LH pro minority

Historie jména Ježíš má své etymologické a prorocké kořeny ve Starém zákoně, kde se jméno Jeshoua (které pak bývá do řečtiny překládáno Jesus) objevuje v_různých variantách: Jozue (Jehoshoua – Jahve je spása), Ozeáš (Hoshea – spása), Izaiáš (Jesha Jahu – Jahve spasí). Když si pak uvědomíme důležitost jména v_semitském prostředí, od teologie Božího jména až po spojitost jména a poslání biblických osob, chápeme, že v_úctě k_Ježíšově jménu vrcholí stará tradice. Původ značky IHS či yhs pak je třeba hledat v_řecké abecedě, která psala jméno IHEOUC normálně, zkráceně IE nebo IHC nebo IC. V_životě církve bylo Nejsvětější jméno Ježíš uctíváno od počátku; v_liturgii začal být tento svátek slaven ve 14. století. Roku 1530 dovolil Klement VII. Řádu menších bratří slavit poprvé jméno Ježíš církevními hodinkami. Právě františkánská tradice totiž nejvíce přispěla k_úctě k_Nejsvětějšímu jménu Ježíš. Podle Tomáše z_Celana bylo pro sv. Františka vyslovování jména Ježíš velmi sladkým zážitkem srovnatelným s_chutí medu, takže tím žila celá jeho osoba. Sv. Bonaventura pojednává při různých příležitostech o_různých vlastnostech jména Ježíš. Nejznámějším šiřitelem úcty k_Nejsvětějšímu jménu Ježíš se stal sv. Bernardin ze Sieny, který neúnavně šířil jméno Ježíš graficky vyjádřené v_jeho zkrácené formě „yhs“ v_centru slunečního kotouče s_dvojím typem paprsků. Chápal v_něm synteticky shrnuté tajemství Slova, které přijalo lidství, tajemství Bohočlověka, držitele univerzálního primátu nade vším stvořením. V_jeho šíření viděl zvláštní a účinný prostředek posvěcení a obnovy křesťanského života v_podmínkách své doby. Jako chce křesťanská ikonografie ozřejmit a vnímatelně zpřístupnit obtížné teologické pojmy, měl i_Bernardinův znak zpřístupnit skrze oči úctu k_Ježíšovu jménu. Podoba zářícího slunce vnukala myšlenku lásky, zatímco další prvky, jako počet paprsků s_jejich dvojím druhem, barvy atd., byly promýšleny v_důmyslné alegorii, kterou Bernardin postupně zdokonaloval, a shrnovaly základní pravdy křesťanské víry. Bernardin si přál, aby toto jméno bylo zobrazováno uvnitř i_vně domů, kostelů a paláců, aby připomínalo Ježíšovo panování a bylo ochranou pro ty, kdo se k_němu utíkají.
U_nás šířil úctu ke jménu Ježíš i_jeho emblém především sv. Jan Kapistrán při své misi do českých zemí v_letech 1451-52 a 1454. Po republice najdeme několik emblémů z_doby o_něco málo pozdější, např. v_Olomouci.

Ant. 2Při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i_v_podsvětí.

Ant. 3Slavte Pána, ctěte jeho jméno, pamatujte, že jeho jméno je vznešené.

Ve tři hodiny odpoledne, v_hodinu určenou k_modlitbě, šli Petr a Jan nahoru do chrámu. A právě tam přinášeli jednoho muže, chromého od narození. Den co den ho posazovali k_chrámové bráně zvané Krásná, aby prosil o_almužnu ty, kdo přicházeli do chrámu. Když viděl Petra a Jana, jak chtějí vejít do chrámu, prosil je o_almužnu. Petr s_Janem se však na něj upřeně zadívali a vyzvali ho: „Podívej se na nás!“ On tedy na ně pohleděl a čekal, že něco dostane. Ale Petr řekl: „Stříbro ani zlato nemám. Ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ Vzal ho za pravou ruku a zdvihl ho. V_tom okamžiku mu vstoupila síla do nohou a do kotníků: vyskočil, postavil se a chodil. Vešel s_nimi do chrámu, chodil sem tam, poskakoval a chválil Boha. Všechen lid ho viděl, jak chodí a chválí Boha.

Poznali ho, že je to ten žebrák, co sedával u_Krásné brány chrámu, a byli plni úžasu a jako bez sebe nad tím, co se s_ním stalo. Protože se (uzdravený chromý) držel Petra a Jana, v_úžasu se k_nim sběhl všechen lid do tak zvaného podloubí Šalomounova. Když to Petr viděl, promluvil k_lidu: „Izraelité, proč se tomu tak divíte, nebo co na nás tak hledíte, jako bychom to udělali my vlastní mocí nebo zbožností, že tenhle člověk chodí? To Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich praotců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého jste vy sice vydali a kterého jste se zřekli před Pilátem, ačkoliv on rozhodl, že ho propustí. Vy však jste se zřekli Svatého a Spravedlivého a vyprosili jste si milost pro vraha. Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z_mrtvých, a my jsme toho svědky. A protože v_něho věříme, dalo jeho jméno sílu tomuto člověku, kterého vidíte i_znáte, a (právě) víra, která od něho pochází, úplně uzdravila tohoto nemocného před očima vás všech.

Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. {*} On totiž spasí svůj lid od hříchů.

Bylo mu dáno jméno Ježíš, uvedené andělem dříve, než byl počat v_mateřském lůně. {*} On totiž spasí svůj lid od hříchů.

To je ono nejsvětější jméno, jež bylo starými otci tolik postrádané, s_tolika úzkostmi očekávané, tolikerou neduživostí odkládané, tolika vzdechy vzývané, tolika slzami žádané, ale je milosrdně darované v_čase milosti. Skryj, prosím, jméno ovládání, ať není slyšet jméno pomsty, ať je zachováno jméno spravedlnosti. Dej nám jméno milosrdenství, ať zní v_mých uších jméno Ježíš, neboť tehdy je skutečně tvůj hlas sladký a tvoje tvář spanilá.

Velkým základem víry je proto jméno Ježíš, činící z_nás Boží syny. Víra katolického náboženství spočívá v_poznání Ježíše Krista jako světla, on je světlem duše, dveřmi života, základem věčné spásy. Jestliže by jej někdo neměl nebo se ho vzdal, šel by jako bez světla temnotami noci a kráčel po stezkách nerozvážně s_očima zavřenýma. Pokud při chápání nebeských tajemství následuje vlastní rozumnost, následuje slepého vůdce, jakkoliv by mu svítila skvělost rozumu. Podobně jako když se snaží postavit dům, a přitom zanedbává základ, nebo chce vstoupit střechou, a přitom přehlíží dveře.

Tímto základem, světlem a dveřmi je Ježíš, on se představuje jako cesta bloudícím, ukázal všem světlo víry, podle něhož je možné neznámého Boha hledat, v_hledaného uvěřit, uvěřeného dosáhnout. Ten základ podpírá církev vystavěnou v_Ježíšově jménu.

Jméno Ježíš je záře kazatelů, neboť jasnou září umožňuje zvěstovat a slyšet jeho slovo. A odkud spatřuješ v_celém světě toliké, tak nenadálé a horlivé světlo víry, ne-li z_hlásání Ježíše? Nepovolal nás snad jasem a lahodností jeho jména Bůh do svého podivuhodného světla? Těm, kdo jsou osvíceni a vidí v_tomto světle, právem říká apoštol: Byli jste kdysi tmou, nyní jste však světlem v_Pánu. Choďte jako synové světla.

Ó jméno slavné, jméno milostivé, jméno láskyplné a mocné! Pro tebe jsou odlehčeny viny, pro tebe jsou přemoženi nepřátelé, pro tebe jsou nemocní osvobozeni, pro tebe jsou trpěliví v_protivenstvích posíleni a potěšeni! Ty jsi odměnou věřících, ty jsi učitelem kazatelů, ty jsi posilou pracujících, ty jsi vzpruhou vyčerpaných!

Tvým planoucím nadšením a žárem se rozněcují touhy, jsou vyplněny snažné prosby, opojeny jsou duše kontemplujících a pro tebe jsou oslaveni v_nebeské slávě všichni, kdo zvítězili! Pro své nejsvětější jméno nám dej, nejsladší Ježíši, kralovat spolu s_nimi.

Ať se veselí všichni, kdo doufají v_tebe, Pane, ať jásají bez přestání. Chraň je, ať se radují v_tobě, {*} kdo milují tvé jméno.

Chodí, Pane, v_záři tvé tváře a v_tvém jménu jásají ustavičně, {*} kdo milují tvé jméno.

Ant. 2Požehnané je tvé slavné svaté jméno a svrchovaně chvályhodné a velebené navěky.

Ant. 3Jinoši a s_nimi panny, starci spolu s_dětmi, ať chválí jméno Hospodinovo, neboť jen jeho jméno je vznešené.

V_nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné Jméno, v_němž bychom mohli dojít spásy.

Ant. na Benediktus:Ježíš dal sám sebe v_oběť, aby vysvobodil svůj lid, a získal si tak věčné jméno.

Bože, tys ustanovil svého jednorozeného Syna Spasitelem lidstva a přikázals ho nazývat jménem Ježíš; dej nám, prosíme, abychom se v_nebi těšili z_patření na toho, jehož svaté jméno na zemi uctíváme.

Ant. 3Všechny národy, které jsi učinil, přijdou, a budou se před tebou klanět, Pane, a velebit tvé jméno.

Proto se bez přestání za vás modlíme, aby vás učinil náš Bůh hodnými dober, ke kterým vás povolal a svou mocí zdokonalil, že budete mít vždycky zálibu v_konání dobra a vaše víra aby se projevovala skutky. Pak bude jméno našeho Pána Ježíše oslaveno skrze vás a vy budete oslaveni skrze něho podle milosti našeho Pána a Boha Ježíše Krista.

Ant. na Magnifikat:Veliké věci učinil ten, který je mocný, jeho jméno je svaté.

Ježíši, Králi a střede všech srdcí, který nás miluješ vytrvalou láskou a přitahuješ nás slitováním,

Ježíši, živote náš a naše vzkříšení, posilo obtížených a odpočinutí duší,

Anděla se narodila roku 1248 ve Folignu v_Umbrii. Až do svých 40 let vedla normální rodinný život. Byla vdaná a měla několik dětí. V_létě 1291 vstoupila do 3. řádu kajícníků sv. Františka; strhla s_sebou k_následování mnoho žen. Zaskvěla se nejen horoucí láskou k_Bohu a bližním, zejména chudým, ale i_pokorou a trpělivostí. Bůh ji zahrnul svými nebeskými dary. Velmi uctívala tajemství Kristova života a zanechala slavné doklady ryzí duchovní nauky, takže byla nazvána „učitelkou teologů“. Zemřela 4. ledna 1309, byla blahořečená roku 1693, úctu potvrdil 7. května 1701 papež Klement XI. a kanonizovaná 9. 10. 2013 papežem Františkem.

(Autobiografia e scritti della S. Angela da Foligno, a cura di M. Faloci Pulignani, Città di Castello 1932, s. 394-402)

Můj Bože, učiň, abych byla hodna pochopit nejvyšší tajemství, které se vylévá z_tvé Trojice přesahující všechno chápání a které tvá láska učinila možným: tvé svaté Vtělení, které je počátkem naší spásy. Toto Vtělení v_nás působí dvojí: naplňuje nás láskou a dává nám jistotu o_naší spáse. Ó_nepochopitelná lásko! Není větší lásky než to, že se můj Bůh stal člověkem, aby mě učinil bohem. Ó_nádherná lásko, ty ses zmařila, abys mne učinila bohatou, když jsi přijala naši podobu. Nezmařila ses takovým způsobem, že by z_tebe nebo z_tvé božské slávy bylo něco ubráno. Je to nepochopitelné tajemství tvého Vtělení, co mne nutí plnu obdivu takto mluvit. Ty, Nepochopitelný, jsi nyní uchopitelný; ty Nestvořený, jsi nyní tvorem! Tebe, kterého nelze obsáhnout rozumem, lze si nyní představit! Tebe, Nedotknutelného, lze nyní držet v_rukou! Můj Pane, dej, abych byla hodna vidět tvou propastnou lásku, kterou jsi nám prokázal svým svatým Vtělením! Dopřej mi, ó_nestvořený Bože, pochopit hlubinu tvé lásky a tvé vroucí náklonnosti!

Učiň mě hodnou pochopit tu nevýslovnou laskavost, kterou jsi nám udělil, když jsi nám ve Vtělení ukázal svého Syna Ježíše Krista a když nám Syn zjevil tebe jako svého Otce. Dej, ó_Nepochopitelný, ať poznám a pochopím tu lásku, s_níž jsi mne stvořil! Dej, abych byla schopna zcela obsáhnout tvou nevýslovně drahocennou, vroucí lásku a ono milosrdenství bez hranic, s_nímž jsi člověka od věčnosti vyvolil, aby patřil na tebe; na tebe, ó_Nejvyšší, který ses snížil, abys pohlédl na nás.

Ó Nejvyšší Bytí, dej, ať pochopím tento dar, který přesahuje všechny dary: neboť všichni andělé svatí mají jen tebe, svého milovaného; tebe vidí, tebe milují, do tebe jsou ponořeni. Ó_Dare nade všechny dary, ty jsi jen a jen láska. Ó_nejvyšší Dobro, ty se nám dáváš poznat jako láska a dáváš nám schopnost tuto lásku milovat! Všichni, kdo přijdou před tvou tvář, najdou spravedlnost podle míry své lásky. Jen opravdová láska vede toho, kdo rozjímá, k_nazírání.

Opovrhla jsem královstvím světa a každou pozemskou krásou pro lásku svého Pána Ježíše Krista. {*} Na něho hledím, jeho miluji; v_něho jsem uvěřila, jeho si zamilovala.

Srdce mi překypuje radostnými slovy, přednáším králi svou báseň. {*} Na něho hledím, jeho miluji; v_něho jsem uvěřila, jeho si zamilovala.

Bože, tys dal svaté Anděle hlouběji nahlédnout do tajemství tvého Syna; pro její zásluhy a na její přímluvu dej i_nám, kteří zde na zemi máme účast na slavení těchto tajemství, ať se můžeme radovat, až se nám zjevíš ve své slávě. Prosíme o_to

Ant. na Benediktus:Každý, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i_sestra i_matka, praví Pán.

Ant. na Magnifikat:Všecko považuji za škodu ve srovnání s_oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána.

Bl. Diego (tj. Jakub) Josef-Lopez Caamano, dříve Josef-František, se narodil roku 1743 ve Španělsku. Vstoupil ke kapucínům a roku 1759 složil sliby. Po vysvěcení na kněze požehnaně působil v_celém Španělsku jako kazatel, proto byl nazýván „novým Pavlem“. Obdivuhodně uměl spojovat činnost a kontemplaci. Stále projevoval lásku ke kříži. Zemřel roku 1801, blahořečil ho papež Lev XIII. roku 1894.

Duchovní otče! Budu mít tolik štěstí, abych v_tomto pozemském žití získal užitek ze světa a aby v_něm zvítězil svatý kříž a Ten, který se na něj pokorně nechal přibít? Přijdou dny, kdy já – příklad špatnosti, si zamiluji svého Boha a dosáhnu toho, že Ho bude milovat celý svět?

Stále mne dosti deptají hříchy lidu, ale jistě je to proto, že se nepozastavuji nad vlastními hříchy, které jsou velmi těžké. Jednou, když jsem byl se společenstvím v_chóru, uvažoval jsem opět nad tím a toužil jsem najít nějaký způsob, jak bych se zbavil tohoto břemene. Když jsem rozjímal o_tom, co můj Pán Ježíš Kristus – ač sám nevinný – učinil a vytrpěl pro hříchy jiných, které vzal na sebe, živě a jasně jsem si uvědomil, jak velkou mám povinnost podávat smír. Stejně na mě doléhá, když lid stíhají časné pohromy.

Proto probodává mé srdce výrok, jehož často používáš ve svém dopise, že jsem totiž povolán k_tomu, abych byl kapucínem, misionářem a světcem! Nedokáži to číst bez toho, aniž by se mého srdce nezmocnilo milé a podivné vzrušení. To rčení je jako hřeb, který mě stále bodá, aniž by poranil, a který je za všech okolností stále se mnou. Když takto mluvíš, je to určitě z_Božího vnuknutí, neboť jsem ti nikdy nevyjevil neobyčejné události, které byly příčinou mého povolání a které je doprovázely.

Mé srdce puká touhou být zcela Boží a plnit Jeho vůli. Ani v_nejmenším se nechci odchýlit od toho, co ode mě žádá Pán. Proto když slyším, nebo se domnívám, že mé skutky někoho vedou k_žalobám nebo k_donášení, trápím se a říkám si: Nesplnil jsem, co Bůh po mně chce, oni to vidí, a já ne! I_když se já, ubohý, obávám, že upadnu do nemilosti mocných, dokáži to bez velké námahy překonat. Když však vidím, že jsem se jen nepatrně odchýlil od vůle Boží a Jeho zalíbení, všechna útěcha mi prchá ze srdce. Nejsem zmaten nebo neklidný, ale jsem vnitřně tak hluboce sužován, že se mi zdá, že toto trápení vyčerpává mé síly více než tělesné práce. Zcela se snažím vyplnit záměry, které Bůh se mnou má. Otče! Důvěrníku mého srdce a mé duše! Řečeno jednou větou, chci se tak dokonale podobat svému Pánu Ježíši Kristu, jak je to jen možné.

Dychtím po tom, abych zůstával v_důvěrném, vroucím a hlubokém spojení s_Bohem, i_když budu v_suchopáru, hořkosti a bez citu. Chtěl bych ve světě konat úžasné divy! Chtěl bych noci prožívat v_modlitbě bez potřeby spánku! Chtěl bych, aby se obrátili všichni, s_kterými hovořím nebo na které pohlédnu! Chtěl bych, ale vím vůbec co? Proto nic nemůže naplnit mé srdce. Jsem přesvědčen, že ona lačnost srdce, která se rodí z_vědomí nemožnosti realizace předsevzetí přijatých ke chvále Boží, byla pro světce velkým trápením.

Jsme Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s_Bohem! {*} Vždyť Kristova láska nás nutí.

S_tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s_největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u_Boha. {*} Vždyť Kristova.

Bože, tys ozdobil blahoslaveného Diega Josefa moudrostí svatých a obdivuhodně jsi jej vedl v_práci pro spásu svého lidu; dej nám, ať na jeho přímluvu poznáváme, co je svaté a správné, a dovol nám, ať všem lidem můžeme hlásat nevystižitelné Kristovo bohatství.

Ant. na Benediktus:Dám vám pastýře podle svého srdce, a budou vás pást rozumně a moudře.

Ant. na Magnifikat:Budu vyprávět svým bratřím o_tvém jménu, uprostřed shromáždění budu tě chválit.

Bernard (Filip Latini) se narodil roku 1605 v_Corleone na Sicílii. Jako člen městské milice a františkánský terciář se věnoval skutkům lásky a službě chudým, nemocným a utlačovaným. Pak roku 1632 vstoupil ke kapucínům, kde se vyznačoval velkou horlivostí. Snažil se důsledně žít podle řehole a stále více se připodobňovat Kristu, kterého se snažil následovat hrdinským stupněm lásky a přísným pokáním. Zemřel v_Palermu roku 1667. Za blahoslaveného jej prohlásil Klement XII. 15. května 1768, za svatého Jan Pavel II. 10. června 2001.

Ač byl kříž sám o_sobě strašný, a to hlavně před tím, než Kristus trpěl, přece se po něm má toužit, protože oživuje. Všichni si přejí věčný život a touží po něm. Nenajde se žádný ničema, který by neřekl, že po něm touží a přeje si jej. Špatní si jej však přejí nebo po něm touží nesprávně, protože jej chtějí mít se svými neřestmi, se svými hanebnými hříchy.

Tudy nevede cesta k_věčnému životu, nejmilejší, nýbrž přes Kristův most: skrze kříž, bojem a vítězstvím nad nepřáteli. Kříž totiž navenek vzbuzuje hrůzu, ale vnitřně je žádoucí, protože pohlížíme-li naň jen ze stránky vnější, jeví se jako nástroj smrti, kdo však hledí na tajemství kříže vnitřním zrakem, jeví se mu jako strom života kvůli tomu, který na něm visel. Poněvadž je pramenem života, uděluje život tím, že vlévá milost. V_listě Římanům je psáno: Odplata za hřích je smrt, dar Boží však je věčný život{fnr}1{/fnr}. Stává se stromem oživující milosti, jímž jsme obnovováni v_Kristu, zavlažením milostí pokání. Jaký je to strom, který má schopnost navrátit uschlému člověku svěžest a zemřelému život? Je to strom Kristova kříže. Proč trpěl Syn Boží kvůli lidem a ne kvůli andělům? Protože člověk je schopen přijmout kajícnost, anděl však ne. Člověk totiž je oním stromem, který vyrůstá, je-li zavlažován vodou milosti pokání.

Protože je tedy kříž stromem oživující milosti, a protože my jsme již tolikrát svými hříchy zemřeli, tužme po tomto stromě, čiňme pokání a trpme s_Kristem. Protože tedy Kristus prošel tělesným utrpením, ozbrojte se i_vy takovým smýšlením{fnr}2{/fnr}, říká Petr. Nebudeme-li konat pokání, nevím, jak budeme moci obstát na soudu. Chceš-li tedy přinášet duchovní ovoce, je třeba, abys tělesně zemřel. U_Jana to říká Kristus: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek{fnr}3{/fnr}. Chceme-li tedy mít ovoce stromu života s_Kristem, který zemřel na kříži, musíme spolu s_ním být ukřižováni, abychom mohli přinášet duchovní ovoce.

Milovaní, kdo chce najít Pána, najde jej na kříži. A proto, kdo opouští kříž, opouští také Pána. A kdo hoří touhou po kříži a po Pánu, právě tam jej nalezne. Nenalezne jej prázdného, nýbrž plného milosti.

{fn:1}{r}Řím 6,23{/r}.{/fn} {fn:2}{r}1 Petr 4,1{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Jan 12,24{/r}.{/fn}

Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: Přinášejte sami sebe v_oběť živou, svatou a Bohu milou! {*} To ať je vaše duchovní bohoslužba.

A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé. {*} To ať je vaše duchovní bohoslužba.

Bože, tys nám dal svatého Bernarda za vzor hrdinské kajícnosti a evangelního života; dej nám, abychom se i_my na jeho přímluvu obrátili, milovali tě nade všechno a ve všem plnili tvou vůli.

Ant. na Benediktus: Buď pochválen Bůh, který si nás vyvolil, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v_lásce.

Ant. na Magnifikat: Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě.

Byli to žáci sv. Františka, kteří šli roku 1219 do Španělska hlásat evangelium mohamedánům. Byli zajati a posláni do Maroka, ale ani tam nepřestali kázat. Ve městě Marrakeš byli opět zbaveni svobody, uvrženi do žaláře a na mučidla. Roku 1220 byli samým vládcem té krajiny odsouzeni k_smrti. Jejich těla byla převezena do Coimbry v_Portugalsku. Svatořečil je papež Sixtus IV. roku 1481.

Bože, počátky Řádu menších bratří jsi posvětil slavným zápasem svých svatých mučedníků Berarda a jeho druhů; a jako oni pro tebe neváhali zemřít, dej, ať i_my žijeme v_neochvějné víře. Prosíme o_to

Blažený František poslal z_vůle Pána šest nejlepších bratří k_marockému králi, aby vytrvale kázali katolickou víru nevěřícím. Když však přišli do Aragonie, bratr Vitalis těžce onemocněl. Protože pozoroval, že jeho nemoc se vleče, a nechtěl svou tělesnou nemohoucností stát v_cestě Božímu dílu, přikázal ostatním pěti bratřím, aby šli do Maroka sami a splnili tak příkaz Boží a Otce Františka. Svatí bratři tam z_poslušnosti zanechali nemocného bratra Vitala a odešli do Coimbry. Odtud již v_přestrojení přešli do Hispalim, tehdy saracénské obce. Kteréhosi dne, zapáleni duchem, přišli bez jakéhokoliv průvodce až k_hlavní mešitě – jejich modlitebně. Chtěli tam vejít, byli však napadeni ranami i_slovy rozhořčených a křičících Saracénů, kteří jim všemožně bránili vstoupit. Nakonec přišli ke vchodu do paláce a tu se začali vydávat za vyslance poslané ke králi od Krále králů, Pána Ježíše Krista. Když už králi mnoho vyložili z_katolické víry a nabádali ho k_obrácení a přijetí křtu, jakoby zachvácen zuřivostí, rozkázal jim setnout hlavy. Avšak později, po poradě se staršími, je poslal do Maroka, jak si sami přáli.

Jakmile vstoupili do města, začali kázat Saracénům, kteří byli právě na náměstí. Když to uslyšel král, přikázal je vsadit do žaláře a tam zůstali bez jídla a pití dvacet dní. Potom je dal vládce předvolat a když zjistil, že stále pevně vyznávají katolickou víru, rozpálil se velkým hněvem. Rozdělil je do různých domů a dal je mučit různými způsoby a silně bičovat. Tehdy jim krutí královi služebníci svázali ruce a nohy a na krk jim přivázali provaz a vláčeli a smýkali je po zemi. Pak je tak těžce bičovali, že jim byly téměř vidět vnitřnosti. A nad jejich ranami rozbíjeli nádoby plné vroucího oleje a octa a na ostré střepy nádob převalili světce a váleli je po nich. Tak byli trápeni a krutě mučeni celou noc třiceti Saracény, kteří je hlídali. Marocký král, stále ovládán zuřivostí, rozkázal, aby mu byli předvedeni. Hned je přivedli před krále, se svázanýma rukama, bosé a plné krvavých ran je poháněli holemi. Když je král spatřil a poznal, že zůstali pevní ve víře, přivedl několik žen; ostatní propustil a řekl jim: „Obraťte se na naši víru a dám vám tyto ženy za manželky a přidám peníze a budete ctěni v_mém království.“ Avšak blažení mučedníci odpověděli: „Ani ženy ani tvé peníze nechceme, neboť jsme vším pohrdli pro Krista.“ Tu vzplanul král hněvem, uchopil meč, oddělil světce od sebe a jednomu po druhém roztínal hlavu uprostřed čela. Tak na jejich šíjích ztupil tři meče a s_krutostí divoké šelmy je zavraždil vlastní rukou.

Svatí Boží se nebáli ran katů, umírali pro jméno Kristovo, {*} aby se stali dědici v_domě Pána.

Ant. na Benediktus:Z_milosrdné lásky nás navštívil ten, který vychází z_výsosti a skrze svaté mučedníky zazářil těm, kdo žijí v_temnotě a v_stínu smrti.

Ant. na Magnifikat:Mučedníci pro Pána slavně prolili svou krev; milovali Krista a následovali ho v_životě i_ve smrti, proto si zasloužili vítěznou korunu.

Narodil sa v_Sassari (Sardínia) v_roku 1564 v_chudobnej rodine. Do kláštora Menších bratov konventuálov vstúpil v_rodnom meste a v_roku 1586 bol vysvätený za kňaza. Jeho horlivosť v_láske k_blížnym vyzrela do misijného povolania. V_roku 1599 sa podujal oslobodiť zo zajatia a zachrániť pred odpadnutím od viery svojho bratranca a spolubrata, ktorý bol od roku 1590 v_alžírskom otroctve. Keď však v_júli 1602 prišiel do Afriky, kvôli španielsko-tureckej vojne nemohol uskutočniť plánovaný výkup. Padol do tureckého zajatia a uznaný za špióna bol odsúdený na smrť. Napriek tomu, že bol opakovane vyzvaný k_tomu, aby sa stal moslimom a tak sa zachránil, rozhodne to odmietol: radšej si prial byť za živa stiahnutý z_kože, ako zaprieť vieru. Zomrel 25. januára 1603, vyznávajúc svoju vernosť Kristovi a františkánskemu povolaniu, v_modlitbe o_svetlo viery pre svojich katov, ktorí sa jej vzdali.

Boże, który w błogosławionym Franciszku, kapłanie, wzbudziłeś odwagę, aby dla wolności bliźniego naraził siebie na niebezpieczeństwo i aż do męczeństwa wytrwał w Chrystusie, za jego wstawiennictwem daj nam żywą wiarę, czynną miłość i pewną nadzieję w dawaniu świadectwa Ewangelii.

Dnia 29 marca 1606 roku w Valladolid, w mojej – Franciszka z_Santander – obecności, brat Antoni Daza w imieniu Zakonu św. Ojca Franciszka przedstawił świadka Jana Andrzeja z Sardynii. Po złożeniu przysięgi w imię Boga przez położenie prawej ręki na znaku krzyża zgodnie ze zwyczajem, przyrzekł, że będzie mówił prawdę o tym co wie.

Zapytany o sprawę, zaświadczył, że zna następujące fakty: gdy sam był więziony już ponad dwadzieścia dwa lata w Algierze, niejaki brat Mateusz z Aguerro wysłał list do króla Filipa przez towarzysza swego, brata Franciszka, którego nazwiska – jak zeznał – nie zna. Jedynie to mu było dokładnie znane, że ów brat, był kapłanem, w wieku prawie trzydziestu lat, miał rudą brodę i był średniego wzrostu, pochodził z Sardynii z miasta Sassari. Tubylcy, z którymi odbywał podróż, podstępnie zdradzili go i zaprowadzili nie do portu, skąd miał odpłynąć do Hiszpanii, lecz na terytorium Turków, gdzie pojmany został przez pachołków króla Algieru. Ci nie chcieli, aby został wykupiony, co więcej, ponieważ sądzili, że jest to brat Mateusz z Aguerro, o którym wyżej wspomnieliśmy, skazali go na śmierć. Wówczas odprowadzony został do Algieru, a tam rada, zwana po arabsku diwan, orzekła, aby go żywcem obedrzeć ze skóry i wrzucili go po biodra do dołu.

Świadek widział, że gdy Maurowie i Turcy prowadząc brata Franciszka na karę śmierci nakłaniali go do porzucenia naszej umiłowanej katolickiej wiary, on wyznając i głosząc prawdę naszej świętej wiary, mówił, że w tej wierze się urodził i w tej wierze chce umrzeć. Widząc to, przywołali kata; był on Grekiem z pochodzenia, odstępcą od wiary chrześcijańskiej, a ponadto pozbawiony uszu, o których twierdził, że mu zostały niegdyś obcięte przez chrześcijan, dlatego teraz człowiek, którego ma przed sobą musi za to zapłacić. Świadek widział, jak kat trzymając nóż zbliżył się do skazańca, który ze związanymi rękami leżał w dole, do którego został wrzucony, i nożem naciął jego skórę od ucha, przez plecy, aż do pasa. Brat Franciszek znosił z niezwykłą stanowczością tak wielkie okrucieństwo przyzywając Najświętszych Imion Jezusa i Panny Maryi, i recytując psalmy. Kat z dzikim okrucieństwem nadal zdzierał zeń skórę. Gdy dotarł do rąk odciął skórę i odrąbał dłonie na wysokości przegubów, po czym tak samo uczynił ze stopami. Świadek widział, że gdy kat wreszcie rozszarpał pierś i zdarł skórę aż do wysokości żołądka, wspominany brat Franciszek w ogromnych męczarniach spojrzał w niebo i powiedział: „W ręce Twoje, Panie, powierzam ducha mojego: odkupiłeś mnie, Panie, Boże wierny”. To powiedziawszy wyzionął ducha.

Kat skończył odzieranie ze skóry i wziąwszy ją wypchał słomą i umieścił na wierzchołku bramy zwanej Babason. Ciało i kości rozrzucono po polach. Świadek ten i niektórzy chrześcijanie, współwięźniowie, poszli, by je zebrać, ale nie znaleźli ich; wiadomo mu jednak, że inni zebrali je i przenieśli do ziemi chrześcijan.

Nie daj Boże, bym się miał chlubić z czego innego, jak tylko z krzyża Pana naszego Jezusa Chrystusa, {*} który umiłował mnie i samego siebie wydał za mnie.

Dana mi została łaska, aby nie tylko w Jezusa wierzył, lecz także, abym za Niego cierpiał. {*} Który umiłował mnie i samego siebie wydał za mnie.

Hyacinta se narodila ve vznešené římské rodině roku 1585 blízko Viterba. Mezi sestry 3. řádu vstoupila jako mladá žena (1605) a nějakou dobu špatně plnila řeholní zvyky. Teprve po těžké nemoci, z_které se uzdravila, změnila svůj život. Pak umrtvovala přísným pokáním tělo a horlivě se snažila konat skutky lásky. Bůh ji vyznamenal nebeskými charismaty. Zemřela ve Viterbu 30. ledna 1640, svatořečil ji papež Pius VII. roku 1807.

Bože, působením tvé milosti se svatá Hyacinta, zapálená ohněm lásky k_tobě, stala vzorem stálého umrtvování; na její přímluvu nauč i_nás oplakávat své hříchy a vytrvat v_lásce k_tobě.

(Expositio in Psalmum VI: Collectio Ss. Ecclesiæ Patrum, sv. 3, s. 73; De poenitentia, sv. 21, s. 581)

To je plod kajícnosti, tento dar slz. Mysl, která je jím uchvácena, není již držena žádnou žádostivostí. Tak to dělejme i_my. Vždyť kdyby byl někdo obdařen třeba i_královskou důstojností a nás trýznil, pohrdneme jeho přátelstvím. Nic totiž nečiní muže bezvýznamnějším, i_kdyby to byl sám král, než to, že je oddán neřesti. Jakkoli by vynikal silou, není ničím, má vznešenost pouhého zajatce. Neboť Pán vyslyšel mé hlasité naříkání. Není řečeno jen: Vyslechl můj hlas – nýbrž: Hlas mého naříkání. Pozoruj, jak rozvážně a obsažně pronáší svá slova – „hlas“ a „naříkání“. Nemá na mysli jen sílu hlasu, ale samotný vznět duše a „naříkání“ – ne jako pláč, který by vyvěral z_očí, ale takový, který vychází z_duše. Neboť ten, kdo usiluje o_kajícnost, je vyslyšen od Boha a dosáhne slavně tohoto dobra, odstraní-li způsoby nepoctivců. Ať se všichni moji nepřátelé zastydí, ať se vyděsí, ať se kvapně odklidí v_hanbě!{fnr}1{/fnr}

Takováto modlitba je velmi užitečná, neboť je v_ní stud za zlo a útěk před ním. Kdo totiž utíká od zlého a stydí se za ně, toho nepravosti mizí. Nestačí „vyděsit se“. Když totiž spatříme člověka ve spěchu běžet přes strmé vrcholky, zadržíme ho, aby neběžel, a řekneme mu: Člověče, kam se to řítíš? Běžíš do záhuby, která je před tebou, a tak ho přivedeme zpět. Podobně by zahynul splašený kůň, kdyby ho někdo rychle nezadržel.

Tak rozvážně konejme pokání, bratři a sestry, přijímejme je jako prostředek ke spáse, jako lék, který zničí naše hříchy. Vždyť pokání není to, co se mluví slovy, ale to, co stvrzujeme svými skutky. Pokání odstraňuje z_vlastního nitra srdce skvrnu bezbožnosti. Neboť: Umyjte se čistě, praví prorok, odstraňte své špatné skutky pryč z_mých očí!{fnr}2{/fnr} Co chce říci tato nadměrnost výrazů? Odstraňte své špatné skutky! – zda to není dost, aby bylo řečeno vše? Proč se dodává: pryč z_mých očí? Nuže proto, že lidské oko vidí jinak než oko Boží. Člověk soudí podle zdání, Hospodin vidí do srdce.{fnr}3{/fnr} Chce tedy říci, abyste nezkazili pokání povrchností, ale ukažte pravé plody pokání před zkoumavým pohledem jeho očí, které vidí, co je skryté.

{fn:1}{r}Žl 6,11{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Iz 1,16{/r}.{/fn} {fn:3}{r}1 Sam 16,7{/r}.{/fn}

Bůh je navždy skála jejího srdce a její podíl, {*} aby byla svatá na těle i_na duši.

Josef Desideri, dříve Euphranius, se narodil 8. ledna 1556 v_Leonesse (Rieti). Vstoupil ke kapucínům (1572) a žil u_nich ve velmii přísné kajícnosti. Byl vyslán do Cařihradu (1587), aby tam založil misii. Snažil se povzbuzovat a osvobozovat bezbranné otroky, a proto byl uvězněn a mučen. Podle tradice byl zázračně zachráněn andělem. Po návratu do Itálie usiloval o_obrácení hříšníků a o_nápravu pohoršení a neřestí, kterých bylo mezi křesťany hodně. Zemřel v_Amatrice 4. února 1612, svatořečen byl 29. června 1746 papežem Benediktem XIV.

Bože, tys učinil svatého Josefa neúnavným hlasatelem evangelia; na jeho přímluvu dej i_nám, ať se stejnou horlivostí sloužíme tobě a usilujeme o_spásu duší.

Evangelium a dobrá zpráva o_příchodu Páně na svět skrze Pannu Marii nemají být v_první řadě psány na hmotném pergamenu, nýbrž v_našem srdci a v_nitru. Takový je totiž rozdíl mezi zákonem napsaným a zákonem milosti. Ten první je totiž zván napsaný, protože byl vytesán do kamenných desek. Druhý však je zván zákonem milosti, protože je vepsán do lidských srdcí vlitím milosti Ducha Svatého. Tak to slíbil Pán skrze Jeremiáše: Sjednám s_vámi novou smlouvu, ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s_vašimi otci.{fnr}1{/fnr} O_nové smlouvě však připojuje: Vložím svůj zákon do jejich nitra.{fnr}2{/fnr}

Proto každý křesťan má být živou knihou, v_níž si lidé mohou přečíst nauku evangelia. Tak to řekl Pavel Korinťanům: Je to očividné, že jste Kristovým listem, který jsme my vyhotovili. Není však napsán inkoustem, ale Duchem živého Boha, ne na deskách kamenných, ale na jiných deskách: v_lidských srdcích.{fnr}3{/fnr} Pergamen je naše srdce, písařem je Duch Svatý skrze mou službu, protože můj jazyk je rydlem zručného písaře.

Ó kéž by kazatelův jazyk, vedený Duchem Svatým, namočený v_Krvi neposkvrněného Beránka, dnes rychle psal do vašich srdcí. Jak však lze napsat nějaký záznam na druhý? Není-li předcházející vymazán, nový záznam nelze napsat. Ve vašich srdcích je zapsáno lakomství, pýcha, smilstvo a ostatní neřesti. Jak můžeme my vepsat pokoru, počestnost a ostatní ctnosti, aniž by byly zničeny předcházející neřesti? Kdyby každý z_lidí měl v_sobě takový zápis, jak bylo řečeno, byl by knihou – svým způsobem jednání a svým příkladem by učil druhé. Tak připojuje Pavel: Jste list, který všichni lidé znají a mohou ho číst.{fnr}4{/fnr} Takto mají jednat preláti a kazatelé, když obracejí duše, aby totiž všechny přitahovali na cesty pravdy dobrotivě. Rovněž nelze všechny přesvědčovat stejným způsobem. Proto Pavel, velmi pečlivý Kristův služebník a horlitel o_spásu duší, řekl: U_židů jsem se choval jako žid, u_těch, kdo žijí bez zákona, jako bych i_já byl na zákonu nezávislý. Skutečně se přizpůsoboval všem. Proto připojuje: Pro všechny stal jsem se vším, abych všechny získal pro Krista.{fnr}5{/fnr}

{fn:1}{r}Jer 31,31.32{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Jer 31,33{/r}.{/fn} {fn:3}{r}2 Kor 3,3{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}2 Kor 3,2{/r}.{/fn} {fn:5}{r}1 Kor 9,20.22{/r}.{/fn}

Já taky běžím o_závod, ale ne jen tak bez cíle: držím svoje tělo v_tuhé kázni a podrobuji si ho. {*} Abych stůj co stůj zachránil aspoň některé.

U_slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším. {*} Abych stůj co stůj zachránil aspoň některé.

Ant. na Magnifikat:U_slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé.

Petr Křtitel se narodil roku 1542 ve Španělsku. Po studiích a vysvěcení na kněze se vydal na východ hlásat evangelium a pracoval mnoho let na Filipínských ostrovech. Roku 1593 byl poslán s_dalšími pěti bratry do Japonska. Tvrdě se namáhal při obracení mnohých na víru, stavěl kostely i_nemocnice. Když v_kraji vznikly politické a náboženské rozbroje, byla jeho apoštolská práce přerušena. Petr Křtitel byl zajat, lidem ostouzen a převezen do Nagasaki. Tam byl odsouzen k_ukřižování spolu s_dalšími spolubratry františkány, třemi jezuity a patnácti františkánskými terciáři a 5. února 1597 byli popraveni. Za svaté prohlásil tyto mučedníky 8. června 1862 papež Pius IX.

Bože, tys posiloval japonské mučedníky, svatého Petra Křtitele, Pavla Mikiho a jejich druhy, aby skrze smrt na kříži vešli do věčného života; na jejich přímluvu dej sílu i_nám, abychom svou víru statečně zachovali až do smrti.

Z_bratří, kteří jsme zde v_Japonsku, nás bylo šest uvězněno a mnoho dní drženo v_žaláři. Spolu s_námi tři Japonci z_Tovaryšstva Ježíšova, z_nichž jeden má sliby, a ještě další věrní křesťané. Je nás dohromady dvacet čtyři. Nyní jsme na cestě v_tomto dost mrazivém zimním měsíci a vedou nás s_koňmi a početnou hlídkou. Některé dny bylo určeno k_našemu střežení víc než dvě stě lidí. My jim nebráníme, a velmi potěšeni Pánem, v_radosti téhož Pána, pokračujeme v_cestě. Vždyť při vynesení rozsudku bylo řečeno, že budeme ukřižováni za to, že jsme kázali zákon Boží proti královskému nařízení, ostatní však proto, že jsou křesťané. Kdo tedy touží zemřít pro Krista, má nyní dobrou příležitost. Jsem přesvědčen, že by to velmi prospělo věřícím těchto míst, kdyby zde byli řeholníci našeho řádu. Dokud zde však bude vládnout tento král, mohou si být jisti, že nebudou dlouho chodit v_našem hábitu po Japonsku. Rychle je pošle na věčnost, ke které vede také nás. Rozsudek, který byl proti nám vynesen, je napsán na tabuli a je nesen před námi. Je v_něm řečeno, že jsme odsouzeni, protože jsme kázali zákon Nauan (to je křesťanský) proti příkazu Taycosama, a že budeme ukřižováni, až dojdeme do Nagasaki. Proto jsme co nejšťastnější a máme útěchu v_Pánu, neboť jsme ztratili svůj život pro hlásání jeho Zákona. Je nás tu šest bratří a osmnáct Japonců, všichni k_smrti odsouzení, někteří jako kazatelé, jiní jako křesťané. Ze Společnosti Ježíšovy je jeden bratr, druhý katecheta a třetí laik.

Vyvedli nás z_vězení a posadili na vozy. Všem nám byla uříznuta část ucha, a tak nás vezli ulicemi Meaca za doprovodu mnoha lidu a vojáků. Potom nás opět zavřeli do vězení. Příští den nám pevně svázali ruce za záda a na koních nás dopravili do obce Usaca. Následujícího dne nás vyvedli z_vězení, posadili na koně a znovu vedli ulicemi obce. Pak nás dopravili do obce Sacáy a tam s_námi učinili totéž. V_těchto třech obcích byl vždy veřejný hlasatel. Věděli jsme, že jsme odsouzeni na smrt, avšak teprve v_obci Usaca jsme se dověděli, že tento náš konec byl určen tak, že zemřeme v_Nagasaki.

Vaše láska kéž nás pro lásku Boží všemi silami doporoučí Bohu, aby oběť našeho života byla Bohem přijata. Z_toho, co jsem zde zaslechl, mám za to, že budeme ukřižováni nejbližší pátek, neboť téhož dne nám uřízli v_Meaca část ucha – to jsme přijali jako dar Boží. A tak vás my všichni s_velkou naléhavostí prosíme, abyste se za nás modlili v_lásce Boží.

Podpořte nás, nejmilejší bratři, svými modlitbami, aby naše smrt byla přijata božským Majestátem, a v_nebi, kam doufáme, že z_vůle Boží jdeme, budeme na vás vzpomínat. Avšak ani zde nezapomínám na vaši lásku – z_celého srdce jsem vás miloval a miluji. Vám svěřuji pokoj a lásku našeho Pána Ježíše Krista. Buďte zdrávi, nejmilejší bratři! Už není více času na mluvení. Až v_nebi. Nezapomeňte na mne.

My vkládáme svou chloubu jen do kříže našeho Pána Ježíše Krista. V_něm je spása, život a naše vzkříšení. {*} Skrze něj jsme spaseni a vysvobozeni.

Vám se dostalo té milosti, že smíte v_Krista nejen věřit, ale také pro něj trpět. {*} Skrze něj jsme spaseni a vysvobozeni.

Ant. na Benediktus:Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Vždyť v_tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval.

Ant. na Magnifikat:Kristus sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě.

Sv. Koleta (Nicolette Boillet) se narodila 13. ledna 1381 v_Corbie ve Francii. V_18 letech osiřela a jejím poručníkem se stal opat opatství sv. Petra v_Corbie, který jí dovolil stát se řeholnicí. Po několika marných pokusech naplnit svou touhu po životě v_chudobě, stala se na radu svého duchovního vůdce minority Jeana Pineta františkánskou terciářkou v_Hesdinu. V_roce 1402 se vrací do Corbie, kde žila čtyři roky jako rekluza. Tam pocítila povolání reformovat františkánskou řeholní rodinu. V_doprovodu františkána Jindřicha de Baume vyhledala v_Avignonu papeže Benedikta XIII., který schválil její plán, přijal její sliby podle Řehole sv. Kláry a jmenoval ji abatyší všech klášterů, které založí nebo zreformuje. Když byla odmítnuta ve svém rodném městě, přichází do Besanconu, kde v_roce 1410 založila první reformní klášter, po kterém následovala obnova řeholního života v_četných klášterech 1. i_2. řádu, zvláště v_krajích Franche-Comté, Artois a v_Dolním Německu. Zemřela 6. března 1447 v_klášteře Gand v_Belgii. V_roce 1783 bylo její tělo převezeno do Poligny. Blahořečena byla roku 1740 a svatořečena 24. května 1807 papežem Piem VII.

Bože, tys povolal svatou Koletu, aby se pro mnohé panny stala příkladem a vůdkyní na cestě evangelní dokonalosti; dej i_nám, ať žijeme bez poskvrny v_serafínském duchu, kterému ona moudře učila a o_němž svou svatostí vydávala podivuhodné svědectví.

Všechno je třeba očekávat jedině od všemohoucího Boha. Buďte přesvědčeny, že on dokoná, co započal; současně věřte, mé milované sestry, že on dovrší i_dílo vašeho posvěcení. Má to však jednu podmínku: že totiž budete věrně odpovídat na své povolání v_celé jeho šíři a že se budete dobrými skutky snažit, aby se upevnilo vaše vyvolení.

V_čem spočívají ty dobré skutky? Pro vás, mé drahé sestry, ony spočívají zcela v_plnění řehole; zachovávejte ji doslova a najdete v_ní cestu k_celistvé dokonalosti a svatosti.

Milujte chudobu jako svou matku; střežte ji jako nejcennější poklad: ona je to nejcennější dědictví, které nám náš Otec sv. František odkázal!

Buďme velkodušné k_Bohu. Co to znamená být velkodušné? To znamená dávat více, než musíme. Striktně vzato je tedy nemožné, abychom byly velkodušné vůči Bohu. Protože, i_když mu dáváme všechno, dáváme mu pouze to, co je naší povinností. On je však přesto tak dobrý, že považuje za projev naší velkodušnosti předně všechno to, co konáme horlivě a radostně; za druhé pak přesnost, s_jakou se snažíme plnit i_ty nejméně závažné předpisy; za třetí pak přihlíží k_naší touze vykonat pro něj ještě více, kdybychom toho byly schopny. Především se tedy snažme zapomínat samy na sebe a neusilujme o_nic jiného než o_Boží slávu, a aby v_nás Bůh mohl nacházet zalíbení: Takto bude Všemohoucí spatřovat v_našem jednání velkodušnost, jaké jsme ve své slabosti schopné.

Je třeba, abych vám doporučovala zbožnost a důvěru vůči přesvaté Panně Marii? Vím, že je až příliš hluboce vryta do vašich srdcí, než aby mohla vyblednout nebo se zkazit. Maria je Matka Boží i_Matka naše: Ona je Ochránkyně naší reformy; pevně se jí tedy držte. Ona vás podepře ve vašich slabostech; ona vás bude bránit proti útokům pekla; ona bude udržovat ve vašich srdcích živý onen posvátný oheň božské lásky, který musí utvářet život každé klarisky.

Cítím, že tento pozemský příbytek, ve kterém je má duše uzavřena, se již brzy rozpadne a navrátí se v_prach, z_něhož byl utvořen. Ať se tedy vrátí do země toto ubohé tělo! Ať vzdá slávu Bohu tím, že se rozpadne a vrátí se tam až do onoho dne, kdy vystoupí z_hrobu, aby se spojilo s_mou duší a už se od ní nikdy neodloučilo!

Ten den čeká i_vás, mé drahé sestry, ten den blaženosti pro vyvolené, den, který učinil Pán, a který nebude mít konce. Tehdy budeme důvěrně spojeny s_Bohem a ponoříme se do oceánu pokoje a radosti. Žijte tak, aby vaše jména nebyla nikdy vymazána z_Knihy života.

Sbohem tedy, mé drahé a milované sestry! Nezapomenu na vás ani v_nebi, jako jsem na vás nezapomínala na zemi. Kéž by láska a milost našeho Pána naplňovaly vašeho ducha a vaše srdce! Kéž jeho požehnání sestoupí na vás a uchová vás až do konce.

Bůh vyvolil chudé v_očích světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici království. {*} To slíbil Bůh těm, kdo ho milují.

Blahoslavení chudí v_duchu, neboť jejich je nebeské království. {*} To slíbil Bůh těm, kdo ho milují.

Ant. na Benediktus:Bůh vedl Koletu po neznámých cestách, a ona vracela naději všemu lidu.

Ant. na Magnifikat:Spolu s_Pannou Marií, v_jistotě Ducha, jsi šla cestami evangelia.

Francisco Tomás de San Juan Bautista Márquez Sánchez se narodil se 24. června 1864 v_obci Alpandeire v_provincii Málaga ve Španělsku. Kapucínský hábit a jméno Leopold přijal až ve středním věku. Více než půl století žil v_Granadě, chodil po almužně jak pro konvent tak pro misie a zároveň rozdával duchovní almužny povzbuzováním, radou a příkladem strohého a čistého života. S_mimořádnou vírou a zbožností se modlíval tři zdrávasy za všechny, kteří se k_němu utíkali a o_něco ho prosili. Po dlouhé nemoci, během které ještě více zazářily jeho ctnosti, svatě zemřel v_Granadě 9. února 1956.

Bože, milosrdný Otče, ty jsi povolal blahoslaveného Leopolda, aby následoval tvého Syna Ježíše Krista cestou pokory, chudoby a lásky ke kříži; dej i_nám, abychom napodobovali jeho ctnosti a mohli tak spolu s_ním zasednout k_hostině v_nebeském království.

(Opera XIII, Opuscula Mystica, Edit. Latina Quaracchi [Edit. Minor, 1965], Città Nuova Editrice, 1992, pp. 335-341)

Ctnost chudoby je natolik nutná k_tomu, aby někdo dosáhl dokonalosti, že bez ní nikdo vůbec nemůže být dokonalý, jak o_tom svědčí Pán, který praví v_evangeliu: Chceš-li být dokonalým, běž, prodej všechno, co máš, a rozdej to chudým. Jelikož souhrn evangelní dokonalosti spočívá ve vznešenosti chudoby, ať nikdo nevěří tomu, že dosáhl vrcholu dokonalosti, dokud se nestal dokonalým následovníkem evangelní chudoby. Hugo od sv. Viktora praví: „Ať už najdeme u_řeholníků jakýkoliv stupeň dokonalosti, nepovažujme ho za plně dokonalý, pokud není milována chudoba.“

Je dvojí, co musí pohnout každého řeholníka i_každého člověka k_tomu, aby si zamiloval chudobu. Tím prvním je Boží příklad, který je dokonalý; tím druhým je Boží příslib, který je neocenitelný.

Pravím, že to první, co musí pohnout k_tomu, abychom si zamilovali chudobu, je láska a příklad našeho Pána Ježíše Krista. On se jako chudý narodil, jako chudý žil a jako chudý zemřel.

Při svém narození byl náš Pán Ježíš Kristus tak chudý, že neměl ani oděv ani obydlí ani stravu, neboť za obydlí mu sloužila stáj, za oděv měl ubohé plátno a za pokrm panenské mléko. Proto apoštol Pavel, když uvažoval o_chudobě, s_povzdechem zvolal ke Korinťanům: Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z_jeho chudoby. A Blažený Bernard praví: „V_nebi byla věčná hojnost všeho dobra, ale chudobu byste v_něm nenašli. Na zemi však byla veškerá hojnost tohoto druhu a člověk neznal její cenu. Syn Boží po ní tak zatoužil, že sestoupil, aby si ji vybral pro sebe a tím, jak si ji váží, nám ukázal její cenu.“

Náš Pán Ježíš Kristus nám dal sám sebe za příklad chudoby, když byl na zemi. Natolik byl chudý, že neměl žádný příbytek, ale se svými apoštoly často nocoval mimo města a vesnice. Proto říká evangelista Marek: Rozhlédl se po všem, a protože už bylo pozdě večer, odešel s_Dvanácti do Betánie. A Matouš praví: Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.

Pán andělů byl chudý nejen, když se narodil, byl chudý nejen, když žil, ale aby se nezřekl lásky k_chudobě, byl nejchudší, i_když umíral. Ó_vy všichni, kdo jste si zvolili chudobu, přijďte a pohleďte, jak chudým se pro nás stal tento bohatý Král nebe v_hodině své smrti! Byl svlečen a zbaven všeho, co měl. Byl totiž vskutku svlečen ze svých šatů, když si rozdělili jeho šaty a o_jeho oděv losovali. Byl také svlečen z_těla i_z_duše, když v_jeho hořkém smrtelném utrpení byla jeho duše vypuzena z_těla. Byl také svlečen ze své božské slávy, když ho neoslavovali jako Boha, ale jednali s_ním jako se zločincem. Blažený Bernard se zmiňuje o_příkladu tak veliké chudoby, když praví: „Pohleďte na chudého Krista, který se narodil bez obydlí, ležel v_jeslích mezi volem a oslem, zavinut byl prostým plátnem, prchal do Egypta, seděl na oslu a nahý visel na popravišti.“

To druhé, co tě musí pohnout k_tomu, aby sis zamiloval chudobu, je božské přislíbení, které je nedocenitelné. Dobrý Pane Ježíši, ve všem bohatý, kdo by mohl vhodným slovem vyjádřit, srdcem pochopit, rukou popsat onu nebeskou slávu, kterou jsi přislíbil dát svým chudým? Oni tím, že si dobrovolně zvolili chudobu, si zasloužili „být s_Pánem slávy“, zasloužili si vstoupit do moci Páně, do onoho věčného svatostánku, do oněch příbytků světla. Oni si zasloužili stát se občany onoho města, jehož tvůrcem a zakladatelem je Bůh. Vždyť ty jsi jim svými ústy požehnal, když jsi pravil: Blahoslavení chudí v_duchu, neboť jejich je nebeské království. Vždyť není jiné království nebeské, Pane Ježíši Kriste, než ty sám, ty jenž jsi Král králů a Pán pánů. Ty sám budeš jejich odměnou a radostí. Z_tebe budou žít, z_tebe se budou radovat, z_tebe se budou sytit. Chudí tedy budou jíst a nasytí se a budou chválit Pána ti, kdo ho hledají, a jejich srdce budou žít na věky věků. Amen.

