počátku položil základy zemi

a dílem tvých rukou jsou nebesa.

{v}11{/v}Ta pominou, ale ty zůstáváš;

nebesa zetlí jak oděv,

{v}12{/v}jako plášť je svineš

a vymění se jako šaty.

Ty však (zůstáváš) stále týž a tvá léta nepřestanou.“

{v}13{/v}Kterému andělovi kdy řekl:

„Seď mi po pravici,

dokud ti nepoložím jako podnož k_nohám tvé nepřátele“?

{v}14{/v}Což nejsou všichni (andělé) jen duchové, poslaní k_tomu, aby sloužili těm, kdo mají jako dědictví dostat spásu?

{v}2,1{/v}Proto mnohem více pozornosti musíme věnovat tomu, co jsme slyšeli, abychom se snad neminuli s_přístavem (spásy). {v}2{/v}Když už to, co oznámili andělé, mělo svou platnost – takže všichni, kdo to přestoupili nebo to nechtěli slyšet, byli potrestáni, jak zasloužili_– {v}3{/v}mohli bychom uniknout my, kdybychom se chovali nevšímavě k_tak vznešené spáse? Začal ji (přece) hlásat sám Pán a nám ji (odevzdali) jako spolehlivou ti, kdo to sami slyšeli. {v}4{/v}Přitom sám Bůh to potvrzoval znameními, zázraky a rozmanitými (projevy) moci, ano i_dary Ducha Svatého, které on rozděluje, jak sám chce.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Žid 1,3{/r}; {r:Žid}12,2{/r}

Ježíš Kristus je odlesk Otcovy slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. {*} Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti.

Ten, od něhož pochází naše víra, místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž. {*} Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti.

Z_velikonočních listů svatého Atanáše, biskupa

(Ep. 14,1-2: PG 26,1419-1420)

Nadcházející svátek Páně neslavme slovy, ale skutky

Slovo, které se pro nás stalo vším, je nám nablízku. Je to náš Pán Ježíš Kristus, ten, který slibuje, že bude stále s_námi. Vždyť přece říká: Hle, já jsem s_vámi po všechny dny až do konce světa.{fnr}1{/fnr} A stejně jako je naším pastýřem, veleknězem, cestou a branou a stal se pro nás vůbec vším, právě tak je naším svátkem a slavností, jak říká Apoštol: Vždyť náš velikonoční beránek Kristus je už obětován,{fnr}2{/fnr} ten, který byl očekáván. Ale zazářil nám také jako odpověď na prosby žalmisty volajícího: Radosti má, vytrhni mne z_obležení nepřátel.{fnr}3{/fnr} To je pravá radost a to je skutečná slavnost: zapuzení všeho zla; každý má k_takové radosti dospět, a proto musí žít bezúhonně a mít stále na paměti pokoj bázně Boží.

Tak také žili svatí: po celou dobu svého života se radovali jako ve svátek. Jeden z_nich, blažený David, vstával ne jednou, ale sedmkrát za noc a v_modlitbách vzýval Boha.{fnr}4{/fnr} Jiný zase, veliký Mojžíš, jásal a zpíval hymny a chvály za vítězství nad faraonem a nad těmi, kteří Hebrejce utlačovali těžkou robotou.{fnr}5{/fnr} A konečně další, jako veliký Samuel nebo blažený Eliáš, s_opravdovou radostí konali posvátnou bohoslužbu. Svým dobrým životem dosáhli svobody a účastní se nyní nebeské slavnosti; radují se ze svého někdejšího putování po zemi stínů a znají již, jaký je rozdíl mezi skutečností a předobrazem.

Jakou cestou se však při nynější slavnosti dáme my? A když se blížíme k_tomuto svátku, koho budeme mít za vůdce? Jistě nikoho jiného než toho, jehož společně nazýváme svým Pánem, Ježíše Krista, neboť on sám říká: Já jsem cesta.{fnr}6{/fnr} On je ten, který na sebe vzal hřích světa, jak praví svatý Jan.{fnr}7{/fnr} On očišťuje naše duše, jak o_tom jinde mluví prorok Jeremiáš: Stoupněte si na začátku cest a dívejte se, ptejte se, která cesta je dobrá, a na ní najdete obnovení svých duší.{fnr}8{/fnr}

Když byli nečistí kdysi pokropeni krví kozlů a posypáni popelem z_jalovic, mohli být očištěni pouze tělesně.{fnr}9{/fnr} Nyní však milost Božího Slova očišťuje každého v_plnosti. Půjdeme-li za tímto Slovem, můžeme již zde jakoby v_předsíních nebeského Jeruzaléma předem připravovat onen věčný svátek. Stejně jako svatí apoštolové, kteří následovali svého vůdce Spasitele tak, že byli a dosud jsou učiteli této milosti. Vždyť říkali: My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou.{fnr}10{/fnr} Podobně i_my následujeme Pána; a jeho svátek neslavíme pouze slovy, ale i_skutky.

{fn:1}{r}Mt 28,20{/r}.{/fn} {fn:2}{r}1 Kor 5,7{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Žl 32 (31),7{/r} (LXX).{/fn} {fn:4}Srov. {r}Žl 119 (118),62.164{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Ex 15,1{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Jan 14,6{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}Jan 1,29{/r}.{/fn} {fn:8}Srov. {r}Jer 6,16{/r}.{/fn} {fn:9}Srov. {r}Žid 9,13{/r}.{/fn} {fn:10}{r}Mt 19,27{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. {r}Žid 6,20{/r}; {r}Jan 1,29{/r}

Jako předchůdce vstoupil pro nás do svatyně beránek bez poskvrny. {*} Stal se veleknězem podle řádu Melchizedechova na věčné věky.

Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa. {*} Stal se veleknězem podle řádu Melchizedechova na věčné věky.

Z_kázání svatého Augustina, biskupa

(In evangelium Iohannis tractatus, tr. 49, PL 35,1753-1758)

Já jsem vzkříšení a život

On je vzkříšení, protože je život.

Kdo věří ve mne, i_kdyby zemřel, bude živ a nikdo, kdo žije a věří ve mne, nezemře na věky.{fnr}1{/fnr} Co se tím chce říci? Kdo věří ve mne, i_kdyby zemřel, bude živ. – I_kdyby zemřel jako Lazar, bude živ, protože Bůh není Bohem mrtvých, nýbrž živých. Toto odpověděl Kristus Židům, když mluvil o_dávno zesnulých otcích – o_Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi: Já jsem Bůh Abrahámův a Bůh Izákův a Bůh Jakubův; ne Bůh mrtvých, nýbrž živých,{fnr}2{/fnr} neboť skrze něho mají všichni život. Věř tedy, a i_když jsi zemřel, budeš živ. Jestliže však naopak nevěříš, jsi mrtev, i_když žiješ.

Jednoho dne chtěl jeden učedník odložit svůj odchod za Pánem a předložil mu svou žádost: Dovol mi, abych nejdříve šel pohřbít svého otce. Ale Ježíš mu řekl: „Pojď za mnou a nech, ať mrtví pochovávají mrtvé!“{fnr}3{/fnr} Byl tam jeden mrtvý k_pohřbení a další mrtví, kteří se chystali toho mrtvého pohřbít: jeden byl mrtvý tělem, ostatní duší.

Odkud přišla smrt duše? Z_nepřítomnosti víry. Odkud přišla smrt těla? Z_nepřítomnosti duše. Víra je tedy duší, životem naší duše.

Kdo věří ve mne, praví Ježíš, i_kdyby zemřel smrtí těla, bude živ životem duše až do dne, kdy jeho tělo povstane a již nezemře; čili: kdo věří ve mne, i_když zemře, bude živ. A kdokoli žije v_těle a věří ve mne, i_kdyby na čas zemřel smrtí těla, nezemře navždy pro život své duše a pro nesmrtelnost vzkříšení.

To je pravý význam slov: Kdo žije a věří ve mne, nezemře na věky. Věříš tomu? – Ano, Pane, odpověděla mu Marta, já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Boží Syn, který přichází na tento svět!{fnr}4{/fnr}

Když tedy Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, padla mu k_nohám a pravila: Pane, kdybys zde byl býval, můj bratr by nebyl umřel. Ježíš tedy, když viděl, jak pláče a jak pláčou také Židé, kteří přišli s_ní, v_duchu velice pohnut se zachvěl a řekl: Kam jste ho položili?{fnr}5{/fnr} Nevím, co nám chtěl říci tímto pohnutím ducha, tímto vnitřním zachvěním. Kdo by ho totiž mohl rozechvět, kromě něho samého? Kristus byl rozechvěn, protože to chtěl; vždyť tam, kde je nějaká vyšší moc, může být lidská slabost rozechvěna jen potud, pokud to tato moc dovolí.

Který velký hříšník však nepředstavuje čtyři dny mrtvého, pohřbeného v_hrobě? K_čemu tedy toto Kristovo rozechvění? K_tomu, aby tě poučilo, jak máš být rozechvěn ty, když vyčerpán padáš pod tak velkou tíží hříchu. Zamyslel ses nad sebou, uznal jsi, že jsi vinen, před svým zrakem jsi rozvinul celý svůj život: toto jsem tedy udělal, a Bůh mne ušetřil; slyšel jsem evangelium, a nevážil jsem si jej; byl jsem pokřtěn, a zase jsem upadl do starých chyb. Co dělat? Kam jít? Jak uniknout?

Když si toto řekneš, Ježíš se zachvěje, neboť víra ho dojímá. Tento hlas rozechvělé duše, to je naděje na brzké vzkříšení. Je-li víra uvnitř tvé duše, je tam Ježíš Kristus, který se chvěje; je-li víra v_nás, je v_nás i_Ježíš Kristus, jak to dosvědčuje apoštol, když praví: Kristus ať přebývá vírou ve vašich srdcích.{fnr}6{/fnr}

Tvoje víra v_Ježíše Krista – to je Ježíš Kristus ve tvém srdci.

{fn:1}{r}Jan 11,25{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Mt 22,32{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Mt 8,21-22{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Jan 11,25-27{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Jan 11,32-34{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Ef 3,17{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Ef 2,1{/r}; {r}Řím 10,10{/r}; {r}1 Jan 1,7{/r}

Byli jsme mrtví pro své poklesky a hříchy. {*} Víra v_srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse.

Krev jeho Syna Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu. {*} Víra v_srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse.

Z_listu Židům

{r:Žid}2,5-18{/r}

Ježíš, původce spásy, se připodobnil svým bratřím

{v}5{/v}(Bůh) nepodřídil budoucí svět, o_němž mluvíme, andělům. {v}6{/v}Někdo totiž vydal kdesi toto svědectví:

„Co je člověk, že na něj pamatuješ,

syn člověka, že se ho ujímáš?

{v}7{/v}Jenom trochu jsi ho ponížil pod anděly;

slávou a ctí jsi ho korunoval;

{v}8{/v}všechno jsi mu podřídil pod nohy.“

Ve (slovech) „podřídil mu všechno“ (je obsaženo), že nenechal nic, co by mu podřízeno nebylo. Teď sice ještě nevidíme, že všechno je mu podřízeno. {v}9{/v}Vidíme však, že Ježíš, který byl trochu ponížen pod anděly, protože vytrpěl smrt, je korunován slávou a ctí, aby z_milosti Boží za všechny (lidi) podstoupil smrt.

{v}10{/v}Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. {v}11{/v}Vždyť ten, kdo posvěcuje, i_ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry, {v}12{/v}když říká:

„Budu hlásat tvoje jméno svým bratřím,

uprostřed shromáždění tě budu chválit.“

{v}13{/v}A opět:

„Já svou důvěru vložím v_něho.“

A ještě zase:

„Hle, tady jsem já i_moje děti, které mi dal Bůh.“

{v}14{/v}Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i_(Ježíš) přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, {v}15{/v}a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v_otroctví strachem před smrtí. {v}16{/v}Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků. {v}17{/v}Proto se ve všem musel připodobnit (svým) bratřím, aby se stal v_jejich záležitostech u_Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. {v}18{/v}A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Žid 2,11.17{/r}; srov. {r}Bar 3,38{/r}

Ten, kdo posvěcuje, i_ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se Kristus musel ve všem připodobnit svým bratřím, {*} aby se stal veleknězem milosrdným a věrným.

Bůh se ukázal na zemi a stýkal se s_lidmi. {*} Aby se stal veleknězem milosrdným a věrným.