Jste světlem v_Pánu, žijte jako děti světla {*} Ovoce toho světla totiž spočívá ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v_životě podle pravdy.

Vy jste světlo světa. Tak ať vaše světlo svítí lidem. {*} Ovoce toho světla totiž spočívá ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v_životě podle pravdy.

Konrád (Jan Evangelista Birndorfer) se narodil 22. prosince 1818 v_Bavorsku. Zbožně prožil mládí a roku 1849 složil sliby v_Řádu menších bratří kapucínů. Čtyřicet tři let byl vrátným v_klášteře Altötting. Až do své smrti 21. dubna 1894 vynikal velikou láskou k_bližním, horlivostí a trpělivostí. Svatořečen byl 20. května 1934 papežem Piem XI.

Byla to vůle Boží, abych opustil všechno, co mi bylo drahé a milé. Jemu také děkuji, že mě povolal k_řeholnímu životu, v_němž jsem nalezl takový mír a štěstí jako nikde na světě. Smyslem mého života je především toto: milovat a trpět, rozjímat, klanět se a stále obdivovat nevystižitelnou lásku, kterou má Bůh ke svým slabým tvorům. V_této Boží lásce nelze dojít konce.

Skutečně žádná věc mi není překážkou, abych byl stále spojen s_Bohem, kterého nade vše miluji. A čím více práce mají ruce, tím více se cítím s_Bohem spojen. Tehdy mluvím s_Bohem důvěrně, jako syn s_otcem; vydechuji prosby a vzdechy a všechno, čím je duše tísněna, mu sděluji s_důvěrou syna. A když jsem někdy zhřešil, prosím co nejpokorněji za odpuštění a žádám od milovaného Otce jedno jediné dobro: aby mě naučil být dobrým synem, který by ho miloval stále větší láskou.

Když se chci pocvičit v_laskavosti a pokoře, stačí mi pozvednout oči ke kříži, který je mou knihou. Pozorným pohledem na ukřižovaného Ježíše se naučím tomu, jak si mám počínat v_různých situacích. Tak se školím v_pokoře a mírnosti i_trpělivosti a v_tom, že mám svůj kříž nést jistě – ten se mi pak stává příjemným a lehkým.

Všechno, ať je to radost nebo utrpení, přijímám od nebeského Otce vděčně, neboť on ví, co je pro nás nejlepší. Tak se ustavičně raduji v_Pánu a jen tím jediným se trápím, že ho dost nemiluji. Ó_kéž bych byl v_lásce jedním ze serafů! Chtěl bych přimět všechny tvory, aby mi pomáhali co nejvíce milovat Boha. Láska je bez hranic.

Toto praví Svatý, Věrný, který má Davidův klíč; když on otevře, nikdo nemůže zavřít. {*} Znám tvé skutky: zachoval jsi moje slovo a nezapřel jsi mě. Aleluja.

Hle, stojím u_dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k_tomu vejdu a budu jíst u_něho a on u_mne. {*} Znám tvé skutky: zachoval jsi moje slovo a nezapřel jsi mě. Aleluja.

Neskonale dobrý Bože, ty jsi prostřednictvím svatého Konráda dával lidem okoušet velikost svého milosrdenství; dej nám, abychom dokázali pokračovat v_jeho díle služby bližním, a napodobovali tak jeho chudé a pokorné srdce.

Ant. na Benediktus:Stál na prahu domu svého Boha, a Pán mu dal milost a slávu. Aleluja.

Ant. na Magnifikat:Vedl život pokorně, nehledal vlastní prospěch, ale dobro bližních. Aleluja.

Narodil se v_německém městečku Sigmaringen roku 1578 a jmenoval se Marek Rey. Vystudoval filozofii a práva a působil jako právník v_alsaském Kolmaru. V_roce 1612 se stal knězem, při vstupu do Řádu menších bratří kapucínů ve Freiburgu přijal jméno Fidel a vedl přísný život v_bděních a modlitbách. Byl poslán jako misijní kazatel do švýcarského kantonu Graubunden. Vyzýval věřící k_náboženské jednotě a politické svornosti, ale rozvášnění kalvínci ho 24. dubna 1622 v_Seewisu před kostelem po kázání přepadli a zabili. Za svatého byl prohlášen 29. června 1746 papežem Benediktem XIV.

Otče, svému knězi, svatému Fidelovi, který planul horlivou láskou, jsi dal milost, aby svou krví stvrdil poslání hlásat evangelium; na jeho přímluvu dej i_nám, abychom byli zakořeněni a ukotveni v_lásce Kristově, a tak poznávali slávu vzkříšeného Pána.

Ant. 1Ubožák zavolal a Hospodin slyšel, pomohl mu ve všech jeho strastech, aleluja.

Ant. 3Vzdám ti díky ve velkém shromáždění, v_zástupech lidu budu tě chválit, aleluja.

Všecko to považuji za škodu ve srovnání s_oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s_ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá (zachováváním) Zákona, ale tu, (která se dává) tomu, kdo věří v_Krista, totiž tu, která (přichází) od Boha a (spočívá) na víře. Tak na sobě poznám Krista i_moc jeho zmrtvýchvstání a účast v_jeho utrpení; a protože umřel on, i_já mu chci být v_tom podobný. Potom, (jak doufám), dosáhnu i_vzkříšení z_mrtvých.

(Tím neříkám), že už bych toho dosáhl nebo že už jsem dokonalý; ale ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i_mne samého uchvátil Kristus Ježíš. Bratři (a sestry), já si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale o_jedno (mi jde): nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k_tomu, co je přede mnou. Běžím k_cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše.

Dobrý boj jsem bojoval {*} svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval, aleluja.

Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v_onen den předá Pán, spravedlivý soudce. {*} svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval, aleluja.

(Liturgia Horarum, ed. altera 1986, II, pp. 1405-1407; čes. sv. II, str. 1506-1507)

Papež Benedikt XIV. oslavil svatého Fidela, obhájce katolické víry, těmito slovy:

„V_plnosti své lásky usiloval o_to, co přinášelo úlevu a pomoc bližním. Všechny neštěstím stižené zahrnoval do své otcovské péče a početné zástupy chudých vydržoval z_almužen posbíraných ze všech stran. Sirotkům a vdovám ulehčoval jejich osamělost tím, že jim zjednával přispění mocných a urozených. Podle svých možností neustále poskytoval veškerou duchovní i_tělesnou útěchu vězňům, horlivě navštěvoval nemocné, posiloval je, smiřoval je s_Bohem a vyzbrojoval je k_poslednímu zápasu. V_tom si získal nejhojnější zásluhy, když rakouské vojsko tábořící v_rétském kraji bylo skoro celé zachváceno epidemií a bídně podléhalo slabosti a smrti.“

Zároveň s_těmito skutky lásky vynikal Fidelis – muž podle jména i_skutkem věrný – horlivým obhajováním katolické víry. Neúnavně ji hlásal a několik dní předtím, než ji stvrdil svou krví, zanechal v_posledním kázání jako závěť tato slova:

„Katolická víro, jak jsi stálá, jak jsi pevná, jaké máš hluboké kořeny, jak jsi dobře postavená na pevné skále!{fnr}1{/fnr} Nebe i_země pominou, ale ty nikdy nemůžeš pominout. Celý svět od počátku se ti stavěl na odpor, ale tys byla mocnější a všechny přemohla. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra.{fnr}2{/fnr} Ta podmanila mocné krále Kristově vládě, ta uvedla národy v_poslušnost Kristu.

Co vedlo svaté apoštoly a mučedníky, že podstoupili tvrdý zápas a nejkrutější tresty, ne-li víra, zvláště víra ve vzkříšení? Co vedlo poustevníky, že opovrhli rozkošemi, pohrdli poctami, pošlapali bohatství a vedli panický život na poušti, ne-li živá víra?

Co vede i_dnes pravé Kristovy ctitele, že se zříkají pohodlí, vzdávají se toho, co je příjemné, berou na sebe to, co je těžké, a snášejí námahy?

Živá víra, která se projevuje láskou,{fnr}3{/fnr} ta vede k_tomu, že se v_naději na budoucí dobra zříkáme dober přítomných a přítomné vyměňujeme za budoucí.“

{fn:1}Srov. {r}Mt 7,25{/r}.{/fn} {fn:2}{r}1 Jan 5,4{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Gal 5,6{/r}.{/fn}

Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. {*} Teď už mě čeká věnec spravedlnosti, aleluja.

Všecko považuji za škodu ve srovnání s_poznáním Krista a účastí na jeho utrpení; a protože umřel on, i_já mu chci být v_tom podobný. {*} Teď už mě čeká věnec spravedlnosti, aleluja.

Ant. 1Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i_já se přiznám před svým Otcem v_nebi, aleluja.

Ant. 2Kdo mě následuje, nebude chodit v_temnotě, ale bude mít světlo života, aleluja.

Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v_jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás. Jako se na nás ze všech stran valí Kristovo utrpení, tak se nám také skrze Krista dostává všestranné útěchy.

Ant. na Benediktus:Kdo zvítězí, tomu dám jíst ovoce ze stromu života, který je v_Božím ráji, aleluja.

Náš Spasitel Ježíš Kristus přišel, aby vydal svědectví pravdě. Oslavujme ho ve společenství s_mučedníky, zabitými pro Boží slovo, a volejme:

Pro mučednictví svého služebníka Fidela, který dobrovolně přijal smrt, aby vydal svědectví evangeliu,

Pro věrnost svého služebníka, který tě vždy a statečně vyznával před lidmi,

Pro statečnost svého služebníka, který na sebe vzal svůj kříž a věrně tě následoval,

Ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci všestrannou vytrvalostí, v_souženích, v_nesnázích, v_úzkostech, v_ranách, v_žalářích, v_nepokojích, v_námahách, ve bděních, v_postech; čistotou, poznáním, shovívavostí, dobrotivostí, Duchem Svatým, upřímnou láskou, slovem pravdy, silou Boží.

Toto je vpravdě mučedník, který pro Kristovo jméno prolil svou krev, aleluja,

Vzájemná láska jednoho každého i_všech vás se rozmáhá, takže na vás můžeme být v_Božích církevních obcích hrdí pro vaši stálost a víru ve všech pronásledováních a souženích, která snášíte. V_tom se právě ukazuje spravedlivý Boží soud: tak máte být uznáni za hodné Božího království, pro které trpíte.

Teď sice pro vás trpím, ale raduji se (z_toho), protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět (do plné míry) Kristových útrap; (má z_toho prospěch) jeho tělo, to je církev. Do jejích služeb jsem se dal, jak to bylo ve shodě s_Božím darem, který mi Bůh svěřil, abych vám plně oznámil Boží slovo.

Ant. 3Toto je světec, který obětoval své tělo pro zákon Boží a v_krvi Beránkově vypral své roucho, aleluja.

Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s_budoucí slávou, která se zjeví na nás. Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z_vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i_ono bude vysvobozeno z_poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí.

Ant. na Magnifikat: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek, aleluja.

Vzdávejme díky Králi mučedníků, který při večeři obětoval a na kříži vydal svůj život, a volejme:

Náš Spasiteli, zdroji a vzore všeho mučednictví, ty jsi nás miloval až do konce:

Ve svém služebníku Fidelovi jsi nám dal vynikajícího svědka věrnosti a statečnosti:

Tvá krev vylitá na odpuštění hříchů přinesla Fidelovým mučednictvím v_církvi hojný užitek:_

Benedikt, ze šlechtického rodu Passioneů, se narodil roku 1560 v_italském Urbinu. Brzy ztratil rodiče. Mládí prožíval zbožně. Když dokončil studium obojího práva, stal se nadějí celého rodu. Proto, když se rozhodl vstoupit do kapucínského řádu, musel překonat četné překážky, které mu kladli příbuzní. I_přes chatrné zdraví přísně zachovával řeholní kázeň. Vynikal úctou k_eucharistii, k_ukřižovanému Kristu a k_neposkvrněné Panně. Tři roky šířil katolickou víru také v_Čechách a trpělivě snášel mnohá pronásledování od nekatolíků. Zemřel roku 1625, blahořečil ho papež Pius IX. 15. ledna 1867.

(Primigeniæ legislationis textus, kap. 9, Curia generale dei Cappuccini, Řím 1912)

Mezi nejčestnější, nejvyšší a božské úkoly, které existují v_Boží církvi, patří hlásat slovo Boží podle příkladu Krista, který je Mistrem života, neboť především na tom záleží spása světa. Proto ať tato služba není svěřena nikomu, kdo nežije svatým a příkladným životem, kdo nemá jasný a zralý úsudek a horoucí vůli. Neboť věda a výřečnost bez lásky nevzdělávají, naopak v_mnoha případech působí ničivě.

Kazatelům se pak nařizuje, aby nekázali žádné žvásty, příběhy, básně, historky, či jiné prázdné, povrchní, výstřední, neužitečné nebo dokonce nebezpečné věci; ale, po vzoru apoštola Pavla, ať káží Krista ukřižovaného, v_němž jsou všechny poklady Boží moudrosti a poznání.

K_nahému a pokornému Kristu na kříži se nehodí vytříbená, strojená a vyumělkovaná slova, ale spíše slova prostá, čistá, jednoduchá, pokorná a nízká, která však jsou božská, vroucí a plná lásky, po vzoru Pavla, který ačkoli byl vyvolenou nádobou, přece nekázal vznešeností slov a lidskou výřečností, ale silou Ducha Svatého. Proto se kazatelé vybízejí, aby si vtiskli do srdce požehnaného Krista a s_důvěrou mu odevzdali vládu nad sebou, aby tak on promlouval skrze ně přemírou lásky, a to nejen slovy, ale mnohem více skutky, podle vzoru apoštola národů, svatého Pavla, který nechtěl hlásat druhým něco, co by v_něm Kristus předtím nevykonal. Pavel, stejně jako Kristus, mistr nejdokonalejší, nás učil nejen slovy, ale i_skutky. V_nebeském království jsou velkými ti, kdo nejdříve sami konají, a pak teprve učí ostatní a káží jim.

A aby se sami nestali špatnými, když káží druhým, ať občas opustí lid a vystoupí s_nejsladším Spasitelem na horu modlitby a kontemplace, aby tak, sami planoucí, mohli rozehřívat ostatní. A tam ať pobývají tak dlouho, až budou plní Boha a vnuknutí je pohne k_tomu, aby šli vylévat do světa milost Boží.

Ať také nechají stranou všechny prázdné a neužitečné záležitosti a názory, necudné písně a detaily, které chápe jen málo lidí, ale podle příkladu přesvatého předchůdce, Jana Křtitele, přesvatých apoštolů a svatých kazatelů, a dokonce po příkladu samotného našeho nejsladšího Spasitele, zapáleni božskou láskou, ať káží: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království.

A také podle napomenutí, které náš serafínský Otec činí v_řeholi: ať připomínají hřích i_ctnost, trest i_slávu Boží a spásu duší vykoupených nejdražší krví neposkvrněného Beránka, Krista Ježíše.

Bůh uznal za dobré, že ty, kdo věří, zachrání „pošetilým“ kázáním. {*} My kážeme Krista ukřižovaného, aleluja.

Neboť „pošetilá“ Boží věc je moudřejší než lidé a „slabá“ Boží věc je silnější než lidé. {*} My kážeme Krista ukřižovaného, aleluja.

Otče svatý, tys způsobil, že blahoslavený Benedikt planul láskou ke kříži a vynikal v_hlásání Slova; dej i_nám, abychom povzbuzeni jeho příkladem žili na tomto světě zbožně, spravedlivě a moudře.

Tomáš se narodil v_Oleře (Bergamo) ke konci roku 1563. Opustil svou rodinu i_své stádo a ve věku 17 let byl přijat mezi benátské kapucíny. Jako bratr laik a pokorný almužník působil padesát let (nejprve na území Benátek a pak v_Habsburských zemích) a vynikal při tom horlivostí pro katolickou víru a pro zasvěcený život. Byl duchovním vůdcem biskupů i_vládců, ale stejně tak i_kontemplativních sester a věřícího lidu. Během své formace se naučil i_psát. Ve svých četných spisech se jeví být trubadúrem Neposkvrněné, mystikem Srdce Ježíšova a předchůdcem Markéty Marie Alacoque. Zemřel v_Innsbruku 3. května 1631.

Bože, ty jsi láskou roznítil srdce blahoslaveného Tomáše a učinil jsi ho pokorným šiřitelem pokoje a dobra mezi všemi; na jeho přímluvu dej i_nám, abychom podle jeho příkladu velkoryse spolupracovali na příchodu tvého království lásky.

Nejsvětější Srdce mého milovaného Pána, obracím se k_Vám a spolu s_Ním bude uvažovat má duše o_Vás, neboť jste, drahé Srdce, mým útočištěm, mou útěchou. […] Srdce mého Boha, srdce v_němž sídlila a přebývala ona blažená duše, orgáne uprostřed těla mého Spasitele, srdce vytvořené mocí Boží, srdce zcela naplněné samotným Bohem […].

To srdce bylo jako terč – a tak lidství Kristovo necítilo bolest, jakkoliv malou, která by nezranila srdce Páně. […] Když trpělo nejvznešenější a nejbožštější lidství Kristovo ve všech svých údech, nesrovnatelně víc trpělo Kristovo srdce, jelikož všechny bolesti údů Kristových, které snášel, všechny zraňovaly toto bolestné srdce […].

Duše má, jestliže vidíš tvrdé a hořké vnější utrpení našeho milovaného Pána, popatř také vnitřně na utrpení svého milovaného Boha, ale zvláště popatř na ono ztrápené srdce. A jestliže pláčeš a vyléváš vodní slzy kvůli vnějšímu utrpení Páně, vnitřním zrakem plač krvavými slzami nad vnitřním utrpením svého Pána. […] Klaním se ti, navěky ti dobrořečím a nabízím ti, že dnem i_nocí budu patřit na tebe a z_tebe, srdce mého Ježíše, učiním svou novou vášeň.

[…] Bůh chtěl, aby člověk spatřil tuto lásku – proto mu bylo toto srdce otevřeno krutým kopím a jako znamení, že v_tomto srdci žila láska Boží, z_něho vyšla krev a voda, které stékaly dolů po onom blaženém lidství. A jestliže se říká, že Kristova krev byla krví lásky, kterou vykoupil člověka, pak to, co Kristus po své smrti nechal vyjít ze svého srdce, byla krev nejvzácnější – byl to největší výron lásky, byla to poslední pečeť jeho lásky.

A jestliže ty, hříšníku, oddaný ničemnostem, se nechceš obrátit kvůli krvi prolité z_žil svého milovaného Krista, pak se alespoň obrať pro onu krev a vodu, kterou prolil ze svého vzácného srdce – obdivuj toto otevřené srdce, ukryj se v_něm, učiň si v_něm svůj příbytek, neboť toto srdce bylo schopno porozumět všem svatým v_nebi a rozumí všem svým služebníkům, kteří jsou na zemi […].

[…] Kopí otevřelo bok a proniklo srdcem – otevřelo ho a vytryskly dva proudy – lásky a milosrdenství, aby každý spravedlivý a přítel Boží mohl pít z_jeho lásky a aby i_hříšníci mohli pít krev prolitou z_jeho milosrdenství a pít nejlahodnější vodu jeho lásky. Kdo mohl spatřit ono otevřené srdce a kdo mohl spatřit vycházet onu blaženou krev a vodu! Byly jako dvě řeky, jedna řeka milosrdenství, to byla krev, do níž mohl a může vstoupit každý hříšník a doufat v_jisté milosrdenství. A pak řeka vody, do níž jistě mohl a může vstoupit každý věrný přítel Boží a doufat v_růst ctností a dokonalosti.

Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo. {*} Radostného dárce miluje Bůh.

Plesejte Hospodinu, všechny země, služte Hospodinu s_radostí. {*} Radostného dárce miluje Bůh.

Bl. Jeremiáš (Jan Stoica) se narodil roku 1556 ve vesnici Tzazo poblíž Jass, v_někdejší Menší Itálii, obecně nazývané Moldavsko, na území dnešního Rumunska. V_mladém věku se vydal do Itálie. Tam se při doprovázení dvorního lékaře sedmihradského knížete Štěpána Bátoryho setkal s_Řádem menších bratří kapucínů a vstoupil do něj. V_Neapoli ve špitále Neposkvrněného početí pak s_hrdinskou oddaností po více než 40 let pečoval o_nemocné a roku 1629 tam zemřel ve věku 69 let. 30. října 1983 jej papež Jan Pavel II. zařadil mezi blahoslavené.

Bože, milosrdný Otče, blahoslavený Jeremiáš s_přispěním tvé milosti následoval tvého Syna nejvýš obětavou službou bratřím a sestrám; dej, abychom na jeho přímluvu a povzbuzeni jeho příkladem spolupracovali na tvém díle spásy všech lidí a kráčeli po evangelní cestě pokory a lásky.

Z_promluvy svatého Jana XXIII., papeže, při vyhlášení dekretu o_hrdinných ctnostech

Dnešní slavnost, ač je zcela prostá, přináší s_sebou důvod k_velké radosti, která nechť se rychle rozlévá z_těchto vatikánských budov štědrým jasem po celém světě tam, kde se věnuje pozornost a poslušnost všemu, co nám ukazuje jednu ze stěžejních záležitostí křesťanské askeze, totiž svatosti. Ona je totiž jednou ze čtyř zvláštních známek církve Páně.

Vlastí bratra Jeremiáše z_Valachie bylo Rumunsko, tedy jeden ze starých evropských národů.

Tento pokorný bratr laik se kdysi tázal své zbožné matky, co má dělat, aby si zajistil věčnou spásu. Tato rozumná žena ukázala synovi světlo, zažehnuté na hoře, to je svatou církev Páně. Proto se mladík, obdařený důvěrou převyšující věk i_vzdělání, vydal na cestu a nedopřál si klidu, dokud v_Itálii nedospěl do své druhé rodiny, do františkánského řádu, vznešeného pole katolické církve, která jej ozdobila novým jménem, posvátným rouchem a řeholi nad jiné vznešenou a evangelní.

Po 47 roků konal pokornou službu – stále radostný, ochotný a velkomyslný.

V_nevinných očích bratra Jeremiáše se třpytila obrovská pole rodné země, kterou zahrnoval něžnou a synovskou láskou. A přece se v_italské zemi nepovažoval za cizince. Neapolský lid, jemný v_úsudku a horlivý v_dobrodiní, miloval tohoto svého adoptivního syna za jeho života i_po smrti.

Tajemství vrcholné dokonalosti této duše bylo v_prostotě myšlení, usuzování a jednání, protože stále stál před Pánem, neúnavně v_něj důvěřoval a byl velmi pohotový splnit Boží vnuknutí a pokyny poslušnosti. Pohleďte, pobídka pro nás!

Ctnost prostoty ukazuje velmi milou podobu františkánského bratra laika Jeremiáše z_Valachie.

Ctnost prostoty se stává duševním stavem shodným s_tím, který si přeje přiblížit se k_Betlému a být si jisty, že přebývá u_svaté Rodiny, jako by byla jeho vlastní, chápe mluvu Marie a Josefa a vysvětluje božské mlčení Ježíšovo.

Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst; měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě. {*} Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z_těchto mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali.

Půjčuje Hospodinu, kdo má soucit s_chudákem. {*} Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z_těchto mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali.

Ignác (Vincenc Peis-Sanna) se narodil 17. prosince 1701 v_Laconi na Sardinii. Roku 1721 vstoupil do kapucínského řádu. Po čtyřicet let sbíral almužnu v_městě Calatitana. Vynikal pokorou a láskou a bohatě se zaskvěl nebeskými dary, pro něž si ho vážily osoby všech společenských vrstev. Zemřel 11. května 1781, svatořečen byl 21. října 1951 papežem Piem XII.

Bože, ty jsi svatého Ignáce vedl cestou pokory, nevinnosti a lásky k_bližním a přivedl jsi jej až k_vrcholu dokonalosti; dej i_nám, ať usilujeme o_tyto ctnosti a věrně zachováváme přikázání lásky. Prosíme o_to

(De perfectione vitæ, kap. 5, De studio orationis: Opera Omnia, sv. 8, s. 117-119)

Nade vše je potřeba, aby nevěsta Kristova, která chce růst v_dokonalosti, cvičila svého ducha vytrvalou modlitbou a zbožností. Vždyť vlažný řeholník bez zbožnosti, který se nemodlí vytrvale, je věru nejen ubohý a neužitečný, ale nadto před Bohem nosí v_živém těle mrtvou duši. A naopak zbožná modlitba má takovou moc, že je ke všemu užitečná a člověk jejím prostřednictvím může v_každé době jen získat: v_zimě i_v_létě, za jasného i_deštivého počasí, v_noci i_ve dne, ve dny všední i_sváteční, v_nemoci i_ve zdraví, v_mládí i_ve stáří, ve stoje, v_sedě i_při chůzi, v_chóru i_mimo chór; ano, někdy se za jednu hodinu modlitby získá více, než dokáže celý svět, protože skromnou zbožnou modlitbou získává člověk nebeské království.

Předně, když se modlíš, modli se s_tělem vzpřímeným a celým srdcem. Uzavři všechny smysly a v_tichu uvažuj hořce a s_lítostí srdce o_všech svých minulých, přítomných a budoucích bědách.

Za druhé nevěsta Boží musí nutně v_modlitbě děkovat. Ať děkuje svému Tvůrci velmi pokorně za dobrodiní, která od něho již přijala a ještě přijme. Nic totiž nečiní člověka tak hodným Božích darů, jako když Bohu vždy vzdává díky za přijaté dary.

Za třetí je k_dokonalé modlitbě nutné, aby tvůj duch v_modlitbě nemyslel na nic jiného než na to, co se modlíš. Je totiž velmi neslušné něco říkat Bohu ústy a v_srdci uvažovat o_jiném, polovinu srdce zaměřovat k_nebi a polovinu nechávat na zemi.

Nemyl se a neklam se, nepřipravuj se o_velký užitek ze své modlitby, nenič lahodnost a nezbavuj se sladkosti, kterou můžeš načerpat v_modlitbě. Modlitba je totiž čerpadlo, jímž se čerpá milost Ducha Svatého z_pramene vrchovaté sladkosti Nejsvětější Trojice. Modlíš-li se, máš se úplně usebrat, vejít se svým Miláčkem do pokojíku svého srdce a dlít samotná s_ním samotným, zapomenout na všechno vnější a celým srdcem i_celou myslí, veškerým citem a celou touhou, v_plné oddanosti se máš pozvedat nad sebe. A nemáš v_modlitbě duchovně ochabovat, nýbrž vystupovat nahoru žárem zbožnosti tak dlouho, dokud nevejdeš až do místa obdivuhodného stánku ve svatyni Boží.

Oslavuj Boha štědrostí a všechno dávej s_veselou tváří. {*} Bůh miluje radostného dárce, aleluja.

Kdo rozsévá skoupě, skoupě bude také sklízet, a kdo rozsévá požehnaně, požehnaně bude také sklízet. {*} Bůh miluje radostného dárce, aleluja.

Ant. na Benediktus:Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k_sobě navzájem, aleluja.

Ant. na Magnifikat:Ty, které svět pokládá za pošetilé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné, aleluja.

Narodil se 12. května 1866 jako dvanácté dítě svých rodičů veměstě Castelnuovo v_Dalmácii. V_18 letech vstoupil ke kapucínům a roku 1890 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1909 až do své smrti pobýval, až na krátké přestávky, v_Padově. S_hrdinnou obětavostí trávil téměř celý život mnoho hodin ve zpovědnici. Svůj život přinášel Bohu jako oběť za návrat východních bratří k_jednotě církve. Zemřel 30. července 1942 v_Padově. Jan Pavel II. jej prohlásil za svatého 16. října 1983.

Bože, dokonalá jednoto a nejvyšší lásko, tys učinil ze svatého Leopolda kněze plného dobroty a milosrdenství k_hříšníkům a planoucího touhou po obnovení jednoty křesťanů; dej nám na jeho přímluvu, abychom s_uzdraveným srdcem dokázali pro lásku k_tobě přijmout každého bratra i_sestru a spojeni poutem pokoje abychom s_důvěrou spolupracovali v_úsilí o_sjednocení křesťanů.

Kdo je tento blahoslavený, v_jehož jménu jsme se tu dnes shromáždili, abychom oslavili sílu, vyzařující z_Kristova evangelia? Svatý, jehož projev je sice jasný a zřejmý, avšak sotva jej lze slovy vyjádřit: kouzelná průzračnost, skrze niž se v_prostém, pokorném řeholníkovi zjevuje vynikající, ano obdivuhodná postava? Hle, je to postava sv. Františka. Vidíš, jak je chudý, prostý, lidsky přátelský? Ano, to sv. František je tak pokorný, tak veselý a tak hluboký; zdá se jakoby uchvácen některým ze svých vnitřních vidění a současně přece tak blízký, tak dosažitelný a tak ochotný pomoci, jako by nás znal a čekal na nás, jako by věděl o_našich starostech, jako by uměl číst v_našich srdcích. Podívejme se zblízka: je to chudý, malý kapucín, zdá se, že trpí a třese se, a přece z_něj tak zvláštně vyzařuje tolik jistoty, že s_úžasem cítíme, jak nás přitahuje. Pozorujme ho očima sv. Františka! Vidíš ho? Váháš? Kohos to viděl? Ano, jen to přiznejme: slabý, lidský, avšak pravý obraz Ježíše, toho Ježíše, který hovoří s_nepostižitelným Bohem, svým Otcem, Pánem nebe i_země, a zároveň i_s_námi, ubohými bytostmi, které ho slyší, zajat v_dimenzích pravdy našeho ubohého, strastiplného lidství. Co nám chce Ježíš říci v_obraze „Chudáčka z_Assisi“? Veliká tajemství o_nekonečné Boží přesažnosti, která nás okouzluje svým burcujícím, strhujícím výrazem. Jako bychom slyšeli volání evangelia: Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím!{fnr}1{/fnr}

Kdo je to tedy? Je to Otec Leopold, jenž se narodil 12. května 1866 a zemřel ve věku 76 let, 30. července 1942 v_Padově, kde strávil po vstupu do kapucínského řádu nejdelší část svého pozemského života. Nesmíme přejít mlčením jeden detail z_jeho života: pocházel z_východního pobřeží Jadranu z_města Castelnuovo v_Boce Kotorské. K_otčině si stále uchovával věrnou lásku, i_když se během pobytu v_Padově cítil neméně přitahován k_nové duchovní vlasti, a především k_jejímu lidu, kterému tiše a neúnavně sloužil. Postava blahoslaveného Leopolda ztělesňuje proto příslušnost ke dvěma národům, kterou takřka přetavil ve vztah přátelství a bratrství, který si musí osvojit každý, kdo ho uctívá. Tento detail ze života blahoslaveného Leopolda se konkretizuje v_jediné myšlence, v_jediném předsevzetí, jež pronikalo celý jeho život. Otec Leopold byl, jak všichni víme, „ekumenický“ ještě dříve, než tomuto slovu byl dán dnešní význam, to znamená, že si přál, předpovídal a podporoval, aniž to ovšem mohl uskutečnit, obnovení dokonalé jednoty církve, jež by však brala ohled na četné zvláštnosti národnostních skupin.

Osobitá známka hrdinství a charismatické síly blahoslaveného Leopolda však spočívala v_něčem jiném. Kdož by to nevěděl? Byla to služba ve zpovědnici. Všední den jeho života vypadal takto: za časného jitra slavil mši svatou, po té pak usedl do zpovědní místnosti, kde byl po celý den připraven posloužit těm, kdo se chtěli zpovídat. To konával asi po čtyřicet let, aniž by si sebeméně posteskl. A zvláště tím si, jak věříme, tento nepatrný kapucín zasloužil blahořečení, které dnes slavíme. Posvětil se především tím, že uděloval svátost smíření.

Nezbývá, než abychom plni obdivu Pánu poděkovali, že daroval v_našich dnech církvi tak jedinečnou osobnost, jež se zcela oddává službě milostiplné svátosti pokání; osobnost, která jednak povzbuzuje kněze ve službě, jež je tak důležitá, má tak aktuální pedagogický význam a tak nesrovnatelnou duchovní jedinečnost; na druhé straně pak připomíná věřícím, ať už horlivým nebo otupělým či lhostejným, jakou pomocí a výtečnou službou i_dnes, ba dnes více než kdykoli předtím, může pro ně být osobní zpověď: totiž pramenem milosti a pokoje, školou křesťanského života, nezměrnou útěchou na pozemské pouti k_věčné blaženosti.

Kéž se našemu blahoslavenému podaří povolat mnoho, mnoho duší, které klamný moderní život ve světě otupil, před jistě přísný soud pokání, který je však nicméně láskyplným, útěšným útočištěm vnitřní opravdovosti, opětného probuzení milosti a posílení v_pravém křesťanském životě, aby tak zakusily tajuplné, znovu se probouzející útěchy radostné zvěsti, rozhovoru s_nebeským Otcem, setkání s_Kristem, osvícení Duchem Svatým a aby se v_nich znovu probudila starost o_spásu druhých, o_spravedlivý a důstojný život.

Byli jsme mrtví pro své hříchy, ale Bůh nás zároveň s_Kristem opět přivedl k_životu. {*} A to pro svou velikou lásku, kterou si nás zamiloval. Aleluja.

Chtěl i_nadcházejícím věkům ukázat, jak nesmírné je bohatství jeho milosti. {*} A to pro svou velikou lásku, kterou si nás zamiloval. Aleluja.

Ant. na Benediktus:Blahoslavený člověk, který činí dobré z_lásky k_Bohu, bude stát pevně navěky. Aleluja.

Ant. na Magnifikat:Shromáždím rozptýlené ovce, uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. Aleluja.

Narodila se roku 1247 v_Laviani u_Cortony v_Itálii. V_16 letech opustila rodičovský dům a devět let žila s_jedním šlechticem v_Montepulcianu. Brzy nato porodila syna. Jednoho dne byl Markétin milenec přepaden a zabit. Po jeho smrti odešla do Cortony, přijala kající šat 3. řádu a nastoupila novou cestu pod vedením menších bratří. Konala skutky milosrdné lásky, zvláště mezi nemocnými. Založila špitál pro chudé a nemocné a kromě toho uvedla v_život společnost sester 3. řádu. Věnovala se horlivě postu, modlitbě a zbožnému rozjímání. Hořela podivuhodnou láskou k_tajemství eucharistie a utrpení Ježíše Krista. Zemřela 22. února 1297, za svatou ji prohlásil 16. května 1728 papež Benedikt XIII.

Bože, ty nechceš smrt hříšníka, ale chceš, aby se obrátil a žil; jako jsi milosrdně převedl svou služebnici Markétu ze stezky záhuby na cestu spásy, vysvoboď také nás z_pout hříchů, abychom ti sloužili s_čistou myslí. Prosíme o_to

Což ten, kdo padl, znovu nepovstává? Což ten, kdo se odvrátil, nikdy se neobrátí zpět? V_Písmu svatém najdeš mnoho prostředků proti hříchu a mnoho léků, které vedou ze záhuby ke spáse: tajemství smrti a zmrtvýchvstání, výroky o_strašlivém soudu a věčném trestu, učení o_pokání a odpuštění hříchů. Stejně tak tam najdeš nesčetné příklady obrácení: ztracenou minci, ztracenou ovečku, syna, který s_nevěstkami prohýřil své jmění, byl ztracen a znovu nalezen, byl mrtev a znovu ožil. Těchto prostředků proti hříchu se chceme chopit; jimi chceme přivést svou duši ke spáse.

Chceme se pozvedat z_pádu a nezoufat sami nad sebou, když jsme se odvrátili od zlého. Vždyť Ježíš Kristus přišel na svět, aby spasil hříšné. Pojďme, padněme, klaňme se, plačme před jeho tváří. Věčné Slovo nás zve k_pokání a hlasitě volá: Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.{fnr}1{/fnr} Je tedy možnost záchrany, stačí jen chtít.

Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z_každé tváře.{fnr}2{/fnr} Věrný je Hospodin ve všech svých slibech.{fnr}3{/fnr} Nelže, když říká: I_kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, vybílí se jako sníh. I_kdyby se červenaly jako purpur, budou jako bílá vlna.{fnr}4{/fnr} Tento veliký lékař duší je připraven uzdravit tvou nemoc, je velký osvoboditel, nejen tvůj, ale všech, kdo jsou v_otroctví hříchu. Jeho slovo přináší štěstí a spásu: Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky.{fnr}5{/fnr} Máš vůbec nějakou výmluvu, ty anebo kdokoliv jiný, když on sám takto volá?

Pán tě chce očistit od bolestivé rány, ukázat ti po temnotách světlo. Hledá tě dobrý pastýř, jenž opustil ovce, které nezbloudily. Když se dáš nalézt, nebude se zlobit, ale bez váhání tě pln radosti vezme na svá ramena, neboť nalezl svou ztracenou ovečku.

Otec tu stojí a vyhlíží tvůj návrat. Jenom se vrať, a jak budeš v_dohledu, sám ti poběží naproti, padne ti kolem krku a obejme tě, neboť jsi již očištěn pokáním. Jakpak by neoblékl duši nejlepším šatem, když svlékla starého člověka a jeho skutky. Proč by opět nedal prsten na ruku obmytou krví jeho smrti a proč by nedal sandály nohám, které se odvrátily od zlé cesty a vykročily na pouť evangelia pokoje? A také vyhlásí den veselí a radosti pro své anděly i_lidi a hudbou i_tancem oslaví tvůj návrat. Neboť řekne: Taková bude v_nebi u_Boha radost z_jednoho hříšníka, který se obrátí.{fnr}6{/fnr} Když se tedy někdo z_těch, kdo se jen domnívají, že stojí, obrátí z_neřesti, sám onen dobrý otec za něho odpoví: Máme proč se veselit a radovat, protože tato má dcera byla mrtva, a zase žije, byla ztracena, a je zase nalezena.{fnr}7{/fnr}

{fn:1}{r}Mt 11,28{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Iz 25,8{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Žl 145 (144),13{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Iz 1,18{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Mt 9,12{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. {r}Lk 15,7{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}Lk 15,32{/r}.{/fn}

Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. {*} Mé jho netlačí a mé břemeno netíží. Aleluja.

Nepřišel jsem povolat k_obrácení spravedlivé, ale hříšníky {*} Mé jho netlačí a mé břemeno netíží. Aleluja.

Antifona k_Zachariášovu kantiku:Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když nyní prokazuje tolik lásky Aleluja.

Narodil se ve Španělsku 16. května 1540. Jako hoch pásával stáda. Vynikal zbožností, zvláště eucharistickou. Proslavil se ctnostmi a roku 1564 byl přijat mezi menší bratry. Určili ho k_nejnižší práci. Od Boha však byl obdarován charismaty a prospíval druhým radou. Napsal také několik spisů, do nichž uložil plody vlastní náboženské zkušenosti. Zemřel 17. května 1592 ve Villareal blízko Valencie, svatořečen byl 16. října 1690 papežem Alexandrem VIII.

Bože, tys daroval svatému Paskalovi obdivuhodnou lásku k_svatým tajemstvím těla a krve tvého Syna; dopřej nám milostivě, abychom tak jako on přijímali z_této nebeské hostiny hojnost duchovních darů.

Protože sám Bůh nám touží dávat dary, pevně věř při všem, co žádáš, že Bůh ti chce dát to, oč prosíš. Nežádej však nic, co by ti Bůh dříve nebyl vnukl, abys to žádal. On je spíš připraven vyslyšet tvou žádost, než ty ji předložit. Tak ať vede k_žádání spíše vůle Boha, který tě chce obdarovat, než tvoje potřeba žádat. Vždyť modlitby jsou vždy konány z_vnuknutí a ze zásluh tajemství života našeho Pána Ježíše Krista. Cvič se neustále, abys hledal jen to, co hledá Bůh, a odsuň ze své vůle každé dobro či zisk, který by ti mohl z_tvé prosebné modlitby vzejít. Ano, jen jedno žádej: vždyť nad všechno žádoucí je Bůh. Je vhodné, aby přede vším a nade všecko byl hledán Bůh. Boží majestát také chce, abychom obdrželi to, co žádáme, neboť se tak stáváme schopnějšími mu sloužit a můžeme ho dokonaleji milovat.

Kéž jsou všechny tvé prosby vedeny tímto úmyslem, a když si co žádáš, čiň to z_lásky a pro lásku, vytrvale a naléhavě. Odpoutej své srdce od věcí tohoto času a vždy znovu uvažuj, jak není na tomto světě nic jiného jenom ty a samotný Bůh. Nikdy, ani na krátkou dobu, nevzdaluj se srdcem od Boha; ať je tvé smýšlení prosté a pokorné, tvá pozornost nad sebou samým vždy bdělá a jako olej nade vším rozlitý ať je Boží láska.

Vzdávat Bohu díky, to není nic jiného, než vnitřní úkon duše, kterým ten, kdo přijímá nějaké nebeské dobro, poznává nezměrného Boha jako Pána všech, z_něhož všechno dobro vzchází, a raduje se z_mnohotvárné Boží slávy, neboť byl uznán hodným dobrodiní. Tak je připraven k_dokonalejší lásce a službě Bohu, dárci všeho dobra. Když tedy přijmeš nějaké dobro, nabídni se celý jemu samotnému, tak jak jsi, s_velkou radostí a veselostí. Pokoř sám sebe, pohrdej sebou a zřekni se své vůle, aby ses duší i_tělem mohl oddat jeho službě.

Děkuj Pánu stále a stále znovu a raduj se z_jeho moci a dobroty. On ti dobrodiní a dary uděluje, a ty mu za ně nyní děkuješ. Chceš-li, aby bylo Bohu tvé děkování příjemné, nejdříve se pokoř, zapři se a poniž před Bohem. Přiznej svou bezmoc a ubohost, a tak poznáš, že vše, co máš, je z_Boží štědrosti. Budeš-li se radovat a jásat, že jsi byl tak bohatě obdařen milostmi a dary, nebudeš vůbec myslet na časný zisk, který ti snad z_nějakého daru vyplyne. Tak budeš moci lépe sloužit Pánu.

Velebím tě, Otče, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, {*} odhalil jsi je maličkým. Aleluja.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Kráčel před Pánem ve svatosti a spravedlnosti a přijal poznání spásy, aby připravil Boží lid. Aleluja.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Pán povýšil ponížené a hladové nasytil dobrými věcmi. Aleluja.

Felix Porri se narodil roku 1515 v_Cantalice v_Itálii. Pracoval jako zemědělec a roku 1543 vstoupil ke kapucínům. Prakticky hned od počátku mu byl svěřen úkol sběratele almužen a on ho po čtyřicet let vykonával s_příkladnou prostotou ducha. V_neustálé modlitbě a pokorné radosti procházel římskými ulicemi, staral se o_chudé a nemocné, pro které žebral. Pro svůj obvyklý pozdrav si vysloužil přezdívku „bratr Deo gratias“. Jeho blízkým přítelem byl sv. Filip Neri a často s_ním rozprávěl také sv. Karel Boromejský. Zemřel v_Římě, všemi ctěn a milován, 18. května 1587, svatořečen byl 22. května 1712 papežem Klementem XI.

Ant. Pojďme, klaňme se Bohu, který zjevuje své království maličkým. Aleluja.

(Františkánské prameny I, Spisy sv. Františka a sv. Kláry, a cura di B. Štivar, Ottobre 12, Velehrad 2001, NepŘeh 17,5-19; s. 39)

Proto snažně prosím v_lásce, kterou je Bůh{fnr}1{/fnr}, všechny své bratry, ať kážou, modlí se nebo pracují, a to jak kleriky, tak laiky, aby se ve všem snažili být pokorní, aby se nechlubili ani se sami ze sebe neradovali ani se vnitřně nenadýmali pro dobrá slova či skutky, ani pro žádné dobro, které někdy Bůh koná nebo říká nebo působí v_nich a skrze ně, podle toho, co říká Pán: Ale nechtějte se ani tak radovat z_toho, že se vám podrobují duchové{fnr}2{/fnr}. A buďme si pevně vědomi toho, že nám patří pouze neřesti a hříchy. A více se máme radovat, když se octneme ve všelijakých zkouškách{fnr}3{/fnr} a když na tomto světě pro život věčný vydržíme jakékoliv úzkosti a trápení duše i_těla.

My všichni, bratři, si tedy dejme pozor na každou pýchu a marnou slávu; vyvarujme se moudrosti tohoto světa a rozumnosti těla{fnr}4{/fnr}. Duch tělesnosti totiž chce a moc se snaží o_to, aby měl slova, ale málo (se snaží) o_skutky. Nehledá vnitřní a duchovní zbožnost a svatost, ale chce a touží mít zbožnost a svatost, která by se navenek projevovala před lidmi. To jsou ti, o_kterých Pán říká: Amen, pravím vám, už dostali svou odměnu.{fnr}5{/fnr}

Duch Páně však chce, aby tělo bylo umrtvené a přehlížené, bezcenné a opovrhované. A snaží se o_pokoru, trpělivost, čistotu, prostotu a pravý pokoj ducha. A vždy a nade všechno touží po bázni Boží, po božské moudrosti a po božské lásce Otce i_Syna i_Ducha Svatého{fnr}6{/fnr}.

A všechna dobra připisujme nejvyššímu a svrchovanému Pánu Bohu, uznávejme, že všechna dobra náleží jemu, a za všechno vzdávejme díky tomu, od něhož všechna dobra pocházejí. A on sám, nejvyšší a svrchovaný, jediný pravý Bůh, ať má, jemu ať jsou vzdávány a on ať přijímá všechny pocty a úctu, všechny chvály a dobrořečení, všechny díky a slávu{fnr}7{/fnr}, ten, jemuž náleží každé dobro, který jediný je dobrý{fnr}8{/fnr}.

Kdykoliv pak vidíme nebo slyšíme, že (někdo) říká nebo koná zlo nebo se rouhá Bohu, dobrořečme a dobře čiňme a chvalme Boha, který je velebený na věky{fnr}9{/fnr}.

{fn:1}Srov. {r}1 Jan 4,16{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Lk 10,20{/r}; {r}Jak 1,2{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Mt 6,2{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Řím 8,6{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Mt 6,2{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. {r}Mt 28,19{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}Zj 5,12{/r}.{/fn} {fn:8}Srov. {r}Lk 18,19{/r}.{/fn} {fn:9}Srov. {r}Řím 1,25{/r}.{/fn}

Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. {*} Pane a Bože, v_prostotě svého srdce jsem ti nabídl všechno. Aleluja.

Neboť „pošetilá“ Boží věc je moudřejší než lidé a „slabá“ Boží věc je silnější než lidé. {*} Pane a Bože, v_prostotě svého srdce jsem ti nabídl všechno. Aleluja.

Pro Boží milosrdenství vás, bratři (a sestry), vybízím: přinášejte sami sebe v_oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé.

Hle, člověk bezúhonný, který upřímně ctil Boha a vytrval ve své nevinnosti, {*}

Vykonal před Bohem veliké skutky a chválil Pána celým svým srdcem. {*} Aleluja, aleluja.

Hle, člověk bezúhonný, který upřímně ctil Boha a vytrval ve své nevinnosti. {*}

Vykonal před Bohem veliké skutky a chválil Pána celým svým srdcem. {*} Aleluja, aleluja.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Blahoslavení tvůrci pokoje, blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Aleluja.

Oslavujme Krista, Božího Syna, neboť on nás povolal, abychom mu zbožně a spravedlivě sloužili po všechny dny svého života:

Bože, tys dal serafínské rodině a celé církvi svatého Felixe jako vzor evangelní prostoty a čistoty života; dej nám, kteří jdeme v_jeho stopách, milost, abychom radostně a bezvýhradně milovali Krista a věrně šli za ním.

Když jste s_Kristem byli vzkříšení, usilujte o_to, co (pochází) shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co (pochází) shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s_Kristem skrytý v_Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i_vy s_ním ukážete ve slávě.

Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj, buďte za to vděční. {*} Aleluja, aleluja.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Nechte děti přicházet ke mně – neboť takovým patří nebeské království. Aleluja.

veď nás v_našem díle, aby všichni, kdo se s_ním setkají, oslavovali Boha Otce.

uděl zemřelým bratřím a sestrám, ať jsou věčně blažení spolu s_tvými svatými.

Kryšpín (Petr Fioretti) se narodil 13. listopadu 1668 ve Viterbu. Do kapucínského řádu vstoupil 22. července 1693. Téměř 40 let zastával úkol sběrače almužen. V_této službě dával podivuhodný příklad lásky k_Bohu, zbožnosti vůči Matce Boží i_účinné lásky k_bližnímu. Zemřel 19. května 1750 v_Římě. Pius VII. jej 7. září 1806 zařadil mezi blahoslavené a 20. června 1982 jej Jan Pavel II. prohlásil za svatého.

Bože, ty jsi svého věrného služebníka Kryšpína povolal k_následování Krista a cestou radosti jsi ho přivedl k_evangelní dokonalosti; dej, ať na jeho přímluvu a podle jeho příkladu i_my statečně a vytrvale usilujeme o_ctnostný život, jehož odměnou je blažený pokoj v_nebi. Prosíme o_to

(Dopis P. J. Smaghimu, faráři u_sv. Blažeje v_obci Città della Pieve poslaný 15.1.1750; in: Analecta OFMCap. 27 [1911], s. 22n)

Zaradoval jsem se, když jsem při vší úctě k_Vám slyšel, že Vaše jasnost celou duší přijala svatá ponaučení, která nám náš milovaný Pán zanechal ve svatém evangeliu. Neboť v_tom se nachází bezpečná a jistá cesta, abychom žili podle jeho přesvaté vůle, rozjímali nad jeho vůlí a rozjímali jeho přesvatý život a utrpení, které jsou bezpečnou školou k_tomu, abychom se cvičili ve svatých ctnostech a nedělali zbytečné chyby.

Ale je nezbytné, aby Vaše jasnost byla silná a mužná na duchu, abyste dokázal vzdorovat strachu a sklíčenosti. Neboť toto vše se sice často rodí z_přirozené indispozice, někdy to však pochází od ďábla, nebo je to způsobeno vnější příčinou. Ať už ale pocházejí odkudkoliv, snažte se je, Vaše jasnosti, odehnat a připomeňte si, co říká Duch Svatý v_knize Sirachovcově: Zapuď daleko od sebe zármutek, neboť smutek zahubil mnoho lidí, není z_něho užitek.{fnr}1{/fnr} Budete-li tomuto smutku věnovat pozornost, zlo, které zarmucuje, se tím nezmenší, ale naopak nabude na síle.

Proto Vás vybízím, abyste se vždycky opíral o_milujícího Pána, který praví: Beze mne nemůžete dělat nic.{fnr}2{/fnr} Protože sami ze sebe nemůžeme vykonat nic dobrého, máme se ze své strany snažit alespoň udělat, co můžeme.

Proto, cítíte-li se zasažen nějakým smutkem, když máte jít do zpovědnice nebo máte vykonat jinou svou povinnost ke slávě Boží, nesmí vám to zabránit v_tom, abyste šel, jen jděte rád a ochotně a nehleďte na nevoli. Naopak je potřeba rázně skoncovat s_každou myšlenkou na budoucí smutek, který by vás mohl ohrožovat a říci si: půjdu a vykonám Boží vůli, půjdu z_lásky k_němu. A vždy se snažte, jak to jen půjde, abyste se radoval v_Pánu a bavil se věcmi nejen oduševnělými, ale také dobrými a svatými, a to i_tehdy, když budete přepaden smutkem.

A já za Vás nepřestanu prosit u_našeho milovaného Pána a jeho přesvaté Matky, aby Vám dali milost a sílu, abyste v_těchto bojích zvítězil. A buďte si jist, že Vaše duše tím velmi vyzíská, neboť nejsladší Ježíš nám tyto obtíže posílá proto, aby nás pak ještě více obdaroval nebeskými dary.

Proto, můj příteli, je-li náš život, jak říká apoštol, neustálým bojem, znamená to, že nás Bůh ve svém milosrdenství vyvolil k_tomu, abychom se v_ráji stali velkými knížaty. Budu Vám psát jen zřídka, a to jednak proto, že nemám čas, a jednak proto, že i_já sám spíše potřebuji být poučován než poučovat. Proto si za svého Mistra vyvolte nejsladšího Ježíše a jeho přesvatou Matku, a tak zakusíte jejich dobrotu.

A proste Boha také za mne, ubohého, který Vás vkládá do nejsladšího srdce Ježíšova a Mariina.

Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, {*} abyste mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Aleluja.

Radujte se z_Hospodina a těšte se, spravedliví, jásejte všichni, kdo jste upřímného srdce. {*} abyste mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Aleluja.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Veselé srdce je život pro člověka, radost prodlužuje lidský věk. Aleluja.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Ukážeš mi cestu k_životu, u_tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast. Aleluja.

Bernardin Albizzeschi se narodil roku 1380 v_Massa Marittima u_Sieny ve střední Itálii. Po humanitních studiích a po uzdravení z_nemoci, kterou byl postižen při ošetřování nemocných morem (1400), vstoupil do františkánského řádu (1402). Stal se knězem 1404, zvláště v_letech 1418-29 proslul jako vynikající lidový kazatel, nejdříve v_Toskánsku, potom po celé Itálii. Od něj určitým způsobem čerpali snad všichni velcí mendikantští kazatelé té doby. Důležitým bodem jeho promluv bylo nové rozhodnutí se pro Krista, což spojil s_šířením úcty k_jménu Ježíš a jeho spásnému působení. Pro snadnější pochopení nechal zobrazit emblém tzv. bernardinského slunce se zkratkou IHS či yhs, který se brzy rozšířil po Itálii a potom i_do dalších zemí. Několikrát byl nařčen z_hereze, ale vždy byla prokázána jeho nevina. Zachovala se řada jeho kázání v_latině a kázání v_lidovém jazyce. Jako šiřitel observantské reformy řádu je nazýván jedním ze čtyř „sloupů observance“, která se také díky němu stala otevřenější pro vzdělání, veřejné působení, kázání. Zakládal chudé konventy, které v_tomto smyslu také vedl. Zemřel 20. května 1444 v_Aquile a díky velkému úsilí svého přítele Jana Kapistrána byl svatořečen už během Svatého roku 1450 papežem Mikulášem V. dne 24. května. Ihned poté při své misi v_našich zemích Kapistrán v_letech 1451-54 šířil úctu k_tomuto světci a zakládal konventy, kostely a kaple jemu zasvěcené (Brno, Olomouc aj.). Byl původním patronem české observantské provincie, později se jím stal sv. Václav.

Ant. Pojďme, klaňme se Bohu; on ukazuje svou slávu na svých svatých. Aleluja.