Z_„Komentáře k_žalmům“ od svatého Jana Fishera, biskupa a mučedníka

(Ps 129: Opera omnia, edit. 1579, p. 1610)

I_když někdo zhřešil, máme přímluvce u_Otce

Ježíš Kristus je náš velekněz a jeho drahé tělo je naše oběť, kterou obětoval na oltáři kříže pro spásu všech lidí. Krev, která byla prolita pro naše vykoupení, nebyla krví telat nebo kozlů, jako ve Starém zákoně, ale krví nejnevinnějšího beránka, našeho spasitele Ježíše Krista.

Chrám, v_němž náš velekněz přinesl posvátnou oběť, nebyl vytvořen lidskýma rukama, ale vystavěn mocí samotného Boha. Vždyť svou krev prolil před očima celého světa. A to je ten zvláštní chrám vybudovaný samotnou rukou Boží.

A tento chrám má dvě části: jednou z_nich je země, kterou nyní obýváme, druhá je nám smrtelníkům dosud neznámá.

Nejprve totiž Kristus přinesl oběť zde na zemi, když podstoupil přeukrutnou smrt. A potom oblečen v_nový oděv nesmrtelnosti vstoupil s_vlastní krví do velesvatyně, to jest do nebe.{fnr}1{/fnr} Tam také před trůn nebeského Otce přinesl tuto krev nesmírné ceny, kterou sedmkrát vylil{fnr}2{/fnr} za všechny lidi propadlé hříchu.

Tato oběť je Bohu tak milá a příjemná, že jakmile ji spatřil, nemohl se nad námi okamžitě nesmilovat a všem opravdovým kajícníkům neprojevit svou shovívavost.

Nadto je to i_oběť věčná. Nepřináší se pouze jednou za rok, jako tomu bývalo u_Židů, ale k_naší útěše každý den, ba dokonce každou hodinu a minutu, aby naše útěcha byla dokonalá. Proto apoštol dodává: Tím nám získal věčné vykoupení.{fnr}3{/fnr}

A na této svaté a věčné oběti mají účast všichni, kdo mají opravdovou lítost nad tím, čím se provinili, a dali se na pokání, všichni, kdo se pevně rozhodli, že už nebudou hřešit, ale neochvějně vytrvají v_započatém úsilí o_dosažení ctností.

Svatý Jan to potvrzuje slovy: Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u_Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i_za hříchy celého světa.{fnr}4{/fnr}

{fn:1}Srov. {r}Žid 9,12{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Lv 16,19{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Žid 9,12{/r}.{/fn} {fn:4}{r}1 Jan 2,1-2{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Řím 5,10.8.9{/r}

Jestliže jsme s_Bohem byli usmířeni smrtí jeho Syna v_době, kdy jsme s_ním byli ještě znepřáteleni, {*} tím spíše – po usmíření – budeme zachráněni jeho životem.

Kristus umřel za nás, když jsme ještě byli hříšníky. {*} Tím spíše – po usmíření – budeme zachráněni jeho životem.

Z_apoštolského listu Svatého otce Františka

(Misericordia et misera, 2.5.13.15.18.19.20)

Kdo z_vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první

Milosrdenství je konkrétním skutkem lásky, která díky odpuštění život přetváří a proměňuje. V_tom se projevuje její božské tajemství. Bůh je milosrdný{fnr}1{/fnr} a jeho milosrdenství trvá navěky{fnr}2{/fnr}; z_generace na generaci bere do náručí každého člověka, který v_něho důvěřuje, proměňuje ho a daruje mu svůj vlastní život.

Na prvním místě jsme povoláni k_tomu, abychom milosrdenství slavili. Jaké bohatství je obsaženo v_modlitbě církve, při níž vzýváme Boha jako Otce milosrdenství! Při liturgii se milosrdenství nejen opakovaně připomíná, ale reálně se dostává a žije.

Milosrdenství má rovněž tvář útěchy. Potěšte, potěšte můj lid{fnr}3{/fnr} jsou pronikavá slova, která nás prorok nechává slyšet i_dnes, aby se slovo naděje dostalo ke všem, kdo se nacházejí v_utrpení a v_bolesti. Nenechme si nikdy ukrást naději, jež pochází z_víry ve zmrtvýchvstalého Pána. Je pravda, že často jsme podrobeni tvrdé zkoušce, ale nikdy nám nesmí chybět jistota, že Pán nás miluje.

Zvláštní význam nabývá okamžik smrti. Církev vždy prožívala tento dramatický přechod ve světle zmrtvýchvstání Ježíše Krista, který otevřel cestu k_jistotě života budoucího věku. Musíme čelit velké výzvě, zejména v_soudobé kultuře, která smrt často banalizuje až do té míry, že z_ní dělá pouhou fikci anebo ji skrývá. Se smrtí je však třeba se vyrovnávat a připravovat se na ni jako na bolestný, nevyhnutelný, ale smysluplný přechod, jako na skutek největší lásky k_lidem, kteří nás opouštějí, i_k_Bohu, jemuž jdou vstříc.

Nadešel čas dát prostor fantazii milosrdenství, aby uvedla v_život mnohá nová díla, plody milosti. Vynaložme proto veškeré úsilí na to, abychom bratrské lásce dávali konkrétní podoby a skutkům milosrdenství nově porozuměli. Ono má všezahrnující dosah, a proto se šíří jako olejová skvrna, jež nezná hranic. V_tomto smyslu jsme povoláni dávat skutkům milosrdenství, které známe odedávna, novou tvář. Kultura milosrdenství se utváří vytrvalou modlitbou, chápavou otevřeností pro působení Ducha, důvěrnou znalostí životů svatých a konkrétní blízkostí chudým.

{fn:1}Srov. {r}Ez 34,6{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Žl 136(135){/r}.{/fn} {fn:3}{r}Iz 40,1{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Pláč 3,32{/r}; {r}Lk 6,36{/r}

Jestliže Bůh potrestá, opět se smiluje podle množství svého slitování. {*} Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!

Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. {*} Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!

Z_listu Židům

{r:Žid}3,1-19{/r}

Mějme společenství s_Kristem

{v}1{/v}Svatí bratři, vám se dostalo účasti v_nebeském povolání. Pozorujte tedy apoštola a velekněze našeho vyznání – Ježíše; {v}2{/v}on je věrný tomu, který ho ustanovil, tak jako i_Mojžíš (byl věrný) v_celém Božím domě. {v}3{/v}Ježíšovi však patří větší sláva než Mojžíšovi, jako stavitel domu má větší čest nežli dům sám. {v}4{/v}Každý dům totiž musí být od někoho stavěn, ale ten, kdo postavil všechno, je Bůh. {v}5{/v}Mojžíš byl skutečně věrný v_celém jeho domě, ale byl (jen) služebník: měl vydat svědectví o_tom, co (Bůh) chtěl (v_budoucnosti) vyjevit. {v}6{/v}Kristus však (je věrný) jako Syn nad jeho domem. A ten jeho dům jsme my, když si ovšem (až do konce pevně) uchováme radostnou důvěru s_hrdostí na to, v_co doufáme.

{v}7{/v}Jak říká Duch Svatý:

„Až uslyšíte dnes jeho hlas,

{v}8{/v}nezatvrzujte svoje srdce, jako kdysi (na místě) vzpoury,

jako v_den pokušení na poušti;

{v}9{/v}tam mě vaši otcové pokoušeli a chtěli důkazy,

{v}10{/v}ačkoli čtyřicet roků viděli, co jsem konal.

Proto jsem se na to pokolení rozhněval

a řekl jsem: Jejich srdce pořád bloudí

a nechtějí rozumět mým záměrům.

{v}11{/v}A tak jsem ve svém hněvu přísahal:

Nevejdou na místo, kde by si u_mě mohli odpočinout.“

{v}12{/v}Dejte pozor, bratři, aby nikdo z_vás neměl srdce zlé a nevěřící, takže by odpadl od živého Boha. {v}13{/v}Spíše se navzájem povzbuzujte den co den, pokud ještě trvá ono „dnes“, aby se nikdo z_vás nezatvrdil sveden hříchem. {v}14{/v}Vždyť máme společenství s_Kristem, jen když si uchováme pevně až do konce svou počáteční důvěru.

{v}15{/v}Když se tam říká:

„Až uslyšíte dnes jeho hlas,

nezatvrzujte svoje srdce, jako kdysi (na místě) vzpoury“,

{v}16{/v}(kdo se míní) těmi, co se bouřili, ačkoli to slyšeli? Což to nebyli všichni ti, kdo vytáhli z_Egypta pod Mojžíšovým vedením? {v}17{/v}A na kohopak se hněval po čtyřicet let? Ne na ty, kdo se dopustili hříchu a jejichž mrtvoly pak padly na poušti? {v}18{/v}A komupak prohlásil s_přísahou, že nevejdou na místo, kde by si u_něho mohli odpočinout? Nebyli to ti, kdo ho nechtěli poslouchat? {v}19{/v}Tak vidíme, že nemohli vejít, protože jim (chyběla) víra.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Žid 3,6{/r}; {r}Ef 2,21{/r}

Bůh ustanovil Krista, svého Syna, nad svým domem. {*} A ten jeho dům jsme my.

V_Kristu je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám. {*} A ten jeho dům jsme my.

Z_kázání svatého Lva Velikého, papeže

(Sermo 8, De passione Domini, 6-8: PL 54,340-342)

Kristův kříž je zdrojem všeho požehnání, příčinou všech milostí

Duch pravdy osvěcuje náš rozum, a proto bychom se měli s_čistým a svobodným srdcem nechat proniknout slávou kříže, která září na nebi i_na zemi. Svým vnitřním zrakem bychom měli prohlédnout, co to znamená, když Pán o_svém nadcházejícím umučení řekl: Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven.{fnr}1{/fnr} A dále: Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav svého Syna.{fnr}2{/fnr} A když se z_nebe ozval Otcův hlas: Oslavil jsem a ještě oslavím,{fnr}3{/fnr} řekl Ježíš těm, kteří stáli okolo: Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k_sobě.{fnr}4{/fnr}

Obdivuhodná je moc Kristova kříže, nevýslovná je sláva jeho utrpení! V_kříži je místo Kristova soudu, odsouzení světa i_moc Ukřižovaného.

Přitáhl jsi, Pane, všechno k_sobě; to, co se v_jediném židovském chrámě konalo v_nejasných náznacích, měl všude slavit zbožný lid všech národů v_nezastřené plnosti svátosti.

Skvělejší zajisté než stav levitů je stav jáhnů, vznešenější než důstojnost starších je důstojnost kněží a posvátnější než pomazání velekněží je pomazání biskupů. Protože tvůj kříž je zdrojem všeho požehnání, je příčinou všech milostí. Skrze něj se věřícím dostává v_slabosti síla, v_potupě sláva, ve smrti život. Už přestalo množství krvavých obětí. Všechny rozdílné oběti nahrazuje jediná oběť tvého těla a krve, protože ty jsi pravý Beránek Boží, který snímá hříchy světa;{fnr}5{/fnr} a naplňuješ v_sobě veškerá tajemství: takže jako je jen jedna oběť místo všech, je také ze všech národů jen jedno království.

Vyznejme tedy, nejmilejší, to, co blažený učitel národů, apoštol Pavel, slavně vyhlásil, když řekl: Na tuto nauku je spolehnutí a zaslouží si, aby se jí naprosto věřilo: Kristus přišel na tento svět, aby zachránil hříšníky.{fnr}6{/fnr}

Neboť Boží milosrdenství vůči nám je tím podivuhodnější, že Kristus nezemřel za spravedlivé ani za svaté, ale za nespravedlivé a bezbožné. Ale protože božskou přirozenost nemohl zasáhnout osten smrti,{fnr}7{/fnr} svým lidským zrozením přijal Kristus to, co mohl za nás obětovat.