Bože, tys naplnil svatého kněze Bernardina velikou láskou a horlivostí, aby šířil úctu k_svatému jménu Ježíš; pro jeho zásluhy a na jeho přímluvu naplň svou láskou i_nás. Prosíme o_to

Jako jste přijali, že Kristus Ježíš je Pán, tak žijte dále ve spojení s_ním, v_něm buďte zakořeněni a na něm stavějte, utvrzení ve víře, jak jste v_ní byli vyučeni, a nepřestávejte Bohu děkovat. Dejte si pozor, aby vás nikdo nezotročil (tak zvanou) filozofií – je to jen klam a mam. Jsou to samé nauky lidské, (které se opírají) o_prvopočátky světa, ne o_Krista. A v_něm totiž přebývá celá plnost božství tělesně, i_vy jste v_něm dosáhli plnosti. On je hlavou všech (andělských) knížat a mocností. Křtem jste byli spolu s_Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s_ním vzkříšeni, protože jste uvěřili v_moc Boha, který ho vzkřísil z_mrtvých.

V_nikom jiném není spásy, neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, {*} v_němž mohou dojít spásy, aleluja.

Uprostřed shromáždění budu tě chválit, budu vyprávět svým bratřím o_tvém jménu, {*} v_němž mohou dojít spásy, aleluja.

Jméno Ježíš prozařuje kazatele a způsobuje, že jsou prostoupeni jeho světlem ti, kdo jeho slovo zvěstují, i_ti, kdo je slyší. Odkud myslíš, že se vzalo tak nenadále na celém světě planoucí světlo víry, ne-li z_toho, že se káže Ježíš? Což i_nás nepovolal Bůh světlem a lahodností tohoto jména ke svému podivuhodnému světlu? A těmto osvíceným, kteří v_tomto světle vidí světlo, ať právem řekne apoštol: Byli jste kdysi tmou, ale teď jste světlem v_Pánu. Žijte jako děti světla.

Proto se musí toto jméno rozhlašovat, aby svítilo a nezůstávalo ukryté. A při kázání se nesmí vyslovovat nečistým srdcem či poskvrněnými rty, naopak, má ho uchovávat a pronášet nádoba vybraná.

Proto praví Pán o_apoštolovi: On je nádobou ode mne vyvolenou, aby nesl mé jméno před pohany a krále i_před syny izraelské. Vyvolenou nádobou, říká, v_níž je na prodej nejsladší tekutina; láká k_napití, neboť jiskří a září ve vyvolených nádobách; aby nesl mé jméno, říká.

Jako když se na sklizených polích zapálí oheň, a suché a neužitečné křoví a trní shoří, a jako když vycházející slunce svými paprsky zažene temnoty, a zloději, noční pobudové i_podkopávači domů se skryjí, tak tomu bylo, když Pavel kázal lidu: jako kdyby silně zaburácel hrom, jako kdyby vypukl mocný oheň, jako kdyby vyšlo slunce v_plném jasu, shořela nevěra, jako vosk rozpuštěný silným žárem zanikl klam a blud, a zazářila pravda.

Neboť Pavel rozhlašoval Ježíšovo jméno slovy, listy, zázraky i_příkladem života. Chválil ustavičně Ježíšovo jméno, vyznával je a velebil.

Apoštol nesl toto jméno jako světlo také před krále a pohany i_před syny izraelské, osvěcoval národy a všude vybízel: Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. Veďme počestný život jako ve dne. A ukazoval všem světlo hořící a zářící na svícnu a na každém místě hlásal Ježíše, a to ukřižovaného.

Proto církev, snoubenka Kristova, stále se opírá o_jeho svědectví, jásá s_prorokem a říká: Bože, učils mě od mého mládí, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy; až dosud znamená stále. Také prorok k_tomu vybízí: Zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno, rozhlašujte den po dni jeho spásu, to jest Ježíše Spasitele.

Bez ustání chci chválit tvé jméno, {*} s_vděčností je opěvovat, aleluja.

V_tobě se chci radovat a jásat, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný. {*} S_vděčností je opěvovat, aleluja.

Drž pevně, co máš, aby ti nikdo nevzal tvou korunu. Kdo zvítězí, z_toho udělám sloup v_chrámě svého Boha a nikdy už z_něho nevyjde; napíšu na něj jméno svého Boha a jméno města svého Boha, nového Jeruzaléma, který sestupuje z_nebe od mého Boha, a také svoje nové jméno.

Sladké je vidět světlo, milé pro oči je vidět slunce. {*} Aleluja, aleluja.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Zbožně a spravedlivě sloužil Hospodinu, aby dal jeho lidu poznání spásy. Aleluja.

Říkám vám a zapřísahám vás ve jménu Páně: Nežijte už tak, jak žijí pohané! Jejich smýšlení je neplodné. Mají rozum zatemnělý a jsou vyloučeni z_Božího života, protože je v_nich nevědomost a protože mají zatvrzelé srdce. Takhle jste se tomu přece o_Kristu neučili! Vy jste přece o_něm slyšeli a jako křesťané jste byli poučeni podle pravdy, která je v_Ježíšovi, že máte odložit starého člověka s_dřívějšími způsoby života.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Zvěstoval jméno Ježíš a ruka Páně byla s_ním. Aleluja.

Základní kámen kostela v_Assisi postaveného ke cti svatého Otce Františka položil papež Řehoř IX. den po kanonizaci světce 16. července 1228. V_roce 1230 sem byly přeneseny ostatky serafínského patriarchy z_oratoře svatého Řehoře. Kostel slavnostně posvětil papež Inocenc IV. 25. května 1253. Papež Benedikt XIV. kostel povýšil 25. března 1754 na patriarchální baziliku a papežskou kapli.

Bože, ty si z_nás jako z_živých kamenů buduješ svůj duchovní chrám; rozmnož ve své církvi působení svého Ducha a na přímluvu našeho svatého Otce Františka ochraňuj svůj věrný lid, aby dorůstal do plnosti, kterou bude mít u_tebe v_nebi.

Pán je věrný ve svém slově, kterým často ve svatých Písmech oznamuje, že povýší toho, kdo se pokorou bude podobat jeho Synu. Takové nejen podivuhodně korunuje slávou a ctí v_nebeském království, ale ve své moudrosti dává také na zemi slavně zazářit a jasně svítit jejich památce a působí tak probuzení a utvrzení víry smrtelných lidí. Vidíme, jak se to jasně ukázalo a splnilo na vyvýšení svatého Františka. On, pokud žil, snažil se být pokorný, sám u_sebe i_před druhými, a nyní je už dlouho oslavován a uctíván jak mezi Božími přáteli, kteří s_ním kralují v_nebesích – podle neklamného soudu a slavného prohlášení církve – tak také po celém okruhu země. A jeho tělo, v_němž až do smrti nesl znamení Kristova utrpení, což bylo dosvědčeno mimořádnými divy a zázraky z_nebe, bylo ke zbožnosti lidu tak oslaveno, že jeho hrob je uctíván více než slavné náhrobky mocných tohoto světa.

A vskutku, neuplynuly ani dva roky od jeho smrti a při jednání o_místě uložení ostatků Božího sluhy, kterému byl nakonec věnován vhodný pozemek blízko hradeb města Assisi, přijal náš předchůdce Řehoř IX. toto místo do výhradního práva a vlastnictví Apoštolského stolce a rozhodl, že chrám zde postavený nebude podřízen nikomu jinému než Apoštolskému stolci. Proto tentýž Řehoř v_samotném městě Assisi zapsal slavného Patriarchu do katalogu svatých a vlastnoručně položil základní kámen stavby a ustanovil budoucí chrám za hlavu a matku Řádu menších bratří. Vhodně uspořádal také všechno ostatní, co později potvrdili následující římští papežové. Tělu svatého Františka se pak dostalo nejvyšší pocty, když bylo v_pamětihodném průvodu přeneseno a uloženo v_chrámě, jenž byl slavnostně posvěcen v_neděli před svátkem Nanebevstoupení Páně roku 1253. Chceme tedy pokračovat ve stopách tolika našich předchůdců, a také my jsme se s_radostí rozhodli rozmnožit jeho lesk a slávu. Radí nám hlavně to přesvědčení a jsme vedeni právem onou nadějí, že římská církev bude tím více chráněna přímluvami světce u_Boha, čím více rozhodnutí a usnesení Apoštolského stolce v_té věci bude vyneseno. Proto tímto naším trvale platným rozhodnutím povyšujeme zmíněný chrám svatého Františka na patriarchální baziliku a papežskou kapli.

Bůh posvětil svůj svatý příbytek. {*} A oslavil svého služebníka Františka. Aleluja.

Aby národům ukázal nesmírné bohatství své milostivé dobroty. {*} A oslavil svého služebníka Františka. Aleluja.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Svatý je dům Boží: dům, v_němž se vzývá Boží jméno a kde Bůh přebývá mezi námi. Aleluja.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Pán povýšil chudého a pokorného, aby ho posadil mezi knížaty a obdařil ho stolcem slávy. Aleluja.

Bože, tys udělil blahoslavenému knězi Josefovi z_Igualady milost, že věrně následoval tvého Syna v_chudobě a pokoře ducha a probouzel v_církvi iniciativy na pomoc křesťanské výchově dětí; dej, ať i_my dosáhneme pro jeho zásluhy hluboké vnitřní obnovy a na jeho přímluvu zakoušíme sladkost tvé lásky.

Felix, rodným jménem Giacomo Antonio Amoruso, se narodil v_Nicosii na Sicílii 5. listopadu 1715. Do Řádu menších bratří kapucínů byl přijat 10. října 1745. Vyznačoval se velikou horlivostí v_zachovávání přísné chudoby, hrdinskou statečností a láskou k_nemocným a vězněným. Zemřel v_Nicosii 31. května 1787 a 23. října 2005 jej papež Benedikt XVI. prohlásil za svatého.

Otče, ty jsi shlédl na pokoru svého služebníka, svatého Felixe z_Nicosie a odhalil jsi mu tajemství svého království; dej, ať nasloucháme tvému milovanému Synu, tichému a pokornému srdcem, abychom patřili mezi evangelní maličké a šířili po světě záři pravé moudrosti.

Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.{fnr}1{/fnr} Ó_Pane, po kom toužíš? Proč voláš? Co máš s_námi společného? Tvé slovo je vskutku slovem soucitu: Pojďte ke mně, praví, a já vás občerstvím. Ó_nesmírná dobroto našeho Boha, ó_nezměrná lásko! Kdy kdo učinil něco takového? Kdo kdy slyšel či viděl něco takového?{fnr}2{/fnr} Hle, zve nepřátele, pobízí viníky, přitahuje nehodné. Pojďte, praví, učte se ode mě, vezměte na sebe mé jho a naleznete pro své duše odpočinek.{fnr}3{/fnr} Ó_jak sladká, jak něžná, jak zbožšťující slova, ostřejší než každý dvojsečný meč, slova, která rozjasňují hlubiny lidského srdce a překypujíce sladkostí pronikají až k_rozdělení duše a ducha{fnr}4{/fnr}!

Probuď se tedy, křesťanská duše, abys milovala tak velikou dobrotu, abys ochutnala tak skvělou sladkost a ucítila vůni nesmírné něžnosti. Kdo nemá pro toto cit, je jistě nemocen, odloučen a blízko smrti. Prosím tě, křesťanská duše, roznět se, občerstvi se a obměkči se milosrdenstvím a mírností svého Boha, láskou svého Snoubence. Vzplaň láskou ke svému Milému, jeho okoušením se staň velkodušnější a něžnější. Nikdo ti nebrání, abys vešla, zůstala a okusila.

Co víc hledáme, na co čekáme, po čem toužíme? Vždyť veškeré dobro máme v_něm samém. Ale ouha, podivné je naše bláznovství! Ó_jak bídná slabost! Ó_jak odsouzeníhodná hloupost! Jsme voláni k_odpočinku, ale my se ženeme za námahou; je nám nabízena úleva, ale my hledáme bolest; nabízí se nám radost, ale my toužíme po smutku! Opravdu ubohá slabost a ohavná zvrácenost! Vskutku jsme se stali bezcitnými a téměř horšími než sochy pohanských bohů, máme oči, ale nevidíme, uši, ale neslyšíme, rozum, ale neuvažujeme a vydáváme hořké za sladké a sladké za hořké{fnr}5{/fnr}.

Ó Bože, jak napravit takovou zvrácenost, jak odčinit tak velikou urážku? Jistě v_nás není nic, co by nebylo tvým darem. A tak jen ty nás můžeš napravit, jen ty můžeš dát náhradu za naše provinění, jen ty, který víš, že jsme pouze prach. Ty, naše spáso a naše vykoupení, ty, který toto vše sám konáš v_těch, kteří vidí, že padli hluboko, a věří, že je můžeš pozvednout jen ty sám.

Pozvedněme proto oči své mysli přímo k_Bohu a podívejme se, kde to vlastně ležíme, neboť kdo neví o_svém pádu, nesnaží se vstát. Až to poznáme, z_hlubin volejme k_Hospodinu{fnr}6{/fnr}, a to velmi silně, aby nám podal pomocnou ruku svého milosrdenství. Tu ruku, která není krátká na spasení{fnr}7{/fnr}. Prosím, neztrácejme důvěru, vždyť ji čeká velká odměna{fnr}8{/fnr}. Přistupujme proto s_důvěrou k_trůnu milosti{fnr}9{/fnr}, až dosáhneme cíle své víry, totiž spásy duše{fnr}10{/fnr}. Nečekejme! Život nás již volá, spása na nás čeká a utrpení nás pobízí, abychom vstoupili. Co uděláme? Proč se nám nechce? Proč ještě otálíme?

Pospěšme si tedy, abychom vešli na to místo odpočinku{fnr}11{/fnr} a věčné radosti, kde jsou věci veliké a nepopsatelné, nesčetné divy{fnr}12{/fnr}. Prosím, mějme na srdci Jeruzalém{fnr}13{/fnr}, vzdychejme po své vlasti, vystupujme k_naší matce. Vejděme v_zemi Páně{fnr}14{/fnr} a pohleďme na našeho tichého Krále, který nad ní vládne, a naše srdce ať se obměkčí jeho milosrdenstvím.

{fn:1}{r}Mt 11,28{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Iz 66,8{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Mt 11,28-29{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Žid 4,12{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Iz 5,20{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Žl 130 (129),1{/r}.{/fn} {fn:7}{r}Iz 59,1{/r}.{/fn} {fn:8}{r}Žid 10,35{/r}.{/fn} {fn:9}{r}Žid 4,16{/r}.{/fn} {fn:10}{r}1 Petr 1,9{/r}.{/fn} {fn:11}{r}Žid 4,11{/r}.{/fn} {fn:12}{r}Job 5,9{/r}.{/fn} {fn:13}{r}Jer 51,50{/r}.{/fn} {fn:14}Srov. {r}Žl 71 (70),16{/r}.{/fn}

Jak milý je tvůj příbytek, Hospodine zástupů! Touží, ba prahne má duše po Hospodinových síních. {*} Mé srdce i_mé tělo s_jásotem tíhnou k_živému Bohu. Aleluja.

Raději budu stát na prahu domu svého Boha, než přebývat ve stanech bezbožníků. {*} Mé srdce i_mé tělo s_jásotem tíhnou k_živému Bohu. Aleluja.

Ant. k_Zachariášovu kantiku: Jeho veliká chudoba se proměnila v_bohatství velkodušnosti. Choval se správně nejen k_Bohu, ale i_k_lidem. Aleluja.

Ant. ke kantiku Panny Marie: Raduji se z_utrpení, které pro vás snáším, a doplňuji na svém těle to, co zbývá do plnosti utrpení Kristova. Má z_toho prospěch celé jeho tělo, to je církev. Aleluja.

Bl. Michala Tomaszka a Zbyňka Strzałkowského, kněží mučedníků 1. řádu

Zbignev Strzałkowski sa narodil v_Tarnove (Poľsko) v_roku 1958. Vstúpil do rehole Menších bratov konventuálov v_roku 1980 a za kňaza bol vysvätený v_roku 1986; po období služby formátora v_malom seminári v_Legnici, odišiel na rehoľnú misiu v_Peru. Michal Tomaszek sa narodil v_roku 1960 v_Lenkavici (Poľsko); prvé sľuby v_reholi minoritov zložil v_roku 1981 a v_roku 1987 sa stal kňazom; po období pastoračného pôsobenia vo farnosti Pieńsk, vycestoval na misiu v_Peru. V_rozľahlej farnosti Pariacoto, zverenej minoritom v_diecéze Chimbote, kde slúžili necelé dva roky, sa pokúšali vybudovať františkánsku komunitu zameranú na chudobných, žijúcu pastoračnou a charitatívnou službou a putovaním medzi andskými dedinami. Večer 9. augusta 1991 ich zabili príslušníci marxistickej gerilovej organizácie.

Boże, Ty powołałeś błogosławionych Michała i Zbigniewa, prezbiterów, do naśladowania Chrystusa za przykładem świętego Franciszka z Asyżu † i dla dobra powierzonego im ludu umocniłeś ich Twoim Duchem aż do męczeństwa, * spraw, abyśmy przez ich wstawiennictwo wzrastali w miłości do Ciebie i w pokornej służbie wobec najmniejszych.

Drodzy bracia i siostry, wszyscy jesteśmy zjednoczeni w jedną wspólnotę Bożą, w jednym kapłaństwie Chrystusa, jedną wiarą, tymi samymi ślubami zakonnymi.

Radość jest uczuciem i stanem, którego nie da się zamknąć w sobie, który potrzebuje wyrazu zewnętrznego, a wręcz domaga się dzielenia nim z innymi. To kapłaństwo Chrystusowe niesie człowiekowi i światu wolność, czyli wolność od grzechu, niesie człowiekowi i światu nadzieję, czyli nadzieję szczęścia wiecznego. Te właśnie wartości dla człowieka, dla chrześcijanina spływają z krzyża Chrystusowego, bo Chrystus jest najwyższym i jedynym Kapłanem. Kapłani, którzy poprzez pokolenia znaczą historię rodzaju ludzkiego na ziemi, to tylko ci, na których spoczywa moc kapłaństwa Chrystusa. Przez nich Chrystus jest obecny w życiu człowieka i w dziejach świata. Każdy kapłan dzieli to, co przeżył Chrystus, każdy kapłan solidarnie ze swoim Mistrzem doświadcza tego, co On zniósł dla naszego zbawienia. Przeglądając karty Ewangelii, wsłuchując się w to natchnione słowo czytane w kościele, widzimy Chrystusa-Kapłana samotnego, bo Chrystus przynosząc miłość człowiekowi pozostał samotny. Przynosząc dobrodziejstwo narodowi wybranemu i całemu rodzajowi ludzkiemu, spotkał się z niezrozumieniem. Jedynym, który Go zrozumiał, był Jego Ojciec Niebieski. Chrystus-Kapłan przyszedł, aby z miłości do Ojca i z miłości do człowieka złożyć ofiarę. To jest ofiara bezinteresowna, ofiara najwyższa, bo ofiara z samego siebie. Chrystus-Kapłan, głosząc Dobrą Nowinę, doświadczał utrudzenia i zmęczenia. I tego wszystkiego będzie doświadczał każdy kapłan, który przyjmuje kapłaństwo Chrystusa, który decyduje się wiernie iść krok za krokiem za swoim Mistrzem Chrystusem.

Najważniejszym w życiu zakonnym pod przewodnictwem duchowym św. Franciszka jest jego spojrzenie na kapłaństwo, jest jego postawa wobec kapłaństwa i wobec kapłanów. W pouczeniach dla braci powiedział jednoznacznie i kategorycznie, że w osobie kapłana trzeba przede wszystkim czcić Chrystusa obecnego wśród ludzi. Chrystus staje wśród nas w osobie kapłana, staje wśród nas, aby nadal przez usta kapłana głosić Dobrą Nowinę, żeby nam, małodusznym, mówić: "Odwagi!", żeby nam mówić: "Przyjdźcie do Mnie wszyscy, którzy utrudzeni i obciążeni jesteście, a Ja was pokrzepię"; żeby do każdego z nas, wątpiącego, załamującego się, powiedzieć: "Wystarczy ci mojej łaski".

Jeżeli ziarno pszenicy wpadłszy w ziemię nie obumrze, zostanie tylko samo, ale jeżeli obumrze, przynosi plon obfity. {*} Ten, kto kocha swoje życie, traci je, a kto nienawidzi swego życia na tym świecie, zachowa je na życie wieczne.

Jeżeli Mnie szukacie, pozwólcie tym odejść. / Nie utraciłem żadnego z tych, których Mi dałeś. {*} Ten, kto kocha swoje życie, traci je, a kto nienawidzi swego życia na tym świecie, zachowa je na życie wieczne.

Mikuláš, občanským jménem Giovanni Medda, se narodil 5. srpna 1882 v_Gesturi (arcidiecéze Oristano), v_početné rodině počestných dělníků a výborných křesťanů. Když osiřel, ujala se ho nejstarší sestra, která již byla vdaná a pracovala u_svého švagra. Mikuláš zde vykonával ty nejobyčejnější venkovské práce a vyznačoval se počestností, zbožností, cudností a střídmým životem. V_roce 1911, ve věku 29 let, se s_doporučujícím dopisem od svého faráře odebral ke kapucínům do Cagliari, a byl přijat. Po noviciátu a slibech byl pověřen službou sběrače almužen. Po dobu 34 let plnil tento úkol s_pokorou, avšak se silným vlivem na prostý lid, který se k_němu sbíhal jako k_pravému Božímu muži. Zemřel v_Cagliari dne 8. června 1958. Blahořečil jej 3. října 1999 papež Jan Pavel II.

Bože, tys nám dal v_blahoslaveném Mikuláši příklad modlitby, tichosti a pokory; dej nám, ať na jeho přímluvu přivádíme bratry a sestry ke Kristu svatostí svého života. Prosíme o_to

(Františkánské prameny I, Spisy sv. Františka a sv. Kláry, a cura di B. Štivar, Ottobre 12, Velehrad 2001, NepŘeh 9, 1-16, s. 34-35)

Všichni bratři ať se snaží následovat pokoru a chudobu našeho Pána Ježíše Krista a pamatují na to, že nemáme mít na celém světě nic jiného než, jak říká apoštol, co jíst a do čeho se obléci, a s_tím buďme spokojeni.{fnr}1{/fnr} A mají se radovat, když pobývají mezi nízko postavenými a opovrhovanými lidmi, mezi chudými a slabými, nemocnými a malomocnými a mezi žebráky u_cest.

Bude-li to nutné, ať chodí po žebrotě. Ať se nestydí, ale spíše ať pamatují na to, že náš Pán Ježíš Kristus, Syn živého Boha{fnr}2{/fnr} všemohoucího, nechal svou tvář ztvrdnout jako kámen{fnr}3{/fnr} a nestyděl se. A byl chudý a cizinec a žil z_almužen on sám i_blahoslavená Panna a jeho učedníci. Když by se jim lidé posmívali a nechtěli jim dát almužnu, ať za to vzdávají Bohu díky; protože za posměch obdrží velkou poctu před soudem našeho Pána Ježíše Krista. Ať vědí, že hanba se nepřičítá těm, kdo ji snášejí, ale těm, kdo ji působí. Almužna je dědictví a spravedlivé právo náležející chudým, které nám získal náš Pán Ježíš Kristus. A bratři, kteří pracují na jejím získávání, budou mít velkou odměnu a působí, že mají zisk a odměnu také ti, kdo almužnu dávají; neboť všechno, co lidé zanechají na světě, zahyne, ale za lásku a za almužny, které darovali, dostanou odměnu od Pána.

A ať klidně dává jeden druhému najevo, co potřebuje, aby mu potřebné vyhledal a posloužil mu. Každý ať miluje a živí svého bratra, jako matka miluje a živí své dítě{fnr}4{/fnr}, jak mu k_tomu dá Bůh (svou) milost. Kdo nejí, ať nevynáší soud o_tom, kdo jí{fnr}5{/fnr}. Kdykoliv pak to bude nutné, ať je dovoleno všem bratřím, ať jsou kdekoliv, jíst všechna jídla, jaká mohou jíst lidé, jako Pán říká o_Davidovi, který jedl předkladné chleby{fnr}6{/fnr}, které nebylo dovoleno jíst nikomu jinému než kněžím{fnr}7{/fnr}. A ať pamatují na to, co říká Pán: Dejte si pozor; aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás onen den nezastihl znenadání; přijde totiž jako léčka na všechny, kdo přebývají na celé zemi{fnr}8{/fnr}. Podobně také v_čase zjevné potřeby ať se všichni bratři postarají o_své potřeby tak, jak jim k_tomu Pán dá (svou) milost, neboť potřeba nemá zákon.

{fn:1}Srov. {r}1 Tim 6,8{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Jan 11,27{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Iz 50,7{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}1 Sol 2,7{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Řím 14,3{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. {r}Mt 12,4{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}Mk 2,26{/r}.{/fn} {fn:8}Srov. {r}Lk 21,34-35{/r}.{/fn}

Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst; měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě. {*} Amen, pravím vám, cokoli jste udělali pro jednoho z_těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali. Aleluja.

Kdo má soucit s_chudákem, půjčuje Hospodinu. {*} Amen, pravím vám, cokoli jste udělali pro jednoho z_těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali. Aleluja.

Jolanta (také Helena Polská) se narodila v_Maďarsku jako dcera krále Bély IV. kolem roku 1235. Byla vychována svou starší sestrou Kunhutou, ženou polského krále Boleslava V. Roku 1256 byla provdána za knížete Boleslava V. z_Kalisze. Měla tři dcery. Věnovala se skutkům lásky k_bližnímu, podporovala nemocné a chudé. Po smrti manžela roku 1279 vstoupila i_se svou také ovdovělou sestrou Kunhutou do kláštera klarisek, který Kunhuta založila, a zaskvěla se tam pokorou a rozjímáním o_svatých pravdách. Zemřela 11. června 1298 v_Hnězdně. Blahořečil ji papež Lev XII. 26. září 1827.

Bože, tys poučil blahoslavenou Jolantu, že má raději pokorně následovat tvého Syna, než jít za světskými poctami a bohatstvím; pro její zásluhy a na její přímluvu veď i_nás, abychom neměli zalíbení ve věcech pomíjejících a upřímně hledali věci nebeské. Prosíme o_to

(De perfectione vitæ, kap. 3, De perfecta paupertate, 1.7-8: Opera Omnia, sv. 8, s. 112-114)

Chudoba je k_úplné dokonalosti tak nutná, že bez ní nemůže být vůbec nikdo dokonalým; to dosvědčuje Pán, když říká v_evangeliu: Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým.{fnr}1{/fnr} Když tedy spočívá dokonalost podle evangelia ve vznešené chudobě, ať nikdo nevěří, že dosáhl vrcholu pravé dokonalosti, jestliže dosud nenásleduje vzor evangelní chudoby. Avšak ty, Kristova panno a služebnice Páně, jak ty smýšlíš o_bohatství, když jsi slíbila chudobu, když žiješ mezi chudými Ježíše Krista, když chceš být dcerou chudičkého Otce Františka a slíbila jsi, že budeš následovat chudobnou Matku Kláru? To bude nadmíru zahanbena má i_tvá chtivost, když jako hlasatelé chudoby toužíme po tom, co není dovoleno, a žádáme to, co řehole zakazuje, přesto, že Syn Boží se pro nás stal chudým.

Vím to a je to tak, čím horlivěji budete chudobu vyznávat a milovat, čím dokonaleji evangelní chudobu následovat, tím více budete oplývat dobrem časným i_duchovním. Uděláte-li to však naopak a chudobu, kterou jste slíbily, zavrhnete, budete postrádat časné i_duchovní dobro. Maria, chudá matka chudého Ježíše, říká: Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s_prázdnou.{fnr}2{/fnr} Totéž dosvědčuje svatý prorok slovy: Mocní strádají a hynou hlady, nic nechybí těm, kdo hledají Hospodina.{fnr}3{/fnr} Nebo jste snad nečetly nebo neslyšely, co říká Pán Ježíš v_Matoušově evangeliu, když mluví ke svým apoštolům: Nedělejte si proto starosti a neříkejte: Co budeme jíst? nebo: Co budeme pít. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete.{fnr}4{/fnr} Na něj hoďte všechnu svou starost, vždyť jemu na vás záleží.{fnr}5{/fnr}

Ó blažená služebnice Boží, rozpomeň se na chudobu našeho chudého Pána Ježíše Krista, do srdce si vtiskni chudobu svého chudičkého Otce Františka, měj na mysli chudobu své Matky Kláry a s_veškerým úsilím a vroucností přimkni se k_chudobě, obejmi paní chudobu a nechtěj pro jméno Pána nic jiného pod nebem milovat, jen chudobu. Žádné pocty, nic z_věcí časných, žádné bohatství, jen se snaž věrně zachovávat svatou chudobu, kterou jsi slíbila. Neboť mít a milovat bohatství, to nenese plody; nemít je a milovat je nebezpečné; a mít a nemilovat, to je obtížné. Proto je užitečné bohatství nemít a nemilovat, je to bezpečné a příjemné a je to skutek dokonalé ctnosti. Proto Pánova rada o_chudobě i_jeho příklad má pohnout každého křesťana a zapálit ho láskou k_chudobě. O_blažená chudobo, jak Bohu milým činíš toho, kdo tě miluje, a jak bezstarostného jej navracíš světu!

{fn:1}{r}Mt 19,21{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Lk 1,53{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Žl 34 (33),11{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Mt 6,31{/r}.{/fn} {fn:5}{r}1 Petr 5,7{/r}.{/fn}

Větší cenu než cokoli na tomto světě má pro mě láska mého Pána, Ježíše Krista. {*} Na něho jsem myslela, jeho jsem milovala, v_něho jsem uvěřila, po něm jsem toužila.

Srdce mi překypuje radostnými slovy {*} Na něho jsem myslela, jeho jsem milovala, v_něho jsem uvěřila, po něm jsem toužila.

Ant. k_Zachariášovu kantiku: Každý, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i_sestra i_matka, praví Pán.

Ant. ke kantiku Panny Marie: Vy kteří jste opustili všechno a následovali jste mě, stokrát více dostanete a za podíl budete mít život věčný. Aleluja.

Florida, křestním jménem Lucrecie Helena, se narodila 11. listopadu 1685 v_Pise jako dcera hraběte Curzia Cevoli a hraběnky Laury ze Sety. Doma se jí dostalo dobré výchovy a kvalitního náboženského i_kulturního vzdělání. Ve 13 letech byla za účelem hlubšího vzdělání svěřena na výchovu mniškám od sv. Martina v_Pise. Zde stále rostla její touha po řeholním životě, a tak k_velkému údivu svých vrstevnic vstoupila roku 1703 ke klariskám-kapucínkám v_Cittá di Castello, kde absolvovala noviciát pod vedením sv. Veroniky Giuliani. Od roku 1716, kdy se sv. Veronika stala abatyší, byla její vikářkou a po její smrti v_roce 1727 sama převzala úřad abatyše, který pak s_velkou moudrostí a užitkem pro klášter vykonávala 25 let. Její život se vyznačoval intenzivní modlitbou, horlivostí pro spásu duší a překypující láskou k_chudým. Zemřela 12. června 1767 a 16. května 1993 ji papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslavenou.

Bože, původce spásy, tys roznítil v_srdci blahoslavené Floridy žár božské lásky a vedl jsi ji k_dokonalosti cestou odříkání a kříže; dej i_nám, abychom planuli stejnou láskou a rostli v_moudrosti pramenící z_tajemství kříže.

Chystám se říci maličko, téměř nic, o_utrpení, které zakouší duše, když má dojem, že ztratila onen vzácný poklad, kterým je Bůh sám. Plná úzkosti se snaží znovu ho najít. Nemá klidu, nemá stání, nemá pokoje. Zdá se, že se zbláznila, a vskutku blázní láskou, láskou nepoznanou. A přesto je tato láska v_mnoha případech pro duši velkým dobrodiním. Jako by ji Pán hodil do tavicího kelímku, jako by ji hodil do pece, jak to dělá se zlatem ten, kdo ho chce pročistit. Duše vnímá, jak se v_ní pomalu rozplývá ona temnota, onen dým, přes který neviděla a který jí bránil jednat. Nyní, když spočívá v_rukou umělce, vidí, že ji chce opracovat a celou očistit, aby z_onoho zlata mohl vytvořit skvosty a šperky, jaké si sám přeje. Proto duše nesmí dělat nic jiného než to, co dělá zlato v_rukách zlatníka, totiž, že se nechá dobře pročistit ve výhni božské lásky.

Zde se duše dobře očistí a pokročí v_každé ctnosti, tady se naučí mnohému beze slov. Prosté trpění je vzorem jejího jednání. Toto prosté trpění nelze vysvětlit slovy. Jeho hodnota a moc je taková, že jej stačí jen maličko; neboť v_jediném okamžiku dá duši poznat, kdo je Bůh a čím je ona sama. Zdá se, že mluvit o_prostém trpění je jednoduché, mně to ale připadá velmi obtížné, a nikdo ho nemůže praktikovat, ani pochopit poklad, který se v_něm nachází.

Jen zlomek prostého trpění dává takovou sílu, že by člověk vyváděl hlouposti. Nevím, dokážu-li to vyjádřit. Mělo na mě větší účinek a bylo mi víc k_prospěchu než jakékoliv vidění či vytržení. Je-li někdo nemocen, okamžitě se uzdraví; je-li někdo slabý, rychle se vzchopí; je-li někdo chladný, cítí, jak se rychle rozehřívá. Toto prosté trpění v_sobě vskutku obsahuje všechno: posiluje duši, rozradostňuje srdce, povznáší ducha, budí v_člověku bázeň Boží, uklidňuje smysly, umrtvuje sebelásku, odhání pozemské starosti, stává se kapitánem, troubí svým mlčením, křičí svým působením, působí pokoj svým tichem, káže oním trpěním. Jiní tvorové ho neznají, je vlastní jen Bohu. Tak bych to vyjádřila já. Promiňte mi to, jestliže jsem řekla nějakou hloupost.

Mluvila jsem o_prostém trpění a také jsem popsala účinky, které na mě mělo. Nyní vysvětlím podrobněji, jak jsem to prožívala. Nevím, jestli se mi to podaří. Mám dojem, že se to odehrává takto: najednou se duše cítí být zbavena všeho, jak dober duchovních, tak i_pozemských. Bůh jí dává zakusit její ubohost a neschopnost; ale zároveň jí odhaluje, jakou má cenu a jak se musí zlepšit, aby se mohla spojit se svým jediným a nejvyšším Dobrem. V_tom okamžiku zakouší spojení s_Bohem, ale pak náhle zůstává bez jakéhokoli poznání. Neví, zda je v_nebi nebo na zemi. Cítí se být zbavena všeho a nemá ani sílu, aby se pozvedla. Utrpení, které prožívá, je takové, že se ani nedá popsat. Nazývám to prostým trpěním, protože člověk je zbaven sil a nemůže nic konat; nemá ani city, neboť vše se odehrává mimo něho; smysly se toho neúčastní, neboť člověk jimi vůbec nic nevnímá. Není to dílo smyslů, ani žádného jiného tvora. Je to jen pouhé světlo duše, která je úplně sama samotinká. Toto lze tedy nazvat prostým trpěním.

I_kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, {*} vždyť ty jsi se mnou. Aleluja.

Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha. {*} vždyť ty jsi se mnou. Aleluja.

Narodil se v_Portugalsku v_Lisabonu kolem roku 1195 a rodiče mu dali jméno Fernando. Byl řeholním kanovníkem sv. Augustina, ale brzy po přijetí kněžského svěcení přestoupil k_menším bratřím (1220) a přijal jméno Antonín. Odešel hlásat evangelium do Afriky, ale brzy onemocněl a musel se vrátit do Evropy. Po krátkém pobytu v_klášteře na Sicílii se setkal v_Assisi se sv. Františkem (1221), na jeho přání pak v_Boloni učil řádové spolubratry teologii. Kázal ve Španělsku, v_Itálii a jižní Francii a obrátil na pravou víru mnoho bludařů. Na jeho kázání přicházely tisíce lidí. Zemřel 13. června 1231 ve svém klášteře v_Arcelle u_Padovy. Za necelý rok 30. května 1232 byl prohlášen papežem Řehořem IX. za svatého a 16. ledna 1946 Piem XII. za učitele církve.

Všemohoucí, věčný Bože, tys dal svému lidu svatého Antonína, velkého kazatele, ochránce chudých a mocného přímluvce v_naléhavých potřebách; na jeho přímluvu vyslyš naše prosby a veď nás, abychom žili jako křesťané a ve všech protivenstvích se cítili pod tvou ochranou v_bezpečí.

Ant. 1 Šel přímou cestou od svého mládí, nalezl mnoho moudrosti a velmi v_ní prospěl.

Ant. 2 Celým svým srdcem tíhl k_Pánu a v_hříšných dobách upevňoval zbožnost.

Moudrost září a nevadne, snadno ji vidí ti, kdo ji milují, dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. Předchází ty, kdo po ní touží, a ukazuje se jim první. Neunaví se, kdo k_ní časně přichází, najde ji, jak mu sedí u_dveří. Myslet totiž na ni je svrchovaná prozíravost, kdo kvůli ní bdí, brzy je bez starosti. Vždyť sama obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni, na cestách se jim ukazuje s_přízní a při každé myšlence jim vychází vstříc.

Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v_úděl jsem přijal. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny a bohatství ve srovnání s_ní jsem pokládal za nic. Nesrovnával jsem s_ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k_ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro.

Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo, poněvadž nehasne její záře. Spolu s_ní se mi dostalo všeho dobra a skrze ni nespočetného bohatství. Radoval jsem se ze všech věcí, protože moudrost jim vládne, ale nevěděl jsem, že je jim matkou. Naučil jsem se jí nezištně, bez závisti se oni dělím, nechci ukrývat její bohatství, vždyť ona je pro lidi nevyčerpatelný poklad. Ti, kdo ji získají, uzavírají přátelství s_Bohem, poněvadž jsou mu doporučeni dary, které zjednává kázeň. Kéž mi dá Bůh mluvit, jak bych si přál, myslit podle toho, co mi bylo dáno, poněvadž on sám je vůdce moudrosti, ten, kdo řídí moudré.

Ukázal mu cestu moudrosti. {*} Jeho cesta je jako denní světlo, které roste od úsvitu do jasného dne.

Pán mu urovnal stezky a uvedl jeho kroky na cesty pokoje. {*} Jeho cesta je jako denní světlo, které roste od úsvitu do jasného dne.

(Sermones Dominicales et in Solemnitatibus: Ed. A. M. Locatelli, Padova 1895, I,226b)

Ten, kdo je naplněn Duchem Svatým, mluví rozličnými jazyky. Různé jazyky jsou různá svědectví o_Kristu, například pokora, chudoba, trpělivost a poslušnost. Těmito jazyky mluvíme, když je uskutečňujeme na sobě, a tím ukazujeme jiným. Řeč je živá, mluví-li skutky. Prosím tedy, ať zmlknou slova a mluví skutky. Jsme plní slov, ale skutky žádné; proto jsme prokleti od Pána, neboť on proklel fíkovník, na němž nenalezl plody, ale jen listí.{fnr}1{/fnr} Svatý Řehoř praví: „Pro kazatele platí zákon, aby konal, co káže.“ Marně se chlubí znalostí zákona, kdo svými skutky popírá, co učí.

Apoštolové mluvili, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.{fnr}2{/fnr} Blahoslavený, kdo mluví tak, jak mu to vnukne Duch Svatý, a ne jak ho navádí jeho vlastní duch. Někteří lidé totiž mluví ze svého ducha, kradou slova druhých, vydávají je za svoje a přivlastňují si je. O_takových a jim podobných říká Pán u_Jeremiáše: Já přijdu na proroky, kteří druhým kradou má slova. Hle, přijdu na proroky – praví Hospodin – kteří pořád melou svým jazykem a říkají: „Hospodinův výrok.“ Hle, přijdu na proroky, kteří mají lživé sny – praví Hospodin – kteří je vypravují a svádějí můj lid svou lží, svým chvástáním. Neposlal jsem je a nic jsem jim neuložil, nijak neprospívají tomuto lidu – praví Hospodin.{fnr}3{/fnr}

Mluvme tedy tak, jak nám Duch Svatý vnukne, abychom promlouvali. Prosme ho pokorně a oddaně, ať sešle svou milost, abychom dovršili den letnic – padesátý den – dokonalostí pěti smyslů znásobenou plněním desatera, abychom byli plni mocného ducha lítosti nad svými hříchy a zapáleni ohnivými jazyky k_vyznávání víry, a tak abychom jednou směli spatřit v_plnosti světla uprostřed svatých slávu trojjediného Boha.

{fn:1}Srov. {r}Mt 21,9{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Sk 2,4{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Jer 23,30-32{/r}.{/fn}

Shromáždění vyvolených ho bude chválit. {*} Vyslyším ho a shlédnu na něj.

Ant. 1 Všichni žasli nad moudrostí, která vycházela z_jeho úst, a oslavovali Boha.

Ant. 3 Srdcem i_skutkem budu oslavovat Pána: vzdám chválu tomu, který mi dal moudrost.

Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Pane, oslavil jsi svého služebníka: velké věci činíš kvůli němu; buď velebeno tvé jméno.

Prosme Boha, zdroj a původce veškeré svatosti, který nám v_Kristu otevřel cestu ke spáse, a volejme:

Tys nás všechny povolal k_dokonalosti lásky a přikázal nám stát se solí země a světlem světa,

osvěcuj nás, abychom ti po příkladu svatého Antonína pokorně sloužili ve svých bližních.

Myslet na moudrost je svrchovaná prozíravost, kdo kvůli ní bdí, brzy je bez starosti. Vždyť sama obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni, na cestách se jim ukazuje s_přízní a při každé myšlence jim vychází vstříc.

Moudrost se mocně rozpíná od jednoho konce světa k_druhému a všemu vládne s_dokonalostí. Miloval jsem ji a vyhledával od své mladosti a snažil jsem si ji přivést jako nevěstu, neboť jsem se zamiloval do její krásy.

Je-li bohatství v_tomto životě žádoucím dobrem, co je bohatší než moudrost, která všechno tvoří? Má-li být znalost úspěšná, kdo je mezi bytostmi sprše umělcem než ona? A když někdo miluje spravedlnost, plodem jejích námah jsou ctnosti, poněvadž ona učí mírnosti a opatrnosti, spravedlnosti i_statečnosti; v_lidském životě není nic užitečnějšího.

Ant. 2 Hle, můj služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v_němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha.

Nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v_temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem. Hospodin tě stále povede, v_nedostatku ukojí tvou touhu, posílí tvé údy. Budeš jako zavlažovaná zahrada, jako (živé) zřídlo, jehož voda nevysychá.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Svatý Antoníne, učiteli víry a světlo církve, tys čerpal moudrost z_Božího zákona; přimlouvej se za nás u_Božího Syna.

Prosme pokorně Krista, zdroj veškerého života a počátek každé ctnosti a volejme:

dej, abychom byli ve světě pravdivými svědky tvého evangelia a ve všem se podobali tobě.

Dne 13. června 1999 prohlásil ve Varšavě papež Jan Pavel II. za blahoslavené 108 mučedníků z_2. světové války. Mezi nimi bylo 5 františkánů, 7 minoritů, 5 kapucínů, jedna klariska-kapucínka, jedna školská sestra českého původu a dvě sestry Neposkvrněného Početí Panny Marie. Tito mučedníci jsou chloubou církve, neboť položili život, když otevřeně dávali přednost zákonu Božímu před lidskou zvůlí. Bratr kněz Anicet Kopliński OFMCap. se narodil 30. července 1875 v_Debrznu. Ke kapucínům vstoupil v_Rýnsko-Vestfálské provincii. Byl znám jako velký almužník Varšavy. Dne 16. října 1941 byl zaživa hozen do nehašeného vápna v_koncentračním táboře Osvětim. Bratr kněz Jindřich Krysztofik OFMCap. se narodil 22. března 1908 v_Zachorzewu (Sandomierz). Byl ceněn jako vynikající kazatel s_výraznou úctou k_Panně Marii. Zemřel vyčerpáním v_koncentračním táboře Dachau 4. srpna 1942. Bratr kněz Florián Stepniak OFMCap. se narodil 3. ledna 1912 ve Zdzarech. Zemřel 12. srpna 1942 v_plynové komoře koncentračního tábora Dachau. Student teologie bratr Fidel Chojnacki OFMCap. se narodil v_Lodži 1. listopadu 1906. Zemřel vyčerpáním v_koncentračním táboře Dachau 28. července 1942. Bratr laik Symforian Ducki OFMCap. se narodil ve Varšavě 10. května 1888. Dne 11. dubna 1942 byl ubit obušky strážných koncentračního tábora Osvětim-Brzezinka.

Všemohoucí Bože, ty jsi blahoslaveného Aniceta a jeho druhy naplnil duchem oběti a dal jsi jim milost vytrvat v_jejich povolání až do mučednické smrti; dej, abychom na jejich přímluvu milovali své nepřátele a statečně uchovávali neporušenou víru.

Z_kázání Otce Kajetána Ambrożkiewicza OFMCap., spoluvězně mučedníků v_koncentračních táborech Sachsenhausen a Dachau, které pronesl v_kapucínském kostele v_Lublinu 3._11._1947

(A. Bednarek, J. F Duchniewski OFMCap., Kapucyni w Polsce. Obecność w_dziejach i_świadomości społecznej, Lublin 1990, s. 76-84)

Jedním z_kapucínů, který z_naší lublinské skupiny nepřežil Dachau, je Otec Jindřich Krzysztofik. Mnozí z_vás si jistě pamatují tuto sice nevelkou, ale sympatickou postavu plnou ohně a lásky. Před válkou nejčastěji stával u_tohoto ambonu a lidé dodnes vzpomínají na jeho vroucí kázání. Vidím tě za ambonem, Otče Jindřichu. Když jsi hlásal slovo Boží, planul jsi opravdovým žárem srdce. Vidím tě také za katedrou přednáškového sálu našeho klášterního semináře v_den zahájení školního roku někdy na podzim roku 1939. Ještě teď mi zní v_uších slova, která jsi tenkrát řekl. Tehdy jsi mezi jiným vyslovil i_tuto větu: „Je lépe krátce planout, než dlouze doutnat“. Nedoutnal jsi, Otče Jindřichu, ve svém životě! Nedoutnal jsi a nebál ses, když 25. ledna 1940 gestapo obklíčilo klášter a zatklo všechny kněze a kleriky. Nedoutnal jsi, když nás přivezli do vězení a když jsme čekali, až udělají místo pro naši skupinu čítající třiadvacet lidí, a když jsme stáli v_jakési temné cele, odkud vyváděli odsouzence na smrt. Tehdy jsi nám řekl: „Bratři, dokud máme jasnou mysl, vzbuďme dobrý úmysl. Cokoliv nás v_budoucnu potká, cokoliv se s_námi stane, ať to každý nabídne Bohu na nějaký úmysl.“

A co mám říci o_tvém životě v_koncentráku, Otče rektore? Co mám říci o_tvých pětadvaceti měsících prožitých v_Sachsenhausenu a v_Dachau? Nedoutnal jsi, Otče, ani tam. Když ti jako prvnímu z_Polska poslali peníze a získal jsi za ně z_táborové kantýny v_Sachsenhausenu dva bochánky chleba – což byl velký poklad – rozdělil jsi je na tolik kousků, kolik bylo nás všech, a zavolal jsi na nás: „No tak, bratři, okuste Boží dary. Co je doma, to se počítá...“ Toto tvé šlechetné gesto dokáže ocenit jen ten, kdo sám byl v_koncentráku a kdo ví, kolik sebezáporu, ba přímo hrdinství bylo třeba k_tomu, aby člověk rozdal dva bochánky chleba, když měl sám hlad a hned by je snědl!

Největším tvým neštěstím i_tvou velikostí bylo to, že ani v_koncentračním táboře jsi nedokázal doutnat, ale jen hořet a planout. A shořel jsi rychle. Když už jsi byl tak sláb, že ses z_práce nemohl vrátit po vlastních nohách, když tě napůl v_bezvědomí tví spolubratři dovedli do špitálu, když zdravý rozum přikazoval neukazovat ty poslední zbytky sil, dlící v_odumírajícím organizmu – neboť tenkrát přijímali do špitálu jen lidi v_bezvědomí a umírající – ty, jen jsi zaslechl rozhněvaný křik lapiducha, zapřisáhlého nepřítele kněží, z_posledních sil vůle ses postavil na nohy. Cítil jsi, že už dohoříváš, a řekl jsi nám: „Až umřu, budu se za vás modlit, aby vás Bůh vyvedl z_koncentračního tábora a abyste nikdy neměli hlad.“ Za několik dní jsi byl už tak sláb, že ani řev nelidského lapiducha nezabral a na nohy tě nepostavil. Přijali tě do špitálu v_posledním stadiu vyčerpání organizmu. Už jsi tam dlouho nepobyl. Neviděli jsme tě na nemocničním lůžku. Ale těsně před smrtí jsi nám, své milované skupince kleriků, napsal list na rozloučenou, který byl zároveň i_tvou závětí. Ještě teď ho znám nazpaměť. Ještě i_teď mám před očima zelenkavou stěnu 28. bloku druhé cimry, u_níž jsme ho četli po večerním apelu.

V_něm jsi, Otče, psal: Drazí bratři! Jsem na chodbě v_7. bloku. Strašně jsem zhubl, neboť jsem dehydrován. Vážím 35 kg. Každá kost mě bolí. Ležím na lůžku jako na kříži s_Kristem. A jsem rád, že jsem s_ním a že trpím. Zdravím všechny a každého zvlášť. Potkáme se v_nebi.

My, staří koncentráčníci, kteří jsme už neuměli plakat, jimž hlad a táborová krutost vysušila ty pramínky, z_kterých tečou lidské slzy, zvedli jsme ruce k_očím a otírali si slzy, které nám tekly při četbě posledního listu našeho Otce rektora.

Planul jsi, Otče, až do konce. A když jsi zhasínal, zaplál jsi posledním krásným, podivuhodným plamenem. Tak je to vždycky v_dějinách církve: mučednická krev našich bratří z_Dachau, z_Osvětimi a z_dalších koncentračních táborů a z_vězení – to je semeno, setba nových kapucínů.

Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. {*} Tak budete syny svého nebeského Otce.

Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. {*} Tak budete syny svého nebeského Otce.

Bl. Ondřej se narodil 23. listopadu 1863 v_obci Fiumicello da Campodarsego (diecéze Padova). Pokřtěn byl jménem Hyacint Bonaventura. Do kapucínského noviciátu vstoupil v_16 letech. Po studiu humanitních věd v_Padově a teologie v_Benátkách byl 19. června 1886 vysvěcen na kněze. Po dobu 18 let byl spirituálem a vyučujícím v_několika kapucínských kněžských seminářích. V_roce 1902 se stal provinciálem Benátské provincie a v_té době si ho všiml benátský patriarcha G. Sarto, který se později stal papežem Piem X., a již v_té době ho začal pověřovat delikátními úkoly v_diecézi. Po volbě papežem jej 13. dubna 1904 jmenoval biskupem v_Trevisu. Mezi oběma zůstala po celý život velká duchovní blízkost, takže trávil mnoho let usilovnými vizitacemi farností a všestrannou reformou diecéze v_duchu myšlenek sv. Pia X. Reformoval tak kněžský seminář, zavedl pravidelná duchovní cvičení kněží, uspořádal diecézní synodu. Za 1. světové války odmítl opustit město, které bylo uprostřed bojové linie a bylo často bombardováno. Organizoval pomoc pro vojáky, nemocné a chudé. Po válce pak znovu objížděl všechny farnosti a duchovně je připravoval na mučednictví při střetu víry se sílícím italským fašismem. V_roce 1934 jej Pius XI. pověřil úkolem apoštolského vizitátora, aby řešil konflikty mezi biskupy a jejich kněžími. Ve svém biskupském životě dovedl jedinečně integrovat řeholní sliby v_podobě asketického života, poslušnosti církvi a intenzivního života modlitby. Zemřel 26. června 1936. Blahořečil jej dne 20. října 2002 papež Jan Pavel II.

Všemohoucí Bože, tys povolal svého biskupa, blahoslaveného Ondřeje Hyacinta k_tomu, aby budoval tvou církev hlásáním křesťanské víry a pastorační láskou. Dej i_nám, abychom na jeho přímluvu byli vždy svědky tvé lásky ve službě bližním.

Všichni jsme povinni dosáhnout křesťanské i_řeholní svatosti. Díky své hlouposti a apatii jsme schopni věřit tomu, že nejsme schopni svatosti dosáhnout, neboť si ji představujeme jako extázi, jako kdybychom museli být obdarováni vytrženími, viděními, proroctvími nebo zázraky. Představujeme si ji ukřižovanou, jako kdyby bylo nutné dělat velké posty, sebezápory, kajícnosti s_bičováním se do krve, v_žínici atd. To je klam. Svatost spočívá v_těch nejjednodušších věcech, které jsou dostupné všem. Neříká se přece nikomu: bičujte se, postěte se, upadejte do vytržení..., ne, to po nás nikdo nežádá. Je jen řečeno: milujte Boha celým svým srdcem, celou duší a ze všech sil; milujte svého bližního jako sami sebe. A právě v_tom je obsažena veškerá dokonalost křesťanského života a skutečná svatost. Kdo na světě by mohl říct, že nemůže milovat Pána? Kdo by mu nemohl vyhovět tím, že koná jeho vůli, kterou nám dal najevo v_přikázáních desatera a v_příkazech církve a našich legitimních představených?

Kdo by mohl říci: nejsem schopen vyhnout se dobrovolným lehkým hříchům, proviněním se proti lásce, proti pokoře, proti poslušnosti? Svatý Tomáš odpověděl jedné sestře, která se ho ptala, jak by se mohla stát svatou: „Stačí chtít! Pochopila jsi to, má drahá Marie? Chceš-li se stát svatou, brzy se jí staneš. Milost ti chybět nebude a s_milostí jsme všemohoucí.“

Otevřel svá ústa uprostřed shromáždění {*} a Pán ho naplnil duchem moudrosti a poznání.

Otče svatý, tys obdařil blahoslaveného kněze Jakuba z_Ghaziru evangelní horlivostí a vroucí láskou k_rozličně postiženým, dej, ať také my, povzbuzeni jeho příkladem a přímluvou, zasvětíme svůj život službě bližním.

Veronika, křestním jménem Voršila, se narodila v_Mercatello v_Itálii 27. prosince 1660. Roku 1677 vstoupila ke klariskám-kapucínkám v_Tifernu (Cittá di Castello). Snažila se umrtvovat tělo, osvojit si božské rozjímání, podobat se Kristu ukřižovanému. O_Vánocích roku 1696 přijala Kristovu ránu v_boku, o_Velkém pátku 1697 ostatní tělesné rány Ukřižovaného. Byla podrobována nejtěžším zkouškám a ústrkům, které snášela s_hlubokou pokorou a nepopsatelným klidem. Teprve po letech byla stigmata uznána oficiálně za pravá a roku 1716 byla Veronika jmenována abatyší svého kláštera. Zemřela 9. července 1727, svatořečena byla 26. května 1839 papežem Řehořem XVI.

Bože, ty jsi svatou pannu Veroniku vyznamenal ranami utrpení tvého Syna, které jsi vtiskl do jejího těla; dej nám, ať se stále více podobáme Kristu ukřižovanému, abychom se radovali, až se zjeví ve své slávě.

Dnes se mi vrátila bolest do rukou, nohou a boku. Prožila jsem vzácnou noc, plnou utrpení a smíru: Díky Bohu! Ráno jsem přijala svátost pokání a načerpala z_ní sílu snést ještě větší utrpení. Pak při svatém přijímání jsem zakusila, ani nevím jak, se zcela novým pocitem milost Boha, jenž vládne v_nitru mé duše. Ostatně již několik dní zakouším v_srdci jisté působení, jehož původ nedovedu rozpoznat: rozepíši jen jeho účinek, který ve mně zanechává. První je bolestné poznání mých vin, touha po obrácení duší, za které přináším oběť krve a života a zároveň i_veliká důvěra v_milosrdenství Boží a v_dobrotu a lásku blahoslavené Panny Marie. Druhý účinek je v_tom, že i_když se cítím opuštěná a utopená v_moři pokušení, hned zase okouším ten skrytý smysl a vidím, že jsem zcela spokojená, naplněná velkým mírem a pevně zakotvená v_Boží vůli. A třetí účinek se projevuje takto: Když jsem uvnitř znepokojena ďábelskými útrapami a navenek se věnuji svým věcem a kvůli práci pobíhám sem a tam, ono skryté působení dává, že udělám všechno, aniž bych na to myslela, a ani nevím, jak se to stane, že je dokonalá. To se mi stává i_v_důležitých věcech, jako je přijímání svátostí, modlitba a duchovní rozhovor, jak jej mezi sebou vedeme. Cítím se někdy uchvácena takovou nechutí, tak vyprahlá a bez nadšení, že si myslím: takový život už dál nesnesu. V_tom stavu i_cesta ke zpovědníkovi se mi zdá být ztrátou času. Jakmile však přijmu do srdce jen malou stopu toho působení, už se cítím tolik přetvořená a tak silná, že přes velkou vyprahlost, odpor a pocit ztráty smyslu mi snadno vyjde jakékoliv dílo, ať je jakkoliv obtížné. Všechno ke slávě Boží!

Polož mě jako pečeť na své srdce, jako pečeť na své rámě, neboť silná jako smrt je láska. {*} Já patřím svému miláčkovi a on je můj.

Zátopy vod nemohou uhasit lásku a proudy řek ji neodplaví. {*} Já patřím svému miláčkovi a on je můj.

Ant. ke kantiku Panny Marie: Budu moci oslavit Krista na svém těle životem i_smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem.

Narodil se 10. března 1549 v_Montille ve Španělsku. Ve 22 letech vstoupil do Řádu menších bratří, stal se knězem, konal různé služby a s_velkým užitkem horlivě kázal. Roznícen horlivostí o_spásu duší cestoval do Jižní Ameriky, do Argentiny a Peru, kde v_dalších dvou desetiletích pracoval jako „apoštol Indiánů“ a duchovní správce. Vysílen dlouhotrvající prací a pokáním zemřel 14. července 1610 v_Limě, svatořečen byl 27. prosince 1726 papežem Benediktem XIII.

Bože, Otče všech lidí, tys učinil svatého Františka hlasatelem evangelia mezi národy Latinské Ameriky; veď je ke stále hlubší víře i_k_růstu ve spravedlnosti a svobodě a všechny, kdo tě upřímně hledají, odměň tím, že jim dáš pocítit svou blízkost. Prosíme o_to

I_když celý život Božího muže Františka byl sám kříž a mučednictví, přece dva měsíce před smrtí – aby získal podíl na Božích zaslíbeních jako odměnu za křesťanskou trpělivost – začal trpět velkými bolestmi. K_nim se přidružila vysoká horečka, která ho nakonec donutila ulehnout.

Od modlitby ho však nedokázala odvrátit žádná nemoc. Naopak ještě podnítila jeho vzlet, takže se zdálo, jako by už přebýval mezi anděly. Zapomínal na potřeby těla a podle úsudku zkušených lékařů se věřilo, že jen zázrakem je tak dlouho prodlužován jeho život. S_velikou vroucností si opakoval oblíbenou střelnou modlitbu: „Bůh buď veleben!“ nebo jinou podobnou. Někdy žádal, aby byly recitovány žalmy: Duše má, chval Hospodina{fnr}1{/fnr}, nebo Veleb, duše má, Hospodina{fnr}2{/fnr}. Pociťoval při tom, jak mu srdce taje štěstím. Také si přál, aby mu četli z_Janova evangelia ten úryvek: Bylo před velikonočními svátky{fnr}3{/fnr}, a při něm, zvláště při vyprávění o_ukřižování, býval podivuhodně dojat. Tehdy začal hovořit s_trpícím Kristem, děkoval mu za jeho dobrotu a milosrdenství, které on hříšný obdržel, a vzdával mu slávu. Také v_hymnech ke cti blahoslavené Panny nalézal mnoho síly. Když je rozjímal, naplňovaly ho radostí a jásotem. Jednou řekl svému zpovědníkovi: „Pomoz mi, Otče, zvěstovat Boží chválu.“ A dodal: „Bože můj a Stvořiteli, králi můj a Otče, ty má rozkoši a mé všechno!“ Po těch slovech ho naplnil oheň Boží lásky a jeho duše, v_sebe ponořená, celá zaujatá duchovní radostí, zanechala smysly i_tělo jak bez života. Pět dní před smrtí řekl bratru Janu Gomezovi, který se staral o_nemocné: „Zdalipak pozoruješ, bratře, veliké Boží milosrdenství, jak mi poskytuje sílu, abych přemohl a zdolal nepřítele?“ Tři dny před smrtí se obrátil na bratra, který o_něj pečoval, a s_pláčem a vzdechy pronesl slova: „Čím jsem si zasloužil, Pane Ježíši, abys ty byl ukřižovaný, a já ošetřován tvými služebníky? Ty nahý, a já dobře přikrytý, ty bitý a trním korunovaný, a já utěšován tolikerým dobrodiním?“ Následujícího dne v_přítomnosti mnoha bratří zvolal: „Ó můj Bože, budiž oslaven; jak jsi mne svou vznešeností obklopil! Raduji se, Pane můj, že jsi mým Bohem; ó_jak jsi milý!“

Noc před odchodem upadl do hluboké extáze. Všichni kolem mysleli, že už vydechl naposled. On se však vrátil z_vytržení a zvolal: Zaradoval jsem se, když mi řekli: do domu Hospodinova půjdeme.{fnr}4{/fnr} A od té chvíle až do konce se v_jeho tváři zračila nesmírná radost, nadšení a spanilost. Jásal nad štěstím, které ho čeká, a svou radost dával viditelně najevo. Jeden z_bratří mu řekl: „Otče, když tě Bůh již zdvihá do nebe, rozpomeň se na mne, až přijdeš do věčného království.“ On mu odpověděl veselým hlasem: „Je to tak, spěchám do nebe, ale je to pro zásluhy smrti a utrpení Krista. Já sám jsem velký hříšník. Až dojdu do otcovského domu, budu ti dobrým přítelem.“

{fn:1}{r}Žl 146 (145),1{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Žl 103 (102),1{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Jan 13,1{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Žl 122 (121),1{/r}.{/fn}

Ačkoli já jsem méně než nejnepatrnější ze všech křesťanů, byla mi dána tato milost: zvěstovat pohanům nevystižitelné Kristovo bohatství. {*} Protože jsme s_ním spojeni, smíme s_důvěrou a volně přistupovat k_Bohu, když věříme v_Krista.

Také pohané mají stejná dědická práva a jsou údy téhož těla; i_jim platí ona zaslíbení. {*} Protože jsme s_ním spojeni, smíme s_důvěrou a volně přistupovat k_Bohu, když věříme v_Krista.

Ant. k_Zachariášovu kantiku: Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i_s_jeho vášněmi a žádostmi. Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme.

Ant. ke kantiku Panny Marie: V_pokoji a upřímnosti kráčel s_Hospodinem a mnohé odvrátil od nepravosti.

Narodil se v_Itálii v_Bagnoregio u_Viterba kolem roku 1218. Studoval v_Paříži filozofii a teologii a stal se magistrem. Vstoupil k_menším bratřím (1243) a učil s_dobrými výsledky své spolubratry v_řádu. Byl zvolen generálním ministrem svého řádu (1257). Zanechal po sobě mnoho spisů objasňujících teologické i_filozofické učení. Vedle sv. Tomáše Akvinského je nejvýznačnějším teologem středověku. V_roce 1273 byl povolán do Říma, aby spolupracoval na přípravě II. lyonského sněmu, byl vysvěcen na biskupa albánského a jmenován kardinálem. Zemřel v_Lyonu 15. července 1274. Za svatého byl prohlášen 14. dubna 1482 papežem Sixtem IV a za učitele církve v_květnu roku 1588 papežem Sixtem V.

Ant. 1 Prodléval u_nohou moudrosti, zkoumal její cesty a šel za ní jako ten, kdo nalézá její stopy.

Ant. 2 Dal plynout učenosti jako řece, zanechal ji těm, kdo hledají moudrost.

Ant. 3 Hleďte, nenamáhal jsem se sám pro sebe, ale pro všechny, kdo hledají pravdu.

Miloval jsem moudrost a vyhledával ji od své mladosti a snažil jsem si ji přivést jako nevěstu, neboť jsem se zamiloval do její krásy. Je vznešená pro své společenství s_Bohem a pro lásku, kterou k_ní má vládce všehomíra. Je totiž zasvěcena do Božího vědění a určuje jeho díla. Je-li bohatství v_tomto životě žádoucím dobrem, co je bohatší než moudrost, která všechno tvoří? Má-li být znalost úspěšná, kdo je mezi bytostmi spíše umělcem než ona? A když někdo miluje spravedlnost, plodem jejích námah jsou ctnosti, poněvadž ona učí mírnosti a opatrnosti, spravedlnosti i_statečnosti; v_lidském životě není nic užitečnějšího.

Rozhodl jsem se tedy, že si ji přivedu, aby žila se mnou, poněvadž jsem věděl, že mi bude rádkyní ve štěstí i_útěchou při starostech a zármutku. Kvůli ní budu mít u_lidí slávu a přes své mládí úctu mezi starci. Shledá se, že jsem bystrý na soudu, a v_očích vládců vzbudím obdiv. Když budu mlčet, budou na mě čekat, když budu mluvit, budou mi pozorně naslouchat, když prodloužím svou řeč, na ústa si položí ruku. Moudrostí dosáhnu nesmrtelnosti a věčnou památku zanechám těm, kdo přijdou po mně.

Až vejdu do svého domu, odpočinu si po jejím boku, neboť styk s_ní nemá hořkost, ani spolužití s_ní mrzutost, ale jen potěšení a radost. Když jsem o_tom u_sebe uvažoval a přemýšlel ve svém srdci, že nesmrtelnost je ve spojení s_moudrostí, v_přátelství s_ní čistá rozkoš, v_práci jejích rukou nevyčerpatelné bohatství, ve stálé důvěrnosti s_ní rozvaha a ve společných rozhovorech sláva, obcházel jsem a hledal, jak bych si ji vzal k_sobě. Ano, byl jsem jinoch pěkně vyvinutý a dostal jsem dobrou duši.

Jak jsi byl moudrý ve svém mládí, naplněn rozvahou jako řeka. {*} Byl jsi milován pro svou pokojnou vládu.

Na nejzazší ostrovy dospěla tvá pověst. {*} Byl jsi milován pro svou pokojnou vládu.

Kristus představuje cestu a dveře, Kristus je žebříkem, vozem a jakoby slitovnicí nad Boží archou{fnr}1{/fnr} a od věků skrytým tajemstvím{fnr}2{/fnr}.

Ten, kdo zcela obrátí svou tvář směrem ke slitovnici a hledí na ukřižovaného Krista skrze víru, naději a lásku, zbožnost, obdiv, úžas, úctu, chválu a jásot, s_ním koná paschu, tedy přechod{fnr}3{/fnr}, aby tak s_holí kříže přešel Rudé moře{fnr}4{/fnr} a aby vyšel z_Egypta na poušť, kde by okoušel skrytou manu{fnr}*{/fnr} a odpočíval s_Kristem v_hrobě navenek jako mrtvý, a při tom všem, nakolik je to slučitelné se stavem poutníka, zaslechl to, co lotrovi, jenž se k_němu přimkl, řekl Kristus: Dnes budeš se mnou v_ráji{fnr}5{/fnr}.

Je zapotřebí, aby v_tomto přechodu, jestliže je dokonalý, ustaly všechny intelektuální pochody a vrchol touhy se celý přenesl a proměnil v_Boha. To je však mystický a svrchovaně tajemný stav, který nezná nikdo jiný než ten, komu se ho dostává. A dostává se ho pouze tomu, kdo touží, a touží pouze ten, koho vnitřně rozněcuje oheň Ducha Svatého, jehož na zem seslal Kristus. Proto tvrdí Apoštol, že tato mystická moudrost je zjevována Duchem Svatým{fnr}6{/fnr}.

Když pátráš, jak se to stane, ptej se milosti, ne nauky, touhy, ne poznání, vzdechu modlitby, ne studia knih, Ženicha, ne vyučujícího, Boha, ne člověka, temnoty, ne jasu, neptej se světla, ale ohně, který úplně rozněcuje úchvatnými pomazáními a horoucností tužeb tě přenáší do Boha. Tím ohněm je Bůh, jeho výheň je v_Jeruzalémě{fnr}7{/fnr}, Kristus ho rozněcuje žárem svého horoucího utrpení a zachvacuje jen toho, kdo říká duše má zvolila pověšení a moje kosti smrt{fnr}8{/fnr}. Kdo touží po této smrti, může uzřít Boha, poněvadž je nepochybnou pravdou, že člověk, který mne spatří, nezůstane naživu{fnr}9{/fnr}.

Umírejme tedy a vstupujme do temnoty, umlčujme v_sobě starosti, žádostivosti a představy; přecházejme s_ukřižovaným Kristem z_tohoto světa k_Otci{fnr}10{/fnr}, abychom, až nám ukáže Otce, řekli s_Filipem: To nám stačí{fnr}11{/fnr}, abychom zaslechli spolu s_Pavlem: Postačí ti moje milost,{fnr}12{/fnr} abychom jásali s_Davidem, který říká:_Zchřadlo mé tělo i_mé srdce, ale Bůh mého srdce zůstane mým podílem, Bohem navěky{fnr}13{/fnr}. Požehnán buď Pán navěky, a všechen lid ať řekne: Staň se, staň se{fnr}14{/fnr}.

{fn:1}Srov. {r}Ex 25,17{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Kol 1,26{/r}; {r}Ef 3,9{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Ex 12,11{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Ex 14,16{/r}.{/fn} {fn:*}Srov. {r}Ex 16,32-34{/r}; {r}Zj 2,17{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Lk 23,43{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. {r}1 Kor 2,10{/r}.{/fn} {fn:7}Srov. {r}Iz 31,9{/r}.{/fn} {fn:8}Srov. {r}Job 7,15{/r}.{/fn} {fn:9}Srov. {r}Ex 33,20{/r}.{/fn} {fn:10}Srov. {r}Jan 13,1; 16,28{/r}.{/fn} {fn:11}{r}Jan 14,8{/r}.{/fn} {fn:12}{r}2 Kor 12,9{/r}.{/fn} {fn:13}{r}Žl 73 (72),26{/r}.{/fn} {fn:14}{r}Žl 89 (88),53{/r}; srov. {r:Žl}106 (105),48{/r}.{/fn}

Kdo zachovává Boží přikázání, zůstává v_Bohu a Bůh v_něm. {*} A že v_nás zůstává, poznáme podle Ducha, kterého nám dal.

Bůh stvořil moudrost v_Duchu Svatém, vylil ji na vše, co žije, a udělí ji těm, kteří ho milují. {*} A že v_nás zůstává, poznáme podle Ducha, kterého nám dal.

Ant. 1 Vyšlehl jako oheň a jeho slovo plálo jak pochodeň: ozářilo všechny, kdo doufají v_Pána.

Ant. 2 Požehnaný Bůh, který v_tobě nalezl zalíbení; blažení, kdo slyší tvoji moudrost.

Ant. 3 Světlo vychází spravedlivému a lidem upřímného srdce radost. Radujte se v_Hospodinu a oslavujte jeho svaté jméno.

Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v_domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v_nebesích.

Vylévám učenost po vzoru proroků {*} a zanechám ji těm, kdo hledají moudrost.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Otevřel svá ústa ve shromáždění Nejvyššího; uprostřed svého lidu byl vyvýšen a dosáhl slávy ve společenství svatých.

Oslavujme Krista Pána, který je cesta, pravda a život; služme mu po všechny dny svého života ve svatosti a spravedlnosti a prosme ho:

živ svoji církev, aby šla za tebou plná odvahy a nasycená ze stolu tvého slova a chleba.

Všemohoucí Bože, veď nás, ať následujeme svatého biskupa Bonaventuru, jehož nebeské narozeniny dnes slavíme: ať usilujeme o_poznání tvé pravdy a naše láska k_tobě ať stále roste.

Miloval jsem moudrost a vyhledával ji od své mladosti a snažil jsem si ji přivést jako nevěstu, neboť jsem se zamiloval do její krásy je vznešená pro své společenství s_Bohem a pro lásku, kterou k_ní má vládce všehomíra. Je totiž zasvěcena do Božího vědění a určuje jeho díla.

Kdo se bojí Pána, jedná dobře, kdo zachovává zákon, dosáhne moudrosti. Vyjde mu vstříc jako matka, jako mladistvá žena ho přijme. Nasytí ho chlebem rozvahy, napojí ho vodou moudrosti. Opře se o_ni, a nezakolísá, spolehne se na ni, a nebude zklamán. Ona jej povýší nad jeho druhy.

Mnozí budou chválit jeho moudrost, která až navěky nezanikne. Neztratí se památka na něj a jeho jméno bude žít po všechny věky. O_jeho moudrosti vyprávějí národy a shromáždění hlásá jeho chválu.

Ant. 1 Byl jako zářící lampa a svítil na vyvýšeném místě v_domě Páně.

Ant. 3 Svými skutky působil radost Boží církvi a jeho památka zůstane požehnána navěky.

Ti, kteří byli poučeni, budou zářit jako zář oblohy a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy.

Lidé si vyprávějí o_jeho moudrosti, {*} jeho jméno zůstává v_živé paměti.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Svatý Bonaventuro, učiteli víry a světlo církve, tys čerpal moudrost z_Božího zákona; přimlouvej se za nás u_Božího Syna.

Kristus byl ustanoven veleknězem a prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Oslavujme ho a pokorně ho prosme:

Ty, jenž jsi na dřevě kříže smířil svět s_věčným Otcem, zachovej nás ve svém jménu,

dej, aby všichni, které jsi vykoupil svou krví, stále zůstávali v_tvé lásce.

Ty jsi uprostřed bratří posvětil svatého Bonaventuru a obdařils ho dary Ducha Svatého,

Ty svěřuješ pastýřům své církve službu smíření s_Bohem, aby se neztratil nikdo z_těch, které ti Otec dal ze světa,

Narodil se 22. července 1559 v_Brindisi v_jižní Itálii. Jmenoval se Julius César Russo a jméno Vavřinec přijal, když ve Veroně vstoupil do kapucínského řádu (1575). Svou bystrou a pohotovou inteligenci využil ke studiu posvátných věd a také hebrejštiny a aramejštiny. Poté, co byl vysvěcen na kněze, procestoval jako velmi úspěšný kazatel celou Itálii a velkou část Evropy. Všechny své duchovní i_duševní schopnosti věnoval apoštolské službě. Lidu mnoha evropských národů kázal jejich jazykem a dával přednášky o_Písmu svatém v_hebrejštině samotným římským židům. V_Praze založil první kapucínský klášter u_kostela Panny Marie Královny andělů (1599). Během války proti muslimům v_Maďarsku (1601) sám vstoupil na bitevní pole a dovedl křesťanské vojáky k_vítězství. V_řádu zastával několik význačných služeb: byl provinciálem v_Benátkách a jiných italských provinciích a zastával také úřad ministra generála (1602-1605). Napsal mnoho exegetických, teologických, apologetických a řečnických děl, které mu vynesly titul učitele církve. Zemřel 22. července 1619 při jedné z_diplomatických misí v_Belemu na cestě do Lisabonu. 8. prosince 1881 byl prohlášen papežem Lvem XIII. za svatého a papež Jan XXIII. ho jmenoval 19. března 1959 učitelem církve.

Bože, tys obdařil svatého kněze Vavřince duchem rady a síly, aby hlásal tvou slávu a pečoval o_spásu duší; osvěcuj i_nás světlem svého Ducha, abychom poznávali, co od nás žádáš, a s_tvou pomocí podle toho také žili.

Abychom žili duchovním životem, který je nám společný s_nebeskými anděly a blaženými duchy, s_nimiž jsme stvořeni i_my jako Boží obraz a podle Boží podoby, k_tomu nutně potřebujeme chléb milosti Ducha Svatého a Boží lásky. Ale milost a láska nemůže být bez víry, neboť bez víry se Bohu nelze líbit.{fnr}1{/fnr} A víra nevzniká bez kázání Božího slova. Víra je z_hlásání, hlásání pak se děje slovem o_Kristu.{fnr}2{/fnr} Kázání Božího slova je tedy nutné k_duchovnímu životu, jako setí k_životu tělesnému.

Proto říká Kristus: Jeden rozsévač vyšel rozsévat.{fnr}3{/fnr} Vyšel rozsévač, hlasatel spravedlnosti, a víme z_Písma, že tím hlasatelem byl Bůh, když dal na poušti živým hlasem z_nebe celému lidu zákon spravedlnosti; jindy to byl Boží anděl, který na místě nářků vytýkal lidu přestoupení Božího zákona, a všichni synové Izraele po andělově kázání se zkroušeným srdcem propukli v_hlasitý pláč;{fnr}4{/fnr} také Mojžíš hlásal všemu lidu zákon Boží na polích moabských, jak je to psáno v_Deuteronomiu. A nakonec přišel Kristus, Bůh a člověk, aby hlásal Boží slovo, a za týmž účelem poslal apoštoly, jako dříve posílal proroky.

Kázání je tedy úkol apoštolský, andělský, křesťanský, božský. Neboť Boží slovo je plné veškeré dobroty, je to poklad všech dober. Z_něho je víra, naděje a láska, z_něho jsou všechny ctnosti, všechny dary Ducha Svatého, všechna blahoslavenství v_evangeliu, všechny dobré skutky, všechny životní zásluhy, všechna sláva nebeského ráje: Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši.{fnr}5{/fnr}

Slovo Boží je pro rozum světlem a pro vůli ohněm, aby mohl člověk poznávat a milovat Boha. A pro vnitřního člověka, který žije skrze milost z_Ducha Božího, je chlebem a vodou: ale chlebem, který je sladší než med a plástev medu, vodou, která je lepší než víno a mléko. Je pro duši duchovním pokladem zásluh, a proto se o_něm říká, že je zlatem a převzácným drahokamem. Na srdce zatvrzelé v_neřestech je kladivem, a proti tělu, světu a ďáblu je mečem, který ničí všechny hříchy.

{fn:1}Srov. {r}Žid 11,6{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Řím 10,17{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Mt 13,3{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Sd 2,4{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Jak 1,21{/r}.{/fn}

Vystup na vysokou horu, ty, který hlásáš pro Sión radostnou zvěst. {*} Řekni judským městům: Hle, váš Bůh!

Pojď za mnou, jdi a zvěstuj Boží království! {*} Řekni judským městům: Hle, váš Bůh!

Kristova láska nás nutí k_tomuto úsudku: Bůh pro Kristovy (zásluhy) smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o_tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s_Bohem! S_tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s_největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u_Boha.

Nežijme už sami sobě, ale pro toho, který za nás umřel a vstal z_mrtvých. {*} Je to Kristus, náš Bůh.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Sloužil Pánu ve svatosti a spravedlnosti a vedl Boží lid na cestu pokoje.

Oslavujme Krista Pána, kterého Otec pro nás ustanovil cestou, pravdou a životem, a pokorně prosme:

Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká. Ti, kdo usilují o_pokoj, rozsévají v_pokoji (semeno, jehož) plodem je spravedlnost.

Uprostřed shromáždění otevřel mu Pán ústa, {*} naplnil ho duchem moudrosti a rozumu.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Svatý Vavřinče, učiteli víry a světlo církve, tys čerpal moudrost z_Božího zákona; přimlouvej se za nás u_Božího Syna.

Ty, který jsi svatého Vavřince učinil představeným bratří a naplnil jej dary Ducha,

Ty svěřuješ pastýřům své církve službu smíření s_Bohem, aby se neztratil nikdo z_těch, které ti Otec dal ze světa,

Marie Magdaléna, dříve Markéta, se narodila ve vznešené rodině Brixiů roku 1687. Roku 1705 vstoupila proti vůli svého otce do kláštera klarisek – kapucínek. Zastávala úřad novicmistrové a později i_abatyše. Apoštolsky působila na mnohé návštěvníky kláštera. Ve svých spisech zanechala výbornou nauku duchovního života. Podivuhodně vynikala vysokým stupněm kontemplace, charismaty a podobností s_ukřižovaným Kristem. ZemřeIa 27. července 1737, blahořečil ji 3. června 1900 papež Lev XIII.

(C. A. Lainati, Temi spirituali dagli scritti II Ordine Francescano, sv. 1, Assisi 1970, s. 571n)

Bůh je bytostně svatý, je svatost sama a zdá se, že chce být uctíván a chválen především z_tohoto než z_jakéhokoli jiného důvodu. Pozorujeme to na nejvyšších duchovních bytostech, které ustavičně zpívají: Svatý, svatý, svatý. V_hlubokém tichu adorují Boží svatost, rozpínají křídla a zapalují se stále větší láskou k_němu. Se zahalenou tváří vyznávají, že naprosto nestačí na jeho poznání, milování a chválu. V_tomto vyznávání však nikdy neustávají.

Podobně jedná i_pokorná duše, která má spoluúčast na božské svatosti. Nejprve upírá svůj zrak na přesvaté lidství Ježíše Krista, Boha a člověka. V_něm spatřuje vrchol vší svatosti. Vytváří si jeho obraz ve své mysli a vnitřně si umiňuje, že ho bude následovat. Své předsevzetí plní skutkem, takže se přetváří a vnitřně i_zevně napodobuje Ježíše Krista. Tento božský vzor jí stojí před očima a má ho vtištěn do svého srdce. Pozvolna se duše stává svatou. V_prostotě den ze dne větší, intuitivním pohledem nazírá stále novou svatost, která ji rozohňuje čím dál tím větší touhou Krista napodobit. Nesvazována již ničím v_sobě, opouští sebe samu, své obrazy a představy. Nyní může – zbavena sebe samé – vstoupit do Boha, který ji zcela přijímá a posvěcuje ji vlastní svatostí.

Sám Bůh si přeje, abychom dosáhli nejvyšší svatosti. Tuto touhu vyjádřil slovy: Buďte svatí, neboť já jsem svatý.{fnr}1{/fnr} Také Ježíš před svým utrpením pozdvihl oči i_ruce k_Otci a takto se modlil: Posvěť je v_pravdě.{fnr}2{/fnr} Povstaň tedy, má duše, a ponoř se do tohoto moře svatosti, aby ses touto svatostí stala svatou.

Nemohu snést chvály, kterými se zahrnuje nějaký tvor proto, že se skví nějakou ctností, například zdrženlivostí či mírností, nebo proto, že se zdá být ve všem pokorný. Věřím, že duše bude tím světější, čím více se zřekne sebe samé. Neboť jen v_tomto zřeknutí se bude mít účast na božské svatosti. Skutečně, můj Bože, ty jediný jsi svatý. Učiň nás všechny svatými, Pane, a především v_nás zmař všechno, co tvé svatosti odporuje.

Ten, který vás povolal, je svatý. {*} Mějte ochotnou mysl a v_celém svém chování buďte svatí.

Já jsem Hospodin, váš Bůh: Buďte svatí, neboť já jsem svatý. {*} Mějte ochotnou mysl a v_celém svém chování buďte svatí.

Bože, tys dal blahoslavené Marii Magdaléně milost v_pokoře a chudobě následovat Krista; dej i_nám, abychom věrně žili své povolání a dosáhli tak evangelní dokonalosti.

Ant. k_Zachariášovu kantiku: Kráčela vstříc Kristu, po cestě světla a pokoje.

Ant. ke kantiku Panny Marie: V_odloučenosti od světského života došla do plnosti života v_nebeském království.

Narodila se ve Varšavě v_roce 1902. Hábit klarisek-kapucínek přijala 12. srpna 1923 v_klášteře Przasnysz. Po jednom roce složila 15. srpna 1924 první sliby a v_roce 1927 složila sliby doživotní. V_klášteře konala službu vrátné, sakristánky, novicmistrové a diskrétky. I_přesto, že byla nemocná tuberkulózou, byla ke všem velmi vlídná, horlivá v_modlitbě a velmi pracovitá. Dne 2. dubna 1942 Němci vtrhli do kláštera, všechny sestry uvěznili a pak je převezli do koncentračního tábora Dziadowo. V_důsledku utrpení prožitých v_táboře u_ní propukla otevřená tuberkulóza a po dobu 11 týdnů pak churavěla bez jakékoli lékařské pomoci. Utrpení snášela statečně, sjednocená s_Kristem na kříži. Zemřela 25. července 1941. Blahořečil ji spolu s_dalšími 107 mučedníky 13. června 1999 ve Varšavě papež Jan Pavel II.

Z_kroniky sester kapucínek sv. Kláry v_Przasnyszu [Přasnyšu], kterou sepsala očitá svědkyně sestra Honorata Szwarc

Prožily jsme další bolestné překvapení. Sestra Terezie začala trpět krvotokem. Bylo těžké zastavit krvácení, protože jsme neměly ani kapku vody. Vykašlala skoro půl misky vzpěněné krve. Začalo se tím jedenáctitýdenní mučednictví této krásné vyvolené duše.

Světélko života sestry Terezie dohořívalo. Každý další den se cítila o_něco slabší. Beze strachu se připravovala na setkání s_Pánem. Prosila, aby směla vykonat vzrušující obřad zřeknutí se všeho, při kterém prosila všechny sestry o_odpuštění a obnovila sliby podle naší řeholní tradice.

Trpěla tím, že bude muset umřít bez toho, že by se mohla vyzpovídat a také bez posvátného oleje svátosti pomazání nemocných, přestože v_tom domě bylo tolik kněží. Přece však u_ní navzdory všemu utrpení převládala dětinná odevzdanost do Boží vůle.

Velice milovala nejsvětější Matku Boží. Odevzdávala se jí podle pokynů sv. Ludvíka Maria Grignona. Stále měla při sobě obrázek Panny Marie Fatimské, vystřižený z_časopisu Rytíř Neposkvrněné a nalepený na kousek bristolu. Líbala ten prostinký obrázek a prosila svatou maminku – jak nazývala Matku Boží – o_pomoc a milost dobré smrti.

Druhého dne odevzdala všechno naší Matce abatyši: obrázky, profesní křížek, breviář. Prosila, abychom se modlily za její duši a slíbila, že na nás bude pamatovat před Bohem. Předpověděla, že nedlouho poté, co umře, pustí nás z_vězení, protože nám vyprosí u_Ježíše svobodu. Nedávala najevo ani nejmenší neklid a strach. Boží dítě s_nadějí šlo na setkání s_nebeským Otcem.

Nakonec přišel pro sestru Terezii velký den, na který se připravovala mnohá léta.

Večer 24. července Matka abatyše pověřila sestru Bernadetu, aby bděla u_nemocné a aby jí dala vědět, kdyby kašel již přestal. Noc byla temná. Jen čas od času osvětlilo celu světlo z_reflektoru, kterým německá stráž osvěcovala prostor.

Sestra Terezie ležela zcela nehybně a sestry spaly. Jen vždy dvě, které měly službu, seděly nebo klečely na svém lůžku a modlily se růženec.

Po půlnoci sestra Bernadeta vzbudila naši Matku abatyši, protože sestra Terezie již přestala kašlat i_chroptět. Matka vstala z_lůžka a přistoupila k_nemocné. Právě v_té chvíli reflektor osvítil celu. Sestra Terezie byla velice bledá, oči měla do široka otevřené a byla zcela při vědomí. Když viděla Matku abatyši a sestry kolem ní, zeptala se: »Matičko, už je to tady?« »Ano, Terinko, to již jistě Ježíš přichází, aby si tě vzal s_sebou.«

Matka abatyše začala polohlasně recitovat růženec, kterého jsme se společně pomodlily všechny tři části. Slyšely jsme, že sestra Terezie se k_nám připojovala, i_když už dlouho nemohla mluvit. Prosila, abychom na ni položili škapulíř, protože si vždycky přála, aby umírala oblečena v_hábitu. Vzpomněla si také, že sestra Františka ji o_několik dní dříve prosila o_kousek papíru a tak se obrátila na naši Matku abatyši a poprosila ji, aby dala sestře Františce ten papír, kterým bylo obaleno Písmo svaté. Omluvila se ještě před naší Matkou abatyší za jisté drobné projevy nevrlosti a naposledy jí vyznala něco, co nosila ve svědomí… Dýchání jí činilo stále větší námahu. Bylo zřejmé, že se již dusí nedostatkem vzduchu v_plicích. Trochu jsme tedy pootevřely okno. Znovu začala chrčet. Na prsou měla pomačkaný obrázek Panny Marie Fatimské, která jí byla tak drahá. Po nějaké chvíli se zeptala: »Proč to trvá tak dlouho? … Kde je můj růženec? « A po chvíli dodala: »Přijď, Pane Ježíši, přijď.« Toto byla její poslední slova. Po dvou minutách její srdce udeřilo naposled a naše sestra Terezie odešla k_Pánu…

Bylo to 25. července 1941 v_den sv. Jakuba Apoštola. Bylo půl čtvrté ráno a začínalo se již rozednívat. Bylo to v_pátek šestnáctého týdne pobytu ve vězení.

Jak jsi krásná, Kristova panno! {*} Pán tě odměnil slavnou korunou panenství.

Nikdo ti nemůže vzít palmu vítězství ani tě odloučit od lásky Kristovy. {*} Pán tě odměnil slavnou korunou panenství.

Bože, ty naplňuješ svou církev_radostí, při vzpomínce na blahoslavenou pannu a mučednici Marii Terezii; na její přímluvu a podle jejího příkladu uděl i_nám duchovní čistotu a statečnost, abychom následovali Krista cestou kříže,

Bernard František Casey se narodil v_Prescottu ve Wisconsinu (USA) 25. listopadu 1870. Ve 22 letech vstoupil do diecézního semináře sv. Františka Saleského v_Milwaukee. Roku 1897 pak přešel k_bratřím kapucínům do konventu sv. Bonaventury v_Detroitu, kde přijal jméno František Solanský. Na kněze byl vysvěcen 24. července 1904, ale nebylo mu dovoleno ani zpovídat ani veřejně kázat. Sloužil postupně v_konventech Yonkers, Manhattan, Detroit, Brookly a Huntington. Všude přitahoval množství lidí díky svým ctnostem a mimořádným milostem, které byly připisovány jeho modlitbám. Po opakovaných hospitalizacích zemřel v_konventu sv. Bonaventury v_Detroitu 31. července 1957. Blahořečen byl 18. listopadu 2017.

Bože, ty jsi ve své prozřetelnosti připodobnil svému Synu blahoslaveného Františka Solana Caseyho a dal jsi mu sílu, aby neúnavně naslouchal a sloužil chudým. Na jeho přímluvu dej i_nám, abychom se podle jeho příkladu se stejnou velkodušností a radostí věnovali službě bližním.

Z_dekretu 2. vatikánského sněmu o_přizpůsobené obnově řeholního života

Podle příkladu prvotní církve, kdy množství věřících mělo jedno srdce a jednu duši, má být společný život, posilovaný naukou evangelia, posvátnou liturgií a zejména eucharistií, trvale prožíván v_modlitbě a společenství téhož ducha. Při bratrském soužití ať se řeholníci jako Kristovy údy navzájem předcházejí v_uctivosti a nesou břemena jeden druhého. Protože Duch Svatý vlil do srdcí božskou lásku, těší se společenství, shromážděné ve jménu Páně jako pravá rodina, z_jeho přítomnosti. Láska je však naplněním zákona a svorníkem dokonalosti; láskou, jak víme, jsme přešli ze smrti do života. Navíc jednota mezi bratry je znamením Kristova příchodu a vyvěrá z_ní velká apoštolská síla.

Čistota „pro nebeské království“, kterou řeholní osoby slibují, se má považovat za znamenitý dar milosti. Osvobozuje totiž srdce člověka zvláštním způsobem, aby se více rozhořelo láskou k_Bohu a ke všem lidem. Proto je zvláštním znamením nebeských darů a nejvhodnějším prostředkem, aby se řeholní osoby mohly horlivě oddat Boží službě a apoštolským pracím. Takto všem věřícím připomínají podivuhodný sňatek, který byl ustaven Bohem a plně se zjeví v_příštím věku, totiž spojení církve s_jediným ženichem Kristem.

Řeholní osoby se proto mají snažit, aby věrně zachovávaly své sliby, věřily Pánovým slovům, opíraly se o_Boží pomoc a nespoléhaly na vlastní síly, umrtvovaly se a střežily své smysly. Ať nezanedbávají ani přirozené prostředky, které napomáhají duševnímu i_tělesnému zdraví. Tak se nenechají ovlivnit mylnými názory, které prohlašují dokonalou zdrženlivost za nemožnou nebo škodlivou lidskému rozvoji, a duchovním instinktem odmítnou všechno, co uvádí čistotu do nebezpečí. Mimoto ať pamatují všichni, zvláště představení, že se čistota zachovává bezpečněji, když mezi řeholníky vládne ve společném životě opravdová láska jako mezi sourozenci.

Dobrovolná chudoba s_úmyslem následovat Krista je znamením tohoto následování a zejména dnes se velmi hodnotí. Řeholníci ji mají svědomitě zachovávat a podle potřeby vyjadřovat i_novými způsoby. Je účastí na chudobě Kristově. On, bohatý, se pro nás stal chudým, abychom my z_jeho chudoby zbohatli. Pro řeholní chudobu však nestačí, aby podřízení byli závislí na představených v_užívání věcí, ale je třeba, aby byli chudí ve skutečnosti i_ve smýšlení a aby měli svůj poklad v_nebi. Ať se každý při plnění svých úkolů cítí vázán všeobecným zákonem práce. Když si však takto opatřují, co potřebují pro obživu a pro činnost, ať odloží všechnu nepatřičnou starostlivost a svěří se prozřetelnosti nebeského Otce.

Slibem poslušnosti odevzdávají řeholní osoby Bohu úplně svou vůli a obětují mu tak sebe. Tím se spojují pevněji a jistěji se spasitelnou vůlí Boží. Řídí se příkladem Ježíše Krista, který přišel, aby plnil vůli Otce, „vzal na sebe přirozenost služebníka“{fnr}1{/fnr} a zakusil, co je utrpení a poslušnost. Pod vlivem Ducha Svatého se řeholníci s_vírou podrobují představeným jako Božím zástupcům. Jimi se nechávají vést k_službě všem bratřím v_Kristu, jako Kristus sám v_podrobenosti Otci sloužil bratřím a položil svůj život za vykoupení mnohých. Tím jsou těsněji připoutáni ke službě církvi a snaží se dosáhnout Kristovy plnosti.

Přinášejte sami sebe v_oběť živou, svatou a Bohu milou; {*} to je vaše duchovní oběť.

Nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení. {*} To je vaše duchovní oběť.

Ant. k_Zachariášovu kantiku: Děkuji Hospodinu za jeho milosrdenství, za jeho divy k_dobru lidí, neboť žíznivou duši ukojil, hladovou duši naplnil dobrými věcmi.

Ant. ke kantiku Panny Marie: Proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.

Ant. 2Ať se vaše duše raduje ze slitování Páně a nestyďte se ho chválit.

Ant. 3Viděli jsme, že Pán konal velká znamení a chránil nás na všech našich cestách.

Uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z_nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha. A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: „Hle – Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s_nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on – Bůh s_nimi – bude jejich Bohem.“

Ant. na Magnifikat:Blahoslavená Panno Maria, tys Matka milosti. Vyslyš své děti, které dnes skládají své prosby před tebou!

Plni důvěry vzývejme Boha, který si Marii, jednu z_nás, vyvolil za Matku svého Syna a dal jí královskou důstojnost po jeho pravici.

Maria uvěřila slovu Božího posla a řekla: Ať se mi stane podle tvého slova!

Pane, pomáhej všem pokřtěným a uč nás žít věrně podle víry i_v_pochybnostech a obtížích.

Apoštolové a učedníci setrvávali jednomyslně na modlitbách spolu s_Marií, matkou Ježíšovou.

Božský Otče, dej, ať v_modlitbě zakoušíme tvou blízkost a ať roste naše důvěra k_tobě.

Svatý František žil podle Ježíšových slov: Kdo koná vůli mého Otce, ten je můj bratr, sestra a matka.

Prosíme tě, Pane, dej, abychom se ke všem lidem bez rozdílu uměli chovat jako ke svým bratřím a sestrám v_Kristu.

Serafínský Otec František se pro svou zvláštní úctu k_přesvaté Panně pečlivě staral o_kostelík zasvěcený Panně Marii Královně andělů, nazývaný též Porciunkule. Zde se také se svými bratry usadil, když se vrátil z_Říma. Zde spolu se svatou Klárou založil druhý františkánský řád a zde také dokonal běh svého pozemského žití roku 1226. Podle tradice náš svatý zakladatel obdržel od papeže Honoria III. pro tento kostelík také privilegium plnomocných odpustků, které pak následující papežové potvrdili a rozšířili i_na další kostely. Z_těchto důvodů serafínský řád s_velkou radostí slaví svátek (slavnost) Panny Marie Královny andělů.

Všemohoucí Bože, slavíme dnes památný den Panny Marie Královny andělů, a prosíme: na její přímluvu dávej i_nám z_nevyčerpatelného bohatství své milosti.

Ant. 1 Maria přijala požehnání od Hospodina, odměnu od Boha, svého spasitele.

Ant. 2 Proudy bystřin jsou k_radosti Božímu městu, přesvatému stánku Nejvyššího.

Ant. 3 Slavné věci se o_tobě vypravují, Panno Maria: Pán tě založil na svatých horách.

Do vnady jsem vypučela jak réva, z_mých květů vyrostly bohaté a skvělé plody. Přistupte ke mně, kdo po mně toužíte, a nasyťte se mými plody. U_mne je všechna milost života a radosti, u_mne všechna naděje života a ctnosti. Vždyť vzpomínka na mě je nad med sladší, mít mě je nad plástev medu. Kdo mě požívají, ještě lačnějí, kdo mě pijí, ještě žízní. Kdo mě poslouchá, nebude zklamán, nezhřeší, kdo se o_mě snaží.

Já jsem jako strouha vyvedená z_řeky, jako příkop ústící do zahrady. Řekl jsem: „Napojím svou zahradu, zavlažím svůj záhon,“ a hle – má strouha se stala řekou a řeka se stala mořem. Ještě zazářím poučením jak jitřenka, rozšířím jeho světlo do daleka. Ještě vyleji nauku jako proroctví a zanechám ji věčným pokolením.

Na Siónu jsem obdržela místo, usadil mě v_městě, které miloval jako mě. {*} V_lidu plném slávy jsem zapustila kořeny.

V_Pánově údělu, v_jeho dědictví. {*} V_lidu plném slávy jsem zapustila kořeny.

(Františkánské prameny III, Legendy o_svatém Františkovi z_let 1240-1253 a cura di J. B. Štivar, Ottobre 12, Uherské Hradiště 2008, 2Cel 18 a 19, s. 121-122)

Boží služebník František, postavou prostřední, duchem pokorný, sliby menší, vyvolil si ze světa za pozemského života pro sebe a svoje bratry kousíček země, bez něhož by Kristu, kdyby ze světa nic neměl, nemohl sloužit. Ne bez prozřetelného Božího úradku dostali údělem tuto Porciunkuli, jak se toto místo odedávna nazývalo, ti, kdo na zemi nechtěli mít zcela nic. Na tomto kousku země byl postaven kostelík ke cti Panny a Matky, která si pro svou jedinečnou pokoru zasloužila být po svém Synu královnou všech svatých. Zde se narodil Řád menších bratří, který poté, co se rozmnožil počtem bratří, povstal jako nádherná stavba na jejich pevném základě. Toto místo světec miloval víc než ostatní a bratřím přikázal, aby je vždy měli ve zvláštní úctě. Vždy chtěl, aby toto místo bylo jakoby zrcadlem Řádu, aby vždy bylo spravováno v_pokoře a ve veliké chudobě. Vlastnické právo ponechával jiným, pro sebe a své bratry si podržel jen právo užívání.

Zde se ve všem zachovávala nejpřísnější kázeň jak_mlčení a práce, tak i_ostatních ustanovení řehole. Nikdo sem neměl přístup mimo těch bratří, kteří sem byli zvlášť určeni. František chtěl, aby to byli ti, kdo byli Bohu opravdu oddáni a kdo byli po všech stránkách dokonalí. I_všem světským lidem byl sem vstup zakázán. Světec nechtěl, aby bratři, jejichž počet zde byl přesně stanoven, naslouchali vyprávění světských lidí. Chtěl, aby jejich kontemplace nebyla rušena a nebyli novinkami odtahováni od nebeských záležitostí k_nižším záležitostem světa. Nikomu tu nebylo dovoleno pronášet planá slova ani dávat dál, co jiní vypravovali. Když v_tom někdo pochybil, poučil provinilce trest o_tom, že se toho má v_budoucnu vyvarovat. Bez ustání, ve dne v_noci, se zde bratři věnovali Boží chvále a jejich andělský život šířil podivuhodnou vůni.

A právem, protože, jak vypravovali staří obyvatelé, jmenovalo se to místo dříve jinak, totiž Svatá Maria Andělská. Jak blažený otec vyprávěl, Bůh mu zjevil, že blahoslavená Panna ze všech kostelů k_její poctě na světě postavených tento kostelík zvlášť miluje. Proto ho měl světec rád nade všechny ostatní.

Ty jsi brána nebeská a hvězda mořská, Panno Maria, Matko věčného Krále; vrať nás svému Synu jako ty, kdo jsou mu milí. {*} Vždyť celá záříš ctností a krásou a slávou.

Ty jsi pramen odpuštění, ty, Matko milosti, naděje světa; vyslyš nás, když k_tobě voláme. {*} Vždyť celá záříš ctností a krásou a slávou.

Ant. 2 Vaše duše ať se raduje z_jeho milosrdenství, nepřestávejte ho chválit.

U_mne je všechna milost života a radosti, u_mne všechna naděje života a ctnosti. Přistupte ke mně, kdo po mně toužíte, a nasyťte se mými plody. Vždyť vzpomínka na mě je nad med sladší, mít mě je nad plástev medu.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Požehnaný buď Hospodin, který dnes tak oslavil tvé jméno, že tvá chvála nevymizí z_lidských úst; na moc Páně budou pamatovat navěky.

Spasiteli světa, tvá Matka byla pro tvé zásluhy už předem uchráněna od veškeré poskvrny hříchu,

Náš Vykupiteli, tvá Matka byla naplněna Duchem Svatým a stala se tvým nejčistším příbytkem,

Pane Ježíši, tvá Matka uchovávala všechna tvá slova ve svém srdci a uvažovala o_nich,

veď nás, abychom ji následovali a sytili se slovem vycházejícím z_tvých úst.

Ant. Všichni jednomyslně setrvávali v_modlitbách spolu s_Ježíšovou matkou Marií.

Toto praví Hospodin: „Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k_vodě; i_když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a mléko!“

Slyšte mě, a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla! Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Uzavřu s_vámi věčnou smlouvu na věrných slibech (daných) Davidovi.

Ant. Pán řekl své matce: Ženo, to je tvůj syn. Potom řekl učedníkovi: To je tvá matka.

Šťastný člověk, který mě slyší, den ze dne bdí u_mých dveří, střeží veřeje mých bran. Kdo mě hledá, nalezne život, od Hospodina dosáhne přízně.

Ant. 1 Nakloňte ucho své a pojďte ke mně; poslouchejte, a naplní vás nový život.

Ant. 2 Sklonil se milosrdně nad námi a dal nám život a naplnil světlem svůj dům.

Ant. 3 Bůh Izraele ti přivede s_milosrdenstvím a spravedlností tvé syny ve světle své velebnosti.

Požehnaná jsi, dcero, od Pána, nejvyššího Boha, mezi všemi ženami na zemi! Buď veleben Pán, náš Bůh, který stvořil nebe i_zemi a pohnul tě, abys zasadila rány do hlavy našemu úhlavnímu nepříteli. Nevymizí tvá chvála z_úst lidí, kteří budou pamatovat na moc Páně navěky.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Blahoslavená Panno Maria, zdroji milosrdenství, Matko milosti, vyslyš nás, své děti, když ti předkládáme své prosby.

Děkujme Bohu za veliké skutky, které pro naši spásu učinil blahoslavené Panně Marii, a prosme ho:

Bože, původce divů, tys vzal neposkvrněnou Pannu Marii s_tělem i_s_duší do nebeské slávy,

na její přímluvu uzdrav nemocné, potěš zarmoucené, odpusť hříšníkům a dej všem spásu a mír.

Tys shromáždil apoštoly, aby společně s_Pannou Marií setrvávali v_modlitbách,

dej, ať tvá církev následuje příklad jejich jednomyslné modlitby a roste k_dokonalosti lásky.

dej i_našim zemřelým, ať se spolu s_ní navěky radují v_tvém království.

Agathangel Noury se narodil 31. července 1598 ve francouzském městě Tour. Roku 1619 vstoupil ke kapucínům. Od roku 1629 až do své smrti byl misionářem. Nejprve byl představeným misie v_Káhiře, kde mnoho usiloval o_sjednocení Koptů, pak byl roku 1637 poslán jako představený do nové misie v_Habeši. Zde získal za společníka Kassiána Lopes-Netto, který se narodil 15. ledna 1607 v_Nantes a sliby v_kapucínském řádu složil roku 1623. Oba byli po několika měsících zajati Habešany a 7. srpna 1638 v_městě Gondar v_Etiopii odsouzeni k_smrti. Blahořečeni byli 1. ledna 1905 papežem Piem X.

Z_dopisu blahoslaveného Agathangela kardinálu prefektovi Posvátné kongregace pro šíření víry

Můj vznešený pane a ochránce! Když jsem byl minulý měsíc v_Jeruzalémě, důstojný Otec kvardián mi ukázal dopis vznešených pánů z_posvátné kongregace, v_němž stojí: „Podal jste nám, Otče, zprávu o_domněnce Otce Pavla de Lodi, že je dovoleno navštěvovat kostely bludařů a schizmatiků, jen když se přitom v_hloubi srdce uchovává katolická víra. Protože tato posvátná kongregace odsoudila domněnku jako mylnou, v_žádném případě se podle ní nelze v_praxi řídit.“

Po svém příchodu do Egypta jsem tuto otázku předložil třem teologicky vzdělaným Otcům z_naší misie a nadto jsem ji projednával s_Otcem Archandělem z_Pistoe. Protože jsou stejného názoru jako já, prosím Vaši Vznešenost, abyste ji přijal od nejnižšího ze svých žáků. Pokorně Vám předkládám to, co se jeví jako potřebné pro slávu Boží a spásu duší, ale podřizuji se, bude-li nutno opravit mínění.

Teologové, zabývající se tímto problémem, uváděli různé podmínky pro možnou spoluúčast na bohoslužbách, které lze shrnout ve čtyři: nevznikne-li pohoršení ani není nebezpečí, že dojde ke ztrátě víry, ani se tím neúčastní na zločinu nebo na nějakém obřadu, který je ze své podstaty bludařský nebo jiným způsobem nesprávný, ani to není chápáno jako schválení bludu nebo bludařského obřadu.

Ovšem, k_posouzení těchto čtyř podmínek musíme dokonale a podrobně znát všechny okolnosti: místa, času, osob, obřadů a jiných podobných. Tuto znalost nemohou mít křesťanští učitelé, neznají-li praxi těchto krajin. Proto se mi zdá, že posoudit to má být ponecháno misionářům, kteří se již dávno domnívali, že takováto spoluúčast nemá být zakazována. Opačné mínění totiž uzavírá každý prostředek, cestu i_naději dosáhnout v_misii něčeho dobrého, ano, spíše plodí mnoho nepříjemností.

Předložil jsem naše důvody a mnohé jiné jsem vynechal kvůli stručnosti. Dovoluji si skončit výrokem slavného papeže a mučedníka, svatého Martina: „Církevní právo zná pro doby pronásledování ohled vůči těm, u_nichž přestupek není zaviněn pohrdáním vírou – neboť toto samo už je hříchem – ale spíše strachem a nouzí. V_takových případech je třeba vzdát se z_milosrdenství přílišné důkladnosti.“

Máme zde mnoho Koptů, jejichž, liturgické knihy jsem prohlížel a nenašel jsem v_nich žádný blud, než že vzývají bludaře Dioscora a Severa. Dovolil jsem tedy kněžím sloužit z_nich mši pod podmínkou, že tato vzývání bludařů vynechají. Činí tak, aniž by se nad tím lid pohoršoval.

Máme důvěru k_Bohu skrze Krista. On nám také dal schopnost sloužit nové smlouvě. {*} On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k_poznání pravdy.

Ne, že bychom sami sobě mohli něco přičítat, jako by to pocházelo od nás, ale když na něco stačíme, je to od Boha. {*} On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k_poznání pravdy.

Ant. k_Zachariášovu kantiku: Hledejte svou sílu v_Pánu a v_jeho všemohoucnosti. Oblečte se do plné výzbroje Boží, abyste mohli čelit ďáblovým nástrahám.

Ant. ke kantiku Panny Marie: Když jsme s_Kristem umřeli, budeme s_ním také žít. Když vytrváme, budeme s_ním i_kralovat.

Bože, tys dal blahoslaveným Agathangelovi a Kassiánovi sílu, aby mučednictvím stvrdili víru v_tvé slovo; dej, ať ti na jejich přímluvu slouží všechny národy spojené jednou vírou.

Bože, tys učinil blahoslavené mučedníky Agathangela a Kassiána vynikajícími hlasateli katolické víry; dej, prosíme, ať na jejich přímluvu všechny národy dospějí k_jednotě pravé víry.

Narodil se kolem roku 1170 v_obci Calaruega v_Kastilii ve Španělsku. Po vystudování teologie se stal kanovníkem v_Osmě (1195). V_roce 1215 položil v_Toulouse základy Řádu bratří kazatelů – dominikánů. Základem jejich řeholních pravidel se stala Řehole sv. Augustina. „V_něm jsem nalezl muže, který uskutečnil v_celé plnosti řeholi apoštolského života. Nepochybuji, že byl přidružen k_slávě apoštolů v_nebi.“ Tato slova Řehoře IX., který svatého Dominika důvěrně poznal, dobře shrnují svatost i_ideu zakladatele Řádu bratří kazatelů. Byl obnovitelem apoštolského hlásání, za několik let založil 60 klášterů v_různých zemích Evropy. Zemřel 6. srpna 1221 v_Boloni, kde jsou dodnes jeho ostatky. Při kanonizaci Řehořem IX. 3. července 1234 byl den oslavy přeložen na 5. srpna, za Pia V. na 4. srpna a za Pavla VI. na 8. srpna.

Pomáhej, Bože, své církvi, ať čerpá sílu z_životního díla svatého Dominika, vynikajícího hlasatele tvé pravdy, a na jeho přímluvu jí posílej horlivé kazatele, aby se ve světě šířilo světlo evangelia.

Ant. Pojďme, klaňme se Kristu, Pánu a Králi apoštolů, který učinil z_Dominika hlasatele evangelia.

Ant. 1Zřídka mluvil jinak než s_Bohem nebo o_Bohu. K_tomu nabádal i_své bratry.