Už dávno přece naší smrti hrozila moc Kristovy smrti, když bylo řečeno skrze proroka Ozeáše: Ó_smrti, já budu tvou smrtí, já budu tvou zkázou, podsvětí.{fnr}8{/fnr} Podřídil se totiž sice svou smrtí zákonům říše mrtvých, ale svým vzkříšením je zrušil. Zničil věčné trvání smrti, z_věčné ji proměnil v_časnou. Jako totiž pro spojení s_Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s_Kristem všichni budou povoláni k_životu.{fnr}9{/fnr}

{fn:1}{r}Jan 12,23{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Jan 12,27-28{/r} (srov. {r:Jan}17,1{/r}).{/fn} {fn:3}{r}Jan 12,28{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Jan 12,30-32{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Jan 1,29{/r}.{/fn} {fn:6}{r}1 Tim 1,15{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}1 Kor 15,54-56{/r}.{/fn} {fn:8}{r}Oz 13,14{/r} (Vulg.).{/fn} {fn:9}{r}1 Kor 15,22{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Kol 2,14-15{/r}; {r}Jan 12,23{/r}

Dlužní úpis, který svědčil proti nám, zrušil Kristus tím, že ho přibil na kříž. {*} Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven.

Knížata a mocnosti pekla odzbrojil, veřejně je vystavil potupě a křížem nad nimi triumfoval. {*} Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven.

Z_meditací Yvese Raguina, kněze

(Chemins de la contemplation: Eléments de la vie spirituelle, Paris 1969)

Až povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že jsem to já

Když se člověk rozhodl, že odjede hledat Boha, je třeba sbalit zavazadla, osedlat oslíka a vydat se na cestu. Boží horu je v_dáli sotva vidět… Za úsvitu je třeba vyrazit.

Je to důležitý odjezd. Je třeba říci sbohem. Čemu? Všemu a ničemu. Ničemu, protože tento svět, který opouštíme, bude tady stále blízko nás, v_nás, až do posledního dechu; pořád blízko nás. Všemu, protože odjíždíme-li hledat Absolutno, pálíme mosty spojující nás se vším, co by nás mohlo od této cesty odvrátit. Rozloučení musí koneckonců nastat ani ne tak vzdáleností jako spíše odpoutáním.

Ano, když se chceš modlit, musíš otevřít svůj dům a rozvázat svou duši v_Bohu. Každý způsob života vyžaduje nějaké odpoutání. Takto se musí od sebe odpoutat a rozvázat duše manželů i_duše snoubenců. Jinak není možná láska, ale jen sobectví, hledané v_tom druhém. V_nejzazším bodě lásky je láska Boží, naprosté a vzájemné darování jednoho druhému. Ale pro člověka je Bůh ten druhý; druhý, který se nakonec zjeví v_lásce, jako bytí našeho bytí.

Co si s_sebou vzít? Celého sebe a nic méně. Podivná odpověď, když bylo řečeno, že je třeba všechno opustit a zvláště opustit sebe samého. A přece je to pravda; je třeba celý „se odvézt“. Mnoho lidí odjíždí jen zdánlivě: odvážejí s_sebou jen přelud sebe sama, jen jakýsi abstraktní model. Než se vydají na cestu, dají sami sebe do bezpečí.

Na výpravu se tak vydává už jakýsi světec, osobnost vytvarovaná podle různých pojednání o_dokonalosti. Vysílají na tu dobrodružnou cestu jakéhosi svého dvojníka, a pak se diví, že si z_toho všeho přinášejí jen zklamání.

K_odjezdu se musí na oslíka naložit všechno, co člověk má; odjet se vším, co sám je – s_kostrou, s_duchem, s_duší. Musí se vzít všechno: velikost i_slabosti, hříšná minulost, velké naděje, nejnižší a nejprudší sklony... všechno, všechno – protože všechno musí projít ohněm.

Jelikož konec cesty se ztrácí v_Bohu a nikdo tu cestu nezná kromě toho, který přichází od Boha – Ježíše Krista –, je třeba, i_když posloucháme mistry, které potkáváme, upírat oči jen na něho. On je cesta, pravda a život. A jedině on prošel tuto cestu oběma směry. Musíme vložit svou ruku do jeho a vyrazit.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. {r}Žid 10,20{/r}; srov. {r}Mt 10,39{/r}; {r}Řím 8,17{/r}

Ježíšova krev nám otevřela cestu novou a živou. {*} Kdo ztratí svůj život pro Krista, nalezne ho.

Musíme jako on trpět, abychom tak mohli spolu s_ním dojít slávy. {*} Kdo ztratí svůj život pro Krista, nalezne ho.

Z_listu Židům

{r:Žid}6,9-20{/r}

Boží věrnost, naše naděje

{v}9{/v}Milovaní, jsme o_vás přesvědčeni, že jste (ve stavu) lepším, který směřuje ke spáse. {v}10{/v}Bůh není nespravedlivý, že by zapomněl na to, co jste vykonali, a na (vaši) lásku, kterou jste kvůli němu projevovali, když jste prokazovali a stále prokazujete služby spolukřesťanům. {v}11{/v}Přejeme si jen, aby každý z_vás projevoval stejnou horlivost do té doby, kdy se naplní (naše) naděje až do konce; {v}12{/v}abyste neochabli, ale (spíše) napodobovali ty, kteří pro (svou) víru a trpělivost dostanou dědictví, které mají slíbeno.

{v}13{/v}Když totiž dal Bůh Abrahámovi slib a neměl nikoho vyššího, při kom by mohl přísahat, přísahal při sobě samém: {v}14{/v}„Zahrnu tě jistě požehnáním a velmi tě rozmnožím.“ {v}15{/v}(Abrahám) trpělivě čekal, a dosáhl toho, co mu bylo slíbeno.

{v}16{/v}Když přísahají lidé, (dovolávají se) někoho vyššího, a přísaha je jim zárukou, kterou končí každý spor. {v}17{/v}Když tedy Bůh chtěl zvlášť zřejmě ukázat dědicům svého zaslíbení, že jeho rozhodnutí je nezměnitelné, zaručil se přísahou. {v}18{/v}Tyto dvě nezměnitelné skutečnosti (vylučují), že by Bůh mluvil lež. (Proto se) s_důvěrou pevně opřeme o_(nalezené) útočiště a jistě dosáhneme vytoužených (hodnot), které jsou nám určeny. {v}19{/v}(V_této naději) máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Ona proniká až do samého vnitřku (nebeské velesvatyně), {v}20{/v}kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš, velekněz navěky podle řádu Melchizedechova.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Žid 6,19.20{/r}; {r:Žid}7,24.25{/r}

Ježíš, velekněz navěky podle řádu Melchizedechova, jako předchůdce vstoupil pro nás až do samého vnitřku nebeské velesvatyně. {*} Je stále živ, aby se za nás přimlouval.

Má kněžství navěky, proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k_Bohu. {*} Je stále živ, aby se za nás přimlouval.

Z_výkladu svatého Augustina, biskupa, na žalmy

(Ps 85,1: CCL 39,1176-1177)

Ježíš Kristus se modlí za nás i_v_nás a my se modlíme k_němu

Bůh nemohl dát nám lidem větší dar, než když své Slovo, jímž všechno stvořil,{fnr}1{/fnr} učinil naší hlavou a nás s_ním spojil jako jeho údy. A tak je Slovo i_Synem Božím i_Synem člověka: je spolu s_Otcem jeden Bůh, spolu s_lidmi jeden člověk. Když tedy v_modlitbách vzýváme Boha, nesmíme od něho oddělovat jeho Syna, a když se modlí Synovo tělo, nesmí od sebe oddělovat svou hlavu. Neboť jediným Spasitelem svého těla je náš Pán Ježíš Kristus, Syn Boží. Ten se modlí za nás i_v_nás a my se modlíme k_němu.

Modlí se za nás jako náš kněz. Modlí se v_nás jako naše hlava. My se modlíme k_němu jako k_svému Bohu.

Poznejme tedy svůj hlas v_něm i_jeho hlas v_nás. A když se v_Písmu, zvláště u_proroků, říká o_Pánu Ježíši Kristu něco, co vypadá jako nějaké Boha nedůstojné ponížení, neváhejme mu to přisoudit; on sám přece neváhal stát se jedním z_nás. Vždyť jemu slouží veškeré tvorstvo, poněvadž skrze něho všechno povstalo.

Myslíme na jeho vznešenost a božství, když slyšíme: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u_Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u_Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic.{fnr}2{/fnr} Jestliže však myslíme na toto nejvýš vznešené a všechnu dokonalost tvorů převyšující božství Syna Božího, nezapomínejme na jiná místa Písma, jež nám ho ukazují, jak pláče, modlí se a vyznává.

A přesto se zdráháme mu taková slova připisovat, protože se nám nechce sestoupit do hlubin jeho ponížení poté, co jsme právě rozjímali o_jeho božství. Jako bychom mu křivdili, kdybychom uznali, že vskutku vyřkl ta zcela lidská slova ten, k_němuž se obracíme, když vzýváme Boha. A tak často váháme a snažíme se smysl Písma změnit. Nenacházíme však v_Písmu nic než to, co se ke Kristu stále vrací a brání se od něho odchýlit.

Vzpamatujme se tedy a probuďme svoji víru. A vizme, že ten, o_němž jsme krátce předtím rozjímali jako o_Bohu, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z_lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k_smrti.{fnr}3{/fnr} A když visel na kříži, vzal za svoje slova žalmu: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.{fnr}4{/fnr}

Modlíme se tedy k_němu jako k_Bohu, on sám se modlí jako člověk a služebník. Jednou Stvořitel, jednou tvor. Neměnný, ale přijímající proměnlivou přirozenost stvoření a vytvářející s_námi jednoho člověka – on hlavu, my tělo. Nás a sebe učinil jedním člověkem, hlavou a tělem. Modlíme se tedy k_němu, skrze něho a v_něm. Říkáme při tom slova modlitby spolu s_ním a on je říká spolu s_námi.

{fn:1}Srov. {r}Kol 1,16{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Jan 1,1-3{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Flp 2,7-8{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Žl 22 (21),2{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Jan 16,24.23{/r}

Dosud jste o_nic neprosili ve jménu mém. {*} Proste, a dostanete, aby se vaše radost naplnila.

Amen, amen, pravím vám: O_cokoli budete prosit Otce ve jménu mém, dá vám. {*} Proste, a dostanete, aby se vaše radost naplnila.

Z_listu Vincenta Lebbeho, kněze a mučedníka, příteli

(Lettres du père Lebbe, Tournai 1960)

Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní

(Po 17-letém pobytu v_Tiencinu je Vincent Lebbe odvolán z_místa svého apoštolského působení, během kterého přispěl k_obrácení nevídaného počtu lidí tím, že se stal „pro Číňany Číňanem“. Tváří v_tvář těžké volbě: zda neuposlechnout představeného, nebo „se zpronevěřit své povinnosti vůči lidu, k_jehož pokřesťanštění byl povolán Bohem a církví“, se snaží řešit rozpor tím, že sdílí utrpení Kristovo; a smířit takto poslušnost s_věrností svému povolání. Toto je jeho dopis jednomu příteli.)

Divíte se, že jsem tak málo nadšený. Musím se vám ještě jednou s_uzarděním přiznat, že se vám nevyrovnám...

Vy nevíte, co jsem vytrpěl. Ani všechno to, co vám píši, vám neukázalo skutečné rány, zaťaté v_duši do živého: bolest do mne pronikla všemi otvory, usadila se ve mně, prolezla všemi vlákny, přímo jako by mi vysušila v_kostech morek – ani to všechno nedovedu vyjádřit –, ale zdá se mi, že jsem trpěl mnohem víc než vy, ne proto, že by můj kříž byl těžší, ale proto, že moje ramena jsou slabší. A jak jsem se tak pořád obracel k_tomu svému ubohému já, trpěl jsem tím, že tolik trpím a tím že mám tak málo ctností, že jsem tak daleko od ideálu síly, svatosti a sebezapření, o_kterém jsem před třiceti lety snil.

A chvílemi, nezlobte se, jsem si připadal jako starý; nezmalomyslněl jsem sice, ale najednou mi pro mé úsilí scházela ta posila, která se dříve při sebemenší otázce s_nadšením dostavovala. Myslím, že jsem ani hodinu nepracoval o_nic méně, nenechal jsem úmyslně klesnout ruce do klína, nechtěl jsem ani na chvíli zběhnout z_boje, i_když jsem k_tomu stále cítil pokušení – ale stejně; i_když vůle zůstávala stejná, reflexy už ne.

K_tomu dodejte ještě to – a já se tím nechlubím; bohužel dobře vím, že to je aspoň z_polovice pohnutka nízká a sobecká –, že první, co by mi znělo jako zpěv, jako radostné Aleluja tomu tělesnému srdci, které by se tím do hloubi rozechvělo, to by byl hlas volajícího mne zpátky; vzkaz, který by mi umožnil zase uvidět své milované děti, mé bratry, ten Tiencin a jeho dobrý lid; a pokusit se něco dobrého pro ně vykonat. O_tom již není ani řeči, ale zřejmě o_něčem mnohem větším a lepším, co má být skutečným cílem mého života spíše než konkrétní a bezprostřední blaho Tiencinu – totiž o_„vytvoření čínské národní církve“.{fnr}1{/fnr}

A při této zprávě jsem se také jistě zachvěl radostí, ale tou vyšší částí duše – neboť ta druhá, citlivější, zůstávala přece jenom celá raněná.

Nepohrdejte mnou za to, co vám píši, ale modlete se k_Duchu Svatému, aby mi dal ten dar síly a úplného zřeknutí se sama sebe i_naprostou lásku ke svaté vůli Boží, ať je jakákoli. Je to slabost? Je to předtucha? Zdá se mi, že jsem ještě zdaleka nedorazil na vrcholek, a zachvěl jsem se hrůzou před utrpením, které má přijít. Nu, člověk se přece jen snaží trochu se přemáhat, a tak by se lidé kolem mne asi divili, co jsem to právě řekl...

{fn:1}Výraz „národní církev“ musí být chápán ve své historické souvislosti. V_r. 1917 nemohlo jít o_církev odloučenou od Říma. P. Lebbe tím myslel plně funkční církev té země – s_kněžstvem a biskupy.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Žid 13,7{/r}; {r}1 Petr 1,22{/r}

Své představené poslouchejte a podřizujte se jim. {*} Abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky.

Očistili jste se poslušností vůči pravdě. {*} Abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky.

Z_listu Židům

{r:Žid}7,1-10{/r}

Velekněz Melchizedech

{v}1{/v}Melchizedech byl král Sálemu a kněz Boha Nejvyššího. Když se Abrahám vracel po porážce králů, vyšel mu vstříc a požehnal mu. {v}2{/v}Abrahám mu přidělil ze všeho desátek. (Jméno Melchizedech) se vykládá „král spravedlnosti“ a král Sálemu zase (znamená) „král pokoje“. {v}3{/v}Neuvádí se jeho otec, matka, rodokmen, kdy začal žít a kdy skonal; a tím se podobá Božímu Synu a zůstává knězem navždy.

{v}4{/v}Uvažte jen, jak velký musí být ten, jemuž dal Abrahám jako desátek nejlepší část z_kořisti, on, patriarcha! {v}5{/v}Léviovi potomci, kterým se dostává kněžského poslání, mají sice právo (stanovené) v_Zákoně, že mohou vybírat desátky od lidu, to je od vlastních bratří, kteří přece také pocházejí od Abraháma. {v}6{/v}Ale (tady) dostává od Abraháma desátek někdo, jenž nepochází z_jejich středu, a uděluje požehnání tomu, kdo byl nositelem přislíbení! {v}7{/v}O_tom přece není vůbec sporu, že požehnání dostává nižší od vyššího!

{v}8{/v}(A dále:) tady dostávají desátek lidé smrtelní, tam však někdo, o_němž se svědčí jako o_živém. (A konečně:) {v}9{/v}když dal desátek Abrahám, dal ho tím – abych tak řekl – i_Lévi, ačkoliv on smí sám desátky vybírat. {v}10{/v}Byl totiž ještě v_bedrech svého praotce, když mu Melchizedech přišel naproti.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

Srov. {r}Gn 14,18{/r}; {r}Žid 7,3{/r}; {r:Žid}6,20{/r}

Melchizedech, král Sálemu, kněz Boha Nejvyššího, přinesl chléb a víno, a podobá se Božímu Synu. {*} Zůstává knězem navždy.

Kristus je velekněz podle řádu Melchizedechova. {*} Zůstává knězem navždy.

Z_věroučné konstituce 2. vatikánského sněmu o_církvi

(Lumen gentium, n. 9)

Církev, viditelná svátost spasitelné jednoty

Hle, blíží se dni, praví Hospodin, kdy sjednám s_Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu… Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem… Neboť mě poznají všichni od nejmenšího až do největšího, praví Hospodin.{fnr}1{/fnr} Tuto novou smlouvu uzavřel Kristus, novou úmluvu ve své krvi;{fnr}2{/fnr} ze Židů i_pohanů si povolal lid, aby ne podle těla, nýbrž v_Duchu rostl v_jednotu a byl novým lidem Božím. Ti, kdo věří v_Krista, kdo se znovu narodili skrze slovo živého Boha, ne ze semene pomíjejícího, ale nepomíjejícího,{fnr}3{/fnr} ne z_těla, ale z_vody a Ducha Svatého,{fnr}4{/fnr} tedy vytvářejí rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví…, který kdysi nebyl jeho lidem, teď však je to lid Boží.{fnr}5{/fnr}

Tento mesiášský lid má svou hlavu – Krista, ten byl vydán na smrt pro naše hříchy, a vstal z_mrtvých pro naše ospravedlnění,{fnr}6{/fnr} nyní slavně vládne na nebi, neboť získal jméno, které je nade všechno jméno.{fnr}7{/fnr} Tento lid má svůj stav – důstojnost a svobodu Božích dětí, v_jejichž srdci přebývá Duch Svatý jako v_chrámě.{fnr}8{/fnr} Má svůj zákon – nové přikázání milovat tak, jak nás miloval Kristus.{fnr}9{/fnr} A má svůj cíl – Boží království, jemuž dal pozemský počátek sám Bůh a které má dále růst, až je on sám také dokoná na konci času, kdy se ukáže Kristus, náš život,{fnr}10{/fnr} a kdy také tvorstvo bude vysvobozeno z_poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí.{fnr}11{/fnr} A tak ačkoli tento mesiášský lid vůbec nezahrnuje všechny lidi a nejednou představuje malé stádečko,{fnr}12{/fnr} je pro celé lidské pokolení naprosto bezpečným zárodkem jednoty, naděje a spásy. Kristus ho ustavil jako společenství života, lásky a pravdy, činí z_něho nástroj vykoupení všech lidí a posílá jej do celého světa jako světlo světa a sůl země.{fnr}13{/fnr}

A jako už byl starý tělesný Izrael putující kdysi pouští nazýván Božím shromážděním,{fnr}14{/fnr} tak také nový duchovní Izrael, putující v_tomto čase a vyhlížející trvalé město, které přijde,{fnr}15{/fnr} je nazýván církví Kristovou.{fnr}16{/fnr} Sám ji totiž získal svou krví,{fnr}17{/fnr} naplnil svým Duchem a vybavil vhodnými prostředky viditelné a společenské jednoty. Shromáždění těch, kdo s_vírou vzhlížejí k_Ježíši jako k_původci spásy a zdroji jednoty a pokoje, svolal Bůh a ustavil církev, aby byla pro všechny společně a pro každého zvlášť viditelnou svátostí této spasitelné jednoty.

{fn:1}{r}Jer 31,31.33.34{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}1 Kor 11,25{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}1 Petr 1,23{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Jan 3,5-6{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}1 Petr 2,9.10{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Řím 4,25{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}Flp 2,9{/r}.{/fn} {fn:8}Srov. {r}1 Kor 6,19{/r}.{/fn} {fn:9}Srov. {r}Jan 13,34{/r}.{/fn} {fn:10}Srov. {r}Kol 3,4{/r}.{/fn} {fn:11}{r}Řím 8,21{/r}.{/fn} {fn:12}Srov. {r}Lk 12,32{/r}.{/fn} {fn:13}Srov. {r}Mt 5,13-16{/r}.{/fn} {fn:14}Srov. {r}Neh 13,1{/r}.{/fn} {fn:15}Srov. {r}Žid 13,14{/r}.{/fn} {fn:16}Srov. {r}Mt 16,18{/r}.{/fn} {fn:17}Srov. {r}Sk 20,28{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}1 Petr 2,9.10{/r}; {r}Žl 33 (32),12{/r}

Vy jste lid patřící Bohu jako vlastnictví. {*} Kdysi jste nebyli jeho lid, teď však jste lid Boží, žili jste bez milosrdenství, teď však se jeho milosrdenství na vás projevilo.

Blaze národu, jehož Bohem je Hospodin, blaze lidu, který si Bůh vyvolil za svůj majetek. {*} Kdysi jste nebyli jeho lid, teď však jste lid Boží, žili jste bez milosrdenství, teď však se jeho milosrdenství na vás projevilo.

Z_traktátu „Proti bludným naukám“ od svatého Ireneje, biskupa

(Contre les hérésies, Lib. 4,13,4–14,2: SCh 100,534-543)

Váš otec Abrahám zajásal, že uvidí můj den

Náš Pán, Boží Slovo, který nejprve učinil z_lidí služebníky Boha, potom ty, kteří mu byli podrobeni, osvobodil. Jak to sám řekl svým učedníkům: Již vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Ale vás jsem nazval přáteli, protože jsem vám oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce.{fnr}1{/fnr} Neboť těm, kterým se dostane Božího přátelství, toto přátelství poskytne neporušitelnost.

Také na počátku, když Bůh stvořil Adama, neučinil tak proto, že by býval člověka potřeboval, nýbrž proto, aby měl do koho vložit svá dobrodiní. Vždyť nejen před Adamem, před jeho stvořením vůbec oslovovalo Slovo Otce, zůstávalo přitom v_něm a samo jím bylo oslavováno, jak také praví: A nyní oslav ty mě, Otče, u_sebe slávou, kterou jsem měl u_tebe dříve, než byl svět.{fnr}2{/fnr}

A když nám přikázal, abychom ho následovali, zase to nebylo proto, že by byl naši službu nějak potřeboval, nýbrž proto, aby nám samotným dal spásu. Neboť následovat Spasitele znamená mít účast na spáse, tak jako jít za světlem, znamená mít účast na světle.

Když jsou nějací lidé ve světle, neosvětlují a neozařují oni to světlo, nýbrž sami jsou jím osvěcováni a ozařováni: nejenže mu nic nepřinášejí, ale sami světla užívají a jsou jím osvěcováni.

Tak tomu je také se službou Bohu: Bohu tato služba nepřináší nic, protože Bůh službu od lidí nepotřebuje; ale těm, kteří mu slouží a jdou za ním, opatřuje Bůh život, neporušitelnost a věčnou slávu. Udílí svá dobrodiní těm, kteří mu slouží, proto, že mu slouží, a těm, kteří jdou za ním, proto, že za ním jdou – ale sám od nich žádné dobrodiní nedostává, neboť je dokonalý a nic nepotřebuje.

Jestliže Bůh požaduje lidskou službu, je to proto, aby ve své dobrotě a ve svém milosrdenství mohl udělit svá dobrodiní těm, kdo v_jeho službě vytrvají. Protože právě tak jako Bůh nepotřebuje nic, člověk potřebuje být spojen s_Bohem. Neboť sláva člověka je v_tom, že vytrvá ve službě Bohu. Proto Pán svým učedníkům říkal: Ne vy jste vyvolili mne, nýbrž já jsem vyvolil vás{fnr}3{/fnr} – tak naznačil, že tím, že ho následují, neoslavují oni jeho, nýbrž proto, že následovali Božího Syna, byli sami od něho oslaveni. A také řekl: Chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli moji slávu.{fnr}4{/fnr}

{fn:1}{r}Jan 15,15{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Jan 17,5{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Jan 15,16{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Jan 17,24{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Nm 14,21{/r}; {r}Řím 8,19{/r}

Hospodinova sláva naplní celou zemi. {*} Slávou Boží je živý člověk.

Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. {*} Slávou Boží je živý člověk.

Z_listu Židům

{r:Žid}7,11-28{/r}

Kristovo věčné kněžství

{v}11{/v}Kdyby se bylo dosáhlo spravedlnosti kněžstvím levitským – neboť lid přijal Zákon za jeho (působení) – nač by ještě musel být ustanovován nějaký jiný kněz podle řádu Melchizedechova, o_kterém by se už nemohlo říci, že je knězem podle řádu Árónova?

{v}12{/v}Neboť mění-li se kněžství, mění se nutně i_Zákon. {v}13{/v}A (skutečně) ten, o_němž to (všechno) bylo řečeno, patří k_jinému kmeni, z_kterého nekonal nikdo službu u_oltáře. {v}14{/v}Je přece všem známo, že náš Pán pochází z_(kmene) Judova, a o_kněžích z_tohoto kmene Mojžíš nic neřekl.