Rozhodl jsem se, že u_vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného

Také já, bratři (a sestry), když jsem k_vám přišel hlásat svědectví o_Bohu, nepřišel jsem s_nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u_vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného. Vystupoval jsem u_vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v_přemlouvavých slovech moudrosti, ale v_projevování Ducha a moci. To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.

Učíme moudrosti, ale jen ty nejpokročilejší. To však není moudrost tohoto světa ani moudrost těch, kdo tento svět ovládají. Jejich moc je už zlomena. Moudrost, které učíme, je od Boha, plná tajemství a skrytá. Bůh ji už před lety předurčil k_naší slávě. Nikdo z_těch, kdo vládnou tímto světem, neměl o_ní tušení. Protože kdyby o_ní něco věděli, nikdy by Pána slávy neukřižovali. Ale – jak stojí v_Písmu – (my zvěstujeme) to, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují. Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všecko, i_hlubiny Boží. Kdo z_lidí zná lidské nitro? Jen lidský duch, který je v_člověku. Tak ani Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží. My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který vychází z_Boha. Tak můžeme poznat, co všecko nám Bůh dal darem. O_tom také mluvíme – ne ovšem slovy, kterým učí lidská moudrost, ale tak, jak tomu učí Duch, takže nauku pocházející od Ducha také vyjadřujeme řečí od něho vnuknutou. Ovšem člověk se schopnostmi pouze přirozenými nepřijímá ty pravdy, které pocházejí od Božího Ducha. Zdají se mu hloupé a nemůže je pochopit, protože ty věci se dají posoudit jen s_pomocí Ducha. Ale člověk produchovnělý může vynést úsudek o_všem, sám však nepodléhá úsudku nikoho. Neboť kdo poznal myšlenky Páně tak, že by ho mohl poučovat? Avšak naše myšlenky jsou myšlenky Kristovy.

Hlásej slovo! Přicházej s_ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s_všestrannou trpělivostí a znalostí nauky. {*} Buď ve všem rozvážný, vytrvalý ve zkouškách, pracuj jako hlasatel evangelia.

Jak milý je příchod těch, kdo zvěstují dobré věci. {*} Buď ve všem rozvážný, vytrvalý ve zkouškách, pracuj jako hlasatel evangelia.

(Z_nevydaného kázání ke svátku sv Dominika, in: Memoriæ Domenicane, 1910, s. 381)

Hle, veliký kněz, který za svého života podepřel dům a ve své době upevnil chrám.{fnr}1{/fnr} Toto je, bratři, svatý Dominik, jehož svátek dnes slavíme. On spolu se svatým Františkem obnovil upadající církev.

Hle, veliký kněz. Bratři, všimněte si těchto slov a pozorujte tajemství. Je mnoho kněží i_málo kněží. A ani dobří kněží nejsou všichni velicí. Vždyť kněz má osvěcovat lid, jemu přece náleží kázat. Jak tedy může být knězem někdo, kdo neumí osvěcovat? Ale jak jím může být někdo, kdo ani sám není osvícen, a někdo, kdo je špatný? Blažený Dominik byl svatý a byl osvícen naukou.

Ale někdo řekne: „Já se učím, abych svatě kázal.“ Poněvadž kazatelství je velmi čestný úkol, chtějí dnes všichni naši kněží kázat; studují proto řečnické příručky a jiné věci a říkají, že vzdělávají všechen lid.

„Já udělám v_církvi něco dobrého.“ Ale co následuje? Který za svého života podepřel dům, to je v_době, kdy žil. Hříšný život však není život, ale smrt. Řekni tedy: Za svého svatého života. To znamená svým životem a dobrým příkladem. Proste Pána, aby poslal dobré a svaté kněze, kteří by podepřeli dům, totiž církev, jež celá hrozí sesutím!

A ve své době upevnil chrám. Sám totiž vyhnal tento chrám do výšky. Výškou tohoto chrámu je dokonalý stav některých z_duchovenstva, tj. řeholníků. Biskup má být dokonalý, protože je v_dokonalém stavu. Řeholníci jsou však ve stavu dokonalosti proto, že skládají sliby a zavazují se k_tomu, co k_dokonalosti vede. K_řeholníkům patříme i_my v_Řádu kazatelském. Pomysleme, jak dokonalí mají být kazatelé, když mluví o_vznosném chrámovém zdivu!

Bratři, což každý, kdo provozuje nějaké umění, nemá na zřeteli, co toto umění znamená? Což se nestydí, když podle toho nejedná? Jako například vojín, když se bojí a uteče? Mějte proto i_vy na zřeteli, co jste!

Zjednal si slávu ve styku s_lidmi{fnr}2{/fnr}. O_blaženém Dominikovi se říká, že byl ve styku s_lidmi vždy veselý a příjemný, proto ho měli všichni zvlášť rádi. Chtěl mít konventy ve městech a stýkat se s_lidmi, aby mohl všem prokazovat dobro. Proto trávil den s_bližními a noc věnoval Bohu. Hlásal lásku, která rozšiřuje srdce a všechno usnadňuje.

Tvůj zákon nemá konce. A poběžím po cestě tvých předpisů, neboť mi rozšiřuješ srdce{fnr}3{/fnr}. Když se ho kdosi ptal, odkud to má, že tak krásně vykládá, odpověděl: „Z_knihy lásky.“

Vy také, bratři, se chcete učit Písmu svatému, chcete kázat: Mějte lásku, a ona vás naučí. Mějte lásku, a pochopíte lásku. Blažený Dominik byl všecek zaujat láskou k_bližnímu, aby ho modlitbou, kázáním a příkladem přivedl zpět k_životu. Pro toto obětoval sama sebe Bohu jako příjemnou oběť. Proto následuje: a kadidlo hořící v_ohni{fnr}4{/fnr}, totiž Ducha Svatého a blíženské lásky a soužení. To vše stoupalo k_Bohu jako velmi lahodná vůně. Nakonec se celý proměnil v_lásku a moudrost a celý byl ozdoben ctnostmi.

{fn:1}Srov. {r}Sir 50,1{/r}n.{/fn} {fn:1}Srov. {r}Sir 50,4-5{/r}.{/fn} {fn:1}{r}Žl 119 (118),96b.32{/r}.{/fn} {fn:1}Srov. {r}Sir 50,9{/r}.{/fn}

Když zve Hospodář svět na Beránkovu svatbu, posílá v_čas hostiny služebníka. {*} A slibuje rozmanité slasti života.

Za posla, který má volat k_těmto velkolepým hodům, vyvolil svatého Dominika. {*} A slibuje rozmanité slasti života.

Ant. 1 Jako laň prahne po vodách bystřin, tak prahl Kristův služebník po mučednictví.

Ant. 3 Když Dominik posílal bratry kázat, prosil je a napomínal, aby horlivě pracovali na spáse duší.

Ačkoli já jsem méně než nejnepatrnější ze všech křesťanů, byla mi dána tato milost: zvěstovat pohanům nevystižitelné Kristovo bohatství a jasně ukázat všem, jak se uskutečňuje ono tajemné rozhodnutí. Od věků bylo skryté v_Bohu, Stvořiteli všeho.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Vykupitel tvorů všech vznešený, aby lidstvo dosáhlo spasení, Dominika poslal k_nám na zemi.

Chvalme Pána, který chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli k_poznání pravdy, a volejme:

Buď veleben, Pane, že jsi dal své církvi svého služebníka Dominika, aby jí sloužil, a učinil jsi ho vůdcem mnoha bratří a sester,

dej, ať pod jeho vedením děláme stále pokroky s_radostí a důvěrou ve tvé milosrdenství.

Dominik zářil před očima všech svými ctnostmi, žárem lásky a horlivostí v_hlásání evangelia,

chválíme tě, Pane, za tyto zástupy, které se slovem i_životem hlásí k_tvému přikázání lásky.

Moje mluvení a kázání nezáleželo v_přemlouvavých slovech moudrosti, ale v_projevování Ducha a moci. To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.

Můj duch, který je na tobě, a má slova, která jsem vložil do tvých úst, nezmizí z_tvých úst, ani z_úst tvého potomstva, ani z_úst potomstva tvého potomstva – pravil Hospodin – od tohoto času až navěky.

V_jeho ústech byla nauka pravdy a nepravost se nenalezla na jeho rtech; v_pokoji a upřímnosti kráčel se mnou a mnohé odvrátil od nepravosti.

Ant. 1 Všechny lidi objímal širokou náručí lásky, a protože měl všechny rád, měli všichni rádi jeho.

Ant. 2 Pohnut soucitem a láskou prodal knihy a všechno, co měl, a daroval to na výživu chudých.

Ant. 3 Hlasitě volal: „Pane, smiluj se nad svým lidem. Co bude s_hříšníky?“

Kdykoli na vás vzpomenu, děkuji svému Bohu a vždy ve všech svých modlitbách s_radostí prosím za vás za všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v_rozšiřování evangelia. Je to jen správné, když o_vás všech takto smýšlím. Vždyť vás nosím v_srdci, protože vy máte účast v_milosti mi svěřené, ať už ve vězení, anebo když hájím a utvrzuji evangelium. Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech toužím láskou Krista Ježíše.

Blahoslavení, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho, {*} s_trpělivostí přinášejí užitek.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Světlo církve zářivé, učiteli ctností, růže trpělivosti, perlo počestnosti, moudrost zdarma rozdávals, kázals o_milosti, i_nás uveď do sídel věčné blaženosti.

Když se můžeme radovat, že jsme pod ochranou svatého Otce Dominika, svěřme Boží dobrotě potřeby své i_celého světa:

Nejdobrotivější Bože, povolal jsi nás, abychom ti sloužili a šli při tom ve stopách svatého Otce Dominika,

Svatý Otec Dominik uložil svým synům, aby obohacovali svět ovocem svého studia a rozjímání,

opatruj je tedy, Pane, ať jsou ve studiu pilní, v_modlitbě vytrvalí a v_kázání horliví.

Jako ovce bez pastýře hledají lidé životodárné pastviny a prameny pravdy,

rozmnož, Pane, v_církvi počet mužů a žen, kteří by dovedli hlásat tvou lásku dnešnímu světu.

Svého jednorozeného Syna, poslušného až k_smrti na kříži, jsi vzkřísil a oslavil,

prosíme, dej, ať všichni naši zemřelí bratři a sestry mohou hledět na tvou tvář.

Narodila se v_Assisi roku 1193 a pocházela ze šlechtické rodiny. Rozhodla se následovat příkladu sv. Františka a svých dvou bratranců Silvestra a Rufina, kteří se k_němu připojili. Opustila domov, přijala z_rukou sv. Františka řeholní šat (1212) a po krátkém pobytu u_benediktinek se usadila v_klášteře u_sv. Damiána. Ten se pak stal mateřským klášterem ženské větve františkánského řádu – klarisek. Brzy se k_ní připojily další, mezi nimi i_její dvě rodné sestry Anežka a Beatrice a po smrti otce i_její matka Hortulana. Pro přísnost dodržování naprosté chudoby papežové dlouho váhali s_potvrzením její řehole; dočkala se ho až těsně před svou smrtí 9. srpna 1253. Zemřela 11. srpna 1253 po téměř třicet let trvající nemoci, která ji většinou poutala na lůžko. Jejího pohřbu se zúčastnil sám papež Inocenc IV., po dvou letech 15. srpna 1255 byla prohlášena za svatou papežem Alexandrem IV. a kostel sv. Jiří, kde byla pohřbena, byl přebudován na baziliku, která nese její jméno.

Milosrdný Bože, ty jsi přivedl svatou Kláru k_tomu, aby si vroucně zamilovala evangelní chudobu; dej i_nám, abychom na její přímluvu následovali Krista chudého a pokorného, abychom se ve věčné radosti mohli těšit z_dokonalého patření na tebe.

Ant. Pojďme, klaňme se Kristu Králi, kterého Klára milovala z_celého srdce.

Ant. 2 Celého světa se zřekla a nalezla lepší úděl, který jí nikdo nevezme.

V_čem jsem (dříve) viděl pro sebe prospěch, to považuji nyní kvůli Kristu za škodu. Ano, vůbec všecko to považuji za škodu ve srovnání s_oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s_ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá (zachováváním) Zákona, ale tu, (která se dává) tomu, kdo věří v_Krista, totiž tu, která (přichází) od Boha a (spočívá) na víře. Tak na sobě poznám Krista i_moc jeho zmrtvýchvstání a účast v_jeho utrpení; a protože umřel on, i_já mu chci být v_tom podobný. Potom, (jak doufám), dosáhnu i_vzkříšení z_mrtvých.

Tak tedy máme smýšlet my všichni, kdo jsme dokonalí. A smýšlíte-li v_té věci jinak, i_to vám Bůh ukáže v_pravém světle. Jenom (je třeba), abychom v_tom, k_čemu jsme už dospěli, šli přímým směrem stejně dále. My však máme svou vlast v_nebi, odkud také s_touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko.

Radujte se stále v_Pánu, opakuji: Radujte se! Vaše ušlechtilost ať je známá všem lidem. Pán je blízko. O_nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v_modlitbě a prosbě s_děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v_Kristu Ježíši.

Konečně, bratři (a sestry), mějte zájem o_všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o_každou zdatnost nebo (činnost, která si zasluhuje) chvály. Dělejte i_nadále to, čemu jste se ode mě naučili, co jste ode mě převzali, ode mě slyšeli a na mně viděli. A Bůh, (dárce) pokoje, bude s_vámi.

Děkujeme Bohu za milost, která nám byla dána v_Kristu Ježíši. {*} Neboť v_něm jsme získali bohatství všeho druhu.

On nám dá, že vytrváme až do konce, až do dne příchodu našeho Pána. {*} Neboť v_něm jsme získali bohatství všeho druhu.

(Františkánské prameny I, Spisy sv. Františka a sv. Kláry a cura di J. B. Štivar, Ottobre 12, Velehrad 2001, 4ListAn 9-34)

Šťastná je zajisté ta, jíž je dáno dosáhnout této svaté hostiny, aby celým srdcem i_nitrem přilnula k_tomu, jehož krásu všechny blažené šiky nebešťanů bez ustání obdivují, jeho cit uchvacuje, na něho nazírat občerstvuje, jeho dobrotivost nasycuje, jeho příjemnost naplňuje, vzpomínka na něho příjemně září, jeho vůní ožívají mrtví, slavné patření na něho učiní blaženými všechny obyvatele nebeského Jeruzaléma, protože on je odlesk věčné slávy{fnr}1{/fnr}, záře věčného světla a zrcadlo bez poskvrny{fnr}2{/fnr}.

Do tohoto zrcadla se každý den dívej, královno, snoubenko Ježíše Krista, a v_něm svou tvář neustále pozoruj, abys tak sebe celou, zevně i_uvnitř, ozdobila pestrými šaty, abys byla ozdobena oděvem a květy všech ctností, jak to přísluší dceři a nejdražší snoubence nejvyššího Krále. V_tomto zrcadle však září blažená chudoba, svatá pokora a nevýslovná láska, jak na to budeš moci v_celém zrcadle s_milostí Boží nazírat.

Na začátku tohoto zrcadla si všimni chudoby toho, který byl položen do jeslí a zavinut do plének{fnr}3{/fnr}. Jak obdivuhodná pokora, jak úžasná chudoba! Král andělů, Pán nebe i_země{fnr}4{/fnr} je položen do jeslí. Uprostřed zrcadla pak pozoruj pokoru nebo alespoň blaženou chudobu, nesčetné námahy a trápení, které podstoupil pro vykoupení lidského rodu. Na konci tohoto zrcadla pak pohlédni na nevýslovnou lásku, s_níž chtěl trpět na dřevě kříže a zemřít na něm tou nejpotupnější smrtí.

A samo toto zrcadlo, položené na dřevo kříže, vybízelo kolemjdoucí, aby nad tím uvažovali, slovy: Vy všichni, kteří jdete po této cestě, pohleďte a uvidíte, je-li bolest jako bolest má{fnr}5{/fnr}. Odpovězme tedy tomu, který volá a naříká, jedním hlasem, jedním duchem: Rozpomenu se ve své paměti a má duše se ve mně zhroutí{fnr}6{/fnr}.

Tedy žárem této lásky se stále více rozněcuj, královno nebeského Krále! Patři dále na jeho nevýslovnou sladkost, bohatství a na věčné pocty, vzdychej nesmírnou touhou srdce a volej s_láskou: Táhni mě za sebou, poběžme za vůní tvých mastí{fnr}7{/fnr}, nebeský Snoubenče! Poběžím a neochabnu, dokud mě neuvedeš do komnaty vína{fnr}8{/fnr}, dokud nebude tvá levice pod mou hlavou a tvá pravice mě šťastně neobejme{fnr}9{/fnr}, dokud mě nepolíbíš nejšťastnějším polibkem svých úst{fnr}10{/fnr}.

Ponořena do tohoto nazírání, měj na paměti svou chudičkou matku a věz, že já jsem šťastnou vzpomínku na tebe vepsala nesmazatelně na desky svého srdce{fnr}11{/fnr}, protože jsi mi ze všech nejdražší.

{fn:1}Srov. {r}Žid 1,3{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Mdr 7,26{/r} (Vulg.).{/fn} {fn:3}Srov. {r}Lk 2,12{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Mt 11,25{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Pláč 1,12{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Pláč 3,20{/r}.{/fn} {fn:7}{r}Pís 1,3{/r} (Vulg.).{/fn} {fn:8}Srov. {r}Pís 2,4{/r}.{/fn} {fn:9}Srov. {r}Pís 2,6{/r}.{/fn} {fn:10}Srov. {r}Pís 1,1{/r}.{/fn} {fn:11}Srov. {r}Př 3,3{/r}; {r}2 Kor 3,3{/r}.{/fn}

Nalezla jsem toho, kterého miluji. {*} Všechno považuji za škodu, abych mohla získat Krista a byla s_ním spojena.

Pohrdla jsem rozkošemi světa a pozemskou slávou. {*} Všechno považuji za škodu, abych mohla získat Krista a byla s_ním spojena.

Ant. 3 Všechnu svou starost složila na Hospodina, jen v_něho doufala a on jí pomohl.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Svatá Klára vzala na sebe svůj kříž a následovala Krista, Ženicha panen.

Bůh je náš milosrdný Otec, od něhož pochází všechno dobro a každé dokonalé dílo. Přednesme mu své prosby a pokorně volejme:

dej, ať v_církvi přibývá svatých, kteří tě milují a k_milování tebe vedou druhé.

Tys naše cesta, naděje a život, vlij serafínskému řádu nadšení evangelního života,

Ty žádáš od svých vyvolených, aby přinášeli plody trpělivosti, dej nám dary Ducha Svatého,

Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v_úděl jsem přijal. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny, a bohatství ve srovnání s_ní jsem měl za nic. Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo.

Lepší je bezdětnost, k_níž se pojí ctnost; vzpomínka na ctnost je nesmrtelná, protože ctnost uznává Bůh i_lidé. Když je přítomna, je uctívána, když zmizí, touží se po ní, na věčnosti ozdobena věncem slaví vítězství, kterého dobyla v_zápase, v_neposkvrněných bojích.

Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho.

Ant. 1Jasnost svaté Kláry naplňuje svět, její svatost osvěcuje ty, kteří ji následují.

Ant. 2Pohrdla bohatstvím světa, aby získala Krista, důvěřovala v_Pána, svého Boha.

Ant. 3Svatá Panna Klára zajásala, když podivuhodně pochopila mnohotvárnou moudrost Krista.

Já patřím svému miláčkovi a on je můj, on pase mezi liliemi. Polož mě jako pečeť na své srdce, jako pečeť na své rámě, neboť silná jako smrt je láska, nezlomná jako podsvětí je vášeň. Její výheň je výheň ohně, plamen Hospodinův. Zátopy vod nemohou uhasit lásku a proudy řek ji neodplaví. Kdyby chtěl někdo za vše, co má v_domě, koupit lásku, sklidí svrchovanou hanbu.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Buď zdráva, Kláro, snoubenko Kristova, svatá panno, vzore sester, veď nás do nebeského království.

Kristus Pán je snoubencem panen a neposkvrněným Beránkem, kterého panny následují, kamkoliv jde. Radostně ho oslavujme a prosme ho:

dopřej nám, ať tvoje slova správně chápeme a přilneme k_tobě čistou duší a čistým tělem.

Kriste, tys na dřevě kříže přinesl Otci v_oběť své tělo pro naši spásu,

pomoz nám ukřižovat tělo s_jeho vášněmi a žádostmi a doplnit, co ještě zbývá vytrpět do plné míry tvých útrap.

zachovej ji svatou a neposkvrněnou a dej, abychom si zachovali neporušenou a čistou víru.

Marek se narodil 17. listopadu 1631 v_Avianu (Pordenone) poblíž Udine. Občanským jménem se jmenoval Karel Dominik Cristofori. Základní vzdělání dostal od soukromého učitele a pak byl ve 13 letech poslán do jezuitského gymnázia v_Gorizii. Po krátké době však utekl do italské Istrie, protože toužil obracet Turky na pravou víru. Místo toho však skončil v_kapucínském noviciátu a v_roce 1649 složil první sliby. Dne 18. září 1655 byl vysvěcen na kněze. Po 17 letech života v_pokorné skrytosti byl objeven jeho mimořádný dar slova a tak se dostal jako putující misionář na území Benátska, do Francie, Belgie, Holandska, Lucemburska, Německa, Švýcarska, Rakouska, Slovinska a také do Království českého. Všude jej čekaly bezpočetné zástupy a jeho působení vedlo mnohé k_růstu víry, pokání za hříchy a ke změně života. Pro svatost jeho života a autoritu jej papež Inocenc XI. jmenoval apoštolským misionářem a papežským legátem. Od roku 1680 se stal důvěrníkem císaře Leopolda I. Na dvorech vládců své doby vybízel ke svornosti a jednotě. Proslul jako hrdinný obránce Vídně, když přesvědčil polského krále Jana III. Sobieského a císařské vojáky, aby vytáhli proti turecké přesile. Na výšině Kahlenberg se pak před rozhodujícím střetem nabídl Bohu jako oběť za záchranu křesťanství. Turecká vojska byla poražena. Působil též jako diplomat a přesvědčoval vladaře pro vstup do Katolické ligy. Měl významný podíl i_na udržení morálky vojsk při bitvách v_Budapešti (1684-86), v_Neuhauselu (1685), u_Moháče (1687) a u_Bělehradu (1688) až po uzavření míru v_městě Karlowitz (1689). Po porážce Turků bojoval za jednotu mezi národy Evropy a za křesťanskou identitu evropského kontinentu. Zemřel 13. srpna 1699 ve Vídni s_křížem v_rukou za přítomnosti císaře. Za blahoslaveného jej prohlásil papež Jan Pavel II. dne 27. dubna 2003.

Ze spisu Plamen božské lásky od blahoslaveného Marka z_Aviana, jedenáctá rozmluva srdce

Můj Bože, který jsi tak podivuhodný v_očích svých věřících, naprosto nepopírám, že pokud bys měl zvažovat má bezpočetná provinění na vahách spravedlnosti, stěží by mě mohlo čekat něco jiného než věčná, temná a hluboká propast. Ty však, Pane, máš jiné záměry a tvé milosrdenství má takovou převahu, že spravedlivý hněv odsouvá až na poslední místo!

Pyšnil jsem se tím, že jsem se označoval za tvého nepřítele; a tys mi oplátkou za to nejen odpustil každou mou vinu, ale započetl jsi mě mezi své děti a jako dědictví jsi mi přislíbil a připravil nebeské království. Hle, jak nesmírný je dar Boží štědrosti, díky níž je má duše natolik zaplavována proudem radosti, že není schopna jiných vznětů než jen vděčnosti a projevů uznání tobě, můj Bože.

Tyto city má duše touží projevovat a všemi způsoby k_nim podněcovat i_veškeré bytosti stvořené k_Božímu obrazu, aby hlasitě volaly: Bože, zasloužíš si, abychom tě chválili, děkovali ti, milovali tě a velebili.

Co však bude toto ve srovnání s_tvou velkodušností a milosrdenstvím. Jelikož věčnost není možné vymezit žádnými hranicemi, váha mé poslušnosti vyžaduje, aby se všechny okamžiky mého života proměňovaly v_tisíckrát rozmnoženou chválu a dík; a aby všichni ti, kdo stejně jako já očekávají nebeskou blaženost, byli vybízeni k_trvalé synovské podřízenosti, tak aby nemožné se stalo možným a ze slabosti se čerpala síla, a všichni tak nacházeli uspokojení a nasycení v_tom, že tě budou milovat a vzdávat ti díky.

Buďte milosrdní jako je milosrdný váš Otec. {*} Odpouštějte, a bude vám odpuštěno; dávejte, a dostanete.

Blahoslavení milosrdní, neboť dojdou milosrdenství. {*} Odpouštějte, a bude vám odpuštěno; dávejte, a dostanete.

Bože, Otče milosrdenství, tys učinil blahoslaveného kněze Marka vynikajícím hlasatelem obrácení a apoštolem jednoty; dej, ať povzbuzeni jeho přímluvou a příkladem šíříme kolem sebe pokoj, který jsme darem přijali od Krista.

Narodil se 8. ledna 1894 v_městečku Zduńska Wola v_Polsku. Jmenoval se Rajmund, jméno Maxmilián přijal při vstupu do noviciátu minoritů. Na kněze byl vysvěcen v_Římě (1918) a po dosažení doktorátu filozofie a teologie se vrátil do Polska (1919). Zorganizoval apoštolské sdružení „Armáda neposkvrněné Panny“, založil centrum tiskového apoštolátu Niepokalanow (západně od Varšavy), působil jako misionář v_Japonsku (1930-1936) a po návratu do Polska jako představený kláštera v_Niepokalanowě (1936-1939). V_roce 1939 byl zatčen, po krátkém propuštění na svobodu opět uvězněn (1941) a dopraven do koncentračního tábora; tam nabídl svůj život za k_smrti odsouzeného spoluvězně a po 21 denním mučení hladem byl 14. srpna 1941 v_Osvětimi usmrcen fenolovou injekcí. Za svatého byl prohlášen 10. října 1982 papežem Janem Pavlem II.

Bože, tys naplnil svatého kněze a mučedníka Maxmiliána láskou k_neposkvrněné Panně Marii a dávals mu sílu, aby z_lásky k_nesmrtelným duším byl ochoten položit život za své bližní, a stal se podobným tvému Synu i_ve smrti; dej i_nám poznat, že tě nejlíp oslavujeme, když neúnavně sloužíme druhým.

Z_různých stran přicházejí různí bratři do Niepokalanowa. Mají také různé povahy. Jedno však mají všichni ve větším či menším stupni společné, totiž obtíž, že by chtěli být dobří, a nemohou. Tolik úsilí už vynaložili, tolik měsíců nebo snad i_let se namáhali, a zdá se, že místo aby se stávali lepšími, jde to k_horšímu. Z_hlediska této obtíže by bylo třeba rozlišit dvě kategorie bratří. Do první můžeme zařadit ty, kteří chtějí být dobří a usilovně pracují na tom, aby se jimi stali. Do druhé ty, kteří by chtěli být dobří, ale nechtějí, aby je získání dokonalosti stálo námahu. Je totiž rozdíl mezi „chci“ a „chtěl bych“.

A kdyby se někdo velmi namáhal, ale neviděl výsledky, jestliže chce, je na dobré cestě a dosáhne svatosti. I_kdyby se staré zlozvyky vrátily, i_kdyby došlo k_pokleskům, dokonce těžkým, pokud chce, je všechno v_pořádku. Zle by bylo od té chvíle, kdyby zalomil rukama a řekl: „Moje úsilí je nadarmo.“ Satanovi jde právě o_to, aby nás dostal do takového znechucení.

Co by bylo třeba povědět těm, kteří si říkají: „Chtěl bych, ale nemohu?“ Nic jiného, než aby chtěli chtít. To bude první krok. Chci – to znamená: užívám všech prostředků; a chtěl bych, to je: bojím se užít všech prostředků, protože některé příliš stojí mou sebelásku. Takové duše v_sobě mají ještě mnoho sobectví. Je třeba chtít, aby se člověk stal svatým.

Svatý Augustin byl velmi špatný, dokonce zkažený, ale řekl si: „Mohli jiní, mohly jiné, tak proč ne ty, Augustine?“ A protože chtěl, stal se svatým. Říká-li si někdo, že musí být svatý, tak jím bude. Tak postupoval svatý Benedikt a mnoho jiných. Jednou se ho zeptala jeho sestra Scholastika, co je třeba dělat, aby se člověk stal svatým. Řekl jí jen jedno: „Chtít“. A nic víc není třeba, jen chtít.

V_Písmu svatém je řečeno, že spravedlivý sedmkrát za den upadne. My upadneme vícekrát. Ale musíme se stále zdvihat. A kdo by řekl: dost, už se dál nedá nic dělat, je pyšný, protože svou sílu zakládá na sobě. Avšak naší silou má být Boží milost. A Pán Bůh může dopouštět ty pády, abychom poznali, že jsme ničím. Všichni máme možnost stát se svatými. Zda kanonizovanými? To není podmínka svatosti, neboť Pán Bůh vyzdvihuje na oltáře jen ty duše, ve kterých nám chce dát vzor, ukázat nám příklad, jak máme postupovat. Kdo říká, že musí být svatý, stane se jím, neboť Pán Bůh dá každému milost; ale nemůže porušit svobodnou vůli.

Máme před svátkem Prostřednice milostí. Posvěcení je jen dílem Boží milosti. Kam tedy půjdeme pro milost, když ne k_Prostřednici všech milostí, k_Neposkvrněné? Jak máme hledat Pána Ježíše, když ne skrze ni? Máme být zkrátka vychováni Matkou Boží podle Ježíšova vzoru: vždyť kdo jiný vychoval Pána Ježíše než ona?

Proto chce-li někdo, a nevidí výsledky, ale oddá se zcela Neposkvrněné, aby si s_ním dělala, co se jí líbí, dosáhne dokonalosti a bude svatý. Věnujme svou důvěru Neposkvrněné bezvýhradně, oddejme se jí bezmezně a rychle, velmi rychle se staneme svatými.

Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. {*} Teď už mě čeká věnec spravedlnosti.

Všecko považuji za škodu ve srovnání s_poznáním Krista a účastí na jeho utrpení; a protože umřel on, i_já mu chci být v_tom podobný. {*} Teď už mě čeká věnec spravedlnosti.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Budu moci oslavit Krista životem i_smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem.

Během Francouzské revoluce bylo do Rochefortu deportováno 829 kněží a řeholníků, kteří odmítli přísahat na Civilní konstituci kléru. Život v_nelidských podmínkách a velmi kruté zacházení si během deseti měsíců vyžádalo 547 obětí. 1. října 1995 prohlásil Jan Pavel II. šedesát čtyři z_nich za blahoslavené, mezi nimi tři kapucínské kněze. Jan Ludvík z_Besanconu (Jan Baptista Loir) vynikal především jako zpovědník a duchovní vůdce, zemřel 19. května 1794; Protasius ze Sées (Jan Bourdon), provinční sekretář a kazatel, zemřel 23. srpna 1794; Sébastian z_Nancy (František Francois), zpovědník, kazatel a duchovní správce, zemřel 10. srpna 1794.

(C. Masson, Manuel d’éducation chrétienne, sv. 3, Nancy 1815, s. 330, 332-333, 336-337)

Naši žalářníci nás považovali za odpad společnosti, který pozbyl všech lidských práv a po kterém se mohlo šlapat jako po odporných červech, aniž by to byl přečin proti spravedlnosti.

Bůh to dopouštěl, aby zvětšil odměnu za naše utrpení, neboť nás tak dokonaleji připodobňoval svému trpícímu božskému Synu. Nic nás tak neutěšovalo v_naší bolesti, nic nám tak nedávalo sílu v_našich zkouškách, jako myšlenka na Ježíše, jenž kraluje v_nebi a z_výše svého trůnu shlíží na náš boj. Neboť on byl dříve než my a pro nás spoután, bičován, bit po tváři, popliván, korunován trním, napojen žlučí a octem, přibit na kříž, pod nímž jej uráželi a proklínali jeho nepřátelé.

Toto duchovní patření na našeho Spasitele vzbuzovalo v_našich srdcích nesmírnou sladkost, takže to, co se dělo okolo nás, jsme nevnímali jinak, než jako důvod k_opravdové radosti. Považovali jsme za štěstí být z_tolika lidí vybráni, abychom mohli následovat našeho božského Mistra. Uvažovali jsme nad tím, že si Ježíš přál, aby v_průběhu dějin byla v_církvi každá pravda víry určitým způsobem udržována a potvrzována krví mnoha mučedníků, jejichž počet byl větší či menší podle důležitosti napadané pravdy víry. A považovali jsme za velkou čest, že jsme pronásledováni a obětováni za upevnění nauky o_nezávislosti duchovní autority, kterou má z_Boží vůle Apoštolský stolec se sborem biskupů na světské moci.

Nedávno Pán prokázal svatost jednoho ze svých služebníků: Otec Sebastian, kapucín z_jednoho domu v_Nancy, sem přijel a zde pak zemřel na bárce. Jednoho rána jsme ho spatřili na kolenou, se zkříženýma rukama, s_očima obrácenýma k_nebi a s_otevřenými ústy. Z_počátku jsme tomu nevěnovali pozornost, protože jsme si navykli vídat ho modlit se v_této pozici, a to i_když byl nemocný. Po půl hodině nám začalo být divné, že se tak dlouho udrží v_nepohodlném a těžkém postoji, moře bylo totiž poněkud rozbouřené a bárka se silně houpala. Nejdříve jsme si mysleli, jestli neupadl do extáze, a šli jsme se podívat blíž. Když jsme se ale dotkli jeho tváře a rukou, zjistili jsme, že právě takto odevzdal svou duši Pánu.

Zavolali jsme tedy námořníky, kteří byli na lodi, a ti, když to viděli, nemohli se zdržet obdivných výkřiků a slz. Tehdy se v_jejich srdcích znovu probudila víra a mnozí z_nich obnažili své paže, aby ukázali znamení kříže vypálené do kůže rozžhaveným kamenem, a pevně se rozhodli vrátit se k_víře, kterou opustili.

Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vám ubližují, {*} abyste byli syny Nejvyššího.

Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. {*} Abyste byli syny Nejvyššího.

Bože, tys dal blahoslaveným mučedníkům Janu Ludvíkovi, Protasiovi a Sebastianovi milost, aby zůstali věrní a uměli odpouštět i_v_obtížích vyhnanství; dej i_nám, ať si na jejich přímluvu uchováme vždy věrnost tvé církvi a jsme stále připraveni odpouštět svým bližním.

Narodil se jako syn neapolského krále Karla II. a Marie, dcery krále uherského, roku 1274. Ve 14 letech byl v_Barceloně držen jako rukojmí u_aragonského krále. Žil rád po způsobu menších bratří. Když znovu nabyl svobodu, zřekl se světa i_trůnu. Přijal současně řízení toulouské diecéze a františkánský hábit. Vynikal chudobou, pokorou a zbožností mezi chudými. Zemřel 19. srpna 1297, svatořečen byl 7. března 1317 papežem Janem XXII.

Ludvík byl dán světu jako světlo z_nebe pro národy. Bůh ho chtěl rychle vyvést z_přítomného ničemného věku a milostivě vytrhnout ze středu nepravostí. Pohlédl na jeho jasného ducha, oblíbil si ho a přijal ho k_sobě. Chtěl ho připojit ke společnosti čistých duchů, a než ho přenesl do ráje, svatě se rozhodl provést ho světem, a tak ho ukázal ke spáse a útěše věřícího lidu jako příkladné zrcadlo ctností. Ludvík byl Bohem postaven na svícen, aby svítil všem v_domě Božím, kterým je církev, a aby řídil a táhl srdce všech k_lásce Boží. Božím působením navštívil jako Archa úmluvy mnohé kraje světa, aby byli zmateni nevěřící, zavrženy bludy, posílena katolická církev a oslavena pravá víra.

Ze všech stran všechny stavy obojího pohlaví spěchaly a sbíhaly se k_tomuto blahoslavenému muži andělské tváře, obdivuhodnému skutky i_význačnému vážností mravů, všichni ho chtěli vidět, takže mnohdy upadl v_nebezpečí umačkání pro velký nával lidu. Všichni věřící však byli vzděláváni jeho zbožným slavením liturgie a působivým kázáním, jeho hlubokou pokorou, srdečným soucitem, jeho vznešeným chováním a pokojnou mírností; zkrátka všichni obdivovali jeho skutky, slova i_chování.

Kdo by také mohl bez úžasu hledět na mladíka, nejoblíbenějšího syna mocného krále, vyznamenaného takovou důstojností a urozeností, obdařeného takovou vážností, jak velice vyniká v_pokoře, jak je silný v_umrtvování, jak je obdařen tak velkou moudrostí, ozdoben tak prostým oděvem a přitom se skví tak ušlechtilou výmluvností a září takovou vznešeností života? Tento muž se těm, kdo znali jeho osobu a život, jevil právem jako člověk svatý, nebeský, jako pozemský anděl.

Patnáctého dne své nemoci, to je v_den, kdy se odebral k_Pánu, se modlil ráno tuto modlitbu: „Pane, všemohoucí Bože, ty jsi nás milostivě dovedl na počátek tohoto dne...“, což neučinil za celou dobu své nemoci. Když pak byl o_deváté hodině podepřen na lůžku k_sezení, pozdvihl oči k_nebi a držel v_rukou, nebo později, když pro slabost nemohl držet, měl před sebou, jako trofej kříž a stále, až do večera bez přestání opakoval: „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste...“ a „Nemysli na hříchy mého mládí...“ Také střídal tyto modlitby s_pozdravením andělským a často se posiloval znamením svatého kříže. Když se bratr Socius otázal, proč tak často opakuje „Zdrávas Maria“, odpověděl mu: „Protože brzo umřu a svatá Panna mě zachrání.“

Tak byl Ludvík milý Bohu i_lidem, a když se na něm naplnila všechna božská tajemství, zemřel v_Pánu a jeho svatá duše, osvobozená od těla, se vnořila do náruče věčné slávy.

Prchal před žádostmi mládí. Usiloval o_spravedlnost, víru, lásku a pokoj v_jednotě s_těmi, kdo s_čistým srdcem vzývají Pána. {*} Protože žil mezi hříšníky, byl odtud přenesen.

I_když spravedlivý předčasně umře, bude v_pokoji; protože byl příjemný Bohu, byl jím milován. {*} Protože žil mezi hříšníky, byl odtud přenesen.

Ant. k_Zachariášovu kantiku: Prokázal se ve všem jako služebník Boží, v_námahách, ve bděních, v_postech; čistotou, poznáním, shovívavostí a upřímnou láskou.

Ant. ke kantiku Panny Marie: Brzy dosáhl dokonalosti a naplnil tolik, co za dlouhý čas. Jeho duše se zalíbila Bohu, proto rychle vyšel ze středu nepravostí.

Bože, tys dovedl svatého biskupa Ludvíka k_tomu, že dal přednost nebeskému království před pozemským, a vyznamenal jsi ho neporušenou čistotou a neobyčejnou láskou k_chudým; prosíme tě, veď také nás, ať jej horlivě následujeme v_ctnostech, abychom spolu s_ním dosáhli koruny slávy v_nebi.

Narodil se 7. listopadu 1604 v_Offidě (Itálie). Jako dítě pásával ovce a už tehdy byl velmi zbožný. Ve svých 22 letech se stal kapucínem a usiloval o_získání těch nejkrásnějších františkánských ctností. Během svého dlouhého života pracoval jako kuchař, ošetřovatel, almužník, zahradník a vrátný. Ve svých 65 letech byl poslán do Offidy, kde chodil s_radostí po almužně a chápal to jako pokání a apoštolát ve prospěch duší. Ve stáří, když byl velmi nemocen, přilnul ještě dokonaleji k_pokání a modlitbě. Zemřel 22. srpna 1694. Na smrtelném loži připomínal bratřím, aby zachovávali řeholi, aby měli bratrskou lásku, vždy žili v_pokoji a aby měli velkou lásku k_chudým. Papež Pius VI. ho prohlásil za blahoslaveného 25. května 1795.

Když služebník Boží zestárnul a zeslábl, téměř ochrnul, takže potřeboval pomoc druhých, musel postupně polevovat ve své službě lásky nemocným spolubratřím, nepolevil však v_úsilí o_jejich dobro. Podivuhodné bylo, že ačkoli se již celý třásl od hlavy až k_patě, takže se při chůzi musel opírat o_hole, měl-li přinést nemocným oběd či cokoli jiného k_jejich potřebě, nepotřeboval najednou žádnou oporu, neboť byl podpírán silou lásky a nevylil žádný z_talířů, pohárů či misek, které nosíval na podnosu. Když chtěl dobrý služebník Boží nalákat ubohé nemocné, aby přijali občerstvení předepsané lékařem, a zbavit je nechutenství, které s_sebou nemoc přináší, dával květy na stolečky, u_kterých měli nemocní jíst, a na zimu, kdy květiny nekvetou, schovával věnečky sušených vonných květů, které kladl místo nich. Při jídle se pak nemocné snažil obveselovat duchovním či zcela nezávazným rozhovorem, podle toho, co viděl, že je pro ně vhodnější vzhledem k_jejich stavu.

Když byli mezi nimi takoví, kteří se nemohli jít najíst ke stolu a museli zůstat sedět na lůžku, krmil je, a bylo-li třeba, aby z_jakéhokoliv důvodu vstali, s_velikou láskou a péčí jim pomáhal, ačkoliv sám byl vetchý stařec, neboť mu dodával sílu ten, jenž je Láska sama.

Když byl některý z_bratří na smrt nemocen a potřeboval větší péči, prosíval Otce kvardiána, aby místo něj do služby ustanovil někoho jiného a jemu aby dal dovolení neopouštět celu nemocného. Když představený svolil, odebral se do cely nemocného a nevycházel odtud ani na okamžik. Pobýval-li v_cele s_nemocným, získával si zásluhy nejen službou lásky, ale i_tím, že nepolevil ze své usebranosti a že zachovával ducha modlitby. K_tomu mu pomáhalo to, že obdržel od představených dovolení probourat do kostela čtvercový otvor na šířku cihly. To mělo dvě výhody: jednak nemocný mohl při otevření okénka i_na lůžku poslouchat mši svatou, a také služebník Boží mohl sledovat všechny mše, které se v_kostele sloužily, a stále bdít na modlitbách, aniž by se jeho zrak odpoutal od svatostánku v_době, kdy zrovna nebyl zaměstnán službou nemocnému, aniž by ho při tom ztratil z_dohledu.

My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k_nám. {*} Kdo zůstává v_lásce, zůstává v_Bohu a Bůh zustává v_něm.

Milujme se navzájem, protože láska je z_Boha. {*} Kdo zůstává v_lásce, zůstává v_Bohu a Bůh zustává v_něm.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k_sobě navzájem.

Připomínáme si s_úctou svatý život blahoslaveného Bernarda a podpořeni jeho přímluvou chceme lépe usilovat o_františkánskou dokonalost. Proto se společně modleme:

Pane, ty chceš, abychom se vyvarovali každé neřesti, a mohli tak být čistým srdcem spojeni s_tebou,

dej nám svou milost, abychom odstranili všechny překážky, které v_nás brání růstu tvé lásky.

Pane, každý den usilujeme o_to, abychom ti věrně a zbožně sloužili ve svých bratřích a sestrách,

dej, abychom se dokázali věnovat časným záležitostem, a přitom neztratili ducha modlitby a zbožnosti.

Nabízíš nám, Pane, poklad nejvyšší chudoby, abychom dosáhli dokonalého spojení s_tebou,

dej, ať jsme při jejich zachovávání vedeni především Duchem Božím a svatostí života.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Cokoli jste udělali pro jednoho z_těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali. Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa.

S_důvěrou jednomyslně vzývejme Krista, našeho prostředníka u_Otce, a na přímluvu blahoslaveného Bernarda si vyprošujme věrnost v_našem povolání a vytrvalost až do konce. Volejme:

Pane Ježíši, tys řekl: Kdo nepřijímá Boží království jako dítě, ten do něj nevstoupí,

Pane Ježíši, tys řekl: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě,

Pane Ježíši, tys řekl: Proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň,

probouzej mezi mladými lidmi touhu následovat tě životem chudoby, čistoty a poslušnosti v_serafínském řádu.

Pane Ježíši, tys řekl: Cokoli jste udělali pro jednoho z_těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali,

dej, ať po vzoru blahoslaveného Bernarda v_chudých a opuštěných lidech vidíme tebe samotného.

Bože, tys do lásky k_tobě a k_bližním shrnul svá přikázání; dej, ať jsme po vzoru blahoslaveného Bernarda horliví ve službě bližním, abychom se stali požehnanými v_nebeském království.

Narodil se 25. dubna 1214 v_Poissy. Po předčasné smrti svého otce Ludvíka VIII. se stal roku 1226 francouzským králem. Oženil se (1234) s_Markétou Provensálskou a dobře vychoval svých 11 dětí. Snažil se nejen žít, ale i_vládnout podle křesťanských zásad. Přísně dbal na dodržování spravedlnosti. Byl velkým přítelem klášterů; sám se stal členem 3. řádu sv. Františka. Ujímal se chudých a stavěl nemocnice. Snažil se urovnávat spory bez války, ale nebyl zbabělcem; když bylo třeba, dovedl rázně zasáhnout. Podnikl dvě křížové výpravy na osvobození Svaté země (1248 a 1270). Při druhé se nakazil morem a zemřel 25. srpna 1270 poblíž dnešního města Tunisu. Za svatého byl prohlášen 11. srpna 1297 papežem Bonifácem VIII. Je patronem 3. řádu sv. Františka.

Bože, tys převedl svatého Ludvíka ze starostí o_pozemskou vládu do slávy tvého království v_nebi; na jeho přímluvu veď i_nás, abychom plněním svých povinností usilovali o_příchod tvého království k_nám.

Nejdražší synu, především ti dávám naučení, abys miloval Pána, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou silou, neboť bez toho není spásy.

Synu, musíš se vyhýbat všemu, o_čem víš, že se to Bohu nelíbí, to znamená každému smrtelnému hříchu; raději musíš strpět všechna možná muka, než abys udělal nějaký smrtelný hřích.

Dopustí-li Bůh na tebe nějaké utrpení, musíš to ochotně snášet, děkovat za to a chápat, že je to k_tvému dobru a že sis to snad zasloužil. A dopřeje-li ti Bůh nějaký úspěch, musíš mu pokorně děkovat a dávat pozor, aby tě přitom nezkazila pýcha nebo něco jiného, neboť nesmíš to, cos od Boha dostal, obrátit proti němu nebo ho tím urážet.

Zúčastňuj se rád a zbožně bohoslužeb církve, a v_kostele se měj na pozoru, aby ses nerozhlížel, zbytečně nemluv, ale zbožně se modli k_Bohu ústy nebo rozjímáním v_srdci.

Měj soucitné srdce vůči chudým, ubohým a trpícím, a podle možnosti jim poskytuj pomoc a útěchu. Za všechna dobrodiní, která ti Bůh udělí, mu vzdávej díky, aby ti Bůh mohl dát ještě více. Vůči svým poddaným jednej spravedlivě a neodchyluj se od spravedlnosti vpravo ani vlevo; a vždycky buď spíše na straně chudého než bohatého, dokud nebudeš s_jistotou znát pravdu. Starej se o_to, aby všichni, nad nimiž budeš mít moc, a především osoby církevní a řeholní, žili pod ochranou spravedlnosti a pokoje.

Buď poslušně oddán naší matce římské církvi a nejvyššímu veleknězi jako duchovnímu otci. Usiluj o_to, aby byl z_tvé země vymýcen každý hřích, a zvláště rouhání a bludy.

Nejdražší synu, nakonec ti dávám požehnání, jaké může dát milující otec synovi. Svatá Trojice a všichni svatí ať tě chrání od všeho zlého. Ať ti dá Bůh milost, abys konal jeho vůli, a tím mu sloužil a vzdával čest, abychom po tomto životě společně dospěli k_němu a mohli ho vidět, milovat a chválit bez konce. Amen.

Ant. k_Zachariášovu kantiku: Byl pod ochranou Nejvyššího, a proto přijal královskou hodnost i_diadém krásy z_rukou Pána.

Ant. ke kantiku Panny Marie: Oslavujte Krále králů, zpívejte Bohu chvalozpěv.

Pane, ty jsi Král králů a slyšíš toho, kdo k_tobě volá. S_důvěrou v_moc přímluvné modlitby svatého Ludvíka tě prosíme:

a také v_nekřesťanských státnících probouzej úžas nad mocnými skutky, kterými jsi nablízku těm, kdo v_tebe věří.

a v_tvém jménu pojmenovávat zlo ve vlastních řadách i_ve světě kolem nás.

a dopřávej jim vynalézavost a chápající vhled při jejich snahách o_pomoc potřebným.

Jan František Burtè se narodil roku 1740 v_Rabervillers, studoval u_jezuitů a roku 1757 vstoupil k_minoritům v_Nancy. Později se stal knihovníkem „Velkého konventu“ v_Paříži. Během revoluce odmítl složit přísahu, byl zatčen a uvězněn v_kostele karmelitánek, kde byli drženi odbojníci, téměř všichni z_řad církevních osob. Při „zářijových vraždách“ byl spolu s_druhy zabit v_kostele karmelitánek v_Paříži.

Revoluce, která ve Francii vypukla ke konci 18. století, otřásla všemi náboženskými i_světskými institucemi a krutě se odrazila také na církvi a jejích služebnících. Zvrácení lidé, kteří se chopili moci, skryli pod maskou filozofického učení svou nenávist k_církvi a snažili se z_národa vymazat pojem křesťan.

Jejich zuřivost proti služebníkům církve, prelátům a kněžím, kteří odsuzovali ony ničemné zákony a statečně bránili katolickou víru, se tak vystupňovala, že se zdálo, že se navrátily doby antického pronásledování, a církev, neposkvrněná snoubenka Kristova, opět zazářila novými korunami mučedníků.

Strašlivý masakr, který vykoupal v_krvi město Paříž na začátku září 1792, může být nazván opravdovým a slavným mučednictvím nepokořených hrdinů Krista, kteří byli zabiti z_nenávisti k_církvi. Za oběť tohoto krutého vraždění padlo spolu se třemi biskupy mnoho kněží, řeholních i_diecézních, a také mnoho dalších věřících, kteří zastávali důležité úřady.

Mezi těmito neohroženými obhájci víry zvláště vynikali blahoslavení Jan František Burté, minorita, Apolinář Morel z_Posatu, kapucín, a Severin Girault z_řeholního třetího řádu. Nejdříve zazářili svou kněžskou horlivostí a svou láskou k_utečencům a pronásledovaným, a pak svou hrdinskou pevností, se kterou podstoupili mučednickou smrt, čímž vydali podivuhodné svědectví o_své víře. Za blahoslavené je prohlásil papež Pius XI. v_roce 1926.

K_nim je potřeba připočíst 19 mučedníků z_Lavalu, kteří byli zabiti v_roce 1894 za svoji věrnost církvi a římskému veleknězi. Z_této druhé skupiny je potřeba připomenout blahoslaveného Jana Křtitele Triqueria, také minoritu, který již předtím vynikal svou kněžskou horlivostí a věrným zachováváním řehole. Když byl lichotkami a vyhrůžkami vybízen k_tomu, aby se zřekl katolické víry, otevřeně prohlásil, že je synem sv. Františka a zvolal: „Zachovám víru v_Krista až do smrti.“

Tito slavní bojovníci Kristovi byli zařazeni mezi blahoslavené mučedníky Piem XII.

Když bojujeme za víru, Bůh se na nás dívá, Kristus a jeho andělé nám pomáhají. {*} Je pro nás ctí a radostí bojovat před tváří Boží a přijmout odměnu od Krista.

Seberme síly, připravme se na boj čistým duchem, vírou a odvahou, úplným nasazením. {*} Je pro nás ctí a radostí bojovat před tváří Boží a přijmout odměnu od Krista.

Bože, dej, ať se synovskou úctou milujeme tvou církev, kterou blahoslavený Jan František, posilován darem síly, hájil až do své mučednické smrti.

Růžena se narodila roku 1223 ve Viterbu v_Itálii. Po těžké chorobě byla přijata do 3. řádu sv. Františka (1250) a brzy si získala pověst jako kazatelka. Vynikala čistotou života, činnou láskou k_bližnímu a horlivostí v_křesťanské víře a zbožnosti. Zemřela v_rodném městě 6. března 1252 a její tělo bylo přeneseno 4. září 1258 do kostela klarisek, který se po ní nazývá kostelem sv. Růženy. Svatořečil ji papež Kalikst III. Roku 1457.

Když rozjímám o_radosti budoucího věku, údivem jsem celý téměř bez sebe, neboť „radost bude uvnitř i_vně, dole i_nahoře, kolem dokola.“

Budeš se totiž radovat ve všem, budeš se radovat ze všeho. Tvá radost, myslím, byla předobrazena ve Zjevení onou blaženou ženou oděnou sluncem a měsícem pod nohama a s_korunou z_dvanácti hvězd kolem hlavy{fnr}1{/fnr}. Ta žena, jak se domnívám, je blažená duše, dcera věčného Krále, jeho snoubenka a královna: dcera stvořenou přirozeností, snoubenka přijatou milostí, královna udělenou slávou. Naprosto správně se o_ní říká, že je oděna sluncem, neboť je ozdobena září jasu, který ji dává božský život; korunovaná důstojností věčné blaženosti, ve které zvláštní ozdobu tvoří dvanáct radostí zpodobených dvanácti hvězdami, kterými se vyznačuje nebeská blaženost.

Tyto radosti si, duše moje, každý den zbožnou myslí připomínej, nehledej žádnou útěchu v_současné bídě a pozemském přebývání, a v_naději na tuto radost snášej klidně a radostně všechny útrapy tohoto života. Proto Jeroným píše: „Běž tedy, duše moje, ne tělesnýma nohama, ale svými přáními a touhami; vždyť na tebe nečekají jen andělé a svatí, ale i_jejich Pán a učitel. Čeká na tebe Bůh Otec jako na milovanou dceru, Bůh Syn jako na nejsladší snoubenku, Bůh Duch Svatý jako na nejvzácnější přítelkyni. Čeká na tebe Bůh Otec, aby ti dal za dědictví veškerá dobra; Bůh Syn, aby tě přinesl v_oběť Bohu Otci jako plod svého zrození a cenu své nejdražší Krve; Bůh Duch Svatý, aby ti dal podíl na své věčné dobrotě a lásce. Čeká na tebe ona nejsvětější rodina všech nebeských duchů věčného Krále, aby tě přijala do svého společenství.“

Opravdu myslím, duše moje, kdybys měla tyto nebeské radosti stále na mysli, vybudovala by sis z_tohoto vyhnanství předměstí nebeského království, ve kterém bys každý den duchovně už předem okoušela věčnou sladkost.

Bůh je navždy skála jejího srdce a její podíl, {*} aby byla svatá na těle i_na duši.

Ant. na Benediktus: Prozíravá panna dala své srdce Kristu, a nyní září v_zástupu svatých jako slunce.

Ant. na Magnifikat: Brzy dosáhla dokonalosti a naplnila tolik, co za dlouhý čas. Její duše se zalíbila Bohu, proto rychle vyšla ze středu nepravostí.