{v}15{/v}A to je ještě zřejmější, protože se objevuje jiný kněz Melchizedechovi podobný, {v}16{/v}který se jím stal ne podle předpisu o_tělesném původu, nýbrž mocí života nezničitelného. {v}17{/v}Vždyť (o_něm) je dosvědčeno: „Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova.“!

{v}18{/v}Tím se ovšem ruší dřívější nařízení jako slabé a neužitečné_– {v}19{/v}Zákon totiž nic neudělal dokonalým – avšak místo toho přichází lepší naděje, kterou se přibližujeme k_Bohu.

{v}20{/v}(A platí to) tím více, že (se to nestalo) bez přísahy; ti (druzí) se totiž stali kněžími bez přísahy, {v}21{/v}ale Ježíš se jím stal s_přísahou od toho, který mu řekl:

„Pán přísahal a nebude toho litovat:

ty jsi kněz navěky.“

{v}22{/v}A proto se stal Ježíš ručitelem lepší smlouvy.

{v}23{/v}Dříve se mnozí stávali kněžími, protože umírali, a nemohli tedy jimi být stále; {v}24{/v}(Ježíš) však je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na někoho jiného. {v}25{/v}Proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k_Bohu, neboť je stále živ, aby se za nás přimlouval.

{v}26{/v}Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, {v}27{/v}který nemá zapotřebí, jako (jiní) velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za (hříchy) lidu. (Ježíš) to učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl v_oběť. {v}28{/v}Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, kteří jsou (podrobeni) slabosti; ale ona přísaha – pozdější než Zákon – (ustanovuje) Syna, který dosáhl dokonalosti navždy.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Žid 5,5.6{/r}; {r:Žid}7,20.21{/r}

Kristus si nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale dal mu ji ten, který mu řekl: {*} Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova.

Druzí se stali kněžími bez přísahy, ale Ježíš se jím stal s_přísahou od toho, který mu řekl: {*} Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova.

Z_traktátu „Petrovi o_víře“ od svatého Fulgencia, biskupa v_Ruspe

(Cap. 22.62: CCL 91 A, 726.750-751)

Sám sebe přinesl jako oběť za nás

Sama nejsvětější Trojice, jediný Bůh Starého i_Nového zákona, vyžadovala od našich otců, aby jí přinášeli krvavé oběti. V_těchto obětech se totiž naznačoval převzácný úkon oné oběti, v_níž se sám Bůh Syn hodlal ve svém lidství milostivě obětovat za nás.

Podle apoštolského učení totiž sám sebe vydal za nás jako dar v_oběť, vůni velmi příjemnou Bohu.{fnr}1{/fnr} Sám skutečný Bůh a skutečný velekněz, který kvůli nám vešel jednou provždy do svatyně, ne s_krví býků a kozlů, ale se svou vlastní krví.{fnr}2{/fnr} Právě to naznačoval dříve židovský velekněz, když každým rokem vstupoval s_krví do velesvatyně.

To je přece ten, který v_sobě jediném poskytl vše, o_čem věděl, že je to nutné k_našemu vykoupení. Sám zároveň kněz i_oběť, sám zároveň Bůh i_chrám: kněz, neboť skrze něho jsme byli usmířeni; oběť, neboť jím jsme byli usmířeni; chrám, neboť v_něm jsme byli usmířeni; a Bůh, neboť s_ním jsme byli usmířeni. Sám je tedy knězem, obětí i_chrámem, protože to všechno znamená Bůh ve svém lidství. Není však Bohem sám, protože tím je spolu s_Otcem a Duchem Svatým ve svém kněžství.

Pevně se toho tedy drž a nikdy nepochybuj, že se samo jednorozené Boží Slovo, které se stalo člověkem, nabídlo Bohu za nás jako dar v_oběť, vůni velmi příjemnou Bohu. Jemu spolu s_Otcem a Duchem Svatým obětovali patriarchové, proroci a kněží ve Starém zákoně zvířecí oběti. Jemu s_Otcem a Duchem Svatým, s_nimiž má jediné božství, nepřestává nyní v_Novém zákoně přinášet svatá a obecná církev po celém světě ve víře a lásce oběť chleba a vína.

V_oněch dřívějších krvavých obětech bylo již totiž naznačeno tělo Kristovo, které on, sám bez hříchu, chtěl přinést v_oběť za naše hříchy, a jeho krev, kterou chtěl prolít na odpuštění našich hříchů. V_této oběti máme díkůvzdání a památku těla Kristova za nás obětovaného, i_jeho krve za nás vylité z_milosti samého Boha. O_něm říká apoštol Pavel ve Skutcích apoštolů: Dbejte na sebe i_na celé stádce, v_kterém vás Duch Svatý ustanovil za představené, abyste spravovali Boží církev, kterou si Kristus získal vlastní krví.{fnr}3{/fnr}

V_oněch dřívějších obětech bylo obrazně naznačeno, co nám má být darováno. V_této oběti se zjevně ukazuje, co nám již Bůh daroval. V_oněch dřívějších obětech se zvěstovalo, že Syn Boží má být zabit za hříšníky, v_této se zvěstuje, že již byl za hříšníky zabit, jak svědčí apoštol: Kristus přece v_ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky.{fnr}4{/fnr} A dále: Byli jsme s_Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v_době, kdy jsme s_ním byli ještě znepřáteleni.{fnr}5{/fnr}

{fn:1}{r}Ef 5,2{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Žid 9,12{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Sk 20,28{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Řím 5,6{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Řím 5,10{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Kol 1,21-22{/r}; srov. {r}Řím 3,25{/r}

Kdysi jste byli odcizeni Bohu a s_ním pro svoje smýšlení a špatné skutky znepřáteleni. Ale teď on s_vámi obnovil dobrý poměr skrze Kristovo lidské tělo vydané na smrt. {*} To proto, abyste byli před ním svatí, neposkvrnění a bezúhonní.

Bůh ho ustanovil jako smírnou oběť, která se uskutečnila prolitím jeho krve a působí skrze víru. {*} To proto, abyste byli před ním svatí, neposkvrnění a bezúhonní.

Z_meditací Jeana Corbona, kněze

(Liturgie pramene, Praha 2015, 161-162)

Byli by se ho rádi zmocnili, ale on jim unikl

Naším úkolem není z_dálky či zvnějšku kopírovat Ježíšovo chování, o_kterém vypráví evangelium, abychom se zbožštili a „byli jako Bůh“; toto prvotní pokušení je stále latentně přítomné. Naopak, je to on, kdo zbožšťuje naši lidskou přirozenost, s_níž se spojil jednou provždy. Jeho božsko-lidské energie jsou od vzkříšení energiemi Ducha Svatého, který podněcuje a žádá naši odpověď. Naše lidství má účast na životě svatého lidství Krista podle míry synergie Ducha a našeho srdce. Vstoupit do jména Ježíše, Syna Božího, Pána, znamená být jím přitahován do hlubin našeho bytí se stejnou přitažlivostí, s_jakou on přijal své lidství, když se vtělil a žil náš lidský úděl až ke smrti. V_tom není žádný pseudomystický panchristismus, neboť lidská osoba zůstává sama sebou, stvořená a svobodná tváří v_tvář svému Pánu a Bohu; ale není zde ani žádný moralismus, druhá chyba, která by na nás číhala, neboť lidská přirozenost má reálně účast na božství svého Spasitele.

„Člověk se stává Bohem právě tak, jako se Bůh stává člověkem,“ říká svatý Maxim Vyznavač. Křesťanská svatost je zbožštěním, protože v_našem konkrétním lidství máme účast na božství Slova, které přijalo naše tělo. Božská přirozenost, o_níž mluví svatý Petr,{fnr}1{/fnr} není abstrakce ani vzor, je to samotný život Otce věčně předávaný Synu a Duchu Svatému. Otec je jeho pramenem a Syn jej na nás rozlévá tím, že se stal člověkem. My se stáváme Bohem tím, že se stále více sjednocujeme s_Ježíšovým lidstvím. Naše jediná otázka tedy zní: Jestliže naše lidství obléká Ježíšovo božství skrze jeho lidství, jak žil Boží Syn jako člověk v_naší smrtelné přirozenosti? Evangelium bylo napsáno právě proto, aby nám odhalilo smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš,{fnr}2{/fnr} a Duch Svatý usiluje o_to, aby nám toto smýšlení vlil do srdcí.

Podle spirituality své církve a zvláštních darů Ducha žije každý pokřtěný více nebo méně intenzivně to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš;{fnr}3{/fnr} ale u_každého křesťana je tajemství zbožštění v_základu identické. Jeho lidství už mu nepatří v_přivlastňovacím smyslu tohoto slova; patří tomu, který pro něj zemřel a vstal z_mrtvých. Skutečně, vše, co působí přirozenost, její životodárná i_smrtonosná síla, její dary a zkušenosti, omezení a hřích, toto vše už není moje, ale toho, který mne miloval a vydal sám sebe za mne.{fnr}4{/fnr} Tato změna vlastníka není morální ani pomyslná, je skutečná a mystická. Tato identifikace Ježíše s_lidstvím každé lidské osoby jde daleko do nového vztahu, který navazuje s_druhým. Ale když je k_ní svoleno a je přijata, když se naše vzpurná vůle vydá Ježíšovu Duchu, uskutečňuje se naše zbožštění. Byl jsem zraněn hříchem a zásadně neschopen milovat, ale do mé přirozenosti byla znovu uvedena láska: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.{fnr}5{/fnr}

{fn:1}Srov. {r}2 Petr 1,4{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Flp 2,5{/r}.{/fn} {fn:3}Tamtéž.{/fn} {fn:4}{r}Gal 2,20{/r}.{/fn} {fn:5}Tamtéž.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Ef 2,6{/r}; {r}Řím 5,5{/r}

Když Bůh vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s_ním i_nás. {*} Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán.

Bůh nám vykázal místo v_nebi spolu s_Kristem. {*} Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán.

Z_listu Židům

{r:Žid}8,1-13{/r}

Kristovo kněžství nové smlouvy

{v}1{/v}Hlavní věc při tom, o_čem mluvíme, je toto: Máme takového velekněze, který zaujal místo po pravé straně trůnu (Boží) velebnosti v_nebi a {v}2{/v}vykonává službu ve svatyni, v_pravém stánku, který postavil Pán, ne člověk.

{v}3{/v}Každý velekněz totiž bývá ustanoven k_tomu, aby podával dary a oběti. Proto (i_Ježíš) musí mít něco, co by podával jako oběť. {v}4{/v}Kdyby však byl na zemi, vůbec by nemohl být knězem, protože už (zde) jsou ti, kdo dary přinášejí, jak to předpisuje Zákon. {v}5{/v}Oni ovšem konají kněžskou službu (ve svatyni), která se té nebeské jen podobá a je (pouhým) jejím stínem. Když měl Mojžíš zbudovat stánek, dal mu přece (Bůh) rozkaz: „Dej pozor a udělej všecko podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.“

{v}6{/v}(Ježíš) tedy dosáhl o_to vznešenější kněžské služby, oč lepší je smlouva, kterou on zprostředkoval a která spočívá na vznešenějších příslibech. {v}7{/v}Kdyby totiž ona dřívější (smlouva) byla bez vady, nebylo by ji třeba nahrazovat jinou.

{v}8{/v}Ale (Bůh) jim vytýká: „Hle – přijdou dni – praví Pán – kdy s_Izraelovým domem a s_Judovým domem uzavřu smlouvu novou: {v}9{/v}a nebude to smlouva, jakou jsem sjednal s_jejich předky v_den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z_egyptské země. To proto, že oni nezůstali smlouvě se mnou (věrni). Přestal jsem si jich (proto) všímat – praví Pán. {v}10{/v}Taková bude smlouva, kterou sjednám s_Izraelovým domem po těch dnech – praví Pán: Svoje zákony jim vložím do mysli, do srdce jim je napíšu. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem! {v}11{/v}Nikdo už nebude svého spoluobčana poučovat, nikdo už nebude svému bratru říkat: ‚Poznej Pána!‘ Neboť všichni mě budou znát, od nejmenšího až po největšího. {v}12{/v}Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hříchy už nevzpomenu.“

{v}13{/v}Když tedy (Bůh) mluví o_nové (smlouvě), prohlašuje tím tu dřívější za zastaralou. Co je však zastaralé a ztrácí sílu, je blízko zániku.

ZPĚV PO PRVNÍM ČTENÍ

{r}Žid 8,1.2{/r}; srov. {r:Žid}9,24{/r}

Máme takového velekněze, který zaujal místo po pravé straně trůnu Boží velebnosti v_nebi. {*} A stará se tam o_naše záležitosti u_Boha.

Neboť Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe. {*} A stará se tam o_naše záležitosti u_Boha.

Z_promluv svatého Řehoře z_Nazianzu, biskupa

(Oratio 45,23-24: PG 36,654-655)

Budeme účastni velikonočního hodu Beránkova

Budeme účastni velikonočního hodu Beránkova. Zatím sice ještě obrazně, nicméně s_větší zjevností nežli ve Starém zákoně. Neboť Pascha Mojžíšova Zákona, nebojím se to říci, byla jen nejasným předobrazem nynějších Velikonoc. O_něco později ho však budeme účastni dokonaleji a jasněji, to až s_námi bude Slovo slavit onen nový hod v_Otcově království,{fnr}1{/fnr} kdy nám odkryje a naučí nás znát věci, jež nám nyní sdělilo jen neúplně. A slavení velikonočního hodu Beránkova je stále něčím novým, nakolik jsme to nyní schopni chápat.

My se máme učit chápat, jaké je to hodování, Slovu přísluší učit a vštěpovat toto učení svým učedníkům. Učení je totiž pokrmem i_pro toho, kdo jej poskytuje.

Nuže tedy, staňme se i_my účastnými zákona, ale podle evangelia, nikoli podle litery; dokonale, ne nedokonale; navěky, ne na čas. Zvolme si hlavní město, ne Jeruzalém pozemský, nýbrž nebeský;{fnr}2{/fnr} ne tedy ten, který je nyní zdupán vojsky, nýbrž ten, jejž chválí a oslavují andělé.

Přinášejme oběti, ale ne mladá telata a beránky, jimž rostou rohy a kopyta;{fnr}3{/fnr} na těch je mnoho neživého a necitlivého; ale spolu s_nebeskými zástupy obětujme Bohu oběť chvály na nebeském oltáři.{fnr}4{/fnr} Rozhrňme první závěs, přistupme ke druhému a nahlédněme do velesvatyně.

A abych řekl to nejdůležitější – obětujme Bohu sebe, ano den za dnem obětujme sebe samé i_veškerá svá hnutí. Berme všechno doslova, utrpením napodobujme Kristovo utrpení, krví uctívejme krev Kristovu, ochotně vystupujme s_Kristem na kříž.

Jsi-li Šimon z_Kyrény, vezmi kříž a jdi za ním.{fnr}5{/fnr}

Byl-lis jako zločinec spolu s_ním ukřižován,{fnr}6{/fnr} jakožto dobrý člověk v_něm uznej Boha. Byl-li on také pro tebe a tvůj hřích počítán za jednoho z_hříšníků,{fnr}7{/fnr} ty se pro něho staň spravedlivým. Padni na kolena před tím, jenž pro tebe visí na kříži; a jestliže visíš, hleď i_ze špatnosti něco získat. Smrtí si vykup spásu. Vejdi s_Ježíšem do ráje, abys poznal, co jsi ztratil.{fnr}8{/fnr} Pohleď na tamní krásu a reptala nech i_s_jeho rouháním zemřít venku.

Jsi-li Josef z_Arimatie,{fnr}9{/fnr} požádej toho, kdo dal Ježíše přibít na kříž, aby ti dal jeho tělo, ať máš smírnou oběť celého světa.

Jsi-li Nikodém, ten tajný noční ctitel Páně,{fnr}10{/fnr} pomaž jej pohřebními mastmi.{fnr}11{/fnr}

Jsi-li některá z_Marií, Salomé nebo Jana, hned na úsvitu prolévej slzy. Snaž se první spatřit odvalený kámen a snad i_anděly nebo dokonce samotného Ježíše.{fnr}12{/fnr}

{fn:1}Srov. {r}Mt 26,29{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Gal 4,26{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Žl 69 (68),32{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Žl 50 (49),14{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Lk 23,26{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. {r}Lk 23,40{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}Iz 53,12{/r}.{/fn} {fn:8}Srov. {r}Zj 2,5{/r}.{/fn} {fn:9}Srov. {r}Lk 23,50{/r}.{/fn} {fn:10}Srov. {r}Jan 3,1-2{/r}.{/fn} {fn:11}Srov. {r}Jan 19,39{/r}.{/fn} {fn:12}Srov. {r}Lk 24,10{/r}; {r}Mk 16,1{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Žid 13,12-13{/r}; {r:Žid}12,4{/r}

Ježíš podstoupil utrpení za bránou, aby vlastní krví posvětil lid. {*} Vyjděme tedy k_němu mimo tábor a snášejme urážky jako on.

Vždyť jste v_boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve. {*} Vyjděme tedy k_němu mimo tábor a snášejme urážky jako on.

Z_homilií Origena, kněze

(Commentary on the Gospel According to John: Books 13-32)

Aby rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno

Ne každý člověk, který prorokuje, je prorokem, stejně jako ten, kdo vykonal jeden spravedlivý skutek, není ihned označen za spravedlivého – pokud ho například vykonal kvůli marné slávě. Tak také Kaifáš prorokoval, ale nebyl prorokem, podobně jako Balám.

Někdo by mohl říci, že Kaifáš neprorokoval z_vnuknutí Ducha Svatého, protože i_zlý duch může svědčit o_Ježíši a prorokovat o_něm. Démoni Ježíšovi říkali: Víme, kdo jsi, svatý Boží.{fnr}1{/fnr} Kaifášovým záměrem navíc nebylo získat učedníky pro Ježíše, ale popudit proti němu ty, kteří mu ve veleradě věřili, a vynutit si na nich rozsudek smrti. Kromě toho, jsou Kaifášova slova: Je pro vás lépe atd.,{fnr}2{/fnr} která jsou součástí proroctví, pravdivá, nebo nepravdivá? Pokud jsou pravdivá, plyne z_toho, že všichni ti, kdo se ve veleradě vyslovili proti Ježíši, budou spaseni, protože Ježíš zemřel za spásu lidu, a všichni získají tuto výhodu. Ale pokud je absurdní tvrdit, že Kaifáš a ostatní členové rady, kteří jednali proti Ježíšovi, jsou spaseni, bude nutné uzavřít, že to nebyl Duch Svatý, kdo mu tato slova diktoval, protože Duch Svatý nikdy nelže.

Pokud však přesto chceme přijmout, že Kaifáš mluvil pravdu, budeme muset pochopit, co říká svatý Pavel: Ježíš z_milosti Boží za všechny lidi podstoupil smrt{fnr}3{/fnr} a on je spasitel všech lidí, zvláště věřících.{fnr}4{/fnr} Poznáme tak, že Kaifášovo proroctví je pravdivé v_celé své šíři, počínaje slovy Vy vůbec nic nevíte.{fnr}5{/fnr} Oni skutečně nic nevěděli: nevěděli, že Ježíš je pravda, spravedlnost, moudrost a pokoj. Je také pravda, že bylo výhodné, aby tento jediný člověk – protože Ježíš je i_člověkem – zemřel za národ, neboť je obrazem neviditelného Boha, a proto nemohl být podroben smrti. Zemřel za národ na základě moci, kterou měl, aby smazal zločiny celého světa tím, že je vzal na sebe.

Evangelistův dovětek: To neřekl ze sebe{fnr}6{/fnr} nás učí, že jsou věci, které můžeme říci sami od sebe bez cizí pomoci, ale že jsou jiné věci, které – i_když jim nerozumíme v_celém jejich rozsahu – jsou nám vnuknuty skrytou silou. V_takové situaci se upínáme k_významu, který se nám zdá, že věci, které říkáme, mají, aniž bychom chápali záměr, s_nímž nám byly vnuknuty. Kaifáš zde tedy neříká nic o_sobě a nemyslí si, že pronáší pravdivé proroctví, protože nechápe prorocký význam slov, která říká. Takoví byli ti takzvaní učitelé Zákona, o_nichž svatý Pavel říká: Chtějí být učiteli Zákona, a zatím vůbec nerozumějí tomu, co říkají a o_čem se s_takovou jistotou vyslovují.{fnr}7{/fnr}

{fn:1}{r}Mk 1,24{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Jan 11,50{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Žid 2,9{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}1 Tim 4,10{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Jan 11,49{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Jan 11,51{/r}.{/fn} {fn:7}{r}1 Tim 1,7{/r}.{/fn}

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

{r}Lk 12,12{/r}; {r}Nm 11,29{/r}; {r}Žid 13,12{/r}

Duch Svatý vás poučí, co je třeba říci. {*} Kéž by Hospodin udělal z_celého národa proroky.

Ježíš podstoupil utrpení za bránou, aby vlastní krví posvětil lid. {*} Kéž by Hospodin udělal z_celého národa proroky.

Slova svatého evangelia podle Lukáše

{r:Lk}13,22-33{/r}

Není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém

(Ježíš) {v}22{/v}se ubíral od města k_městu, od vesnice k_vesnici, učil a pokračoval v_cestě do Jeruzaléma. {v}23{/v}Někdo se ho zeptal: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Řekl jim na to: {v}24{/v}„Usilujte o_to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. {v}25{/v}Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: ‚Pane, otevři nám!‘, odpoví vám: ‚Neznám vás, odkud jste.‘ {v}26{/v}Tu začnete říkat: ‚(Vždyť) jsme s_tebou jedli a pili a učil jsi u_nás na ulicích!‘ {v}27{/v}Ale on vám odpoví: ‚Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!‘ {v}28{/v}Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v_Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. {v}29{/v}A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u_stolu v_Božím království. {v}30{/v}Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními.“

{v}31{/v}V tu chvíli k_němu přišlo několik farizeů a řekli mu: „Odejdi odtud, protože Herodes tě chce zabít!“ {v}32{/v}Odpověděl jim: „Jděte a řekněte té lišce: ‚Vyháním zlé duchy a uzdravuji dnes a zítra, a třetího dne dosáhnu svého cíle. {v}33{/v}Avšak dnes, zítra a pozítří musím pokračovat v_cestě, protože není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém.‘“

Nebo:

Slova svatého evangelia podle Matouše

{r:Mt}4,1-11{/r}

{v}1{/v}Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. {v}2{/v}Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl.

{v}3{/v}Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z_těchto kamenů stanou chleby.“

{v}4{/v}On však odpověděl: „Je psáno: ‘Nejen z_chleba žije člověk, ale z_každého slova, které vychází z_Božích úst.‘

{v}5{/v}Potom ho ďábel vzal s_sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu {v}6{/v}a řekl mu: „Jsi-li syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: ‘Svým andělům dá o_tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.‘“

{v}7{/v}Ježíš mu odpověděl: „Také je psáno: ‘Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.‘“

{v}8{/v}Zase ho vzal ďábel s_sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i_jejich slávu {v}9{/v}a řekl mu: „To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět.“

{v}10{/v}Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, satane! Neboť je psáno: ‘Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.‘“ {v}11{/v}Potom ho ďábel nechal – i_přistoupili andělé a sloužili mu.

Nebo:

Slova svatého evangelia podle Marka

{r:Mk}1,12-15{/r}

{v}12{/v}Duch vyvedl Ježíše na poušť. {v}13{/v}Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.

{v}14{/v}Když byl Jan Křtitel uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: {v}15{/v}„Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“

Nebo:

Slova svatého evangelia podle Lukáše

{r:Lk}4,1-13{/r}

{v}1{/v}Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští {v}2{/v}čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. {v}3{/v}Ďábel mu řekl: „Jsi-li syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z_něho stane chléb!“

{v}4{/v}Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: ‚Nejen z_chleba žije člověk‘.“

{v}5{/v}Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v_jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa {v}6{/v}a řekl mu: „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. {v}7{/v}Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje!“

{v}8{/v}Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!‘“

{v}9{/v}Potom ho (ďábel) zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! {v}10{/v}Je přece psáno: ‚Svým andělům vydá o_tobě příkaz, aby tě ochránili, {v}11{/v}a ponesou tě na rukou, abys nenarazil nohou o_kámen.‘“

{v}12{/v}Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: ‚Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!‘“ {v}13{/v}Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času.

Slova svatého evangelia podle Marka

{r:Mk}8,27-38{/r}

Syn člověka bude muset mnoho trpět … ale vstane z_mrtvých

{v}27{/v}Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u_Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: „Za koho mě lidé pokládají?“ {v}28{/v}Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z_proroků.“ {v}29{/v}Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš!“ {v}30{/v}Tu je přísně napomenul, aby to o_něm nikomu neříkali.