Bože, pod tvým vedením se v_životě tvé svaté služebnice Růženy už od mládí spojovala podivuhodná síla ducha s_jasem nevinnosti; dopřej nám, když si pŕipomínáme její zásluhy, ať také následujeme její ctnosti. Prosíme o_to

Serafínský Otec František od počátku svého obrácení velmi uctíval ukřižovaného Krista a až do smrti jej neustále všem hlásal slovem i_skutkem. Roku 1224, když rozjímal při svém pobytu na hoře La Verně, Kristus Pán podivuhodným zázrakem vtiskl do jeho těla rány svého umučení. Papež Benedikt XI. dovolil Řádu menších bratří slavit v_tento den výroční památku oné slavné události, potvrzené spolehlivými svědectvími.

Bože, tys na těle blaženého Otce Františka podivuhodně obnovil rány umučení svého Syna, abys roznítil naše srdce ohněm lásky; uděl nám na jeho přímluvu, abychom se ve smrti připodobnili Kristu a dosáhli spolu s_ním vzkříšení.

Ant. Pojďme, klaňme se Kristu, ukřižovanému Králi, který obnovil na Františkově těle své rány.

Ti, kdo (náležejí) Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i_s_jeho vášněmi a žádostmi. Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme! Neshánějme se po slávě, není to k_ničemu, nechovejme se k_sobě navzájem vyzývavě, nebuďme mezi sebou závistiví.

Jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon. Když si někdo o_sobě myslí, že něco je, a zatím není nic, klame sám sebe. Každý ať si prozkoumá své vlastní díIo, a pak ať se chlubí každý jen sám sebou a ne na účet druhého. Vždyť každý má na nesení dost svých vlastních nedostatků.

Nemylte se, Bůh se nenechá posmívat! Co kdo nasel, to také sklidí. Kdo totiž seje do svého těla, z_těla sklidí záhubu. Kdo však seje do ducha, z_ducha sklidí věčný život. Když prokazujeme dobro, nesmíme přitom propadnout únavě. Vydržíme-li, (dočkáme se) doby, kdy budeme sklízet. Dokud tedy máme ještě čas, prokazujme dobro všem, ale zvláště těm, kdo vírou patří s_námi do stejné rodiny.

Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu. Vždyť ani obřízka nic není, ani neobřezanost, ale nové stvoření. A na všechny, kdo se v_jednání budou řídit touto zásadou, ať přijde pokoj a milosrdenství, totiž na (pravé) Boží Izraelity. A pro budoucnost ať mě už nikdo (s_těmi věcmi) neobtěžuje! Vždyť já na svém těle nosím znamení, (že náležím) Ježíšovi. Milost našeho Pána Ježíše Krista ať je s_vámi, bratři (a sestry)! Amen.

Stále prožívám na svém těle Ježíšovo umírání, {*} aby i_Ježíšův život byl patrný na mém těle.

Bůh mě předurčil, abych byl ve shodě s_obrazem jeho Syna, {*} aby i_Ježíšův život byl patrný na mém těle.

Dva roky před tím, než Kristův věrný služebník a nevolník František odevzdal nebi svého ducha, začal na osamělé hoře La Verně čtyřicetidenní půst ke cti svatého archanděla Michaela. Vůně nebeského nazírání ho neobvykle bohatě naplnila. Touha po Božích dobrech se v_něm žhavěji rozhořela a vlité Boží dary začal cítit daleko mocněji než jindy. Zatímco ho žhavá, serafínská touha povznášela k_Bohu a něžný a silný soucit ho v_lásce spodoboval s_tím, s_nímž si vroucně přál být ukřižován, uviděl pojednou za ranního rozbřesku kolem svátku Povýšení svatého kříže – když se modlil na úbočí hory – zjevení Serafa, který měl šest zářivých, ohnivých křídel. Slétal k_němu z_nebeských výšin, rychle přilétl a blízko Božího muže se zastavil ve vzduchu. František viděl, že má nejen křídla, ale že je i_ukřižován, protože jeho ruce byly rozepjaty a i_nohy přibity na kříž. Jeho křídla byla po obou stranách podivuhodně uspořádána tak, že měl dvě nad hlavou, dvě byla rozepjata k_letu a dvě ho zahalovala.

Když František Serafa spatřil, ulekl se. Jeho nitro pronikly bolest i_radost. Milostiplné zjevení Krista, který se mu takto podivuhodně a důvěrně zjevil, naplnilo ho nevýslovnou radostí a jeho hrozné přibití na kříž, na něž patřil, probodlo jeho duši bolestným mečem soucitu. Když se od něho zjevení po tajemné a důvěrné rozmluvě začalo vzdalovat, rozplamenil ho vnitřně serafínský žár tak mocně, že jeho tělo zaznamenalo zraněnou podobu Ukřižovaného. Jako by oheň svou tavicí silou vtiskl tělu pečeti. Na jeho rukou i_nohou se totiž objevily rány od hřebů. Na dlaních a horní části nohou bylo vidět hlavy hřebů, na druhé straně rány od nich. Jeho pravý bok byl jako by kopím proboden a stále v_něm byla živá, zarudlá rána, ze které často vytékala krev.

Andělský muž František sestoupil pak z_hory a nosil na svém těle obraz Ukřižovaného, který nevytesala ruka umělce do kamene či dřeva, nýbrž prst živého Boha vtiskl do Františkova těla.

Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista. {*} Jím je pro mě ukřižován svět a já světu.

Vždyť já na svém těle nosím znamení, že náležím Ježíšovi. {*} Jím je pro mě ukřižován svět a já světu.

Ant. 1 Spolu s_Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.

Ant. 2 Uchvátil mě Kristus Ježíš; tak na sobě poznám jeho a účast v_jeho utrpení, a chci mu být podobný ve smrti.

Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu. Vždyť já na svém těle nosím znamení, že náležím Ježíšovi. Milost našeho Pána Ježíše Krista ať je s_vámi, bratři (a sestry)! Amen.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Františku, tys mučedník touhou, tebe navštívil Vycházející z_výsosti a zázračně obnovil na tvém těle znamení našeho vykoupení.

Kristus Pán dal skrze svou krev život církvi a nás povolal k_následování svatého Františka. Pokorně ho prosme a volejme:

uč nás, abychom šířili tvé království slovem i_skutkem a účinně obnovovali tvou církev.

dej, ať se pevně držíme pravé víry a zvěstujeme tvé jméno po celé zemi.

Tys dal svým učedníkům přikázání lásky a ukládáš jim horlivě ho zachovávat,

osvěť náš rozum, abychom zůstávali v_tvé lásce a vždy smýšleli správně a svatě.

řiď proto práci našich rukou, aby všichni viděli naše dobré skutky a velebili našeho Otce v_nebesích.

Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v_těle žiji ve víře v_Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval. Já nepohrdám Boží milostí. Kdyby se totiž k_ospravedlnění docházelo zachováváním Zákona, pak by Kristus umřel nadarmo.

Křestním ponořením do Kristovy smrti byli jsme spolu s_ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z_mrtvých Otcovou slávou, tak i_my teď musíme žít novým životem. Neboť jestliže jsme s_ním srostli tak, že jsme mu podobní v_jeho smrti, budeme mu tak podobní i_v_jeho zmrtvýchvstání. Vždyť přece víme, že starý člověk v_nás spolu s_ním byl ukřižován, aby ztratila svou moc hříšná přirozenost a my abychom už hříchu neotročili.

Jestliže jsme s_Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s_ním také budeme žít. Tak i_vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s_Kristem Ježíšem.

Ant. 2 Rozhodl jsem se, že u_vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného.

Ant. 3 Byl jsem sice usmrcen podle těla, ale podle ducha jsem dostal nový život.

Posvátnými ranami Kristova umučení {*} označil Bůh svého služebníka Františka.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Odumřel jsem světu a můj život je s_Kristem skrytý v_Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, potom se s_ním i_my ukážeme ve slávě.

Prosme Boha Otce, zdroj vší svatosti, aby nás příkladem a přímluvou svatého Otce Františka vedl k_svatému životu a volejme:

Otče svatý, tys učinil ze svého služebníka Františka dokonalého následovníka svého Syna,

dej, ať i_my jdeme v_jeho stopách a věrně zachováváme Kristovo evangelium.

Otče svatý, uveď naše kroky na cestu pokoje, kterou nám ukázal náš Otec František,

Otče svatý, tys svého služebníka Františka vyznamenal svatými ranami utrpení svého Syna,

nauč nás, abychom vždy s_radostí kladli svou chloubu do kříže našeho Pána Ježíše Krista.

Otče svatý, tys na prosby svatého Otce Františka udělil milost hříšníkům,

Narodil se v_Apulii v_jižní Itálii 17. června 1603, jako mladík vstoupil do Řádu menších bratří konventuálů. Když se stal knězem, věnoval se především plně svaté službě, planul horlivostí pro spásu duší. Od roku 1630 zažíval mimořádné extáze a levitace, pro které byl představenými překládán z_místa na místo; přitom vynikal jedinečnou poslušností, pokorou a trpělivostí. Velmi uctíval tajemství Kristova života, zvláště Nejsvětější svátost. Zemřel v_Osimu ve střední Itálii 18. září 1663, svatořečen byl 16. července 1767 papežem Klementem XIII.

Bože, tys podivuhodným úradkem moudrosti rozhodl, že všechny přitáhneš k_svému jednorozenému Synu, vyvýšenému ze země; učiň, ať se také my pro zásluhy a podle příkladu svatého Josefa osvobodíme od pozemských žádostí a blížíme se k_dokonalé podobě tvého Syna.

(G. Parisciani, S. Giuseppe da Copertino alla luce dei nuovi documenti, Osimo 1963)

Tři věci jsou řeholníkovi nejvlastnější: milovat Boha z_celého srdce, stále ho chválit svými ústy a svítit bližním příkladem dobrých skutků. Žádný, kdo usiluje o_duchovní nebo řeholní život, nemůže nikdy dospět k_dokonalosti bez lásky k_Bohu. Kdo má lásku, je bohatý, i_kdyby to nevěděl; kdo nemá lásku, je velice nešťastný.

Jako slunce, když svítí na ratolesti a listy stromů, zdobí je barvami a uchovává je v_jejich neporušené vlastní přirozenosti, tak Boží milost, když osvěcuje člověka, zdobí ho ctnostmi, zažíhá v_něm oheň božské lásky, a tak ho dělá milým v_očích Božích, aniž by přitom porušovala jeho přirozenost, kterou zdokonaluje. Opravdu to, co Bůh od nás nejvíce vyžaduje, to je vůle, kterou člověk dostal od něho při stvoření jako dar a s_kterou zachází jako s_vlastní. Vždyť když se člověk cvičí ve skutcích ctností, dělá to s_pomocí milosti Boha, od kterého všechno dobré pochází, avšak vůli má jako by zcela svou, a proto má Bůh největší radost, jestliže se člověk zřekne své vůle a zcela se svěří do rukou Božích.

Jako ovocný strom, je-li pečlivě ošetřován, přináší hojné plody, tak také člověk, který jde cestou Páně, musí stále růst a dělat pokroky v_ctnostech, aby mohl vydávat nejlíbeznější plody svatosti a příklady ctností, kterými by byli ostatní přivábeni na cestu Páně. Snášet však trpělivě protivenství nebo úskalí života pro lásku Boží, to je třeba považovat za zvláštní milost, kterou Bůh uštědřuje těm, kdo ho milují. Jako totiž náš Pán Ježíš Kristus tak mnoho a tak trpce za nás trpěl, tak chce Bůh, abychom i_my měli účast na jeho utrpení. A věru, jsi-li ze zlata, utrpení tě zbaví nečistoty, jsi-li ze železa, očistí tě od rzi.

Pohleď na ptáky na nebi, jak se spouštějí na zem, aby uchvátili potravu, a pak se opět rychlým letem vznesou do výše. Podobně se sluší, aby Boží služebníci dleli na zemi, pokud je to nutné, a pak se zase vznesli svou myslí do nebe k_Bohu, aby ho chválili a oslavovali. Viz také, jak se ptáci bojí, aby neslétli na zem do bažiny, proto dávají pozor, aby se nevyváleli ve špinavém blátě. Podobně se lidé nemají pouštět tam, kde by si poskvrnili duši, ale mají se myslí vznášet vzhůru a svatými skutky oslavovat Boha nejvyššího.

S_radostí přijímám slabosti, příkoří, pronásledování a úzkosti, {*} aby na mně spočinula Kristova moc.

Abych se pro vznešenost těch zjevení nepyšnil, velmi rád se budu chlubit spíše svými slabostmi, {*} aby na mně spočinula Kristova moc.

V_čem jsem dříve viděl pro sebe prospěch, to považuji nyní kvůli Kristu za škodu. Ano, vůbec všecko to považuji za škodu ve srovnání s_oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista. Tak na sobě poznám Krista i_moc jeho zmrtvýchvstání a účast v_jeho utrpení; a protože umřel on, i_já mu chci být v_tom podobný.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Buď veleben Bůh, který mě opásává silou, činí mé chování dokonalým, mým nohám dal hbitost jako nohám laní a postavil mě na výšiny.

Kristus je naším posvěcením a vykoupením. Pokorně ho prosme, abychom mu zbožně a spravedlivě sloužili po všechny dny svého života:

dej, abychom tě v_čistotě a upřímnosti srdce nalézali ve všem a viděli tvou slávu.

Ti, kteří doufají v_Hospodina, nabývají sil, jak orli dostávají křídla, běží a neumdlí, jdou bez únavy.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Usiloval jsem o_to, co pochází shůry, ne o_to, co je na zemi, jsem už mrtev a můj život je s_Kristem skrytý v_Bohu.

Prosme Otce, který je zdrojem veškeré svatosti, abychom po příkladu a na přímluvu svatých dosáhli dokonalosti života:

dej, abychom v_dokonalé lásce k_tobě přilnuli a přinášeli trvalý užitek.

Otče, ty svým podivuhodným úradkem dáváš pokorným poznávat tajemství svého království,

František Maria Croese se narodil 27. prosince 1804 v_Camporossu. Po vstupu do kapucínského řádu 40 let procházel městem Janovem, sbíral almužnu, prokazoval tělesná i_duchovní dobrodiní a šířil vůni svatosti tak, že jej spoluobčané nazývali „svatý Otec“. Když roku 1866 řádila cholera, obětoval se jako oběť lásky pro nemocné a ztrápené. Sám se nakazil a zemřel 17. září 1866. Svatořečen byl 9. prosince 1962 papežem Janem XXIII.

Bože, svatý František Maria ti sloužil v_pokoře a tys jej učinil obdivuhodným vzorem sloužící lásky; dej i_nám, ať na jeho přímluvu a podle jeho příkladu velkodušně a pokorně sloužíme svým bližním.

Z_díla připisovaného svatému Bonaventurovi, Mystická réva, IV. přídavek

Láska nemůže být nečinná. Všude, kde je, projevuje se skutky. To říká také svatý Řehoř: „Důkazem lásky je vykonané dílo“. A Jan, onen milovaný učedník dobrého Ježíše, praví: Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v_nouzi, ale zavře před ním svoje srdce, jak v_něm může zůstávat Boží láska? Neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.{fnr}1{/fnr} Sama Pravda, dobrý Ježíš, se postaral o_to, aby vysvětlil, které jsou skutky milosrdenství, jimiž se projevuje láska k_bližnímu. Ukazuje, že na posledním soudu pochválí spravedlivé jen za tyto skutky a že odsoudí zavržené proto, že jim tyto skutky chybějí. Říká: Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst; měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě; byl jsem nahý, a oblékli jste mě; protože cokoli jste udělali pro jednoho z_mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.{fnr}2{/fnr} Hle, skutky milosrdenství mají své kořeny v_lásce! Máme si tedy všimnout, jak vysokou mají hodnotu, když jen ony si zasluhují pochvaly na přísném soudu. Čistota bílého květu, to je: panenská čistota, nic ale neznamená bez skutků lásky.

Zpytuj se však každý, zda máš tuto ochotu. Vidíš-li totiž chudého nebo nemocného nebo pocestného a jdeš kolem nepohnut soucitem, aniž za něho proneseš modlitbu nebo alespoň povzdech, jakou máš vůli něco darovat? Žádnou! Nemáš-li lásku k_bližnímu, který strádá, je to právě tak, jako když necítíš s_trpícím. Kdykoli vidíme potřebného, máme v_něm rozpoznat Krista, protože i_on je strádající úd Kristův. Neuzavírejme před ním své srdce. Jen tak poznáme, že v_nás přebývá Boží láska.

Ještě více slitování však musíme mít s_ubohými, kteří opustili cestu pravé víry nebo skutků víry a leží v_bahně hříchů, ať už si jsou svých hříchů vědomi nebo ne. Lámejme jim svými modlitbami a slzami nebeský chléb andělů – dobrého Ježíše. Podobně také ti, kterým dal Pán pochopení, ať takovým lámou a předkládají chléb Písma svatého, a prosí Pána, aby otevřel jejich oči, aby jej poznali a aby utišil hlad jejich srdce. Pak ochutnají a uvidí, jak nejvýš sladký je Pán, a poznají jej při lámání chleba, to je při vykládání Písma svatého.

Kéž na sobě oslavím Krista, ať svým životem, ať svou smrtí. {*} Vždyť pro mne život je Kristus a smrt ziskem.

Tak jsem po vás toužil, že bych za vás nejraději dal i_vlastní život. Tak velice jsem si vás oblíbil. {*} Vždyť pro mne život je Kristus a smrt ziskem.

Ant. k_Zachariášovu kantiku: Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.

Ant. ke kantiku Panny Marie: Co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné – o_to mějte zájem a to konejte.

Ignác Belvisotti se narodil 5. června 1686 v_Santhia (Itálie) a při křtu dostal jméno Vavřinec Mořic. Stal se diecézním knězem, později se zřekl farnosti a 24. května 1716 vstoupil do Řádu menších bratří kapucínů. Vynikal velkou poslušností vůči představeným a během svého života vykonával různé služby, v_nichž vynikal velikou svatostí života a hloubkou učení. Mimo jiné byl i_novicmistrem a vojenským kaplanem. Mnoho let pobýval v_konventu na Monte dei Cappuccini u_Turína, kde se věnoval duchovnímu vedení věřících a službě nemocným. Tam také zemřel 22. září 1770. Stal se známým nejen vykonanými zázraky, ale zvláště díky hrdinskému stupni svých ctností. Pavel VI. jej zapsal mezi blahoslavené 17. dubna 1966. Svatořečil ho Jan Pavel II. 19. května 2002.

Všemohoucí věčný Bože, tys chtěl, aby lidská přirozenost byla obnovena tím, že poslušnost znovu získá to, co pýcha ztratila; dej, ať nás modlitby a příklad života tvého kněze svatého Ignáce povzbudí k_tomu, abychom ochotně plnili tvou vůli, která je zdrojem naší spásy.

Ve své prozřetelnosti to Pán zařídil tak, že protivenství tohoto světa slouží jako brzda hříchu a jako žebřík, po kterém lze bezpečně vystoupit do ráje, neboť odvracejí srdce člověka od pozemského, k_němuž přilnout je značnou překážkou naší spásy. O_tom musíš být přesvědčen. Zvláště když vezmeš v_úvahu, že královskou cestou do ráje, kterou prošel náš Pán Ježíš Kristus, je svatý kříž. Tím spíše máme jít touto cestou i_my, jeho tvorové, jestliže chceme dojít do ráje, pro který jsme byli stvořeni.

Cítíš se ztrápený a stísněný? Pak jsi tedy jistě na správné a bezpečné cestě, která vede do nebe. Musím tě ale upozornit, že ke spáse nestačí nést kříž, ale je nezbytně nutné nést ho s_Kristem a jako Kristus. S_Kristem, to je s_jeho svatou milostí, bez které každé naše snažení a utrpení zůstává bez zásluh. Jako Kristus, to je pokorně, trpělivě, odevzdaně, neboť takto nesl on svůj kříž. Účast na jeho slávě získali pouze ti, kdo se podíleli na jeho utrpení a nesli svůj kříž s_ním a tak jako on.

Snaž se tedy nést svůj kříž s_Kristem a chraň se všeho, co by tě mohlo připravit o_tuto zásluhu. A tak jako on se pokorně a s_odevzdaností podřizuj vůli Boží, nes kříž jako křesťan a Kristův učedník, aby se ti tak stal rychlou a bezpečnou cestou k_dosažení oné slávy, kterou Bůh připravil těm, kdo tímto způsobem nesou svůj kříž. Budeš-li takto smýšlet, tvůj duch získá sílu, odvahu a pevnost dobrého vojáka Ježíše Krista.

Znovu opakuji: Pán, který nás zachránil křížem, nám umožňuje, abychom se i_my zachránili svými kříži. Proto přichází, aby je rozdělil do všech domů a všem lidem, jak on sám uzná za vhodné ke své slávě a k_našemu dobru. Blahoslavení budou ti, kdo je dokáží nést moudře a s_křesťanskou odevzdaností, neboť i_nám tím poslouží jako žebříčky k_dosažení větší slávy v_ráji. I_na tebe Pán pamatoval se svým podílem. Budu za tebe bez ustání prosit, abys rostl v_trpělivosti a odevzdanosti, a tak dosáhl oné nejvyšší slávy, která je pro tebe připravena v_ráji, kde Kristu poděkuješ za to, že ti umožnil mít podíl na jeho kříži.

Kdyby ti Svatý otec poslal z_Říma relikvii Svatého kříže, přijal bys ji s_největší úctou a zbožností a poděkoval bys mu za tak velký projev cti a přízně. Nuže, nejvyšší velekněz, Ježíš Kristus, ti poslal z_nebe část svého kříže: jsou to soužení, která tě potkala. Nes je pro lásku k_němu, snášej je s_odevzdaností, a nejen to, poděkuj mu za jeho přízeň, která je vyhrazena duším, které si zvlášť zamiloval.

Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s_budoucí slávou, která se zjeví na nás. {*} Musíme však jako on trpět, abychom tak mohli spolu s_ním dojít slávy.

Když teď nakrátko snesete utrpení, Bůh, dárce veškeré milosti, který vás pro zásluhy Krista Ježíše povolal ke své věčné slávě, sám vás zdokonalí, utuží, utvrdí a upevní. {*} Musíme však jako on trpět, abychom tak mohli spolu s_ním dojít slávy.

Ant. k_Zachariášovu kantiku: Raději se budu chlubit svými slabostmi, aby se na mně projevila Kristova moc; neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.

Ant. ke kantiku Panny Marie: Ten, který mě poslal, je se mnou a neopustí mě, neboť vždycky konám to, co se mu líbí.

Otec Pio, občanským jménem Francesco Forgione, se narodil v_Pietrelcině (Itálie) 25. května 1887. Do Řádu menších bratří kapucínů vstoupil 6. ledna 1903, na kněze byl vysvěcen 10. srpna 1910 v_katedrále v_Beneventu. 28. července 1916 nastoupil do konventu v_San Giovanni Rotondo na Garganu, kde s_krátkými přestávkami zůstal až do smrti 23. září 1968. Pátečního rána 20. září 1918, když se modlil v_chóru starého kostela před křížem, obdržel stigmata, která zůstala otevřená a krvácející půl století. Během svého života se téměř výhradně věnoval výkonu své kněžské služby, založil také „skupiny modlitby“ a moderní nemocnici, kterou nazval „Dům úlevy v_utrpení“. Jeho život i_službu provázely četné mimořádné jevy. Za blahoslaveného byl prohlášen Janem Pavlem II. 2. května 1999 a za svatého 16. června 2002.

Věčný a všemohoucí Bože, ty jsi svatému knězi Piovi dal jedinečnou milost podílet se na kříži tvého Syna a skrze jeho službu jsi obnovil divy svého milosrdenství; dej nám, na jeho přímluvu, abychom v_ustavičném spojení s_Kristovým utrpením šťastně dosáhli slávy vzkříšení.

V_síle této poslušnosti vám hodlám vyjevit, co se ve mně odehrávalo od večera pátého a po celý den šestého tohoto měsíce srpna 1918.

Nejsem hoden vám říci, co se odehrálo v_tomto období nejvyššího utrpení. Večer pátého jsem zpovídal naše chlapce, když najednou bylo všechno zachváceno velkým strachem při pohledu na nebeský zjev, který jsem spatřil okem poznání. V_ruce držel cosi jako zbraň podobnou dlouhé železné dýce pěkně zaoblené do špičky a zdálo se, že z_tohoto hrotu vycházel oheň. Vidět to všechno a sledovat onen zjev, jak se vší silou vrhá zmíněnou zbraň do duše, bylo samo o_sobě dost hrozné. S_námahou jsem zasténal a měl jsem dojem, že umírám.

Řekl jsem chlapci, aby odešel, neboť jsem se cítil špatně a neměl jsem sil pokračovat.

Toto utrpení pokračovalo bez přerušení až do sedmého do rána. Co všechno truchlivého jsem v_té době vytrpěl, nejsem schopen říci. Viděl jsem i_vnitřnosti, které byly vyrvány a roztahány za onou zbrojí, a všechno bylo vrženo na železo a oheň. Od toho dne jsem byl smrtelně zraněn. V_hloubi své duše cítím ránu, která je stále otevřená a stále mě trápí.

Co vám mám říci ohledně toho, nač se mě ptáte, jak došlo k_mému ukřižování? Můj Bože, jaký zmatek a pokoření zakouším, když musím vyjevit, co jsi vykonal v_tomto svém bídném stvoření!

Bylo to ráno 20. minulého měsíce září, v_chóru, po slavení mše svaté, kdy mě překvapilo odpočinutí, podobné sladkému spánku. Všechny vnitřní i_vnější smysly, snad samotné schopnosti duše se ocitly v_nepopsatelném klidu. V_tom všem bylo absolutní ticho okolo mě i_ve mně; pak hned přišel velký pokoj a odevzdání se naprostému zbavení se všeho a také pauza v_trápení. To vše se odehrálo v_okamžiku.

A zatím, co se to všechno odehrávalo, uviděl jsem před sebou tajemnou postavu, podobnou té, kterou jsem viděl večer 5. srpna, a která se lišila jen tím, že jí krvácely ruce, nohy a bok. Její zjev mě srazil na kolena; co jsem v_tom okamžiku cítil, to vám nedokážu říci. Myslel jsem, že umírám a umřel bych, kdyby Pán nezasáhl a nepodepřel mé srdce, které jsem myslel, že mi vyskočí z_hrudi.

Vidění postavy se vzdálilo a já jsem si všiml, že v_rukou, nohou a v_boku jsou díry a krvácejí. Představte si utrpení, které jsem tehdy zakusil a které stále zakouším téměř každý den. Z_rány u_srdce stále vychází krev, obzvláště od čtvrtečního večera až do sobotního rána. Otče můj, umírám bolestí z_utrpení a ze zmatku, který zakouším v_hloubi své duše. Bojím se, že zemřu vykrvácením, jestli Pán nevyslyší nářky mého ubohého srdce a jestli ode mne neodejme toto působení. Dá mi tuto milost Ježíš, který je tak dobrý?

Odejme ode mne alespoň tento zmatek, který zakouším kvůli oněm vnějším znamením? Silně k_němu pozvednu svůj hlas a nepřestanu ho zapřísahat, dokud pro své milosrdenství mi neodejme ne trápení, ne bolest, protože to vidím jako nemožné a cítím, že se chci naplnit bolestí, ale ona vnější znamení, která mě znepokojují a nesnesitelně a nepopsatelně mě zasahují.

Postava, o_které jsem chtěl mluvit ve svém předcházejícím dopise, se neliší od té, o_které jsem se zmiňoval ve svém jiném dopise, té, kterou jsem viděl 5. srpna. Ona působí bez ustání, za velkého trápení duše. Uvnitř cítím stálý hřmot, podobný vodopádu, který stále vylévá krev. Můj Bože! Je spravedlivý trest a správný tvůj soud, ale buď ke mně milosrdný. Pane, budu ti stále říkat s_tvým prorokem: Hospodine, nekárej mě ve svém hněvu, netrestej mě ve svém rozhorlení!{fnr}1{/fnr} Otče můj, teď když znáte celé mé nitro, neopomeňte se postarat, aby až ke mně dorazilo slovo útěchy, doprostřed opravdu houževnaté a tvrdé hořkosti.

Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe. {*} Vezmi svůj kříž a následuj mě.

Kristus místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky. {*} Vezmi svůj kříž a následuj mě.

Narodil se v_Niardu roku 1844 a zemřel v_Bergamu roku 1890. Jeho tělo bylo pohřbeno ve farním kostele v_Berzu Inferiore. Po ukončení studia v_diecézním semináři byl vysvěcen na kněze a zanedlouho poté vstoupil ke kapucínům. Pobýval v_různých konventech, ale přece jen nejčastěji byl v_konventu Zvěstování Panně Marii v_Borno, kde se také vydal cestou svatosti. Zcela zapomenout na sebe – v_dlouhých modlitbách, ve službě druhým, a to i_v_té nejpokornější (např. chodit po almužně) – to byl jeho ideál a jeho cesta ke svatosti. Po smrti se úcta k_němu velmi rozšířila (zvláště ve Valcamonice) a to vedlo až k_jeho blahořečení, které vykonal 12. listopadu 1961 papež Jan XXIII.

Bože, ty pečuješ o_pokorného a straníš se pyšného; dej, ať nám příklad a přímluva blahoslaveného Inocence pomáhají, abychom nesmýšleli pyšně a kráčeli v_pokoře po cestě, která vede k_tobě.

Z_proslovu kardinála Giovanni Battisty Montiniho, pozdějšího svatého papeže Pavla VI.

Inocenc z_Berza je opravdu pokorným bratrem. Nejprve byl knězem a pak se stal řeholníkem, ale stále zůstával ve Valcamonice. Je to světec plachý, který se drží v_ústraní, který spíše uniká, než že by se stavěl na odiv. Světec, který usnadňuje práci historikovi i_řečníkovi. Ale přesto je obtížné o_něm mluvit, neboť to, z_čeho se skládal jeho život a jeho svatost, jsou ctnosti tak zvaně „negativní“. Chybí mu lesk skvělých skutků. Naopak je pro něj charakteristická služba všem a veliký pokoj, který si nenechal ničím vzít.

Inocenc z_Berza se tedy především vyznačoval pokorou, chudobou a odříkáním. Kdo by ho chtěl doopravdy poznat, ať nezveličuje jiné jeho ctnosti či aspekty života, ale ať ho přijme s_jeho chtěnou a typickou charakteristikou, kterou byl život v_ústraní a v_pokoře. Nám, moderním lidem, kteří žijeme ve světě, který si cení úplně jiných životních hodnot, se zdá, že se jedná o_něco hodně vzdáleného a vychází najevo velký rozdíl mezi ním a námi. O_něčem podobném píše sv. Pavel Korinťanům: Vy jste urození, já však prostý; vy jste velcí, já však malý; vy jste silní, já slabý{fnr}1{/fnr}.

A náhle vidíme, že stejné srovnání může být tak trochu učiněno i_s_námi. Chlubíme se vším, co máme, tím, čím jsme, co chceme a co můžeme.

Vždy vyzdvihujeme a vyhledáváme vše potřebné pro rozvoj své osobnosti, potvrzení toho, co si přejeme, schopnost seberealizace v_životě, vlastnictví a moc. Inocenc však všechny tyto hodnoty odhodil. Téměř jimi pohrdal, sice bez dramatických gest, ale neustálým obyčejným odříkáním a sebezáporem. Nechtěl si jich nikdy vážit a pro sebe si je nikdy nepřál a když se zdálo, že se mu něco z_toho dostane, odmítl to. Chtěl žít v_naprosté chudobě, v_opravdové skrytosti, v_pokoře, o_které se nemluví a nekáže, ale která se žije v_takových životních podmínkách, které jsou opravdovým vzdálením se světu, tichem, kde nikdo nemluví, které tedy nutí člověka k_sebezáporu a k_sebeobětování.

Tolik můžeme říci o_jeho životě. Takto ho vnímáme, jsme, chcete-li, ohromeni, ale také trochu na pochybách. On a my nemáme stejná měřítka, nezíská snadno naše sympatie právě proto, že kráčíme po dvou odlišných cestách. My směřujeme k_hodnotám tak zvaně pozitivním a pozemským, on naopak se těchto hodnot zříká a usiluje o_jiné, které zná jen on sám a které pro něj byly dostačující a naplňovaly ho větším uspokojením než cokoli jiného.

Všimněme si, moji bratři, že se jedná o_opravdového františkána, pravého syna Františka z_Assisi, onoho zázraku svatosti, nad kterým ještě po sedmi stoletích žasne svět.

Právě v_tomto umění postavit na hlavu lidské hodnoty a hledat zalíbení a uspokojení v_tom, čeho se lidé bojí, v_chudobě a zříkání se pozemských dobrodiní, nacházíme téměř fotografickou podobnost mezi svatým Františkem a Inocencem. A to není maličkost. Znamená to, že Inocence můžeme zařadit do katalogu autentických. Tedy do katalogu těch, kdo opravdu šli ve stopách svatého zakladatele františkánské rodiny.

(Scritti del B. Innocenzo, sv. 2, a cura di P. Gianmaria Recanati, s. 108-111, in: Provinční archiv OFMCap., Milano)

(Dnešní) evangelium nám staví před oči mírnost božského Spasitele, která je vystavena zkoušce v_nenávisti a hrubosti, které se vůči němu dopouštějí židé... Mohl by je příkladně potrestat za jejich tvrdohlavost a odvrátit je od strašného atentátu, na který se připravovali a jakým je potřísnit si ruce Boží krví.

Odložil však přísnost a snažil se láskou přesvědčit tyto zuřivé nepřátele o_své nevině a svou mírností o_správností svého učení, aby je tak zachránil od bohovraždy a strašných trestů, které za ni padnou na jejich hlavu. Snad je chtěl vyprovokovat k_tomu, aby ho obvinili, proto jim zcela upřímně říká: Kdo z_vás mě může obvinit ze hříchu?

Všimněte si, bratři, mírnosti božského Spasitele. Neposkvrněný Beránek Boží, který přišel, aby sňal hříchy světa, se ptá, zda-li jej někdo shledal vinným, téměř jako by bylo možné, aby na něj mohl padnout stín hříchu!

Ale židé se ani tak velikým projevem pokory božského Spasitele neutišili a odpovídají další urážkou: Neříkáme správně, že ty jsi Samaritán a že jsi posedlý zlým duchem?^l Může být hroznější rouhání než nazvat posedlým Syna Božího, který je nevinnost sama?

Ježíš Kristus se však vůbec nerozzlobil, klidně popřel, že by byl posedlý, a pak je dále svatě poučoval. Kdyby se toho bývali drželi, došli by věčného života.

To je ten příklad mírnosti, který nám Ježíš Kristus dává v_tomto evangeliu. Porovnáme-li nyní tuto božskou mírnost s_naším životem, kolik najdeme toho, v_čem se musíme zlepšit a napravit!

My ubozí, vždyť naše dluhy u_Boha stále rostou! Ale je pro nás dobré, když trpělivě snášíme chyby našich bližních, neboť tím můžeme určitým způsobem zadostiučinit za naše hříchy.

Často vyhledáváme takové okolnosti ve službě Bohu, které pravděpodobně nikdy nenastanou, neboť říkáme: Kdybych se měl jen o_trošku lépe, chtěl bych se hodně modlit a chodit ke svátostem! A zatím máme všichni po ruce výborný prostředek k_tomu, abychom zvětšili své zásluhy a dokázali Pánu svou lásku prostě tím, že budeme snášet svého bližního. Projevujte navenek milosrdné srdce. Snášejte se i_vy navzájem tak, jako Pán snášel nás.{fnr}2{/fnr}

Kéž se příkladem mírnosti božského Spasitele, který slíbil, že bude milosrdný vůči tomu, kdo byl milosrdný, inspiruje veškeré křesťanské milosrdenství, abychom, až jednou odejdeme z_tohoto života a budeme stát před Božím soudem, se setkali s_dobrotivým a milosrdným božským Soudcem: Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.{fnr}3{/fnr}

{fn:1}{r}Jan 8,48{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Kol 3,12-13{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Mt 5,7{/r}.{/fn}

Blažený Inocenci, podivuhodné věci jsi vykonal před Bohem; uctíval jsi ho celým svým srdcem. {*} Přimlouvej se za nás hříšné.

Opravdový vyznavači Boží, nepříteli všeho zlého, konající mnoho dobrých skutků. {*} Přimlouvej se za nás hříšné.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Každý, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i_sestra i_matka, praví Pán.

Spojeni ve chválách Božích, prosme Pána, aby nám dal sílu sloužit mu svatě a spravedlivě po všechny dny svého života:

svou milostí zbav naše srdce všech překážek, které v_nás brání růstu tvé lásky.

dej, abychom dokázali pečovat o_časné věci, aniž bychom při tom ztratili ducha modlitby a zbožnosti.

na přímluvu blahoslaveného Inocence nás nauč sloužit ti pokorně a horlivě v_našich bratřích a sestrách.

Ty jsi, Pane, v_kajícím a chudém bratru Inocenci dal nuzným, nezaměstnaným, maličkým a trpícím přítele a dobrodince,

dej, ať si vážíme života a jsme pro všechny znamením tvé prozřetelnosti.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Opustili jste všechno, abyste mě následovali, dostanete stokrát víc a život věčný.

Prosme Boha Otce, jenž je zdrojem veškeré svatosti, aby nám na přímluvu blahoslaveného Inocence dal sílu žít ve shodě s_našimi křestními závazky:

Otče svatý, ty chceš, abychom se nazývali tvými dětmi a abychom jimi skutečně byli,

Otče svatý, ty nás zveš, abychom žili ve shodě se svým povoláním a ve všem se ti líbili,

Otče svatý, v_blahoslaveném Inocenci jsi nám dal tolik potřebný příklad tiché kontemplativní modlitby,

Milosrdný Otče, ty jsi dal své církvi v_blahoslaveném Inocenci dobrého služebníka a věrného udělovatele svátosti smíření,

dej, aby křesťanské společenství bylo vždy vedeno lidmi svatými a moudrými.

a na jeho přímluvu nám dej, abychom následovali jeho příkladu a obdrželi tvou milost, o_kterou tě s_důvěrou prosíme.

Otče svatý, dej našim zemřelým bratřím a sestrám přebývat ve světle tvé tváře,

Narodil se r. 1896 ve španělské Vinalese. Od mládí se cítil přitahován k_evangelnímu františkánsko-kapucínskému životu, který si nakonec i_zvolil. Během náboženského pronásledování ve Španělsku byl nucen opustit klášter a utéci k_příbuzným. Byl však zatčen a dne 28. srpna 1936 byl popraven. Umíral se slovy: „Ať žije Kristus Král!“ V_tomtéž období a ze stejných důvodů bylo popraveno také 11 dalších spolubratří, 5 klarisek kapucínek a dalších 33 členů františkánské rodiny. Byli blahořečení dne 11. března 2001 papežem Janem Pavelem II. mezi 233 mučedníky náboženského pronásledování ve Španělsku (1936-39).

Bože, tys dal blahoslavenému Aureliovi a jeho druhům milost, aby ti prolitím své krve vydali nejvyšší svědectví lásky; dej, ať také my zůstáváme vždy věrni Kristu a nikdy se neodloučíme od tvé lásky.

Nevím, jak se mnou Pán hodlá naložit, ale pro případ, že by si mne chtěl vybrat jako oběť, chtěl bych ti adresovat několik něžných slov a napomenutí, která vytryskla z_největší hloubi mé duše.

Ve chvíli, kdy ti píšu, jsou pronásledováni jako nesmiřitelní nepřátelé ti, kteří jsou bratři a sestry, protože se narodili na téže španělské půdě a byli odkojeni mlékem téže víry. A běsnivost bratrovražedného boje dosáhla takové míry, že všude kolem, zvláště v_Boží církvi, lze vidět jen samé pustošení a zabíjení, takže církev je ve vlasti krutě ukřižována, jako on byl na Kalvárii.

Co máme dělat a co mají dělat ti, kteří přežijí tuto děsivou pohromu? Co se týká Božích služebníků, musí být svatí, jako Bůh je svatý. A jak dostojíš tomuto požadavku ty?

Budeš knězem, a nyní jsi seminaristou, žij tedy z_ducha víry, a cokoli budeš dělat, ať už to (podle milostivého úradku Božího) bude malé nebo velké, vždy a všechno to dělej z_lásky k_Bohu a s_čistým úmyslem jemu se líbit. K_čemu by bylo získat všechno, co je na světě, pokud by to bylo za cenu ztráty vlastní duše? My kněží jsme vystaveni riziku, že se budeme honit za světskými dobry, větší důstojností, poctami a bohatstvím, a že toto všechno se stane velikou překážkou pro nás i_pro prosté věřící.

Na druhé straně, za přispění Boží lásky se všechno stává sladké, překonatelné a snadné, protože ona je silnější než smrt, a po překonání smrti se vchází do blažené věčnosti. Protože jestliže věci tohoto světa pomíjejí, láska nepomíjí, jak to (v_tomtéž smyslu) překrásně vyjádřil serafínský učitel sv. Bonaventura: „Všechno je pomíjivé kromě lásky k_Bohu“. Hledej tedy Boha, pozvolna, vytrvale a statečně (avšak bez neklidu a ukvapenosti); za všech okolností se chovej jako pokorný služebník Boha a Ježíše Krista, naší nejsladší Matky Panny Marie. Tak naplníš záměry Boží Prozřetelnosti s_tebou a budeš dělat čest svému strýci, který doufá, že tvůj život bude Boží oslavou a že na něj budeš pamatovat ve svých modlitbách a obětech.

Vyřiď prosím můj uctivý pozdrav tvým představeným, pracuj na vinici Páně, a budeš se těšit požehnání svého strýce, který tě objímá v_Pánu.

Když bojujeme za víru, Bůh nás vidí a Kristus i_jeho andělé jsou nám nablízku: {*} Je pro nás poctou a radostí bojovat před Boží tváří a dosáhnout odměny od Krista Soudce.

Shromážděme síly a připravme se k_boji duchem čistým, vírou, odvahou a naprostou oddaností: {*} Je pro nás poctou a radostí bojovat před Boží tváří a dosáhnout odměny od Krista Soudce.

Narodil se v_Assisi roku 1182. Jeho křestní jméno bylo Jan. Po lehkomyslně prožitém mládí se obrátil, zřekl se otcovského majetku a dal se do služby jen Bohu (1206). Kolem roku 1208 přijal jáhenské svěcení a když začal kázat v_Assisi, přidalo se k_němu několik následovníků; tak vzniklo první františkánské společenství (1209). Se sv. Klárou založil řád klarisek (1212). Pro laiky toužící žít ve světě podle františkánských ideálů založil společenství 3. řádu (1221). Definitivní františkánská řehole byla schválena v_roce 1223. V_letech 1217-1219 poslal několik skupin bratří do různých krajin Evropy. Sám se na svých apoštolských cestách dostal až do Palestiny, Sýrie a Egypta, kde kázal před sultánem (1219-1220). V_Římě se setkal se sv. Dominikem (1221). Ke všemu, co podnikal, si žádal souhlas církevních představených – jako např. když se souhlasem papeže postavil na vrchu Grecciu o_Vánocích 1223 živé jesličky. Poslední léta prožíval v_ústraní. Stigmata, která se v_samotě na hoře Alvemě objevila na jeho těle (1224), připodobnila ho ještě víc Kristu. Krátce nato složil svůj chvalozpěv stvoření. Zemřel 3. října 1226. Za svatého byl prohlášen už 16. července 1228 papežem Řehořem IX.

Bože, tys dal v_serafínském otci Františkovi, chudém a pokorném, své církvi živý obraz Krista; dej nám, abychom následovali tvého Syna cestou evangelia a byli s_tebou spojeni radostnou láskou.

Ant. 1 František, muž katolický a zcela apoštolský, byl poslán, aby připravil cestu evangeliu pokoje.

Je-li ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je plný života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z_mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z_mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k_životu i_vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás.

Ant. ke kantiku Panny Marie:František, Bohu zcela poslušný, kázal všemu stvoření, aby chválilo svého Stvořitele.

Prosme Boha Otce, zdroj vší svatosti, aby nás příkladem a přímluvou svatého Otce Františka vedl k_svatému životu a volejme:

Otče svatý, tys učinil ze svého služebníka Františka dokonalého následovníka svého Syna,

dej, ať i_my jdeme v_jeho stopách a věrně zachováváme Kristovo evangelium.

Otče svatý, uveď naše kroky na cestu pokoje, kterou nám ukázal náš Otec František,

Otče svatý, tys svého služebníka Františka vyznamenal svatými ranami utrpení svého Syna,

nauč nás, abychom vždy s_radostí kladli svou chloubu do kříže našeho Pána Ježíše Krista.

Otče svatý, tys na prosby svatého Otce Františka udělil milost hříšníkům,

Ant. 1 Bůh mi dal zapomenout na otcovský dům a nechal mě vyrůst v_zemi mé chudoby.

Ant. 2 Pohoršení Kristova kříže považoval za větší bohatství než poklady světa.

Staral se o_svůj lid, aby nezahynul, a opevnil město proti obležení. Jak byl vznešený, když obklopen lidem vycházel z_pozadí chrámové opony! Byl jako jitřenka mezi mraky, jako měsíc v_úplňku o_dnech slavnosti, jako slunce zářící na chrám Nejvyššího, jako duha, která se leskne v_nádherných oblacích, jako růžový květ mezi větvovím na jaře, jako lilie u_vodního pramene, jako porost Libanonu za letních dnů, jako oheň z_kadidla v_kadidelnici, jako nádoba z_masivního zlata, zdobená všelikými drahokamy, jako oliva obtížená plody, jako cypřiš pnoucí se do oblak.

Když z_rukou kněží přijímal části obětí, sám stál u_ohniště oltáře: kolem něho věnec bratří jako cedrové ratolesti na Libanonu, obklopen jimi jako výhonky palmy.

Pak sestoupil a pozdvihl ruce nad celou obcí izraelských synů, aby svými rty dal požehnání Páně a honosil se jeho jménem. Tu podruhé se klaněli a přijali požehnání od Nejvyššího. Nuže tedy, velebte Boha všehomíra, který všude dělá podivuhodné věci, který dává vzejít člověku z_mateřského lůna a jedná s_ním podle své vůle. Nechť nám dá radost do srdce a popřeje za našich dnů pokoj v_Izraeli po všechny věky. S_námi nechť zůstává jeho přízeň a za našich dnů ať nás vysvobodí.

Blažený, kdo o_tom přemítá, zmoudří, kdo si to vezme k_srdci. Bude-li to dělat, všechno zmůže, neboť světlo Páně je jeho vůdcem.

Moje mluvení a kázání nezáleželo v_přemlouvaných slovech moudrosti. {*} Přesvědčoval jsem projevováním Ducha a moci.

Rozhodl jsem se totiž, že u_vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného. {*} Přesvědčoval jsem projevováním Ducha a moci.

(Františkánské prameny I, Spisy sv. Františka a sv. Kláry, a cura di B. Štivar, Ottobre 12, Velehrad 2001, ListVěř 4-6,8,10-14,18-21,30-31,45-50, s. 97-100)

Toto Slovo Otce, tak důstojné, tak svaté a slavné, zvěstoval nejvyšší Otec z_nebe skrze svatého Gabriela, svého anděla, do lůna svaté a slavné Panny Marie, z_jejího lůna přijalo opravdové tělo našeho lidství i_naší křehkosti. A ten, ačkoliv byl bohatý{fnr}1{/fnr} nade všechno, chtěl si sám ve světě, spolu se svou matkou, nejblaženější Pannou, vyvolit chudobu. A před svým utrpením slavil Velikonoce se svými učedníky. Potom se modlil k_Otci a říkal: Otče, je-li to možné, ať mě mine tento kalich{fnr}2{/fnr}.

Přece však vložil svou vůli do vůle Otce. Vůle jeho Otce byla taková, aby jeho požehnaný a slavný Syn, kterého nám dal a který se pro nás narodil, sám sebe skrze svou vlastní krev přinesl jako smírnou oběť na oltáři kříže; ne kvůli sobě, skrze něhož všechno povstalo, ale pro naše hříchy, a zanechal nám příklad, abychom šli v_jeho šlépějích. A chce, abychom skrze něho byli všichni spaseni a abychom ho přijímali čistým srdcem a čistým tělem.

Ale jak blažení a požehnaní jsou ti, kteří milují Boha a činí tak, jak říká sám Pán v_evangeliu: Miluj Pána, svého Boha, celým srdcem, celou myslí a svého bližního jako sám sebe{fnr}3{/fnr}.

Milujme tedy Boha a uctívejme ho čistým srdcem a čistou myslí, protože on sám si to nade všechno přál, když řekl: Opravdoví ctitelé budou Otce uctívat v_duchu a v_pravdě{fnr}4{/fnr}. Všichni totiž, kteří ho uctívají, mají ho uctívat v_duchu pravdy{fnr}5{/fnr}. Chvalme ho a modleme se k_němu ve dne i_v_noci{fnr}6{/fnr} slovy: Otče náš, jenž jsi na nebesích{fnr}7{/fnr}, protože se máme stále modlit a neochabovat{fnr}6{/fnr}.

Proto mějme lásku a pokoru; a dávejme almužny, protože ty smývají z_duše nečistoty hříchů. Lidé totiž ztratí všechno to, co zanechají na tomto světě; ale odnášejí si s_sebou mzdu lásky a almužny, které rozdali, a za ty budou od Pána odměněni a náležitě jim odplatí.

Nemáme být moudří a rozumní podle těla, ale spíše máme být prostí, pokorní a čistí. Nikdy nemáme toužit po tom, abychom byli nad ostatními, ale spíše máme být služebníky a podřízenými každému lidskému stvoření kvůli Bohu{fnr}7{/fnr}. Na všech mužích a ženách, kteří toto budou činit a vytrvají až do konce, spočine Duch Páně{fnr}8{/fnr} a učiní si u_nich příbytek a domov. A budou dětmi nebeského Otce, jehož skutky činí. A jsou snoubenci, bratry a matkami našeho Pána Ježíše Krista.

{fn:1}{r}2 Kor 8,9{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Lk 22,44{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Mt 22,37.39{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Jan 4,23{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Jan 4,24{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Žl 32 (31),4{/r}.{/fn} {fn:7}{r}1 Petr 2,13{/r}.{/fn} {fn:8}{r}Iz 11,2{/r}.{/fn}

Blahoslavení chudí v_duchu, neboť jejich je nebeské království. {*} Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.

Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. {*} Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.

Ant. 1 Byl shledán dokonalým a spravedlivým a v_čase hněvu se stal usmířením.

Ant. 2 Vždy měl v_ústech Hospodinovu chválu, zval všechno stvoření ke chvále Stvořitele.

Bůh si mě už v_lůně mé matky vybral a svou milostí povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych o_něm kázal radostnou zvěst pohanům. A ti chválili kvůli mně Boha.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Radoval se, že má účast na utrpení Kristově, a nyní radostně jásá, že se mu slavně ukázal.

Nebo: František, chudý a pokorný, vešel do nebe bohatý, vítán nebeskými zástupy.

Kristus Pán dal skrze svou krev život církvi a nás povolal k_následování svatého Františka. Pokorně ho prosme a volejme:

Tys přišel hlásat chudým radostnou zvěst, uč nás, abychom šířili tvé království slovem i_skutkem

Ty jsi světlo národů a učitel svatosti, dej, ať se pevně držíme pravé víry

Tys dal svým učedníkům přikázání lásky a přikazuješ jim horlivě ho zachovávat,

Kriste Spasiteli, ty jsi se nestyděl pracovat svýma rukama, řiď proto práci našich rukou,

Ant. Udělal jsem ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí Kristu.

Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí mol a rez a kam se zloději prokopávají a kradou. Shromažďujte si však poklady v_nebi, kde je mol ani rez nekazí a kam se zloději nemohou prokopat a krást. Vždyť kde je tvůj poklad, tam bude i_tvé srdce.

Ant. Uchvátil mě Kristus Ježíš; tak na sobě poznám jeho a účast v_jeho utrpení, a chci mu být podobný ve smrti.

Skrze Zákon jsem Zákonu umřel, abych žil pro Boha. Spolu s_Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v_těle žiji ve víře v_Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval.

Ant. 1 Rozhodl jsem se, že u_vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného.

Ant. 2 Chci být podobný Kristu ve smrti, a tak na sobě poznám jeho i_moc jeho zmrtvýchvstání.

Ant. ke kantiku Panny Marie: Hospodin na něho shlédl dobrotivě; povýšil ho z_jeho ponížení a pozdvihl jeho hlavu; i_podivili se nad ním mnozí a chválili Pána.

Nebo: Mou jedinou chloubou je kříž našeho Pána; vždyť já na svém těle nosím znamení, že náležím Ježíšovi.

Prosme Boha Otce, zdroj vší svatosti, aby nás příkladem a přímluvou svatého Otce Františka vedl k_svatému životu a volejme:

Otče svatý, tys učinil ze svého služebníka Františka dokonalého následovníka svého Syna,

dej, ať i_my jdeme v_jeho stopách a věrně zachováváme Kristovo evangelium.

Otče svatý, uveď naše kroky na cestu pokoje, kterou nám ukázal náš Otec František,

Otče svatý, tys svého služebníka Františka vyznamenal svatými ranami utrpení svého Syna,

nauč nás, abychom vždy s_radostí kladli svou chloubu do kříže našeho Pána Ježíše Krista.

Otče svatý, tys na prosby svatého Otce Františka udělil milost hříšníkům,

Serafín se narodil roku 1540 v_Montegranaru v_prosté, ale velmi zbožné rodině. V_mládí těžce pracoval, a když mu bylo osmnáct let, vstoupil ke kapucínům. V_různých konventech, kam ho přivedla poslušnost, zastával službu vrátného a také chodil po almužně. Vždy vedl prostý život v_neustálém spojení s_Bohem a vyznačoval se i_velkou láskou k_bližním. Poslední léta svého života prožil v_Ascoli, kde se stal celému městu opravdovým hlasatelem pokoje a dobra. Zemřel v_Ascoli roku 1604. Svatořečil ho 16. července 1767 papež Klement XIII.

Bože, tys nám ve svatém Serafínovi zanechal obdivuhodné svědectví o_Kristově bohatství; na jeho přímluvu dej i_nám, ať rosteme v_poznání tebe, a svým životem před tvou tváří věrně zachováváme evangelní rady. Prosíme o_to

Duše, jež je dána z_nebes, je obrazem, v_němž přebývá Bůh. Tělo je utvořeno ze země, kterou obývají lidé a zvířata. Proto potřeby těla přizpůsob době modlitby, a buď si jist, že se tak nebudeš řídit nápadem, který by tě odváděl od Božího díla.

Spíše se věnuj modlitbám ve skrytosti, které vidí Bůh, a veřejně ti odplatí. Získávej přehojně výtečným způsobem života, abys v_den potřeby našel uložené poklady.

Když na tebe připadne doba služby, spojuj slova povzbuzení a útěchy s_tělesnou prací, abys těm, kterým sloužíš, ukazoval lásku; aby tvá služba byla milá a jakoby osolená, aby lépe chutnala. Nikdy nedovol, aby tvé úkoly dělal někdo jiný, aby ti pak také odměna nebyla odňata a dána druhému. Ty bys byl pokořen a jiný by získal slávu tvým bohatstvím.

Chraň se – Bůh se na tebe dívá – nedbalosti v_práci proto, že je jí příliš mnoho, nebo proto, že jí pohrdáš, když se ti služby, které máš vykonat, zdají nízkými. Sloužit je něco velkého a získává se tím nebeské království. Je to totiž síť, v_níž se zachytávají ctnosti, protože v_sobě uzavírá všechna Boží přikázání.

A jako první ze všech se v_ní zachytí pokora, která je matkou všech ctností a přináší hojnost všech dober. Tehdy se naplňuje: Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě a nemocný a ve vězení, a posloužili jste mi.{fnr}1{/fnr}

Tak je tomu zvláště tehdy, když se tyto povinné služby poskytují bez povýšenosti, hněvu a reptání. Následuj ty, kteří žijí správně, a jejich činy si zapiš do srdce. Měj touhu být jedním z_malého počtu. Konání dobra je totiž vzácné, a proto je málo těch, kteří vstupují do nebeského království. Mnoho je sice těch, kteří začínají tento svatý a zbožný způsob života, ale málo jich bere na sebe jeho jho. Nebeské království totiž trpí násilí a násilníci je uchvacují{fnr}2{/fnr} – to jsou slova evangelia. Násilím nazval umrtvování těla, které dobrovolně snášejí Kristovi učedníci, když odmítají svou vůli a tělesné pohodlí a zachovávají všechna Kristova přikázání.

Proto, chceš-li uchvátit Boží království, staň se násilníkem a skloň svou šíji pod Kristovo jho.

Bůh vám dej poznat Kristovu lásku, přesahující všechno poznání. {*} A dosáhnete plné míry Božích darů.

Láska je shovívavá, dobrosrdečná; všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. {*} A dosáhnete plné míry Božích darů.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k_sobě navzájem.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít. Cokoli jste udělali pro jednoho z_těchto mých nejnepatrnějších, pro mne jste udělali.

Honorát Kožmiňski se narodil 16. října 1829 v_místě jménem Biala Podlaska. Roku 1848 vstoupil ke kapucínům ve Varšavě, 27. prosince 1852 byl vysvěcen na kněze. Stal se z_něho vynikající kazatel, vyhledávaný zpovědník a duchovní vůdce. Také se osvědčil jako autor oblíbených duchovních spisů. Založil několik řeholních kongregací, z_nichž většině nepředepsal nošení hábitu. Celý život se snažil sdělit lidem, jak moc je má Bůh rád. Od roku 1895 byl generálním komisařem kapucínů v_Rusku. Zemřel v_Novém Městě nad Pilicí 16. prosince 1916, blahořečen byl 16. října 1988 papežem Janem Pavlem II.

Bože, tys obdařil blahoslaveného Honoráta něžnou láskou k_duším, aby je mohl smiřovat s_tebou; dej, abychom na jeho přímluvu zakoušeli sladkost tvého odpuštění a spojili se s_tebou v_dokonalé lásce.

(Antologie spisů Honoráta Kožmińského, část 1, Varšava 1981, s. 206-207; srov. Analecta OFMCap. 104 [1988], s. 440-441)

Žádný svatý neměl cestu do nebe vystlanou růžemi a nevystupoval do něj ověnčen pozemskou radostí a provázen výbuchy smíchu a bujarého veselí. Všichni šli křížovou cestou, ověnčeni trnovou korunou a provázeni tisíci souženími v_práci a námahách. Byli však jistě šťastní, protože se těšili dotekům Boží milosti a okamžikům nebeské radosti, a pociťovali, že je jim ukřižovaný Kristus nablízku a nese jejich kříž spolu s_nimi. Cítili, jak se jejich srdce zahřívá láskou jeho Srdce. A tam někde v_dálce před sebou spatřovali v_mlhách náznaky oné budoucí slávy, štěstí a nekonečné radosti. Lidsky viděno jim štěstí na zemi nepřálo. A pokud ano, zachovávali od něj odstup, chránili se před ním, prchali před ním, když jim šlo vstříc, měli z_něj větší strach než z_kříže. A ke kříži vztahovali ruce jako k_přístavu spásy.

Jakmile si jednou zvolili cestu kříže, již nikdy ji nechtěli opustit. A Bůh, který dokonale zná cenu utrpení, neváhal navštěvovat je různými kříži. Když náš Spasitel jednou hovořil ke svým učedníkům o_hořkém umučení, které ho čeká, sv. Petr se v_náhlém vznětu lásky s_bolestí v_srdci bránil myšlence, že by jeho Mistr měl trpět, a namítal: „Pane, to se ti nikdy nesmí stát!“ Pán se však obrátil k_Petrovi a řekl mu: „Pryč ode mne, satane! Ty mne uvádíš do pohoršení, protože neuvažuješ jako Bůh ale jako lidé!“{fnr}1{/fnr} Ten, kdo se v_uvažování nechá vést Bohem, neodmítá kříž a nenaříká na něj, protože ví, že on je jeho jediná naděje, jediná cesta, kterou se vstupuje do nebe, jediný prostředek pro posvěcení, pramen každé milosti a způsob jak dosáhnout nejvyššího stupně nebeské slávy. Satan oklamává své oběti pozemským štěstím, nabízí jim kalich naplněný otrávenými požitky; Bůh naproti tomu nabízí kříž, který je pokladnicí plnou nesčetných pokladů i_radostí ducha a věčného štěstí. A proto svatí byli tolik potěšeni, když se jim ho dostalo, a nikdy se od něj nechtěli odloučit. Žili a umírali s_ním a na něm.

Jejich každodenním chlebem byla trápení, boje, pokušení, chvíle duchovní vyprahlosti, pronásledování, hlad a nouze, a také nepřížeň všeho druhu. Putovali pískem pouště, spalováni žhoucím sluncem, mezi skalami a stržemi, mezi nepřátelskými nástrahami a uprostřed tisíců jiných nebezpečí. Protože se však vytrvale a věrně drželi Boha, nezůstávali stát, neohlíželi se zpět, nereptali proti Bohu, když se jim nedostávalo pozemských útěch. Nikdy nelitovali, že se dali na tuto cestu, ale uchovávali si optimismus, důvěru, odvahu a neohroženost.

Světci, kteří před námi snášeli tato trápení, jsou nyní šťastní: Bůh jim osušil každou slzu, ulehčil jim v_jejich utrpeních, ozdobil je korunou slávy či mučednickou palmou a dal se jim poznat tváří v_tvář. Všechny ty jejich slzy a bolesti se proměnily v_ozdoby jejich královského šatu a v_čelenku, kterou jsou okrášleni. A proč se tak stalo? Protože byli vytrvalí. Pán Ježíš řekl: Vy jste vytrvali spolu se mnou ve všech trápeních, a já vám ukážu království.{fnr}2{/fnr}

Vytrvalost je milost nad milosti. Je vším, je nejdůležitější hodnotou; bez ní by všechna ta svatá díla nepřinesla žádný užitek. Bez ní je marné každé úsilí. K_tomu, abychom vytrvali, je však třeba dvou věcí: pevné a živé víry a schopnosti uvést v_čin to, k_čemu nás víra vybízí.

Dovršte mou radost tím, že mezi vámi bude jednota ve smýšlení, že vás bude pojit jedna láska a že budete svorní a jednomyslní. {*} Nikdo z_vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i_na prospěch druhých.

Ujímejte se slabých, buďte ke všem trpěliví. {*} Nikdo z_vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i_na prospěch druhých.

Skrytý život je nejdokonalejším prostředkem rozšiřování Božího království

Spasitel vedl život skrytý před světem, nikdo nevěděl o_jeho božském poslání, původu, oběti Bohu pro vykoupení. Všichni ho znali jako obyčejného tesařského tovaryše. Proto, když pak vykládal Písmo, divili se: Kde se to v_něm vzalo, vždyť ho známe jako tesaře a známe i_jeho příbuzné.{fnr}1{/fnr} I_tehdy, když už začal hlásat evangelium, často se ještě skrýval: jednou, aby unikl poctám, jindy, aby se vyhnul pronásledování, neboť ještě nepřišla jeho hodina. Proto duše, které před světem ukrývají své vyšší cíle, své zasvěcení Bohu a snahu o_spásu duší, ať už to dělají z_pokory, protože nechtějí, aby o_nich svět věděl a vzdával jim čest, a nebo ať už to činí proto, aby unikly pronásledování, nebo se mohly bezpečněji věnovat službě bližním, v_obojím následují příklad nejvyšší svatosti.

Přesvatá Panna sloužila Bohu ve velké skrytosti před světem, a ačkoliv dokonalostí předčila všechny řeholnice na celém světě, přece se nijak nelišila od lidí svého stavu ani zvláštním oděvem ani odloučeným bydlením ani prací ani stykem s_lidmi a nikomu neprozradila tajemství svého srdce ani své sliby ani své velké poslání.

Nikdo se od ní nedozvěděl, že je Pannou; a proto jak při všech předepsaných rituálech, tak i_v_příbuzenských vztazích a na hostinách se chovala jako každá jiná žena. Tím se stala svatým vzorem tohoto životního stylu, a proto duše, které chtějí takto žít, mají mít za svůj ideál její skrytý život.

Řeholní život je ustanoven od Boha a nemůže zaniknout, neboť bez něj by evangelium nemohlo být naplněno. Proto Duch Svatý neustále vzbuzuje povolání k_tomuto životu, a to i_v_době pronásledování. Jestliže se tedy takto povolané duše nemohou veřejně zasvětit Bohu, vzhledem k_nedostatku klášterů, musí přemýšlet nad tím, jak sloužit Bohu ve skrytosti.

Bez nich by nebylo nikoho, kdo pro lásku Boží opustí otce i_matku, bratra i_sestru, ženu, muže, děti, dům i_pole, aby žil podle evangelních rad. Nebylo by nikoho, kdo žije v_čistotě, zapírá sám sebe životem v_poslušnosti a kdo opouští svět a všechno, co je v_něm. Nebylo by nikoho, kdo žije v_chudobě a hledá jen království Boží a jeho spravedlnost, nikoho, komu vše ostatní dodává Boží prozřetelnost, jak k_tomu všemu radí evangelium a jak to můžeme najít jen v_řeholních společenstvích.

Hlavním úkolem skrytých společenství je co největší utajení jejich povolání před světem a obětování se Bohu tak, aby o_této oběti nikdo z_lidí nevěděl. Neboť jestliže je správné skrývat dary Boží, tím spíše je třeba hluboko ukrýt tento dar a tuto milost nad milosti, jakou je povolání, aby zůstalo tajemstvím mezi námi a Bohem; aby je nepošpinila lidská chvála a uchovalo se čisté a neposkvrněné až do konce. Neboť je správné zachovat královské tajemství.

Skrytost před světem, tento život v_tichosti a pracovitosti, toto mnohdy hrdinské obětování se Bohu, o_kterém neví nikdo, než jen Bůh, život, kterému nikdo neučí, ale kterému se naopak všichni vysmívají a pohrdají jím, tento život je největší ozdobou těchto společenství, je jejich krásou, je jakoby vůní fialek zasazených rukou přesvaté Marie ke cti Ježíše skrytého v_eucharistii.

Je největší poctou Ježíše a Marie, je sjednocením jejich života s_životem Ježíše a Marie i_s_životem apoštolů a prvních Kristových učedníků.

Skrytost světu je nejdokonalejším prostředkem k_získání vlivu na jiné, k_rozšiřování Božího království, k_hledání hynoucích duší, k_roztažení spasitelných sítí Kristových po celém světě, k_zahnání veškeré temnoty, k_tomu, aby se všude dostalo Boží světlo a všude byly rozesety plamínky Boží lásky.

Myslete na to, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. {*} Jste přece už mrtví a váš život je s_Kristem skrytý v_Bohu.

Chovejte se tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu. {*} Jste přece už mrtví a váš život je s_Kristem skrytý v_Bohu.

Narodil se roku 1499 v_Alkantaře ve Španělsku. Po skončení studií v_Salamance vstoupil mezi menší bratry, stal se knězem a vykonával různé úkoly v_řádu. Roku 1554 dostal dovolení zachovávat přísněji řeholi, načež začal soustřeďovat bratry, které vychovával kajícnostmi, posty, dlouhými modlitbami a přísnou chudobou. Veden horlivostí pro spásu duší, kázal s_velkým užitkem, pomáhal radami sv. Terezii z_Avily při jejím působení v_karmelitánském řádě. Zanechal také spisy, ve kterých uložil svou vlastní asketickou zkušenost, opírající se především o_úctu ke Kristovu utrpení. Zemřel 18. října 1562 v_Arenas ve Španělsku. Svatořečen byl 28. dubna 1669 papežem Klementem IX.

Bože, tys dal svatému Petru dar obdivuhodné kajícnosti a vrcholné nazíravé modlitby; dopřej milostivě, ať nám pomohou jeho zásluhy, abychom vítězili nad tělesnými žádostmi a tak dosáhli účasti na nebeských darech.

Nemálo jsem se podivil, že vaši představení svěřili takovou záležitost učencům, kterým nepatří. Neboť kde se jedná o_právní spory nebo o_případy svědomí, bude samozřejmě chvályhodné poradit se s_právníky a teology a přidržet se jejich názoru. Avšak nejvážnější důvody doporučují radit se o_dokonalosti života jen s_těmi, kteří se ji sami snaží uskutečňovat. Ti první ji nemohou chápat nebo posuzovat lépe, jak to jasně ukazuje jejich jednání i_studium jejich děl. Ohledně evangelních rad není třeba ptát se nejprve druhých, zda je přijmout a zda je zachovávat. Uvažovat o_tomto je projevem malé víry.

Boží rada totiž nemůže být jiná než dobrá. Není těžké ji zachovávat, leda pro malověrné a ty, kteří Bohu málo důvěřují, neboť takoví se nechávají vést jen lidskou moudrostí. Vždyť ten, který dal radu, dá také prostředky, protože on může vše; a naopak člověk nemůže sám ze sebe dát žádnou dobrou radu, i_kdyby chtěl, aby byla dobrá, neboť svou vlastní přirozeností je zlý. Oč spíše ten, který je dobro samo, bude chtít a bude moci dát své rady těm, kdo ho následují, aby dělali pokroky v_dobrém. Chcete-li následovat Kristovu radu o_větší dokonalosti v_otázce chudoby, tedy ji následujte, neboť platí pro ženy stejně jako pro muže. A Kristus Vám pomůže, tak jako pomohl tolika jiným, kteří ho následovali. Chcete-li se však přidržet rady učenců bez ducha, snažte se zajistit dobré příjmy, a sama uvidíte, jestli je užitečnější mít vysoké příjmy, nebo vzdát se všeho, a následovat tak radu Kristovu.

Setkáváme-li se v_klášterech chudých řeholnic s_nedostatkem, je to proto, že chudobu snášejí proti své vůli a ne proto, aby následovaly evangelijní radu. Nechválím každou chudobu, ale jen tu, kterou snášíme trpělivě pro lásku k_našemu ukřižovanému Vykupiteli, a tím spíše pak tu, po které toužíme a kterou dobrovolně přijímáme z_lásky k_němu. Neboť kdybych smýšlel či uvažoval jinak, nebyl bych si ve víře příliš jistý; avšak já v_tom všem důvěřuji Kristu a pevně věřím, že jeho rady jsou nejlepší, protože jsou božské. A i_když nezavazují pod hříchem, přece jsou závazné pro toho, kdo by chtěl být dokonalejší a následovat ho, takže je nemůže zanedbat bez viny. Říkám, že zavazují v_tom, že vedou k_dokonalosti, a tím dělají člověka světějším a Bohu milejším. Domnívám se, že proto jsou blahoslavení, jak Pán sám říká, chudí v_duchu, to jest dobrovolně, což jsem sám poznal, ačkoliv víc než vlastní zkušenosti věřím Bohu.

Pán ať Vám dá tolik světla, abyste dokázala tuto pravdu pochopit a uskutečnit, a nevěřila těm, kdo tvrdí opak z_nedostatku světla, nebo protože nevěří či nikdy neokusili, jak je Bůh dobrý{fnr}1{/fnr} k_těm, kdo mu slouží, kdo ho milují, a kteří se pro lásku k_němu zříkají všech světských věcí, které nejsou nutné. Neboť takoví jsou nepřáteli Kristova kříže{fnr}2{/fnr} a nevěří ve slávu, která přece bude brzo následovat. Ať Vám dále dá, abyste nepochybovala o_tak zřejmé pravdě, ani nepřijímala radu od nikoho, kdo vážně nenásleduje evangelní rady. Neboť i_když ti, kdo zachovávají přikázání, jak jsou povinni, budou spaseni, obecně přece nemají větší znalosti o_jiných věcech, než které uskutečňují. A ať je jejich rada jakkoliv dobrá, lepší přece bude rada Krista, našeho Pána, který s_tímto darem poskytuje i_pomoc k_jeho uskutečnění a dává odměnu těm, kteří kladou celou svou důvěru v_něho a ne ve věci pozemské.

{fn:1}Srov. {r}1 Petr 2,3{/r}; {r}Žl 33 (32),9{/r}.{/fn} {fn:1}{r}Flp 3,18{/r}.{/fn}

Bůh si vyvolil chudé v_očích světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici Království, {*} které slíbil těm, kdo ho milují.

Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v_nebi, {*} který slíbil těm, kdo ho milují.

Ant. k_Zachariášovu kantiku: Proudy milostí napájel lid a přijal roucho slávy jako pečeť svatosti.

Ant. ke kantiku Panny Marie: Žil v_těle, ale nechal se vést duchem, na zemi po ničem netoužil a stále myslel jen na věci nebeské.

Sv. Jan z_Capestrana (u_nás nazývaný Jan Kapistrán) se narodil v_městečku Capestrano v_Abruzách (střední Itálie) roku 1386. V_Perugii vystudoval práva a nějaký čas působil jako soudce. Upadl do zajetí a byl vězněn během nepokojů v_kraji, přitom prožil hlubokou duchovní krizi a následně konverzi. Vstoupil do Řádu menších bratří, stal se knězem a vyhledávaným kazatelem. Stejně jako jeho blízký přítel Bernardin ze Sieny, s_nímž bývá počítán mezi čtyři tzv. „sloupy observance“, neúnavně apoštolsky působil po Itálii, později také v_dalších evropských zemích, aby upevňoval křesťanské mravy anebo disputoval s_těmi, kdo se nějak vzdálili od učení církve. Dvakrát, v_letech 1451-52 a 1454, při své misi k_husitům navštívil české země, kde založil domy v_Brně, Olomouci a Opavě. Při své cestě na sever od Alp založil 8. září 1452 na kapitule ve Vídni první observantskou rakousko-česko-polskou provincii. Má velikou zásluhu na shromáždění křesťanského vojska a vítězství nad Turky v_bitvě u_Bělehradu 22. července 1456. Zemřel 23. října téhož roku v_Iloku v_Chorvatsku. Svatořečen byl 16. října 1690 papežem Alexandrem VIII., dne 10. února 1984 byl Janem Pavlem II. jmenován patronem vojenských kaplanů. Od roku 1738 je též patronem a ochráncem města Brna.

Bože, tys povolal svatého Jana Kapistránského, aby v_dobách zkoušek posiloval tvůj křesťanský lid; chraň svou církev i_dnes, aby, plna tvého pokoje, žila v_bezpečí.

Ti, kdo jsou povoláni k_službě u_oltáře Páně, mají dávat zářný příklad celým svým chvályhodným mravním životem, v_němž už není žádná špína, žádná nečistota neřestí. Jako sůl země pro sebe i_pro druhé mají důstojně vést společný život, a jako světlo světa mají s_moudrou rozvahou osvěcovat ostatní, a tak dobře chápat, co zdůrazňoval náš nejvyšší učitel Ježíš Kristus nejen svým apoštolům a tehdejším učedníkům, ale i_všem kněžím a klerikům, kteří přijdou po nich: Vy jste sůl země; jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K_ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.{fnr}1{/fnr}

Opravdu, po nečistých a špinavých klericích, prosáklých špínou neřestí a zapletených do řetězů zločinů, lidé šlapou jako po nejsprostším blátě, neboť ti se už nehodí, jak se předpokládá, ani sobě ani druhým k_ničemu. Svatý Řehoř říká: „Když se někým opovrhuje pro jeho život, zbývá už jen pohrdnout i_jeho kázáním.“

Když však duchovní zastávají svůj úřad dobře, zaslouží si dvojnásobnou odměnu, zvláště ti, kdo všechny své síly věnují kázání a vyučování.{fnr}2{/fnr} Ano, dvojnásobnou čest si zasluhují řádní kněží, jednak vzhledem k_jejich postavení, jednak vzhledem k_jejich osobnímu životu; jedna je časná a přechodná, druhá je duchovní a věčná. Neboť i_když bydlí na zemi a jsou spolu se všemi smrtelnými tvory podrobeni nezbytnostem přirozenosti, přece se ze všech sil snaží žít podobně jako andělé v_nebi, aby se líbili svému králi jako jeho chápaví služebníci. Proto, jako slunce vycházející světu na výšinách Božích, tak ať světlo kleriků svítí lidem, aby viděli jejich dobré skutky a velebili Otce v_nebesích.{fnr}3{/fnr}

Vy jste světlo světa.{fnr}4{/fnr} A jako zdroj světla neozařuje sám sebe, ale rozlévá své paprsky kolem a ozařuje všechno ostatní, tak vzorný život řádných a spravedlivých kleriků svítí světlem svatosti a ozařuje ty, kdo se na ně dívají. Kdo je tedy ustanoven k_tomu, aby se staral o_jiné, ať ukazuje sám na sobě, jak se mají chovat jiní v_domě Páně.

{fn:1}{r}Mt 5,13{/r}.{/fn} {fn:2}{r}1 Tim 5,17{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Mt 5,16{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Mt 5,14{/r}.{/fn}

Ti, kdo všechny své síly věnují kázání a vyučování, zaslouží si dvojnásobnou odměnu. {*} Neboť po řeči se pozná moudrost a rozvaha v_tom, jak mluví jazyk.

Hlásej slovo! Přicházej s_ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s_všestrannou trpělivostí a znalostí nauky. {*} Neboť po řeči se pozná moudrost a rozvaha v_tom, jak mluví jazyk.

Buď silný, můj synu, milostí Krista Ježíše! Snášej se mnou obtíže jako jeho dobrý voják. Žádný voják ve službě se nesmí zaplétat do světských záležitostí, chce-li uspokojit svého velitele. Stejně tak je tomu u_zápasníků: nedostane vítězný věnec, kdo si při zápase nepočíná podle pravidel. Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka, který byl vzkříšen z_mrtvých. To je moje evangelium.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Kdo žije podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v_Bohu.

Oslavujme Krista, Božího Syna, neboť on je zářícím světlem Otcovy slávy přicházejícím z_výsosti, a s_důvěrou volejme:

Tys učinil Jana Kapistrána v_nelehké době zastáncem a věrným služebníkem církve a její jednoty,

Tys učinil svého služebníka nositelem smíření mezi znesvářenými městy, rody i_jednotlivými lidmi,

Vezměte na sebe plnou Boží výzbroj. Jen tak budete moci odolat, až bude zle, všecko překonat a obstát. Stůjte tedy pevně, opásáni kolem beder životem podle pravdy oblečeni pancířem spravedlnosti, obuti odhodlaností, jakou dává evangelium pokoje. Vždy se hned chraňte vírou jako štítem. Tak budete moci uhasit všechny ohnivé střely zlého ducha. Vezměte také přílbu spásy a meč Ducha, to je Slovo Boží.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Budu vyprávět svým bratřím o_tvém jménu, uprostřed shromáždění tě budu chválit.

Pokorně prosme našeho Pána, který je slávou svých svatých, vždyť on sám navštívil a vykoupil svůj lid:

Tys jej učinil věrným následovníkem svatého Františka, usilujícím o_obnovu a jednotu řádu,

Provázej vojenské kaplany i_ty, které doprovázejí, svou přítomností a ochranou,

Sestry klarisky-kapucínky Marie od Ježíše Masiá Ferragud (* 1882), Marie Veronika Masiá Ferragud (* 1884) a Marie Felicita Masiá Ferragud (* 1890) z_kláštera v_Agollentu, Isabel Calduch Rovira (* 1882) z_kláštera v_Castellónu a Milagros Ortells Gimeno (* 1882) z_kláštera ve Valencii, věrné svému řeholnímu zasvěcení obětovaly životy na svědectví víře a získaly tak dvojí korunu mučednictví i_panenství během náboženského pronásledování církve za občanské války ve Španělsku roku 1936. Tyto mučednice byly blahořečeny současně s_bl. Aureliem z_Vinalesy 11. března 2001 papežem Janem Pavlem II. a jsou počítány mezi jeho 16 druhů z_kapucínského řádu. Kromě tří výše zmíněných sester z_rodu Masiá Ferragud zemřela za týchž okolností a byla téhož dne blahořečena také jejich čtvrtá sestra jménem Josefa (* 1887), která byla bosá augustiniánka, a stařičká matka všech čtyř sester jménem Marie Terezie Ferragud Roig (* 1853), která byla neohroženou činovnicí Katolické akce, zemřela spolu se sestrami a byla jim velkým vzorem modlitby a statečnosti.

Všemohoucí a milosrdný Bože, tebou posíleny zazářily v_církvi blahoslavená Marie od Ježíše a její družky drahokamem panenství a vítězstvím v_mučednictví; uděl nám, na jejich přímluvu, abychom vytrvali v_pravé lásce a poznali sílu Kristova zmrtvýchvstání.

Jako evangelní trubka podněcovala mučednice v_dychtivosti bojovat ona Pánova slova: Kdo miluje svůj život, ztratí ho, a kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne ho.{fnr}1{/fnr} A zvítězily, protože nespoléhaly samy na sebe, ale na Pána. Kdo miluje svůj život, ztratí ho. Tomu lze rozumět dvěma způsoby: To znamená: Kdo miluje svou duši, ztratí ji. Jestliže ji miluješ, ztratíš ji; nebo jinak: nemiluj, abys neztratil. První způsob chápání chce říci toto: Jestliže ji tedy miluješ, ztrať ji. Zde ji zasej, a v_nebi ji sklidíš. Jestliže rolník neztratí zrno zasetím, nebude ho milovat v_době žní. Ten druhý způsob chápání chce říci toto: Nemiluj ji, abys ji neztratil. Ti, kdo se bojí zemřít, svědčí tím navenek o_tom, že milují svůj život. Kdyby mučedníci takto milovali svůj život, bezpochyby by jej ztratili. K_čemu by totiž bylo uchovat si duši v_tomto životě, a ztratit ji pro život budoucí? Jaký užitek bychom měli z_toho, kdybychom si drželi duši na zemi, a ztratili ji pro nebe? A k_čemu to je, držet ji zde; a na jak dlouho? To, co (křečovitě) držíš, zahyne tvou vinou; jestliže to však ztratíš, nalezneš to v_sobě. Budiž, ať si mučedníci uchovávají svůj život. Jak by se však stali mučedníky, kdyby stále drželi svou duši zde? A žili by v_tom případě až do dnešního dne? Kdyby zapřeli Krista, a tak si drželi svou duši v_tomto pozemském životě, což by ji neztratili, až by jednou z_tohoto života odcházeli?

Protože však Krista nezradili, odešli z_tohoto světa k_Otci. Hledali Krista tím, že ho vyznávali; a získali ho, když zemřeli. Velký zisk jim tedy vyplynul ze ztráty života. Ztratili zrno, a za odměnu byli korunováni; opakuji: Zasloužili si být korunováni a těší se životu bez konce.

A kromě toho se na nich uskutečňuje, co Pán připojuje dále: A kdo ztratí svou duši pro mne, nalezne ji. Říká: pro mne. A v_tom to spočívá. Kdo ji ztratí ne jakýmkoliv způsobem, ne z_libovolného důvodu, nýbrž pro mne. Oněm totiž mluvila již slova proroků: Pro tebe jsme každý den vedeni na smrt.{fnr}2{/fnr} Proto mučedníkem se člověk nestává na základě utrpení, ale na základě důvodu utrpení.

Tak rozlišujeme na Kalvárii tři různé kříže. Kristus byl ukřižován mezi dvěma zločinci. Po jedné i_druhé straně visel kriminálník, a mezi nimi on. A ten kříž je jakoby soudním tribunálem, který jednoho pro rouhání odsoudil, a druhého pro vyznání víry korunoval. Co učinil soudce, že takto mohl soudit? Již totiž rozlišoval mezi těmito kříži. Kdybychom měli posuzovat podle trestu, byl na tom Kristus podobně jako oba zločinci. Jestliže se však někdo zeptá kříže, proč byl ukřižován Kristus, odpověděl by nám: »Bylo to pro vás«. Řeknou mu tedy i_mučedníci: »Také my jsme zemřeli pro tebe«. »On zemřel pro nás a my pro něj.« Zatímco však on zemřel pro nás, aby nám poskytl dobrodiní; my, jestliže umíráme pro něho, nečiníme tak proto, abychom mu poskytli nějaké dobrodiní. Proto v_prvním i_druhém případě jsme cílem my: To, co vychází z_něj, přichází k_nám; a to, co se děje pro něj, vrací se k_nám. Platí o_něm totiž to, co říká duše radující se v_Pánu: Řekl jsem Pánu: Ty jsi můj Bůh, protože nepotřebuješ má dobra.{fnr}3{/fnr} Co jiného jsou totiž má dobra, než dobra od tebe darovaná? A jak může potřebovat nějaké dobro ten, od koho pochází každé dobro?

On nám dal přirozenost, abychom existovali; dal nám duši, abychom žili; dal nám inteligenci, abychom rozuměli; dal nám potravu, abychom se jí udržovali při smrtelném životě; dal nám zdroje světla na nebi i_prameny na zemi. Ale toto všechno je společným darem pro dobré i_pro zlé. Jestliže tedy toto dává i_zlým, nevyhrazuje nic zvláštního pro dobré? Ano, vyhrazuje. A co je to? To, co oko nevidělo; co ucho neslyšelo a co ani do srdce člověka nevstoupilo. Do srdce člověka totiž vstupuje jen to, co v_něm už předtím bylo. Srdce má tedy vyšší bytí než to, co do něj vstupuje. Bůh pro tebe nepřipravil to, co vstupuje do srdce, ale to, kam směřuje tvé srdce. Oko to nevidí, protože to nemá barvu; ucho to neslyší, protože to není zvuk; rovněž to nevstupuje do srdce člověka, protože to není pozemská myšlenka. Takto tedy chápejte onu větu: Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani do srdce člověka nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují.{fnr}4{/fnr}

Snad se mě ještě zeptáte, co je to. Ptejte se toho, kdo začal bydlet ve vás. Hledejte tedy to, co Bůh vyhrazuje dobrým, jestliže i_zlým dává tolik dobrého. Někteří se však nepřestávají ptát: Co je to tedy, co Bůh vyhrazuje pouze dobrým, totiž těm, které učinil dobrými? Velmi stručně naši odměnu definuje prorok: Já budu jejich Bohem, a oni budou mým lidem.{fnr}5{/fnr} Já budu jejich Bohem. Bůh nám tedy slibuje za odměnu sám sebe. Hledej jiného, můžeš-li najít nějakého lepšího. Kdybych řekl, že nám slíbil zlato, měl bys z_toho radost; když však říkám, že slíbil sám sebe, ty jsi z_toho smutný? Jestliže boháč nemá Boha, co vlastně má? Nežádejte Boha o_nic jiného než o_něho samého. Milujte ho nezištně a mějte touhu získat jen jeho samého. Nebojte se, že budete mít nedostatek. Jestliže nám dává sám sebe, to nám stačí. Vzpomeňte, co říká v_evangeliu apoštol Filip: Pane, ukaž nám Otce, a to nám stačí.{fnr}6{/fnr}

Proč se tedy divíte, bratři a sestry, že mučedníci, kteří milují Boha, tolik vytrpěli, aby získali Boha? Pohleďte na ty, kdo se vystavují nepřízni počasí i_četným nebezpečím, a mnoho jsou ochotni vytrpět, aby získali zlato. I_oni říkají zlatu: Pro tebe jsme každý den vedeni na smrt. Kristus však odpoví svým mučedníkům: »Jestliže jste umřeli pro mne, naleznete sebe i_mne.« Zlato však řekne chamtivcům: »Jestliže zemřete kvůli mě, ztratíte sebe i_mě.« Když tedy milujeme a následujeme, není to nadarmo. Slavíme den smrti mučedníků, a radost z_jejich svědectví je nám osvěžením v_parnu našich dnů. Je-li totiž naše láska k_nim věrná, nebude nadarmo, neboť spolu s_nimi budeme jednou žít bez konce.

{fn:1}Srov. {r}Mt 10,39{/r}; {r}Jan 12,25{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Žl 64 (63),22{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Žl 16 (15),2{/r} (Vulg.).{/fn} {fn:4}Srov. {r}1 Kor 2,9{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Lv 26,12{/r}; {r}2 Kor 6,16{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. {r}Jan 14,8{/r}.{/fn}

Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. {*} Teď už mě čeká věnec spravedlnosti.

Všecko považuji za škodu ve srovnání s_poznáním Krista a účastí na jeho utrpení; a protože umřel on, i_já mu chci být v_tom podobný. {*} Teď už mě čeká věnec spravedlnosti.

Bonaventura se narodil roku 1651 v_Potenze v_Itálii. Vstoupil k_minoritům, kde vynikal horlivostí, přísností života, poslušností a úctou k_Nejsvětější svátosti. Jako kněz horlivě kázal, zpovídal a navštěvoval nemocné. Zvláštní péči věnoval chudým, lidem na okraji společnosti a zejména vězňům. Zemřel 26. října 1711. Blahořečil ho 26. listopadu 1775 papež Pius VI.

Bože, tys vyznamena blahoslaveného Bonaventuru ctnostmi poslušnosti a lásky k_bližnímu; na jeho přímluvu dej, abychom podle jeho příkladu věrně plnili tvá přikázání a s_radostí ducha činili pokroky na cestě dokonalosti.

(De perfectione vitæ, Prolog a kap. 7, 1-3: Opera Omnia, sv. 8, s. 107, 124-125)

Šťastný člověk, jehož vychováváš, Hospodine, a ve svém zákoně vyučuješ.{fnr}1{/fnr} Vyznávám, že nepovažuji za moudrého nikoho jiného než toho, koho poučilo pomazání Ducha Svatého. Jen ten je totiž vpravdě blahoslavený, jak učí prorok David, jen ten je doopravdy moudrý, jehož mysl Hospodin vychoval a jehož ducha poučil o_svém zákoně. Jedině Hospodinův zákon je přece dokonalý, jedině on je spolehlivý, jedině on navrací duše na cestu spásy. Hledáme-li poučení, to znamená, chceme-li být vyučeni v_Hospodinově zákoně, je třeba hledat nejen navenek v_knížkách, ale spíše tak, že k_němu přilneme v_nitru mysí oddanou Bohu. Je také třeba toužit, abychom ho poznali v_duchu a moci, aby tak v_naše nitru učil ten, který jediný dokáže proměnit vnější přísnost zákona ve vnitřní sladkost.

Boží zákon učí, co je třeba konat, čemu je třeba se vyhýbat, v_co věřit, o_co prosit v_modlitbě, po čem toužit a čeho se bát. Učí, jak se stát dokonalým a neposkvrněným, jak zachovávat dané sliby, jak oplakávat spáchané hříchy, jak pohrdat světskými věcmi a zavrhovat tělesné, a nakonec poučuje o_tom, jak proměňovat celé srdce, celou duši a celou mysl podle vzoru samého Ježíše Krista.

Veškerá moudrost světa je ve srovnání s_títo učením omezená a hloupá. Jen ten bude doopravdy moudrý a doopravdy šťastný, kdo nebude zapomětlivým posliuchačem tohoto učení, ale bude podle něj jednat.

K_umrtvování neřestí, k_pokroku v_milosti, k_dosažení nejvyšší dokonalosti ve všech ctnostech nelze doporučit nic lepšího ani vymyslet nic vhodnějšího než lásku. Láska má totiž tak velikou moc, že jen ona jediná zavírá peklo, jen ona otvírá nebe, jen ona dává naději na spásu, jen ona působí, že je člověk milý Bohu. Láska má tak velikou moc, že jen jí jediné ze všech ctností přísluší doopravdy jméno ctnost. Její zásluhou je ten, kdo ji má, bohatý a šťastný, zatímco ten, kdo ji nemá, je ubohý, chudý a nešťastný. Když je tedy láska tak významnou ctností, je třeba přede všemi ctnostmi usilovat o_lásku, a to ne o_jakoukoliv lásku, ale jen o_tu, kterou milujeme Boha nade včechno a bližního kvůli Bohu. Jak však máš milovat Stvořitele, to tě učí sám tvůj Ženich v_evangeliu, když říká: Miluj Pána, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.{fnr}2{/fnr} Dávej bedlivě pozor, milovaná služebnice Ježíše Krista, jakou lásku od tebe očekává tvůj milovaný Ježíš. Tvůj nejmilejší jistě chce, abys své lásce k_němu dala celé srdce, celou svou duši, celou svou mysl tak, aby v_celém tvém srdci, v_celé tvé duši, v_celé tvé mysli neměl vůbec nikdo žádný podíl kromě něho.

Zcela jistě miluješ celou duší tehdy, když neděláš ráda to, co chceš ty, co radí svět nebo co ti namlouvá tělo, ale ochotně a bez reptání konáš to, o_čem víš, že to chce tvůj Pán a Bůh. Miluj tedy Pána, svého Boha, celou svou duší, to znamená uveď svou vůli ve všem v_soulad s_vůli Boží.

Ať ve vás Pán rozhojňuje stále víc a vícelásku jednoho k_druhému i ke všem lidem. {*} Ať posilní vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými.

Neboť to je vůle Boží: vaše posvěcení. {*} Ať posilní vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Každý, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i_sestra i_matka, praví Pán.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst; byl jsem ve vězení a přišli jste ke mně. Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z_těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.

Angelo Falcone, křestním jménem Lukáš Antonín, se narodil v_Acri (Kalábrie) 19. října 1669. V_18 letech se rozhodl stát se menším bratrem kapucínem, ale byl sužován pochybnostmi a nejistotami, a tak dvakrát opustil noviciát. Po vysvěcení na kněze se věnoval kázání, které bylo velmi plodné. Jeho život neustálé modlitby a jeho strohý způsob života byl potvrzením toho, co se snažil vštěpovat věřícím. Celá Kalábrie byla zalita vlnou světla a posvátné horlivosti. Byl i_provinčním ministrem a tuto službu vykonával tak, že si vysloužil přezdívku „anděl pokoje“. „Je to velká milost – říkával svým bratřím – je to velká čest být kapucíny a pravými syny svatého Františka. Ale je třeba znát a s_sebou nosit pět vzácných drahokamů: strohost, prostotu, přísné zachovávání Konstitucí a Řehole, nevinnost života a nezdolnou lásku.“ Po 38 letech neúnavného apoštolátu zemřel 30. října 1739 v_Acri, kde se nachází i_jeho tělo. Papež Lev XII. Jej 18. prosince 1825 prohlásil za blahoslaveného a papež František jej 15. října 2017 svatořečil.

Bože, tys svému knězi, svatému Andělovi, dal milost, aby zázraky a kázáním přiváděl hříšníky k_pokání; dej, abychom i_my pro jeho zásluhy a na jeho přímluvu vroucně oplakávali své hříchy a mohli mít podíl na tvém věčném životě.

Při četbě vašeho zbožného listu jsem si uvědomil, že se naše mysl utápí ve spekulacích a roznítí se jen málo nebo vůbec ne, i_když víme, že sv. Pavel říká: Nikdo ať si o_sobě nemyslí více, než co se patří myslet{fnr}1{/fnr}, to znamená žít praktickými úkony víry, naděje, lásky a pokání, a tak i_zemřít. Pak Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v_Kristu Ježíši{fnr}2{/fnr}.

Mysl se často plete v_samém základě pokory, jež je nepostradatelná sama o_sobě, a v_pokoře ducha. Kristus začal jednat a učit: Vyšel jsem od Otce a přišel na svět, ne abych konal svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal, a abych dokonal jeho dílo{fnr}3{/fnr}, neboť já nehledám svou slávu{fnr}4{/fnr}, ale slávu toho, který mě poslal{fnr}5{/fnr}. A celou noc strávil v_modlitbě s_Bohem{fnr}6{/fnr} a jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve{fnr}7{/fnr}.

Kristus, božský Mistr, dal nám, římským katolíkům, příklad, jak máme jednat v_chudobě a pokoře ducha: Odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne co já chci, ale co ty chceš.{fnr}8{/fnr} A byl vyslyšen pro svou úctu k_Bohu, ten, který se svým utrpením naučil poslušnosti.{fnr}9{/fnr}

Také jeho přesvatá Matka si zasloužila, aby ji věčný Otec poctil tím, že se stala Matkou samotného nejvyššího Boha, svého jednorozeného Syna. Poctěna tím, že se stala přirozenou matkou Ježíše Krista, naplněna Duchem Svatým zvolala: Magnificat..., a to proto, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici, mocné sesadil z_trůnu{fnr}10{/fnr}... a Božímu vyslanci odpověděla: Ať se mi stane podle tvého slova.{fnr}11{/fnr}

Chcete-li nalézt pokoj ducha v_pravé pokoře, vzdejte se touhy po vlastní slávě, a ve všem, co konáte, zachovávejte Desatero, předpisy naší matky církve, to, co jste slíbil při profesi, i_evangelní rady. A vůbec ať je mysl ve shodě s_tím, co chce Bůh, a pak od srdce a v_pravdě řeknete: Otče náš, jenž jsi na nebesích, bud' vůle tvá jako v_nebi, tak i_na zemi.{fnr}12{/fnr} Víc vám nemohu být nápomocen s_výjimkou našich modliteb a obětí. Proste za mě Pána, aby mi dal vytrvat až do smrti.

P.S. Zcela upřímně vám říkám... prozraďte mi, k_čemu vás Bůh vede. Bůh nepřikazuje nemožné, ale když přikazuje, vybízí, abys udělal, co můžeš, a abys prosil o_to, co nemůžeš, a pomůže ti, abys mohl, učiní nás silnými a pevnými a nikdy nás neopustí, neopustíme-li ho napřed my...

{fn:1}{r}Řím 12,3{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Flp 4,7{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Jan 4,34{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Jan 8,50{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Jan 6,38{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Lk 6,12{/r}.{/fn} {fn:7}{r}Lk 22,44{/r}.{/fn} {fn:8}{r}Mk 14,36{/r}.{/fn} {fn:9}Srov. {r}Žid 5,7-8{/r}.{/fn} {fn:10}{r}Lk 1,48.52{/r}.{/fn} {fn:11}{r}Lk 1,38{/r}.{/fn} {fn:12}{r}Mt 6,9-10{/r}.{/fn}

Všecko to považuji za škodu ve srovnání s_oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána. {*} Tak na sobě poznám Krista i_moc jeho zmrtvýchvstání a účast v_jeho utrpení.

Žijme podle pravdy a v_lásce, a tak porosteme po všech stránkách v_něho, v_Krista, který je naše hlava. {*} Tak na sobě poznám Krista i_moc jeho zmrtvýchvstání a účast v_jeho utrpení.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k_sobě navzájem.

Vzpomínka na všechny zemřelé serafínského řádu: bratry, sestry, příbuzné, dobrodince

Bože, slávo věrných a živote spravedlivých, ty jsi nás zachránil smrtí a zmrtvýchvstáním svého Syna, smiluj se nad našimi zemřelými bratry, sestrami, příbuznými a dobrodinci; dokud byli mezi námi, vyznávali víru ve vzkříšení, dej jim, prosíme, blažený život bez konce.

Všemohoucí a věčný Bože, tys udělil blahoslavenému Ondřeji z_Palazuela a jeho druhům milost, že směli zemřít pro Krista; posiluj nás v_naší slabosti, abychom, povzbuzováni jejich odhodlaností zemřít pro tebe, uchovávali v_sobě sílu pro vyznávání tvého jména.

Jan z_Dunsu, u_nás nazývaný Jan Duns Scotus, se narodil koncem roku 1265 v_Dunsu ve Skotsku a již od 14 let navštěvoval františkánskou školu. Brzy nato vstoupil do řádu. Kněžské svěcení přijal 17. března 1291. Po skončení svého teologického studia v_Oxfordu a v_Paříži učil nejdříve v_Oxfordu, pak v_Paříži a nakonec v_Kolíně nad Rýnem. Byl jedním z_velkých teologů a proslavil se zvláště spisy o_tajemství vtěleného Slova a úspěšnou obhajobou učení o_Neposkvrněném početí Panny Marie. K_silným stránkám jeho charakteru patřilo, že vždy věrně hájil autoritu Petrova nástupce a 23. června 1303 byl kvůli tomu i_vypovězen z_Paříže, protože odmítl podepsat hanopis francouzského krále Filipa IV. Sličného, namířený proti papeži Bonifáci VIII. Zemřel předčasně v_pověsti svatosti a v_plném rozkvětu své vědecké aktivity 8. listopadu 1308 v_Kolíně nad Rýnem. Papež Jan Pavel II. potvrdil jeho úctu 6. června 1991 a dne 20. března 1993 jej blahořečil.

Bože, prameni veškeré moudrosti, tys nám v_blahoslaveném knězi Janovi daroval obhájce neposkvrněné Panny a vynikajícího učitele vědy a života; dej, ať osvíceni jeho příkladem a posilněni jeho učením věrně přilneme ke Kristu,

(Opera omnia, sv. 15, Liber III, Distinctio 28, Quæstio un., č. 2-3, ed. Vives, sl. 378b-379b)

Dobropřejná láska (caritas) je takový způsob jednání, jímž sám Bůh se nám stává drahocenným. Bůh se nám ovšem může stát drahocenným nebo milým také silou lásky (amor), která vylučuje ostatní milující. Kdo takto miluje, nesnese vedle sebe jiné spolumilující. (Tak je tomu např. u_žárlivce, který miluje určitou ženu.) Tento způsob lásky ovšem není ani spořádaný ani dokonalý.

Není spořádaný, protože Bůh, jakožto dobro pro všechny, nechce být dobrem pouze pro někoho. Proto také nikdo se zdravou myslí nemůže chtít přivlastnit si sám toto dobro pro všechny. Z_toho plyne, že ta láska (amor), která usiluje o_dobro pro všechny vlastnickým a ostatní vylučujícím způsobem, je nevyhnutelně nespořádaná.

Nadto je takové jednání nedokonalé, protože ten, kdo miluje dobropřejně a dokonale, touží také, aby i_jeho milovaný byl milován. Proto Bůh, který vlévá ctnost dobropřejné lásky (caritas), v_jejíž síle může duše směřovat k_Bohu spořádaně a dokonale, dává milujícímu zároveň takový způsob lásky, jímž se mu stává drahocenným jako dobro pro všechny, jako dobro, které má být spolumilováno ostatními. Tento způsob milování, který pochází od samotného Boha, vzbuzuje v_duši touhu, aby Bůh byl vnímán jako drahocenný a aby také ostatní milovali Boha jako takového.

Proto stejně jako tento způsob jednání uschopňuje osobu ke spořádané a dokonalé lásce vůči samému Bohu, tak také vzbuzuje v_osobě touhu, aby Boha nemilovala výlučně jen ona sama, ale také všichni ostatní Boží přátelé.

Z_toho jednoznačně vyplývá, že ctnost dobropřejné lásky (caritas) je pouze jedna jediná, poněvadž není zaměřena k_mnoha rozličným subjektům, ale jedině k_Bohu, který je její nejvyšší cíl a dobro samo. Druhotně pak tato ctnost vzbuzuje v_duši touhu po tom, aby, nakolik to závisí na ní samotné, Boha milovali a v_lásce vlastnili všichni. Právě v_tom spočívá spořádaná a dokonalá láska k_Bohu. Jestliže chci právě tohle, pak silou dobropřejné lásky (caritas) miluji sebe sama i_bližního a toužím pro sebe i_pro bližního po tom, abychom v_síle dobropřejné lásky (caritas) měli Boha tak, jak je on sám v_sobě.

Je tedy zřejmé, že existuje jeden způsob jednání, jímž miluji Boha a zároveň toužím, abys ho miloval také ty. A právě v_tomto smyslu moje láska (amor) nachází svůj kořen v_dobropřejné lásce (caritas), poněvadž na základě dobropřejné lásky já ti přeji to dobro, jež ti přísluší ze spravedlnosti.

V_tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. Když nás Bůh tak miloval, {*} máme se i_my navzájem milovat.

My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k_nám. {*} Máme se i_my navzájem milovat.

Ze spisu blahoslaveného Jana z_Dunsu Neposkvrněná – nejvznešenější plod vykoupení

Někteří ze svatých v_nebi byli Boží nepřátelé pouze v_důsledku dědičného hříchu, ale ne kvůli svému hříchu osobnímu. Taková jsou kupříkladu mnohá svatá Neviňátka. Mimo to jsou v_nebi svatí, kteří po určitou dobu byli Boží nepřátelé jak kvůli osobnímu hříchu, tak i_kvůli hříchu dědičnému. To jsou ti, kdo smrtelně hřešili, a pak konali pokání. Kromě nich je v_nebi také požehnaná Panna, jež nebyla nikdy v_nepřátelství vůči Bohu ani kvůli hříchu osobnímu ani kvůli hříchu dědičnému. To by ovšem nebylo možné, kdyby nebyla zvláštním způsobem před hříchem uchráněna.

Skutečnost, že požehnaná Panna nebyla nikdy poskvrněna dědičným hříchem, vyplývá ze vznešenosti jejího Syna: Vykupitele, Smírce a Prostředníka.

Nejdokonalejší Prostředník je pochopitelně také schopen nejdokonalejší přímluvy ve prospěch osoby, pro niž zprostředkuje. Kristus tedy musel mít schopnost absolutně dokonale zasahovat ve prospěch osoby, jíž je určeno jeho zprostředkovatelské dílo. Nuže tedy, vůči žádné osobě na celém světě nemohl být Kristus Prostředníkem více než vůči Marii; proto v_Marii naplnil Kristus své zprostředkovatelské dílo v_té nejdokonalejší podobě. To vše ovšem platí pouze za předpokladu, že se Kristus zasloužil, aby Marie byla uchráněna od poskvrny dědičného hříchu.

Pokud někdo předem vyloučí možnost předejití urážce, pak vůbec není možno hovořit o_absolutně dokonalé nápravě urážky. Vždyť jestliže dojde pouze k_usmíření uražené osoby tím, že ji někdo svým konáním pohne k_odpuštění, pak ještě zdaleka není možno hovořit o_absolutně dokonalé nápravě. Z_toho ale vyplývá, že Ježíš Kristus by nenabídl Nejsvětější Trojici absolutně dokonalou náhradu za hřích Adamových synů, pokud by předběžně nezajistil, aby v_někom Nejsvětější Trojice vůbec nebyla uražena, a pokud by alespoň jedna duše mezi Adamovým potomstvem nebyla naprosto bez viny dědičného hříchu. Proto tedy v_Adamově rodu existuje duše, která je naprosto neposkvrněná dědičnou vinou, anebo je alespoň možné, aby taková duše existovala.

Nejdokonalejší Prostředník zasluhuje, aby byl odvrácen jakýkoli trest od toho, pro něhož koná dílo usmíření. Nyní je třeba si uvědomit, že nést na sobě vinu dědičného hříchu je ještě větší trest než samotná ztráta možnosti vidět Boha tváří v_tvář. Vždyť hřích sám o_sobě je mezi všemi ostatními tresty ten nejhorší trest pro rozumem obdařenou přirozenost. Jestliže nás tedy Ježíš Kristus jakožto dokonalý Smírce dokonale usmířil s_Bohem, pak muselo být v_jeho silách také učinit, aby alespoň někomu bylo odňato toto přetěžké břímě. A právě tohle by neučinil pro nikoho, pokud by to neučinil na prvém místě pro svoji Matku.

Jestliže někdo tvrdí, že osoba, jíž je odpuštěn hřích, je Kristu stejně zavázána jako osoba, jež byla před hříchem uchráněna, odpovídám, že je bezesporu větší dobrodiní od zla někoho úplně uchránit než připustit, že se někdo zlem napřed poskvrní, a pak ho od zla osvobodit. Mimo to, jestliže Ježíš Kristus se zasloužil o_milost a slávu mnohým duším, které jsou mu právě proto zavázány jako Prostředníku, pročpak by neměla existovat nějaká duše, která by byla Kristu v_nebi zavázána právě kvůli nevinnosti? A pročpak tedy, když jsou nevinní všichni blažení andělé, by neměla existovat také nějaká duše, mimo duši Kristovu ovšem, která by byla v_nebeské vlasti nevinná?

Poněvadž tedy je větší dobro dokonalá nevinnost než odpuštění viny po předchozím pádu do hříchu, Panna Maria obdržela větší dobro tím, že byla uchráněna poskvrny dědičného hříchu, než kdyby byla od něho pouze očištěna.

Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, {*} neboť veliká byla ke mně jeho láska.

Ant. k_Zachariášovu kantiku: Pane, věčný a pravý Bože: z_tebe, v_tobě a pro tebe je všechno, co jsi stvořil; ty jsi Bůh požehnaný navěky.

Ant. ke kantiku Panny Marie: Nekonečně dobrý Bože, ty sám rozléváš svou lásku na všechny tvory.

Narodila se kolem roku 1211 jako dcera krále Přemysla Otakara I. Odmítla nabídku k_sňatku s_císařem Fridrichem II. (1231). Založila v_Praze klášter klarisek, který byl prvním klášterem klarisek za Alpami, sama do něho vstoupila (1234) a stala se jeho představenou. Založila též první špitál v_Čechách a uvedla do něj špitální bratrstvo, z_něhož se později stal Řád křižovníků s_červenou hvězdou. Po vzoru sv. Kláry si vyžádala na papeži pro svůj klášter privilegium chudoby a usilovala spolu se sv. Klárou o_schválení řehole pro klarisky. Svědectví o_jejím příkladném životě a vroucí zbožnosti podávají listy sv. Kláry a papeže Řehoře IX. Zemřela 2. března 1282 v_naprosté chudobě ve svém klášteře Na Františku. Za blahoslavenou byla prohlášena v_roce 1874 a za svatou 12. listopadu 1989 papežem Janem Pavlem II.

Bože, tvá služebnice Anežka šla za tvým voláním, zřekla se bohatství a zamilovala si chudobu, následovala tvého ukřižovaného Syna a došla do nebeské radosti; na její přímluvu veď i_nás, abychom nelpěli na věcech pomíjejících a dosáhli slávy věčné. Prosíme o_to

Ant. 1Odložila královská roucha, aby mohla vejít strmou cestou a úzkou branou do nebeského království.

Ant. 2Svatá chudoba! Těm, kdo ji mají a po ní touží, přislibuje Bůh nebeské království.

Ant. 3Zbožná chudoba! Pán Ježíš Kristus, který vládl a vládne nebi i zemi, se rozhodl vyvolit si ji nade vše ostatní.

Ant. Pojďme, klaňme se Kristu; on je Beránek, jehož svatá Anežka horlivě následovala.

Ant. 1Zpívala novou píseň před trůnem Boha a Beránka, kterého následovala celým srdcem.

Ant. 2Urozená královno, toužíš následovat svého Snoubence, krásnějšího nad všechny lidské syny.

Ant. 3Přilnula jsi ke stopám toho, s_nímž sis zasloužila spojit se sňatkem.

Pro Boží milosrdenství vás vybízím: přinášejte sami sebe v_oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé.