{v}31{/v}Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z_mrtvých. {v}32{/v}A mluvil o_tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. {v}33{/v}On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z_očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“

{v}34{/v}(Ježíš) si zavolal lidi i_své učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě! {v}35{/v}Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho. {v}36{/v}Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? {v}37{/v}Neboť jakou dá člověk náhradu za svou duši? {v}38{/v}Kdo by se však styděl za mě a za má slova před tímto nevěrným a hříšným pokolením, za toho se bude stydět také Syn člověka, až přijde ve slávě svého Otce se svatými anděly.“

Nebo:

Slova svatého evangelia podle Matouše

{r:Mt}17,1-9{/r}

{v}1{/v}Ježíš vzal s_sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. {v}2{/v}A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. {v}3{/v}A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s_ním rozmlouvají.

{v}4{/v}Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“

{v}5{/v}Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle – z_oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v_něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“ {v}6{/v}Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k_zemi a velmi se báli.

{v}7{/v}Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ {v}8{/v}Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše.

{v}9{/v}Když sestupovali z_hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o_tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z_mrtvých.“

Nebo:

Slova svatého evangelia podle Marka

{r:Mk}9,2-10{/r}

{v}2{/v}Ježíš vzal s_sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. {v}3{/v}Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. {v}4{/v}Zjevil se jim Eliáš s_Mojžíšem a rozmlouvali s_Ježíšem.

{v}5{/v}Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ {v}6{/v}Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni.

{v}7{/v}Tu se objevil oblak a zastínil je. Z_oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“

{v}8{/v}Když se rozhlédli, najednou u_sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. {v}9{/v}Když sestupovali s_hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o_tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z_mrtvých. {v}10{/v}Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z_mrtvých“.

Nebo:

Slova svatého evangelia podle Lukáše

{r:Lk}9,28b-36{/r}

{v}28{/v}Ježíš vzal s_sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s_nimi na horu pomodlit se. {v}29{/v}Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. {v}30{/v}A hle, rozmlouvali s_ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě {v}31{/v}a mluvili o_jeho smrti, kterou měl podstoupit v_Jeruzalémě. {v}32{/v}Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u_něho.

{v}33{/v}Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. {v}34{/v}Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v_oblaku, padla na ně bázeň.

{v}35{/v}Z_oblaku se ozval hlas: „To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ {v}36{/v}Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o_tom mlčení a nikomu v_oněch dnech nepověděli nic o_tom, co viděli.

Slova svatého evangelia podle Marka

{r:Mk}9,30-48{/r}

Syn člověka bude zabit, ale třetího dne vstane

(Ježíš a jeho učedníci) {v}30{/v}procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o_tom někdo věděl. {v}31{/v}Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane.“ {v}32{/v}Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat.

{v}33{/v}Potom přišli do Kafarnaa. Když byl v_domě, zeptal se jich: „O_čem jste cestou rozmlouvali?“ {v}34{/v}Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o_tom, kdo z_nich je největší. {v}35{/v}(Ježíš) se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ {v}36{/v}Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: {v}37{/v}„Kdo přijme jedno z_takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“

{v}38{/v}Jan mu řekl: „Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v_tvém jménu. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem.“ {v}39{/v}Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže pak hned o_mně mluvit špatně. {v}40{/v}Kdo není proti nám, je s_námi. {v}41{/v}Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o_svou odměnu.

{v}42{/v}Kdo by svedl ke hříchu jednoho z_těchto nepatrných, kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.

{v}43{/v}Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s_oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně.

{v}45{/v}Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s_oběma nohama uvržen do pekla.

{v}47{/v}Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s_oběma očima uvržen do pekla, {v}48{/v}kde jejich červ nehyne a oheň nehasne.

Nebo:

Slova svatého evangelia podle Jana

{r:Jan}4,5-42{/r}

{v}5{/v}Ježíš přišel k_samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. {v}6{/v}Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak jak byl – u_té studny. Bylo kolem poledne.

{v}7{/v}Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ – {v}8{/v}Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k_jídlu.

{v}9{/v}Samařská žena mu odpověděla: „Jak to? Ty, Žid, žádáš o_napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají.

{v}10{/v}Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: ‚Dej mi napít‘, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“

{v}11{/v}Žena mu namítla: „Pane vždyť ani nemáš (vědro), a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? {v}12{/v}Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z_ní pil i_jeho synové a jeho stáda?“

{v}13{/v}Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. {v}14{/v}Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v_něm pramenem vody tryskající do života věčného.“

{v}15{/v}Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“

{v}16{/v}Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“

{v}17{/v}Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“

Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: ‚Nemám muže‘; {v}18{/v}pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“

{v}19{/v}Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. {v}20{/v}Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: ‚Jen v_Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.‘“

{v}21{/v}Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v_Jeruzalémě. {v}22{/v}Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. {v}23{/v}Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v_duchu a v_pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. {v}24{/v}Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v_duchu a v_pravdě.“

{v}25{/v}Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno.“

{v}26{/v}Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, který s_tebou mluvím.“

{v}27{/v}Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co jí chceš?“ nebo „Proč s_ní mluvíš?“ {v}28{/v}Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: {v}29{/v}„Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ {v}30{/v}Vyšli tedy z_města a šli k_němu.

{v}31{/v}Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, najez se!“

{v}32{/v}On jim však řekl: „Já mám k_jídlu pokrm, který vy neznáte.“

{v}33{/v}Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“

{v}34{/v}Ježíš jim řekl: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. {v}35{/v}Říkáte přece: ‚Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.‘ Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. {v}36{/v}Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i_žnec. {v}37{/v}V_tom je totiž pravdivé přísloví: ‚Jiný rozsévá a jiný sklízí.‘ {v}38{/v}Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte (plody) jejich práce.“

{v}39{/v}Mnoho Samaritánů z_toho města v_něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“ {v}40{/v}Když tedy ti Samaritáni k_němu přišli, prosili ho, aby u_nich zůstal. Zůstal tam dva dny. {v}41{/v}A ještě mnohem víc jich v_něj uvěřilo pro jeho řeč. {v}42{/v}Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“

Nebo kratší text:

Slova svatého evangelia podle Jana

{r:Jan}4,5-15.19b-26a.39a.40-42{/r}

{v}5{/v}Ježíš přišel k_samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. {v}6{/v}Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak jak byl – u_té studny. Bylo kolem poledne.

{v}7{/v}Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ – {v}8{/v}Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k_jídlu.

{v}9{/v}Samařská žena mu odpověděla: „Jak to? Ty, Žid, žádáš o_napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají.

{v}10{/v}Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: ‚Dej mi napít‘, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“

{v}11{/v}Žena mu namítla: „Pane vždyť ani nemáš (vědro), a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? {v}12{/v}Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z_ní pil i_jeho synové a jeho stáda?“

{v}13{/v}Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. {v}14{/v}Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v_něm pramenem vody tryskající do života věčného.“

{v}15{/v}Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat. {v}19{/v}Vidím, že jsi prorok. {v}20{/v}Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: ‚Jen v_Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.‘“

{v}21{/v}Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v_Jeruzalémě. {v}22{/v}Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. {v}23{/v}Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v_duchu a v_pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. {v}24{/v}Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v_duchu a v_pravdě.“

{v}25{/v}Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno.“

{v}26{/v}Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, který s_tebou mluvím.“

{v}39{/v}Mnoho Samaritánů z_toho města v_něj uvěřilo. {v}40{/v}Když tedy ti Samaritáni k_němu přišli, prosili ho, aby u_nich zůstal. Zůstal tam dva dny. {v}41{/v}A ještě mnohem víc jich v_něj uvěřilo pro jeho řeč. {v}42{/v}Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“

Nebo:

Slova svatého evangelia podle Jana

{r:Jan}2,13-25{/r}

{v}13{/v}Byly blízko židovské Velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. {v}14{/v}V_chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i_směnárníky, jak tam sedí. {v}15{/v}Tu si udělal z_provazů důtky a vyhnal všechny z_chrámu i_s_ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevacel {v}16{/v}a prodavačům holubů řekl: „Jděte s_tím odtud! Nedělejte z_domu mého Otce tržnici!“ {v}17{/v}Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‚Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.‘

{v}18{/v}Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“

{v}19{/v}Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!“

{v}20{/v}Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“

{v}21{/v}On však to řekl o_chrámu svého těla. {v}22{/v}Teprve až byl vzkříšen z_mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i_slovu, které Ježíš řekl.

{v}23{/v}Když byl v_Jeruzalémě o_velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v_jeho jméno, když viděli znamení, která konal. {v}24{/v}Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny {v}25{/v}a nepotřeboval, aby mu někdo něco o_lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v_člověku.

Nebo:

Slova svatého evangelia podle Lukáše

{r:Lk}13,1-9{/r}

{v}1{/v}V_té době přišli k_němu se zprávou o_Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s_krví jejich obětních zvířat. {v}2{/v}Řekl jim na to:

„Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? {v}3{/v} Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete.

{v}4{/v}Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v_Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? {v}5{/v}Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“

{v}6{/v}Vypravoval pak toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. {v}7{/v}Proto řekl vinaři:

‚Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?‘

{v}8{/v}On mu však odpověděl: ‚Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, {v}9{/v}snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.‘“

Slova svatého evangelia podle Marka

{r:Mk}10,32-45{/r}

Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán

(Učedníci) {v}32{/v}byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš pospíchal před nimi; byli zaraženi a následovali ho s_bázní. Vzal si stranou zase svých Dvanáct a začal jim mluvit o_tom, co na něj čeká: {v}33{/v}„Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a učitelům Zákona. Odsoudí ho k_smrti a vydají pohanům {v}34{/v}a budou se mu posmívat a plivat na něj a zbičují a zabijí ho, ale po třech dnech vstane.“ {v}35{/v}Tu k_němu přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: „Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil, oč tě požádáme.“ {v}36{/v}Odpověděl jim: „Co chcete, abych pro vás udělal?“ {v}37{/v}Řekli mu: „Dej, ať v_tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“ {v}38{/v}Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v_křest, ve který já budu ponořen?“ {v}39{/v}Oni mu odpověděli: „Můžeme!“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, pít budete, a v_křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. {v}40{/v}Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno.“

{v}41{/v}Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a na Jana. {v}42{/v}Ježíš si je zavolal a řekl jim: „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži jim dávají cítit svou moc. {v}43{/v}Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, {v}44{/v}a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. {v}45{/v}Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“

Nebo:

Slova svatého evangelia podle Jana

{r:Jan}9,1-41{/r}

{v}1{/v}Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. {v}2{/v}Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“

{v}3{/v}Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. {v}4{/v}Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. {v}5{/v}Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“

{v}6{/v}Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči {v}7{/v}a řekl mu: „Jdi se umýt v_rybníku Siloe“ – to slovo znamená „Poslaný“. Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl.

{v}8{/v}Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, který tu sedával a žebral?“ {v}9{/v}Jedni tvrdili: „Je to on.“ Jiní říkali: „Není, ale je mu podobný.“ On řekl: „Jsem to já.“

{v}10{/v}Ptali se ho tedy: „Jak to, že teď vidíš?“

{v}11{/v}On odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: ‚Jdi k_Siloe a umyj se!‘ Šel jsem tedy, umyl se a vidím.“ {v}12{/v}Ptali se ho: „Kde je ten člověk?“ Odpověděl: „To nevím.“

{v}13{/v}Přivedli toho bývalého slepce k_farizeům. {v}14{/v}Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. {v}15{/v}Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On jim odpověděl: „Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím.“

{v}16{/v}Někteří farizeové říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní ale namítali: „Jak by mohl hříšný člověk dělat taková znamení!“ A nemohli se dohodnout. {v}17{/v}Znovu se tedy zeptali toho slepého: „Co ty o_něm říkáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“

{v}18{/v}Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý a že nabyl zraku, až si zavolali rodiče toho uzdraveného slepce {v}19{/v}a zeptali se jich: „Je to váš syn, o_kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?“ {v}20{/v}Jeho rodiče odpověděli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. {v}21{/v}Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe!“ {v}22{/v}To jeho rodiče řekli, protože se báli židů. Židé se už totiž usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. {v}23{/v}Proto jeho rodiče řekli: „Je dospělý, zeptejte se jeho.“

{v}24{/v}Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: „Vzdej Bohu chválu! My víme, že ten člověk je hříšník.“ {v}25{/v}On odpověděl: „Zda je hříšník, to nevím, ale vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím.“ {v}26{/v}Zeptali se ho tedy: „Co s_tebou udělal? Jak ti otevřel oči?“ {v}27{/v}Odpověděl jim: „Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i_vy stát jeho učedníky?“

{v}28{/v}Osopili se na něj: „Ty jsi jeho učedník! My jsme učedníci Mojžíšovi. {v}29{/v}My víme, že k_Mojžíšovi mluvil Bůh, o_tomhle však nevíme, odkud je.“

{v}30{/v}Ten člověk jim odpověděl: „To je skutečně divné, že vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči. {v}31{/v}Víme, že hříšníky Bůh neslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. {v}32{/v}Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. {v}33{/v}Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal.“

{v}34{/v}Řekli mu: „V_hříších ses celý narodil a ty nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho.