Láska ať je bez přetvářky. Mějte v_ošklivosti zlo, přidržujte se dobra. V_bratrské lásce se navzájem mějte srdečně rádi, v_uctivosti předcházejte jeden druhého. S_věřícími se podílejte na jejich životních potřebách, ochotně poskytujte pohostinství. Žehnejte těm, kdo vás pronásledují, žehnejte a neproklínejte. Radujte se s_radujícími, plačte s_plačícími. Buďte mezi sebou stejného smýšlení. Nedychtěte po věcech vysokých, ale spíše se sklánějte k_věcem obyčejným. Nemyslete si, že jenom vy sami jste moudří.

Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Usilujte o_dobro pro všechny lidi. Jak je to jen možné – pokud záleží na vás – žijte v_pokoji se všemi lidmi.

Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v_nás a jeho láska je v_nás přivedena k_dokonalosti. {*} Bůh je láska.

(Františkánské prameny I, Spisy sv. Františka a sv. Kláry, a cura di B. Štivar, Ottobre 12, Velehrad 2001, 2ListAn 3-23, s. 171-172; FF 2872-2880)

Děkuji štědrému dárci milosti, od něhož, jak věříme, pochází každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování{fnr}1{/fnr}, že tě ozdobil tak velkou slávou ctností a opatřil tě odznaky takové dokonalosti, že ses stala horlivou napodobitelkou dokonalého Otce{fnr}2{/fnr} a proto si zasluhuješ stát se dokonalou, aby jeho oči na tobě nespatřily nic nedokonalého{fnr}3{/fnr}.

To je ona dokonalost, v_níž se s_tebou spojí sám Král ve svatební komnatě v_nebesích, kde sedí ve slávě na hvězdném trůnu, protože jsi pohrdla vysokostí pozemského království a nabídku císařského manželství jsi považovala za malou. Stala ses učednicí nejsvětější chudoby v_duchu velké pokory a nejvroucnější lásky a přilnula jsi ke stopám toho, s_nímž sis zasloužila spojit se sňatkem.

Protože jsem však poznala, že jsi naplněna ctnostmi, šetřím lichotkami a nechci tě zatěžovat zbytečnými slovy, ale nepovažuj za zbytečné nic z_toho, z_čeho by ti mohla vzejít nějaká útěcha. Ale protože jen jedno je nutné, k_tomu jedinému tě zapřísahám a napomínám pro lásku toho, jemuž ses nabídla jako svatá a jemu milá oběť{fnr}4{/fnr}: abys totiž, vědoma si svého rozhodnutí, jako druhá Ráchel vždy hleděla na to, jak jsi začala, a držela, co držíš, činila, co činíš, a neopouštěla to{fnr}5{/fnr}. Ale rychlým během, lehkým krokem, bez klopýtání, aby ani tvé kroky nenabraly prach{fnr}6{/fnr}, aby ses v_bezpečí radovala a hbitě a obezřetně kráčela po stezce blaženosti, abys nikomu nevěřila a nesouhlasila s_nikým, kdo by tě chtěl od tohoto rozhodnutí odvést, kdo by ti kladl do cesty překážky{fnr}7{/fnr} takže bys v_oné dokonalosti, v_níž tě Duch Páně povolal, nemohla Nejvyššímu plnit svůj slib{fnr}8{/fnr}.

V_tom však, abys bezpečněji kráčela po cestě přikázání{fnr}9{/fnr} Páně, dej na radu našeho ctihodného Otce a našeho bratra Eliáše, generálního ministra. Této (radě) dávej přednost před radami ostatních a považuj ji za dražší než jakýkoliv dar.

Kdyby ti však někdo říkal nebo doporučoval něco, co by ti bránilo v_dokonalosti, co by se zdálo, že je proti božskému povolání, i_kdybys k_němu musela mít úctu, nechtěj se řídit jeho radou, ale, chudá panno, obejmi Krista chudého.

Pohleď, jak se stal opovrhovaným kvůli tobě, a následuj ho, staň se pro něho opovrhovanou na tomto světě. Velmi urozená královno, když toužíš následovat svého Snoubence, krásnějšího nad všechny lidské syny{fnr}10{/fnr}, který se pro tvou spásu stal nejbídnějším z_lidí, opovrženým, zbitým a po celém těle mnohokrát bičovaným, a umíral v_mukách kříže, pohleď (na něj), uvažuj (o_něm) a nazírej (na něj).

Budeš-li trpět spolu s_ním, budeš s_ním i_kralovat, budeš-li s_ním cítit bolest, budeš se s_ním i_radovat, budeš-li s_ním umírat{fnr}11{/fnr} na kříži utrpení, budeš s_ním v_záři svatých{fnr}12{/fnr} vlastnit nebeský příbytek a tvé jméno bude zapsáno v_knize života a bude slavné mezi lidmi.

Proto také věčně a na věky věků budeš mít účast na slávě království nebeského místo věcí pozemských a pomíjejících, na věčných dobrech místo dober pomíjejících a budeš žít na věky věků.

{fn:1}Srov. {r}Jak 1,17{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Mt 5,48{/r}.{/fn} {fn:3}Srov. {r}Žl 139 (138),16{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Řím 12,1{/r}.{/fn} {fn:5}Srov. {r}Pís 3,4{/r}.{/fn} {fn:6}Srov. sv. Řehoř Veliký: Dialogi, Prolog (PL 77, 152A).{/fn} {fn:7}Srov. {r}Řím 14,13{/r}.{/fn} {fn:8}{r}Žl 50 (49),14{/r}.{/fn} {fn:9}Srov. {r}Žl 119(118),32{/r}.{/fn} {fn:10}{r}Žl 45 (44),3{/r}.{/fn} {fn:11}Srov. {r}2 Tim 2,11-12{/r}; {r}Řím 8,17{/r}.{/fn} {fn:12}{r}Žl 110 (109),3{/r}.{/fn}

Nalezla jsem toho, kterého miluji. {*} Všeho jsem se zřekla, abych mohla získat Krista a byla s_ním spojena.

Pohrdla jsem rozkošemi světa a pozemskou slávou. {*} Všeho jsem se zřekla, abych mohla získat Krista a byla s_ním spojena.

Ant. 1 Podivuhodně ses zasnoubila s_neposkvrněným Beránkem, který snímá hříchy světa, a odložila jsi všechny marnosti tohoto světa.

Ant. 2 Děkuji štědrému dárci milosti, že tě ozdobil tak velkou slávou ctností.

Ant. 3 Celým srdcem i_nitrem jsi přilnula k_tomu, jehož krásu všechny blažené šiky nebešťanů bez ustání obdivují.

Říká-li kdo: „Miluji Boha“, ale přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A on nám dal toto přikázání: aby ten, kdo miluje Boha, miloval i_svého bratra.

Lámej chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; {*} neodmítej pomoc svému bližnímu.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Pro Krista se svobodně rozhoduji, po Kristu horoucně toužím, s_Kristem chci zůstat navěky.

Život svatých panen vydává světu svědectví o_Kristově lásce. A proto spolu s_nimi volejme:

pomáhej nám, abychom tak jako ona věrně plnili tvou vůli a naše láska k_tobě aby stále rostla.

Antifony a žalmy ze dne.
Slaví-li se jako slavnost, žalmy z doplňovacího cyklu, pokud však slavnost připadne na neděli, žalmy nedělní z 1. týdne. Slaví-li se jako svátek, žalmy a antifony z příslušného dne v týdnu.

Ant. Stala ses učednicí nejsvětější chudoby v_duchu velké pokory a nejvroucnější lásky.

Vím, že moudrost dostanu jenom jako dar Boží – a to už patří k_moudrosti: vědět, koho je darem.

Ant. Kristus je odlesk věčné slávy, záře věčného světla a zrcadlo bez poskvrny.

O_pannách mi Pán nedal žádný příkaz. Ale dávám radu, protože jsem dosáhl od milosrdného Pána toho, že se mi může věřit.

Ant. Snoubenko Ježíše Krista, pohleď na nevýslovnou lásku, s_níž on chtěl trpět na dřevě kříže.

Pán, náš Bůh vševládný, se ujal království! Radujme se, jásejme a vzdejme mu čest, neboť nadešla Beránkova svatba, jeho nevěsta se připravila.

Ant. 3 Umíráš-li s_Kristem na kříži utrpení, budeš s_ním v_záři svatých vlastnit nebeský příbytek.

Jako Bohem vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. A nad to nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti.

Kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší. {*} To je vůle Boží: vaše posvěcení.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království. Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě.

Náš Pán Ježíš Kristus stále povolává k_životu v_panenské čistotě ty, kdo se mu chtějí zcela zasvětit. Oslavujme ho spolu s_nimi a prosme ho:

Ty pomáháš těm, kdo se ti zasvětili, zbavovat se pozemských nedokonalostí,

veď nás, ať po příkladu svatých panen žijeme stále plněji životem, který pramení z_tebe.

Svatá Anežka je jedna z_prozíravých panen, které ti vyšly naproti s_rozžatou lampou,

Mikuláš se narodil v_Šibeniku v_Dalmácii kolem roku 1340. Byl nejdříve kazatelem v_Bosně spolu s_bratrem Deodatem. Roku 1384 se oba vydali do Palestiny. Tam se spolubratry Petrem a Štěpánem připravili řeč na obranu křesťanské víry, kterou posíleni modlitbami roku 1391 přednesli před jeruzalémským kádím. Když dostali příkaz, aby ji odvolali, statečně odmítli, proto byli uvrženi do okovů, odsouzeni k_smrti, jejich těla byla 14. listopadu 1391 rozsekána na kusy a spálena. Svatořečeni byli 21. června 1970 papežem Pavlem VI.

Bože, tys proslavil svatého Mikuláše a jeho druhy horlivostí v_šíření víry i_mučednickou palmou; na jejich přímluvu nám pomáhej, ať podle jejich příkladu jdeme po cestě tvých přikázání a dosáhneme vítězné odměny věčného života.

(D. Mandić, Documenta martyrii B. Nicolai Tavelić et sociorum eius, Řím 1958, s. 35-42)

Mikuláš a jeho bratři dlouho uvažovali, jak by mohli Bohu získat duše, které se ďábel pokoušel urvat, a beze všeho strachu chtěli Bohu nejvyššímu přinést bohaté ovoce ve svaté zemi jeruzalémské. Získali užitečné rady od některých mistrů teologie a jiných zkušených bratří tam sídlících, našli na podporu i_důkazy z_Písma svatého a schválených učitelů, jak je porůznu četli. Posíleni v_Pánu v_přesvědčení, že každý dokonalý křesťan může úspěšně zapůsobit na pozemsky smýšlející lidi, dne 11. listopadu 1391, o_svátku svatého Martina, kolem 9. hodiny dopoledne chtěli uskutečnit dlouho pečlivě připravovaný plán. Šli společně a každý z_nich nesl s_sebou list či svitek psaný italsky a arabsky. Nejdříve chtěli vstoupit do Šalamounova chrámu, ale bylo jim v_tom zabráněno.

Byli přivedeni do domu kádího (soudce), kde rozvinuli své svitky a četli je před ním. Když skončili, řekl kádí těmto čtyřem bratřím: „To, co jste právě přednesli, jste řekli jako moudří a při smyslech, anebo jste blázni a pomatení na rozumu? Poslal vás váš papež nebo některý křesťanský král?“ Tu bratři s_velkou zralostí, rozvahou, horlivostí pro víru, nadšením a touhou po spáse odpověděli: „Nikdo nás neposlal, jen Bůh, který nám vnukl, abychom vám kázali pravdu a vaši spásu, neboť Kristus říká v_evangeliu: Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen.{fnr}1{/fnr} Nato se jich kádí zeptal: „Chcete to vše odvolat a stát se Saracény, a tak se zachránit před smrtí? Jinak totiž musíte zemřít.“ Odvětili neochvějným hlasem: „Naprosto to nechceme odvolat, ale jsme připraveni raději zemřít za tuto pravdu a za statečnou obranu katolické víry a snést každé mučení, protože všechno, co jsme řekli, je svaté, katolické a pravdivé.“ Když to kádí slyšel, po poradě nad nimi vynesl rozsudek smrti. Sotva rozsudek vyslovil, s_hlasitým křikem se na ně vrhli všichni okolo stojící Saracéni a volali: „Na smrt, na smrt!“ A na místě je bili nejrůznějšími nástroji, že padli na zem jako mrtví. To bylo kolem třetí hodiny odpoledne, a pro pobouření lidu tam zůstali až do půlnoci.

Kolem půlnoci je nechal kádí vysvléci, pevně přivázat ke kůlům a tak krutě zbičovat, že jejich těla byla zcela zbavena kůže, takže nemohli snést ani pohled jeden na druhého. Nakonec je dal vrhnout do nejhroznějšího žaláře a přivázat pevně na špičatá dřeva, takže nemohli mít ani chvíli úlevu a byli neustále týráni strašným mučením.

Třetí den pak byli vyvedeni na náměstí, kde jsou trestáni zločinci, před vznešeného kádího a ohromné množství saracénského vojska s_tasenými meči a před velký oheň. Tam se jich znovu ptali, zda chtějí odvolat, co řekli, a stát se Saracény, a tak se zachránit před smrtí. Na to odpověděli: „To chceme a to vám hlásáme, abyste se obrátili na víru Kristovu a byli pokřtěni. Vězte, že se pro Krista a jeho víru nebojíme ohně ani tělesné smrti.“ Když to slyšeli Saracéni, kteří tam stáli, vzplanuli hněvem, všichni se na ně zuřivě vrhli, a tak je rozsekali na kousky, že na nich nezůstala ani lidská podoba. Nato je naházeli do ohně, avšak ani tak rozčtvrcená těla nemohli spálit. A celý den tam ten dav stál a přihlížel, přikládal dřevo, rozhazoval popel a zahrabával kosti, aby je křesťané nemohli najít.

Mučedníci pro Pána slavně prolili svou krev; milovali Krista a následovali ho v_životě i_ve smrti. {*} Proto si zasloužili vítěznou korunu.

Ant. k_Zachariášovu kantiku: Svatí vírou zvítězili nad říšemi, konali spravedlnost a dosáhli toho, co jim bylo od Boha slíbeno.

Ant. ke kantiku Panny Marie: Duše spravedlivých jsou v_Boží ruce a nedotkne se jich utrpení.

Narodila se v_roce 1207 na hradě Sárospataku ve východním Maďarsku jako dcera uherského krále Ondřeje II. Její otec a matka svaté Anežky České byli sourozenci. Již jako dítě byla provdána za durynského lantkraběte Ludvíka, měla tři děti. Po smrti manžela (1227) byla z_hradu vyhnána. Nejprve žila v_podhradí v_Eisenachu a potom odešla do Marburgu (1228), kde žil její duchovní vůdce; dala tam postavit nemocnici, žila mezi terciářkami františkánské řehole a sloužila nejchudším a nejubožejším. Zemřela 17. listopadu 1231 v_Marburgu. Za svatou byla prohlášena 27. května 1235 papežem Řehořem IX.

Bože, tys dal svaté Alžbětě poznat, že v_chudých prokazuje úctu Kristu; na její přímluvu dej i_nám, ať s_neúnavnou láskou sloužíme potřebným a trpícím. Prosíme o_to

Ant. 3 Muž se na ni spoléhal, přinášela mu prospěch, nikdy škodu, po všechny dny svého života.

Nikdy nezakolísá, Bůh ji chrání svou přítomností. {*} Její lampa nikdy nezhasne.

(Ad pontificem anno 1232: A. Wyss, Hessisches Urkundenbuch I, Leipzig 1879, s. 31-35)

Začala se projevovat síla Alžbětiných ctností. Už předtím po celý svůj život byla těšitelkou chudých; ale od té doby, kdy nařídila vybudovat blízko jednoho svého hradu špitál a shromáždila v_něm mnoho nemocných a neduživých, věnovala se zcela službě chudákům. Také všem, kdo tam prosili o_almužnu, štědře rozdávala milodary, a nejen tam, ale na celém území podléhajícím pravomoci jejího manžela. Tak vyčerpala všechny své důchody ze čtyř knížectví svého manžela; až nakonec dala prodat ve prospěch chudých všechny své ozdoby a drahocenné šaty.

Měla ve zvyku dvakrát denně, ráno a večer, osobně navštěvovat všechny své nemocné. A ty, jichž se druzí zvláště štítili, osobně ošetřovala: jedny krmila, jiným upravovala lůžko, některé přenášela na ramenou, a prokazovala mnoho jiných milosrdných skutků; její muž, blahé paměti, jí v_tom v_ničem nebránil. A když jí potom manžel zemřel, usilovala o_co největší dokonalost a vyžádala si ode mě s_mnoha slzami, abych jí dovolil žebrat dům od domu.

A právě na Velký pátek, když byly odhaleny oltáře, položila ruce na oltář v_jedné kapli svého města, kde usadila menší bratry, a za přítomnosti některých se zřekla vlastní vůle, veškeré světské slávy a všeho, co Spasitel v_evangeliu radil opustit. A potom, když viděla, že by mohla být znovu vtažena do světského ruchu a pozemské slávy, zůstane-li v_zemi, kde se jí za života jejího manžela prokazovaly pocty, přišla za mnou proti mé vůli do Marburku. Tam zřídila ve městě špitál, shromažďovala nemocné a neduživé, a ty, kteří byli zvlášť ubozí nebo se jimi pohrdalo, obsluhovala u_svého stolu.

Přes tuto její činnost – říkám to před Bohem – jsem málokdy viděl ženu, která by byla víc kontemplativní. Vždyť některé řeholnice a řeholníci viděli velmi často, když se vracela od vnitřní modlitby, jak její tvář podivuhodně zářila a z_očí jí vycházely jakoby sluneční paprsky.

Než zemřela, vyslechl jsem její zpověď. A když jsem se ptal, jak se má naložit s_jejím majetkem a osobními věcmi, odpověděla, že všechno jí už dávno patřilo jen zdánlivě a že je to majetek chudých. Prosila mě, abych jim všechno rozdělil, kromě nejobyčejnějších šatů, které měla na sobě a v_nichž chtěla být pochována. Když to bylo projednáno, přijala tělo Páně a potom se až do večera v_řeči znovu a znovu vracela k_tomu nejlepšímu, co slyšela v_kázání. Potom s_velikou zbožností svěřila Bohu všechny, kdo se u_ní shromáždili, a skonala, jako by sladce usnula.

Alžběta, dcera královská, vládne v_nebi ozdobena trojí zásluhou. {*} Zanechala nám na zemi trojí příklad k_následování.

Jako panna, manželka a vdova. {*} Zanechala nám na zemi trojí příklad k_následování.

Ant. 2Všechno tvorstvo, veleb Pána, neboť on ukazuje svou slávu na svých svatých.

Řádnou ženu, kdo ji najde? Větší cenu má než perly. Srdce jejího manžela na ni spoléhá, o_zisk nemá nouzi. Přináší mu jen prospěch, nikdy škodu po všechny dny svého života.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Přijala požehnání od Hospodina a milosrdenství od Boha, svého Spasitele.

Prosme Boha Otce, který poslal Krista, aby uzdravil ty, kdo mají zraněné srdce, a volejme k_němu:

Šťastný muž dobré ženy! Počet jeho dnů je dvojnásobný. Řádná žena dělá svému muži radost, takže muž prožívá svá léta v_pokoji.

Hle, mnohé jsi poučovala a ochablým rukám jsi navracela sílu. Tvá slova zdvihala klopýtajícího, podpírala jsi klesající kolena.

Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva.

Ant. 1 Zřekla se pomíjivého království v_tomto světě, aby v_nebi dostala království za úděl navěky.

Ant. 2 Jednala statečně a její srdce bylo silné, protože milovala čistotu.

Radujme se, jásejme a vzdejme čest Bohu, neboť nadešla Beránkova svatba, jeho nevěsta se připravila. Bylo jí dáno, aby se oblékla do skvěle bílého kmentu – tím kmentem jsou dobré skutky věřících. A dále mi řekl: „Zapiš to: Blaze těm, kdo jsou pozváni k_Beránkově svatební hostině!“ Pak ještě připojil: „To jsou pravá Boží slova.“

Ant. ke kantiku Panny Marie:Amen, pravím vám, cokoliv jste udělali pro jednoho z_těchto mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali.

Přimkněme se ke Kristu, který neúnavně sloužil potřebným, a pokorně ho prosme:

Bože, náš Otče, ve svém Synu jsi nám dal vzor nového člověka, který sestupuje mezi chudé, aby sloužil,

daruj také nám lásku k_tobě a k_nejmenším, která jediná nás činí velikými.

dej také nám odvahu beze studu dělat to, co při naslouchání evangeliu poznáváme jako správné.

Alžběta si při službě chudým nedělala pražádné starosti, že by jí něco mohlo chybět,

Pane, tys řekl, že co jsme udělali pro někoho z_lidí v_nouzi, udělali jsme pro tebe,

odplať účastí na životě ve svém království těm, kdo zasvětili svůj život nezištné službě.

Narodila se v_Assisi roku 1197 a při křtu dostala jméno Kateřina. V_15 letech vstoupila do 2. řádu sv. Františka a následovala svou sestru Kláru v_životě chudoby. Několik let byla představenou kláštera ve Florencii, vrátila se do Assisi a zemřela krátce po své sestře, pravděpodobně 27. srpna 1253. Jeji úctu potvrdil roku 1753 papež Benedikt XIV.

Bože, pod tvým vedením se svatá Anežka stala pro mnoho dívek vzorem serafínské dokonalosti; veď i nás, ať následujeme její ctnosti, abychom spolu s_ní mohli zakoušet věčnou radost.

Anežko, chloubou jsi všech panen vznešených,

teď trůníšzářící v_palácích nadhvězdných.

Právem jsi dosáhla nejvyšší odměny,

slyš náš zpěv, který tobě zní.

Znajíc nebezpečí, jež v_žití hrozí všem,

i_jak svět snaží se s_prohnaným důmyslem

svést srdce poctivá, moudře se rozhodneš,

do ústraní že odejdeš.

Je rodná sestra tvá Klára tvou vůdkyní,

ta poučí tě, jak lákadly svůdnými

pohrdat, a ty pak opouštíš s_radostí

slávu, čest a dům otcovský.

Chtějíc se Kristu jen zalíbit, hrubý šat

oblékneš a vstoupíš do Františkových řad,

abys co nejdříve mohla nalézti tam

přímou pěšinu k_výšinám.

Bože, jenž řídíš svět, stůj při nás v_každý čas,

pro přímluvu Anežky ať se každý z_nás

už cestou ctnosti dá, aby směl dosíci

odměny, jež nám slíbil jsi. Amen.

Své ctihodné Matce a Paní v_Kristu, vzácné a vroucně milované Paní Kláře a celému jejímu konventu, Anežka, pokorná a nejmenší služebnice Krista. Protože osud všech lidí už je tak utvářen, že nikdy nemůže člověk zůstat v_témže stavu, proto jakmile si člověk myslí, že je šťasten, už se řítí do neštěstí. Věz tedy, Matko, že největším utrpením a nesmírným zármutkem pro mé tělo i ducha, takže jsem nad pomyšlenístísněná a ztrápená, že sotva mohu mluvit, je to, že jsem tělesně odloučena od Vás a svých ostatních sester, o_nichž jsem myslila, že s_nimi budu na tomto světě žít i_umírat.

Toto utrpení mělo svůj počátek, ale neukazuje se jeho konec, nezmenšuje se, roste. Vzniklo nedávno, ale jako by nemělo konce. Stále je se mnou a nechce se ode mne vzdálit. Věřila jsem, že na zemi jedna smrt a jeden život spojuje ty, kdo mají v_nebi týž život, a že společný hrob skryje ty, které mají tak podobnou přirozenost. Avšak jak vidím, klamala jsem se, přišla velká bída a já jsem opuštěná a v_každém ohledu trpím. Mé nejmilejší sestry, plačte se mnou, bědujte se mnou, abyste jednou nemusely zakoušet to, co já! Pomozte mi, prosím, svými zbožnými modlitbami, aby mi toto utrpení bylo snesitelné a lehké. Nejmilejší Matko a Paní, co mám říci, když už ani doufat nemohu, že své sestry ještě v_tomto životě uvidím?

Nemám tu nikoho ze svých milých, kdo by mně potěšil. V_jiném ohledu však jsem velmi potěšena, a Vy byste mi mohly k_tomu blahopřát: Našla jsem tu totiž hlubokou svornost, žádné roztržky, a to v_takové miře, že je to až neuvěřitelné. Všechny mě přijaly s_velkou laskavostí a radostí, a s_oddaností plnou úcty mi slíbily poslušnost. Všechny se odporoučejí Bohu i Vám a Vašemu konventu, a já odporoučím sebe i_je ve všem a skrze všechno Vám, abyste svědomitě pečovala o_mne i_o_ně stejně jako o_své sestry a dcery. Vy si pak buďte jista, že já i ony po celý život chceme zachovávat Vaše příkazy a napomenutí.

Jak krásná jsi, Kristova panno! {*} Pán tě odměnil slavnou korunou panenství.

Nikdo ti nemůže vzít palmu vítězství ani tě odloučit od lásky Kristovy. {*} Pán tě odměnil slavnou korunou panenství.

Panno, ty z_moudrých panen jsi,

když jdeš za Klárou, sestrou svou,

naproti svému Snoubenci

a neseš lampu rozžatou.

Vede tě láska horoucí;

tvá mysl, jež se bolestí

ani zlem nedá přemoci,

v_těžkostech ještě víc se skví.

Tělo, jež krotí drsný šat,

často i s_nocí bezesnou,

zahání jeno chlebem hlad

a douškem vody žízeň svou.

Než jakou skvělou jasností

je proniknuta tvoje tvář

a jakou blahou radostí

své srdce naplněno máš!

Tvůj duch se vznáší k_hvězdám výš,

už zří jen stín niv pozemských.

Když odložil svých údů tíž,

zmocní se sídel nebeských.

Teď vzata v_říši nadhvězdnou,

na chráněnce své vlídně hleď

a nás tou cestou bezpečnou

k_odměnám věčným stále veď.

Ať otci nestvořenému

i_Synu zní náš chvalozpěv

i_Těšiteli svatému

po všechny věky věků všech. Amen.

Ant. na Benediktus:Že jsi opustila rodiče, dostaneš bohatou odměnu od Pána, svého Boha, za kterým jsi přišla a pod jehož křídla jsi se utekla.

Ant. na Magnifikat:Já patřím svému miláčkovi a on je můj, on pase mezi liliemi. Nalezla jsem miláčka svého srdce, uchopila jsem ho a už ho nepustím.

Narodil se 20. prosince 1676. Když studoval v_Římě, požádal o_přijetí mezi menší bratry. Jako kněz prošel téměř celou Itálií a s_velkým užitkem kázal lidu. Napsal také mnohá díla pro kazatele a pro výchovu věřících. Roku 1697 vstoupil v_Římě k_riformelle (reformní větvi františkánů). Zemřel v_Římě 26. listopadu 1751, svatořečen byl 29. června 1867 papežem Piem IX.

Všemohoucí a milosrdný Bože, tys učinil svatého Leonarda slavným hlasatelem tajemství kříže; na jeho přímluvu dej, ať pochopíme, jaké poklady jsou v_kříži skryty, a ať se na nás projeví účinky vykoupení.

Celá země je zpustošena, ale nikdo si toho nevšímá!{fnr}1{/fnr} Hle, to je začátek všeho zla, že si nikdo nevšímá toho, o_čem by bylo třeba vážně uvažovat: Odtud totiž pochází mnoho zmatků v_jednání. Především se nedbá o_poslední věci; zapomíná se na Boží dobrodiní a na to vše, co pro nás Boží Syn vytrpěl při svém krutém mučení; nedbale se vykonávají úkoly a povinnosti vlastního stavu; nedává se pozor na nebezpečí, která ze všech stran obklopují náš život. A když je proto svět naplněn nepravostmi, právem si Jeremiáš stěžuje: Celá země je zpustošena.

Je nějaká pomoc proti takovým zlům? Ovšemže, a chtěl bych všem prelátům, farářům, kněžím a ostatním Božím služebníkům, jimž padám k_nohám, zvěstovat, že tento vytoužený lék je po ruce, aspoň z_velké části: Totiž zbožné cvičení tak zvané „křížové cesty“. Jestliže se jejich horlivostí a pílí rozšíří do jednotlivých farností a kostelů, bude jistě nejmocnější ochranou proti rozmáhajícím se neřestem a naplní velikými dary ctnosti všechny, kdo budou zbožně přemýšlet o_utrpení a lásce Ježíše Krista. Kolik spásných osvícení vyvolá v_mysli vytrvalé rozjímání o_přehořkém utrpení Božího Syna, jak upřímnou zkroušenost srdce, jak nezlomnou pevnost ducha! Každodenní procházení křížové cesty mě poučilo, že mravy lidí se tímto zbožným způsobem modlitby rychleji obracejí k_dobrému.

Vždyť křížová cesta je protijed na neřesti, očista od nevázaných vášní, účinný podnět k_ctnosti a svatému životu. Opravdu, jestliže si kruté křižování Božího Syna živě představíme před očima své mysli, sotva můžeme odolat, abychom se v_záři takového světla nehrozili ohavností vlastního života; naopak, budou nás nutit, abychom láskou odpověděli na takovou lásku nebo aspoň ochotně snášeli protivenství, která v_životních podmínkách každého z_nás přicházejí.

Rozhodl jsem se, že u_vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného. {*} To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.

Moje mluvení a kázání záleželo v_projevování Ducha a moci. {*} To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Prozářil všechno jako slunce, jeho díla jsou plna Boží slávy.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Pán mu dal statečnost a sílu, aby vystoupil na výšiny a dostal jeho dědictví.

Sv. František Antonín Fasani se narodil roku 1681 v_italské Apulii. Jako mladík vstoupil do Řádu menších bratří konventuálů. Po přijetí kněžského svěcení věnoval všechny své síly hlásání evangelia. Vyznačoval se přísným životem a zbožnou úctou k_Matce Boží Neposkvrněné. Přibližně 40 let působil jako kazatel. Srdečnou láskou zahrnoval chudé, sirotky, nemocné a zvláště vězně. Pozemský život zakončil roku 1742. Svatořečil ho papež Jan Pavel II. 13. dubna 1986.

Bože, tys učinil svatého Františka Antonína vynikajícím vzorem serafínské dokonalosti a horlivým hlasatelem evangelia; dej, abychom pro jeho zásluhy a na jeho přímluvu byli vytrvalí ve víře a ve skutcích lásky a jednou abychom dosáhli věčné odměny.

(De triplici via, kap. 2, De sex gradibus dilectionis Dei, par. 4, č. 9–11: Opera Omnia, sv. 7, s. 10–11)

Pro pochopení pokroku v_milování Boha je třeba vědět, že je šest stupňů, kterými je třeba pomalu a postupně projít, abychom došli k_dokonalosti.

Prvním stupněm je sladkost, aby se člověk učil okoušet, jak sladký je Pán.{fnr}1{/fnr} K_tomu dochází právě tehdy, když uvažování o_Boží lásce rodí v_srdci sladkost.

Druhým stupněm je žádostivost, když si duše již zvykne na sladkost, potom se v_ní rodí taková touha, že ji nemůže uspokojit nic jiného kromě dokonalého vlastnění toho, koho miluje, a protože ho nyní nemůže dosáhnout, neboť je daleko, tedy stále vychází a vystupuje mimo sebe prostřednictvím extatické lásky.

Třetím stupněm je nasycení, které vzniká právě z_žádostivosti. Duše živelně toužící po Bohu a směřující vzhůru nabývá nechuti ke všemu, co zůstává níže. Proto jako by nasycená nemůže nalézt pokrm v_ničem kromě jediného milovaného, a pociťuje spíše odpor než chuť; tak to na tomto stupni lásky dělá duše ve vztahu ke všemu, co je pozemské.

Čtvrtým stupněm je opojení, které se rodí z_nasycení. Opojení spočívá v_tom, že člověk miluje Boha tak velkou láskou, že již nejen odmítá útěchu, ale nadto pociťuje uspokojení z_utrpení a vyhledává je místo útěchy, a silou lásky toho, koho miluje, raduje se z_trestů, urážek a ran, tak jako Apoštol.{fnr}2{/fnr}

Pátým stupněm je bezpečí, které se rodí z_opojení. Protože duše cítí tak velikou lásku Boží, že by pro něj ráda snesla všechnu škodu a každou urážku, odvrhuje strach a nabývá tak velikou důvěru v_Boží pomoc, že si myslí, že žádným způsobem nemůže být odtržena od Boha. Právě na tomto stupni byl Apoštol, když řekl: Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy?{fnr}3{/fnr}

Šestým stupněm je pravé a plné ticho, v_němž vládne tak velký pokoj a odpočinutí, že duše jistým způsobem trvá v_mlčení i_ve snu a jako by spočívala v_Noemově arše, kde nezakouší žádný neklid. Vždyť kdo může zneklidnit takového ducha, kterého nerozbouří žádný popud žádostivosti, ani nevzruší žádný osten strachu? V_takovém duchu je pokoj a klidný postoj i_odpočinutí, a tam spočívá pravý Šalamoun, když došlo pokoje jeho místo.{fnr}4{/fnr} Dosáhnout tohoto ticha lze jen láskou. Když k_němu člověk dospěje, může velmi snadno dělat všechno, co patří k_dokonalosti, ať konat nebo trpět, ať žít nebo umírat. Proto je třeba usilovat o_pokrok v_lásce, neboť ten vyvolává dokonalost všech dober, a udělí nám jej ten, který žije a kraluje na věky věků. Amen.

{fn:1}Srov. {r}Žl 34 (33),9{/r}.{/fn} {fn:2}Srov. {r}Kol 1,24{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Řím 8,35{/r}.{/fn} {fn:4}Srov. {r}Sir 47,13{/r}.{/fn}

Řeknu ti, co je dobré a co od tebe Pán žádá: {*} Milovat milosrdenství a pokorně kráčet se svým Bohem.

Ujímat se sirotků a vdov v_jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa. {*} Milovat milosrdenství a pokorně kráčet se svým Bohem.

Ant. k_Zachariášovu kantiku: Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k_sobě navzájem.

Ant. ke kantiku Panny Marie: Amen, pravím vám, cokoli jste udělali pro jednoho z_těchto mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali.

Narodil se roku 1394 v_Monteprandone v_Itálii, v_Perugii studoval práva. Když roku 1416 vstoupil k_menším bratřím, vystudoval teologii, stal se knězem a celý další život strávil jako kazatel; prošel téměř celou Itálií a Evropou. Šířil úctu k_Nejsvětějšímu jménu Ježíš, byl pověřován poselstvími k_obrácení bludařů. Snažil se o_opětné sjednocení observantů a konventuálů, na něž se františkánský řád rozštěpil. Zemřel v_Neapoli 28. listopadu 1476, svatořečen byl 10. prosince 1726 papežem Benediktem XIII.

Bože, tys učinil svatého Jakuba slavným hlasatelem evangelia, aby zachraňoval lidské duše a obracel hříšníky na cestu ctnosti; na jeho přímluvu dej, ať jsme očištěni od všech hříchů a dosáhneme věčného života.

A jiné padlo na dobrou půdu; vzrostlo a přineslo stonásobný užitek{fnr}1{/fnr}. To jsou srdce zbožných, zúrodněná Duchem Svatým, v_nichž Boží slovo zasévá lítost nad hříchy, fialku pokory, růži lásky, lilii čistoty, bázeň Boží, touhu po věčnosti, pohrdání věcmi pozemskými, krásu všech ctností. Ó_přesvaté Boží slovo, plné milosti! Ty osvěcuješ srdce věřících, ty sytíš hladové, ty těšíš zarmoucené, ty obohacuješ mysli všech dobrých a dáváš klíčit všem ctnostem, ty zachraňuješ duše před ďáblem, ospravedlňuješ hříšné a z_pozemšťanů děláš nebešťany.

Kde člověk získá Ducha Svatého? Při kázání. Kde oplakáváš své hříchy? Při kázání. Kde jsi odpustil bezpráví? Při kázání. Kde jsi odložil zlou vůli? Při kázání. Kde získáš trpělivost a nalezneš svou ztracenou duši? Při kázání. Kde jsi poznal Boha? Při kázání. Kde se ze zločinců stávají dobří lidé? Při kázání. Kde se odstraňují nesčíslná zla: vraždy, smilstva, zrady, nenávist a jiná jim podobná? Při kázání. Kdo udrží lid ve víře? Kázání. Neboť ti, kdo neslyší Boží slovo, jsou jako zvířata. Kdo vyhladí bludy a kacířství? Kázání. Kdo obrátí svět? Kázání. Co uložil Kristus apoštolům? Kázat. Kdo rozsévá milosti a ctnosti do duší? Kázání; neboť to už nemluvíte vy{fnr}2{/fnr}.

Ó přesvaté kázání, dražší než všechny poklady! Blahoslavení, kdo tě rádi slyší, protože jsi velké světlo, které osvěcuje celý svět. Bernard říká: „Boží slovo je třeba ochotně poslouchat, zbožně přijímat a bedlivě uchovat to, co je k_spáse duší. Není to slovo lidské, ale opravdu to je slovo Boží, ať už těší či napomíná nebo i_vytýká.“ A jako nedbalý rozsévač tu a tam ztrácí semeno, tak i_nedbalý posluchač Boží slovo. Proto praví Augustin: „Znovu se vás ptám, bratři a sestry, řekněte mi: Co se vám zdá, že je víc – Tělo Páně, nebo Boží slovo? Chcete-li odpovědět, pak řekněte, že Boží slovo není méně než Tělo Kristovo.“

Hlásej slovo, přicházej s_ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s_veškerou trpělivostí a znalostí. {*} Buď ve všem rozvážný, vytrvalý ve zkouškách, pracuj jako hlasatel evangelia.

Jak milý je příchod těch, kdo zvěstují dobré věci. {*} Buď ve všem rozvážný, vytrvalý ve zkouškách, pracuj jako hlasatel evangelia.

Ant. k_Zachariášovu kantiku: Zvěstoval lidem Ježíšovo jméno, hlásal jim slova, která přijal od Boha.

Ant. ke kantiku Panny Marie: Odstraňoval bezbožnou hanebnost, celým svým srdcem tíhl k_Pánu a v_hříšných dobách upevňoval zbožnost.

Dnes františkánská rodina oslavuje všechny svaté, kteří následovali Krista a svatého Františka a zachováváním jeho řehole dosáhli evangelní dokonalosti. Od 13. století až do naší doby vzešlo z_františkánské rodiny téměř 500 svatých a blahoslavených kněží, řeholníků, řeholnic a terciářů. Oni jsou našimi přímluvci u_Boha.

Všemohoucí Bože, ty ozařuješ svou církev podivuhodnými a pestrými květy serafínské svatosti; dej i_nám, abychom následovali příklad tolika slavných spolubratří a mohli v_nebi obdržet korunu spravedlivých.

Ant. 1 Hospodin dbá o_cestu spravedlivých, kteří dnem i_nocí přemítají o_jeho zákoně.

Ant. 2 Podivuhodné je tvé jméno, Pane; slávou a ctí jsi ověnčil své svaté.

Vždyť přece nehlásáme sebe, ale (kážeme, že) Ježíš Kristus je Pán, my však že jsme vaši služebníci kvůli Ježíši. Neboť Bůh, který řekl: Ať ze tmy zazáří světlo!, zazářil i_v_našem srdci, aby osvítil (lidi) poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři.

Poklad (víry) máme v_nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám. Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k_zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i_Ježíšův život byl patrný na našem těle. Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i_Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle. A tak v_nás pracuje smrt, ale ve vás život. Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v_Písmu: Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil, věříme i_my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s_Ježíšem i_nás a společně s_vámi nás postaví před něho. Všecko se to přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet (lidí) bude potom projevovat vděčnost k_Boží oslavě.

A proto neklesáme na mysli. Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne omlazuje, neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.

Kristova láska nás nutí k_tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z_mrtvých.

Jako (Boží) spolupracovníci vás proto napomínáme, abyste nepřijali milost Boží nadarmo! (Bůh) přece říká: V_době příhodné jsem tě vyslyšel, v_den spásy jsem ti pomohl. Hle, teď je ta doba příhodná, hle, teď je ten den spásy!

Ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, všestrannou vytrvalostí, v_souženích, v_nesnázích, v_úzkostech, v_ranách, v_žalářích, v_nepokojích, v_námahách, ve bděních, v_postech; čistotou, poznáním, shovívavostí, dobrotivostí, Duchem Svatým, upřímnou láskou, slovem pravdy, silou Boží, zbrojí spravedlnosti v_útoku i_v_obraně; za pocty i_potupy při zlé i_dobré pověsti. Že prý jsme svůdcové, a přece jsme pravdiví; že prý neznámí, a zatím jsme dobře známí; jako zmírající, a hle – žijeme; jako trestu propadlí, a přece na smrt vydáni nejsme; prý jsme smutní, a zatím se stále radujeme, jako by chudáci, a přece mnohé obohacujeme, jako bychom nic neměli, a zatím máme všechno.

Pro přikázání Páně a pro zákony otců vytrvali Boží svatí v_bratrské lásce. {*} Protože měli jednoho ducha a jednu víru.

Hle, jak je dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu. {*} Protože měli jednoho ducha a jednu víru.

Když náš Spasitel říká na prvním místě: Blahoslavení chudí v_duchu{fnr}1{/fnr}, vyzývá k_dokonalému zřeknutí se časného majetku. Když pak říká: Blahoslavení tiší{fnr}2{/fnr}, vede ke zřeknutí se vlastní vůle a smyslů, kterými se člověk stává tvrdým a bezohledným. Když dále přidává: Blahoslavení plačící{fnr}3{/fnr}, nabádá k_úplnému odvrácení od tělesných rozkoší. Nato pokračuje: Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, a blahoslavení milosrdní{fnr}4{/fnr} a tím vede ke spravedlivému, svědomitému a laskavému vztahu k_bližním. Pak dodává: Blahoslavení čistého srdce a blahoslavení tvůrci pokoje{fnr}5{/fnr}.

Tím nás volá, abychom se povznášeli k_Bohu s_čistou myslí a klidným, pokojným srdcem. Tak se duše dokonalého člověka stává podobnou Jeruzalému, jehož jméno se vykládá jako „město pokoje“. Když nakonec praví: Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království{fnr}6{/fnr}, jako by uzavíral kruh a vrací se na začátek, protože v_tomto jediném se všechno naplňuje.

To potvrzuje svatý patriarcha chudých, František, když na začátku své řehole klade první tři body jako její živé základy: „Řehole a život menších bratří jest: zachovávat svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista životem v_poslušnosti, bez vlastnictví a v_čistotě“. Další tři pak doporučuje jako doplnění, po kterém mají toužit: „Ať se bratři snaží o_to, po čem mají toužit nade všecko, totiž aby měli Ducha Páně a ten aby v_nich svatě působil, aby se k_němu modlili neustále čistým srdcem, aby byli pokorní, trpěliví v_pronásledování a v_nemoci a milovali ty, kteří nás pronásledují, ponižují a tupí.“ Tím se dotýká oné druhé trojice, neboť na první místo klade povznesení se k_Bohu, na poslední laskavost k_bližnímu, doprostřed snášenlivost k_nepřátelům.

Tak je tedy dokonalý člověk prvními třemi ukřižován světu a třemi následujícími se stává podobným Bohu, aby se jako šesti křídly serafa pozdvihoval od věcí světských k_věcem božským. Zasloužil si tedy tento chudičký svatý, který dokonale zachoval dokonalost evangelia a učil jí, aby mu Kristus ve zjevení serafa vtiskl své jizvy jako stvrzující pečeť. Tak nám proti nebezpečné temnotě poslední doby ukázal znamení na cestě dokonalosti, a tak jsme byli poučeni, jak této dokonalosti dosáhnout, naučíme-li se nedívat příliš vysoko a budeme-li ochotně přijímat pokoření.

{fn:1}{r}Mt 5,3{/r}.{/fn} {fn:2}{r}Mt 5,5{/r}.{/fn} {fn:3}{r}Mt 5,4{/r}.{/fn} {fn:4}{r}Mt 5,6-7{/r}.{/fn} {fn:5}{r}Mt 5,8-9{/r}.{/fn} {fn:6}{r}Mt 5,10{/r}.{/fn}

Vy, kteří jste opustili všechno a šli jste za mnou, {*} stokrát víc dostanete a za podíl budete mít život věčný.

Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. {*} stokrát víc dostanete a za podíl budete mít život věčný.

Ant. 2 Svatí a pokorní srdcem, velebte Pána; duchové a duše spravedlivých, zpívejte Bohu chvalozpěv.

Ty, které si (Bůh) napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s_obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z_mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.

Ant. k_Zachariášovu kantiku:Trojjediný věčný Bože, tebe chválí slavný zástup mučedníků, panen a svatých žen a všichni svatí tě společně oslavují.

Bůh ukazuje svou slávu na svých svatých a velikost jejich života je jeho dar. Proto k_němu s_důvěrou volejme:

Bože, prameni svatosti, život tvých svatých nám ukazuje nepřeberné bohatství tvých darů,

Věčný Bože, ty nám ve své prozřetelnosti zjevuješ na svých svatých dokonalý obraz života ve spojení s_Kristem

dej, ať se s_jejich pomocí také my stáváme stále podobnějšími tvému Synu.

Bože, králi věčné slávy, ty v_nás příkladem těch, kdo věrně následují Krista, vzbuzuješ touhu po nebeské vlasti,

Bože, ty nám dáváš při slavení památky tvého Syna možnost připojit se ke chvále, kterou ti vzdávají svatí,

dej nám ducha pravé zbožnosti, abychom už zde na zemi měli účast na tom, co oni konají v_nebi.

Spravedliví však žijí navěky, jejich odměna je u_Pána a Nejvyšší o_ně pečuje. Proto obdrží velkolepé království a nádhernou korunu z_ruky Pána, který je bude chránit pravicí a ramenem je zaštítí.

(Naši otcové) jsou proslavení muži, a na jejich spravedlnost se nezapomene. Zůstane u_jejich potomstva, na jejich děti (přejde) bohaté dědictví. Jejich potomstvo zůstává věrné přikázáním, a kvůli rodičům i_jejich děti. Až navěky zůstane jejich potomstvo a jejich sláva nevyhasne. Jejich těla byla pohřbena v_pokoji, ale jejich jméno žije po mnoho pokolení.

Jsme děti svatých a očekáváme život, který Bůh dá těm, kdo svou víru v_něho nikdy neztratili.

Ant. 1 Viděl jsem stát před trůnem veliký zástup svatých ze všech národů.

Ant. 3 Všichni svatí se radují s_Kristem, oděni bílým rouchem následují Beránka, kamkoli jde.

Chvalme nyní slavné muže, naše otce, podle dob, kdy žili. Byli to muži bohatí a obdaření mocí, klidně žili ve svých domech. Ti všichni byli vážení u_svých současníků a za svého života si získali chválu.

Ant. ke kantiku Panny Marie:Od věků nikdo neslyšel, k_sluchu nikomu neproniklo, oko nespatřilo, že by bůh, mimo tebe, tak jednal s_těmi, kdo v_něho doufají.

Bůh ukazuje svou slávu na svých svatých a velikost jejich života je jeho dar. Proto k_němu s_důvěrou volejme:

Ty dáváš mučedníkům statečnost, aby svědčili o_Kristu až k_prolití vlastní krve,

dej nám poznat, že jejich panenství je tvůj dar a znamení plnosti, k_níž církev roste očekávajíc zjevení budoucí slávy.

Otevři umírajícím bránu nebeského domova, aby přebývali s_Pannou Marií, svatým Josefem a se všemi svatými,

Blahoslavený Rafael se narodil roku 1694. Po období vojenské služby vstoupil do Řádu menších bratří konventuálů a roku 1717 přijal kněžské svěcení. Jako kněz působil v_mnoha klášterech. Ve svém životě spojoval lásku k_Bohu s_hrdinským nasazením pro službu chudým, nemocným a trpícím. Zemřel 2. prosince 1741 v_Lagiewnikach u_Lodži v_Polsku. Blahořečil ho 9. června 1991 papež Jan Pavel II.

Bože, blahoslavený kněz Rafael veden tvou milostí následoval Krista pokorného a chudého a v_duchu evangelní lásky přinášel pomoc potřebným a nemocným; dej, abychom podle jeho příkladu konali dílo křesťanského milosrdenství a zasloužili si přijetí mezi blahoslavené v_tvém království.

Z_homilie papeže Jana Pavla II. ve Varšavě při blahořečení Rafaela Chylińského 9. června 1991

Přikázání lásky má v_evangeliu i svůj společenský rozměr. Kristus říká: To je mé přikázání: Milujte se navzájem,{fnr}1{/fnr} milujte se vespolek.

Koncil učí, že člověk je jediný tvor na zemi, kterého chtěl Bůh pro něho samého.{fnr}2{/fnr} A přece současně tento člověk – obraz Boha a jeho podoba – může sám sebe plně nalézt jen v_opravdovém darování sebe samého.{fnr}3{/fnr}

Chci vám dnes, bratři a sestry, zanechat jakoby dodatečné povzbuzení k_takové lásce, která chce Bohu darovat sebe celého, a bližního miluje jako sebe samého. Při této mši svaté byl vyhlášen za blahoslaveného františkán, Otec Rafael Chyliński. Byl to člověk velké modlitby a současně velkého srdce pro ubohé. Když v_Krakově roku 1736 vypukla epidemie, zcela se zasvětil nemocným a konal všechny služby, nedbaje na vlastní bezpečí. S_oddaností sloužil ubohým, nakaženým, zachváceným epidemií, všem, kteří přicházeli do jeho kláštera v_Lagiewnikách, dnes čtvrti Lodži; nejednou – když už neměl nic jiného – dával jim vlastní porci chleba anebo svůj plášť. Krátce po jeho smrti začal proces blahořečení, byl však přerušen rozdělením Polska.

To, že po tak dlouhou dobu nezanikla památka jeho svatosti, je svědectvím, že Bůh jako by zvlášť čekal na to, aby jeho služebník mohl být prohlášen blahoslaveným již ve svobodném Polsku. Velmi jsem se nad tím pozastavil, když jsem četl jeho životopis. Jeho život je spojen se saským obdobím, a víme, že to byly smutné časy nejen z_hlediska politické polské historie, ale i_z_hlediska společenské morálky.

Otec Rafael si zvolil povolání chudého syna svatého Františka. Jeho skrytý život, ukrytý v_Kristu, byl protestem proti tomu sebezničujícímu vědomí, postupu a jednání šlechtické společnosti v_oněch saských dobách, o_nichž víme, jaký měly konec. Proč však nám to dnes Prozžetelnost připomíná? Proč až nyní dozrál tento proces přes všechna znamení ze země i_z_nebe, že je možné vyhlásit Otce Rafaela blahoslaveným? Odpovězte si na tuto otázku. Odpovězte si na ni. Zastavme se všichni nad výmluvností tohoto blahořečení právě léta Páně 1991.

{fn:1}{r}Jan 15,12{/r}.{/fn} {fn:2}Gaudium et Spes 24.{/fn} {fn:3}Gaudium et Spes 24; srov. {r}Lk 17,33{/r}.{/fn}

Měl jsem hlad a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít; byl jsem na cestě a ujali jste se mně. {*} Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z_těch mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali.

Půjčuje Hospodinu, kdo má soucit s_chudákem. {*} Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z_těch mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali.

Giuseppe Migliavacca se narodil v_Trigolu 13. června 1849. Vstoupil do semináře v_Cremoně a na kněze byl vysvěcen roku 1874. Roku 1888 složil slavné sliby v_Tovaryšstvu Ježíšovu, odkud však byl donucen odejít. Turínský arcibiskup mu svěřil formaci některých žen, které se věnovaly péči o_sirotky, a tak se stal zakladatelem Sester Panny Marie utěšitelky. Po deseti letech, na základě falešných obvinění, musel tuto kongregaci roku 1900 opustit. Na základě doporučení blahoslaveného kardinála Andrea Carla Ferrariho vstoupil do Řádu menších bratří kapucínů do konventu v_Lovere, kde prožil noviciát a přijal jméno bratr Arsenius z_Trigola. Svou službu vykonával v_Bergamu, kde 10. prosince 1909 i_zemřel.

Bože, ty jsi dal blahoslavenému knězi Arseniovi milost následovat Krista chudého a pokorného, dej i_nám, abychom sloužili s_milosrdnou láskou, věrně žili své povolání a s_tvou pomocí překonávali všechny překážky.

(21 aprile 1903: Archivio Provinciale dei Cappuccini Lombardi [APCL, P 391/26/33])

Pokora je pravda. Pokorou oddělujeme vzácné od mrzkého: co je Boží, dáváme Bohu, co je naše, nám. Pokora je také spravedlnost: neboť uznává, že všechno dobro, které máme, je od Boha, neboť všechno náleží jemu a přivlastňovat si ho znamená krást čest a slávu Bohu samotnému, a proto je pýcha velkým hříchem, který si přivlastňuje to, co je Boží. Proto pyšní nemohou vejít do ráje, neboť jsou vinni nejtěžším hříchem.

Kdokoli chce náležitě uvažovat a správně a náležitě zjistit, co je jeho vlastní a co je zcela Boží, zjistí, že svého nemá nic, ale že všechno obdržel od Boha – tělo i_duše s_jejich vlastnostmi, možnostmi a schopnostmi – to vše je Boží. Pokora je ta nejsprávnější věc, ta nejjasnější, co se tedy děje, že ji nežijeme? Důvod spočívá ve velké touze, dychtíme totiž po tom, abychom zveličovali, abychom se zviditelňovali, abychom byli výjimeční. V_tom je všechen původ našeho zla – a právě toto zničilo Lucifera a všechny jeho anděly.

Dojdeme té velikosti, která nás přitahuje, ale jinou cestou a ne nyní. Cestou pokory a v_budoucím životě. Jsme stvořeni pro Boha, abychom s_ním byli na věky šťastní. Jak jsme se nechali podvést, když zde na zemi hledáme pocty, bohatství a rozkoše, když nejsou ničím jiným než stínem toho, po čem naše srdce skutečně prahne a touží, a tak kdo se v_tom ztratí a na tom se pase, nenávratně ztrácí, co je skutečné a věčné. A proč se to děje? Protože neuvažujeme pravdivě, nerozjímáme o_věčných pravdách, o_evangelních pravdách.

Zkušenost nám to stále znovu ukazuje: když je někdo bohatý, mocný a ctěný, nikdy se necítí dost bohatý ani dostatečně ctěný ani dost mocný, protože to, co má, je omezené či nedostatečné a jeho srdce je stvořeno pro nekonečné a neomezené. Slyš proto Šalomounův závěr, že poté, co okusil a vlastnil, co lze vlastnit a okoušet, pravil, že vše je prázdnota a marnost, která ho nenaplnila a nenasytila, protože nejsme stvořeni pro tyto maličké hodnoty ani pro pozemské slasti, ale pro ty veliké, nebeské. Těch však nelze dosáhnout jinak než prostřednictvím spravedlnosti neboli pokory, která je připravená dávat Bohu, co je Boží. Jen Bohu náleží čest a sláva, tuto čest a slávu mu vzdáváme, když mu sloužíme ve všem, co se jemu líbí. Pak budeme spolu s_ním kralovat po celou věčnost: sloužit Bohu znamená kralovat.

Pán pokorné vede k_správnému jednání, pokorné učí své cestě. {*} Hospodinovo jednání je jen pravda a milost.

Buďte spravedliví a věrní, k_bratřím mějte soucit a milosrdenství. {*} Hospodinovo jednání je jen pravda a milost.

Ant. ke kantiku Panny Marie: Co jste učinili jednomu z_těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili, praví Pán.