{v}35{/v}Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v_Syna člověka?“ {v}36{/v}Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v_něho uvěřil?“ {v}37{/v}Ježíš mu řekl: „Viděls ho: je to ten, kdo s_tebou mluví.“ {v}38{/v}On na to řekl: „Věřím, Pane!“ a padl před ním na kolena.

{v}39{/v}Ježíš prohlásil: „Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli.“ {v}40{/v}Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u_něho, a řekli mu: „Jsme snad i_my slepí?“ {v}41{/v}Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: ‚Vidíme.‘ Proto váš hřích trvá.“

Nebo kratší text:

Slova svatého evangelia podle Jana

{r:Jan}9,1.6-9.13-17.34-38{/r}

{v}1{/v}Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý.

{v}6{/v}Plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči {v}7{/v}a řekl mu: „Jdi se umýt v_rybníku Siloe“ – to slovo znamená „Poslaný“. Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl.

{v}8{/v}Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, který tu sedával a žebral?“ {v}9{/v}Jedni tvrdili: „Je to on.“ Jiní říkali: „Není, ale je mu podobný.“ On řekl: „Jsem to já.“

{v}13{/v}Přivedli toho bývalého slepce k_farizeům. {v}14{/v}Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. {v}15{/v}Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On jim odpověděl: „Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím.“

{v}16{/v}Někteří farizeové říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní ale namítali: „Jak by mohl hříšný člověk dělat taková znamení!“ A nemohli se dohodnout. {v}17{/v}Znovu se tedy zeptali toho slepého: „Co ty o_něm říkáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“

{v}34{/v}Řekli mu: „V_hříších ses celý narodil a ty nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho.

{v}35{/v}Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v_Syna člověka?“ {v}36{/v}Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v_něho uvěřil?“ {v}37{/v}Ježíš mu řekl: „Viděls ho: je to ten, kdo s_tebou mluví.“ {v}38{/v}On na to řekl: „Věřím, Pane!“ a padl před ním na kolena.

Nebo:

Slova svatého evangelia podle Jana

{r:Jan}3,14-21{/r}

Ježíš řekl Nikodémovi:

{v}14{/v}„Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, {v}15{/v}aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.

{v}16{/v}Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v_něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. {v}17{/v}Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. {v}18{/v}Kdo v_něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

{v}19{/v}Soud pak záleží v_tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. {v}20{/v}Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. {v}21{/v}Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v_Bohu.“

Nebo:

Slova svatého evangelia podle Lukáše

{r:Lk}15,1-3.11-32{/r}

{v}1{/v}K_Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. {v}2{/v}Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s_nimi!“

{v}3{/v}Pověděl jim tedy toto podobenství:

{v}11{/v}„Jeden člověk měl dva syny. {v}12{/v}Mladší z_nich řekl otci: ‚Otče, dej mi z_majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. {v}13{/v}Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil.

{v}14{/v}Když všechno utratil, nastal v_té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. {v}15{/v}Šel a uchytil se u_jednoho hospodáře v_té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. {v}16{/v}Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával.

{v}17{/v}Tu šel do sebe a řekl: ‚Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! {v}18{/v}Vstanu a půjdu k_svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i_proti tobě. {v}19{/v}Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘ {v}20{/v}Vstal a šel k_svému otci.

Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. {v}21{/v}Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti Bohu i_proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘

{v}22{/v}Ale otec nařídil svým služebníkům: ‚Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! {v}23{/v}Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, {v}24{/v}protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit.

{v}25{/v}Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. {v}26{/v}Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. {v}27{/v}On mu odpověděl: ‚Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ {v}28{/v}Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. {v}29{/v}Ale on otci odpověděl: ‚Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. {v}30{/v}Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s_nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘

{v}31{/v}Otec mu odpověděl: ‚Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i_tvoje. {v}32{/v}Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘“

Slova svatého evangelia podle Matouše

{r:Mt}21,33-46{/r}

Zabijme ho a jeho dědictví bude naše

(Ježíš řekl velekněžím a starším lidu:)

{v}33{/v}„Poslyšte jiné podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v_ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. {v}34{/v}Když se přiblížilo vinobraní, poslal k_vinařům své služebníky vyzvednout z_ní výtěžek. {v}35{/v}Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. {v}36{/v}(Hospodář) poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s_nimi zrovna tak. {v}37{/v}Naposled k_nim poslal svého syna; myslel si: ‚Na mého syna budou mít ohled.‘

{v}38{/v}Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: ‚To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!‘ {v}39{/v}A popadli ho, vyhnali ven z_vinice a zabili. {v}40{/v}Až pak přijde pán té vinice, co asi s_těmi vinaři udělá?“ {v}41{/v}Odpověděli mu: „Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek.“ Ježíš jim řekl: {v}42{/v}„Nečetli jste nikdy v_Písmu:

‚Kámen, který stavitelé odvrhli,

stal se kvádrem nárožním.

Učinil to Pán a v_našich očích je to podivuhodné‘?

{v}43{/v}Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. {v}44{/v}A kdo na ten kámen padne, ten se potluče, a na koho padne, toho rozdrtí.“

{v}45{/v}Když velekněží a farizeové uslyšeli tato jeho podobenství, poznali, že mluví o_nich. {v}46{/v}Hleděli se ho zmocnit, ale měli strach z_lidu, protože (lidé) ho považovali za proroka.

Nebo:

Slova svatého evangelia podle Jana

{r:Jan}11,1-45{/r}

{v}1{/v}Byl jeden nemocný, Lazar z_Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. {v}2{/v}To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. {v}3{/v}Sestry tedy poslaly k_Ježíšovi se vzkazem: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ {v}4{/v}Když to Ježíš uslyšel, řekl: „To není nemoc k_smrti, ale k_slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“

{v}5{/v}Ježíš měl rád Martu a její sestru i_Lazara. {v}6{/v}Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal ještě dva dni v_místě, kde byl. {v}7{/v}Potom teprve řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska!“

{v}8{/v}Učedníci mu odpověděli: „Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat – a zas tam jdeš?“

{v}9{/v}Ježíš na to řekl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí světlo tohoto světa. {v}10{/v}Kdo však chodí v_noci, klopýtne, protože v_něm není světlo.“

{v}11{/v}Po těch slovech ještě dodal: „Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil.“

{v}12{/v}Učedníci mu řekli: „Pane, jestliže spí, uzdraví se.“ {v}13{/v}Ježíš však mluvil o_jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o_skutečném usnutí.

{v}14{/v}Ježíš jim tedy řekl otevřeně: „Lazar umřel. {v}15{/v}A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k_němu!“

{v}16{/v}Tomáš – řečený Blíženec – vyzval ostatní učedníky: „Pojďme i_my, ať zemřeme s_ním!“

{v}17{/v}Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v_hrobě. {v}18{/v}Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. {v}19{/v}K_Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili v_žalu nad bratrem.

{v}20{/v}Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v_domě. {v}21{/v}Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. {v}22{/v}Ale vím i_teď, že ať bys žádal Boha o_cokoli, Bůh ti to dá.“

{v}23{/v}Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“

{v}24{/v}Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v_poslední den.“

{v}25{/v}Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i_když umřel, bude žít {v}26{/v}a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“

{v}27{/v}Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“

{v}28{/v}Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Mistr je tu a volá tě.“ {v}29{/v}Jak to (Marie) uslyšela, rychle vstala a šla k_němu. {v}30{/v}Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. {v}31{/v}Když uviděli židé, kteří byli u_Marie v_domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k_hrobu, aby se tam vyplakala.

{v}32{/v}Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k_nohám a řekla mu: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“

{v}33{/v}Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i_židé, kteří přišli zároveň s_ní, v_duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a {v}34{/v}zeptal se: „Kam jste ho položili?“

Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat!“ {v}35{/v}Ježíš zaplakal. {v}36{/v}Židé říkali: „Hle, jak ho miloval!“ {v}37{/v}Ale někteří z_nich řekli: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“

{v}38{/v}Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen.

{v}39{/v}Ježíš řekl: „Odstraňte ten kámen!“

Sestra zemřelého Marta mu namítla: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“

{v}40{/v}Ježíš jí odpověděl: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“ {v}41{/v}Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. {v}42{/v}Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ {v}43{/v}Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ {v}44{/v}Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i_na rukou pruhy (plátna) a s_tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“

{v}45{/v}Mnoho z_těch židů, kteří přišli k_Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v_něj uvěřilo.

Nebo kratší text:

Slova svatého evangelia podle Jana

{r:Jan}11,3-7.17.20-27.33b-45{/r}

{v}3{/v}Lazarovy sestry poslaly k_Ježíšovi se vzkazem: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ {v}4{/v}Když to Ježíš uslyšel, řekl: „To není nemoc k_smrti, ale k_slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“

{v}5{/v}Ježíš měl rád Martu a její sestru i_Lazara. {v}6{/v}Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal ještě dva dni v_místě, kde byl. {v}7{/v}Potom teprve řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska!“

{v}17{/v}Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v_hrobě.

{v}20{/v}Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v_domě. {v}21{/v}Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. {v}22{/v}Ale vím i_teď, že ať bys žádal Boha o_cokoli, Bůh ti to dá.“

{v}23{/v}Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“

{v}24{/v}Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v_poslední den.“

{v}25{/v}Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i_když umřel, bude žít {v}26{/v}a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“

{v}27{/v}Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“

{v}33{/v}Ježíš byl v_duchu hluboce dojat, zachvěl se a {v}34{/v}zeptal se: „Kam jste ho položili?“

Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat!“ {v}35{/v}Ježíš zaplakal. {v}36{/v}Židé říkali: „Hle, jak ho miloval!“ {v}37{/v}Ale někteří z_nich řekli: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“

{v}38{/v}Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen.

{v}39{/v}Ježíš řekl: „Odstraňte ten kámen!“

Sestra zemřelého Marta mu namítla: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“

{v}40{/v}Ježíš jí odpověděl: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“ {v}41{/v}Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. {v}42{/v}Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ {v}43{/v}Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ {v}44{/v}Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i_na rukou pruhy (plátna) a s_tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“

{v}45{/v}Mnoho z_těch židů, kteří přišli k_Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v_něj uvěřilo.

Nebo:

Slova svatého evangelia podle Jana

{r:Jan}12,20-33{/r}

{v}20{/v}Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o_svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i_někteří pohané. {v}21{/v}Ti přišli k_Filipovi, který byl z_galilejské Betsaidy, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ {v}22{/v}Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. {v}23{/v}Ježíš jim na to řekl:

„Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. {v}24{/v}Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. {v}25{/v}Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. {v}26{/v}Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i_můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou.

{v}27{/v}Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. {v}28{/v}Otče, oslav své jméno!“

Tu se ozval hlas z_nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ {v}29{/v}Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: „To k_němu promluvil anděl.“ {v}30{/v}Ježíš jim na to řekl: „Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. {v}31{/v}Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. {v}32{/v}A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k_sobě.“

{v}33{/v}Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.

Nebo:

Slova svatého evangelia podle Jana

{r:Jan}8,1-11{/r}

{v}1{/v}Ježíš odešel na Olivovou horu. {v}2{/v}Ale brzo ráno se zase objevil v_chrámě a všechen lid přicházel k_němu. On se posadil a učil je.

{v}3{/v}Tu k_němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed {v}4{/v}a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v_cizoložství při činu. {v}5{/v}Mojžíš nám v_Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“ {v}6{/v}Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z_čeho obžalovat.

Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. {v}7{/v}Když na něj nepřestávali dotírat otázkami, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z_vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!“ {v}8{/v}A sehnul se opět a psal na zem. {v}9{/v}Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním.

{v}10{/v}Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“

{v}11{/v}Odpověděla: „Nikdo, Pane.“

Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“

Text © Česká biskupská konference, 2018 | HTML © Juraj Vidéky